Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2009-11-25-Speech-3-436"

PredicateValue (sorted: default)
rdf:type
dcterms:Date
dcterms:Is Part Of
dcterms:Language
lpv:document identification number
"en.20091125.27.3-436"6
lpv:hasSubsequent
lpv:speaker
lpv:spoken text
". In de ruim tien jaar dat ik nu deel uitmaak van dit Parlement, heb ik in hier regelmatig grote woorden horen gebruiken. In de aanloop naar de voedseltop in Rome gebruikt de Commissievoorzitter Barroso ook grote woorden. Hij zei: "Wij hebben collectief gefaald in de strijd tegen honger. Dat is een moreel schandaal, het is een grote smet op ons collectieve geweten." Einde citaat. Ronduit terecht. Maar dan is het resultaat wel teleurstellend te noemen. Mij bekruipt het gevoel dat in Rome niet de belangen van die miljard hongerende mensen centraal stonden, maar de politieke belangen van de rijke landen. Om concreet te zijn geef ik een paar voorbeelden: het bio-brandstoffenbeleid, de stimulering hiervan - zo wordt in toenemende mate erkend - draagt bij aan hoge prijzen en daarmee aan honger. Maar er heerst een taboe op kritiek op dit beleid. Al eerder heb ik in dit parlement gewezen op het gevaar van grootschalige investeringen door derde landen in bijvoorbeeld het continent Afrika, om zo hun eigen voedselzekerheid veilig te stellen. Hoe kan het toch bestaan dat landen waar miljoenen mensen afhankelijk zijn van VN-voedselhulp tegelijk voedsel exporteren naar derde landen? Hier lees ik niets over in de slotverklaring. Rijke landen komen gemakkelijk weg met goedbedoelde, dringende oproepen en verdere studies naar voor hen controversiële onderwerpen. Verder lees ik dat ontwikkelingslanden vooral zelf verantwoordelijk zijn. In het licht van het falende beleid van de wereldgemeenschap in het verleden zou ik dit willen aanduiden als ronduit beschamend. Ik heb overigens even teruggebladerd en in de slotverklaringen van eerdere voedseltoppen gekeken: die tonen verrassend veel overeenkomsten, net als de resolutie van dit Parlement overigens. Zij spreken alle over urgentie, er klinkt steevast de roep eerder gedane beloften na te komen. Maar zou een herhaling van al die oproepen geen veeg teken voor ons moeten zijn? Om met de woorden van VN-rapporteur De Schutte te spreken "arme mensen eten geen beloften". Voedselzekerheid zou een mensenrecht moeten zijn, zo wordt vaak gezegd. Ik zou het liever willen omdraaien, mevrouw de voorzitter. In mijn bijbel als christen lees ik de opdracht om hongerigen te eten te geven, en dat is mijn persoonlijke plicht en onze collectieve verantwoordelijkheid."@nl3
lpv:spokenAs
lpv:translated text
"Během těch zhruba deseti let, co jsem poslancem Evropského parlamentu, v této sněmovně pravidelně slýchávám vzletná slova. Před Světovým summitem o potravinách v Římě vzletně mluvil i pan Barroso, předseda Komise. Řekl: „V boji proti hladomoru jsme kolektivně zklamali. Je to morální skandál a obrovská skvrna na našem kolektivním svědomí.“ Konec citátu. A měl naprostou pravdu. Závěry summitu jsou o to větším zklamáním. Mám neodbytný pocit, že v Římě hrály prim zájmy bohatých zemí, a ne zájmy miliardy hladovějících po celém světě. Pro ilustraci uvedu dva příklady: je čím dál jasnější, že biopalivová politika a její prosazování vedou ke zvyšování cen, a tudíž k hladomoru. Zdá se však, že kritizovat tuto politiku se nesmí. Rovněž jsem už při mnoha příležitostech upozorňoval tuto sněmovnu např. na nebezpečí podporování investic třetích zemích do Afriky s cílem zajistit si vlastní potraviny. Jak můžeme od zemí, v nichž jsou miliony lidí závislých na potravinové pomoci OSN, čekat, že budou vyvážet do třetích zemí? O tom se však závěrečné prohlášení nezmiňuje. Bohatým zemím se snadno vypořádává s kontroverzními tématy, a to prostě tak, že pronášejí dobře míněné, úpěnlivé prosby a zadávají další a další studie. Dále jsem z prohlášení vyrozuměl, že rozvojové země se budou muset primárně spoléhat na své vlastní zdroje. Ve světle toho, že společenství dosud selhává ve vymýcení hladu, je něco takového přímo hanebné. Kromě toho jsem strávil jistý čas procházením závěrečných prohlášení z předchozích summitů o potravinách a došel jsem k závěru, že mají překvapivě mnoho společného – i s usnesením tohoto Parlamentu, když už jsme u toho. Ve všech se mluví o naléhavosti a bez výjimky i o plnění slibů daných v minulosti. Nemělo by pro nás však opakování všech těchto výzev být varovným signálem? Abych citoval pana De Schutteho, zpravodaje OSN, „chudí nepotřebují sliby“. Jak už bylo řečeno, zajišťování potravin by mělo být lidským právem. Paní předsedající, rád bych k tomuto přistoupil z jiné strany a řekl, co nás učí Bible, totiž že je jedním z Božích přikázání, abychom nakrmili hladové. Taková je má osobní zodpovědnost a naše kolektivní zodpovědnost."@cs1
"Fru formand! I de ca. 10 år, jeg har været medlem af Parlamentet, har jeg jævnligt hørt kønne ord anvendt her. Op til verdensfødevaretopmødet i Rom anvendte hr. Barroso, kommissionsformanden, også kønne ord. Han sagde, at vi alle har svigtet i kampen mod sult, og at det er en moralsk skandale og en enorm plet på vores kollektive samvittighed. Citat slut. Og han havde fuldstændig ret. Hvilket gør resultatet af topmødet det mere skuffende. Jeg har en lumsk følelse af, at det, der stjal billedet i Rom, var de rige landes politiske interesser snarere end verdens 1 mia. sultne menneskers interesser. For at illustrere det konkret vil jeg bruge to eksempler. Som det erkendes i stadig højere grad, skaber biobrændselspolitikken og dens fremme prisforhøjelser og derfor mere sult. Imidlertid synes det at være tabubelagt at udtrykke nogen form for kritik af denne politik. Desuden har jeg ved mange tidligere lejligheder allerede henledt Parlamentets opmærksomhed på risikoen ved at tilskynde tredjelande til at foretage store investeringer i Afrika med henblik på f.eks. at sikre deres egen fødevaresikkerhed. Hvordan skal lande, hvor millioner af mennesker er afhængige af fødevarehjælp fra FN, kunne eksportere til tredjelande? Alligevel nævnes dette ikke i sluterklæringen. Det er meget let for de rige lande at behandle kontroversielle emner ved blot at fremsætte velmente og lidenskabelige opfordringer og bestille yderligere undersøgelser. Noget andet, jeg uddrager af erklæringen, er, at udviklingslandene vil skulle klare sig hovedsagelig med deres egne ressourcer. I lyset af det internationale samfunds hidtil manglende evne til at udrydde sult synes jeg, at dette er intet mindre end skammeligt. Herudover har jeg også brugt en del tid på at gennemgå sluterklæringerne fra tidligere verdensfødevaretopmøder, og jeg er kommet til den konklusion, at de har overraskende mange lighedspunkter – med hinanden og for den sags skyld med Parlamentets beslutning. I alle erklæringerne står der, at det haster, og at man opfordrer til, at tidligere afgivne løfter indfris. Bør gentagelsen af alle disse opfordringer imidlertid ikke være et advarselssignal for os? For at citere hr. De Schutte, FN's rapportør, så har fattige mennesker ikke brug for løfter. Som det ofte er sagt før, burde fødevaresikkerhed være en menneskeret. Jeg vil gerne angribe det fra en anden vinkel og sige, at Biblen lærer os, at det er ét af Guds bud, at vi skal brødføde de sultne. Det er min personlige pligt og vores kollektive ansvar."@da2
"In den rund letzten zehn Jahren, in denen ich Abgeordneter im Europäischen Parlament bin, habe ich mir in diesem Haus regelmäßig schöne Reden angehört. Im Vorfeld des Welternährungsgipfels in Rom hat auch Herr Barroso, der Präsident der Kommission, schöne Worte gewählt. Er sagte: „Wir haben alle zusammen im Kampf gegen den Hunger versagt. Das ist ein moralischer Skandal und ein hässlicher Fleck auf unserem kollektiven Gewissen.“ Ende des Zitats. Und er hatte mit Sicherheit Recht. Deshalb ist das Ergebnis des Gipfels noch enttäuschender. Ich habe unterschwellig das Gefühl, dass in Rom eher die politischen Interessen der reichen Länder zum Tragen kamen, als die Interessen der einen Milliarde hungernder Menschen in der Welt. Um Ihnen das konkret zu veranschaulichen, will ich Ihnen zwei Beispiele geben: Wie zunehmend anerkannt wird, treibt die Biokraftstoff-Politik und dessen Förderung die Preise in die Höhe, und somit hungern noch mehr Menschen. Allerdings scheint es tabu zu sein, jegliche Kritik an dieser Politik zu äußern. Des Weiteren habe ich die Abgeordneten des Parlaments bereits mehrmals auf die Gefahren aufmerksam gemacht, die die Ermutigung von Drittländern birgt, große Investitionen in Afrika zu tätigen, damit sie beispielswiese ihre eigene Ernährungssicherheit gewährleisten können. Wie kann von Ländern, in denen Millionen von Menschen auf die UN-Lebensmittelhilfe angewiesen sind, erwartet werden, dass sie in Drittländer exportieren? Doch das wurde in der Schlusserklärung nicht erwähnt. Für reiche Länder ist es ein Leichtes, sich mit kontroversen Themen zu befassen, indem lediglich gutgemeinte und leidenschaftliche Plädoyers gehalten und weitere Studien in Auftrag gegeben werden. Ein weiterer Punkt, den ich der Erklärung entnehme, besteht darin, dass Entwicklungsländer hauptsächlich auf ihre eigenen Ressourcen angewiesen sein werden. Vor dem Hintergrund des bisherigen Versagens der internationalen Gemeinschaft, den Hunger zu bekämpfen, halte ich das für nichts anderes als schändlich. Abgesehen davon habe ich mich einige Zeit mit den Schlusserklärungen der vorherigen Welternährungsgipfel beschäftigt und bin zu dem Schluss gekommen, dass sie sich in vielen Punkten überraschend ähnlich sind und auch der Entschließung des Parlaments in dieser Angelegenheit überraschend ähneln. Sie sprechen von Dringlichkeit und rufen einheitlich dazu auf, die Versprechen der Vergangenheit in die Tat umzusetzen. Sollte die Wiederholung all dieser Aufrufe nicht ein Warnsignal für uns sein? Um es mit den Worten des UN-Berichterstatters Herrn De Schutte zu sagen: „Arme Leute brauchen keine Versprechen“. Wie schon so oft zuvor gesagt wurde, sollte Ernährungssicherheit ein Menschenrecht sein. Frau Präsidentin, ich möchte diesen Aspekt von einem anderen Blickwinkel aus betrachten: Die Bibel lehrt uns, dass es eines von Gottes Geboten ist, den Hungernden zu Essen zu geben. Das ist meine persönliche Pflicht und unsere gemeinsame Verantwortung."@de9
"Στα δέκα περίπου χρόνια που είμαι μέλος του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου, έχω ακούσει τακτικά να χρησιμοποιούνται ωραία λόγια σε αυτό το Σώμα. Στην πορεία για την παγκόσμια διάσκεψη για την επισιτιστική ασφάλεια στη Ρώμη, ο κ. Barroso, Πρόεδρος της Επιτροπής, χρησιμοποίησε επίσης ωραία λόγια. Είπε: «Έχουμε αποτύχει συλλογικά στην καταπολέμηση του λιμού. Πρόκειται για ηθικό σκάνδαλο και τεράστια κηλίδα στη συλλογική συνείδησή μας». Κλείνουν τα εισαγωγικά. Και είχε απόλυτο δίκιο. Γεγονός που καθιστά το αποτέλεσμα της διάσκεψης ακόμη πιο απογοητευτικό. Έχω την υποψία ότι αυτό που κυριάρχησε στη Ρώμη ήταν τα πολιτικά συμφέροντα των εύπορων χωρών μάλλον, παρά τα συμφέροντα του ενός δισεκατομμυρίου πεινασμένων ανθρώπων στον κόσμο. Θα χρησιμοποιήσω δύο απτά παραδείγματα: όπως αναγνωρίζεται ολοένα και περισσότερο, η πολιτική για τα βιοκαύσιμα και η προώθησή της προκαλούν αυξήσεις των τιμών και, συνεπώς, μεγαλύτερο λιμό. Ωστόσο, φαίνεται ότι είναι ταμπού η έκφραση οποιασδήποτε κριτικής κατά αυτής της πολιτικής. Επίσης, έχω ήδη επιστήσει, σε πολλές προηγούμενες ευκαιρίες, την προσοχή του Σώματος στον κίνδυνο να ενθαρρυνθούν τρίτες χώρες να προβούν σε μεγάλες επενδύσεις στην Αφρική, με σκοπό να διασφαλίσουν τη δική τους επισιτιστική ασφάλεια, για παράδειγμα. Πώς είναι δυνατόν να αναμένει κανείς από χώρες όπου εκατομμύρια ανθρώπων εξαρτώνται από την επισιτιστική βοήθεια του ΟΗΕ να κάνουν εξαγωγές σε τρίτες χώρες; Ωστόσο, στην τελική δήλωση δεν υπάρχει καμία αναφορά σε αυτό το θέμα. Είναι πολύ εύκολο για τις εύπορες χώρες να αντιμετωπίζουν αμφιλεγόμενα θέματα προβαίνοντας απλώς σε παθιασμένες εκκλήσεις καλών προθέσεων και αναθέτοντας την εκπόνηση περαιτέρω μελετών. Κάτι άλλο που παρατήρησα στη δήλωση είναι ότι οι αναπτυσσόμενες χώρες θα πρέπει να βασιστούν κυρίως στους δικούς τους πόρους. Δεδομένης της μέχρι τώρα αποτυχίας της διεθνούς κοινότητας να εξαλείψει την πείνα, κάτι τέτοιο είναι απλώς απαράδεκτο. Πέραν αυτού, ξόδεψα λίγο χρόνο εξετάζοντας τις τελικές δηλώσεις προηγούμενων παγκόσμιων διασκέψεων για τον επισιτισμό και κατέληξα στο συμπέρασμα ότι διαθέτουν όλες έναν εκπληκτικό αριθμό ομοιοτήτων – μεταξύ τους και με το ψήφισμα του Ευρωκοινοβουλίου, για να αναφερθώ και σε αυτό. Σε όλες γίνεται λόγος για το επείγον του θέματος και όλες ανεξαιρέτως καλούν για την εκπλήρωση των υποσχέσεων που έγιναν στο παρελθόν. Ωστόσο, μήπως η επανάληψη όλων αυτών των εκκλήσεων πρέπει να αποτελέσει προειδοποιητικό σήμα για εμάς; Για να παραθέσω τον κ. De Schutte, τον εισηγητή του ΟΗΕ, «οι φτωχοί δεν έχουν ανάγκη από υποσχέσεις». Όπως έχει συχνά ειπωθεί στο παρελθόν, η επισιτιστική ασφάλεια πρέπει να αποτελέσει ανθρώπινο δικαίωμα. Κύρια Πρόεδρε, επιθυμώ να προσεγγίσω αυτό το θέμα από διαφορετική οπτική γωνία και να πω ότι η Βίβλος μάς διδάσκει ότι μία από τις εντολές του Θεού είναι ότι πρέπει να ταΐζουμε τους πεινασμένους. Αυτό συνιστά προσωπικό καθήκον μου και συλλογική ευθύνη μας."@el10
"In the ten years or so that I have been a member of the European Parliament, I have regularly heard fine words being used in this House. In the run-up to the World Food Summit in Rome, Mr Barroso, President of the Commission, also used fine words. He said: ‘We have collectively failed in the fight against famine. That is a moral scandal and a huge stain on our collective conscience.’ End of quote. And he was absolutely right. Which makes the outcome of the summit all the more disappointing. I have a sneaking feeling that what took centre stage in Rome was the political interests of the wealthy countries, rather than the interests of the one billion hungry people in the world. To give you a concrete illustration, I will use two examples: as is increasingly being recognised, the biofuel policy and its promotion are causing price increases and, thus, more famine. However, it seems to be taboo to express any criticism of this policy. Also, I have, on many previous occasions, already drawn this House’s attention to the danger of encouraging third countries to make large investments in Africa, with a view to ensuring their own food security, for example. How can countries where millions of people are dependent on UN food aid be expected to export to third countries? Yet, there is no mention of this in the final declaration. It is very easy for wealthy countries to deal with controversial topics by simply making well-intentioned, impassioned pleas and commissioning further studies. Another thing I take from the declaration is that developing countries will have to rely primarily on their own resources. In the light of the international community’s failure so far to eradicate hunger, I would call this nothing short of shameful. Apart from that, I have also spent some time going through the final declarations of previous world food summits and come to the conclusion that they share a surprising number of similarities – with each other and with the resolution of this Parliament, for that matter. They all talk of urgency and invariably call for the implementation of promises made in the past. However, should not the repetition of all those calls be a warning signal to us? To quote Mr De Schutte, the UN rapporteur, ‘poor people do not need promises’. As has often been said before, food security ought to be a human right. Madam President, I wish to approach this from a different angle and say that the Bible teaches us that it is one of God’s commandments that we should feed the hungry. That is my personal duty and our collective responsibility."@en4
"En los cerca de diez años que he sido diputado al Parlamento Europeo, he escuchado con regularidad buenas palabras en esta Cámara. Tras la Cumbre Mundial de la Alimentación de Roma, el señor Barroso, Presidente de la Comisión, también empleó buenas palabras. Dijo: «Hemos fracasado colectivamente en la lucha contra el hambre. Es un escándalo moral y una gran mancha en nuestra conciencia colectiva». Fin de la cita. Y tenía toda la razón. Lo que convierte al resultado de la cumbre en aún más decepcionante Tengo la ligera sensación de que lo que tuvimos en el centro del escenario en Roma fueron los intereses políticos de los países ricos, en lugar de los intereses de los 1 000 millones de personas hambrientas que padecen hambre en todo el mundo. Por ilustrarles al respecto, usaré dos ejemplos: como cada vez se reconoce de manera más generalizada, la política de biocombustibles y su fomento están generando incrementos de los precios y, por tanto, más hambre. Sin embargo, parece que sea un tabú expresar la más mínima crítica hacia esa política. Además, en muchas ocasiones anteriores ha llamado la atención en esta Cámara sobre el peligro de animar a terceros países a realizar grandes inversiones en África, con vistas a garantizar su propia seguridad alimentaria, por ejemplo. ¿Cómo se puede esperar que países en los que hay millones de personas que dependen de la ayuda alimentaria de las Naciones Unidas exporten a terceros países? Sin embargo, en la declaración final no se menciona esto. A los países ricos les resulta muy fácil tratar temas controvertidos simplemente realizando promesas bienintencionadas y desapasionadas y encargando más estudios. Otra cosa que extraigo de la declaración es que los países en desarrollo tendrán que depender principalmente de sus propios recursos. Ante el fracaso de la comunidad internacional en la erradicación del hambre hasta la fecha, calificaré esto como mínimo de vergonzoso. Aparte de esto, también he dedicado algo de tiempo a consultar las declaraciones finales de las cumbres alimentarias anteriores y he llegado a la conclusión de que comparten un número sorprendente de similaridades; entre ellas y con la resolución de este Parlamento, en realidad. Todas hablan de urgencia e invariablemente solicitan la implementación de las promesas realizadas en el pasado. Sin embargo, ¿no supone una señal para nosotros la repetición de todas esas peticiones? Citando al señor De Schutte, el ponente de las Naciones Unidas, «las personas pobres no necesitan promesas». Como se ha señalado en muchas ocasiones, la seguridad alimentaria debe ser un derecho humano. Señora Presidenta, deseo abordar esto desde un ángulo diferente y decir que la Biblia nos enseña que uno de los mandamientos divinos ordena alimentar al hambriento. Ésa es mi obligación personal y nuestra responsabilidad colectiva."@es21
"Selle umbes kümne aasta jooksul, mil ma olen olnud Euroopa Parlamendi liige, olen siin parlamendis järjepidevalt suuri sõnu kuulnud. Ka enne Roomas peetud toiduteemalist ülemaailmset tippkohtumist kasutas komisjoni president José Manuel Barroso suuri sõnu. Ta ütles: „Oleme kõik koos kaotanud võitluse nälja vastu. See on eetiline skandaal ja tohutu plekk meie ühisel südametunnistusel.” Tsitaadi lõpp. Tal oli täiesti õigus. See teeb tippkohtumise tulemuse veelgi rohkem pettust valmistavaks. Kipun arvama, et Roomas olid kesksel kohal rikaste riikide poliitilised huvid, mitte maailma miljardi näljase inimese huvid. Et anda teile asjast täielik ettekujutus, kasutan kaht näidet. Nagu üha enam tunnistatakse, tõstab biokütuste poliitika ja selle propageerimine hindu ning seega suurendab näljahäda, aga sellise poliitika kritiseerimine näib olevat tabu. Samuti olen varem palju kordi juhtinud parlamendi tähelepanu ohule, mis kaasneb sellega, et kolmandaid riike julgustatakse tegema Aafrikasse suuri investeeringuid, et hoolitseda näiteks enda toiduga kindlustatuse eest. Kuidas saab eeldada, et riigid, kus miljonid inimesed sõltuvad ÜRO toiduabist, ekspordivad kolmandatesse riikidesse? Lõppdeklaratsioonis aga seda ei mainita. Rikastel riikidel on vastuoluliste teemadega väga lihtne tegelda, tehes heatahtlikke ja tundeküllaseid üleskutseid ning tellides uusi uuringuid. Veel üks deklaratsioonis märgitud asi on see, et arengumaad peavad arvestama peamiselt iseenda ressurssidega. Arvestades rahvusvahelise üldsuse läbikukkumist nälja kaotamisel, nimetaksin seda ei millekski muuks kui häbiväärseks. Lisaks sellele olen kulutanud veidi aega ja tutvunud eelmiste toiduteemaliste ülemaailmsete tippkohtumiste lõppdeklaratsioonidega. Ma olen jõudnud järeldusele, et neis on üllatavalt palju sarnasusi – nii üksteisega kui ka Euroopa Parlamendi resolutsiooniga. Neis kõigis on juttu kiireloomulisusest ja eranditult kõigis nõutakse varasemate lubaduste täitmist. Aga kas nende üleskutsete kordamine ei peaks olema meile hoiatuse märgiks? ÜRO raportööri Olivier De Schuttet tsiteerides ütlen, et vaestel inimestel ei ole lubadusi vaja. Nagu sageli ennegi on öeldud, peaks toiduga kindlustatus olema inimõigus. Lugupeetud juhataja, tahaksin sellele teise nurga alt läheneda ja öelda, et piiblis õpetatakse meile, et vaeste toitmine on üks Jumala käske. See on minu isiklik ja meie ühine kohustus."@et5
". Arvoisa puhemies, olen ollut Euroopan parlamentin jäsen noin kymmenen vuotta ja tänä aikana olen kuullut säännöllisesti kauniita puheenvuoroja täällä parlamentissa. Roomassa elintarviketurvasta pidetyn huippukokouksen alla myös komission puheenjohtaja Barroso lausui kauniita sanoja. Hän sanoi: "Olemme epäonnistuneet yhdessä torjumaan nälänhätää. Tämä on moraalinen skandaali ja valtava tahra yhteisessä omassatunnossamme." Lainaus päättyy. Hän oli aivan oikeassa, minkä vuoksi huippukokouksen lopputulos on erityisen masentava. Minulla on outo tunne siitä, että Roomassa pääosaan nousivat olivat rikkaiden maiden poliittiset edut eivätkä maailman miljardin nälkää näkevän ihmisen edut. Havainnollistan asiaa konkreettisesti kahdella esimerkillä. Kuten yhä useammin tunnustetaan, biopolttoainepolitiikka ja sen edistäminen nostaa hintoja ja aiheuttaa siten lisää nälänhätää. Tämän politiikan vähäinenkin arvostelu näyttää kuitenkin olevan tabu. Lisäksi olen jo monta kertaa aiemmin kiinnittänyt Euroopan parlamentissa huomiota siihen vaaraan, että kolmansia maita rohkaistaan tekemään suuria investointeja Afrikkaan esimerkiksi oman ruoansaantinsa turvaamiseksi. Miten mailta, joissa miljoonat ihmiset ovat riippuvaisia YK:n ruoka-avusta, voidaan odottaa vientiä kolmansiin maihin? Tätä ei kuitenkaan mainita millään tavalla tässä lopullisessa julkilausumassa. Rikkaiden maiden on varsin helppoa käsitellä kiistanalaisia aiheita vain antamalla hyvää tarkoittavia, tunteisiin vetoavia lupauksia ja tilaamalla lisää tutkimuksia. Toinen seikka, jonka huomasin julkilausumasta, on se, että kehitysmaiden on tukeuduttava ensisijaisesti omiin resursseihinsa. Ottaen huomioon, ettei kansainvälinen yhteisö ole toistaiseksi onnistunut kitkemään nälkää, tämä on mielestäni lähestulkoon häpeällistä. Olen myös käyttänyt jonkin verran aikaa siihen, että olen käynyt läpi edellisten elintarviketurvaan keskittyneiden huippukokousten lopulliset julkilausumat. Olen tullut siihen tulokseen, että ne ovat yllättävän pitkälle samanlaisia sekä keskenään että parlamentin tämän päätöslauselman kanssa. Niissä kaikissa puhutaan kiireestä ja kehotetaan poikkeuksetta pitämään aiemmin annetut lupaukset. Eikö kaikkien näiden kehotusten toistamisen pitäisi kuitenkin olla meille varoitusmerkki? YK:n raportoijaa De Schuttea lainatakseni "köyhät eivät tarvitse lupauksia". Kuten usein ennenkin on todettu, elintarviketurvan pitäisi olla ihmisoikeus. Arvoisa puhemies, haluan lähestyä asiaa toisesta näkökulmasta ja todeta, että Raamatun mukaan Jumala on käskenyt meitä ruokkimaan nälkäiset. Tämä on henkilökohtainen tehtäväni ja yhteinen velvollisuutemme."@fi7
"Depuis dix ans environ que je suis député au Parlement européen, j’entends régulièrement les belles paroles qui sont utilisées dans cette Assemblée. Avant l’ouverture du sommet mondial sur la sécurité alimentaire à Rome, M. Barroso, le président de la Commission, a également prononcé de belles paroles. Il a déclaré: «Nous avons échoué collectivement dans la lutte contre la faim. C’est un scandale moral et une énorme tache sur notre conscience collective.» Fin de citation. Et il avait parfaitement raison. Ce qui rend encore plus décevant le résultat du sommet. Je ne peux m’empêcher de penser que ce qui était sur le devant de la scène à Rome, c’était les intérêts politiques des pays riches, plutôt que les intérêts du milliard de personnes affamées dans le monde. Pour illustrer concrètement mes propos, je vais donner deux exemples: comme on le reconnaît de plus en plus, la politique des biocarburants et sa promotion provoquent des augmentations de prix et, par conséquent, aggravent la famine. Toutefois, il semble qu’il soit tabou d’exprimer la moindre critique sur cette politique. Par ailleurs, en de nombreuses occasions j’ai déjà attiré l’attention de l’Assemblée sur le danger d’encourager les pays tiers à investir massivement en Afrique en vue de garantir leur propre sécurité alimentaire, par exemple. Comment peut-on escompter que des pays où des millions de personnes dépendent de l’aide alimentaire des Nations unies exportent vers des pays tiers? Et pourtant, cette question n’est aucunement mentionnée dans la déclaration finale. Pour les pays riches, il est très facile de traiter ces questions controversées en faisant des déclarations bien intentionnées et passionnées et en effectuant de nouvelles études. De la déclaration, je retiens aussi que les pays en développement devront compter principalement sur leurs propres ressources. Considérant l’échec enregistré à ce jour par la communauté internationale pour éradiquer la faim, je dis que c’est une honte, ni plus, ni moins. Ceci dit, j’ai également consacré un peu de temps à passer en revue les déclarations finales des précédents sommets alimentaires mondiaux et j’en suis arrivé à la conclusion qu’ils partagent un nombre surprenant de similitudes, entre eux et avec la résolution de ce Parlement, sur la question. Ils parlent tous d’urgence et appellent invariablement à la mise en œuvre des promesses faites dans le passé. Or, la répétition de tous ces appels ne devrait-elle pas résonner comme un signal pour nous? Pour citer M. De Schutte, le rapporteur des Nations unies, «ce n’est pas de promesses que les pauvres ont besoin». Comme cela a déjà été dit souvent, la sécurité alimentaire doit faire partie des droits de l’homme. Madame la Présidente, je veux aborder cette question sous un angle différent et dire que la Bible nous enseigne que l’un des commandements de Dieu est que nous devons nourrir ceux qui ont faim. C’est mon devoir personnel et c’est notre responsabilité collective."@fr8
"Nagyjából tíz éve, amióta európai parlamenti képviselő vagyok, rendszeresen ékes szavakat hallok itt, a Parlamentben. Barroso úr, a Bizottság elnöke is ékes szavakat használt a római élelmezésbiztonsági csúcstalálkozó megnyitóján. A következőket mondta: „Mindnyájan kudarcot vallottunk az éhínség ellen folytatott küzdelemben. Ez morális botrány, kollektív lelkiismeretünket terhelő hatalmas bűn.” Vége az idézetnek. És az elnök úrnak teljesen igaza volt. A csúcstalálkozó eredménye még kiábrándítóbb. Van egy olyan gyanúm, hogy Rómában inkább a gazdag országok politikai érdekei kerültek a figyelem középpontjába, mint a világ egymilliárd éhezőjének érdekei. Hogy ezt konkrétabban illusztráljam, elmondok két példát: ahogy azt egyre inkább felismerik, a bioüzemanyag-politika és annak támogatása árnövekedést okoz, és így növeli az éhínség mértékét. Azonban úgy látszik, hogy tabutéma bármiféle kritikával is illetni ezt a politikát. Arra is számos alkalommal felhívtam már a tisztelt Ház figyelmét, hogy milyen veszélyes a harmadik országokat arra ösztönözni, hogy nagy beruházásokat eszközöljenek Afrikában, például azzal a céllal, hogy saját élelmezésbiztonságukat biztosítsák. Ezekben az afrikai országokban emberek millió függnek az ENSZ élelmiszersegélyeitől. Hogyan várhatnánk hát el tőlük, hogy harmadik országokba exportáljanak? Azonban a végleges nyilatkozatban erről nem esik szó. A gazdag országok számára nagyon könnyű úgy kezelni a vitás kérdéseket, hogy jó szándékú, lelkes kiáltványokat fogalmaznak meg, és további tanulmányokra adnak megbízásokat. Még egy dolgot leszűrtem ebből a nyilatkozatból: azt, hogy a fejlődő országoknak elsődlegesen a saját forrásaikra kell majd alapozniuk. Figyelembe véve a nemzetközi közösségnek az éhínség felszámolása terén elért eddigi kudarcait, ezt nem tudom másnak nevezni, mint szégyenletesnek. Ezenkívül átnéztem a korábbi élelmezésbiztonsági csúcstalálkozók végleges nyilatkozatait is, és arra a következtetésre jutottam, hogy meglepően sok egyezés van bennük – nemcsak egymáshoz hasonlítanak nagyon, hanem a Parlamentnek az erről a témáról szóló állásfoglalásához is. Az összes nyilatkozat és állásfoglalás a múltban tett ígéretek sürgős teljesítésére szólít fel. Nem kellene-e intő jelet látnunk ezeknek a felhívásoknak az ismétlődésében? Hogy De Schutte urat, az ENSZ előadóját idézzem: „A szegényeknek nem ígéretekre van szükségük.” Ahogy az már korábban is sokszor elhangzott, az élelmezésbiztonságnak emberi jognak kellene lennie. Elnök asszony, remélem, hogy ezt a kérdést más megközelítésből fogjuk majd nézni, és figyelembe vesszük majd azt, amit a Biblia tanít nekünk, miszerint Isten egyik parancsa az, hogy adjunk enni az éhezőknek. Ez az én személyes kötelességem, és ugyanakkor a mi kollektív felelősségünk."@hu11
"Signora Presidente, nei dieci anni circa del mio mandato di parlamentare europeo, in aula più e più volte ho sentito formulare belle intenzioni. Nell’imminenza del vertice mondiale sull’alimentazione a Roma, il presidente della Commissione Barroso aveva anch’egli espresso concetti lodevoli dicendo testualmente: “Abbiamo tutti fallito nella lotta contro la fame. E’ uno scandalo morale e una grave macchia sulla nostra coscienza collettiva”. Fine della citazione. Aveva assolutamente ragione, il che rende ben più deludente l’esito del vertice. Ho la vaga sensazione che il centro della scena a Roma sia stato occupato dagli interessi politici dei paesi ricchi, anziché dagli interessi del miliardo di affamati nel mondo. Per esprimere concretamente la mia idea, citerò due esempi: come si riconosce sempre più diffusamente, la politica in materia di biocombustibile e la sua promozione stanno provocando aumenti di prezzo e, pertanto, aggravando il fenomeno della fame. Qualunque critica rivolta a tale politica è però censurata. Ho inoltre richiamato più volte in passato l’attenzione di questo Parlamento sul pericolo che corriamo incoraggiando i paesi terzi a effettuare ingenti investimenti in Africa al fine, per esempio, di garantirsi la propria sicurezza alimentare. Come possiamo pensare che paesi in cui milioni di persone dipendono dagli aiuti alimentari delle Nazioni Unite riescano a esportare in paesi terzi? Eppure non vi è alcun cenno al riguardo nella dichiarazione finale. E’ molto facile per i paesi ricchi affrontare semplicisticamente argomenti controversi con appassionati interventi conditi da belle intenzioni e commissionare altri studi. Un altro elemento che emerge dalla dichiarazione è che i paesi in via di sviluppo dovranno fare affidamento essenzialmente sulle proprie risorse. Alla luce del fallimento registrato sinora dalla comunità internazionale nel suo tentativo di eliminare la fame, definirei tale affermazione vergognosa. Detto questo, mi sono anche preoccupato di analizzare nuovamente le dichiarazioni finali di precedenti vertici mondiali sull’argomento, giungendo alla conclusione che presentano un numero sorprendente di affinità, sia tra loro, sia con l’odierna risoluzione proposta dal Parlamento sul tema. Tutte infatti parlano di urgenza e invariabilmente esortano a onorare precedenti promesse. Per noi il ripetersi delle stesse esortazioni non dovrebbe essere un segnale di allarme? Citando De Schutte, relatore delle Nazioni Unite, “i poveri non hanno bisogno di promesse”. Come si è spesso ribadito in passato, la sicurezza alimentare dovrebbe essere un diritto umano. Signora Presidente, per concludere guarderei la questione da una diversa angolazione ricordandovi come la Bibbia ci insegni che dare da mangiare agli affamati è uno dei comandamenti di Dio. E’ mio dovere personale e nostra responsabilità collettiva."@it12
"Dešimt metų ar panašiai, kai buvau Europos Parlamento narys, šioje posėdžių salėje nuolat girdėjau puikius žodžius. Rengiantis pasaulio aukščiausiojo lygio susitikimui maisto klausimais Romoje Komisijos Pirmininkas J. M. Barroso taip pat gražiai kalbėjo. Jis pasakė: „Mes drauge pralaimėjome kovodami su badmečiu. Tai yra didelė moralinė gėda ir didžiulė dėmė mūsų kolektyvinei sąžinei“ (citatos pabaiga). Jis buvo visiškai teisus. Dėl to aukščiausiojo lygio susitikimo rezultatai dar labiau nuvilia. Įtariu, kad Romoje daugiausia dėmesio buvo skiriama turtingųjų šalių politiniams interesams, o ne milijardo badaujančių pasaulio gyventojų interesams. Kad jums konkrečiai pailiustruočiau, pasinaudosiu pora pavyzdžių: kaip vis dažniau pripažįstama, biokuro politika ir jos skatinimas lemia kainų padidėjimą, taigi ir didesnį badą. Tačiau atrodo, kad draudžiama kaip nors kritikuoti šią politiką. Be to, anksčiau jau ne kartą esu atkreipęs Parlamento dėmesį į pavojų, kurį kelia trečiųjų šalių skatinimas panaudoti didžiules investicijas Afrikoje, pvz., siekiant užtikrinti savo apsirūpinimą maistu. Kaip galima tikėtis, kad šalys, kuriose milijonai žmonių priklauso nuo JT pagalbos maistu, eksportuos į trečiąsias šalis? Tačiau galutinėje deklaracijoje apie tai neužsimenama. Turtingoms šalims labai lengva spręsti prieštaringus klausimus paprasčiausiai žarstant geranoriškus ir jaudinančius pažadus bei užsakant tolesnius tyrimus. Kita mintis, kilusi perskaičius deklaraciją, tokia, kad besivystančios šalys turės pasikliauti pirmiausia savo ištekliais. Atsižvelgdamas į tarptautinės bendruomenės iki šiol buvusį nesėkmingą bandymą panaikinti badą, tai pavadinčiau ne kuo kitu, o gėda. Be viso to, taip pat šiek tiek laiko praleidau skaitydamas ankstesnių pasaulio aukščiausiojo lygio susitikimų maisto klausimais galutines deklaracijas ir padariau išvadą, kad jie turi stebėtinai daug panašumų – viena su kita ir su šio Parlamento rezoliucija šiuo klausimu. Visose rašoma apie skubumą ir nuolat raginama tesėti anksčiau duotus pažadus. Tačiau, ar visų šių raginimų kartojimas neturėtų būti perspėjimo signalas mums? Cituoju JT pranešėją O. De Schutte: „skurstantiems gyventojams pažadų nereikia“. Kaip anksčiau dažnai buvo sakoma, aprūpinimo maistu užtikrinimas turi būti žmogaus teisė. Gerb. pirmininke, noriu pažvelgti į tai kitu aspektu ir pasakyti, kad Biblija mus moko, jog viename iš Dievo įsakymų sakoma, kad turėtume pamaitinti alkstantįjį. Tai yra mano asmeninė pareiga ir mūsų bendra atsakomybė."@lt14
"Desmit gados, kopš esmu Eiropas Parlamenta deputāts, sanāksmēs nepārtraukti tiek teikti skaisti vārdi. Gatavojoties Romas augstākā līmeņa sanāksmei par nodrošinātību ar pārtiku, arī Komisijas priekšsēdētājs kungs teica šādus skaistus vārdus: „Mēs esam cietuši neveiksmi kopīgajā cīņā pret badu. Tas ir morāls skandāls un liels traips uz mūsu sirdsapziņas.” Citāta beigas. Un viņam bija taisnība. Tas padara augstākā līmeņa sanāksmes rezultātus vēl satraucošākus. Man šķiet, ka minētajā Romas sanāksmē priekšplānā tika izvirzītas nevis viena miljarda pasaules bada cietēju intereses, bet gan bagāto valstu politiskās intereses. Kā apliecinājumu manis teiktajam varu minēt divus piemērus. Arvien biežāk tiek konstatēts, ka politika biodegvielas jomā, kā arī tās izvēršana rada cenu kāpumu, tādējādi palielinot bada cietēju skaitu. Tomēr šķiet, ka par šo politiku ir aizliegts izteikt jebkādu kritiku. Arī iepriekš es vairākas reizes esmu vērsis šā Parlamenta uzmanību uz to, cik riskanti ir mudināt trešās valstis veikt ieguldījumus pasākumos, kas palīdzētu Āfrikas valstīm pašām sevi nodrošināt ar pārtiku. Kā gan var gaidīt, lai valstis, kurās miljoniem cilvēku ir atkarīgi no ANO pārtikas atbalsta, eksportētu pārtiku uz citām valstīm? Tomēr galīgajā deklarācijā tas nav minēts. Bagātajām valstīm ir viegli risināt strīdīgus jautājumus, izsakot uz labiem nodomiem balstītus nožēlojamus paziņojumus un pasūtot aizvien jaunus pētījumus. Iepazīstoties ar šo deklarāciju, es secinu, ka lai jaunattīstības valstis atrisinātu šo problēmu, tām būs galvenokārt jāiztiek ar pašu līdzekļiem. Manuprāt, starptautiskās kopienas nespēja līdz šim izskaust badu ir apkaunojoša. Turklāt es veltīju zināmu laiku, lai iepazītos ar iepriekšējo augstākā līmeņa sanāksmju par nodrošinātību ar pārtiku galīgajām deklarācijām un secināju, ka tās ir pārsteidzoši līdzīgas ne tikai cita citai, bet arī Parlamenta rezolūcijai par šo jautājumu. Tajās visās ir runa par steidzamību, kā arī tiek izteikts aicinājums pildīt iepriekš dotos solījumus. Vai šādiem, atkārtoti izteiktiem aicinājumiem nevajadzētu būt brīdinājuma signālam? Kā piemēru, es gribētu citēt ANO referentu kungu: „Nabadzīgiem cilvēkiem nav vajadzīgi vienīgi solījumi.” Kā jau iepriekš bieži tika uzsvērts, nodrošinātībai ar pārtiku ir jābūt cilvēktiesību daļai. Priekšsēdētājas kundze, es vēlos paraudzīties uz šo jautājumu no cita aspekta un teikt, ka viens no Bībelē minētajiem Dieva baušļiem ir izsalkušo paēdināšana. Tas ir gan mans, gan mūsu visu uzdevums."@lv13
"In de ruim tien jaar dat ik nu deel uitmaak van dit Parlement, heb ik in hier regelmatig grote woorden horen gebruiken. In de aanloop naar de voedseltop in Rome gebruikt de Commissievoorzitter Barroso ook grote woorden. Hij zei: "Wij hebben collectief gefaald in de strijd tegen honger. Dat is een moreel schandaal, het is een grote smet op ons collectieve geweten." Einde citaat. Ronduit terecht. Maar dan is het resultaat wel teleurstellend te noemen. Mij bekruipt het gevoel dat in Rome niet de belangen van die miljard hongerende mensen centraal stonden, maar de politieke belangen van de rijke landen. Om concreet te zijn geef ik een paar voorbeelden: het bio-brandstoffenbeleid, de stimulering hiervan - zo wordt in toenemende mate erkend - draagt bij aan hoge prijzen en daarmee aan honger. Maar er heerst een taboe op kritiek op dit beleid. Al eerder heb ik in dit parlement gewezen op het gevaar van grootschalige investeringen door derde landen in bijvoorbeeld het continent Afrika, om zo hun eigen voedselzekerheid veilig te stellen. Hoe kan het toch bestaan dat landen waar miljoenen mensen afhankelijk zijn van VN-voedselhulp tegelijk voedsel exporteren naar derde landen? Hier lees ik niets over in de slotverklaring. Rijke landen komen gemakkelijk weg met goedbedoelde, dringende oproepen en verdere studies naar voor hen controversiële onderwerpen. Verder lees ik dat ontwikkelingslanden vooral zelf verantwoordelijk zijn. In het licht van het falende beleid van de wereldgemeenschap in het verleden zou ik dit willen aanduiden als ronduit beschamend. Ik heb overigens even teruggebladerd en in de slotverklaringen van eerdere voedseltoppen gekeken: die tonen verrassend veel overeenkomsten, net als de resolutie van dit Parlement overigens. Zij spreken alle over urgentie, er klinkt steevast de roep eerder gedane beloften na te komen. Maar zou een herhaling van al die oproepen geen veeg teken voor ons moeten zijn? Om met de woorden van VN-rapporteur De Schutte te spreken "arme mensen eten geen beloften". Voedselzekerheid zou een mensenrecht moeten zijn, zo wordt vaak gezegd. Ik zou het liever willen omdraaien, mevrouw de voorzitter. In mijn bijbel als christen lees ik de opdracht om hongerigen te eten te geven, en dat is mijn persoonlijke plicht en onze collectieve verantwoordelijkheid."@mt15
"W ciągu dziesięciu lat mojego członkostwa w Parlamencie Europejskim regularnie miałem okazję przysłuchiwać się pięknym przemówieniom. W okresie poprzedzającym światowy szczyt żywnościowy w Rzymie pan Barroso – przewodniczący Komisji – również używał pięknych słów. Powiedział: „Wspólnie przegraliśmy walkę z głodem. To moralny skandal i plama na naszym honorze.” Koniec cytatu. I miał rację. Tym bardziej należy więc uznać, że szczyt nie spełnił naszych oczekiwań. Odnoszę wrażenie, że w Rzymie najważniejsze były interesy bogatych państw, a nie miliarda głodnych ludzi na świecie. Podam państwu dwa konkretne przykłady. Coraz częściej uważa się, że polityka dotycząca biopaliw i jej propagowanie przyczynia się do wzrostu cen, a tym samym do nasilania się zjawiska głodu, a mimo to − jak się zdaje − jakakolwiek krytyka tej polityki jest nie do pomyślenia. Ponadto miałem wielokrotnie okazję zwracać uwagę tej Izby na niebezpieczeństwo, które wiąże się z zachęcaniem krajów trzecich do angażowania się w duże inwestycje w Afryce na przykład w celu zapewnienia sobie bezpieczeństwa żywnościowego. Jak można oczekiwać, że kraje, w których miliony obywateli są uzależnione od pomocy żywnościowej Narodów Zjednoczonych, będę eksportować do krajów trzecich? Ale na ten temat w deklaracji końcowej nie ma żadnej wzmianki. Bogatym krajom bardzo łatwo jest radzić sobie z kontrowersyjnymi tematami poprzez wygłaszanie żarliwych, pełnych dobrych intencji apeli i zamawianie kolejnych badań i analiz. Z deklaracji końcowej wywnioskowałem również, że kraje rozwijające się będą musiały polegać przede wszystkim na własnych zasobach. Takie stwierdzenie uważam za godne pożałowania w świetle dotychczasowych niepowodzeń społeczności międzynarodowej w walce z głodem. Ponadto poświęciłem trochę czasu na analizę deklaracji końcowych poprzednich szczytów żywnościowych i doszedłem do wniosku, że mają zaskakująco dużo cech wspólnych – ze sobą wzajemnie i z rezolucjami Parlamentu. We wszystkich zwrócono uwagę na konieczność szybkiego wdrożenia postanowień podjętych w przeszłości. Czy jednak powtarzanie tych apeli nie powinno być dla nas sygnałem ostrzegawczym? Pozwolę sobie przytoczyć słowa pana posła De Schutte, sprawozdawcę Organizacji Narodów Zjednoczonych, który powiedział: „biedni ludzie nie potrzebują obietnic”. Powtarzaliśmy już wielokrotnie, że bezpieczeństwo żywnościowe powinno być prawem człowieka. Pani przewodnicząca! Chciałbym, żeby udało nam się do tego doprowadzić. Dodam również, że jedno z biblijnych przykazań bożych nakazuje nakarmić głodnych. Traktuję to jako swoją osobistą powinność i nasz wspólny obowiązek."@pl16
"ao longo dos cerca de dez anos que sou deputado ao Parlamento Europeu, ouvi regularmente utilizar nobres palavras nesta Câmara. Aquando da preparação da Cimeira Mundial sobre a Alimentação, José Manuel Barroso, Presidente da Comissão, também proferiu nobres palavras. Disse: "Falhámos colectivamente na luta contra a fome. Isso é um escândalo moral e uma enorme nódoa na nossa consciência colectiva." Fim de citação. E tinha toda a razão. Isto torna o resultado da cimeira ainda mais decepcionante. Tenho a nítida sensação de a questão central em Roma foram os interesses políticos dos países ricos, e não os interesses das mil milhões de pessoas que sofrem de fome no mundo. Para lho ilustrar de uma forma mais concreta, passo a citar dois exemplos: como vem sendo cada vez mais reconhecido, a política em matéria de biocombustíveis e a respectiva promoção conduzem a um aumento dos preços e, logo, ao aumento fome. Porém, aparentemente é tabu criticar essa política. Também já chamei numerosas vezes a atenção desta Câmara para o perigo de incentivar países em desenvolvimento a fazerem grandes investimentos em África, com vista, por exemplo, a garantirem a sua própria segurança alimentar. Como se pode esperar que países onde milhões de pessoas dependem da ajuda alimentar da ONU exportem a sua produção para países terceiros? Porém, a declaração final não contém qualquer referência a esta questão. É muito fácil para os países ricos tratarem temas controversos, fazendo simplesmente apelos fervorosos e bem intencionados e encomendando mais estudos. Outra coisa que depreendo da declaração é que os países em desenvolvimento terão de contar sobretudo com os seus próprios recursos. À luz da até agora falha política da comunidade internacional para erradicar a pobreza, classificaria isto como uma verdadeira vergonha. Para além disso, também me debrucei algum tempo sobre as declarações finais das cimeiras alimentares anteriores, e cheguei à conclusão de que elas revelam um surpreendente número de semelhanças – entre elas e com a resolução deste Parlamento, aliás. Todas elas falam de urgência e apelam invariavelmente à materialização das promessas feitas no passado. No entanto, não deveria a repetição de todos esses apelos constituir um sinal de aviso para nós? Citando Olivier De Schutte, relator das Nações Unidas, "os pobres não precisam de promessas". Como já foi aqui foi dito muitas vezes antes, a segurança alimentar devia ser um direito humano. Senhora Presidente, gostaria de abordar esta questão de outro ângulo e de dizer que a Bíblia nos ensina que um dos mandamentos de Deus é que devemos dar de comer a quem tem fome. Esse é o meu dever pessoal e a nossa responsabilidade colectiva."@pt17
"În cei aproximativ zece ani în care am fost deputat în Parlamentul European, am auzit cu regularitate folosindu-se cuvinte frumoase în acest Parlament. În perioada premergătoare summit-ului mondial privind alimentaţia care a avut loc la Roma, domnul Barroso, preşedintele Comisiei, a folosit, de asemenea, cuvinte frumoase. Domnia sa a afirmat: „Am înregistrat un eşec colectiv în lupta împotriva foametei. Acest lucru este un scandal moral şi reprezintă o pată enormă pe conştiinţa noastră colectivă.” Am încheiat citatul. Domnia sa avea absolută dreptate. Drept care rezultatul summit-ului este cu atât mai dezamăgitor. Am vaga impresie că la Roma au primat interesele politice ale ţărilor bogate, şi nu interesele celor un miliard de oameni afectaţi de foamete la nivel mondial. Pentru a vă oferi o ilustrare concretă, voi folosi două exemple: aşa cum se admite din ce în ce mai mult, politica privind biocarburanţii şi promovarea acesteia duc la creşteri ale preţurilor, sporind astfel foametea. Cu toate acestea, criticarea acestei politici pare să fie un tabu. De asemenea, am atras în repetate rânduri atenţia acestui Parlament cu privire la pericolul încurajării ţărilor terţe de a face investiţii substanţiale în Africa pentru a-şi asigura propria securitate alimentară, de exemplu. Cum ne putem aştepta ca ţările în care milioane de oameni depind de ajutoarele alimentare ale ONU să facă exporturi în ţări terţe? Totuşi, nu se face nicio referire la acest aspect în declaraţia finală. Este foarte uşor pentru ţările bogate să trateze subiectele controversate susţinând pur şi simplu pledoarii bine intenţionate şi înflăcărate şi comandând studii suplimentare. Un alt lucru pe care îl înţeleg din declaraţie este că ţările în curs de dezvoltare vor trebui să se bazeze în primul rând pe propriile resurse. Având în vedere eşecul comunităţii internaţionale de a eradica foametea până în prezent, acest lucru nu poate fi considerat altcumva decât ruşinos. În afară de acest lucru, am acordat ceva timp cercetării declaraţiilor finale ale precedentelor summit-uri mondiale privind alimentaţia şi am ajuns la concluzia că au în comun un număr surprinzător de similitudini – atât între ele, cât şi cu rezoluţia acestui Parlament. Toate fac referire la urgenţa problemei şi solicită în mod invariabil punerea în aplicare a promisiunilor făcute în trecut. Cu toate acestea, repetarea acestor solicitări nu ar trebui să fie un semnal de alarmă pentru noi? Pentru a-l cita pe domnul De Schutte, raportorul ONU, „oamenii săraci nu au nevoie de promisiuni”. După cum s-a mai afirmat adeseori, securitatea alimentară trebuie să fie un drept al omului. Doamnă preşedintă, doresc să abordez această problemă dintr-un unghi diferit şi să spun că Biblia ne învaţă că una dintre poruncile lui Dumnezeu este aceea de a-i hrăni pe cei care suferă de foame. Aceasta este datoria mea personală şi responsabilitatea noastră colectivă."@ro18
"Za približne desať rokov, v priebehu ktorých som poslancom Európskeho parlamentu, pravidelne počúvam na jeho pôde pekné reči. Aj predseda Komisie pán Barroso pekne hovoril počas príprav na svetový samit o potravinovej bezpečnosti v Ríme. Povedal: „Kolektívne sme zlyhali v boji proti hladu. Je to morálny škandál a veľká škvrna na našom kolektívnom svedomí.“ Koniec citátu. A mal úplnú pravdu. To ešte zväčšuje sklamanie z výsledkov samitu. Mám neodbytný pocit, že stredobodom diania v Ríme boli politické záujmy bohatých krajín a nie záujmy jednej miliardy hladujúcich ľudí vo svete. Aby som vám to konkrétne priblížil, použijem dva príklady. Ako sa stále častejšie pripúšťa, politika biopalív a jej presadzovanie vedú k rastu cien, a teda k šíreniu hladu. Zdá sa však, že akákoľvek kritika tejto politiky je tabu. Pri mnohých príležitostiach som tento Parlament upozorňoval napríklad aj na nebezpečenstvo podpory veľkých investícií tretích krajín v Afrike s cieľom zaistiť ich vlastnú potravinovú bezpečnosť. Ako môže niekto očakávať, že krajiny, kde sú milióny ľudí závislé od potravinovej pomoci OSN, budú vyvážať do tretích krajín? V záverečnom vyhlásení sa však táto skutočnosť nespomína. Bohaté krajiny sa so spornými témami vyrovnajú veľmi jednoducho tým, že prednesú dobre mienené, vášnivé argumenty a pripravia ďalšie štúdie. Ďalšia skutočnosť, ktorú som si vybral z tohto vyhlásenia, je, že rozvojové krajiny sa budú musieť spoľahnúť predovšetkým na svoje vlastné zdroje. Vzhľadom na doterajšie zlyhanie medzinárodného spoločenstva v úsilí o odstránenie hladu, by som to nenazval inak ako hanebným. Odhliadnuc od toho som strávil určitý čas čítaním vyhlásení z predchádzajúcich svetových samitov o potravinovej bezpečnosti a prišiel som k záveru, že sa až prekvapujúco podobajú – navzájom, ako aj s uznesením Parlamentu o tejto otázke. Všetky hovoria o naliehavosti a sústavne vyzývajú na splnenie minulých sľubov. Nemalo by však opakovanie všetkých tých výziev pre nás byť varovným signálom? Aby som citoval spravodajcu OSN pána De Schutteho, „chudobní ľudia nepotrebujú sľuby“. Ako už bolo opakovane povedané, potravinová bezpečnosť by mala byť ľudským právom. Vážená pani predsedajúca, chcem sa na to pozrieť z iného uhla a pripomenúť učenie Biblie, že jedným z božích prikázaní je nasýtiť hladných. To považujem za svoju osobnú povinnosť a našu kolektívnu zodpovednosť."@sk19,19
"Kakšnih deset let, odkar sem poslanec Evropskega parlamenta, ves čas tukaj poslušam same lepe besede. Pred svetovnim vrhom o prehrani v Rimu je lepe besede uporabil tudi gospod Barroso, predsednik Komisije. Rekel je: „V boju proti lakoti smo vsi skupaj doživeli poraz. To je moralni škandal in velik madež za našo kolektivno zavest.“ Konec navedka. In imel je popolnoma prav. Zaradi tega rezultat vrha povzroča še toliko večje razočaranje. Vse bolj me spremlja občutek, da so glavni oder v Rimu prevzeli politični interesi bogatih držav in ne interesi milijarde lačnih ljudi v svetu. To bom konkretno ilustriral z dvema primeroma: kot je čedalje bolj opazno, politika biogoriv in njeno spodbujanje sta vzrok za porast cen in s tem za večjo lakoto. Vendar se zdi, da je izražanje očitkov tej politiki tabu. Poleg tega sem v številnih prejšnjih primerih ta parlament že opozoril na nevarnost spodbujanja tretjih držav k velikim naložbam v Afriko, da bi na primer s tem zagotovile svojo varnost preskrbe s hrano. Kako lahko pričakujemo, da bodo države, v katerih je več milijonov ljudi odvisnih od pomoči ZN v hrani, izvažale v tretje države? Vendar o tem ni v sklepni deklaraciji niti besede. Za bogate države je zelo lahko, da se s spornimi temami ukvarjajo tako, da samo izrekajo dobronamerne, goreče prošnje in naročajo nadaljnje študije. Druga stvar, ki jo povzemam iz deklaracije, je, da se bodo države v razvoju zanesti predvsem na svoja lastna sredstva. Glede na dosedanji neuspeh mednarodne skupnosti pri izkoreninjanju lakote, to ni nič drugega kot sramota. Poleg tega sem nekaj časa namenil tudi za pregled sklepnih deklaracij prejšnjih svetovnih vrhov o prehrani in prišel sem do zaključka, da je med njimi presenetljivo veliko število podobnosti – med njimi samimi in tudi med njimi in resolucijo tega Parlamenta. Vse govorijo o nujnosti in nenehno pozivajo k uresničevanju obljub iz preteklosti. Toda ali ponavljanje vseh teh pozivov ni opozorilni signal za nas? Če naj citiram gospoda De Schutta, poročevalca ZN, „revni ljudje ne potrebujejo obljub“. Kot je bilo že pogosto povedano, bi morala biti varnost preskrbe s hrano človekova pravica. Gospa predsednica, temu bi želel pristopiti z drugega konca in reči, da nas Sveto pismo uči, da je ena izmed Božjih zapovedi, da moramo nahraniti lačne. To je moja osebna dolžnost in naša kolektivna odgovornost."@sl20
"Under de cirka tio år som jag har varit ledamot i Europaparlamentet har jag regelbundet hört vackra ord i detta parlament. I upptakten till världstoppmötet om tryggad livsmedelsförsörjning i Rom använde kommissionens ordförande, José Manuel Barroso, också vackra ord. Han sade: ”Vi har gemensamt misslyckats i kampen mot hungern. Detta är en moralisk skandal och en enorm fläck på vårt kollektiva samvete.” Och han hade helt rätt i detta. Detta gör att resultatet av toppmötet är en allt större besvikelse. Jag har en smygande känsla av att det var de rika ländernas politiska intressen som stod i centrum i Rom snarare än de intressen som den miljard hungriga människor i världen har. För att ge er en konkret bild av detta kommer jag att använda mig av två exempel: I enlighet med vad som erkänns i allt större utsträckning ger biodrivmedelspolitiken och främjandet av denna upphov till prisökningar och därmed till mer hunger. Det verkar dock vara tabu att rikta någon som helst kritik mot denna politik. Jag har även många gånger tidigare uppmärksammat detta parlament om faran med att uppmuntra tredjeländer att göra stora investeringar i Afrika, till exempel för att garantera deras egen livsmedelssäkerhet. Hur kan länder där miljontals människor är beroende av FN:s livsmedelsstöd förväntas exportera till tredjeländer? Detta nämns inte i den slutliga deklarationen. Det är väldigt lätt för rika länder att ta itu med kontroversiella frågor bara genom att göra välmenta, passionerade vädjanden och beställa fler studier. En annan sak som jag förstår av deklarationen är att utvecklingsländerna främst kommer att behöva förlita sig på sina egna resurser. Mot bakgrund av det internationella samfundets misslyckande så här långt med att utrota hungern skulle jag inte kalla detta för något annat än skamligt. Förutom detta har jag även tillbringat viss tid med att gå igenom de slutliga deklarationerna från tidigare världstoppmöten för tryggad livsmedelsförsörjning. Jag har dragit slutsatsen att de har förvånande många likheter – både sinsemellan och med parlamentets resolution för den delen. I alla dessa talas det om skyndsamhet och de uppmanar ständigt till att tidigare löften ska fullgöras. Borde inte det faktum att alla dessa uppmaningar upprepas vara ett varningstecken för oss? Jag citerar FN:s sändebud, Olivier De Schutte: ”Fattiga människor är inte i behov av löften.” Liksom tidigare har sagts flera gånger borde livsmedelssäkerhet vara en mänsklig rättighet. Fru talman, jag vill belysa denna fråga från en annan synvinkel och säga att det enligt Bibeln är en av Guds befallningar att vi ska ge mat till de som är hungriga. Detta är min personliga skyldighet och vårt kollektiva ansvar."@sv22
lpv:unclassifiedMetadata
"De Schutte"13
lpv:videoURI

Named graphs describing this resource:

1http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Czech.ttl.gz
2http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Danish.ttl.gz
3http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Dutch.ttl.gz
4http://purl.org/linkedpolitics/rdf/English.ttl.gz
5http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Estonian.ttl.gz
6http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Events_and_structure.ttl.gz
7http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Finnish.ttl.gz
8http://purl.org/linkedpolitics/rdf/French.ttl.gz
9http://purl.org/linkedpolitics/rdf/German.ttl.gz
10http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Greek.ttl.gz
11http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Hungarian.ttl.gz
12http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Italian.ttl.gz
13http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Latvian.ttl.gz
14http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Lithuanian.ttl.gz
15http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Maltese.ttl.gz
16http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Polish.ttl.gz
17http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Portuguese.ttl.gz
18http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Romanian.ttl.gz
19http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Slovak.ttl.gz
20http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Slovenian.ttl.gz
21http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Spanish.ttl.gz
22http://purl.org/linkedpolitics/rdf/Swedish.ttl.gz
23http://purl.org/linkedpolitics/rdf/spokenAs.ttl.gz

The resource appears as object in 2 triples

Context graph