Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2011-05-12-Speech-4-162-000"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech⁶
dcterms:Date	"2011-05-12"^^xsd:date⁶
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Explicații privind votul⁶
dcterms:Language	"en"^^xsd:language⁶
lpv:document identification number	"en.20110512.25.4-162-000"⁶
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2011-05-12-Speech-4-163-000⁶
lpv:speaker	lp:Daniel Hannan⁶
lpv:spoken text	"Madam President, supporters of the common fisheries policy often point out that fish do not recognise national borders. They tend to tell you this as though it is an original insight – oh really, they swim around, well who would have thought it! Yet the reality is that territorial jurisdiction and property rights are the only secure basis for conservation. If you look at the countries that have pursued successful conservation policies in fisheries – whether it is the Falkland Islands, Iceland, Norway, New Zealand – all of them have done so on the basis of giving skippers a sense of ownership so that they have an incentive to treat fisheries as a renewable resource. It is the basic wisdom of Aristotle that that which nobody owns, nobody will care for. Unfortunately, the common fisheries policy defines fish stocks as a common resource to which all nations have equal access. Hence, the ecological calamity which has befallen stocks in the North Sea. One point which is particularly timely is that we have seen in recent years a migration of mackerel from common fisheries policy waters into Iceland territorial waters. That, I am afraid, makes them Icelandic property. There is no point in complaining about this. It is our bad luck and their good luck. It may happen that it comes the other way round in a few years time, then it will be our good luck. In the meantime, the best and surest way to ensure that we treat fish as a supply that is always going to be there is to recognise the ownership rights of the people who have the water under maritime law."@en⁴
lpv:spokenAs	substitute; Delegation for relations with the countries of the Andean Community (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; PECH (2009-07-14--2014-06-30)²³ unknown; Conservative Party (2009-07-14--2014-06-30)²³ member; AFCO (2011-02-02--2012-01-18)²³ substitute; Delegation to the Euro-Latin American Parliamentary Assembly (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; Delegation to the ACP-EU Joint Parliamentary Assembly (2009-09-16--2014-06-30)²³
lpv:translated text	"Paní předsedající, příznivci společné rybářské politiky často upozorňují na to, že pro ryby neexistují státní hranice. Říkají vám to tak, jako by to byl nějaký originální pohled na věc – opravdu, plavou, kde chtějí, kdo by to byl řekl! Skutečnost je však taková, že místní příslušnost a vlastnická práva jsou jediným bezpečným základem pro ochranu živočichů. Podíváte li se na země, které vedou úspěšnou politiku ochrany živočišných druhů v oblasti rybolovu – ať již to jsou Falklandské ostrovy, Island, Norsko, Nový Zéland – všechny tak učinily na základě toho, že daly kapitánům pocit vlastnictví, takže mají zájem chovat se k rybám jako k obnovitelnému zdroji. Již Aristoteles moudře říkal, že o to, co nikomu nepatří, se nikdo nestará. Společná rybářská politika bohužel definuje populace ryb jako společný zdroj, k němuž mají všechny národy společný přístup. A tak došlo k ekologické kalamitě, která ochromila populace ryb v Severním moři. Obzvlášť aktuální je nyní skutečnost, že v uplynulých letech došlo k migraci makrel z vod společné rybářské politiky do teritoriálních vod Islandu. Obávám se, že tím se staly majetkem Islandu. Nemá smysl si na to stěžovat. Je to naše smůla a jejich štěstí. Může se stát, že to bude za několik let naopak, a pak to bude štěstí pro nás. Do té doby nejlépe a nejjistěji zajistíme, abychom s rybami zacházeli jako se zdrojem, který tu vždy bude, tak, že uznáme vlastnická práva lidí, kteří vodu vlastní v rámci námořního práva."@cs¹ "Fru formand! De, der støtter den fælles fiskeripolitik, påpeger ofte, at fisk ikke anerkender landegrænser. De har det med at sige det, som om det repræsenterer en original indsigt – åh, virkelig! De svømmer rundt. Hvem skulle egentlig have troet det? Alligevel er realiteterne, at territorial jurisdiktion og territoriale ejendomsrettigheder er det eneste sikre grundlag for bevarelse af bestandene. Hvis vi ser på de lande, som det er lykkedes at få succes med politikker til bevarelse af bestandene – hvad enten det er Falklandsøerne, Island, Norge eller New Zealand – alle disse er det lykkedes for, fordi de har givet skippere en fornemmelse af ejerskab, så disse har et incitament til at behandle fiskeriet som en vedvarende ressource, der kan forny sig selv. Det er Aristoteles' basale visdom, at det, som ingen ejer, vil ingen drage omsorg for. Desværre er det defineret i den fælles fiskeripolitik, at fiskebestande er en fælles ressource, som alle nationer har lige adgang til. Derfor ramte den økologiske katastrofe bestandene i Nordsøen. En meget aktuel ting er, at vi i de senere år har set en migration af makrel fra den fælles fiskeripolitiks farvande til islandske territorialfarvande. Det, er jeg bange for, gør dem til islandsk ejendom. Det giver ingen mening at beklage sig over dette. Det er vores uheld og deres held. Det kan ske, at fiskene om et par år migrerer den anden vej, så er det vores tur til at være heldige. I mellemtiden er den bedste og mest sikre måde til at sikre, at vi behandler fisk som bestande, der skal blive ved med at være der, at anerkende ejendomsrettigheder hos de befolkninger, som farvandene i henhold til søretten tilhører."@da² "Frau Präsidentin! Die Befürworter der gemeinsamen Fischereipolitik betonen häufig, dass Fische keine nationalen Grenzen erkennen. Sie neigen dazu, uns dies als eine ganz neue Erkenntnis zu vermitteln – oh, übrigens, sie schwimmen überall herum, wer hätte das gedacht! In Wirklichkeit sind aber territoriale Zuständigkeiten und Eigentumsrechte die einzige sichere Grundlage für den Schutz der Fischbestände. Wenn man sich ansieht, welche Länder bei der Fischerei erfolgreich Bestandserhaltungsstrategien umgesetzt haben – ob das die Falklandinseln sind, Island, Norwegen oder Neuseeland – dann stellt man fest, dass all diese Länder den Kapitänen durch die Vermittlung des Gefühls, Eigentümer dieser Ressourcen zu sein, Anreize gegeben haben, die Fischbestände als erneuerbare Ressource zu behandeln. Es ist eine Grundweisheit von Aristoteles, dass sich niemand um die Dinge kümmert, die niemand besitzt. Leider definiert die gemeinsame Fischereipolitik die Fischbestände als gemeinsame Ressource, zu der alle Nationen gleichen Zugang haben. Das ist ein Grund für die ökologische Katastrophe, die die Fischbestände in der Nordsee heimgesucht hat. Ein Bereich, der jetzt hier besonders erwähnt werden muss, ist, dass wir in den letzten Jahren die Wanderung von Makrelen aus den Gewässern der gemeinsamen Fischereipolitik in isländische Gewässer beobachten konnten. So werden diese Makrelen, wie ich fürchte, wohl isländisches Eigentum. Aber es gibt überhaupt keinen Grund, sich darüber zu beklagen. Wir haben da einfach Pech und die Isländer Glück gehabt. Es ist natürlich auch möglich, dass es in ein paar Jahren genau umgekehrt läuft, und dann sind wir die Glücklichen. Bis dahin liegt die beste und sicherste Methode, die Fischbestände als eine Ressource zu behandeln, die uns immer zur Verfügung stehen wird, darin, die Eigentumsrechte der Menschen anzuerkennen, denen nach geltendem Seerecht die Gewässer gehören."@de⁹ "Κυρία Πρόεδρε, οι υποστηρικτές της Κοινής Αλιευτικής Πολιτικής συχνά τονίζουν ότι τα αλιεύματα δεν γνωρίζουν εθνικά σύνορα. Τείνουν να το λένε αυτό λες και είναι κάποια μοναδική διαπίστωση ότι δηλαδή τα ψάρια κολυμπάνε παντού, ποιος θα το πίστευε! Όμως, στην πραγματικότητα η εδαφική δικαιοδοσία και τα περιουσιακά δικαιώματα αποτελούν τη μόνη ασφαλή βάση για τη διατήρηση. Αν κοιτάξετε τις χώρες που έχουν εφαρμόσει μια επιτυχή πολιτική διατήρησης στην αλιεία –είτε πρόκειται για τις νήσους Φώκλαντ, είτε για την Ισλανδία, τη Νορβηγία ή τη Νέα Ζηλανδία– όλες αυτές οι χώρες το έχουν πραγματοποιήσει δίνοντας στους πλοιοκτήτες την αίσθηση της ιδιοκτησίας, ώστε να έχουν ένα κίνητρο να αντιμετωπίζουν την αλιεία ως έναν ανανεώσιμο πόρο. Είναι η βασική αρχή του Αριστοτέλη ότι αυτό που δεν ανήκει σε κανένα, κανείς δεν πρόκειται να το φροντίσει. Δυστυχώς, η κοινή αλιευτική πολιτική ορίζει ότι τα αλιευτικά αποθέματα αποτελούν κοινό πόρο, στον οποίο όλα τα έθνη έχουν ισότιμη πρόσβαση. Σε αυτό οφείλεται και η οικολογική πανωλεθρία που έχει πλήξει τα αποθέματα στη Βόρειο Θάλασσα. Ένα ζήτημα το οποίο είναι ιδιαιτέρως επίκαιρο είναι ότι τα τελευταία χρόνια έχουμε δει τη μετανάστευση του σκουμπριού από τα ύδατα της Κοινής Αλιευτικής Πολιτικής στα χωρικά ύδατα της Ισλανδίας. Αυτό, φοβάμαι, τα καθιστά ισλανδική ιδιοκτησία. Δεν έχει νόημα να παραπονούμαστε γι’ αυτό. Εμείς είμαστε οι άτυχοι και οι Ισλανδοί οι τυχεροί. Ίσως σε μερικά χρόνια να γίνει το ανάποδο και τότε να είμαστε εμείς οι τυχεροί της υπόθεσης. Εντωμεταξύ, ο καλύτερος και ασφαλέστερος τρόπος να διασφαλίσουμε ότι θα αντιμετωπίζουμε τα αλιεύματα ως έναν πόρο που θα υπάρχει πάντα είναι να αναγνωρίσουμε τα περιουσιακά δικαιώματα εκείνων που κατέχουν τα ύδατα σύμφωνα με το ναυτικό δίκαιο."@el¹⁰ "Señora Presidenta, los partidarios de la política pesquera común señalan a menudo que los peces no reconocen las fronteras nacionales. Suelen decirlo como si fuera una idea original, como si nadaran alrededor de ellas, ¿quién lo hubiera dicho? Sin embargo, lo cierto es que la jurisdicción territorial y los derechos de propiedad son la única base segura para la conservación. Si observamos a los países que han llevado a cabo políticas de conservación de la pesca con éxito —ya sean las islas Falkland, Islandia, Noruega, Nueva Zelanda—, todos ellos lo han hecho concediendo a sus pescadores un sentido de la responsabilidad, para que tuvieran un incentivo para tratar a la pesca como un recurso renovable. Uno de los principios básicos de Aristóteles era que nadie se preocupa de lo que no es suyo. Desgraciadamente, la política pesquera común define a las poblaciones de peces como un recurso común al que todos los Estados miembros tienen el mismo acceso. Y a ello se debe el desastre ecológico que sufren las poblaciones del Mar del Norte. Una observación que resulta especialmente oportuna es que en los últimos años hemos observado una migración de la caballa de las aguas de la política pesquera común a aguas territoriales islandesas. Y me temo que con ello han pasado a ser propiedad de Islandia. No tiene caso quejarse de ello. Hemos tenido mala suerte y ellos han sido afortunados. Este fenómeno puede invertirse en unos cuantos años y entonces tendremos buena suerte. Entretanto, la mejor forma y la más segura de garantizar que tratemos al pescado como un producto que siempre existirá es reconocer los derechos de propiedad de las personas a cuya jurisdicción pertenecen las aguas de que se trate."@es²¹ "Austatud juhataja! Ühise kalanduspoliitika toetajad juhivad sageli tähelepanu sellele, et kala ei tunne riigipiire. Nad kipuvad seda ütlema just nagu oleks see uudne avastus: ah tõesti, nad ujuvad ringi, kes oleks seda arvanud! Tegelikkus on siiski see, et kaitse ainsaks kindlaks aluseks on territoriaalne kohtualluvus ja omandiõigus. Kui vaadata riike, kes on jätkanud kalanduses edukat kaitsepoliitikat – kas Falklandi saared, Island, Norra või Uus-Meremaa – kõik nad on teinud seda, andes kipritele omanikutunde, nii on viimastel stiimul kohelda kalavaru kui taastuvat ressurssi. Aristoteles on sõnastanud olulise tõetera: mis ei kuulu kellelegi, sellest ei hooli keegi. Kahjuks määratletakse ühises kalanduspoliitikas kalavarusid kui ühist vara, millele on kõigil rahvastel võrdne juurdepääs. Siit ka ökoloogiline häda, mis on tabanud Põhjamere varusid. Eriti hea ajastusega on seik, et viimastel aastatel oleme täheldanud makrelli rännet ühise kalanduspoliitika vetest Islandi territoriaalvetesse. See, kardan ma, teeb nendest Islandi omandi. Pole mõtet selle üle nuriseda. See on meie õnnetus ja nende õnn. Võimalik, et mõne aasta pärast toimub sama vastupidi, siis saab sellest meie õnn. Et saaksime kalu alati olemasoleva varuna käsitleda, on vahepeal parimaks ja kindlaimaks viisiks tunnustada nende inimeste omandiõigusi, kellele vesi mereõiguse järgi kuulub."@et⁵ "Arvoisa puhemies, yhteisen kalastuspolitiikan kannattajat huomauttavat usein, että kalat eivät tunnusta kansallisia rajoja. Heillä on tapana kertoa se aivan kuin se olisi uusi näkemys – niin todella, ne uivat ympäriinsä, kukapa olisi tullut ajatelleeksi sitä! Todellisuutta on kuitenkin se, että alueellinen toimivalta ja omistusoikeudet ovat ainoa varma suojelun perusta. Jos katsotaan maita, joiden kalastuksen suojelupolitiikka on ollut onnistunutta – oli sitten kyse Falklandinsaarista, Islannista, Norjasta tai Uudesta-Seelannista – kaikki ne ovat tehneet sen antamalla kippareille tunteen omistamisesta, jotta heillä olisi syy suhtautua kalavaroihin uusiutuvana lähteenä. On Aristoteleen perusviisaus, että siitä, mitä kukaan ei omista, kukaan ei huolehdi. Valitettavasti yhteisessä kalastuspolitiikassa määritellään kalakannat yhteiseksi resurssiksi, johon kaikilla mailla on yhtäläiset oikeudet. Siitä johtuu Pohjanmerellä kantoja kohdannut ekologinen katastrofi. Yksi erityisen ajankohtainen asia on se, että viime vuosina makrilli on siirtynyt yhteisen kalastuspolitiikan vesiltä Islannin aluevesille. Pelkäänpä, että se tekee niistä Islannin omaisuutta. Tästä ei ole järkeä valittaa. Se on meidän huonoa onneamme ja heidän hyvää onneaan. Muutaman vuoden päästä voi käydä niin, että tapahtuu päinvastoin, ja silloin se on meidän hyvää onneamme. Sillä välin paras ja varmin tapa taata, että kohtelemme kalaa tarjontana, joka on aina olemassa, on tunnustaa niiden ihmisten omistusoikeudet, joilla on vesialueita merioikeuden mukaan."@fi⁷ "Madame la Présidente, les partisans de la politique commune de la pêche affirment souvent que les poissons ne distinguent pas les frontières nationales. Ils ont tendance à dire cela comme si c’était une idée originale: ah oui, vraiment, les poissons se déplacent! Qui aurait pu le penser? Pourtant, c’est un fait: les compétences territoriales et les droits de propriété constituent la seule base sûre en matière de conservation. Quand on se penche sur les pays qui ont mené avec succès des politiques de conservation en matière de pêche – les îles Falkland, l’Islande, la Norvège, la Nouvelle-Zélande –, tous y sont parvenus en donnant aux pêcheurs le sentiment qu’ils étaient propriétaires des stocks de poissons: ces pêcheurs étaient ainsi amenés à les considérer comme des ressources renouvelables. Selon le sage Aristote, «ce qui n’appartient à personne, personne ne s’en occupe». Malheureusement, la politique commune de la pêche définit les stocks de poissons comme une ressource commune à laquelle ont accès toutes les nations, ce qui a conduit à la catastrophe écologique qui s’est abattue sur les stocks de la mer du Nord. Il y a un sujet qui tombe à point nommé: ces dernières années, nous avons assisté à une migration des maquereaux des eaux européennes, telles qu’elles sont définies par la politique commune de la pêche, vers les eaux territoriales d’Islande. En raison de cette migration, ces maquereaux sont devenus, je le crains, propriété de l’Islande. Il ne sert à rien de s’en plaindre. Tant pis pour nous, et tant mieux pour eux. Il se produira peut-être l’inverse dans quelques années, et ce sera tant mieux pour nous. En attendant, la meilleure et la plus sûre des manières de garantir que les poissons soient considérés comme une ressource inépuisable est de reconnaître les droits de propriété des personnes dont les eaux sont régies par le droit maritime."@fr⁸ "Elnök asszony! A közös halászati politika támogatói gyakran hivatkoznak arra, hogy a halaknak nem állnak útjukba az országhatárok. És ezt úgy mondják, mintha valami új felismerésről lenne szó – ó, igen, a halak úszkálnak, ki gondolta volna! A valóság azonban az, hogy az állomány megőrzésének biztos alapját csak az illetékesség és a tulajdonjogok képezhetik. Ha megnézzük azokat az országokat, amelyek sikeres politikát folytatnak a halállomány megőrzése terén – legyen szó akár a Falkland-szigetekről, akár Izlandról, Norvégiáról vagy Új-Zélandról –, akkor azt látjuk, hogy ezekben az országokban a halászok számára megteremtették a tulajdonosi szemlélet feltételeit, ezzel ösztönözve őket arra, hogy a halállományt megújuló erőforrásként kezeljék. Arisztotelésznek igaza volt abban, hogy ami senkié, arra senki nem fog vigyázni. A közös halászati politika sajnos közös forrásként kezeli a halállományt, amelyhez minden nemzet egyenlőképpen hozzáférhet. Ez vezetett ahhoz az ökológiai katasztrófához, amely az Északi-tenger halállományának pusztulását okozza. És még egy nagyon időszerű téma: az elmúlt évek során tanúi voltunk, hogy a makrélák a közös halászati politika vizeiről az izlandi felségvizekre vándoroltak. Attól tartok, hogy ezért most már izlandi tulajdonban vannak. Nincs értelme emiatt panaszkodni. Az izlandiaknak szerencséjük volt, nekünk meg nem. Lehet, hogy pár év múlva fordítva fog történni, és akkor nekünk lesz szerencsénk. Ha pedig addig is biztosítani akarjuk a halállomány megőrzését, akkor el kell ismernünk azoknak az embereknek a tulajdonjogát, akiké a tengerjog szerint a tenger."@hu¹¹ ". Signora Presidente, i sostenitori della politica comune della pesca fanno spesso notare che i pesci non riconoscono le frontiere nazionali. Essi amano presentare questo concetto come se fosse una scoperta sensazionale: ma guarda, i pesci se ne vanno in giro a nuotare, chi l’avrebbe mai detto! In realtà, però, la giurisdizione territoriale e i diritti di proprietà sono l’unica base sicura per la conservazione. Se guardiamo ai paesi che hanno attuato con successo politiche di conservazione nel settore della pesca – Isole Falkland, Islanda, Norvegia, Nuova Zelanda – notiamo che essi hanno raggiunto tale successo conferendo ai pescatori un senso di proprietà, che stimola a trattare l’attività della pesca come una risorsa rinnovabile. La fondamentale saggezza di Aristotele ci ricorda che nessuno si cura di ciò che non appartiene a nessuno. Purtroppo la politica comune della pesca definisce gli stock ittici come una risorsa comune cui tutte le nazioni hanno uguale accesso: da qui deriva la catastrofe ecologica che si è abbattuta sugli stock del Mare del Nord. Un fatto che capita al momento opportuno è la migrazione di sgombri, cui abbiamo assistito di recente, dalle acque in cui vige la politica comune della pesca alle acque territoriali islandesi; in tal modo, temo, gli sgombri diventano di proprietà degli islandesi. Non serve lamentarsene: è una sfortuna per noi e una fortuna per loro. Forse tra qualche anno gli sgombri rifaranno il viaggio in senso inverso, e allora sarà una fortuna per noi. Nel frattempo, il modo migliore e più sicuro per trattare il pesce come una risorsa non destinata a esaurirsi è quello di riconoscere i diritti di proprietà dei popoli che possiedono le acque interessate, in base al diritto marittimo."@it¹² "Ponia pirmininke, palaikantys bendrą žuvininkystės politiką dažnai primena, kad žuvys neskiria, kur baigiasi vienos valstybės sienos. Jie tai sako taip, lyg tai būtų naujai atrastas dalykas: nejaugi jos plaukioja visur? Kas būtų galėjęs pagalvoti?! Tačiau tikrovė tokia, kad teritorinė jurisdikcija ir nuosavybės teisės yra vienintelis tvirtas gamtosaugos pagrindas. Jei pažiūrėtume į valstybes, kurios žuvininkystės srityje vykdė sėkmingą gamtosaugos politiką, nesvarbu, ar tai būtų Folklando salos, Islandija, Norvegija ar Naujoji Zelandija, visos taip darė leisdamos žvejybinių laivų kapitonams pasijusti šeimininkais, kad jie turėtų paskatą laikyti žuvininkystę atsinaujinančiu ištekliu. Tai paprasčiausia Aristotelio išmintis: tuo, kas niekam nepriklauso, niekas ir nesirūpins. Deja, bendroje žuvininkystės politikoje žuvų ištekliai apibūdinami kaip bendri ištekliai ir visos valstybės turi vienodas galimybes prie jų prieiti. Taigi išteklius Šiaurės jūroje ištiko ekologinė katastrofa. Viena ypač aktuali problema – pastaraisiais metais pastebėjome skumbrių migraciją iš bendros žuvininkystės politikos vandenų į Islandijos teritorinius vandenis. Bijau, kad dėl to šios žuvys priklauso Islandijai. Nėra prasmės dėl to skųstis. Jiems pasisekė, mums ne. Gali atsitikti taip, kad per kelerius metus viskas apsivers aukštyn kojomis, tada pasiseks mums. O geriausias ir patikimiausias būdas užtikrinti, kad laikome žuvį atsargomis, kurios visada bus čia pat, – pripažinti žmonių, kuriems pagal jūrų teisę priklauso vandenys, nuosavybės teises."@lt¹⁴ "Priekšsēdētājas kundze! Kopējās zivsaimniecības politikas atbalstītāji bieži norāda, ka zivis nepazīst valstu robežas. Viņi to mēdz teikt tā, itin kā tas būtu kas oriģināls — ak, tiešām, tās peld visur, kas gan to būtu domājis! Tomēr realitātē teritoriālā jurisdikcija un īpašumtiesības ir vienīgais drošais saglabāšanas pamats. Raugoties uz valstīm, kuras zivsaimniecības jomā ir īstenojušas veiksmīgu saglabāšanas politiku — vai tās būtu Folklendu salas, Īslande, Norvēģija vai Jaunzēlande —, tās visas ir bijušas veiksmīgas, kuģu kapteiņiem radot īpašumtiesību sajūtu, lai viņiem būtu stimuls uztvert zivju krājumus kā atjaunojamu resursu. Aristoteļa gudrība māca, ka par to, kas nevienam nepieder, neviens nerūpēsies. Diemžēl pašreizējā zivsaimniecības politikā zivju krājumi ir definēti kā kopēji resursi, kam var vienādi piekļūt visas valstis. Tādēļ ir radusies ekoloģiskā nelaime, kas skārusi zivju krājumus Ziemeļjūrā. Viens īpaši aktuāls notikums ir tas, ka pēdējos gados mēs esam pieredzējuši makreļu migrāciju no kopējās zivsaimniecības politikas ūdeņiem Īslandes teritoriālajos ūdeņos. Baidos, ka šādi tās kļūst par Īslandes īpašumu. Nav jēgas par to žēloties. Tā ir mūsu neveiksme un viņu veiksme. Var gadīties tā, ka dažu gadu laikā notiks otrādi, un tad tā būs mūsu veiksme. Tikmēr vislabākais un visdrošākais veids, kā garantēt, lai mēs zivis uztvertu kā krājumus, kuri pastāvēs vienmēr, ir atzīt to personu īpašumtiesības, kuri kuģo saskaņā ar jūras tiesībām."@lv¹³ "Madam President, supporters of the common fisheries policy often point out that fish do not recognise national borders. They tend to tell you this as though it is an original insight – oh really, they swim around, well who would have thought it! Yet the reality is that territorial jurisdiction and property rights are the only secure basis for conservation. If you look at the countries that have pursued successful conservation policies in fisheries – whether it is the Falkland Islands, Iceland, Norway, New Zealand – all of them have done so on the basis of giving skippers a sense of ownership so that they have an incentive to treat fisheries as a renewable resource. It is the basic wisdom of Aristotle that that which nobody owns, nobody will care for. Unfortunately, the common fisheries policy defines fish stocks as a common resource to which all nations have equal access. Hence the ecological calamity which has befallen stocks in the North Sea. One point which is particularly timely is that we have seen in recent years a migration of mackerel from common fisheries policy waters into Iceland territorial waters. That, I am afraid, makes them Icelandic property. There is no point in complaining about this. It is our bad luck and their good luck. It may happen that it comes the other way round in a few years time, then it will be our good luck. In the meantime the best and surest way to ensure that we treat fish as a supply that is always going to be there is to recognise the ownership rights of the people who have the water under maritime law."@mt¹⁵ "Mevrouw de Voorzitter, voorstanders van het gemeenschappelijke visserijbeleid wijzen er vaak op dat vissen nationale grenzen niet erkennen. Dit vertellen ze ons dan alsof het een origineel inzicht is – oh echt, vissen zwemmen rond, wie had dat ooit gedacht? De werkelijkheid is echter dat territoriale bevoegdheid en eigendomsrechten de enige betrouwbare basis voor instandhouding zijn. Als we kijken naar de landen die een succesvol instandhoudingsbeleid voor visserij uitoefenen – ongeacht of het hierbij gaat om de Falklandeilanden, IJsland, Noorwegen of Nieuw-Zeeland – hebben zij dit allemaal gedaan door schippers een gevoel van eigendom te geven, zodat zij een stimulans hebben om visserij als hernieuwbare natuurlijke bron te beschouwen. Het is een fundamentele wijsheid die teruggaat tot Aristoteles: niemand geeft om iets wat niemands eigendom is. Helaas worden visbestanden onder het gemeenschappelijke visserijbeleid gedefinieerd als een gemeenschappelijke bron waartoe alle landen evenveel toegang hebben. Vandaar ook de ecologische ramp waardoor de bestanden in de Noordzee zijn getroffen. Een punt dat bijzonder op tijd komt, is dat we de afgelopen jaren een migratie van makreel hebben gezien van de wateren van het gemeenschappelijke visserijbeleid naar de territoriale wateren van IJsland. Daardoor zijn die makrelen helaas het eigendom van IJsland geworden. Het heeft geen zin om hierover te klagen: het is pech voor ons en mazzel voor hen. Mogelijk gebeurt over enkele jaren wel het omgekeerde, en dan is dat mazzel voor ons. In de tussentijd is de beste en veiligste manier om te waarborgen dat we visserij behandelen als een bron die er altijd zal zijn, de eigendomsrechten te erkennen van de mensen aan wie het water onder het zeerecht toebehoort."@nl³ "Pani Przewodnicząca! Osoby popierające wspólną politykę rybołówstwa często podkreślają, że ryby nie uznają granic między państwami. Zwykle mówią o tym tak, jakby było to jakieś oryginalne spostrzeżenie – naprawdę, opływają je, no kto by pomyślał! Jednak w rzeczywistości jurysdykcja terytorialna i prawa własności są jedyną bezpieczną podstawą ochrony zasobów. Jeżeli spojrzymy na kraje, które prowadzą skuteczną politykę ochrony zasobów na łowiskach – niezależnie od tego, czy są to Falklandy, Islandia, Norwegia, czy Nowa Zelandia – to zobaczymy, że wszystkim im udało się to osiągnąć dzięki daniu szyprom poczucia własności, tak aby zachęcić ich do uznawania łowisk za zasoby odnawialne. Podstawową mądrością Arystotelesa jest to, że o rzecz, która do nikogo nie należy, nikt nie będzie dbał. Niestety wspólna polityka rybołówstwa definiuje zasoby rybne jak dobro wspólne, do którego wszystkie narody mają taki sam dostęp. W konsekwencji mamy do czynienia z katastrofą ekologiczną, do której doszło w przypadku zasobów na Morzu Północnym. Jedną z kwestii, która jest szczególnie aktualna, jest to, że w ostatnich latach doszło do migracji makreli z wód objętych wspólną polityką rybołówstwa na islandzkie wody terytorialne. Obawiam się, że czyni je to własnością Islandii. Nie ma sensu na to narzekać. My mamy pecha, oni mają szczęście. Może się zdarzyć, że za kilka lat sytuacja się odwróci i wtedy my będziemy mieć szczęście. W międzyczasie najlepszym i najpewniejszym sposobem zagwarantowania, że traktujemy ryby jak jeden z zasobów, który będzie zawsze dostępny, jest uznanie praw własności ludzi, do których należy woda na mocy prawa morskiego."@pl¹⁶ "Senhora Presidente, os apoiantes da política comum das pescas afirmam frequentemente que o peixe não reconhece fronteiras nacionais. Tendem a dizer-nos isto como se fosse uma observação original – pois é, eles nadam em todo o lado, quem diria! Contudo, a verdade é que a jurisdição territorial e os direitos de propriedade são a única base segura para a conservação. Se analisarmos os países que seguiram políticas de conservação bem-sucedidas nas pescas – as Ilhas Falkland, a Islândia, a Noruega ou a Nova Zelândia –, todos eles o conseguiram proporcionando aos comandantes das embarcações um sentimento de pertença para que pudessem ter um incentivo para tratar as pescas como um recurso renovável. É a sabedoria essencial de Aristóteles segundo a qual aquilo que não pertence a ninguém não será cuidado por ninguém. Infelizmente, a política comum das pescas define as unidades populacionais de peixe como um recurso comum a que todas as nações têm igual acesso. Daqui resulta a calamidade ecológica que se abateu sobre as unidades populacionais no Mar do Norte. Um ponto que é agora particularmente oportuno é o facto de termos assistido nos últimos anos a uma migração da cavala de águas da política comum das pescas para águas territoriais islandesas. Isso torna-a, lamento dizê-lo, propriedade islandesa. Não vale a pena queixarmo-nos disto. Temos azar e eles têm sorte. Pode acontecer que a cavala faça o caminho inverso dentro de alguns anos, e aí seremos nós a ter sorte. Entretanto, a forma melhor e mais segura de tratar o peixe como um recurso que estará sempre presente é reconhecer os direitos de propriedade das pessoas cujas águas estão ao abrigo do direito marítimo."@pt¹⁷ "Dnă președintă, susținătorii politicii comune în domeniul pescuitului evidențiază adesea faptul că peștii nu recunosc frontierele naționale. Tind să vă spună acest lucru ca și cum ar fi o descoperire originală – ah, chiar înoată peste tot, cine ar fi crezut! Totuși, realitatea este că jurisdicția teritorială și drepturile de proprietate sunt singura bază sigură pentru conservare. Dacă analizăm țările care au urmărit politici de succes în materie de conservare în domeniul pescuitului – fie că este vorba despre Insulele Falkland, Islanda, Norvegia, Noua Zeelandă – toate acestea au procedat astfel pentru a da administratorilor un sentiment de proprietate, astfel încât să aibă stimulentul de a trata pescuitul ca pe o sursă regenerabilă. Maxima aristoteliană elementară este că nimeni nu va avea grijă de ceea ce nu-i aparține. Din fericire, politica comună în domeniul pescuitului definește stocurile de pește ca o resursă comună la care au acces egal toate națiunile. Acest lucru a dus la catastrofa ecologică care s-a abătut asupra stocurilor din Marea Nordului. O remarcă extrem de oportună este că am asistat în ultimii ani la o migrare a macroului din apele care intră sub jurisdicția politicii comune din domeniul pescuitului în apele teritoriale ale Islandei. Acest lucru îl face, mă tem, proprietatea Islandei. Nu are niciun rost să ne plângem de acest fapt. Este ghinionul nostru și norocul lor. S-ar putea ca situația să se inverseze peste câțiva ani, când noi vom fi cei norocoși. Între timp, cea mai bună și mai sigură modalitate de a ne asigura că tratăm peștii ca pe o rezervă de care vom dispune întotdeauna este să recunoaștem dreptul de proprietate a oamenilor care dețin apa, în conformitate cu dreptul maritim."@ro¹⁸ "Zástancovia spoločnej politiky rybného hospodárstva často zdôrazňujú, že ryby neuznávajú štátne hranice. Majú tendenciu hovoriť to, ako keby to bola originálna myšlienka – ó, naozaj, plávajú hore-dole, kto by si to bol pomyslel! Skutočnosť je však taká, že územná právomoc a vlastnícke práva sú jediným bezpečným základom ochrany. Ak sa pozriete na krajiny s úspešnou politikou ochrany v oblasti rybného hospodárstva – či už ide o Falklandské ostrovy, Island, Nórsko, alebo Nový Zéland –, všetkým sa to podarilo tak, že dali kapitánom pocit vlastníctva, aby mali stimul zaobchádzať s rybným hospodárstvom ako s obnoviteľným zdrojom. Základnou aristotelovskou múdrosťou je, že o to, čo nikto nevlastní, sa nikto nebude starať. Žiaľ, spoločná politika rybného hospodárstva definuje populácie rýb ako spoločný zdroj, ku ktorému majú všetky národy rovnaký prístup. Z toho vyplýva ekologická kalamita, ktorá postihla populácie v Severnom mori. Veľmi vhodne načasovaná poznámka spočíva v tom, že v posledných rokoch sme svedkami migrácie makrel z vôd spoločnej politiky rybného hospodárstva do islandských teritoriálnych vôd. Obávam sa, že sa tak stávajú vlastníctvom Islandu. Nemá zmysel sťažovať sa na to. Je to naša smola a ich šťastie. Môže sa stať, že o niekoľko rokov nastane pohyb opačným smerom, a to bude šťastie pre nás. Medzičasom je najlepším a najbezpečnejším spôsobom, ako môžeme zabezpečiť, že sa bude s rybami zaobchádzať ako so zásobami, ktoré budú vždy existovať, priznať vlastnícke práva ľuďom, ktorí majú vodu na základe námorného práva."@sk¹⁹ "Gospa predsednica, zagovorniki skupne ribiške politike pogosto poudarjajo, da ribe ne priznavajo državnih meja. To vam radi povedo, kot da je to izvirna ugotovitev – kaj res, plavajo sem ter tja, kdo bi si mislil! V resnici pa so ozemeljska pristojnost in lastninske pravice edina zanesljiva podlaga za ohranitev. Če pogledate države, ki so izvajale uspešne politike ohranjanja v ribištvu – naj gre za Falklandske otoke, Islandijo, Norveško, Novo Zelandijo –, so vse te države to delale tako, da so kapitanom vzbudile občutek lastništva in jih tako spodbudile, da ribištvo obravnavajo kot obnovljivi vir. Temeljna Aristotelova modrost je, da nihče ne bo skrbel za tisto, kar ni last nikogar. Skupna ribiška politika staleže rib na žalost opredeljuje kot skupni vir, do katerega imajo enak dostop vse države. Zato je prišlo do ekološke katastrofe, ki je doletela staleže v Severnem morju. Posebej aktualno je to, da smo bili v zadnjih letih priča migraciji skuš iz voda v okviru skupne ribiške politike v islandske teritorialne vode. Bojim se, da so skuše zato postale islandska lastnina. Nima se smisla pritoževati nad tem. Mi imamo smolo, oni pa srečo. Čez nekaj let se lahko zgodi, da bo ravno obratno in bomo mi imeli srečo. Do takrat pa bo priznanje lastninskih pravic ljudi, ki jim vode pripadajo v skladu s pomorski pravom, najboljši in najzanesljivejši način za zagotovitev, da bomo ribe obravnavali kot vir, ki bo vedno obstajal."@sl²⁰ "Fru talman! Anhängare av den gemensamma fiskeripolitiken påpekar ofta att fisk inte känner av nationella gränser. De tenderar att säga detta som om det vore en ny insikt, som ”Åh, de simmar faktiskt omkring. Vem kunde tro det?!”. Verkligheten är dock den att territoriell behörighet och äganderätt är den enda säkra grunden för bevarande. Om ni tittar på de länder som har bedrivit en framgångsrik bevarandepolitik när det gäller fiske – oavsett om det handlar om Falklandsöarna, Island, Norge eller Nya Zeeland – har alla gjort detta genom att ge skeppare ett slags äganderätt så att de blir motiverade att hantera fisket som en förnybar resurs. Det hela handlar om Aristoteles grundläggande visdom om att ingen bryr sig om det som ingen äger. Den gemensamma fiskeripolitiken definierar dessvärre fiskbestånd som en gemensam resurs som alla nationer har lika stor tillgång till. Därav den ekologiska katastrof som har skett i Nordsjön. En punkt som är särskilt aktuell är att vi de senaste åren har sett en vandring av makrill från den gemensamma fiskeripolitikens vatten till Islands territorialvatten. Jag är rädd för att detta gör fisken till isländsk egendom. Det tjänar ingenting till att beklaga sig över detta. Vi har otur och de har tur. Det kan hända att det blir tvärtom om några år, och då kommer det att vara vi som har tur. Under tiden ser vi bäst till att fisk hanteras som en evig tillgång genom att erkänna äganderätten hos de människor som äger vattnet enligt havsrätten."@sv²²
lpv:unclassifiedMetadata	"Daniel Hannan (ECR )"¹⁶ "Daniel Hannan (ECR )."^{18,5,20,1,19,14,11,13,4,21,9} "Daniel Hannan (ECR ). -"¹⁵
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>⁶