Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2010-11-10-Speech-3-100"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech⁶
dcterms:Date	"2010-11-10"^^xsd:date⁶
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Strategia externă a UE privind registrul cu numele pasagerilor (PNR) (dezbatere)⁶
dcterms:Language	"pt"^^xsd:language⁶
lpv:document identification number	"en.20101110.15.3-100"⁶
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2010-11-10-Speech-3-101⁶
lpv:speaker	lp:Rui Tavares⁶
lpv:spoken text	"Nós, enquanto falamos deste acordo PNR, temos ainda todos na memória (e já apareceu várias vezes aqui no debate) o que se passou no caso Swift. E, o caso Swift foi elucidativo. Nós podemos discordar acerca dele, nós votámos de formas diferentes neste hemiciclo, mas há uma coisa com a qual todos concordámos: aprendemos muitíssimo acerca do que se deve fazer e acerca do que não se deve fazer. Acerca do que se deve fazer, aprendemos que o Parlamento deve ser uma voz muito firme na defesa dos interesses de privacidade de 500 milhões de cidadãos. E, desta vez, o facto de termos seis grupos políticos a participar na escrita de uma resolução quer dizer que entendemos usar essa voz de uma forma ainda mais unida e mais clara. Mas também sabemos muito acerca do que não deve ser feito. E aqui estamos ainda num momento do processo, nas negociações do PNR, em que ainda podemos utilizar essa aprendizagem. Trata-se, evidentemente, de o Conselho fazer o seu mandato, o qual leremos com muito atenção, a Comissão fazer as negociações, porque é ela a negociadora, e o Parlamento dar a sua palavra final. Mas é, ao mesmo tempo, muito mais do que isso. É evidente que o Parlamento deve ser informado a todos os passos, mas aqui eu dirijo-me directamente à Comissão: serve também para a Comissão aceitar as ideias do Parlamento no decurso deste processo. Eu lembro que, no Swift, a ideia por exemplo de ter um supervisor em Washington foi uma ideia do Parlamento. E, no decurso deste processo, vão aparecer muitas ideias do Parlamento que devem ser inseridas nas negociações, evidentemente não atropelando as prorrogativas da Comissão, mas porque, de facto, quem detém a palavra final e em relação a esta negociação, e a vai certamente usar, é o Parlamento. Portanto, há algo que eu creio que não devemos esquecer em todo este processo e que às vezes esquecemos: estes dados são dados pessoais. Algo que, tal como dizemos na nossa resolução ao falarmos no conceito de auto-determinação da informação, significa que estamos a usar emprestados dados que são dos cidadãos. Isso quer dizer que, em todos os momentos deste processo e na utilização deles mais tarde, eles vão ter que ter um acesso directo ao que está a ser feito com os seus dados."@pt¹⁷
lpv:spokenAs	member; EUL/NGL (2009-07-14--2011-06-23)²³ unknown; Bloco de Esquerda (Independente) (2009-07-14--2011-06-29)²³ member; Delegation for relations with the Mercosur countries (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; Delegation to the Euro-Latin American Parliamentary Assembly (2009-09-16--2014-06-30)²³ member; LIBE (2009-07-16--2012-01-18)²³ substitute; Delegation for relations with the countries of Southeast Asia and the Association of Southeast Asian Nations (ASEAN) (2009-09-16--2011-06-23)²³ substitute; CULT (2009-07-16--2011-06-23)²³
lpv:translated text	"Vedeme-li tuto rozpravu o dohodě o jmenné evidenci cestujících (PNR), všichni si vzpomeneme, co se přihodilo v případě SWIFT; již to v této rozpravě několikrát zaznělo. Případ SWIFT byl výmluvný. Možná se neshodneme, pokud jde o SWIFT samotný, a jistě jsme v této sněmovně hlasovali rozdílně, ale všichni jsme se shodli na jednom: velice jsme se poučili, co dělat a co nedělat. Tedy co dělat: zjistili jsme, že Parlament musí vystupovat velmi důrazně na obranu zájmů týkajících se soukromí 500 milionů občanů. Na formulaci usnesení se tentokrát podílí celých šest politických skupin, což znamená, že hlas Parlamentu hodláme použít jednoznačněji a jednotněji. Víme však také mnohé o tom, co nedělat. To, čemu jsme se naučili, můžeme v této fázi jednání o PNR stále ještě využít. Jde bezpochyby o to, že by Rada měla připravit svůj mandát, který my velmi pečlivě prostudujeme; Komise by měla vést jednání, protože je vyjednavačem; a poslední slovo by měl mít Parlament. Zároveň jsme ale zjistili mnohem více. Parlament by očividně měl být průběžně informován ve všech fázích, ale v tomto důležitém bodě se obracím přímo na Komisi: Komise by mohla přijímat myšlenky Parlamentu i v průběhu tohoto procesu. Vzpomínám si, že například v případě SWIFT přišla myšlenka ustavit dozorčí orgán ve Washingtonu právě ze strany Parlamentu. V průběhu tohoto procesu je Parlament povinen přicházet s mnoha nápady, jež by mohly být zahrnuty do jednání, aniž bychom samozřejmě porušovali pravomoci Komise, ale faktem zůstává, že Parlament bude mít k tomuto jednání a poslední slovo, a zajisté ho využije. Ještě na jeden aspekt bychom dle mého názoru neměli v průběhu tohoto procesu zapomínat, jak jsme to v některých případech učinili, a sice, že tyto údaje jsou osobními údaji. Znamená to, že máme co do činění s vypůjčenými údaji, které patří příslušníkům veřejnosti, jak říkáme ve svém usnesení, když hovoříme o pojmu informačního sebeurčení. Znamená to, že ve všech momentech tohoto procesu a během používání takových údajů v budoucnu budou muset mít přímý přístup k tomu, co se s jejich údaji provádí."@cs¹ "Fru formand! Når vi drøfter passagerliste (PNR)-aftalen, husker vi alle, hvad der skete i forbindelse med SWIFT. Det har man allerede været inde på flere gange under denne forhandling. SWIFT-sagen var meget betegnende. Vi kan være uenige om SWIFT, og vi stemte forskelligt i Parlamentet, men vi var alle enige om én ting, nemlig at vi lærte meget om, hvad vi skal gøre, og hvad vi ikke skal gøre. Når det gælder, hvad vi skal gøre, lærte vi, at Parlamentet skal udtale sig klart og fast til forsvar for 500 millioner borgeres private interesser. Denne gang er det desuden således, at seks politiske grupper samarbejder om at udarbejde et beslutningsforslag, og det betyder, at vi agter at bruge Parlamentets stemme mere tydeligt og mere enigt. Men vi ved også meget om, hvad vi ikke skal gøre. På dette stadium i PNR-forhandlingerne kan vi stadig bruge, hvad vi har lært. Og det er helt klart, at Rådet skal udarbejde sit mandat, som vi vil læse meget omhyggeligt. Kommissionen skal føre forhandlingerne, da den er forhandleren, og Parlamentet giver sit endelige samtykke. Men vi har samtidig lært meget mere. Det er klart, at Parlamentet skal holdes underrettet på alle stadier, men på dette tidspunkt vil jeg komme med en direkte bøn til Kommissionen om, at den også accepterer Parlamentets idéer i disse forhandlinger. Jeg kan huske, at det i forbindelse med SWIFT var Parlamentets idé, at vi skulle have en tilsynsførende i Washington. Parlamentet vil nødvendigvis i hele dette forløb have mange idéer, som bør tages med i betragtning i forhandlingerne, men naturligvis uden at man træder på Kommissionens beføjelser. Det er ikke desto mindre en kendsgerning, at Parlamentet har det sidste ord, de facto og de jure, i disse forhandlinger, og vi vil helt sikkert gøre brug heraf. Der er en anden ting, som vi efter min mening ikke må glemme i hele denne proces. Det er noget, vi undertiden har glemt, nemlig at disse oplysninger er personlige oplysninger. Det betyder, at vi beskæftiger os med lånte oplysninger, som tilhører offentligheden, sådan som det siges i beslutningsforslaget, hvor vi taler om selvbestemmelse med hensyn til oplysninger. Det betyder, at folk på et hvilket som helst tidspunkt i processen og i forbindelse med anvendelsen af disse oplysninger i fremtiden skal have direkte adgang til og indblik i, hvordan deres oplysninger anvendes."@da² "Bei der Diskussion um dieses PNR-Abkommen erinnern wir uns alle, was im Falle von SWIFT geschah; es ist bei dieser Debatte bereits mehrfach zur Sprache gekommen. Der Fall von SWIFT war aufschlussreich. Wir mögen bei SWIFT unterschiedlicher Meinung sein und wir haben sicherlich in unterschiedlicher Weise in dieser Kammer abgestimmt, aber wir sind uns alle über eine Sache einig: Wir haben eine Menge darüber gelernt, was zu tun ist und was nicht. Was zu tun ist: Wir haben erfahren, dass das Parlament sehr entschlossen für die Verteidigung der Interessen von 500 Millionen Bürgerinnen und Bürgern im Hinblick auf ihre Privatsphäre eintreten muss. Dass wir dieses Mal sechs Fraktionen haben, die sich bei der Ausarbeitung dieser Entschließung beteiligen, bedeutet außerdem, dass wir beabsichtigen, die Stimme des Parlaments deutlicher und vereinter zu nutzen. Wir wissen jedoch auch eine Menge darüber, was nicht zu tun ist. In dieser Phase der Verhandlungen über PNR können wir immer noch nutzen, was wir gelernt haben. Und das ist eindeutig, dass der Rat sein Mandat vorbereiten sollte, das wir sehr aufmerksam überprüfen werden; die Kommission sollte die Verhandlungen leiten, da sie Verhandlungsführerin ist; und das Parlament sollte das letzte Wort haben. Aber gleichzeitig haben wir viel mehr gelernt als das. Es ist offensichtlich, dass das Parlament in allen Phasen auf dem Laufenden gehalten werden sollte, aber an dieser Stelle wende ich mich direkt an die Kommission: Die Kommission könnte auch die Ideen des Parlaments im Zuge dieses Prozesses akzeptieren. Ich erinnere daran, dass zum Beispiel im Falle von SWIFT das Parlament die Idee hatte, einen Aufsichtsführer in Washington zu haben. Im Zuge dieses Prozesses sollte das Parlament viele Ideen haben, die in die Verhandlungen aufgenommen werden sollten, ohne natürlich die Vorrechte der Kommission mit Füßen zu treten, aber Tatsache ist, dass das Parlament bei dieser Verhandlung das letzte Wort und haben wird und sicherlich davon Gebrauch machen wird. Ich glaube, dass es noch eine weitere Sache gibt, die wir in diesem Prozess nicht vergessen sollten, die wir aber zeitweilig vergessen haben, nämlich, dass diese Daten personenbezogene Daten sind. Das bedeutet, dass wir es mit „geliehenen“ Daten der Bürgerinnen und Bürger zu tun haben, wie wir es in unserer Entschließung formulieren, wenn wir über das Konzept der informationellen Selbstbestimmung sprechen. Das bedeutet, dass die Bürger auch zu jedem Zeitpunkt in diesem Prozess und während der Nutzung dieser Daten in Zukunft direkten Einblick in das haben müssen, was mit ihren Daten geschieht."@de⁹ "Η συζήτησή μας για τη συμφωνία σχετικά με τις καταστάσεις με τα ονόματα των επιβατών (PNR) θυμίζει σε όλους μας τι συνέβη με τη συμφωνία SWIFT· αυτό αναφέρθηκε πολλές φορές στη σημερινή συζήτηση. Η περίπτωση της συμφωνίας SWIFT ήταν αποκαλυπτική. Μπορεί να διαφωνούμε με τη συμφωνία αυτή καθαυτή και ασφαλώς ψηφίσαμε κατά τρόπο διάφορο στην παρούσα Αίθουσα, αλλά όλοι συμφωνήσαμε σε ένα πράγμα: αποκομίσαμε πολλά διδάγματα σχετικά με το τι πρέπει και τι δεν πρέπει να κάνουμε. Σχετικά με όσα πρέπει να κάνουμε: διδαχθήκαμε ότι το Κοινοβούλιο πρέπει να διατυπώνει ευθαρσώς την άποψή του, προασπίζοντας τα δικαίωμα της ιδιωτικότητας 500 εκατομμυρίων πολιτών. Επιπλέον, όσον αφορά την παρούσα συζήτηση, το γεγονός ότι έχουμε έξι πολιτικές Ομάδες που συμμετέχουν στη σύνταξη ενός ψηφίσματος σημαίνει ότι έχουμε την πρόθεση να χρησιμοποιήσουμε τη φωνή του Κοινοβουλίου με πιο σαφή και ενιαίο τρόπο. Αποκομίσαμε, ωστόσο, και πολλά διδάγματα σχετικά με όσα δεν πρέπει να κάνουμε. Στο παρόν στάδιο των διαπραγματεύσεων για τις καταστάσεις με τα ονόματα των επιβατών, μπορούμε ακόμα να αξιοποιήσουμε όσα διδαχθήκαμε. Είναι σαφές ότι το Συμβούλιο θα πρέπει να καταρτίσει την εντολή του, την οποία και θα διαβάσουμε πολύ προσεκτικά· η Επιτροπή θα πρέπει να φέρει εις πέρας τις διαπραγματεύσεις, εφόσον είναι ο διαπραγματευτής· και το Κοινοβούλιο θα πρέπει να έχει τον τελευταίο λόγο. Πλην όμως, τα διδάγματα που αντλήσαμε σημαίνουν σαφώς περισσότερα. Είναι προφανές ότι το Κοινοβούλιο θα πρέπει να τηρείται ενήμερο σε όλα τα στάδια, αλλά στο σημείο αυτό, απευθύνω άμεση έκκληση στην Επιτροπή: η Επιτροπή θα μπορούσε επίσης να δέχεται τις ιδέες του Κοινοβουλίου κατά τη διάρκεια αυτής της διαδικασίας. Υπενθυμίζω ότι στη συμφωνία SWIFT για παράδειγμα, ήταν ιδέα του Κοινοβουλίου να διορισθεί επόπτης στην Ουάσιγκτον. Στο πλαίσιο της παρούσας διαδικασίας, είναι βέβαιο ότι το Κοινοβούλιο θα έχει πολλές ιδέες, οι οποίες θα πρέπει να συμπεριληφθούν στις διαπραγματεύσεις, χωρίς φυσικά να καταπατά τα προνόμια της Επιτροπής, αλλά, ούτως ή άλλως, το Κοινοβούλιο είναι αυτό που θα έχει τον τελευταίο λόγο και σε αυτές τις διαπραγματεύσεις, και είναι βέβαιο ότι θα τον αξιοποιήσει. Υπάρχει επίσης και κάτι ακόμα που πιστεύω ότι πρέπει να έχουμε κατά νου στην εν λόγω διαδικασία, και το οποίο λησμονούμε ενίοτε, ήτοι ότι τα δεδομένα αυτά είναι προσωπικού χαρακτήρα. Τούτο σημαίνει ότι διαχειριζόμαστε «δανεισμένα» δεδομένα που ανήκουν στα μέλη της κοινωνίας, όπως επισημαίνουμε και στο ψήφισμά μας, αναφερόμενοι στην έννοια της πληροφοριακής αυτοδιάθεσης. Με άλλα λόγια, στο πλαίσιο αυτής της διαδικασίας και κατά τη διάρκεια της χρήσης των εν λόγω δεδομένων στο μέλλον, οι πολίτες θα πρέπει να έχουν ανά πάσα στιγμή άμεση πρόσβαση σε οτιδήποτε αφορά τα δεδομένα τους."@el¹⁰ "When discussing this Passenger Name Record (PNR) agreement, we all remember what happened in the case of SWIFT; it has already cropped up several times in this debate. The case of SWIFT was a telling one. We may disagree about SWIFT itself, and we certainly voted differently in this Chamber, but we are all agreed on one thing: we have learned a great deal about what to do and what not to do. About what to do: we learned that Parliament must speak very firmly in defending the privacy interests of 500 million citizens. This time, moreover, the fact that we have six political groups participating in writing a resolution means that we intend to use the voice of Parliament in a clearer and more united way. Yet we also know a lot about what not to do. At this stage of the negotiations on PNR, we can still use what we have learnt. This is clearly that the Council should prepare its mandate, which we will read very carefully; the Commission should conduct the negotiations, as it is the negotiator; and Parliament should have the final say. However, at the same time, what we have learnt is much more than that. It is obvious that Parliament should be kept informed at all stages, but at this juncture, I appeal directly to the Commission: the Commission could also accept Parliament’s ideas during the course of this process. I recall that with SWIFT, for instance, it was Parliament’s idea to have a supervisor in Washington. In the course of this process, Parliament is bound to have many ideas that should be included in the negotiations without, of course, trampling on the prerogatives of the Commission, but the fact is that Parliament will have the final word and on this negotiation, and it will certainly use it. There is also one thing that I believe we should not forget in this process, which we have, at times, forgotten, namely, that these data are personal data. This means that we are dealing with loaned data belonging to members of the public, as we say in our resolution when talking about the concept of informational self-determination. This means that at all moments in this process and during the use of such data in the future, they will have to have direct access to what is being done with their data."@en⁴ "Al debatir este acuerdo sobre el registro de nombres de los pasajeros (PNR), todos recordamos lo ocurrido en el caso SWIFT; ya ha surgido varias veces en este debate. El caso SWIFT decía mucho. Puede que no estemos de acuerdo con SWIFT, y sin duda votamos de modo diferente en esta Cámara, pero todos coincidimos en algo: hemos aprendido mucho sobre lo que debe y lo que no debe hacerse. Sobre lo que debe hacerse: hemos aprendido que el Parlamento debe hablar con voz firme al defender los intereses de 500 millones de ciudadanos con respecto a la privacidad. Además, esta vez el hecho de que tengamos seis grupos políticos que participan en la redacción de una resolución quiere decir que tenemos intención de utilizar la voz del Parlamento de manera más clara y unida. Aun así, también sabemos mucho sobre lo que no se debe hacer. En esta etapa de las negociaciones sobre los PNR, todavía podemos utilizar lo que hemos aprendido. Es claramente que el Consejo debe elaborar su mandato, que leeremos con detenimiento; la Comisión debe dirigir las negociaciones, ya que es el negociador, y el Parlamento debe tener la última palabra. No obstante, al mismo tiempo, lo que hemos aprendido es mucho más que esto. Es evidente que el Parlamento debe estar informado en todo momento, pero en estas circunstancias, apelo directamente a la Comisión: la Comisión también podría aceptar las ideas del Parlamento durante el curso de este proceso. Recuerdo que en el caso de SWIFT, por ejemplo, fue idea del Parlamento tener un supervisor en Washington. Durante el curso de este proceso, el Parlamento seguramente tendrá muchas ideas que deberían incluirse en las negociaciones, siempre sin pisotear las prerrogativas de la Comisión, pero la verdad es que el Parlamento tendrá la última palabra y en esta negociación, y sin duda hará uso de ella. También hay otra cosa que creo que debemos tener presente en este proceso y que en ocasiones hemos olvidado, y es que estos datos son datos personales. Esto significa que estamos tratando datos prestados que pertenecen a miembros del público, como afirmamos en nuestra resolución al hablar sobre el concepto de autodeterminación en materia de información. Ello quiere decir que en todo momento durante este proceso y durante el uso de dichos datos en el futuro, deberán tener acceso directo a los procesos para los que se están utilizando sus datos."@es²¹ "Broneeringuinfo lepingu aruteludes on kõigil meeles, mis juhtus SWIFTiga. Seda on selle debati käigus ka korduvalt meenutatud. SWIFT oli lausa näidisjuhtum. Me võime SWIFTi puhul eriarvamusele jääda ning ka hääletasime siin istungisaalis ju isemoodi, kuid ühes olime kõik ühel meelel: saime hea õppetunni sellest, mida teha ja mida mitte teha. Mida teha: õppisime seda, et parlament peab väga kindlasõnaliselt 500 miljoni kodaniku eraelu puutumatuse eest seisma. Sel korral osales resolutsiooni kirjutamisel kuus fraktsiooni, mis tähendab, et parlament kavatseb rääkida palju selgemalt ja ühehäälsemalt. Teame aga ka üsna palju sellest, mida mitte teha. Praeguses broneeringuinfo läbirääkimiste etapis saame ikka veel õpitut ära kasutada. Nõukogu peab volitused ette valmistama ja meie loeme need hoolikalt läbi; komisjon peab läbirääkimiste pidajana need korraldama ja parlament peab oma lõpliku sõna ütlema. Kuid tegelikult õppisime palju enamat. Ilmselgelt tuleb parlamenti kõikides etappides arengutega kursis hoida, kuid praegu tahaksin kutsuda komisjoni üles arvesse võtma parlamendi seisukohti ka protsessi käigus. Kas mäletate näiteks, et SWIFTi puhul tuli just parlament välja ideega järelevalvajast Washingtonis. Läbirääkimiste käigus tuleb parlamendil kindlasti palju mõtteid, mis tuleks läbirääkimistesse kaasata, tungimata sealjuures muidugi komisjoni pärusmaale; aga fakt jääb faktiks – viimase sõna õigus on nii kui ka parlamendil ning parlament ka kindlasti kasutab seda õigust. Ei tohi unustada veel üht asja selles protsessis, kuigi vahel oleme seda teinud – need andmed on ju isikuandmed. See tähendab, et meil on tegemist laenuks saadud andmetega, mis kuuluvad ühiskonnaliikmetele – just nii on öeldud meie resolutsioonis informatsioonilise enesemääramisõiguse kohta. See tähendab, et igal ajahetkel selle protsessi käigus ning edaspidisel andmete kasutamisel on omanikel otsene juurdepääs sellele, mida nende andmetega tehakse."@et⁵ "Arvoisa puhemies, keskustellessamme matkustajarekisteritietoja koskevasta sopimuksesta (PNR) muistamme kaikki, mitä tapahtui SWIFTin tapauksessa. Se on putkahtanut esiin jo useaan kertaan tässä keskustelussa. SWIFTin tapaus oli paljonpuhuva. Saatamme olla itse SWIFTistä eri mieltä ja äänestimme siitä parlamentissa todellakin eri tavoin, mutta yhdestä asiasta olemme kaikki samaa mieltä: olemme oppineet paljon siitä, mitä pitää tehdä ja mitä ei pidä tehdä. Siitä, mitä pitää tehdä, olemme oppineet, että parlamentin on puhuttava hyvin päättäväisesti puolustaessaan 500 miljoonan kansalaisen yksityisyyteen liittyviä etuja. Lisäksi tällä kertaa päätöslauselman kirjoittamiseen osallistuu kuusi poliittista ryhmää, mikä tarkoittaa, että aikomuksemme on käyttää parlamentin äänivaltaa selvemmin ja yhtenäisemmin. Tiedämme kuitenkin myös hyvin, mitä ei pidä tehdä. PNR-neuvottelujen tässä vaiheessa voimme vielä käyttää kokemuksiamme hyväksi. Selvää on, että neuvoston on valmisteltava valtuutensa, jonka luemme hyvin tarkasti, komission on käytävä neuvottelut, koska se on neuvottelija, ja parlamentin on sanottava viimeinen sana. Olemme kuitenkin oppineet paljon enemmänkin. On selvää, että parlamentti on pidettävä ajan tasalla kaikissa vaiheissa, mutta tässä kohden vetoan suoraan komissioon: komissio voisi myös hyväksyä parlamentin ideoita prosessin aikana. Muistaakseni esimerkiksi SWIFTin tapauksessa oli parlamentin idea, että Washingtonissa on oltava valvoja. Parlamentissa syntyy varmaan tämän prosessin aikana paljon ideoita, jotka olisi sisällytettävä neuvotteluihin, tietenkin polkematta komission valtaoikeuksia. Tosiasia kuitenkin on, että parlamentilla on tosiasiallisesti ja oikeudellisesti oikeus sanoa neuvotteluissa viimeinen sana, ja se kyllä käyttää tätä oikeutta. On myös eräs asia, jota mielestäni ei saisi unohtaa tässä prosessissa, mutta jonka olemme ajoittain unohtaneet, nimittäin se, että tiedot ovat henkilötietoja. Tämä tarkoittaa, että olemme tekemisissä kansalaisille kuuluvan lainatun tiedon kanssa, kuten päätöslauselmassa sanomme, kun puhutaan tietoja koskevan itsemääräämisoikeuden käsitteestä. Tämä tarkoittaa, että jokaisessa prosessin vaiheessa ja silloin, kun tietoja tulevaisuudessa käytetään, kansalaisten on saatava tietää, mitä heidän tiedoillaan tehdään."@fi⁷ "Nous nous rappelons tous, dans le cadre de l’examen des données des dossiers passagers (données PNR), ce qui s’est passé dans le cas de Swift; cette question a déjà été soulevée à plusieurs reprises au cours du débat. Le cas de Swift est révélateur. Nous pouvons être en désaccord avec Swift en tant que tel, et il y a eu des votes différents au sein de l’Assemblée, mais une chose est sûre: nous avons appris beaucoup de choses sur ce qu’il fallait faire et sur ce qu’il ne fallait pas faire. Que faut-il faire? Nous avons appris que le Parlement devait s’exprimer avec une grande fermeté en vue de défendre la vie privée de 500 millions de citoyens. En outre, le fait que six groupes politiques ont cette fois participé à la rédaction d’une résolution reflète notre intention d’utiliser la voix de l’Assemblée avec davantage de clarté et d’unité. Nous avons aussi appris beaucoup de choses sur ce qu’il ne fallait pas faire. Au stade actuel des négociations sur les données PNR, nous pouvons toujours recourir à ce que nous avons appris, à savoir que le Conseil devrait préparer son mandat que nous lirons très attentivement, que la Commission devrait mener les négociations en tant que négociateur et que le Parlement devrait avoir le dernier mot. Pourtant, ce que nous avons appris va beaucoup plus loin. Il va de soi que le Parlement devrait être tenu informé à tous les stades, mais dans les circonstances actuelles, j’en appelle directement à la Commission: la Commission pourrait également accepter les idées du Parlement durant ce processus. Je tiens à rappeler que dans le cas de Swift, par exemple, c’est le Parlement qui a eu l’idée d’avoir un contrôleur à Washington. Tout au long de ce processus, le Parlement aura certainement de nombreuses idées qui devraient être incluses dans les négociations sans bien sûr empiéter sur les prérogatives de la Commission, mais il est un fait que le Parlement aura le dernier mot et à propos de ces négociations et il en fera sans aucun doute usage. Il y a encore une chose qu’il ne faudrait pas oublier dans ce processus et que nous avons parfois oubliée, à savoir que ces données sont des données personnelles. Cela signifie que nous traitons des données que nous empruntons et qui appartiennent à des membres du public, comme nous disons dans notre résolution à propos du concept d’autodétermination de l’information. Ainsi donc, à tous les moments de ce processus et lors de l’utilisation future de ces données, ils devront avoir un accès direct à ce qui se fait de leurs données."@fr⁸ "Amikor az utas-nyilvántartási adatállomány (PNR) adataira vonatkozó megállapodásról folytatunk vitát, akkor mindnyájan emlékszünk arra is, hogy mi történt a SWIFT esetében; ez már többször is felmerült a vita során. A SWIFT esete igen sokatmondó. Lehet, hogy magával a SWIFT-megállapodással kapcsolatban nem értünk egyet, és bizonyára eltérően szavaztunk róla ebben a teremben, de egy dologban valamennyien egyetértettünk: nagyon sokat tanultunk arról, hogy mit tegyünk, és mit ne tegyünk. Arról, hogy mit tegyünk: megtanultuk, hogy a Parlamentnek nagyon erélyesen kell fellépnie, amikor 500 millió polgár magánélethez fűződő érdekeit védelmezi. Ez alkalommal az a tény, hogy hat képviselőcsoport vesz részt egy állásfoglalás megfogalmazásában, azt is jelenti, hogy még világosabban és még egységesebben kívánjuk a Parlament hangját hallatni. Ugyanakkor sokat tudunk arról is, hogy mit ne tegyünk. A PNR-rel kapcsolatos tárgyalások jelen szakaszában még mindig alkalmazhatjuk mindazt, amit megtanultunk. Ez nyilvánvalóan azt jelenti, hogy a Tanácsnak ki kell dolgoznia a felhatalmazást, amelyet igen alaposan el fogunk olvasni; a Bizottságnak le kell folytatnia a tárgyalásokat, hiszen ő a tárgyaló fél; a Parlamentnek pedig meg kell hoznia a végső döntést. Ennél azonban sokkal több az, amit megtanultunk. Nyilvánvaló, hogy a Parlamentnek valamennyi szakaszban folyamatosan tájékoztatást kell kapnia, de ebben a kritikus helyzetben közvetlenül is a Bizottsághoz fordulok: a Bizottság is elfogadhatná a Parlament elképzeléseit e folyamat során. Emlékszem, hogy például a SWIFT esetében a Parlament ötlete volt a washingtoni ellenőr kijelölése. A Parlament bizonyára számos olyan elképzeléssel fog élni e folyamat során, amelyeket a tárgyalásoknak is tartalmazniuk kellene, természetesen a Bizottság előjogainak eltiprása nélkül, de a tárgyalásokra vonatkozóan mégiscsak a Parlament kezében lesz és is, a végső döntés joga, amellyel minden bizonnyal élni is fog. Van még egy dolog, amelyről úgy vélem, nem szabad megfeledkeznünk ebben a folyamatban, és amelyről ugyanakkor időnként máris elfeledkeztünk, ez pedig az, hogy ezek az adatok személyes adatok. Ezt azt jelenti, hogy itt a polgárok tulajdonát képező kölcsönvett adatokról van szó, ahogyan arról az állásfoglalásunkban is szó esik, amikor az információs önrendelkezés fogalmáról beszélünk. Ez azt jelenti, hogy a polgároknak e folyamat minden egyes pillanatában és az ilyen típusú adatok jövőbeli felhasználásakor is közvetlenül hozzá kell férniük ahhoz, hogy mi is történik az adataikkal."@hu¹¹ "Al momento di discutere l’accordo sui dati del codice di prenotazione (PNR), non possiamo dimenticare quello che è accaduto nel caso di SWIFT; è un tema che è già affiorato più volte nel corso della discussione. Il caso di SWIFT è stato illuminante. Possiamo anche dissentire sull’accordo stesso, e di sicuro abbiamo espresso voti diversi in quest’Aula, ma su una cosa eravamo tutti d’accordo: abbiamo imparato molto su cosa fare e cosa non fare. Riguardo a cosa fare: abbiamo imparato che il Parlamento deve difendere con molta risolutezza l’interesse alla privacy di 500 milioni di cittadini. Per di più, il fatto che stavolta ci siano sei gruppi politici che partecipano per iscritto a una risoluzione significa che intendiamo far sentire la voce del Parlamento in modo più chiaro e più unito. Ma abbiamo imparato molto anche su cosa non fare. In questa fase dei negoziati sui dati PNR, possiamo ancora mettere a frutto gli insegnamenti che abbiamo appreso. Tra questi figura naturalmente il fatto che il Consiglio dovrebbe redigere il proprio mandato, che noi esamineremo con la dovuta attenzione; la Commissione dovrebbe condurre i negoziati, in qualità di negoziatore; e il Parlamento dovrebbe avere l’ultima parola. Al contempo, abbiamo tuttavia imparato molto di più. è ovvio, il Parlamento dovrebbe essere tenuto aggiornato fase per fase, ma in questo frangente desidero rivolgermi direttamente alla Commissione: la Commissione potrebbe anche accogliere le idee del Parlamento nel corso del processo. Ricordo ad esempio che nel caso di SWIFT è stato il Parlamento a proporre un supervisore a Washington. Nel corso del processo, il Parlamento potrebbe avere molte idee che andrebbero prese in considerazione nei negoziati, senza voler ovviamente calpestare le prerogative della Commissione, ma il fatto è che il Parlamento avrà l’ultima parola sul negoziato, di fatto e di diritto, e sfrutterà sicuramente tale prerogativa. C’è poi un’altra cosa che, a mio parere, non andrebbe dimenticata nel processo, e che a volte abbiamo trascurato, vale a dire che stiamo parlando di dati personali. Significa che si tratta di dati in prestito, che appartengono ai cittadini, come precisiamo nella nostra risoluzione a proposito del concetto di autodeterminazione delle informazioni. Ciò significa che in tutte le fasi del processo e al momento del loro utilizzo futuro, i cittadini dovranno avere sempre la possibilità di conoscere in maniera diretta l’utilizzo che ne viene fatto."@it¹² "Aptardami šį susitarimą dėl keleivio duomenų įrašų (PNR), visi prisimename, kas įvyko SWIFT atveju; tai jau buvo kelis kartus minėta per šią diskusiją. SWIFT atvejis buvo iškalbingas. Galime nesutarti dėl paties SWIFT, ir tikrai šiuose rūmuose balsavome skirtingai, bet visi sutikome dėl vieno dalyko: daug išmokome, ką reikia daryti ir ko nereikia daryti. Apie tai, ką reikia daryti: sužinojome, kad Parlamentas turi labai tvirtai kalbėti, gindamas 500 milijonų gyventojų privatumo interesus. Be to, šį kartą tai, kad rengiant rašytinę rezoliuciją dalyvauja šešios frakcijos, reiškia, kad ketiname aiškiau ir vieningiau pasinaudoti Parlamento balsu. Tačiau daug žinome ir apie tai, ko nereikia daryti. Šiame derybų dėl PNR etape vis dar galime panaudoti tai, ko išmokome. Aišku, kad Taryba turėtų parengti savo įgaliojimus, kuriuos labai rūpestingai perskaitysime; Komisija turi vesti derybas, nes ji yra derybininkė; o Parlamentas turėtų pareikšti galutinę nuomonę. Tačiau kartu išmokome daug daugiau. Akivaizdu, kad Parlamentas turėtų būti nuolat informuojamas visais etapais, bet dabar kreipiuosi tiesiogiai į Komisiją: vykstant šiam procesui Komisija taip pat galėtų pritarti Parlamento mintims. Prisimenu, kad, pavyzdžiui, SWIFT atveju būtent Parlamentas iškėlė mintį turėti priežiūros pareigūną Vašingtone. Per šį procesą Parlamentas yra įpareigotas turėti daug idėjų, kurios būtų įtrauktos į derybas, žinoma, nepažeidžiant Komisijos prerogatyvų, bet tikra tai, kad Parlamentas dėl šių derybų tars paskutinį žodį ir ir jis tikrai ta galimybe pasinaudos. Dar vienas dalykas, apie kurį, manau, šiame procese neturėtume pamiršti, bet kartais pamirštame – būtent tai, kad šie duomenys yra asmens duomenys. Tai reiškia, kad turime skolintus duomenis, kurie priklauso visuomenės nariams, kaip sakome savo rezoliucijoje, kalbėdami apie informacinio apsisprendimo sąvoką. Tai reiškia, kad per visą šį procesą ir naudojant tokius duomenis ateityje, jie turės turėti galimybę susipažinti su tuo, kaip naudojami jų duomenys."@lt¹⁴ "Apspriežot šo pasažieru datu reģistra (PDR) nolīgumu, mēs visi atceramies, kas notika gadījumā; vairākkārt tas ir parādījies arī šajās debatēs. gadījums bija pamācošs. Mēs varam būt dažādās domās par pašu un mēs noteikti balsojām dažādi šajā plenārsēžu zālē, bet mēs visi esam vienisprātis vienā jautājumā: mēs esam daudz uzzinājuši par to, ko darīt un ko nedarīt. Par to, ko darīt — mēs uzzinājām, ka Parlamentam jāpauž nelokāma nostāja, aizstāvot 500 miljonu pilsoņu privātās dzīves intereses. Turklāt šoreiz fakts, ka sešas politiskas grupas piedalās rezolūcijas rakstīšanā, nozīmē, ka mēs gatavojamies Parlamenta nostājai likt skanēt skaidrāk un vienotāk. Taču mēs zinām daudz arī par to, ko nedarīt. Šajā posmā mēs sarunās par PDR vēl varam izmantot, ko esam uzzinājuši. Skaidrs ir, ka Padomei jāsagatavo pilnvaras, kuras mēs ļoti rūpīgi lasīsim; Komisijai jārisina sarunas, jo tā ir sarunu dalībniece; un Parlamentam ir jāsaka galīgais vārds. Tomēr vienlaicīgi mēs esam iemācījušies daudz ko vairāk. Ir acīmredzams, ka Parlamentam jāsaņem informācija par visiem posmiem, bet šajā brīdī es vēršos tieši pie Komisijas: Komisija varētu pieņemt arī Parlamenta idejas šā procesa gaitā. Es atceros, ka, piemēram, attiecībā uz Parlamentam bija doma par uzraugu Vašingtonā. Šā procesa gaitā Parlamentam rodas daudzas idejas, kas būtu jāiekļauj sarunās, protams, nenoraidot Komisijas prerogatīvas, bet faktiski Parlamentam būs galīgais vārds un par šīm sarunām, un tas noteikti to izmantos. Šajā procesā ir arī viens aspekts, kuru, manuprāt, mēs nedrīkstam aizmirst, bet kuru mēs dažos gadījumos esam aizmirsuši, proti, ka šie dati ir personu dati. Tas nozīmē, ka mēs darbojamies ar aizņemtiem datiem, kas pieder sabiedrības locekļiem, kā mēs to sakām savā rezolūcijā, runājot par informatīvās pašnoteikšanās jēdzienu. Tas nozīmē, ka visa šā procesa gaitā un šādu datu izmantošanā nākotnē viņiem būs vajadzīga tieša pieeja tam, kas tiek darīts ar šiem datiem."@lv¹³ "Nós, enquanto falamos deste acordo PNR, temos ainda todos na memória (e já apareceu várias vezes aqui no debate) o que se passou no caso Swift. E, o caso Swift foi elucidativo. Nós podemos discordar acerca dele, nós votámos de formas diferentes neste hemiciclo, mas há uma coisa com a qual todos concordámos: aprendemos muitíssimo acerca do que se deve fazer e acerca do que não se deve fazer. Acerca do que se deve fazer, aprendemos que o Parlamento deve ser uma voz muito firme na defesa dos interesses de privacidade de 500 milhões de cidadãos. E, desta vez, o facto de termos seis grupos políticos a participar na escrita de uma resolução quer dizer que entendemos usar essa voz de uma forma ainda mais unida e mais clara. Mas também sabemos muito acerca do que não deve ser feito. E aqui estamos ainda num momento do processo, nas negociações do PNR, em que ainda podemos utilizar essa aprendizagem. Trata-se, evidentemente, de o Conselho fazer o seu mandato, o qual leremos com muito atenção, a Comissão fazer as negociações, porque é ela a negociadora, e o Parlamento dar a sua palavra final. Mas é, ao mesmo tempo, muito mais do que isso. É evidente que o Parlamento deve ser informado a todos os passos, mas aqui eu dirijo-me directamente à Comissão: serve também para a Comissão aceitar as ideias do Parlamento no decurso deste processo. Eu lembro que, no Swift, a ideia por exemplo de ter um supervisor em Washington foi uma ideia do Parlamento. E, no decurso deste processo, vão aparecer muitas ideias do Parlamento que devem ser inseridas nas negociações, evidentemente não atropelando as prorrogativas da Comissão, mas porque, de facto, quem detém a palavra final e em relação a esta negociação, e a vai certamente usar, é o Parlamento. Portanto, há algo que eu creio que não devemos esquecer em todo este processo e que às vezes esquecemos: estes dados são dados pessoais. Algo que, tal como dizemos na nossa resolução ao falarmos no conceito de auto-determinação da informação, significa que estamos a usar emprestados dados que são dos cidadãos. Isso quer dizer que, em todos os momentos deste processo e na utilização deles mais tarde, eles vão ter que ter um acesso directo ao que está a ser feito com os seus dados."@mt¹⁵ ". Bij het bespreken van deze overeenkomst inzake PNR-gegevens, herinneren we ons allemaal nog maar al te goed (zoals al een paar keer tijdens dit debat gebleken is) wat er gebeurde bij de SWIFT-overeenkomst. Wat er bij SWIFT gebeurde, was zeer illustratief. We mogen het er in dit Parlement niet over eens geweest zijn, en er verschillend over gestemd hebben, maar over één ding zijn we het allemaal eens: we hebben enorm veel geleerd over wat we wel, en wat we niet moeten doen. Wat betreft wat we wel moeten doen, hebben we geleerd dat het Parlement zich duidelijk moet laten horen als het gaat over de bescherming van de privacybelangen van 500 miljoen burgers. En het feit dat we deze ontwerpresolutie met zes fracties indienen, laat zien dat we de stem van het Parlement nog eensgezinder en duidelijker willen laten horen. Maar we weten ook veel over wat we niet moeten doen. In de fase waarin het proces van de onderhandelingen over de PNR-gegevens momenteel verkeert, kunnen we dat wat we geleerd hebben nog inzetten. Dat is uiteraard dat het de Raad is die het mandaat vaststelt, waar we met grote belangstelling kennis van zullen nemen, dat de Commissie de onderhandelingen voert, want de Commissie is de onderhandelaar, en dat het Parlement het laatste woord heeft. Maar tegelijkertijd hebben we veel meer geleerd dan dat. Het Parlement moet uiteraard in alle stadia geïnformeerd worden, maar hier richt ik me rechtstreeks tot de Commissie: het zou ook zinvol zijn als de Commissie de ideeën van het Parlement tijdens dit proces aanvaardt. Ik wijs erop dat bij SWIFT het idee van een toezichthouder in Washington bijvoorbeeld van het Parlement afkomstig was. In de loop van dit proces zullen er veel ideeën vanuit het Parlement komen, die bij de onderhandelingen moeten worden meegenomen, uiteraard zonder af te doen aan de bevoegdheden van de Commissie, maar in feite is het laatste woord over deze onderhandeling en aan het Parlement, dat daarvan zeker gebruik zal maken. Er is echter één ding dat we in dit proces niet moeten vergeten, vind ik, en dat we soms wel vergeten: het gaat hier om persoonlijke gegevens. Dat betekent dat we gegevens gebruiken die we van de burgers geleend hebben, zoals in de resolutie terugkomt in het idee van “het recht op eigen beeldvorming”. En dat betekent dat deze burgers op elk moment in dit proces en bij later gebruik van hun gegevens, directe toegang moeten hebben tot wat er met hun gegevens gebeurt."@nl³ "Uczestnicząc w debacie na temat przedmiotowej umowy w sprawie danych dotyczących przelotu pasażera (PNR), pamiętamy wszyscy co zdarzyło się w przypadku systemu SWIFT; wspomniano o tym już kilkakrotnie w obecnej debacie. Przypadek porozumienia SWIFT jest znamienny. Możemy nie zgadzać się co do samego porozumienia SWIFT, i faktycznie w tej Izbie głosowaliśmy w tej sprawie w różny sposób, niemniej jednak wszyscy zgodziliśmy się co do jednego: nauczyliśmy się sporo na temat tego, co należy, a czego nie należy robić. Jeśli chodzi o to jak należy postępować: nauczyliśmy się, że Parlament musi występować bardzo zdecydowanie w obronie prywatności 500 milionów obywateli. Co więcej, fakt, że tym razem sześć grup politycznych uczestniczyło w pisemnym sformułowaniu rezolucji oznacza, że zamierzamy użyć głosu Parlamentu w bardziej dobitny i zjednoczony sposób. Z drugiej strony wiemy także dużo o tym, jak nie należy postępować. Mamy wciąż możliwość skorzystania z naszych doświadczeń na obecnym etapie negocjacji w sprawie danych PNR. Wskazują one jasno, że Rada powinna przygotować swój mandat, z którym powinniśmy bardzo uważnie zapoznać się; Komisja powinna poprowadzić negocjacje, ponieważ to ona jest negocjatorem; a ostatnie słowo powinno należeć do Parlamentu. Jednocześnie jednak nauczyliśmy się dużo więcej. Jest oczywiste, że Parlament powinien być informowany na wszystkich etapach, a nie tylko w obecnym stadium. Apeluję bezpośrednio do Komisji: Komisja może także przyjmować pomysły Parlamentu w czasie trwania tego procesu. Przypominam, że na przykład w przypadku porozumienia SWIFT to od Parlamentu wyszedł pomysł posiadania inspektora ochrony danych w Waszyngtonie. W trakcie niniejszego procesu Parlament będzie miał z pewnością wiele pomysłów, które powinny być włączone do negocjacji; naturalnie w sposób nienaruszający prerogatywy Komisji. Niemniej jednak faktem jest, że ostatnie słowo w tych negocjacjach będzie należało i do Parlamentu, który niewątpliwie z niego skorzysta. Jest także jedna rzecz, o której nie powinniśmy zapominać w tym procesie, a o której czasami zapominamy; mianowicie, że te dane są danymi osobowymi. Jak to stwierdzamy w naszej rezolucji przy okazji omawiania pojęcia informacyjnego samostanowienia, oznacza to, że mamy tutaj do czynienia z danymi wypożyczonymi, które należą do członków naszego społeczeństwa. Oznacza to, że w każdym momencie tego procesu, a także wtedy, kiedy dane będą wykorzystywane w przyszłości, osoby te powinny mieć bezpośredni wgląd w to, co dzieje się z ich danymi."@pl¹⁶ "Când discutăm acest acord privind registrul cu numele pasagerilor (PNR), ne amintim cu toţii ce s-a întâmplat în cazul SWIFT; subiectul a apărut deja pe neaşteptate de mai multe ori în această dezbatere. Cazul SWIFT a fost unul semnificativ. Putem avea păreri diferite despre SWIFT în sine şi cu siguranţă am votat diferit în acest Parlament, dar suntem cu toţii de acord asupra unui singur lucru: am învăţat foarte multe despre ce să facem şi ce să nu facem. Despre ce să facem: am învăţat că Parlamentul trebuie să se pronunţe foarte ferm pentru a apăra interesele private a 500 de milioane de cetăţeni. De data aceasta, în plus, faptul că avem şase grupuri politice care participă în scris, o rezoluţie înseamnă că intenţionăm să folosim vocea Parlamentului într-un mod mai clar şi mai unit. Totuşi, ştim, de asemenea, foarte multe despre ceea ce nu trebuie să facem. În această etapă a negocierilor privind PNR, putem folosi în continuare ceea ce am învăţat. Consiliul ar trebui în mod evident să îşi pregătească mandatul pe care îl vom citi cu mare atenţie; Comisia ar trebui să conducă negocierile, deoarece este cea care negociază; iar Parlamentul ar trebui să aibă cuvântul final. Totuşi, în acelaşi timp, am învăţat mult mai multe. Este evident că Parlamentul ar trebui să fie informat în toate etapele, dar în acest moment, fac apel direct la Comisie: Comisia ar putea accepta, de asemenea, ideile Parlamentului în cursul acestui proces. Îmi amintesc că în cazul SWIFT, de exemplu, a fost ideea Parlamentului de a avea un supraveghetor la Washington. În cursul acestui proces, Parlamentul este obligat să aibă numeroase idei care să fie incluse în negocieri fără, desigur, să încalce prerogativele Comisiei, însă Parlamentul va avea ultimul cuvânt şi cu privire la aceste negocieri, şi îl va folosi cu siguranţă. De asemenea, este un lucru pe care nu ar trebui să îl uităm în acest proces, pe care, uneori, l-am uitat, şi anume, că aceste date sunt date cu caracter personal. Acest lucru înseamnă că avem de-a face cu date împrumutate care aparţin publicului, astfel cum am spus în rezoluţia noastră când am vorbit despre conceptul autodeterminării informaţionale. Acest lucru înseamnă că în orice moment în acest proces şi în timpul utilizării acestor date în viitor, persoanele vor avea acces direct la ceea ce se întâmplă cu datele lor."@ro¹⁸ "Keď diskutujeme o tejto dohode o osobných záznamoch o cestujúcich (PNR), všetci si pamätáme a v tejto rozprave sa to už objavilo niekoľkokrát, čo sa stalo v prípade systému SWIFT. Prípad systému SWIFT bol výrečný. Na samotnom systéme SWIFT sa nemusíme zhodnúť a v tomto Parlamente sme určite nehlasovali rovnako, ale na jednej veci sa všetci zhodneme: veľmi sme sa poučili o tom, čo máme a čo nemáme robiť. O tom, čo máme robiť: naučili sme sa, že Parlament musí hovoriť veľmi dôrazne pri definovaní záujmov týkajúcich sa súkromia 500 miliónov občanov. Navyše to, že tentoraz sa na vypracovaní uznesenia zúčastňuje šesť politických strán, znamená, že hlas Parlamentu chceme využiť jasnejším a jednotnejším spôsobom. Vieme veľa aj o tom, čo nemáme robiť. V tejto etape rokovaní o osobných záznamoch o cestujúcich môžeme ešte stále využiť to, čo sme sa naučili. Je to jednoznačne to, že Rada by mala pripraviť svoj mandát, ktorý veľmi starostlivo preštudujeme; Komisia by mala viesť rokovania, pretože je vyjednávačom, a posledné slovo by mal mať Parlament. Zároveň sme sa však poučili omnoho viac. Je zrejmé, že Parlament by mal byť informovaný vo všetkých fázach, ale v tejto dôležitej chvíli sa obraciam priamo na Komisiu: počas tohto procesu by mohla aj Komisia akceptovať myšlienky Parlamentu. Pripomínam to v súvislosti so systémom SWIFT, napríklad s myšlienkou, aby sme mali dozorného úradníka vo Washingtone, prišiel Parlament. Parlament sa zaviazal, že počas tohto procesu predloží mnoho podnetov, ktoré by sa mali zahrnúť do rokovaní, samozrejme, bez porušovania výsad Komisie, ale fakt je, že Parlament bude mať k týmto rokovaniam a záverečné slovo a že ho určite využije. Myslím si, že počas tohto procesu by sme nemali zabudnúť ešte na jednu vec, na ktorú niekedy zabúdame, a to, že ide o osobné údaje. To znamená, že sa zaoberáme zapožičanými údajmi, ktoré, ako hovoríme v našom uznesení, keď spomíname pojem informačného sebaurčenia, patria občanom. To znamená, že občania budú musieť mať priamy prístup k tomu, čo sa robí s ich údajmi počas celého tohto procesu a počas využívania týchto údajov v budúcnosti."@sk¹⁹ "Ko razpravljamo o tem sporazumu o evidenci podatkov o potnikih (PNR), se vsi spomnimo, kaj se je zgodilo v primeru sporazuma SWIFT; v tej razpravi je bil omenjen že nekajkrat. Primer sporazuma SWIFT je bil zgovoren. Lahko se ne strinjamo glede samega sporazuma SWIFT in vsekakor smo v tej dvorani glasovali različno, vendar pa se vsi strinjamo glede nečesa: veliko smo se naučili o tem, kaj storiti in kaj ne. Glede tega, kaj storiti: naučili smo se, da mora Parlament zelo odločno zagovarjati interese zasebnosti 500 milijonov državljanov. Poleg tega tokrat dejstvo, da je pri pripravi resolucije sodelovalo šest političnih skupin, pomeni, da nameravamo glas Parlamenta uporabiti na jasnejši in enotnejši način. Toda vemo tudi veliko o tem, kaj ne storiti. Na tej stopnji pogajanj o PNR lahko še vedno uporabimo, kar smo se naučili. To je vsekakor, da mora Svet pripraviti svoj mandat, ki ga bomo zelo natančno prebrali; Komisija mora voditi pogajanja, saj je pogajalka; in Parlament mora imeti zadnjo besedo. Vendar pa smo se hkrati naučili še veliko več. Jasno je, da mora biti Parlament obveščen na vseh stopnjah, toda na tej točki pozivam neposredno Komisijo: Komisija bi lahko sprejela tudi zamisli Parlamenta v tem postopku. Spomnim se, da je bila pri sporazumu SWIFT zamisel Parlament, da imamo nadzornika v Washingtonu. V teku tega postopka mora Parlament imeti veliko zamisli, ki jih je treba vključiti v pogajanja, ne da bi seveda teptali pristojnosti Komisije, toda dejstvo je, da bo imel Parlament dejansko in pravno zadnjo besedo glede teh pogajanj in jo bo vsekakor izkoristil. Še ena stvar je, za katero menim, da je v tem postopku ne smemo pozabiti, toda ki smo jo včasih pozabili, in sicer da so ti podatki osebni podatki. To pomeni, da imamo opraviti s sposojenimi podatki, ki pripadajo posameznikom, kot pravimo v svoji resoluciji, ko govorimo o konceptu samostojnega odločanja glede informacij. To pomeni, da bodo morali ves čas v tem postopku in med uporabo teh podatkov v prihodnosti imeti neposreden dostop do tega, kaj se dela z njihovimi podatki."@sl²⁰ "När vi diskuterar avtalet om passageraruppgifter (PNR) kommer vi alla ihåg vad som hände i fallet med Swift. Det har redan dykt upp flera gånger i den här debatten. Fallet med Swift var avslöjande. Vi kan vara oeniga om själva Swift, och vi röstade helt säkert olika här i kammaren, men vi är alla överens om en sak: vi har lärt oss en hel del om vad man ska göra och vad man inte ska göra. När det gäller vad man ska göra lärde vi oss att parlamentet måste uttrycka sig mycket bestämt när det försvarar rätten till privatliv för 500 miljoner invånare. Den här gången har vi dessutom sex politiska grupper som gemensamt skriver en resolution, vilket innebär att vi har för avsikt att använda parlamentets röst på ett tydligare och mer enat sätt. Men vi vet också mycket om vad vi inte ska göra. I det här skedet av förhandlingarna om PNR kan vi fortfarande använda det vi har lärt oss. Det är klart att rådet bör förbereda sitt mandat som vi ska läsa mycket noga, kommissionen bör leda förhandlingarna, eftersom den är förhandlaren, och parlamentet bör få sista ordet. Men samtidigt har vi lärt oss mycket mer än så. Det är uppenbart att parlamentet ska hållas informerat i alla skeden, men i den här situationen vädjar jag direkt till kommissionen. Kommissionen kan även acceptera parlamentets idéer under processens gång. Med Swift minns jag exempelvis att det var parlamentets idé att ha en övervakare i Washington. Under den här processens gång kommer parlamentet säkert att få många idéer som bör inkluderas i förhandlingarna, självklart utan att trampa på kommissionens företrädesrätt, men faktum är att parlamentet kommer att få sista ordet, i praktiken och rättsligt, i denna förhandling, och det kommer helt säkert att utnyttja det. Det finns också en sak som jag anser att vi inte bör glömma i den här processen – men som vi ibland glömmer – nämligen att dessa uppgifter är personuppgifter. Det innebär att vi hanterar lånade uppgifter som tillhör allmänheten som vi säger i vår resolution när vi talar om begreppet informationsmässigt självbestämmande. Det innebär att de vid alla tidpunkter i denna process och vid användning av sådana uppgifter i framtiden kommer att ha direkt åtkomst till vad man gör med deras uppgifter."@sv²²
lpv:unclassifiedMetadata	"Rui Tavares,"^15,17 "SWIFT"¹³ "de facto"^{18,5,15,1,19,14,16,11,10,13,3,4,21,9,17,8} "de iure"^1,13 "de jure"^{18,5,15,19,14,16,11,3,10,4,21,17,9,8} "em nome do Grupo GUE/NGL"^15,17
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>⁶