Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2011-02-02-Speech-3-025-000"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech⁶
dcterms:Date	"2011-02-02"^^xsd:date⁶
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Recunoașterea de către UE a genocidului împotriva romilor în timpul celui de Al Doilea Război Mondial⁶
dcterms:Language	"hu"^^xsd:language⁶
lpv:document identification number	"en.20110202.13.3-025-000"⁶
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2011-02-02-Speech-3-026-000⁶
lpv:speaker	lp:Enikő Győri⁶
lpv:spoken text	"a Tanács soros elnöke. Engedjék meg, hogy egy idézettel kezdjem, Kolompár Friderika porajmos túlélő szavait idézem: „Apámat akkor találtuk meg, amikor Auschwitzba kimentünk, 94-ben vagy 95-ben, augusztus 2-án. Egy nagy táblán volt a nevük sorba, végig. Tudtuk, hogy Németországba vitték őket, csak azt nem, hogy hová. Ha egy fehérvári cigány ember nem kap el, én benyúlok a kemencébe és kiveszek egy darabot. Gondoltam, kiveszem és hazahozom emléknek. Azt mondja erre Józsi fiam: Anyám, ne nyúljál bele, mert fertőzést kaphatsz. Nem bánom én, fiaim – válaszoltam. Honnan tudod, hogy a testvéredé vagy az apádé volt? – kérdezett vissza. Elájultam, kivittek az égetőből.” A magyar elnökség nevében szeretnék csatlakozni ahhoz a nemes kezdeményezéshez, amellyel az Európai Parlament és személyesen Buzek elnök úr ezen az ülésen meg kívánt emlékezni a roma holokauszt, a porajmos áldozataira. Miért fontos emlékezni? Nem kellene inkább a jövővel foglalkozni? George Santayana amerikai történész írta 1905-ben: „Akik nem képesek emlékezni a múltra, arra ítéltetnek, hogy megismételjék azt.” A II. világháború idején és árnyékában a legóvatosabb becslések szerint is 220 000 romát és szintit öltek meg csak azért, mert ehhez a két népcsoporthoz – üldözőik kifejezése szerint fajhoz – tartoztak. Magyar, cseh, román, francia, német, lengyel, szerb és még ki tudja, milyen állampolgárok voltak. Férfiak, asszonyok, öregek és gyerekek. Sok-sok gyerek. Ha élnének, ma sokan közülük európai uniós polgárok lennének. A visszaemlékezések egyöntetűen arról szólnak, hogy az auschwitz-birkenaui cigánylágerben a családok, – ellentétben a zsidó foglyokkal – együtt maradhattak. Amint egy magyar holokauszt-túlélő mondta: „azt még az SS-esek is tudták, hogy a cigány családokat nem lehet szétszedni. Együtt maradhattak egészen addig, amíg '44. augusztus 2-ról 3-ára virradó éjjel a tábor 30 000 lakójából megmaradt foglyot barakkjaik felgyújtása közepette meg nem gyilkolták.” Az Unió ebből a mélypontból, a soa és a porajmos poklából született újjá a II. világháború után. Az alapító atyák álma az volt, hogy az európai népek együtt tagadják meg mindazt, ami az emberi élet ilyen végletes tagadásához, Auschwitzhoz és Birkenauhoz vezetett. Az európai népek együtt, köztük a ma 10–12 milliós európai cigány népesség. Ez azonban még mindig a múlt, mondhatná valaki. Hol van ebben a jövő? A magyar elnökség szerint igenis egyszerre kell a múltról és a jövőről beszélnünk. Amikor Orbán Viktor magyar miniszterelnök január 19-én a magyar uniós elnökség programját mutatta be az Európai Parlamentnek, azt mondta: „a roma stratégia kiemelt része a magyar elnökség programjának, mert Európa hiába okos, ha nincsen szíve. Márpedig Európának csak akkor lesz szíve, hogyha a legnehezebb helyzetben lévő társadalmi csoportok számára a szociális beilleszkedés lehetőségét megteremti.” Én személy szerint is nagyon büszke lennék arra, hogyha nekünk mindannyiunknak közösen, az elnökség végére lenne egy elfogadott közös európai roma keretstratégiánk. A munka folyik, hála az Európai Parlamentnek és az Európai Bizottságnak az elkötelezettségéért. Ehhez szeretne a Tanács és annak magyar elnöksége hozzájárulni. Szeretnénk hozzájárulni annak a felismerésnek a megerősödéséhez, amely a romákban – mint minden népben és népcsoportban Európában és a világban bárhol – nem problémát, hanem gazdasági, kulturális és emberi erőforrást lát."@hu¹¹
lpv:translated text	". Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi začít citací slov Frideriky Kolompárové, která přežila Porajmos: „Otce jsme našli, když jsme 2. srpna 1994 nebo 95 přijeli do Osvětimi. Jejich jména byla seřazena na velké plaketě. Věděli jsme, že je tehdy vzali do Německa, ale ne kam přesně. Kdyby mě cikánský muž z Fehérváru nezastavil, byla bych sáhla do pece a maličko bych si vzala s sebou. Pomyslela jsem si, že trošičku vyndám a vezmu si ji domů na památku. V tu chvíli můj syn, Józsi, řekl: „Nesahej tam, mami, co když chytneš nějakou infekci?“ „To je mi jedno, synku,“ řekla jsem já. „A jak víš, že právě tohle patřilo tvému bratrovi nebo tvému otci?” zeptal se nato. Omdlela jsem a z krematoria mě museli odnést.“ Jménem maďarského předsednictví bych se ráda připojila k šlechetné iniciativě, jejímž prostřednictvím Evropský parlament, a pan předseda Buzek osobně, chtěli v rámci tohoto zasedání připomenout oběti tzv. Porajmos, romského holocaustu. Proč je tak důležité na tyto události vzpomínat? Neměli bychom se namísto toho zabývat budoucností? Americký historik George Santayana v roce 1905 napsal: „Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval.“ I ty nejskromnější odhady udávají počty Romů a Sintů zabitých během II. světové války a bezprostředně po ní jako 220 000. Byli zabiti z jediného důvodu, proto, že patřili k těmto dvěma etnickým skupinám nebo, slovy jejich pronásledovatelů, „rase“. Byli maďarské, české, rumunské, francouzské, německé, polské, srbské a kdo ví jaké další národnosti. Muži a ženy, starší lidé a děti. Mnoho, mnoho dětí. Kdyby byli naživu, mnoho z nich by dnes bylo občany EU. Oslavy památky důsledně připomínají, že narozdíl od židovských zajatců mohly rodiny v cikánském táboře Osvětim-Birkenau zůstat pohromadě. Jak vypověděl Maďar, který přežil holocaust: „I jednotky SS věděly, že cikánské rodiny nemohou být rozděleny. Bylo jim dovoleno zůstat spolu až do noci 2.–3. srpna 1944, kdy byli přeživší zajatci z 30 000 obyvatel jejich tábora zavražděni při vypálení baráků.“ Z tak temných hlubin se po II. světové válce znovuzrodila EU; peklo jménem šoa a Porajmos. Snem otců zakladatelů bylo, že všechny národy Evropy společně zavrhnou vše, co vedlo to k tak extrémnímu pohrdání lidským životem, k Osvětimi a Birkenau. Národy Evropy společně, včetně evropského romského obyvatelstva čítajícího momentálně 10 až 12 milionů. „To je ale pořád minulost,“ dalo by se namítnout. „Kde je v tomhle budoucnost?“ Maďarské předsednictví je přesvědčeno o tom, že rozhodně musíme mluvit o minulosti i budoucnosti současně. Když maďarský premiér Viktor Orbán 19. ledna představoval Evropskému parlamentu program maďarského předsednictví EU, řekl: „Strategie pro Romy je prioritním aspektem maďarského předsednictví, neboť inteligentní Evropa nemá smysl, pokud nemá žádné srdce. Evropa však bude mít srdce pouze pokud vytvoří příležitosti pro sociální začlenění nejvíce znevýhodněných sociálních skupin.“ Já bych osobně byla velmi hrdá, kdybychom mohli všichni společně přijmout společnou evropskou rámcovou strategii pro Romy do konce tohoto předsednictví. Práce běží, díky odhodlanosti Evropského parlamentu a Evropské komise. Rada a její maďarské předsednictví by k tomu chtěly přispět. Rádi bychom přispěli k posílení uvědomění si toho, že Romové, jako všechny národy a etnické skupiny Evropy a celého světa, nejsou problémem, ale hospodářským, kulturním a lidským zdrojem."@cs¹ "Hr. formand, mine damer og herrer! Lad mig begynde med et citat af Friderika Kolompár, der overlevede Porajmos: "Vi fandt min far, da vi besøgte Auschwitz den 2. august 1994 eller 1995. Navnene stod på en stor plade. Vi vidste, at de var blevet bragt til Tyskland, men ikke nøjagtig hvor. Hvis en mandlig sigøjner fra Fehérvár ikke havde standset mig, ville jeg have rakt armen ind i ovnen og taget et stykke af den. Jeg tænkte, at jeg ville tage det med hjem som et relikvie. Så var det, at min søn Józsi sagde: "Ræk ikke armen derind, mor, du risikerer at få en infektion." "Jeg er ligeglad", svarede jeg. "Hvordan ved du, at det var her din bror eller din far blev brændt?", spurgte han. Jeg besvimede og blev bragt ud af krematoriet." På vegne af det ungarske formandskab vil jeg gerne tilslutte mig det ædle initiativ, som Parlamentet og formand Buzek personligt har taget til at mindes ofrene for Porajmos, romaernes Holocaust, på dette møde. Hvorfor er det vigtigt at mindes? Bør vi ikke beskæftige os med fremtiden i stedet? Den amerikanske historiker George Santayana skrev i 1905: "De, der ikke kender historien, er dømt til at gentage den". I selv de mest beskedne skøn satte man antallet af dræbte romaer og sintier under anden verdenskrig til 220 000. De blev alene dræbt, fordi de tilhørte disse to etniske grupper eller med deres forfølgeres udtryk "denne race". De var ungarere, tjekker, rumænere, franskmænd, tyskere, polakker, serbere og endnu flere nationaliteter. Mænd og kvinder, gamle mennesker og børn. Mange, mange børn. Hvis de havde levet i dag, ville mange af dem have været EU-borgere. Mindedagene minder os løbende om, at familierne i sigøjnerlejren i Auschwitz-Birkenau i modsætning til de jødiske fanger kunne holde sammen. Som en ungarsk Holocaust-overlevende har sagt, vidste selv SS, at sigøjnerfamilierne ikke kunne splittes. De fik lov at blive sammen indtil natten mellem 2. og 3. august 1944, hvor de stadig levende blandt de 30 000 indbyggere i lejren blev myrdet, da deres barakker blev brændt ned. EU opstod af flammerne fra anden verdenskrigs helvede på jord – Shoah og Porajmos. EU-grundlæggernes drøm var, at Europas folkeslag sammen skulle afvise alt, hvad der havde ført til denne ufattelige foragt for menneskeliv, til Auschwitz og Birkenau – Europas folkeslag i fællesskab inklusive den europæiske romabefolkning på i dag 10-12 mio. mennesker. "Men det er jo fortid," kan man indvende. "Hvor er fremtidsperspektivet i det?" Det ungarske formandskab tror på, at vi så sandelig skal tale om fortiden og fremtiden samtidig. Da Ungarns premierminister Viktor Orbán forelagde det ungarske EU-formandskabs arbejdsprogram for Europa-Parlamentet den 19. januar, sagde han: "Romastrategien er et prioritetsspørgsmål for det ungarske formandskab, for det nytter ikke noget, at Europa er klogt, hvis det er hjerteløst. Europa har imidlertid kun hjertet på rette sted, hvis det skaber muligheder for social integration af de mest udsatte sociale grupper." Jeg vil personligt være meget stolt, hvis vi alle i fællesskab kunne vedtage en fælles, europæisk rammestrategi for romaerne inden slutningen af dette formandskab. Arbejdet er i gang takket være Parlamentets og Kommissionens engagement. Rådet og det ungarske rådsformandskab vil gerne bidrage hertil. Vi vil gerne bidrage til at højne den indsigt, at romaerne – som alle folkeslag og etniske grupper i Europa og resten af verden – ikke er et problem, men en økonomisk, kulturel og menneskelig ressource."@da² ". Herr Präsident, Damen und Herren, bitte lassen Sie mich mit dem Zitat der Porajmos-Überlebenden Friderika Kolompár beginnen: „Wir fanden meinen Vater, als wir am 2. August ‘94 oder ‘95 in Auschwitz waren. Ihre Namen standen auf einer großen Gedenktafel. Wir wussten, dass sie nach Deutschland verschleppt worden waren, aber nicht genau, wohin. Wenn mich der Zigeuner aus Fehérvár nicht davon abgehalten hätte, hätte ich in den Ofen gegriffen und ein Stück herausgenommen. Ich dachte, ich würde es herausnehmen und als Reliquie mit nach Hause nehmen. In dem Moment sagte mein Sohn Józsi: „Fass’ da nicht rein, Mutter, du kannst dich infizieren.“ „Das ist mir egal, mein Junge“, sagte ich. „Woher willst du wissen, dass es von deinem Bruder oder deinem Vater ist?“, fragte er daraufhin. Ich wurde ohnmächtig und aus dem Krematorium gebracht.“ Im Namen des ungarischen Ratsvorsitzes möchte ich mich der lobenswerten Initiative anschließen, mit der das Europäische Parlament und Präsident Buzek persönlich den Opfern des Porajmos, dem Roma-Holocaust, in dieser Sitzung zu gedenken wünschen. Warum ist es wichtig, sich daran zu erinnern? Sollten wir uns nicht stattdessen mit der Zukunft befassen? Der amerikanische Historiker George Santayana schrieb im Jahr 1905: „Wer sich nicht seiner Vergangenheit erinnert, ist verurteilt, sie zu wiederholen.“ Selbst die vorsichtigsten Schätzungen beliefen sich auf eine Zahl von 220 000 während und im Schatten des Zweiten Weltkrieges getöteten Roma und Sinti. Sie wurden aus dem alleinigen Grund getötet, zu diesen beiden ethnischen Gruppen bzw. in den Worten ihrer Verfolger „Rassen“ zu gehören. Sie waren ungarischer, tschechischer, rumänischer, französischer, deutscher, polnischer, serbischer und anderer Nationalität. Männer und Frauen, alte Menschen und Kinder. Viele, viele Kinder. Wenn sie noch leben würden, wären viele von ihnen heute Bürgerinnen und Bürger der EU. Gedenkfeiern erinnern beständig daran, dass, anders als jüdische Gefangene, Familien im Zigeunerlager Auschwitz-Birkenau zusammenbleiben konnten. Wie sich ein ungarischer Überlebender des Holocaust erinnert: „Sogar die SS wusste, dass Zigeunerfamilien nicht getrennt werden konnten. Es war ihnen erlaubt, zusammenzubleiben, bis zu der Nacht des 2. auf den 3. August 1944, als die überlebenden Gefangenen der 30 000 Bewohner ihres Lagers ermordet wurden, als ihre Barracken in Brand gesteckt wurden.“ Von so weit unten wurde die EU nach dem Zweiten Weltkrieg wiedergeboren; aus der Hölle der Shoah und des Porajmos. Der Traum der Gründerväter war, dass die Völker Europas alles geschlossen ablehnen würden, was zu solch extremer Missachtung menschlichen Lebens in Auschwitz und Birkenau geführt hat. Die Völker Europas gemeinsam, einschließlich des Volkes der europäischen Roma von gegenwärtig 10 bis 12 Millionen. „Aber das ist immer noch die Vergangenheit“, könnte man sagen. „Wo ist die Zukunft darin?“ Der ungarische Ratsvorsitz glaubt, dass wir in der Tat über die Vergangenheit und gleichzeitig die Zukunft sprechen müssen. Als der ungarische Premierminister Viktor Orbán dem Europäischen Parlament am 19. Januar das Programm des ungarischen EU-Ratsvorsitzes vorstellte, sagte er: „Die Roma-Strategie ist ein vorrangiger Aspekt des ungarischen Ratsvorsitzes, denn was nützt uns ein kluges Europa, wenn es kein Herz hat. Europa jedoch wird nur ein Herz haben, wenn es Möglichkeiten für die soziale Eingliederung für die am stärksten benachteiligten Gesellschaftsgruppen schafft.“ Ich persönlich wäre sehr stolz, wenn wir alle zusammen bis zum Ende dieses Ratsvorsitzes eine gemeinsame europäische Rahmenstrategie für die Roma verabschieden könnten. Die Arbeiten sind bereits in Gange, dank des Engagements des Europäischen Parlaments und der Europäischen Kommission. Der Rat und sein ungarischer Ratsvorsitz möchten gerne einen Beitrag dazu leisten. Wir möchten zur Stärkung der Verwirklichung dessen beitragen, dass die Roma wie alle Völker und ethnischen Gruppen Europas und der ganzen Welt kein Problem sind, sondern eine wirtschaftliche, kulturelle und humane Ressource."@de⁹ "Κύριε Πρόεδρε, κυρίες και κύριοι, παρακαλώ επιτρέψτε μου να ξεκινήσω επαναλαμβάνοντας τα λόγια της γυναίκας που επιβίωσε από το Porajmos, Friderika Kolompar: «Βρήκαμε τον πατέρα μου όταν πήγαμε στο Άουσβιτς στις 2 Αυγούστου του ’94 ή ’95. Τα ονόματά τους ήταν γραμμένα σε μια μεγάλη πλάκα. Γνωρίζαμε ότι είχαν μεταφερθεί στη Γερμανία, όχι όμως την ακριβή τοποθεσία. Εάν δεν με είχε σταματήσει ένας τσιγγάνος από το Fehervar, θα είχα μπει μέσα στον φούρνο και θα είχα βγάλει έξω ένα κομμάτι. Σκέφτηκα να το βγάλω και να το πάρω σπίτι σαν κειμήλιο. Εκείνη τη στιγμή ο γιος μου, Jozsi, μου είπε: “Μην μπαίνεις μέσα εκεί, μητέρα, μπορεί να μολυνθείς.” “Δεν με νοιάζει, γιε μου”, του είπα. “Πώς ξέρεις ότι ανήκε στον αδελφό ή τον πατέρα σου;” ρώτησε απαντώντας μου. Λιποθύμησα και με έβγαλαν έξω από το κρεματόριο». Εξ ονόματος της ουγγρικής Προεδρίας, θα ήθελα να συμμετάσχω στην ευγενή πρωτοβουλία μέσω της οποίας το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο, και ο Πρόεδρος κύριος Buzek προσωπικά, θέλησε να τιμήσει τη μνήμη των θυμάτων του Porajmos, του Ολοκαυτώματος των Ρομά, σε αυτήν τη συνεδρίαση. Γιατί είναι σημαντικό να θυμόμαστε; Δεν θα έπρεπε αντ’ αυτού να ασχολούμαστε με το μέλλον; Ο αμερικανός ιστορικός George Santayana έγραψε το 1905: «Όσοι δεν μπορούν να θυμηθούν το παρελθόν είναι καταδικασμένοι να το επαναλάβουν». Ακόμη και οι πιο μετριοπαθείς υπολογισμοί εκτιμούν τον αριθμό των Ρομά και Sinti που θανατώθηκαν κατά τη διάρκεια και υπό τη σκιά του Β´ Παγκοσμίου Πολέμου σε 220.000. Θανατώθηκαν για τον μόνο λόγο ότι ανήκαν σε αυτές τις δύο εθνοτικές ομάδες ή, σύμφωνα με την ορολογία των διωκτών τους, σε αυτήν τη «φυλή». Από άποψη ιθαγένειας ήταν Ούγγροι, Τσέχοι, Ρουμάνοι, Γάλλοι, Γερμανοί, Πολωνοί, Σέρβοι και ποιος ξέρει ποιας άλλης εθνικότητας. Άνδρες και γυναίκες, ηλικιωμένοι και παιδιά. Πολλά, πάρα πολλά παιδιά. Εάν ήταν ζωντανοί, πολλοί από αυτούς θα ήταν πολίτες της ΕΕ σήμερα. Οι εκδηλώσεις μνήμης υπενθυμίζουν σταθερά ότι, σε αντίθεση με τους εβραίους αιχμαλώτους, οι οικογένειες στο στρατόπεδο τσιγγάνων Άουσβιτς-Μπίρκεναου μπορούσαν να μένουν μαζί. Όπως θυμάται ένας ούγγρος επιζών του Ολοκαυτώματος: «ακόμη και τα SS γνώριζαν ότι οι οικογένειες των τσιγγάνων δεν μπορούν να χωριστούν. Τους επιτρεπόταν να μένουν μαζί μέχρι τη νύχτα της 2-3 Αυγούστου 1944, όταν οι 30.000 επιζώντες αιχμάλωτοι που διέμεναν στο στρατόπεδο δολοφονήθηκαν και τα καταλύματά τους πυρπολήθηκαν.» Η ΕΕ ξαναγεννήθηκε μετά τον Β´ Παγκόσμιο Πόλεμο ξεκινώντας από αυτό το ναδίρ: την κόλαση του Ολοκαυτώματος των Εβραίων και των Ρομά. Το όνειρο των ιδρυτών ήταν οι λαοί της Ευρώπης, όλοι μαζί, να απορρίψουν όλα όσα είχαν οδηγήσει σε μια τόσο ακραία περιφρόνηση της ανθρώπινης ζωής, όλα όσα είχαν οδηγήσει στο Άουσβιτς και το Birkenau. Οι λαοί της Ευρώπης από κοινού, συμπεριλαμβανομένου του ευρωπαϊκού πληθυσμού των Ρομά που ανέρχεται σήμερα σε 10 με 12 εκατομμύρια. «Όμως αυτό είναι απλά το παρελθόν», θα μπορούσε κανείς να πει. «Πού είναι το μέλλον σε αυτό»; Η ουγγρική Προεδρία πιστεύει ότι πρέπει πράγματι να μιλούμε για το παρελθόν και το μέλλον ταυτόχρονα. Όταν ο ούγγρος πρωθυπουργός Viktor Orban παρουσίασε το πρόγραμμα της ουγγρικής Προεδρίας της ΕΕ προς το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο στις 19 Ιανουαρίου, δήλωσε: «Η στρατηγική για τους Ρομά αποτελεί προτεραιότητα της ουγγρικής Προεδρίας διότι μια ευφυής Ευρώπη δεν έχει νόημα εάν δεν έχει καρδιά. Η Ευρώπη, ωστόσο, θα έχει καρδιά μόνο εάν δημιουργήσει ευκαιρίες για την κοινωνική ένταξη των περισσότερο μειονεκτουσών κοινωνικών ομάδων». Εγώ προσωπικά θα ήμουν πολύ υπερήφανη εάν μπορούσαμε να εγκρίνουμε όλοι μαζί μια κοινή ευρωπαϊκή στρατηγική πλαίσιο για τους Ρομά μέχρι το τέλος αυτής της Προεδρίας. Οι εργασίες βρίσκονται σε εξέλιξη χάρη στη δέσμευση του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και της Ευρωπαϊκής Επιτροπής. Το Συμβούλιο και η ουγγρική Προεδρία του θα ήθελαν να συμβάλουν σε αυτό. Θα θέλαμε να συμβάλουμε στην ενίσχυση της συνειδητοποίησης ότι οι Ρομά, όπως και όλοι οι λαοί και οι εθνοτικές ομάδες της Ευρώπης και ολόκληρου του κόσμου, δεν είναι πρόβλημα, αλλά ένα οικονομικό, πολιτιστικό και ανθρώπινο δυναμικό."@el¹⁰ ". Mr President, ladies and gentlemen, please allow me to begin by quoting the words of Porajmos survivor Friderika Kolompár: ‘We found my father when we went to Auschwitz on 2 August of ‘94 or ‘95. Their names were arrayed on a large plaque. We knew that they had been taken to Germany, but not the exact location. If a Gipsy man from Fehérvár had not stopped me, I would have reached into the oven and taken out a piece. I thought I would take it out and take it home as a relic. At that point my son, Józsi, said: “Don’t reach in there, Mother, you might get an infection.” “I don’t care, my son,” said I. “How do you know that it belonged to your brother or your father?” he asked in reply. I fainted and was taken out of the crematorium.’ On behalf of the Hungarian Presidency I would like to join the noble initiative through which the European Parliament, and President Buzek personally, wished to commemorate the victims of the Porajmos, the Roma Holocaust, in this sitting. Why is it important to remember? Should we not concern ourselves with the future instead? American historian George Santayana wrote in 1905: ‘Those who cannot remember the past are condemned to repeat it.’ Even the most modest estimates put the number of Roma and Sinti killed during and in the shadow of World War II at 220 000. They were killed for the sole reason of belonging to these two ethnic groups or, in the terms of their persecutors, ‘race.’ They were of Hungarian, Czech, Romanian, French, German, Polish, Serb and who knows what other nationalities. Men and women, elderly people and children. Many, many children. If they were alive, many of them would be EU citizens today. Commemorations consistently recall that, unlike Jewish captives, families in the Auschwitz-Birkenau Gipsy camp could stay together. As a Hungarian Holocaust survivor recalled: ‘even the SS knew that Gipsy families could not be separated. They were allowed to stay together until the night of 2–3 August 1944, when the surviving captives of the 30 000 inhabitants of their camp were murdered as their barracks were burned.’ The EU was reborn after World War II from this low; the hell of the Shoah and the Porajmos. The dream of the founding fathers was that the peoples of Europe would, all together, reject all that had led to such extreme disregard for human life, to Auschwitz and Birkenau. The peoples of Europe jointly, including the European Roma population of currently 10 to 12 million. ‘But this is still the past,’ one could say. ‘Where is the future in this?’ The Hungarian Presidency believes that we must indeed talk about the past and the future simultaneously. When Hungarian Prime Minister Viktor Orbán presented the programme of the Hungarian EU presidency to the European Parliament on 19 January, he said: ‘The Roma strategy is a priority aspect of the Hungarian Presidency, because there is no point in a smart Europe if it has no heart. Europe, however, will only have a heart if it creates opportunities for social inclusion for the most disadvantaged social groups.’ I would personally be very proud if we could all jointly adopt a common European framework strategy for the Roma by the end of this presidency. Work is in progress, thanks to the commitment of the European Parliament and the European Commission. The Council and its Hungarian Presidency would like to contribute to this. We would like to contribute to the strengthening of the realisation that the Roma, like all peoples and ethnic groups of Europe and the entire world, are not a problem, but an economic, cultural and human resource."@en⁴ ". Señor Presidente, Señorías, permítanme comenzar citando las palabras de la superviviente del Friderika Kolompár: «Encontramos a mi padre cuando fuimos a Auschwitz el 2 de agosto del 94 o el 95. Sus nombres aparecían en una gran placa. Sabíamos que se los habían llevado a Alemania, pero no sabíamos dónde exactamente. Si un hombre gitano de Fehérvár no me lo hubiera impedido, habría sacado un trozo del horno. Pensaba sacarlo y llevármelo a casa como reliquia. En ese momento, mi hijo Józsi dijo: “No metas la mano ahí, madre, puedes coger una infección.” “Me da igual, hijo”, le dije. “¿Cómo sabes que pertenecía a tu hermano o a tu padre?”, respondió él. Me desmayé y me sacaron del crematorio.» En nombre de la Presidencia húngara, quiero unirme a la noble iniciativa mediante la cual el Parlamento Europeo y el Presidente Buzek han querido conmemorar personalmente a las víctimas del el holocausto romaní, en esta sesión. ¿Por qué es importante recordarlo? ¿No deberíamos preocuparnos más bien por el futuro? El historiador estadounidense George Santayana escribió en 1905: «Los que ignoran el pasado están condenados a repetirlo». Incluso los cálculos más modestos sitúan el número de víctimas gitanas y sinti que murieron durante la Segunda Guerra Mundial y bajo su sombra en 220 000. Fueron asesinados únicamente por pertenecer a estos dos grupos étnicos o, en términos de sus perseguidores, «razas». Las víctimas eran de nacionalidad húngara, checa, rumana, francesa, alemana, polaca, serbia y quién sabe si de otras nacionalidades. Hombres y mujeres, personas mayores y niños. Muchos, muchos niños. Si estuvieran vivos, muchos de ellos serían hoy ciudadanos de la UE. Las conmemoraciones recuerdan una y otra vez que, a diferencia de los cautivos judíos, las familias que se encontraban en el campo judío de Auschwitz-Birkenau podían estar juntas. Como recordaba un superviviente del holocausto húngaro: «Incluso las SS sabían que no podía separarse a las familias gitanas. Se les permitió permanecer juntas hasta la noche del 2 al 3 de agosto de 1944, cuando los cautivos supervivientes de los 30 000 habitantes de su campo fueron asesinados al quemar sus barracones». La UE nació de nuevo después de la Segunda Guerra Mundial a partir de este horror: la y el . El sueño de los padres fundadores era que los todos los pueblos de Europa rechazasen todo lo que había provocado este desprecio tan extremo de la vida humana, Auschwitz y Birkenau. Los pueblos de Europa juntos, incluida la población gitana europea que actualmente cuenta con entre 10 y 12 millones de personas. Podría decirse que seguimos hablando del pasado o podríamos preguntarnos dónde está el futuro en esta cuestión. La Presidencia húngara cree firmemente que debemos hablar de pasado y futuro de manera simultánea. Cuando el Primer Ministro húngaro, Viktor Orbán, presentó el programa de la Presidencia húngara de la UE al Parlamento Europeo el 19 de enero, dijo lo siguiente: «La Estrategia Romaní es un aspecto prioritario de la Presidencia húngara, porque una Europa inteligente sin corazón no sirve de nada. Y Europa solo tendrá corazón si crea oportunidades de inclusión social para los grupos sociales más desfavorecidos». Personalmente, me sentiría orgullosa de que todos pudiéramos adoptar una estrategia marco europea para los ciudadanos romaníes para finales de esta Presidencia. Gracias al compromiso del Parlamento Europeo y de la Comisión Europea, ya se está trabajando en ello. El Consejo y su Presidencia húngara quieren contribuir a ello. Queremos contribuir al refuerzo de la toma de conciencia de que los ciudadanos romaníes, como todos los pueblos y grupos étnicos de Europa y de todo el mundo, no son un problema, sino un recurso económico, cultural y humano."@es²¹ ". Austatud president! Head kolleegid! Palun lubage mul alustada tsiteerides Porajmose ellujäänud Friderika Kolompári sõnu: „Me leidsime minu isa, kui läksime 94. või 95. aasta 2. augustil Auschwitzi. Nende nimed olid reas suurel tahvlil. Me teadsime, et nad olid viidud Saksamaale, aga ei teadnud täpselt kuhu. Kui üks Fehérvárist pärit mustlane ei oleks mind tagasi hoidnud, oleksin käe ahju sirutanud ja ühe tüki sealt välja võtnud. Mõtlesin, et võtan selle sealt ja viin reliikviana koju. Siis ütles minu poeg, Józsi: „Ema, ära pane kätt sinna, sa võid nakkuse saada.” „Ma ei hooli sellest, mu poeg,” ütlesin. „Kust sa tead, kas see oli su venna või isa oma?” küsis ta vastuseks. Ma minestasin ja mind viidi krematooriumist välja. Eesistujariik Ungari nimel soovin ühineda õilsa algatusega, millega Euroopa Parlament ja president Buzek isiklikult soovisid sellel istungil mälestada Porajmose, romade holokausti ohvreid. Miks on tähtis mäletada? Kas ei peaks me pigem tuleviku peale mõtlema? Ameerika ajaloolane George Santayana kirjutas 1905. aastal: „Neid, kes minevikku ei mäleta, sunnitakse seda kordama.” Isegi kõige tagasihoidlikumate hinnangute kohaselt tapeti Teise maailmasõja ajal ja selle varjus 220 000 romat ja sintet. Nende inimeste tapmise ainus põhjus oli nendesse rahvusrühmadesse või nende tagakiusajate terminoloogias n-ö rassi kuulumine. Nad olid Ungari, Tšehhi, Rumeenia, Prantsuse, Saksa, Poola, Serbia ja kes teab veel, milliste muude riikide kodakondsed. Mehed ja naised, vanurid ja lapsed. Palju-palju lapsi. Kui nad oleksid elus, siis oleksid paljud neist täna ELi kodanikud. Mälestustes meenutatakse järjekindlalt, et vastupidi juudi kinnipeetavatele lubati Auschwitz-Birkenau mustlaste laagris perekondadel kokku jääda. Nagu meenutas üks Ungari ellujäänu: „Isegi SS teadis, et mustlasperekondi ei tohi lahutada. Neil lubati kokku jääda kuni 1944. aasta 2. ja 3. augusti vahelise ööni, kui nende kinnipeetavate laagri ellujäänud 30 000 elanikku mõrvati, süüdates nende barakid.” Sellest Teise maailmasõja järgsest madalseisust; Shoah ja Porajmose põrgust sündis uuesti EL. Liidu esiisad unistasid sellest, et Euroopa rahvad lükkavad ühiselt tagasi kõik, mis oli viinud sellise äärmusliku hoolimatuseni inimelu suhtes, mis oli viinud Auschwitzi ja Birkenauni. Kõik Euroopa rahvad koos, sh praeguseks 10–12 miljonini ulatuv Euroopa roma elanikkond. „Aga see on siiski minevik,” võidakse öelda. „Milles peitub siin tulevik?” Eesistujariik Ungari usub, et peame tegelikult rääkima korraga nii minevikust kui ka tulevikust. Kui Ungari peaminister Viktor Orbán esitas 19. jaanuaril Euroopa Parlamendile Ungari ELi eesistumise programmi, siis ta ütles: „Romasid käsitlev strateegia on eesistujariik Ungari prioriteet, sest pole mõtet arukal Euroopal, kui sel pole südant. Euroopal on aga süda ainult siis, kui ta loob sotsiaalse kaasatuse võimalused kõige halvemas olukorras olevatele ühiskonna rühmadele.” Mina isiklikult oleksin väga uhke, kui me kõik koos suudaksime selle eesistumisperioodi lõpuks vastu võtta Euroopa ühise romade raamstrateegia. Töö käib, tänu Euroopa Parlamendi ja Euroopa Komisjoni pühendumusele. Nõukogu ja selle eesistujariik Ungari soovivad sellele kaasa aidata. Me soovime aidata tugevdada arusaama, et romad, nagu kõik Euroopa ja kogu maailma rahvad ja rahvusrühmad, pole probleem, vaid majanduslik, kultuuriline ja inimressurss."@et⁵ ". Arvoisa puhemies, hyvät kuulijat, haluan aluksi lainata porajmosista eloonjääneen Friderika Kolompárin sanoja: "Me löysimme isäni, kun menimme Auschwitziin 2. elokuuta 1994 tai 1995. Heidän nimensä olivat kaiverrettu suureen laattaan. Me tiesimme, että heidät oli viety Saksaan, mutta emme tienneet tarkkaa paikkaa. Jos mustalaismies Fehérvárista ei olisi pysäyttänyt minua, olisin kurottanut uuniin ja ottanut sieltä palan. Ajattelin, että otan ja vien sen kotiin muistona. Silloin poikani Józsi sanoi: 'Älä koske siihen, äiti, voit saada jonkin infektion.' 'Ei sillä ole väliä, poikani', minä vastasin. 'Mistä tiedät, että se kuului veljellesi tai isällesi?' hän kysyi. Minä pyörryin, ja minut vietiin pois krematoriosta." Haluan yhtyä puheenjohtajavaltio Unkarin puolesta tähän ylevään aloitteeseen, jonka kautta Euroopan parlamentti ja puhemies Buzek henkilökohtaisesti haluavat muistaa romanien kansanmurhan porajmosin uhreja tässä istunnossa. Miksi muistaminen on tärkeää? Eikö meidän pitäisi keskittyä sen sijaan tulevaisuuteen? Yhdysvaltalainen historioitsija George Santayana kirjoitti vuonna 1905 näin: "Ne, jotka eivät tunne historiaa, ovat tuomittuja toistamaan sitä." Vaatimattomimpienkin arvioiden mukaan toisen maailmansodan aikana ja sen varjossa kuoli 220 000 romania ja sintiä. Heidät tapettiin pelkästään siksi, että he kuuluivat näihin kahteen etniseen ryhmään tai heidän vainoajiensa sanoin "rotuun". He olivat unkarilaisia, tšekkejä, romanialaisia, ranskalaisia, saksalaisia, puolalaisia, serbejä ja kuka tietää minkä muiden kansallisuuksien edustajia. Miehiä ja naisia, vanhuksia ja lapsia. Paljon, paljon lapsia. Jos he olisivat elossa, monet heistä olisivat nyt EU:n kansalaisia. Muisteluissa tuodaan toistuvasti esiin se, että toisin kuin juutalaiset vangit, Auschwitz-Birkenau mustalaisleirin perheet saivat pysytellä yhdessä. Kuten eräs unkarilainen joukkomurhasta selvinnyt muistutti: "jopa SS tiesi, että mustalaisperheitä ei voinut erottaa. He saivat olla yhdessä 2. ja 3. elokuuta 1944 väliseen yöhön asti, jolloin heidän leirissään elossa olevat 30 000 vankia murhattiin polttamalla heidän parakkinsa." EU syntyi toisen maailmansodan jälkeen tästä aallonpohjasta, juutalaisten ja romanien kansanmurhan helvetistä. EU:n perustajien unelmana oli, että ihmiset Euroopassa torjuisivat yhdessä kaiken, mikä oli johtanut tällaiseen äärimmäiseen ihmiselämän halveksuntaan, Auschwitziin ja Birkenauhun. Euroopan kansat yhdessä, mukaan lukien eurooppalaiset romanit, joita on tällä hetkellä 10–12 miljoonaa. "Sehän on kuitenkin ollutta ja mennyttä", joku voisi sanoa. "Missä siinä on tulevaisuus?" Puheenjohtajavaltio Unkari katsoo, että meidän todella täytyy puhua samanaikaisesti menneisyydestä ja tulevaisuudesta. Kun Unkarin pääministeri Viktor Orbán esitteli Unkarin puheenjohtajakauden ohjelman Euroopan parlamentille 19. tammikuuta, hän sanoi: "Romanistrategia on yksi puheenjohtajavaltio Unkarin ensisijaisina pitämistä seikoista, koska älykkäässä Euroopassa ei ole mitään mieltä, jos sillä ei ole sydäntä. Euroopalla on kuitenkin sydän vain, jos se luo sosiaalisen osallisuuden mahdollisuuksia epäedullisimmassa asemassa oleville yhteiskuntaryhmille." Olisin itse hyvin ylpeä, jos me voisimme kaikki yhdessä hyväksyä yhteisen romaneja koskevan EU:n puitestrategian tämän puheenjohtajakauden aikana. Euroopan parlamentin ja Euroopan komission sitoutumisen ansiosta työ on aloitettu. Neuvosto ja sen puheenjohtaja Unkari haluaisivat osallistua siihen. Me haluaisimme osaltamme vahvistaa oivallusta siitä, että Euroopan ja koko maailman kaikkien ihmisten ja etnisten ryhmien tavoin romanit eivät ole ongelma vaan taloudellinen, kulttuurinen ja inhimillinen voimavara."@fi⁷ ". Monsieur le Président, Mesdames et Messieurs, permettez-moi de commencer mon intervention en citant Friderika Kolompár, une rescapée des porajmos: «Nous avons trouvé mon père lorsque nous nous sommes rendus à Auschwitz le 2 août 1994 ou 1995. Leurs noms s’étalaient sur une grande plaque. Nous savions qu’ils avaient été déportés en Allemagne, mais sans connaître l’endroit précis. Si un Tsigane de Fehérvár ne m’avait pas arrêtée, j’aurais pénétré dans le four et j’en aurais rapporté un vestige. Je pensais l’emporter et l’emmener chez moi comme une relique. À cet instant, mon fils Józsi m’a dit: "N’entre pas là-dedans, maman, tu pourrais être contaminée." "Peu importe, mon fils", ai-je rétorqué. "Comment sais-tu que cela appartenait à ton frère ou à ton père?", a-t-il demandé en retour. Je me suis évanouie et l’on m’a transportée hors du crématorium.» Au nom de la Présidence hongroise, je voudrais m’associer à la noble initiative du Parlement européen et du Président Buzek en personne qui ont émis le vœu de commémorer, au cours de cette séance, les victimes des porajmos, l’holocauste des Roms. Pourquoi est-il important de se souvenir? Ne devrions-nous pas plutôt nous préoccuper de l’avenir? L’historien américain, George Santayana, écrivait en 1905: «Ceux qui ne peuvent se souvenir du passé sont voués à le reproduire». Même les statistiques les plus réservées estiment à 220 000 le nombre de Roms et de Sinti exécutés pendant la Seconde Guerre mondiale et sous le coup de celle-ci. Ils ont été massacrés uniquement au prétexte de leur appartenance à ces deux groupes ethniques ou, selon les termes de leurs tortionnaires, de leur «race». Ils étaient hongrois, tchèques, roumains, français, allemands, polonais, serbes et Dieu sait de quelles autres nationalités encore. Des hommes, des femmes, des vieillards et des enfants. Des enfants par centaines, par milliers. S’ils avaient survécu, la plupart d’entre eux seraient aujourd’hui des citoyens européens. Des commémorations rappellent constamment que, contrairement aux prisonniers juifs, les familles détenues dans le camp tsigane d’Auschwitz-Birkenau pouvaient rester unies. Comme l’a évoqué un rescapé hongrois de l’holocauste: «Même les SS savaient que les familles tsiganes ne pouvaient pas être séparées. Il leur a été permis de rester ensemble jusqu’à la nuit du 2 au 3 août 1944 lorsque les prisonniers qui, sur les 30 000 captifs du camp, avaient survécu, ont été massacrés pendant l’incendie de leurs baraquements.» À l’issue de la Seconde Guerre mondiale, l’UE a émergé de cet abîme, de l’enfer de la shoah et des porajmos. Le rêve des pères fondateurs était de voir les peuples européens rejeter, dans un même élan, tout acte susceptible de générer un tel mépris incommensurable envers la vie humaine ou de reproduire Auschwitz et Birkenau. Les peuples européens tous ensemble, y compris les 10 à 12 millions de Roms recensés à ce jour en Europe. «Mais tout cela appartient au passé», pourrait-on rétorquer. «Et l’avenir, dans tout cela?» La Présidence hongroise estime en effet qu’il nous incombe de parler à la fois du passé et du futur. Lorsque le Premier ministre hongrois, Viktor Orbán, a présenté le programme de la Présidence hongroise de l’UE au Parlement européen le 19 janvier, il a déclaré: «la stratégie concernant les Roms constitue un aspect prioritaire de la Présidence hongroise parce qu’une Europe intelligente ne sert à rien si elle n’a pas de cœur. Et l’Europe n’aura un cœur que si elle favorise l’inclusion sociale pour les groupes sociaux les plus désavantagés». Je serais personnellement très fière si nous pouvions tous adopter conjointement un cadre européen pour les stratégies nationales d’intégration des Roms avant la fin de la Présidence actuelle. Grâce à l’engagement du Parlement européen et de la Commission européenne, les travaux progressent. Le Conseil et sa Présidence hongroise voudraient favoriser ce progrès. Nous aimerions contribuer à la concrétisation de l’espoir que les Roms, comme tous les peuples et tous les groupes ethniques d’Europe et du monde entier, soient considérés comme une ressource économique, culturelle et humaine et non plus comme un problème."@fr⁸ ". Signor Presidente, onorevoli deputati, consentitemi di esordire citando le parole della sopravvissuta al porajmos Friderika Kolompár: “Abbiamo trovato mio padre quando ci siamo recati ad Auschwitz il 2 agosto del ‘94 o del ‘95. I loro nomi erano indicati su una grande targa. Sapevamo che erano stati portati in Germania, ma non conoscevamo la destinazione precisa. Se uno zingaro di Fehérvár non me l’avesse impedito, avrei infilato la mano nel forno per prenderne un pezzetto. Avevo pensato di prendere quel pezzetto e di portarmelo a casa come reliquia. A quel punto mio figlio Józsi ha esclamato: “Non mettere la mano lì dentro, madre, potresti prenderti un’infezione”. “Non mi importa, figlio mio”, gli ho risposto. “Come fai a sapere che apparteneva a tuo fratello o a tuo padre?” mi ha chiesto. Ho perso i sensi e mi hanno portata fuori dal crematorio”. A nome della presidenza ungherese, vorrei associarmi alla nobile iniziativa attraverso cui il Parlamento europeo, e il Presidente Buzek a titolo personale, desiderano commemorare in questa seduta le vittime del porajmos, l’olocausto dei rom. Perché è importante ricordare? Non dovremmo invece concentrarci sul futuro? Lo storico americano George Santayana scrisse nel 1905: “Chi non può ricordare il passato è condannato a ripeterlo”. Persino le stime più prudenti collocano il numero di rom e sinti uccisi durante la seconda guerra mondiale e all’ombra di tale conflitto nell’ordine dei 220 000. Sono stati uccisi per l’unica ragione di appartenere a questi due gruppi etnici o, per usare le parole dei loro persecutori, a queste “razze”. Erano cittadini di nazionalità ungherese, ceca, rumena, francese, tedesca, polacca, serba e chissà quali altre. Uomini e donne, anziani e bambini. Molti, molti bambini. Se fossero rimasti in vita, oggi molti di loro sarebbero cittadini comunitari. Le commemorazioni ricordano con insistenza che, a differenza dei prigionieri ebrei, le famiglie del campo degli zingari di Auschwitz-Birkenau potevano rimanere insieme. Come ha ricordato un sopravvissuto ungherese dell’olocausto: “Persino le SS sapevano che le famiglie zingare non potevano essere divise. Poterono rimanere insieme fino alla notte tra il 2 e il 3 agosto 1944, quando i prigionieri sopravvissuti tra i 30 000 abitanti del loro campo morirono in seguito all’incendio delle baracche”. Dopo la seconda guerra mondiale, l’UE è rinata dalle ceneri di questa tragedia, dall’inferno della shoah e del porajmos. Il sogno dei padri fondatori era che i popoli d’Europa rifiutassero tutti insieme le circostanze che avevano portato a questo disprezzo estremo della vita umana, ad Auschwitz e Birkenau. I popoli d’Europa, uniti, compresa la popolazione rom europea che attualmente conta dai 10 ai 12 milioni di persone. “Ma questo è ancora il passato”, si potrebbe ribattere. “Dove sta il futuro in tutto ciò?” La presidenza ungherese ritiene che dobbiamo parlare contemporaneamente del passato e del futuro. Quando il Primo ministro ungherese Viktor Orbán ha presentato il programma della presidenza ungherese dell’Unione al Parlamento europeo il 19 gennaio, ha affermato. “La strategia per i rom rappresenta un aspetto prioritario della presidenza ungherese, in quanto un’Europa intelligente non ha senso se è un’Europa senza cuore. Tuttavia, l’Europa avrà un cuore soltanto se creerà opportunità di inclusione sociale per i gruppi sociali più svantaggiati”. Mi riempirebbe personalmente d’orgoglio se potessimo adottare all’unanimità una strategia quadro comune europea per i rom entro la fine di questa presidenza. I lavori procedono, grazie all’impegno del Parlamento europeo e della Commissione europea. Il Consiglio e la sua presidenza ungherese vorrebbero contribuire a tali sforzi. Vorremmo partecipare al rafforzamento della consapevolezza che i rom, analogamente a tutti i popoli e gruppi etnici d’Europa e del mondo intero, non sono un problema, bensì una risorsa economica, culturale e umana."@it¹² ". Pone pirmininke, ponios ir ponai, kalbą norėčiau pradėti romų holokaustą (romų kalba ) pergyvenusios Friderikos Kolompár žodžiais: „Mano tėvą radome 1994 ar 1995 m. rugpjūčio 2 d. nuvykę į Aušvicą. Jų vardai buvo įamžinti didelėje plokštėje. Žinojome, kad juos išvežė į Vokietiją, tik tiksliai nežinojome į kurią vietą. Jei vienas čigonų tautybės vyras iš Fehervaro nebūtų manęs suturėjęs, būčiau kyštelėjusi ranką į krosnį ir išsiėmusi trupinėlį. Maniau, parsivešiu jį kaip relikviją. Tą akimirką mano sūnus Józsi perspėjo: Asmeniškai aš labai didžiuočiausi, jei iki Vengrijos pirmininkavimo Tarybai pabaigos visi kartu priimtume Europos pagrindų strategiją romų klausimu. Atkakliomis Europos Parlamento ir Europos Komisijos pastangomis šis darbas jau vyksta. Prie jo norėtų prisidėti ir Taryba bei jai pirmininkaujanti Vengrija. Norėtume padėti stiprinti sampratą, kad romai, kaip visos Europos ir pasaulio tautos bei etninės grupės, laikytini ne problema, bet ekonominiais, kultūriniais ir žmogiškaisiais ištekliais. Nekišk ten rankos, mama, gali užsikrėsti. Man vis tiek, sūnau atsakiau. Bet jis pridūrė: Iš kur žinai, kad tai dalelė tavo brolio ar tėvo? Tada apalpau ir mane išnešė iš krematoriumo“. Tarybai pirmininkaujančios Vengrijos vardu norėčiau prisidėti prie kilnios iniciatyvos, kuria Europos Parlamentas ir asmeniškai Pirmininkas J. Buzekas išreiškė norą šiame posėdyje pagerbti romų holokausto, aukų atminimą. Kodėl tai svarbu? Ar neturėtume verčiau rūpintis ateitimi? Amerikiečių istorikas George Santayana 1905 m. rašė štai ką: „Tas, kas neatmena praeities, pasmerktas ją kartoti“. Net pačiais nuosaikiausiais skaičiavimais, per Antrąjį pasaulinį karą išžudytų romų ir sintų skaičius siekia 220 000 tūkst. Jie buvo žudomi vien todėl, kad priklausė šioms dviem etninėms grupėms arba, jų persekiotojų žodžiais, „rasei“. Jie buvo Vengrijos, Čekijos, Rumunijos, Prancūzijos, Vokietijos, Lenkijos ar kokios kitos šalies gyventojai. Vyrai, moterys, senyvo amžiaus žmonės ir vaikai. Labai daug vaikų. Jei būtų likę gyvi, daugelis iš jų turėtų ES pilietybę. Minint jų atminimą, nuolat primenama, kad, kitaip nei žydų belaisviams, Aušvico-Birkenau čigonų stovykloje įkalintoms šeimoms buvo leidžiama gyventi kartu. Vieno holokaustą pergyvenusio vengro žodžiais, „net esesininkai žinojo, kad čigonų šeimų negalima išskirti. Jiems leista gyventi kartu iki 1944 m. rugpjūčio 2–3 d., kai visi, kurie išliko gyvi 30 000 tūkst. kalinių stovykloje, buvo išžudyti sudeginant jų barakus“. Po Antrojo pasaulinio karo ES pakilo iš šio nuosmukio, iš (hebr. holokaustas) ir pragaro. ES įkūrėjai svajojo, kad Europos tautos vieningai atmes visa, kas privedė prie tokio kraštutinio žmogaus gyvybės išniekinimo, kaip Aušvice ir Birkenau. Visos Europos tautos, įskaitant Europos romus, kurių šiuo metu 10−12 milijonų. Galbūt sakysite: „Bet tai – vis dar praeitis. Kur ryšys su ateitimi?“ Tarybai pirmininkaujanti Vengrija įsitikinusi, kad apie praeitį ir ateitį reikia kalbėti vienu metu. Sausio 19 d. Europos Parlamentui pristatydamas Vengrijos pirmininkavimo ES Tarybai programą, Vengrijos Ministras Pirmininkas Viktor Orbán sakė: „Tarybai pirmininkaujanti Vengrija teikia pirmenybę romų strategijai, nes išmani, tačiau beširdė Europa – nieko verta. O širdį Europa turės tik tada, kai sudarysime sąlygas labiausiai nuskriaustų visuomenės grupių socialinei įtraukčiai“."@lt¹⁴ ". Priekšsēdētāja kungs, dāmas un kungi! Ļaujiet man sākumā citēt romu holokaustā izdzīvojušās vārdus: „Mēs atradām manu tēvu Aušvicē, kad bijām turp aizbraukuši 1994. vai 1995. gada 2. augustā. Viņu vārdi bija sarakstā, kas iegravēts uz lielas plāksnes. Mēs zinājām, ka viņi tika aizvesti uz Vāciju, bet nezinājām tieši uz kurieni. Ja kāds čigāns no Sēkešfehērvāras nebūtu mani apturējis, es būtu centusies paņemt kādu gabaliņu, kas atradās krāsnī. Es domāju, ka es to varētu paņemt kā relikviju un aizvest mājās. Tajā brīdī mans dēls teica: — Neaiztiec to, māt, tu vari dabūt kādu infekciju. — Man vienalga, dēls, — es atbildēju. — Kā tu zini, ka tas piederēja tavam brālim vai tēvam? — viņš vaicāja. Es zaudēju samaņu un mani iznesa no krematorijas.” Ungārijas prezidentūras vārdā es vēlos pievienoties cildenajai iniciatīvai, izmantojot kuru Eiropas Parlaments un priekšsēdētājs personiski šajā sēdē vēlējās pieminēt romu holokausta — — upurus. Kādēļ ir svarīgi to atcerēties? Vai tā vietā mums labāk nevajadzētu domāt par nākotni? Amerikāņu vēsturnieks Džordžs Santajana 1905. gadā rakstīja: „Tam, kurš neatceras savu pagātni, ir lemts pārdzīvot to vēlreiz”. Pat pieticīgākie aprēķini liecina, ka Otrā pasaules kara laikā tika nogalināti 220 00 romu un sinti. Vienīgais iemesls viņu nogalināšanai bija piederība šīm divām etniskajām grupām vai, viņu vajātāju vārdiem sakot, „rasei”. Tie bija ungāri, čehi, rumāņi, francūži, vācieši, poļi, serbi un citu nāciju pārstāvji. Vīrieši un sievietes, gados veci cilvēki un bērni. Daudz, daudz bērnu. Ja viņi būtu izdzīvojuši, daudzi no viņiem tagad būtu ES pilsoņi. Atceres pasākumi nepārtraukti atgādina, ka, atšķirībā no ebreju tautības ieslodzītajiem, ģimenes Aušvices-Birkenavas čigānu koncentrācijas nometnē varēja palikt kopā. Kāds izdzīvojušais ungāru tautības holokausta upuris atceras, ka „pat SS zināja, ka čigānu ģimenes nevar šķirt”. Viņiem ļāva palikt kopā līdz 1944. gada 2.-3. augusta naktij, kad izdzīvojušos ieslodzītos no 30 000 cilvēku lielās nometnes nogalināja, aizdedzinot viņu barakas.” Pēc Otrā pasaules kara ES atdzima no šī posta, no (ebreju holokausta) un (romu holokausta) elles. Eiropas Savienības dibinātāji cerēja, ka visas Eiropas tautas nosodīs attieksmi, kas noveda līdz šādai galējai necieņai pret cilvēka dzīvību, līdz Aušvices un Birkenavas koncentrācijas nometnēm. Visās Eiropas valstīs kopā patlaban mīt no 10 līdz 12 miljoniem romu izcelsmes iedzīvotāju. „Bet tā joprojām ir pagātne,” kāds teiks, „kāds tam sakars ar nākotni?” Ungārijas prezidentūra uzskata, ka mums jārunā vienlaikus gan par pagātni, gan nākotni. Ungārijas premjerministrs iepazīstinot Eiropas Parlamentu ar Ungārijas ES prezidentūras programmu, 19. janvārī teica: „Ungārijas prezidentūrai stratēģija romu jautājumā ir prioritāra, jo kāda nozīme viedai Eiropai, ja tai nav sirds. Tomēr Eiropa var pierādīt, ka tai ir sirds, ja tā rada iespējas visnelabvēlīgākajā situācijā esošo sociālo grupu sociālai iekļaušanai.” Es personīgi lepotos, ja līdz šīs prezidentūras beigām mēs visi kopā varētu pieņemt kopīgu Eiropas pamatstratēģiju romu jautājumā. Šis darbs jau noris, pateicoties Eiropas Parlamenta un Eiropas Komisijas apņēmībai. Padome un Ungārijas prezidentūra vēlas sniegt arī savu devumu šajā darbā. Mēs vēlamies nostiprināt izpratni, ka romi, tāpat kā pārējās tautas un etniskās grupas gan Eiropā, gan visā pasaulē, ir jāuzskata nevis par problēmu, bet gan par ekonomikas, kultūras un cilvēku resursu."@lv¹³ "Engedjék meg, hogy egy idézettel kezdjem, Kolompár Friderika porajmos túlélő szavait idézem: „Apámat akkor találtuk meg, amikor Auschwitzba kimentünk, 94-ben vagy 95-ben, augusztus 2-án. Egy nagy táblán volt a nevük sorba, végig. Tudtuk, hogy Németországba vitték őket, csak azt nem, hogy hová. Ha egy fehérvári cigány ember nem kap el, én benyúlok a kemencébe és kiveszek egy darabot. Gondoltam, kiveszem és hazahozom emléknek. Azt mondja erre Józsi fiam: Anyám, ne nyúljál bele, mert fertőzést kaphatsz. Nem bánom én, fiaim – válaszoltam. Honnan tudod, hogy a testvéredé vagy az apádé volt? – kérdezett vissza. Elájultam, kivittek az égetőből.” A magyar elnökség nevében szeretnék csatlakozni ahhoz a nemes kezdeményezéshez, amellyel az Európai Parlament és személyesen Buzek elnök úr ezen az ülésen meg kívánt emlékezni a roma holokauszt, a porajmos áldozataira. Miért fontos emlékezni? Nem kellene inkább a jövővel foglalkozni? George Santayana amerikai történész írta 1905-ben: „Akik nem képesek emlékezni a múltra, arra ítéltetnek, hogy megismételjék azt.” A II. világháború idején és árnyékában a legóvatosabb becslések szerint is 220 000 romát és szintit öltek meg csak azért, mert ehhez a két népcsoporthoz – üldözőik kifejezése szerint fajhoz – tartoztak. Magyar, cseh, román, francia, német, lengyel, szerb és még ki tudja, milyen állampolgárok voltak. Férfiak, asszonyok, öregek és gyerekek. Sok-sok gyerek. Ha élnének, ma sokan közülük európai uniós polgárok lennének. A visszaemlékezések egyöntetűen arról szólnak, hogy az auschwitz-birkenaui cigánylágerben a családok, – ellentétben a zsidó foglyokkal – együtt maradhattak. Amint egy magyar holokauszt-túlélő mondta: „azt még az SS-esek is tudták, hogy a cigány családokat nem lehet szétszedni. Együtt maradhattak egészen addig, amíg '44. augusztus 2-ról 3-ára virradó éjjel a tábor 30 000 lakójából megmaradt foglyot barakkjaik felgyújtása közepette meg nem gyilkolták.” Az Unió ebből a mélypontból, a soa és a porajmos poklából született újjá a II. világháború után. Az alapító atyák álma az volt, hogy az európai népek együtt tagadják meg mindazt, ami az emberi élet ilyen végletes tagadásához, Auschwitzhoz és Birkenauhoz vezetett. Az európai népek együtt, köztük a ma 10–12 milliós európai cigány népesség. Ez azonban még mindig a múlt, mondhatná valaki. Hol van ebben a jövő? A magyar elnökség szerint igenis egyszerre kell a múltról és a jövőről beszélnünk. Amikor Orbán Viktor magyar miniszterelnök január 19-én a magyar uniós elnökség programját mutatta be az Európai Parlamentnek, azt mondta: „a roma stratégia kiemelt része a magyar elnökség programjának, mert Európa hiába okos, ha nincsen szíve. Márpedig Európának csak akkor lesz szíve, hogyha a legnehezebb helyzetben lévő társadalmi csoportok számára a szociális beilleszkedés lehetőségét megteremti.” Én személy szerint is nagyon büszke lennék arra, hogyha nekünk mindannyiunknak közösen, az elnökség végére lenne egy elfogadott közös európai roma keretstratégiánk. A munka folyik, hála az Európai Parlamentnek és az Európai Bizottságnak az elkötelezettségéért. Ehhez szeretne a Tanács és annak magyar elnöksége hozzájárulni. Szeretnénk hozzájárulni annak a felismerésnek a megerősödéséhez, amely a romákban – mint minden népben és népcsoportban Európában és a világban bárhol – nem problémát, hanem gazdasági, kulturális és emberi erőforrást lát."@mt¹⁵ "Staat u mij toe om met een citaat te beginnen, met de woorden van Friderika Kolompár, een overlevende van de Porajmos, de zigeunervervolging: "We vonden mijn vader toen we op 2 augustus 1994 of 1995 naar Auschwitz gingen. Op een groot bord stonden al hun namen vermeld. We wisten dat ze naar Duitsland waren gevoerd, we wisten alleen niet waarheen. Als een zigeuner uit Fehérvár me niet had tegengehouden, had ik mijn hand in de oven gestoken en er een stuk uit gehaald. Ik was van plan dit mee naar huis te nemen als aandenken." Daarop zei mijn zoon Józsi: "Mam, stop je hand daar niet in, je zou wel eens een infectie kunnen oplopen." "Dat kan me niets schelen, jongen," antwoordde ik. "Hoe weet je of het van je broer of je vader was?" vroeg hij vervolgens. Ik viel flauw en werd bij de verbrandingsoven weggehaald. Namens het Hongaarse voorzitterschap wil ik me aansluiten bij het nobele initiatief waarmee het Europees Parlement en voorzitter Buzek persoonlijk tijdens deze vergadering de slachtoffers van de Porajmos, de Roma-holocaust, wilden herdenken. Waarom is herdenken zo belangrijk? Kunnen we ons niet beter met de toekomst bezighouden? De Amerikaanse historicus George Santayana schreef in 1905: "Wie niet in staat is het verleden te herdenken, is gedoemd het verleden te herhalen." Tijdens en voorafgaand aan de Tweede Wereldoorlog zijn er, volgens zelfs de voorzichtigste schattingen, 220 000 Roma en Sinti omgebracht, alleen omdat ze tot deze twee etnische groepen, of in de bewoordingen van hun vervolgers ‘rassen’, behoorden. Het waren mensen met een Hongaarse, Tsjechische, Roemeense, Franse, Duitse, Poolse, Servische nationaliteit en wie weet wat voor nationaliteiten nog meer. Mannen, vrouwen, bejaarden en kinderen. Heel veel kinderen. Als ze nog in leven zouden zijn, zouden velen van hen onderdanen van de Europese Unie zijn. Tijdens de herdenkingen wordt steevast vermeld dat in het zigeunerkamp van Auschwitz-Birkenau zigeunerfamilies bij elkaar mochten blijven, in tegenstelling tot de Joodse gevangenen. Zoals een Hongaarse overlevende van de Holocaust zei: "Zelfs de SS’ers wisten dat je zigeunerfamilies niet uit elkaar mocht halen. Ze mochten bij elkaar blijven totdat de overgebleven gevangenen van de 30 000 kampbewoners in de nacht van 2 op 3 augustus 1944 werden vermoord toen hun barakken in brand werden gestoken." Na de Tweede Wereldoorlog herrees de Europese Unie uit dit dieptepunt, uit de hel van de Shoah en de Porajmos. Het was de droom van de oprichters dat de Europese volkeren samen alles zouden verwerpen wat had geleid tot zo’n extreme verloochening van het menselijk bestaan, Auschwitz en Birkenau. De Europese volkeren samen, met inbegrip van de Europese zigeunerbevolking die tegenwoordig 10 à 12 miljoen mensen telt. "Dit gaat echter nog steeds over het verleden," zou iemand kunnen opperen. "Waar komt hier de toekomst aan bod?" Volgens het Hongaarse voorzitterschap moeten we wel degelijk tegelijk over het verleden en de toekomst praten. Toen de Hongaarse minister-president Viktor Orbán op 19 januari het programma van het Hongaarse voorzitterschap van de EU aan het Europees Parlement presenteerde, zei hij: "De strategie ten aanzien van Roma is een essentieel onderdeel van het programma van het Hongaarse voorzitterschap, want een slim Europa is zinloos als het geen hart heeft. En Europa kan alleen een hart hebben als het voor de meest kansarme maatschappelijke groepen kansen tot sociale integratie creëert." Ik zou ook persoonlijk heel trots zijn als we met zijn allen aan het eind van het voorzitterschap een gezamenlijke Europese kaderstrategie ten aanzien van Roma zouden kunnen aannemen. Hier wordt hard aan gewerkt dankzij het engagement van het Europees Parlement en de Europese Commissie. De Raad en het Hongaarse voorzitterschap willen hier hun steentje aan bijdragen. We willen graag bijdragen aan de versterking van het besef dat Roma geen probleem zijn maar een economische, culturele en menselijke hulpbron, net zoals alle andere volkeren en etnische groepen in Europa en de wereld."@nl³ "Panie Przewodniczący, Panie i Panowie! Pozwolą Państwo, że zacznę cytując słowa Frideriki Kolompár, która przeżyła Porajmos: „Znaleźliśmy mojego ojca, gdy pojechaliśmy do Auschwitz 2 sierpnia 1994 lub 1995 r. Ich nazwiska były wypisane na wielkiej tablicy. Wiedzieliśmy, że zabrano ich do Niemiec, ale nie znaliśmy dokładnego miejsca. Gdyby pewien Cygan z Fehérvár mnie nie powstrzymał, to sięgnęłabym do pieca i wzięła kawałek. Myślałam, że wyjmę go i zabiorę do domu jako relikwię. Wówczas mój syn, Józsi, powiedział: Nie sięgaj tam, mamo, możesz dostać zakażenia. Nie dbam o to, mój synu – odparłam. Skąd wiesz, że to należało do twojego brata lub ojca? – zapytał w odpowiedzi. Zemdlałam i wyniesiono mnie z krematorium”. W imieniu prezydencji węgierskiej pragnę przyłączyć się do szlachetnej inicjatywy, poprzez którą Parlament Europejski i sam przewodniczący Jerzy Buzek pragną w trakcie obecnego posiedzenia uczcić pamięć ofiar Porajmos, romskiego Holocaustu. Dlaczego pamięć jest ważna? Czy zamiast tego nie powinniśmy troszczyć się o przyszłość? W 1905 roku amerykański historyk George Santayana napisał: „Ci, którzy nie pamiętają przeszłości, skazani są na jej powtarzanie”. Nawet według najskromniejszych szacunków, liczba Romów i Sinti zamordowanych w czasie II wojny światowej i w jej następstwie wynosi 220 tysięcy. Zabito ich tylko dlatego, że należeli do tych dwóch grup etnicznych lub, zgodnie z określeniem ich prześladowców, do „rasy”. Byli oni obywatelami Węgier, Czech, Rumunii, Francji, Niemiec, Polski, Serbii i któż to wie, jakiego jeszcze państwa. Mężczyźni i kobiety, ludzie starsi i dzieci. Ogromna liczba dzieci. Gdyby pozostały przy życiu, to wiele z nich byłoby dziś obywatelami UE. We wspomnieniach często pojawiają się wzmianki, że inaczej niż w przypadku żydowskich więźniów, rodziny w obozie cygańskim w Auschwitz-Birkenau mogły zostać razem. Jak to wspomina pewien ocalały z Holocaustu obywatel Węgier: „Nawet SS wiedziało, że cygańskich rodzin nie można rozdzielać. Pozwolono im pozostać razem aż do nocy z 2 na 3 sierpnia 1944 r., kiedy to pozostałych przy życiu więźniów spośród 30 tysięcy mieszkańców ich obozu zamordowano, a ich baraki spalono”. Po II wojnie światowej UE odrodziła się z tego koszmaru – piekła Szoah i Porajmos. Marzeniem jej ojców-założycieli było, aby narody Europy zbiorowo odrzuciły wszystko to, co doprowadziło do tak skrajnej pogardy dla życia ludzkiego – do Auschwitz i Birkenau. Wszystkie narody Europy razem, w tym licząca obecnie od 10 do 12 milionów europejska ludność romska. „Ale to nadal jest przeszłość” – mógłby ktoś powiedzieć. „Gdzie w tym wszystkim jest przyszłość?”. Prezydencja węgierska uważa, że musimy tak naprawdę mówić równocześnie o przeszłości i przyszłości. Gdy premier Węgier, Viktor Orbán, przedstawiał Parlamentowi Europejskiemu program prezydencji węgierskiej UE 19 stycznia, powiedział: „Strategia dotycząca Romów jest priorytetowym aspektem prezydencji węgierskiej, cóż bowiem nam przyjdzie z inteligentnej Europy, jeżeli zabraknie jej serca? Europa zyska jednak serce tylko wówczas, gdy stworzy możliwości włączenia społecznego dla grup społecznych znajdujących się w najbardziej niekorzystnej sytuacji.”. Osobiście byłabym bardzo dumna, gdybyśmy przed końcem tej prezydencji wszyscy mogli razem przyjąć wspólną europejską strategię ramową w sprawie Romów. Prace postępują dzięki zaangażowaniu Parlamentu Europejskiego i Komisji Europejskiej. Rada i jej prezydencja węgierska pragną mieć w tym swój udział. Chcielibyśmy przyczynić się do pobudzenia świadomości tego, że Romowie, podobnie jak wszystkie narody i grupy etniczne Europy i całego świata, nie są problemem, lecz bogactwem w wymiarze gospodarczym, kulturowym i ludzkim."@pl¹⁶ ". Senhor Presidente, Senhoras e Senhores Deputados, permitam-me que comece por citar as palavras de uma sobrevivente do Porajmos chamada Friderika Kolompár: ‘Encontrámos o meu pai quando fomos a Auschwitz, em 2 de Agosto de 1994 ou 1995. Os nomes dos meus familiares estavam inscritos numa grande placa. Sabíamos que tinham sido levados para a Alemanha, mas não sabíamos o lugar exacto. Se um homem cigano de Fehérvár não me tivesse impedido, eu teria colocado a mão num forno e tirado uma parte de um ser humano. Pensei tirá-lo e levá-lo para casa como uma relíquia. Nesse momento, o meu filho, Józsi, disse o seguinte: "Não coloques aí a mão, mãe, podes ter uma infecção." "Não quero saber, filho", disse eu. "Como sabes que pertenceu ao teu irmão ou ao teu pai?", perguntou em resposta. Eu desmaiei e retiraram-me do crematório.’ Em nome da Presidência húngara, quero associar-me à nobre iniciativa através da qual o Parlamento Europeu, e o Senhor Presidente Buzek pessoalmente, pretendem prestar homenagem às vítimas do Porajmos, o Holocausto dos romanichéis, nesta sessão. Porque é importante recordar? Não nos devemos preocupar, em vez disso, com o futuro? O historiador americano George Santayana escreveu o seguinte em 1905: "Quem não consegue recordar o passado está condenado a repeti-lo". Mesmo as estimativas mais conservadoras situam o número de romanichéis e sinti mortos durante a Segunda Guerra Mundial e nos anos seguintes em 220 000. Foram mortos pelo simples motivo de pertencerem a estes dois grupos étnicos ou, utilizando as palavras dos seus perseguidores, a esta "raça". Eram húngaros, checos, romenos, franceses, alemães, polacos, sérvios e de muitas outras nacionalidades. Homens e mulheres, idosos e crianças. Muitas, muitas crianças. Se estivessem vivas, muitas delas seriam hoje cidadãs da UE. As homenagens recordam permanentemente que, ao contrário dos presos judeus, as famílias do campo cigano Auschwitz-Birkenau podiam permanecer juntas. Como recordou um sobrevivente húngaro ao Holocausto, "até as SS sabiam que as famílias ciganas não podiam ser separadas. Foi-lhes permitido continuar juntos até à noite de 2-3 de Agosto de 1944, quando os presos sobreviventes dos 30 000 habitantes do campo foram assassinados enquanto as suas casernas eram queimadas". A UE recuperou deste abismo após a Segunda Guerra Mundial; após o inferno de Shoah e o Porajmos. O sonho dos pais fundadores era que todas as populações da Europa rejeitassem, em conjunto, tudo o que tinha conduzido a tal desrespeito pela vida humana, a Auschwitz e Birkenau. Refiro-me aos povos da Europa, em conjunto, incluindo a população romanichel europeia actual, de 10 a 12 milhões de pessoas. "Mas isto ainda é o passado", poder-se-á dizer. "Onde está aqui o futuro?" A Presidência húngara entende que devemos, de facto, falar sobre o passado e o futuro em simultâneo. Quando o Primeiro-Ministro húngaro, Viktor Orbán, apresentou o programa da Presidência húngara da UE ao Parlamento Europeu, em 19 de Janeiro, afirmou o seguinte: "A estratégia para os romanichéis é um aspecto prioritário da Presidência húngara, porque não vale a pena existir uma Europa inteligente sem coração. Contudo, a Europa só terá coração se criar oportunidades para a inclusão social dos grupos mais desfavorecidos". Pessoalmente, ficaria muito orgulhosa se pudéssemos todos adoptar em conjunto uma estratégia-quadro comum europeia para os romanichéis no final desta Presidência. Está em curso um trabalho nesse sentido, graças ao empenho do Parlamento Europeu e da Comissão Europeia. O Conselho e a sua Presidência húngara gostariam de contribuir para este esforço. Queremos ajudar a reforçar a ideia de que os romanichéis, como todas as populações e grupos étnicos da Europa e de todo o mundo, não são um problema, mas um recurso económico, cultural e humano."@pt¹⁷ ". Domnule Președinte, doamnelor și domnilor, permiteți-mi să încep citând-o pe Friderika Kolompár, supraviețuitoare a Porajmos: „L-am găsit pe tata când am mers la Auschwitz la 2 august în '94 sau '95. Numele lor erau orânduite pe o placă mare. Știam că fuseseră duși în Germania, însă nu știam exact locul. Dacă nu aș fi fost oprit de un rom din Fehérvár, aș fi băgat mâna în cuptor și aș fi scos o bucată. Mă gândeam să o scot și să o iau acasă ca relicvă. În acel moment fiul meu, Józsi, a spus: Nu băga mâna înăuntru, mamă, riști să te infectezi. Nu-mi pasă, fiule, i-am răspuns. De unde știi că i-a aparținut fratelui sau tatălui tău? m-a întrebat apoi. Am leșinat și am fost scoasă afară din crematoriu.” În numele Președinției ungare, aș dori să mă alătur acestei inițiative nobile prin care Parlamentul European și președintele Buzek personal au dorit să comemoreze victimele Porajmos, holocaustul romilor, cu ocazia acestei reuniuni. De ce este important să ne amintim? Nu ar trebui să ne preocupe mai degrabă viitorul? Istoricul american George Santayana a scris în 1905: „Cei care nu pot să-și amintească trecutul sunt condamnați să-l repete.” Până și cele mai modeste estimări aproximează numărul romilor și nomazilor uciși în timpul celui de-Al Doilea Război Mondial la 220 000. Au fost uciși doar din cauză că aparțineau acestor două grupuri etnice sau „rase”, cum le numeau persecutorii lor. Erau de origine ungară, cehă, română, franceză, germană, poloneză, sârbă și cine știe ce alte naționalități. Bărbați și femei, bătrâni și copii. Mulți, foarte mulți copii. Dacă ar fi în viață, mulți dintre ei ar fi cetățeni UE astăzi. Comemorările ne amintesc constant că, spre deosebire de prizonierii evrei, familiile din lagărul pentru țigani de la Auschwitz-Birkenau puteau să stea împreună. După cum își amintește un supraviețuitor de etnie maghiară al holocaustului: „până și SS știau că familiile de țigani nu pot fi separate. Au avut voie să stea împreună până în noaptea de 2–3 august 1944, când cei 30 000 de prizonieri supraviețuitori din acest lagăr au fost uciși, iar barăcile le-au fost arse.” UE a renăscut după cel de-Al Doilea Război Mondial de la un nivel atât de jos; iadul Shoah și Porajmos. Visul părinților fondatori a fost ca popoarele Europei să respingă, împreună, tot ceea ce a dus la o desconsiderare atât de extremă a vieții oamenilor, la Auschwitz și Birkenau. Popoarele din Europa împreună, inclusiv populația europeană romă care se ridică în prezent la 10-12 milioane. „– Însă acesta este totuși trecutul”, ar putea spune unii. „Unde este viitorul în asta?” Președinția ungară crede că trebuie să vorbim într-adevăr despre trecut și despre viitor simultan. Când prim-ministrul ungar Viktor Orbán a prezentat programul Președinției ungare a UE Parlamentului European la 19 ianuarie, acesta a spus: „Strategia privind romii este o prioritate a Președinției maghiare, deoarece degeaba are Europa creier dacă nu are inimă. Totuși, Europa va avea inimă doar dacă va crea oportunități pentru incluziunea socială a celor mai dezavantajate grupuri sociale.” Personal aș fi foarte mândru dacă am putea adopta cu toții o strategie cadru europeană comună privind romii până la sfârșitul acestei președinții. Se iau deja măsuri în acest sens, mulțumită angajamentului Parlamentului European și al Comisiei Europene. Consiliul și Președinția ungară ar dori să contribuie la această activitate. Am dori să contribuim la a face oamenii să-și dea seama că romii, ca toate popoarele și grupurile etnice din Europa și din întreaga lume, nu sunt o problemă, ci o resursă economică, culturală și umană."@ro¹⁸ "Dovoľte mi na úvod zacitovať slová Frideriky Kolompárovej, ktorá prežila rómsky holokaust (tzv. Porajmos): „Otca sme našli 2. augusta 1994 alebo 1995, keď sme šli do Osvienčimu. Ich mená boli zoradené na veľkej pamätnej tabuli. Vedeli sme, že ich odvliekli do Nemecka, nepoznali sme však presné miesto. Ak by ma nezadržal Cigán z Fehérváru, siahla by som do pece a kúsok by som z nej vybrala. Myslela som si, že ho vyberiem a vezmem domov na pamiatku. V tej chvíli môj syn Józsi povedal: ‚Nedotýkaj sa toho, mama, môžeš sa nakaziť.’ ‚Je mi to jedno, syn môj,‘ povedala som. Položil mi otázku: ‚Ako vieš, že to patrilo tvojmu bratovi alebo otcovi?’ Omdlela som a z krematória ma vyniesli.“ V mene maďarského predsedníctva by som sa chcela pripojiť k ušľachtilej iniciatíve, prostredníctvom ktorej si Európsky parlament a pán predseda Buzek osobne chcú na tomto rokovaní pripomenúť obete rómskeho holokaustu (Porajmos). Prečo je dôležité nezabúdať? Nemali by sme sa namiesto toho zaoberať budúcnosťou? Americký historik George Santayana v roku 1905 napísal: „Kto nepozná svoju minulosť, je odsúdený na to, aby si ju zopakoval.“ Aj podľa tých najnižších odhadov bolo počas druhej svetovej vojny a tesne po nej zavraždených 220 000 Rómov a Sintov. Zavraždení boli iba preto, že patrili k týmto dvom etnickým skupinám alebo z hľadiska ich prenasledovateľov k tejto rase. Mali maďarskú, českú, rumunskú, francúzsku, nemeckú, poľskú, srbskú a ktovie ešte akú inú štátnu príslušnosť. Muži a ženy, starší ľudia a deti. Veľa, veľa detí. Ak by boli nažive, mnohí z nich by dnes boli občanmi EÚ. Pri spomienkových slávnostiach sa nám neustále pripomína, že na rozdiel od židovských zajatcov mohli rodiny v cigánskom tábore Osvienčim-Brezinka zostať spolu. Ako spomína maďarský občan, ktorí prežil holokaust: „... dokonca aj SS vedela, že cigánske rodiny nemožno rozdeliť. Mohli spolu zostať až do noci z 2. na 3. augusta 1944, keď boli tí zajatci, ktorí z 30 000 obyvateľov tábora prežili, zavraždení a ich baraky spálené.“ EÚ sa po druhej svetovej vojne znovu zrodila z tejto tragédie; z pekla Šoa a Porajmos. Sen otcov zakladateľov bol, aby všetky európske národy spoločne odmietli všetko, čo viedlo k takej krajnej ľahostajnosti voči ľudskému životu, k Osvienčimu a Brezinke. Európske národy spoločne vrátane momentálne 10- až 12-miliónového rómskeho obyvateľstva v Európe. Mohli by sme povedať: „Aj tak je to len minulosť.“ „Kde je v tom budúcnosť?“ Maďarské predsedníctvo je presvedčené, že o minulosti a budúcnosti musíme naozaj hovoriť jedným dychom. Keď maďarský premiér Viktor Orbán 19. januára predstavil Európskemu parlamentu program maďarského predsedníctva EÚ, povedal: „Rómska stratégia je prioritným aspektom maďarského predsedníctva, lebo Európa nemôže byť múdra bez toho, aby mala srdce. Európa však bude mať srdce iba vtedy, ak vytvorí príležitosti na sociálne začleňovanie najväčšmi znevýhodnených sociálnych skupín.“ Osobne by som bola veľmi hrdá, ak by sme všetci spoločne pred skončením tohto predsedníctva prijali európsku rámcovú stratégiu pre rómsku otázku. Vďaka záväzku Európskeho parlamentu a Európskej komisie práca napreduje. Rada a maďarské predsedníctvo by k nej radi prispeli. Chceli by sme prispieť k posilneniu vedomia, že Rómovia rovnako ako všetky európske národy a etnické skupiny a celý svet nepredstavujú problém, ale hospodársky, kultúrny a ľudský zdroj."@sk¹⁹ ". Gospod predsednik, gospe in gospodje, prosim, dovolite mi, da na začetku preberem besede Friderike Kolompár, ki je preživela genocid nad Romi in Sinti, t.i. porajmos: „Mojega očeta smo našli, ko smo 2. avgusta 1994 ali 1995 odšli v Auschwitz. Njihova imena so bila napisana na veliki spominski plošči. Vedeli smo, da so jih odpeljali v Nemčijo, vendar nismo poznali točnega kraja. Če me nek Rom iz Fehérvárja ne bi ustavil, bi segla v peč in iz nje izvlekla košček. Hotela sem ga vzeti in ga odnesti domov za spomin. Takrat je moj sin Jószi rekel: ‘Mama, ne segaj notri, lahko se okužiš.’ ‘To me sploh ne skrbi, sin moj,’ sem odvrnila. ‘Kako vendar veš, da je to del tvojega brata ali očeta?’ me je nato vprašal. Omedlela sem in odnesli so me iz krematorija.“ V imenu madžarskega predsedstva bi se želela pridružiti plemeniti pobudi, s katero Evropski parlament in tudi predsednik Buzek osebno želita na tem zasedanju počastiti žrtve porajmosa, holokavsta nad Romi. Zakaj je pomembno, da tega ne pozabimo? Se ne bi morali namesto tega ukvarjati s prihodnostjo? Ameriški zgodovinar George Santayana je leta 1905 zapisal: „Tisti, ki se ne spominjajo preteklosti, so obsojeni, da jo še enkrat doživijo.“ Število Romov in Sintov, ubitih v času druge svetovne vojne in po njej, celo po najskromnejših ocenah dosega 220 000. To so bili madžarski, češki, romunski, francoski, nemški, poljski, srbski in kdo ve kateri državljani še. Moški in ženske, starejši in otroci. Veliko, veliko otrok. Če bi bili živi, bi mnogi izmed njih danes bili državljani EU. Na spominskih slovesnostih se nenehno omenja, da so v nasprotju z judovskimi ujetniki družine v romskem taborišču Auschwitz-Birkenau lahko ostale skupaj. Eden izmed preživelih v madžarskem holokavstu se spominja: „celo SS je vedel, da romskih družin ni mogoče ločiti. Dovolili so jim, da so ostali skupaj do noči iz 2. na 3. avgust 1944, ko so v taborišču med požigom njihovih barak umorili preživele izmed 30 000 ujetnikov.“ EU je bila po drugi svetovni vojni ponovno rojena iz tega dna; iz pekla šoe in porajmosa. Sanje ustanovitvenih očetov so bile, da bodo narodi Evrope, vsi skupaj, zavrnili vse, kar je pripeljalo do tako skrajnega nespoštovanja človekovega življenja, do Auschwitza in Birkenaua. Vsi narodi Evrope skupaj, vključno z evropskim romskim prebivalstvom, ki trenutno obsega 10 do 12 milijonov. „Toda to je še vedno preteklost,“ bi lahko rekli. „Kje je tu prihodnost? “ Mnenje madžarskega predsedstva je, da moramo o preteklosti in prihodnosti govoriti sočasno. Ko je madžarski predsednik vlade Viktor Orbán 19. januarja Evropskemu parlamentu predstavil program madžarskega predsedstva EU, je dejal: „Strategija za Rome je prednostni vidik madžarskega predsedstva, saj pametna Evropa nima nobenega smisla, če v njej ni srca. Vendar pa bo Evropa imela srce samo, če bo ustvarila možnosti za socialno vključenost najbolj prikrajšanih družbenih skupin. Osebno bi bila zelo ponosna, če bi lahko vsi skupaj do konca tega predsedstva sprejeli skupno evropsko okvirno strategijo za Rome. Delo že poteka zahvaljujoč zavezi Evropskega parlamenta in Evropske komisije. Svet in njegovo madžarsko predsedstvo želita k temu prispevati. Želimo prispevati h krepitvi zavedanja, da Romi, tako kot vsi narodi in etnične manjšine Evrope in celotnega sveta, niso problem, temveč gospodarski, kulturni in človeški vir."@sl²⁰ ". Herr talman, mina damer och herrar! Låt mig få börja med att återge en berättelse av Friderika Kolompár, som överlevde den romska förintelsen, Porrajmos: ”Vi hittade min far när vi kom till Auschwitz den 2 augusti 1994 eller 1995. På en stor skylt stod deras namn. Vi visste att de hade förts till Tyskland, men inte exakt vart. Om inte en zigensk man från Fehérvár hade stoppat mig hade jag sträckt in handen i ugnen och tagit ut en del. Jag tänkte att jag skulle ta hem den som ett minne. Då sade min son, Józsi, till mig att jag inte skulle sträcka in handen där eftersom jag kunde få en infektion. Jag sade till min son att jag inte brydde mig om det. Då frågade han hur jag skulle kunna veta att en viss del tillhört just min bror eller far. I den stunden svimmade jag och fick bäras ut från krematoriet.” På det ungerska ordförandeskapets vägnar välkomnar jag detta storsinta initiativ genom vilket parlamentet och talmannen Jerzy Buzek personligen vid det här sammanträdet velat hedra minnet av offren för den romska förintelsen, Porrajmos. Varför är det då så viktigt att komma ihåg detta? Bör vi inte ägna oss åt framtiden i stället? Den amerikanske historikern George Santayana skrev 1905 att de som inte kommer ihåg historien är dömda att återupprepa den. Även enligt de mest försiktiga uppskattningarna hamnar antalet romer och sinter som dödades under och i skuggan av andra världskriget på 220 000. De dödades av det enda skälet att de tillhörde en av dessa etniska grupper, eller ”raser” för att använda förövarnas term. De drabbade var för att bara nämna några ungerska, tjeckiska, rumänska, franska, tyska, polska och serbiska medborgare. Bland offren fanns såväl kvinnor och män som gamla och barn. Många, många barn. Om de hade levt i dag skulle de varit EU-medborgare. Vid årshögtider påminner man gång på gång om att det zigenska lägret till skillnad från de judiska fångarna i Auschwitz-Birkenau fick vara tillsammans. En ungrare som överlevde förintelsen menade att till och med SS visste att det inte gick att separera zigenska familjer. De fick därför vara tillsammans ända till natten mellan den 2 och 3 augusti 1944. Då dödade man de som fortfarande levde av de totalt 30 000 fångarna i lägret genom att bränna ned deras baracker. EU föddes i ruinerna av andra världskriget, Shoah och Porrajmos. Den drivande motivationen för EU:s grundare var att människorna i Europa tillsammans skulle fördöma allt som hade lett till en sådan total brist på respekt för mänskligt liv i koncentrationslägren Auschwitz och Birkenau. Alla människor i Europa, däribland den europeiska romska befolkningen på 10 till 12 miljoner. Visst kan man hävda att detta är historia och fråga sig vad framtiden har att göra med det? Men det ungerska ordförandeskapet menar att det är helt nödvändigt att tala om dåtid och framtid på samma gång. När den ungerske premiärministern Viktor Orbán presenterade programmet för det ungerska ordförandeskapet i EU för parlamentet den 19 januari sade han att strategin för romer är en prioritetsfråga för det ungerska ordförandeskapet, eftersom ett smart Europa inte tjänar något till om det inte har något hjärta. Och Europa har bara ett hjärta om man ser till att skapa tillfällen för social integration för de mest missgynnade sociala grupperna. Jag skulle personligen vara mycket stolt om vi tillsammans kunde anta en europeisk ramstrategi för romer i slutet av det här ordförandeskapet. Arbetet är i full gång tack vare parlamentets och kommissionens engagemang. Rådet och det ungerska ordförandeskapet vill bidra till detta. Vi vill bidra till att romer, i likhet med andra folkslag och etniska grupper i Europa och hela världen, inte ses som ett problem utan som en ekonomisk, kulturell och mänsklig tillgång."@sv²²
lpv:unclassifiedMetadata	"Enikő Győri,"¹⁵ "J. Buzek"¹³ "Porajmos"^14,13 "Porjamos"¹⁴ "Porrajmos"²¹ "Shoah"^14,13,21 "Viktor Orbán"¹³ "a Tanács soros elnöke"¹⁵
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>⁶