Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2011-03-08-Speech-2-174-000"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech⁶
dcterms:Date	"2011-03-08"^^xsd:date⁶
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Explicații privind votul⁶
dcterms:Language	"en"^^xsd:language⁶
lpv:document identification number	"en.20110308.22.2-174-000"⁶
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2011-03-08-Speech-2-175-000⁶
lpv:speaker	lp:Daniel Hannan⁶
lpv:spoken text	"Madam President, every day, thousands of tonnes of dead fish are tipped over the sides of vessels into the sea. They sink – the scales and the bones are clogging the sea beds, suffering – as the UK’s national poet puts it – a sea change into something rich and strange. For once, the metaphor is entirely apposite. Now, the European Commission has belatedly woken up, years after this problem of discards first arose, and has attempted to do something about it. However, every solution proposed by the Commission would bring perverse incentives of its own – one can limit the days a boat spends at sea, one can restrict the size of the mesh of the net, one can force skippers to land every last sprat they catch. All of these things are based on the existential problem of the common fisheries policy, which is precisely that it is a common policy: it defines fisheries as a common resource to which all nations have equal access. No one has ownership and therefore, no one has an incentive to treat fisheries as a renewable resource. We need to copy what Iceland, New Zealand and the Falklands and other places have done, in giving skippers an incentive in conservation and giving them property rights. The only way to do this is by re-establishing national control over territorial waters."@en⁴
lpv:spokenAs	substitute; Delegation for relations with the countries of the Andean Community (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; PECH (2009-07-14--2014-06-30)²³ unknown; Conservative Party (2009-07-14--2014-06-30)²³ member; AFCO (2011-02-02--2012-01-18)²³ substitute; Delegation to the Euro-Latin American Parliamentary Assembly (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; Delegation to the ACP-EU Joint Parliamentary Assembly (2009-09-16--2014-06-30)²³
lpv:translated text	"Paní předsedající, každý den jsou tisíce tun mrtvých ryb vyhazovány z lodí do moře. Potápějí se, šupiny a kosti dusí mořské dno, a – jak říká britský národní básník – moře se mění na něco bohatého a zvláštního. Pro jednou je tato metafora zcela výstižná. Nyní se Evropská komise opožděně probudila, roky poté, co tento problém s výměty nastal poprvé, a pokusila se s tím něco udělat. Ale každé řešení navržené Komisí by přineslo své vlastní zvrácené pobídky – můžeme omezit počet dnů lodě na moři, můžeme omezit velikost ok sítě, můžeme kapitány nutit, aby přivezli na pevninu i toho posledního šprota, kterého uloví. To vše vychází z existenciálního problému společné rybářské politiky, kterým je právě to, že je to společná politika: definuje rybolov jako společný zdroj, k němuž mají národy rovný přístup. Nikdo nic nevlastní, a proto nikdo nemá důchod chovat se k rybolovu jako k obnovitelnému zdroji. Musíme okopírovat to, co provedl Island, Nový Zéland a Falklandy a jiná místa, které daly kapitánům pobídky k ochraně a poskytly jim majetková práva. Jediným způsobem, jak to udělat, je obnovit národní kontrolu nad teritoriálními vodami."@cs¹ "Fru formand! Hver dag hældes tusindvis af ton døde fisk ud over siden på fiskerfartøjer til søs. De synker til bunds, fiskeben og -skel tilstopper havbunden, og "hver del har havet forvandlet brat, alt blev en kostelig, sjælden skat", som Shakespeare skrev. For en gangs skyld er metaforen det modsatte. Nu er Kommissionen endelig – for sent – vågnet op, år efter at dette problem med udsmid opstod, og har forsøgt at gøre noget ved det. Men enhver løsning, som Kommissionen foreslår, vil have sine egne negative incitamenter – man kan begrænse dage til søs, man kan begrænse nettenes maskestørrelse, man kan tvinge skipperne til at lande hver eneste lille brisling, de fanger. Alt det er baseret på det eksistentielle problem for den fælles fiskeripolitik, nemlig netop det, at det er en fælles politik: Den definerer fiskeri som en fælles ressource, som alle lande har lige adgang til. Ingen har ejerskab, og derfor har ingen incitament til at behandle fisk som en vedvarende ressource. Vi skal efterligne det, Island, New Zealand og Falklandsøerne og andre har gjort, nemlig give skipperne incitament til at bevare bestandene og give dem ejendomsrettigheder. Den eneste måde, man kan gøre det på, er at genindføre national kontrol over territorialfarvande."@da² "Frau Präsidentin! Jeden Tag werden Tausende von Tonnen toten Fischs über die Relings von Schiffen ins Meer gekippt. Sie versinken – die Schuppen und Gräten verklumpen sich am Meeresgrund und wandeln – , wie der britische Nationaldichter es formuliert, Meereshut In ein reich und seltnes Gut. Hier ist die Metapher einmal sehr passend. Die Europäische Kommission ist jetzt sehr spät, Jahre nachdem dieses Problem der Rückwürfe zum ersten Mal auftrat, endlich aufgewacht und hat versucht, etwas dagegen zu unternehmen. Jeder Lösungsvorschlag der Kommission würde aber selbst widersinnige Anreize schaffen – ob man die Tage begrenzt, die ein Kutter auf See sein darf, ob man die Größe der Netzmaschen beschränkt oder ob man die Schiffer zwingt, jede kleine Sprotte, die sie fangen, an Land zu bringen. All diese Ideen gehen letztlich auf das existenzielle Problem der gemeinsamen Fischereipolitik zurück, und das liegt eben genau darin, dass es eine gemeinsame Politik ist: Sie definiert die Fischerei als eine gemeinschaftliche Ressource, zu der alle Länder den gleichen Zugang haben. Niemand hat eine Eigentümerschaft daran, und deshalb hat auch niemand einen Anreiz, die Fischfanggründe als erneuerbare Ressource zu behandeln. Wir müssen den Weg beschreiten, den Island, Neuseeland, die Falkland Inseln und andere gegangen sind, indem sie den Kapitänen Anreize zum Ressourcenschutz und Eigentumsrechte gegeben haben. Das geht nur, indem wir den Mitgliedstaaten die nationale Kontrolle über ihre Hoheitsgewässer zurückgeben."@de⁹ "Κυρία Πρόεδρε, καθημερινά, χιλιάδες τόνοι νεκρών ψαριών απορρίπτονται από τα σκάφη στη θάλασσα. Βυθίζονται – τα λέπια και τα κόκαλα γεμίζουν τον πυθμένα της θάλασσας, προκαλώντας –όπως το περιγράφει ο εθνικός ποιητής του ΗΒ– τη μεταβολή της θάλασσας σε κάτι πλούσιο και παράξενο. Για πρώτη φορά, η μεταφορά είναι εντελώς εύστοχη. Τώρα, η Ευρωπαϊκή Επιτροπή ξύπνησε αργοπορημένα, πολλά χρόνια μετά την εμφάνιση του προβλήματος των απορρίψεων, και προσπαθεί να κάνει κάτι για αυτό. Ωστόσο, κάθε προτεινόμενη λύση από την Επιτροπή θα είχε ως επακόλουθο παράλογα κίνητρα – κάποια μπορεί να περιορίσει τις ημέρες που ένα πλοίο βρίσκεται στη θάλασσα, κάποια θα μπορεί να περιορίσει το μέγεθος των «ματιών» των διχτυών, κάποια μπορεί να αναγκάσει τους κυβερνήτες των πλοίων να εκφορτώνουν ακόμη και τα μικρότερα ψάρια που πιάνουν. Όλα αυτά βασίζονται στο υπαρξιακό πρόβλημα της κοινής αλιευτικής πολιτικής, το οποίο έγκειται ακριβώς στο γεγονός ότι είναι μια κοινή πολιτική: ορίζει την αλιεία ως έναν κοινό πόρο στον οποίο όλα τα έθνη έχουν ίση πρόσβαση. Κανείς δεν έχει ιδιοκτησία και, συνεπώς, κανείς δεν έχει το κίνητρο να αντιμετωπίζει τα αλιεύματα ως έναν ανανεώσιμο πόρο. Πρέπει να αντιγράψουμε ό,τι έχουν κάνει η Ισλανδία, η Νέα Ζηλανδία, οι Νήσοι Φόλκλαντ και άλλα μέρη, δίνοντας στους κυβερνήτες σκαφών ένα κίνητρο για διατήρηση και παρέχοντας ιδιοκτησιακά δικαιώματα. Ο μόνος τρόπος για να το κάνουμε αυτό είναι να θεσπίσουμε εκ νέου τον εθνικό έλεγχο στα χωρικά ύδατα."@el¹⁰ "Señora Presidenta, cada día se arrojan al mar por la borda de los buques miles de toneladas de peces muertos. Esos peces se hunden y las escamas y las espinas cubren los lechos marinos, experimentando, como dice el poeta nacional del Reino Unido, un cambio marino que se convierte en algo rico y extraño. Por una vez, la metáfora tiene mucho sentido. Ahora, la Comisión Europea ha despertado con retraso, años después de que se planteara por primera vez este problema de los descartes, e intenta hacer algo al respecto. Sin embargo, todas las soluciones propuestas por la Comisión generarían sus propios incentivos perversos: una puede limitar los días que un barco pasa en el mar, otra puede restringir las dimensiones de malla de las redes, otra puede obligar a los patrones a volver a puerto por cada espadín capturado, etc. Todas estas cuestiones se derivan del problema existencial de la política pesquera común, que es precisamente que se trata de una política común: define los recursos pesqueros como un recurso común al que todas las naciones tienen el mismo acceso. Nadie ostenta su propiedad y, por tanto, nadie dispone de un incentivo para tratar las pesquerías como un recurso renovable. Tenemos que copiar lo que se ha hecho en Islandia, Nueva Zelanda y las Islas Malvinas y otros lugares: crear incentivos para los patrones en torno a la conservación y darles derechos de propiedad. La única manera de hacerlo es restableciendo el control nacional sobre las aguas territoriales."@es²¹ "Lugupeetud juhataja! Iga päev heidetakse üle parda merre tuhandeid tonne surnud kalu. Nad vajuvad merepõhja, nende soomused ja kondid kuhjuvad ning meri muutub seeläbi kuidagi kentsakaks ja kummaliseks – nii kirjutab üks Ühendkuningriigi poeet. Ometi kord on kasutatud metafoor täiesti sobiv. Nüüd on Euroopa Komisjon hilinenult üles ärganud – aastaid pärast selle tagasiheite probleemi esmakordset ilmnemist – ja on püüdnud midagi ses suhtes ette võtta. Ent iga komisjoni välja pakutud lahendus tooks omakorda kaasa vastakad meetmed – saab piirata laeva merel viibimise päevade arvu, saab piirata võrgusilma suurust, saab sundida kapteneid tooma kaldale iga viimasegi püütud kalamaimu. Kõige selle aluseks on ühise kalanduspoliitika eksistentsiaalne probleem – just see, et tegemist on ühise poliitikaga. Selles määratletakse kalavarud kui ühine vara, millele on kõigil rahvastel võrdne juurdepääs. Need varud ei kuulu kellelegi ja seepärast ei ole kellelgi huvi kohelda kalavarusid taastuvate varudena. Me peame järgima Islandi, Uus-Meremaa, Falklandi saarte ja teiste paikade eeskuju ning andma kaptenitele stiimuli kalavarude kaitsmiseks ja ka omandiõigused. Ainus viis selle tegemiseks on taastada liikmesriikide kontroll territoriaalvete üle."@et⁵ "Arvoisa puhemies, joka päivä tuhansia tonneja kuollutta kalaa kipataan alusten laidan yli mereen. Ne uppoavat – niiden suomut ja ruodot tukkivat merenpohjan – Englannin kansallisrunoilijan sanoin – meri kyllä muuttaa, tekee jotain outoa ja uutta. Kerrankin vertaus on aivan osuva. Euroopan komissio on nyt herännyt liian myöhään, vuosia sen jälkeen kun poisheitettyjen saaliiden ongelma ilmeni ensimmäisen kerran, ja on yrittänyt tehdä asialle jotain. Kaikki komission ehdottamat ratkaisut loisivat vääristyneitä kannustimia – voidaan rajoittaa aluksen päiviä merellä, voidaan rajoittaa verkon silmän kokoa, kapteenit voidaan pakottaa tuomaan maihin joka ainoa kilohaili, jonka he saavat saaliiksi. Kaikki nämä seikat perustuvat yhteisen kalastuspolitiikan eksistentiaaliseen ongelmaan, joka on nimenomaan se, että se on yhteinen politiikka: siinä kalastus määritellään yhteiseksi resurssiksi, johon kaikilla kansakunnilla on yhtäläinen oikeus. Kukaan ei sitä omista, joten kellään ei ole kannustinta kohdella kalastusta uusiutuvana resurssina. Meidän on tehtävä samoin kuin Islanti, Uusi-Seelanti ja Falklandinsaaret ja muut paikat ovat tehneet antamalla kapteeneille suojelua koskevat kannustimet ja omistusoikeudet. Ainoa tapa tehdä se on palauttaa aluevedet jäsenvaltioiden valvontaan."@fi⁷ "Madame la Présidente, chaque jour, des milliers de tonnes de poissons morts sont rejetées à la mer. Les déchets coulent, les écailles et les arêtes encrassent les fonds marins et, comme l’a dit «le» poète national britannique, «tout subit dans la mer un changement, en quelque chose de riche et de rare». Pour une fois, la métaphore est totalement pertinente. La Commission européenne vient de se réveiller, tardivement, des années après l’apparition du problème des rejets en mer. Elle a tenté d’y remédier. Cependant, toute proposition de la Commission s’accompagne d’incitants pervers. On peut limiter les sorties en mer des navires ou réduire la taille des mailles des filets. On peut obliger les patrons de navire à débarquer à terre jusqu’au dernier sprat pêché. Toutes ces mesures reposent sur le problème existentiel de la politique commune de la pêche, à savoir le fait qu’elle est commune. Elle définit les ressources de pêche comme une ressource commune, à laquelle toutes les nations ont le même accès. Personne n’en est propriétaire et, par conséquent, personne n’est poussé à gérer ces ressources halieutiques en tant que ressources renouvelables. Nous devons suivre l’exemple de l’Islande, de la Nouvelle-Zélande, des îles Malouines et d’autres pays, qui ont encouragé les patrons de flotte à protéger les stocks et leur ont conféré des droits de propriété. Rétablir le contrôle national des eaux territoriales est la seule solution."@fr⁸ "Elnök asszony, naponta több ezer tonna elpusztult halat borítanak a tengerbe a halászhajókról. Tetemük elmerül – a pikkelyek és csontok beborítják a tenger fenekét és lesz belőlük – ahogy a nagy angol költő megfogalmazta – „a tenger közepén holmi színes, furcsa lény”. Ezúttal a metafora szöges ellentéte volna helytálló. Évekkel az után, hogy a visszadobások problémája először felmerült, az Európai Bizottság megkésve felébredt, és megkísérelt tenni valamit az ügyben. Ám a Bizottság minden megoldási javaslatának megvan a maga visszás velejárója – egyik korlátozná, hogy egy hajó hány napot tölthet a tengeren, egy másik megszabná a hálószem nagyságát, a harmadik kötelezné a hajóparancsnokokat, hogy a kifogott zsákmányt az utolsó sprattig a partra szállítsák. Mindez a közös halászati politika egzisztenciális problémájából adódik, amely pont az, hogy közös: a halászati területeket közös erőforrásként kezeli, amelyből minden nemzet egyenlően részesedik. Senki nem rendelkezik tulajdonjoggal, ezért senkinek nem érdeke a halászati területeket megújuló erőforrásként kezelni. Követnünk kell Izland, Új-Zéland, a Falkland-szigetek és a többiek példáját, amelyek tulajdonjogot adtak a hajóparancsnokoknak, így ösztönözve őket az fajmegőrzésre. Ennek az egyetlen módja pedig a felségvizek feletti nemzeti ellenőrzés visszaállítása."@hu¹¹ "Signora Presidente, ogni giorno migliaia di tonnellate di pesci morti vengono gettate in mare dalle navi. Affondano, le squame e le lische intasano i letti dei mari subendo – come disse il poeta nazionale inglese – una metamorfosi marina per divenire qualcosa di ricco e strano. Per una volta la metafora è perfettamente calzante. La Commissione europea si è svegliata tardi, dopo anni dalla comparsa del problema dei rigetti, e ha cercato di correre ai ripari. Nondimeno, tutte le soluzioni proposte dalla Commissione genererebbero di per sé incentivi perversi: si può limitare il numero di giorni in mare, ridurre la dimensione di maglia delle reti e obbligare i comandanti a scaricare fino all’ultimo spratto pescato. Tali misure si ricollegano al problema di fondo della politica comune della pesca, ovvero il suo essere comune: essa definisce la pesca quale risorsa comune accessibile in egual misura a tutte le nazioni. Nessuno possiede alcun diritto di proprietà, quindi nessuno è incentivato a trattare la pesca come una risorsa rinnovabile. Occorre imitare l’operato dell’Islanda, della Nuova Zelanda, delle isole Falkland e di altri paesi, che hanno concesso ai comandanti un incentivo ai fini della tutela unitamente ai diritti di proprietà. L’unico modo per conseguirlo è mediante il ripristino del controllo nazionale sulle acque territoriali."@it¹² "Ponia pirmininke, kiekvieną dieną tūkstančiai tonų negyvų žuvų išmetama iš laivų į jūrą. Šios žuvys skęsta, žvynais ir kaulais užteršdamos jūros dugnas, o jūra, kaip kartą apibūdino Jungtinės Karalystės poetas, ,,tampa tiršta ir keista“. Nors kartą metafora visiškai tinkama. Praėjus metams nuo priegaudos išmetimo į jūrą problemos atsiradimo, Komisija „prabudo“ ir stengiasi kaip nors šią problemą spręsti. Tačiau bet kuris Komisijos pasiūlytas sprendimas reikštų nepagrįstas jos paskatas – galima apriboti dienų skaičių, kurį laivas praleidžia jūroje, galima apriboti tinklo dydį, galima priversti kapitoną parplukdyti į sausumą visas sugautas žuvis iki paskutinio šproto. Visi šie dalykai grindžiami egzistencine bendros žuvininkystės politikos problema, kuri būtent ir yra bendroji politika: joje žvejyba apibrėžiama kaip bendras išteklius, prie kurio visos šalys turi vienodas prieigos galimybes. Čia nėra nuosavybės, todėl niekas nėra suinteresuotas rūpintis žuvininkyste kaip atsinaujinančiuoju ištekliu. Reikia pasinaudoti Islandijos, Naujosios Zelandijos ir Falklando salose taikoma praktika, kai kapitonams suteikiamos nuosavybės teisės ir kuriamos išsaugojimo paskatos. Vienintelis būdas tai padaryti – atkurti nacionalinę teritorinių vandenų kontrolę."@lt¹⁴ "Priekšsēdētājas kundze! Katru dienu tūkstošiem beigtu zivju tiek izgāztas pār kuģu bortiem jūrā. Tām nogrimstot, zvīņas un kauli piesārņo jūras gultni, kā rezultātā, Lielbritānijas dzejnieka vārdiem izsakoties, jūrā rodas savāda pārbagātība. Šajā gadījumā metafora ir ļoti piemērota. Beidzot Eiropas Komisija ir „pamodusies” pēc daudziem gadiem, kopš radās zivju izmetumu problēma, un ir nolēmusi rīkoties. Tomēr Komisijas piedāvātie risinājumi ir nevēlami, jo kāds no tiem ierobežo jūrā pavadīto dienu kopskaitu, cits – izmantotā tīkla acu izmēru, bet vēl cits piespiež kapteiņiem izcelt krastā pat vismazāko nozvejoto brētliņu. Šīs problēmas pamatā ir kopējās zivsaimniecības politikas eksistenciālā problēma, turklāt tieši tādēļ, ka tā ir kopēja, jo definē zvejas resursus kā kopīgu resursu ar vienlīdzīgām piekļuves iespējām visām valstīm. Nevienam nav īpašuma tiesību, tādēļ arī nevienam nav stimula izturēties pret to kā pret atjaunojamu resursu. Mums vajadzētu rīkoties tā, kā rīkojās Īslande, Jaunzēlande, Folklenda salas un citas valstis, rosinot kapteiņiem saglabāt krājumus, kā arī piešķirot viņiem īpašuma tiesības. Vienīgais veids, kā to panākt, ir atjaunot valstu kontroli pār teritoriālajiem ūdeņiem."@lv¹³ "Madam President, every day thousands of tonnes of dead fish are tipped over the sides of vessels into the sea. They sink – the scales and the bones are clogging the sea beds, suffering – as the UK’s national poet puts it – a sea change into something rich and strange. For once the metaphor is entirely apposite. Now, the European Commission has belatedly woken up, years after this problem of discards first arose, and has attempted to do something about it. However, every solution proposed by the Commission would bring perverse incentives of its own – one can limit the days a boat spends at sea, one can restrict the size of the mesh of the net, one can force skippers to land every last sprat they catch. All of these things are based on the existential problem of the common fisheries policy, which is precisely that it is a common policy: it defines fisheries as a common resource to which all nations have equal access. No one has ownership and therefore no one has an incentive to treat fisheries as a renewable resource. We need to copy what Iceland, New Zealand and the Falklands and other places have done, in giving skippers an incentive in conservation and giving them property rights. The only way to do this is by re-establishing national control over territorial waters."@mt¹⁵ "Mevrouw de Voorzitter, elke dag worden er duizenden tonnen dode vis vanaf vissersboten in zee geworpen. Die dode vissen zinken, de schubben en botten hopen zich op op de zeebodem en ondergaan – om met Engelands nationale dichter te spreken – "een transformatie tot iets rijks en vreemds". De metafoor is hier volledig toepasselijk. De Europese Commissie is nu eindelijk wakker geworden, jaren nadat het probleem van de bijvangsten zich voor het eerst voordeed, en heeft geprobeerd er iets aan te doen. Iedere oplossing die de Commissie voorstelt zou echter haar eigen perverse prikkels met zich meebrengen – je kunt een limiet stellen aan het aantal dagen dat een boot op zee mag blijven, je kunt de grootte van de mazen van het net beperken, je kunt schippers dwingen elk sprotje dat ze vangen aan land te brengen. Al die dingen zijn gebaseerd op het existentiële probleem van het gemeenschappelijk visserijbeleid, namelijk dat het een gemeenschappelijk beleid is: het definieert visgronden als een gemeenschappelijke hulpbron waartoe alle naties gelijke toegang hebben. Niemand is de eigenaar en daardoor wordt niemand gestimuleerd om de visgronden als een hernieuwbare hulpbron te behandelen. We moeten nadoen wat op IJsland, Nieuw-Zeeland, de Falklandeilanden en andere plaatsen is gedaan, namelijk schippers aanzetten tot conserveren en hun eigendomsrechten geven. De enige manier om dat te doen is de nationale controle over de territoriale wateren herstellen."@nl³ "Pani Przewodnicząca! Każdego dnia tysiące ton martwych ryb wyrzuca się do morza z burt statków. Opadają one na dno – ich szkielety i szczątki piętrzą się na morskim dnie, a ich cierpienia – jak to ujął brytyjski poeta narodowy – zmieniają morze w świat bogaty i dziwny. Ta metafora jest całkowicie trafna. Teraz Komisja Europejska nagle, poniewczasie się obudziła, po wielu latach istnienia problemu odrzutów, i stara się go jakoś rozwiązać. Jednakże każde rozwiązanie zaproponowane przez Komisję przyniesie pozorne rezultaty – można ograniczyć liczbę dni przebywania łodzi na morzu, można zmniejszyć rozmiar oczek sieci, można zmusić szyprów, żeby wypuszczali każdą złowioną szprotkę. Rzecz jednak polega na problemie wspólnej polityki rybołówstwa, która właśnie jest polityką wspólną: definiuje łowiska jako wspólne zasoby, do których wszystkie narody mają jednakowy dostęp. Nikt nie ma prawa własności i dlatego nikt nie ma motywacji do traktowania łowisk jako zasobów odnawialnych. Musimy wzorować się na tym, co zrobiono w Islandii, Nowej Zelandii i na Falklandach, także w innych miejscach, gdzie wprowadzono środki zachęcające szyprów do ochrony i przyznano im prawa własności. Jedynym sposobem na to jest ponowne ustanowienie krajowej kontroli nad wodami terytorialnymi."@pl¹⁶ "Senhora Presidente, todos os dias, milhares de toneladas de peixe morto são devolvidas ao mar, borda fora. Afundam – as escamas e as espinhas que cobrem o fundo do mar, que o mar – como diz o grande poeta do Reino Unido – transforma em algo de rico e estranho. Pela primeira vez, a metáfora é totalmente pertinente. A Comissão Europeia acordou agora, tardiamente, anos após o problema das devoluções ter surgido pela primeira vez, e tentou alterar a situação. No entanto, todas as soluções propostas pela Comissão contêm em si incentivos perversos – uma pode limitar os dias que uma embarcação passa no mar, outra pode reduzir o tamanho da malha da rede, outra pode obrigar os capitães a desembarcar até à última espadilha que capturam. Todas estas coisas são baseadas no problema existencial da política comum das pescas, que é precisamente o facto de ser uma política comum: define a pesca como um recurso comum ao qual todas as nações têm acesso igual. Ninguém detém a propriedade e, por conseguinte, ninguém se sente estimulado para tratar a pesca como um recurso renovável. Precisamos de copiar o que a Islândia, Nova Zelândia e as Ilhas Malvinas e outros países fizeram, dando incentivos aos capitães das embarcações dirigidos à conservação e dando-lhes direitos de propriedade. A única maneira de fazer isto é restabelecer o controlo nacional sobre as águas territoriais."@pt¹⁷ "Doamnă președintă, în fiecare zi, mii de tone de pește mort sunt aruncate peste bordul navelor înapoi în mare. Acestea se scufundă, solzii și oasele sufocând fundul mării care suferă, după cum spune poetul național al Marii Britanii, o schimbare a mării în ceva bogat și ciudat. Măcar o dată, metafora este în întregime potrivită. Acum, Comisia Europeană s-a trezit cu întârziere, ani buni după semnalarea acestei probleme a capturilor aruncate, și a încercat să facă ceva în această privință. Cu toate acestea, fiecare soluție propusă de Comisie ar aduce cu sine stimulente perverse: limitarea numărul de zile pe care o barcă le petrece pe mare, limitarea mărimii ochiurilor de plasă, obligarea comandanților de nave să debarce până la ultimul șprot pe care îl prind. Toate aceste lucruri se bazează pe problema existențială a politicii comune în domeniul pescuitului, care este tocmai faptul că aceasta este o politică comună: definește pescuitul ca o resursă comună pentru toate națiunile care au acces egal. Nu are nimeni dreptul de proprietate și, prin urmare, nimeni nu are un interes pentru a trata pescuitul drept o resursă regenerabilă. Trebuie să copiem ceea ce au făcut Islanda, Noua Zeelandă și Insulele Falkland precum și alte locuri, acordând comandanților de nave un stimulent pentru conservare și drepturi de proprietate. Singura modalitate de a face acest lucru este prin restabilirea controlului național asupra apelor teritoriale."@ro¹⁸ "Každý deň sa cez palubu plavidiel vyhadzujú do mora tisíce ton uhynutých rýb. Klesajú ku dnu, šupiny a kosti pokrývajú morské dno a – budem parafrázovať národného básnika Spojeného kráľovstva – more sa premieňa na niečo husté a zvláštne. V tomto prípade je táto metafora úplne výstižná. Európska komisia sa teraz oneskorene prebrala roky po tom, ako sa tento problém s odpadom z výlovu vyskytol po prvý raz, a pokúša sa ho nejako riešiť. Každé riešenie navrhnuté Komisiou by však so sebou prinieslo zvrátené stimuly – možno obmedziť počet dní, ktoré loď strávi na mori, možno obmedziť veľkosť ôk siete, kapitánov možno donútiť, aby vyložili každú šprotu, ktorú chytia. Všetky tieto aspekty vychádzajú z existenčného problému spoločnej politiky rybného hospodárstva, a to, že ide práve o spoločnú politiku: rybolov definuje ako spoločný zdroj, ku ktorému majú všetky štáty rovnaký prístup. Nikto nie je jeho vlastníkom, a preto nikto nie je motivovaný k tomu, aby s ním zaobchádzal ako s obnoviteľným zdrojom. Musíme napodobniť postup Islandu, Nového Zélandu, Falkland a ďalších a kapitánov motivovať na zachovávanie tohto zdroja a poskytnúť im vlastnícke práva. Jediný spôsob, ako to urobiť, je opätovné zavedenie kontroly jednotlivých štátov nad teritoriálnymi vodami."@sk¹⁹ "Gospa predsednica, z ladij v morje vsak dan odvržejo več tisoč ton mrtvih rib. Te potonejo – luske in kosti se kopičijo na morskem dnu, ob tem pa dopuščamo, da – kot je dejal narodni pesnik Združenega kraljestva – se morje spremeni v nekaj bogatega in čudnega. Tokrat je ta prispodoba povsem primerna. Evropska komisija se je zdaj končno zbudila, leta po pojavu težave z izvržki, in poskuša nekaj narediti. Vendar bi vsaka rešitev, ki jo predlaga Komisija, prinesla sprevržene pobude – lahko omejimo število dni, ki jih ladja preživi na morju, lahko omejimo velikost mrežnih očes in lahko prisilimo kapitane, da pristanejo po vsaki zadnji papalini, ki jo ujamejo. Vse te stvari temeljijo na eksistencialnem problemu skupne ribiške politike, ki je ravno v tem, da je to skupna politika: ribištvo opredeljuje kot skupni vir, do katerega imajo vsi narodi enak dostop. Nihče nima lastništva in zato nihče ne spodbuja, da bi ribištvo obravnavali kot obnovljiv vir. Posnemati moramo, kar so naredili Islandija, Nova Zelandija in Falklandski otoki ter drugi kraji, ki so kapitanom podelili spodbudo za ohranjanje in premoženjske pravice. To je mogoče storiti le s ponovno vzpostavitvijo nacionalnega nadzora nad teritorialnimi vodami."@sl²⁰ "Fru talman! Varje dag dumpas tusentals ton död fisk från fartyg i havet. Fisken sjunker – fjällen och benen belastar havsbottnarna och de lider av ett havs förvandling till någonting rikt och främmande – så som Storbritanniens nationalskald uttrycker det. För en gångs skull är metaforen alltigenom träffande. Nu har kommissionen sent omsider vaknat, flera år efter att problemet med dumpning av fisk först uppstod, och har försökt göra någonting åt det. Varje lösning som föreslås av kommissionen skulle dock i sig innebära perversa incitament – man kan begränsa antalet dagar en båt är ute till havs, man kan begränsa storleken på maskorna i nätet och man kan tvinga skepparna att landa varenda liten skarpsill de fångar. Allt detta bottnar i det existentiella problem som den gemensamma fiskeripolitiken rymmer, och problemet är just att det är en gemensam politik. Den definierar fiske som en gemensam resurs som alla nationer har lika stor tillgång till. Ingen har något ägande och därför är det ingen som är motiverad att betrakta fiske som en förnybar resurs. Vi måste kopiera vad Island, Nya Zealand, Falklandsöarna och andra platser har gjort genom att motivera skepparna att konservera och genom att ge dem äganderättigheter. Det enda sätt man kan göra detta på är genom att återinföra nationell kontroll över territorialvatten."@sv²²
lpv:unclassifiedMetadata	"(ΕΝ)"¹⁰ "Daniel Hannan (ECR )"¹⁶ "Daniel Hannan (ECR )."^{18,5,20,1,19,14,11,10,13,4,21,9} "Daniel Hannan (ECR ). -"¹⁵
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>⁶