Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2009-11-11-Speech-3-009"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech6
dcterms:Date	"2009-11-11"^^xsd:date6
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Şedinţă solemnă - A douăzecea aniversare a schimbării democraţiei în Europa centrală şi orientală6
dcterms:Language	"cs"^^xsd:language6
lpv:document identification number	"en.20091111.1.3-009"6
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2009-11-11-Speech-3-9996
lpv:speaker	lp:Vaclav Havel6
lpv:spoken text	"Vážený pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci, děkuji vám za pozvání a za možnost promluvit k vám ve dnech dvacátého výročí dramatického prolamování hraničních zátarasů, stříhání ostnatých drátů, bourání zdí mezi evropskými národy a v případě Německa i zdi mezi dvěma částmi téhož národa. Byl to konec bipolárního rozdělení nejen Evropy, ale do značné míry celého světa. Byl to okamžik tak historicky důležitý, že leckdos měl dojem, že od této chvíle už bude klid a svět bude jen vzkvétat. Identitu každého z nás mimo to, co je nám vlastní jako jedinečným bytostem, spolutvoří i několik vrstev naší identity tak říkajíc sdílené. Ve větší či menší míře každého z nás spolutvoří i jeho příslušnost k jeho rodině, obci, kraji, firmě, církvi, spolku či politické straně, k jeho národu, civilizačnímu okruhu a posléze i k obyvatelstvu této planety. To všechno poukazuje k nějakému typu našeho domova, ať už geografického, názorového, jazykového, etnického či jiného, tím vším jsme spolutvořeni i my. K tomu všemu se také váží i různé typy našeho vlastenectví, našich cílů, našich afinit, inklinací, hrdostí, znaků, tradic, zvyklostí, návyků i zvláštností. Svět je zkrátka pestrý, pestré je lidstvo a pestrý je každý z nás. Z této sdílené příslušnosti vyrůstá ovšem i sdílená suverenita. Na všech úrovních své identity máme určitou míru suverenity, na žádné ale nemáme a nemůžeme mít suverenitu úplnou. Oč běží, je jediné: aby se tyto suverenity doplňovaly a pokud možno si vzájemně neodporovaly. Zajisté tušíte, proč zde právě teď tuto úvahu vedu: debaty o evropské ústavě i Lisabonské smlouvě se přece z velké části točí kolem otázky, v jakém vzájemném poměru mají být suverenita státní a evropská. Odpověď je jasná: měly by se doplňovat. Cítím-li se být Evropanem, neznamená to přece, že přestávám být Čechem. Je tomu právě naopak: jakožto Čech jsem i Evropanem. Poněkud poeticky říkávám, že Evropa je vlast našich vlastí. Jsem přitom přesvědčen, že suverenita evropská se bude v budoucnosti zvolna posilovat. Nevím, zda rychleji či pomaleji, nevím, jaké zákruty a okliky k tomu povedou, ale vím, že integrační proces musí pokračovat. Je to totiž v bytostném, ba přímo existenčním zájmu nejen Evropanů, ale všech. Důvody jsou zřejmé: žijeme v prostoru jediné globální civilizace, v níž je celkem jedno, zda majitel grónského rybářského podniku žije na Tchaj-wanu a patří mu kus banky v Brazílii či majitel českých dolů řídí své podniky počítačem z Islandu. V takovém prostoru hrají a budou hrát stále významnější roli různá nadnárodní či nadstátní či kontinentální společenství. Není a nebude konec národních států, pouze se tyto státy sdružují a budou dál sdružovat a jednat v mnoha směrech společně. Sám technický a ekonomický vývoj si to prostě vynutí. Na druhé straně v době, kdy svět míří k neblahé unifikaci, může být konstituování různých menších společenství států a národů, které si jsou tak či onak blízké, jedním z nástrojů lepší obrany jejich národní či regionální identity. Pozvolné a nenásilné sdružování států posiluje samozřejmě i mírové soužití. Anebo nebyla snad většina válek v posledních staletích válkami národních států? Jak lépe různé nacionální běsy krotit než věcnou spoluprací národů? Přistoupit na princip vícevrstevnaté suverenity lze ovšem jen na pozadí občanské a politické identifikace s ním. Pozoroval jsem, že v naší zemi – a nejspíš i v mnoha dalších zemích – se často mluví o „nás“ – v mém případě Češích – a o „nich“, přičemž jimi jsou myšleni jacísi zlí cizáci v Bruselu. Ale což i my nejsme v Bruselu? Toto dělení na „nás“ jako na někoho a priori hodného a na nějaké zlé „je“ jako ty, kteří nám chtějí za každou cenu ublížit, prozrazuje jediné: pramalé pochopení samotného integračního principu. I tomu je tedy třeba trpělivě čelit. Jsme na jedné lodi a ta loď má dobrý směr. A bude ho mít, dokud všichni její pasažéři ponesou sdílenou odpovědnost a nebudou tedy hrát každý jen svou hru a jen sám za sebe. Význam či jedinečnost v utvářené pospolitosti nezískáme křikem o svých blíže nespecifikovaných národních zájmech, maskujícím jen nedostatek vnitřní sebedůvěry, ale smysluplným způsobem svého bytí mezi jinými a své účasti na společném díle. Evropa po dlouhá staletí byla hlavním civilizačním centrem této planety, a pokud nebyla, rozhodně si to o sobě myslela. Cítila se proto oprávněna vyvážet svou kulturu, své náboženství i své vynálezy do celého světa, a to bez ohledu na to, zda o to někdo stojí. Ostatně nejednou byl vývoz těchto hodnot spojen s násilím. Lze dokonce říct, že celá novověká civilizace – nejen se vším skvělým, co pro svět znamená, ale ve stejné míře se svou dnešní krátkozrakostí – má svůj prapůvod v Evropě. Z toho všeho by se měla Evropa poučit a novým způsobem na to navázat. Totiž tak, že už nebude světu nic vnucovat, ale bude se pouze snažit ho inspirovat. Prostě mu nabízet příklad, z něhož si mohou ostatní něco vzít, anebo také nemusí. Těžko hledat na této Zemi končinu, v níž by bylo v různých státech soustředěno tolik národů či etnických skupin, tolik menšin a menšin v menšinách. Přesto se Evropě v posledních desítiletích podařilo vytvořit možná nejpevnější nadnárodní svazek, jaký dnes můžeme na světě pozorovat. Přičemž – a to je nejdůležitější – tento svazek nevznikl tak, jak tomu dosud v historii vždy bylo, totiž jako produkt znásilnění slabších silnějšími. Vznikl naopak jako produkt věcné domluvy. Integrace se tedy přesunula z bojišť do konferenčních sálů. Kdyby nic jiného, už to samo může sloužit jako velká výzva pro ostatní svět. Zmínil jsem se o zesíleném významu nadnárodních útvarů v dnešním světě. Optimální politický řád nadcházejících desítiletí vidím v tvořivé partnerské spolupráci těchto větších nadnárodních či kontinentálních entit, založené na určitém společném – spíš mravním než politickém – minimu. Tyto vztahy ovšem, mají-li mít smysl, se musí opírat o dva základní principy: úplnou vzájemnou rovnost a maximální upřímnost. Vztah, kdy z nějakých praktických důvodů – například ze strachu, že by mohly být přerušeny dodávky ropy či plynu – si nasadí někdo klapky na oči a zapomene na všechny zavražděné svobodomyslné novináře či na spoustu podobných nedobrých věcí, o nichž by za jiných okolností rád mluvil, není vztahem partnerským. Protože je založen na falši. Skuteční partneři musí umět říkat si navzájem všechno, co si myslí, tedy celou pravdu, a musí ji umět také celou vyslechnout. Evropská integrace, dík které žije větší část našeho kontinentu tak dlouho v míru, je vskutku unikátním pokusem o demokratické soustátí. Není to a hned tak to nebude čistá federace, ba ani tradiční konfederace. Je to prostě cosi nového. Kéž by tento pokus byl poučný i pro jiné! To ale není hlavní. Domnívám se, že Evropská unie má šanci inspirovat zbytek světa ještě něčím daleko hlubším než jen svým modelem spolupráce národů. Touto možností je důsledná snaha o nápravu všeho sporného, čím Evropa předurčila či ovlivnila celý charakter soudobé civilizace. Jde o pohyb, který možná už trochu začíná. Nestalo se to, dějiny samozřejmě neskončily. O to důležitější je pojmout toto výročí nejen jako výzvu k reflexi současnosti, ale především jako výzvu k úvahám o budoucnosti. Přispěji k nim pěti poznámkami na téma evropského sjednocování. Mám tím na mysli odklon od kultu zisku za každou cenu a bez ohledu na jeho dlouhodobé a nezvratné následky, odklon od kultu kvantitativního růstu a růstu růstu, odklon od primitivního ideálu dohnání a předehnání Ameriky nebo Číny nebo kohokoli jiného, jakož i odklon od nebezpečně nekoncepčního osídlování Země a bezhlavého drancování planety neohlížejícího se na životní prostředí a zájmy budoucích generací. Mám tím samozřejmě na mysli i důmyslné šetření energií, kdy se úspěch státu neměří růstem její spotřeby, ale naopak jejím klesáním. To všechno je ovšem možné jen za předpokladu, že se začne cosi proměňovat v samotné duši soudobého Evropana. Měl by být – tváří v tvář nejnovějším objevům kosmologie – přeci jen trochu pokornější, měl by myslet i na to, co bude, až zemře, sklánět se před tajemstvím vesmíru a bytí samotného, zkrátka vztahovat se opět víc – tak, jak tomu bývalo v prvních fázích evropského vývoje – k věčnosti a nekonečnu. Měli bychom vážně myslet na to, že nic, co se stalo, se nemůže odestát, že všechno se kdesi – byť jen v podobě letícího světla – pamatuje, a že nic se proto navždy neodpouští. Ale zpátky k Evropě jako partnerovi jiných: převážná část válek v dohlédnutelných dějinách lidského rodu byla válkami o hranice, respektive teritoria. Z toho plyne významné poučení: nejen národní státy, ale i nadnárodní společenství by měly vždy jasně vědět, kde začínají a kde končí. Rozmazané či sporné hranice jsou častým zdrojem neštěstí. To by měla mít na paměti i Evropská unie. Proto by měla mít jasno i o svých vnějších hranicích. Chce-li hranice bourat, musí nejprve vědět, kde leží. Ideu geografické sebeidentifikace by tedy podporovat v širším, to znamená planetárním měřítku. I tím by tedy měla významně a velmi konkrétně přispívat k tomu, po čem všichni toužíme: k míru mezi lidmi a národy na této planetě. Téma sdílené suverenity se v evropských debatách vynořuje nejčastěji jako téma institucionálního uspořádání Unie. Respektuji energii, kterou Unie v posledních letech tomuto tématu věnovala, a úspěchy, jichž dosáhla. Právě proto se odvážím pohlédnout i v této věci do vzdálenější budoucnosti. Tento parlament, v němž zasedáte, je volen přímo a počet mandátů jednotlivých států se snaží odpovídat jejich velikosti. Myslím, že ve srovnání s dneškem by měl mít Evropský parlament o něco silnější pravomoci jakožto jediné těleso zvolené přímo všemi Evropany. Legislativní práce by se měla tedy zřetelněji přesouvat od moci výkonné k moci zákonodárné. Evropský parlament se nesmí nikomu jevit jen jako nějaká drahá ozdoba Unie. Vedle něho by však podle mého mínění mohlo časem vzniknout jiné, menší těleso, do něhož by volily ze svých řad zástupce národní parlamenty, přičemž všechny členské státy by byly zastoupeny stejným počtem svých členů. Takovým či podobným způsobem by bylo možné vyřešit dvě věci najednou: za prvé by se odstranil pocit vyskytující se v různých národních parlamentech, že jsou vyřazeny z evropského rozhodování. Za druhé by se dosáhlo toho, že by tu byl přeci jen jeden unijní orgán, který by zaručoval naprostou rovnost všech členských zemí. Takovýto útvar by se samozřejmě scházel jen velmi vzácně, jen tehdy, kdy o to určité množství členů požádá, a jen nad věcmi vyžadujícími konsensus. Toto řešení by navíc umožnilo, že by se Komise nemusela tak složitě sestavovat podle národnostního klíče a Evropská rada tak složitě počítat své hlasy. Přiznám se, že pro mne osobně by bylo důležitější, aby komisaři byli vskutku nejlepšími odborníky ve svém oboru, než aby to byli za každou cenu mí soukmenovci nebo dokonce spolustraníci. Pokud jde o Evropskou radu, je to dnes zvláštní kombinace moci výkonné a zastupitelské. I její postavení by se mělo projasnit. Zdá se mi, že by se mělo blížit specifickému postavení hlav států v parlamentní demokracii, šlo by tedy o jakousi poloskrytou a polozjevnou kolektivní hlavu soustátí, jejímž viditelným a všem srozumitelným představitelem by ovšem byl jedinec, totiž prezident, s jehož existencí počítá už Lisabonská smlouva a který je velmi důležitý: všimněme si, že tam, kde se objevuje nějaké kolektivní vedení státu, hrozí obvykle jeho rozpad. Netvrdím, že u nadnárodního společenství to může být také tak, nicméně cítím, že kdesi nejvýš by měla být jedna jediná lidská tvář, která by celé to komplikované soustrojí reprezentovala a dík které by tomu všemu bylo lépe rozumět. Už vícekrát jsem dal najevo, že bych považoval za skvělé, kdyby někdy v budoucnosti existovala tenká, srozumitelná a čtivá Evropská ústava, které by rozuměly i děti ve škole, a všechno ostatní – což jsou dnes už tisíce stran – by byly jen její přílohy. Organickou součástí či přímo první částí takové ústavy by samozřejmě musela být Listina základních práv jako text, který formuluje hodnoty či ideály, k nimž se Unie upíná, s nimiž se snaží být v souladu, které má při svých rozhodováních na mysli. Dámy a pánové, dovolte mi poslední poznámku, kterou se tak trochu vrátím k tomu, čím jsem začal. Při pohledu z dálky se Evropská unie jeví jako těleso hodně technokratické, které se zabývá jen ekonomikou a penězi. Ty věčné dohady o rozpočtu, kvótách, clech, daních, obchodních pravidlech a nejrůznějších předpisech jsou asi nutné a vůbec jimi nepohrdám. Ba dokonce si myslím, že i ta pověstná doporučení či normy týkající se vaření guláše – tento obvyklý důvod k euroskeptickému posměchu – jsou míněny spíš jako ochrana čehosi českého či maďarského než jako útok na dotyčný členský stát a jeho identitu. Přesto si ale myslím, že by Unie měla klást stále silnější či viditelnější důraz na to, co je opravdu nejdůležitější. Totiž na své duchovní a hodnotové základy. Jde přece o bezprecedentní pokus vybudovat velkou a originální nadnárodní pospolitost na základě úcty k lidským svobodám, k lidské důstojnosti, na půdě skutečné, a nikoli tedy jen zdánlivé či formální demokracie, na důvěře ve zdravý rozum, slušnost, schopnost rovnoprávného dialogu uvnitř této pospolitosti i s kýmkoli jiným. A samozřejmě i na úctě k jednotlivým národům, jejich tradicím, výkonům, k zemím, jež obývají, k jich domovům, včetně krajiny, v níž se tyto domovy ocitají. A samozřejmě i na respektu k lidským právům a na lidské solidaritě. Bohaté evropské duchovní a kulturní dějiny – založené na souběhu elementů antických, židovských, křesťanských, islámských a posléze renesančních a osvícenských – zformovaly soubor nezpochybnitelných hodnot, k nimž se sice Evropská unie verbálně hlásí, ale které často chápe jen jako hezký obal toho, oč opravdu běží. Neběží ale na prvním místě právě o tyto hodnoty a nejsou to naopak ony, které udávají směr všemu ostatnímu? Na tak překvapivě rychlý pád železné opony jsme nikdo nebyl a nemohl být kompletně připraven. Bylo by to proti přírodě. A tak nastala fáze určitých rozpaků, zkoumání různých alternativ, nejistoty. Posléze se NATO odvážně rozšířilo o nové členy, čímž je bezpečnostně zakotvilo a pomohlo jim soustředit se na přípravu vstupu do Evropské unie. Později se Unie skutečně začala otevírat novým demokraciím střední a východní Evropy. S těmito zeměmi mívá čas od času různá trápení. Je to víc než pochopitelné. Demokratickou politickou kulturu nelze vytvořit nebo obnovit ze dne na den. Trvá to dlouho a je třeba přitom řešit spoustu nečekaných problémů. Komunismus vládl poprvé a doufejme naposledy v moderních dějinách, a poprvé jsme se tudíž setkali i s fenoménem postkomunismu. Museli jsme čelit důsledkům dlouhodobé vlády strachu a všem nebezpečím souvisejícím s historicky bezprecedentním přerozdělováním vlastnictví. Překážek bylo a je tedy hodně a zkušenosti s takovým stavem věcí se teprve rodí. Nepřimlouvám se tu za nic revolučního, za nic převratného, za nic radikálního. Přimlouvám se pouze za hlubší reflexi samotných východisek evropského sjednocování, za důraznější kultivaci našeho evropanství, za artikulovaný vztah k mravnímu řádu, který přesahuje svět našich okamžitých prospěchů či svět pouhé nikam nesměřující a jen kvantitativními ukazateli určované prosperity. Dvacet let není Evropa rozťata v půli. Pevně věřím, že se už nikdy nenechá rozdělit, ale že bude naopak prostorem a iniciátorem stále hlubší solidarity a spolupráce. Kéž by pro nás a naše potomky přestávala být Schillerova Óda na radost jen básní oslavující přátelství mezi lidmi a přerůstala v sugestivní znak našeho společného úsilí o lidštější svět. Přesto si myslím, že Západ postupoval správně. Každá jiná alternativa by totiž nejen jemu, ale vlastně všem přinesla podstatně víc starostí a byla by i dražší. Nejen že by se mohl povážlivě rozvinout nový boj o sféry vlivu či přímo nadvládu jedněch nad druhými, ale státy, které by zůstaly před západními branami, by se s největší pravděpodobností staly rejdištěm různých nacionalistů a populistů, jakož i jejich ozbrojených milicí, a možná i prostorem nebezpečných lokálních konfliktů, o to nebezpečnějších, že po druhé světové válce se ze známých důvodů nikdy nekonala skutečná mírová konference, která by závazně, přesně a natrvalo upravila poválečné poměry v Evropě. Myslím, že mnozí, kteří donedávna třímali v rukách prapor se srpem a kladivem, by se dokázali velmi rychle chopit praporu nacionálního. Kam taková cesta vede, jsme mohli vidět v bývalé Jugoslávii. Démoni ovšem, jak známo, probouzejí vždycky další démony. Takže nikdo neví, zda by nákaza nepřeskočila i do západní části Evropy. Žijeme přitom v době, kdy jakýkoli lokální konflikt – dík globalizaci – může snadno přerůst v konflikt světový. Zvolený postup byl tedy historicky nejpřirozenější a prakticky nejvýhodnější. Byl to navíc postup, který mohl být vykládán i jako výraz reflektované spoluodpovědnosti za nedávný vývoj, k jehož prvopočátkům patřily i některé krátkozraké ústupky demokratického světa. Shrnuji tedy: sebevětší starosti, které s námi dnes Evropská unie má, stojí za to přijmout, protože jakákoli alternativa dosavadního vývoje by zřejmě byla podstatně horší a nebezpečnější. Evropu lze v této souvislosti žádat o jediné: o pochopení a trpělivost. Otázkou ovšem je, co můžeme Evropě nabídnout my. Už dlouho si myslím, že po tom, co jsme v době totalitního systému podstoupili, bychom měli – nebo jsme přímo povinni – tuto zkušenost přesvědčivě vysvětlit ostatním a vše, co z ní vyplývá, proměňovat do konkrétních podnětů. Není to lehké a nejsem si jist, zda se nám to dosud dařilo. Totalitní či autoritativní způsob vlády mívá totiž velmi nenápadné počátky a velmi rafinované způsoby ovládání společnosti. Až teď, s odstupem času, si mnozí z nás uvědomují, jak důmyslně byli leckdy zapleteni do totalitních sítí. To všechno nás zavazuje ke zvláštní obezřetnosti. Ta by měla být naším příspěvkem k záruce, že se to, co jsme prožili, už nemůže nikdy opakovat. Co to vyžaduje? Především jasnou a jednoznačnou solidaritu se všemi, kdo dnes kdekoli na světě totalitním či autoritativním režimům čelí. Žádné hospodářské či jiné partikulární zájmy by neměly takové solidaritě bránit. I malý, nenápadný a dobře míněný kompromis může – byť třeba až po delším čase a nepřímo – mít své osudové následky. Zlu nelze ustupovat, neboť každého ústupku ze samé své podstaty využije ve svůj prospěch. S politikou appeasementu má ostatně Evropa své neblahé zkušenosti. Svobodomyslným lidem či hlasitě promlouvajícím svědkům poměrů v Severní Koreji, Barmě, Íránu, Tibetu, Bělorusku, na Kubě či kdekoli jinde může naše podpora pomoci víc, než si myslíme. Ale pomůže i nám. Pomůže nám připravovat lepší svět a zároveň být lépe sami sebou, totiž lépe naplňovat konkrétním obsahem hodnoty, k nimž se v obecné rovině hlásíme. Evropský parlament udělil nedávno Sacharovovu cenu Memorialu, ruskému společenství monitorujícímu, jak jsou v Rusku respektována lidská práva. Myslím, že to byl důležitý čin. Vzpomínám si, jaký význam v mé zemi kdysi mělo, když nás – opozici – proti vůli vedení státu pozval při své státní návštěvě francouzský prezident na pracovní snídani. Jde o věci jen zdánlivě vnějškové. V totalitních poměrech to prostě tak chodí, že jedna snídaně či jedna potlačená studentská demonstrace může dát za jistých okolností do pohybu dějiny."@cs1
lpv:translated text	". Hr. formand, mine damer og herrer! Jeg takker for indbydelsen og muligheden for at tale her i disse dage, der markerer 20-års-dagen for den dramatiske nedbrydning af de lukkede grænser, nedskæringen af pigtrådshegnene og nedrivningen af murene mellem de europæiske nationer og, ikke mindst i Tyskland, muren, der delte én og samme nation. Det var afslutningen på en opdeling, ikke bare af Europa, men i vid udstrækning også af hele verden. Det var så historisk et øjeblik, at mange mennesker følte, at verden fra da af kun ville opleve fremgang. Hvert menneskes identitet, med undtagelse af det, der er medfødt, og som gør os til unikke individer, skabes af de mange lag, der kan beskrives som vores kollektive identitet. Vi skaber hver især i større eller mindre grad vores eget tilhørsforhold til familie, grupper, region, virksomhed, kirke, forening eller politisk parti, til nationen, til den civiliserede verden og i sidste ende til verdensbefolkningen. Alt dette betyder, at vi har visse typer "hjem", f.eks. geografiske, ideologiske, lingvistiske og etniske "hjem", og at vi skaber disse "hjem" i fællesskab. Vores forskellige former for patriotisme, vores mål, tilhørsforhold, tilbøjeligheder, stolthed, karakteristika, traditioner, skikke, sædvaner og særheder spiller også en rolle. Verden er kort sagt et kludetæppe, menneskeheden er et kludetæppe, og vi er hver især et kludetæppe. Der affødes en naturlig følelse af suverænitet af denne følelse af kollektivt tilhørsforhold. Vi har en vis suverænitet over alle de lag, der udgør vores identitet, men vi har ikke og kan ikke have absolut suverænitet over et enkelt lag. Det afgørende er, at disse suveræniteter supplerer hinanden og om muligt ikke er i modstrid med hinanden. Jeg er sikker på, at De har gættet, at jeg bringer dette på bane nu, fordi debatten om den europæiske forfatning og Lissabontraktaten i vid udstrækning handler om, hvilken balance vi skal have mellem den nationale suverænitet og den europæiske suverænitet. Svaret er ganske klart. De skal supplere hinanden. Selv om jeg føler mig som europæer, betyder det ikke, at jeg holder op med at være tjekke. Det er faktisk det modsatte, der er tilfældet. Som tjekke er jeg også europæer. Jeg ynder lidt poetisk at sige, at Europa er vores fædrelandes fædreland. Samtidig er jeg sikker på, at den europæiske suverænitet gradvist vil blive styrket i fremtiden. Jeg ved ikke, hvor hurtigt eller hvor langsomt, og jeg ved ikke, hvilke krinkelkroge og forhindringer, der vil være undervejs, men jeg ved, at integrationsprocessen må fortsætte. Når alt kommer til alt, er det af afgørende og endda eksistentiel betydning, ikke bare for europæerne, men for alle. Det er der klare grunde til, for vi lever i en enkelt global civilisation, hvor ejeren af en grønlandsk fiskerivirksomhed kan bo i Taiwan og også eje andele i en bank i Brasilien, eller hvor ejeren af en tjekkisk mine kan forvalte sin virksomhed med en computer fra Island. I sådan en civilisation vil forskellige supranationale, overstatslige eller kontinentale samfund spille en stadig mere betydningsfuld rolle. Det er ikke og vil heller ikke blive enden på nationalstaten, men nationalstater går sammen, og de vil fortsat gå sammen og handle sammen på mange områder. Alene den tekniske og økonomiske udvikling gør det til en absolut nødvendighed. På den anden side, når verden hælder mod en skæbnesvanger form for forening, kan fællesskabet mellem flere små stater og nationer, som ligner hinanden på den ene eller anden måde, være afgørende for beskyttelsen af den nationale eller regionale identitet. Den gradvise og fredelige sammenslutning af stater vil naturligvis også fremme en fredelig sameksistens. Men har de fleste af det sidste århundredes krige ikke netop været krige mellem nationalstater? Kan man tæmme de forskellige nationalistiske dæmoner bedre end gennem et praktisk samarbejde mellem nationer? Princippet om suverænitet på flere niveauer kan naturligvis kun opnås med civil og politisk opbakning. Jeg har bemærket, at borgerne i mit eget land – og sikkert også i mange andre lande – ofte taler om "os", altså tjekkerne, og "dem", hvorved folk hentyder til gruppen af onde udlændinge i Bruxelles. Er vi dog ikke også i Bruxelles? Denne opsplitning mellem de a priori gode "os" og de i nogen grad onde "dem", som for enhver pris søger at skade os, viser bare, hvor lille forståelse der egentlig er af integrationsprincippet. Det skal der også stille og roligt gøres noget ved. Vi er alle i samme båd, og båden er på rette vej. Den skal nok fortsætte den rette kurs, hvis alle passagererne har en fælles ansvarsfølelse og ikke kun følger egne særinteresser. Vi gør ikke et nylig skabt samfund betydningsfuldt eller unikt ved at råbe højt om vagt definerede nationale interesser, hvilket blot maskerer en manglende selvtillid, men ved at samarbejde og deltage i den fælles indsats på en meningsfuld måde. I århundreder har Europa været hovedcentrum for jordens civilisation og har, når det ikke var tilfældet, helt sikkert opfattet sig som sådan. Europa følte sig derfor berettiget til at eksportere sin kultur, sin religion og sine opfindelser til hele verden, uafhængigt af om nogen var interesseret. Eksporten af disse værdier gik ofte hånd i hånd med udøvelsen af vold. Man kan endda sige, at hele den moderne civilisation – og ikke bare de elementer, som verden betragter som enestående, men også nutidens kortsynethed – kan spores tilbage til Europa. Europa bør tage ved lære af alt dette og genoptage sin rolle på en ny måde. Det vil sige, at Europa ikke længere skal pådutte verden noget, men kun søge at inspirere. Europa skal blot tjene som et eksempel, som andre kan gøre brug af, uden at det skal være dem pålagt. Det ville være svært at finde en region på jorden, hvor så mange nationaliteter eller etniske grupper er koncentreret i forskellige lande, med så mange mindretal og mindretal i mindretallene. I de seneste årtier har Europa dog formået at skabe det, der måske er den mest konsekvente supranationale gruppering i verden i dag. Vigtigst er det dog, at grupperingen ikke er opstået som et resultat af vold, som de stærke har udøvet mod de svage, sådan som det førhen altid var tilfældet. Tværtimod opstod den som et resultat af praktiske aftaler. Integrationen er derfor flyttet fra slagmarken til konferencebordet. Om ikke andet kan det alene tjene som en stor udfordring for resten af verden. Jeg nævnte den stigende betydning af supranationale strukturer i nutidens verden. Efter min mening vil den bedste politiske ordning for de kommende årtier være en form for kreativt partnerskab og samarbejde mellem disse store supranationale eller kontinentale enheder, som skal tage udgangspunkt i specifikke sociale minimumsstandarder, der snarere bør være moralske end politiske. Hvis der skal være nogen mening med disse relationer, må de bygge på to grundlæggende principper, nemlig fuldstændig indbyrdes ligestilling og mest mulig oprigtighed. En relation er ikke et partnerskab, når nogen af praktiske årsager, såsom frygten for en afbrydelse af olie- eller gasforsyningen, tager skyklapper på og glemmer alt om mordene på liberalt orienterede journalister eller lignende uhyrligheder, som han med glæde ville tale om under andre omstændigheder. En sådan relation er baseret på løgne. Ægte partnere må kunne tale med hinanden om alt det, de har i tankerne, med andre ord hele sandheden, og de må også være i stand til at høre hele sandheden. Den europæiske integration, takket være hvilken vi har levet i fred i så lang tid på det meste af vores kontinent, er faktisk et enestående forsøg på et demokratisk forbund af stater. Det er ikke og vil heller ikke umiddelbart blive en fuldt udviklet føderation eller endda en føderation i traditionel forstand. Det er simpelthen noget nyt. Hvis bare dette forsøg kunne tjene som eksempel for andre! Det er dog ikke den vigtigste pointe. Jeg er overbevist om, at EU har en chance for at inspirere resten af verden med noget, der går dybere end modellen for internationalt samarbejde. Jeg mener hermed en chance for at prøve at gøre op med alle de tvivlsomme måder, hvorpå Europa har bestemt eller påvirket hele den moderne civilisation. Det er en bevægelse, der muligvis allerede nu langsomt er undervejs. Det skete ikke. Historien endte naturligvis ikke dér. Det gør det desto mere vigtigt ikke kun at opfatte dette jubilæum som en opfordring til at tænke over nutiden, men først og fremmest som en opfordring til at tænke på fremtiden. I den anledning vil jeg gerne fremsætte fem bemærkninger vedrørende den europæiske forening. Jeg tænker her på forkastelsen af dyrkelsen af profit for enhver pris, uanset de langsigtede og uomstødelige konsekvenser, forkastelsen af dyrkelsen af kvantitativ vækst og evig vækst, forkastelsen af det primitive ideal om at indhente eller overhale USA eller Kina eller andre, og forkastelsen af en farlig og planløs kolonisering af verden og den tankeløse plyndring af planeten uden omtanke for miljøet eller de fremtidige generationers interesser. Jeg tænker også på smart energibesparelse, hvor en stats succes ikke måles på væksten i forbruget, men tværtimod på reduktionen i forbruget. Alt dette er selvfølgelig kun muligt, hvis vi antager, at der vil begynde at ske en ændring i sjælen på den moderne europæer. Han bør i lyset af de seneste kosmiske opdagelser være bare en smule mere ydmyg, han bør tænke på, hvad der vil ske, når han dør, og han bør bøje sig for universets mysterium. Han bør kort sagt på ny forholde sig mere til evigheden og det uendelige, sådan som han gjorde det i den tidlige europæiske udvikling. Vi bør nøje tænke over, at intet af det, der er gjort, kan gøres om igen, at alt bliver husket et eller andet sted – selv hvis det kun er i form af en lysstråle – og at intet derfor nogensinde kan tilgives. For at vende tilbage til Europa som samarbejdspartner, er det et faktum, at de fleste krige i menneskehedens historie har handlet om grænser og altså territorier. Af det kan man lære, at ikke bare nationalstater, men også supranationale samfund altid præcist bør vide, hvor de begynder, og hvor de ender. Utydelige eller omstridte grænser er en hyppig kilde til ulykker. EU bør også huske på dette og være klar omkring sine ydre grænser. Hvis EU ønsker at nedbryde en grænse, må man først vide, hvor den grænse ligger. Det ville dermed støtte idéen om en geografisk selvidentificering i en større, dvs. global målestok. Det ville også dermed kunne yde et vigtigt og konkret bidrag til det, vi alle længes efter, nemlig fred mellem folk og nationer på planeten. Temaet om delt suverænitet dukker for det meste op i de europæiske debatter om EU’s institutionelle indretning. Jeg roser EU for at have lagt så megen energi i dette tema i de seneste år og for de positive resultater, det har opnået. Det er netop grunden til, at jeg gerne vil anlægge et mere langsigtet perspektiv på dette tema. Parlamentet, som De sidder i, er direkte valgt, og der gøres en indsats for, at antallet af repræsentanter for de forskellige stater svarer til staternes størrelse. Efter min mening burde Europa-Parlamentet, der som det eneste organ vælges direkte af alle europæerne, have flere beføjelser, end det i dag er tilfældet. Lovgivningsarbejdet burde samtidig mere udtrykkeligt bevæge sig fra den udøvende til den lovgivende magt. Europa-Parlamentet må ikke bare fremstå som en dyr udsmykning af EU. Jeg tror, at der med tiden sandsynligvis vil opstå et andet mindre organ ved siden af Parlamentet, og medlemmerne i dette organ vil blive valgt af de nationale parlamenter blandt deres egne medlemmer, og alle medlemsstaterne vil have det samme antal medlemmer. På den måde, eller på en anden lignende måde, vil det være muligt at løse to problemer på én gang. For det første ville det fjerne den følelse, der hersker i mange nationale parlamenter, af at være udelukket fra den europæiske beslutningstagning. For det andet ville det sikre, at der i det mindste findes et europæisk organ her, som garanterer absolut ligestilling mellem alle medlemsstaterne. Et sådant organ skulle kun mødes ret sjældent, når en række medlemmer måtte kræve det, og kun for at diskutere spørgsmål, der kræver konsensus. Denne løsning ville også betyde, at udnævnelserne til Kommissionen ikke behøver at være så komplekse ud fra nationale kriterier, og Det Europæiske Råd ville ikke behøve at have så komplekse regler for stemmeoptælling. Jeg indrømmer, at jeg personligt tror, at det er vigtigere at have kommissærer, der virkelig er de ledende eksperter på deres område, end at have mine egne landsmænd eller partimedlemmer til enhver pris. Det Europæiske Råd er i øjeblikket en sær blanding af en udøvende og en repræsentativ myndighed. Rådets status bør også præciseres. Jeg mener, at det kunne have status som statshoved i et parlamentarisk demokrati, der omfatter en delvist skjult og delvist synlig kollektiv chef for forbundet af stater, og som synligt for alle repræsenteres af et individ, altså en formand, hvis eksistens allerede er fastsat i Lissabontraktaten, og hvis funktion er meget vigtig. Vi må huske på, at dér, hvor der dukker en form for kollektivt statshoved op, er det som regel et varsel om et sammenbrud af staten. Jeg siger ikke, at det nødvendigvis vil ske med et supranationalt fællesskab, men jeg føler dog, at der bør være et enkelt menneskeligt ansigt øverst oppe, som skal repræsentere hele det komplicerede maskineri, og som kan gøre det hele mere forståeligt. Jeg har allerede mange gange sagt, at det ville være fremragende, hvis der engang i fremtiden kunne være en tynd, forståelig og letlæselig europæisk forfatning, som selv skolebørn kunne forstå, og hvis resten – der nu strækker sig over flere tusinde sider – blot kunne fungere som bilag. Chartret om grundlæggende rettigheder, der indeholder de værdier eller idealer, som EU bygger på, som det stræber efter at rette sig efter, og som det tager hensyn til i sin beslutningstagning, ville helt naturligt være en organisk del eller et egentligt første kapitel i sådan en forfatning. Mine damer og herrer, jeg vil gerne komme med en afsluttende bemærkning, der til en vis grad bringer mig tilbage til mit første punkt. Set udefra ligner EU et yderst teknokratisk organ, der kun beskæftiger sig med økonomi og penge. Det evige mundhuggeri om budgetter, kvoter, toldafgifter, skatter, handelsregler og talrige andre forordninger er måske nødvendigt, og jeg fordømmer det ikke på nogen måde. Jeg tror endda, at de berømte henstillinger eller standarder for, hvordan gullasch skal tilberedes – som ofte er genstand for euroskeptikernes spot – snarere er tiltænkt som en beskyttelse af noget tjekkisk eller ungarsk end som et angreb på den pågældende medlemsstat og dennes identitet. Jeg mener ikke desto mindre, at EU stadig må sætte større og mere synligt fokus på det, der i virkeligheden er det vigtigste, dvs. sit åndelige og værdimæssige fundament. EU udgør et enestående forsøg på at opbygge et stort og originalt supranationalt samfund på grundlag af respekten for menneskelige frihedsrettigheder og menneskelig værdighed, på grundlag af et ægte og ikke bare et tilsyneladende eller formelt demokrati og på grundlag af sund fornuft, anstændighed og en evne til direkte dialog inden for fællesskabet og med alle andre. Det bygger naturligvis også på respekten for individuelle nationer, deres traditioner, bedrifter, de områder, de besidder, deres hjem og det landskab, hvori disse nationer er beliggende. Og selvfølgelig også respekten for menneskerettigheder og menneskelig solidaritet. Europas rige åndelige og kulturelle historie, der bygger på en blanding af elementer fra antikken, jødedommen, kristendommen, islam, senrenæssancen og oplysningstiden, har bidraget til den samling af ubestridelige værdier, som EU ganske vist mundtligt tilslutter sig, men som det ofte betragter som en smuk indpakning af de ting, der virkelig betyder noget. Er det dog ikke disse værdier, som er allervigtigst, og er det ikke tværtimod disse værdier, der bør styre alt andet? Ingen af os var fuldt ud forberedt på jerntæppets overraskende hurtige fald, og det kunne vi heller ikke have været. Det havde været unaturligt. Der fulgte derfor en periode med særlige dilemmaer, undersøgelser af alternativer og usikkerhed. Endelig tog NATO det modige skridt at tage nye medlemmer ind, og det garanterede dem en sikkerhed, der gjorde det muligt for dem at forberede sig til et medlemskab af EU. Senere åbnede EU sine døre for de nye demokratier i Central- og Østeuropa. Der har til tider været forskellige problemer med disse lande. Det er forståeligt nok. En demokratisk politisk kultur er ikke noget, der kan skabes eller genoplives fra den ene dag til den anden. Det tager tid, og der er undervejs et utal af uventede problemer, som skal løses. Det var i moderne historisk tid, at kommunismen havde magten for første og forhåbentlig sidste gang, og vi var derfor også de første, der stødte på fænomenet post-kommunisme. Vi skulle forholde os til konsekvenserne af et langvarigt styre baseret på frygt og alle de risici, der var forbundet med en omfordeling af aktiver uden historisk fortilfælde. Der har været og er stadig mange hindringer, og vores erfaringer med denne situation befinder sig stadig kun lige på begynderstadiet. Jeg gør mig ikke her til talsmand for noget som helst revolutionerende, epokegørende eller radikalt. Jeg gør mig blot til talsmand for en dybere overvejelse af selve grundlaget for den europæiske forening, en mere emfatisk dyrkelse af vores europæiske aspekt og et klarere tilhørsforhold til et moralsk kodeks, der rækker videre end en verden med hurtige profitter, en verden uden kurs, hvor der kun anvendes kvantitative indikatorer til beregning af velstanden. Det er tyve år siden, at Europas rift blev helet. Jeg er overbevist om, at kontinentet aldrig vil tillade sig selv at blive delt igen, og at det tværtimod vil være et sted og en kilde til endnu dybere solidaritet og samarbejde. Hvis bare Schillers "Ode an die Freude" kunne åbenbare sig for os og vores efterkommere som mere end blot et digt, der fejrer venskabet mellem folk, og i stedet blive til et udtryksfuldt symbol på vores fælles stræben efter en mere menneskelig verden. Jeg mener dog ikke desto mindre, at vesten gjorde det rette. Ethvert andet alternativ ville have skabt mange flere problemer og flere omkostninger, ikke bare for vesten, men faktisk for os alle. Vi kunne have oplevet den farlige udvikling af en ny kamp for indflydelse eller den ene sides direkte herredømme over den anden, og de lande, der lå uden for vesten, kunne med stor sandsynlighed være blevet tumleplads for nationalister og populister og deres væbnede styrker eller endda en region præget af farlige lokale konflikter, så meget desto farligere af den velkendte grund, at Anden Verdenskrig ikke blev fulgt op af en rigtig fredskonference, der kunne have etableret efterkrigstidens europæiske forbindelser på bindende, korrekt og varig vis. Efter min mening kunne mange af dem, der indtil for nylig gik under kommunismens faner, meget hurtigt have grebet til et nationalt flag. Vi har set, hvad det førte til i det tidligere Jugoslavien. Det er jo en velkendt kendsgerning, at dæmoner kan avle flere dæmoner. Ingen kan derfor sige, om situationen kunne have bredt sig til den vestlige del af Europa. Vi lever i en tid, hvor enhver lokal konflikt på grund af globaliseringen hurtigt kan udvikle sig til en global konflikt. Den valgte fremgangsmåde var derfor den mest naturlige historisk set og i praksis den mest passende. Det var desuden en fremgangsmåde, der kunne fortolkes som udtryk for et fælles ansvar for den historiske udvikling, der i starten delvis lå i den kortsigtede forsoningspolitik, som den demokratiske verden førte. Jeg vil gerne opsummere med at sige, at de store vanskeligheder, som EU har med os i dag, er værd at bære, for ethvert alternativt tiltag ville have været værre og meget farligere. Det eneste, vi i den forbindelse kan bede om fra Europa, er tålmodighed og forståelse. Spørgsmålet er jo så, hvad vi kan tilbyde Europa. Jeg har i lang tid ment, at vi, efter det vi gennemgik under det totalitære styre, burde have givet andre en troværdig forklaring af vores erfaringer – for vi har et direkte ansvar – og omdanne alt dette til konkrete initiativer. Det er dog ikke nogen nem opgave, og jeg er ikke sikker på, at vi har klaret det indtil videre. Totalitære eller autoritære regeringsformer opstår ofte på meget stilfærdig vis og udøver en meget sofistikeret form for social kontrol. Det er først nu efter flere år, at mange af os indser, hvor snedigt vi nogle gange blev trukket ind i dette totalitære magtspind. Det gør os særlig vagtsomme. Det bør vi bidrage med for at sikre, at det, vi oplevede, aldrig kommer til at ske igen. Hvad kræves der? Først og fremmest tydelig og eksplicit solidaritet med alle dem, der lever i et totalitært eller autoritært styre i dag, uanset hvor i verden. Hverken økonomiske interesser eller andre særinteresser må stå i vejen for en sådan solidaritet. Selv små, uanselige og velmente kompromisser kan – selv indirekte og med forsinkelse – have fatale konsekvenser. Man skal ikke give efter for det onde, for det ligger i det ondes natur at udnytte enhver indrømmelse til dets egen fordel. Desuden har Europa sine egne triste erfaringer med at give politiske indrømmelser. Vores støtte kan være til større hjælp, end vi umiddelbart tror, for liberalt tænkende mennesker eller vidner til forholdene i Nordkorea, Burma, Iran, Tibet, Belarus, Cuba og andre steder. Vi hjælper også os selv. Vi hjælper os selv med at bygge en bedre verden og behandle hinanden bedre, med andre ord at være mere tro over for det egentlige indhold i de værdier, vi tilslutter os på et universelt niveau. Europa-Parlamentet overrakte for nylig Sakharov-prisen til Memorial, en russisk organisation, der overvåger menneskerettighederne i Rusland. Jeg synes, det var en vigtig handling. Jeg kan huske den betydning, det havde i mit land, da den franske præsident under et statsbesøg indbød os, oppositionen, til et morgenmadsmøde imod regeringens ønske. Disse ting virker overfladiske. Men under et totalitært styre kan selv et morgenmadsmøde eller en undertrykt studenterdemonstration under de rette forudsætninger sætte historien i bevægelse."@da2 ". Herr Präsident, meine Damen und Herren, ich möchte Ihnen für die Einladung und die Gelegenheit danken, anlässlich des zwanzigsten Jahrestages des dramatischen Bruchs versiegelter Grenzen, des Durchtrennens von Stacheldraht und des Niedergangs der Mauern zwischen europäischen Nationen und im Fall von Deutschland der Mauer, die eine einzige Nation trennte, zu Ihnen zu sprechen. Es war das Ende der bipolaren Teilung, nicht nur von Europa, sondern in größerem Umfang der ganzen Welt. Es war ein Moment von solch historischer Bedeutung, dass viele Menschen das Gefühl hatten, von nun an könne die Welt gedeihen. Die Identität eines jeden Menschen wird – abgesehen von dem, was in uns als einzigartigen Individuen steckt – von verschiedenen Stufen dessen gebildet, was als unsere kollektive Identität beschrieben werden kann. Jeder von uns fühlt sich mehr oder weniger und auf seine eigene Art und Weise seiner Familie, Gemeinde, Region, Firma, Kirche, Gesellschaft oder politischen Partei, seiner Nation, der zivilisierten Welt und schließlich zur Bevölkerung dieses Planeten zugehörig. All dies zeigt, dass wir unterschiedliche Arten der Heimat haben, egal ob geografisch, ideologisch, sprachlich, ethnisch oder anders, und wir schaffen selbst gemeinsam diese Heimat. Unsere verschiedenen Arten von Patriotismus, unsere Ziele, Verbundenheit, Neigungen, Stolz, Eigenschaften, Traditionen, Sitten, Gewohnheiten und Eigenheiten sind auch Teil davon. Die Welt ist kurz gesagt ein Stückwerk, die Menschheit ist ein Stückwerk und jeder von uns ist ein Stückwerk. Kollektive Souveränität erwächst natürlich aus diesem Sinn der kollektiven Zugehörigkeit. Wir verfügen in einem gewissen Ausmaß über die Souveränität über alle Stufen unserer Identität, aber in keiner davon haben wir oder könnten wir umfassende Souveränität gewinnen. Es gibt eine Voraussetzung, damit sich diese Souveränitäten gegenseitig ergänzen und sich möglichst nicht widersprechen. Ich bin sicher, Sie haben erraten, dass ich dieses Thema nun ansprechen werde, weil sich die Debatten über die Europäische Verfassung und den Vertrag von Lissabon zu großem Teil um die Frage drehen, welche Beziehung zwischen nationaler Souveränität und europäischer Souveränität bestehen sollte. Die Antwort ist einfach: Sie sollten einander ergänzen. Wenn ich mich als Europäer fühle, bedeutet dies nicht, dass ich aufhöre, Tscheche zu sein. In Wirklichkeit ist das Gegenteil der Fall: Als Tscheche bin ich auch Europäer. Ich möchte etwas poetisch formulieren, dass Europa die Heimat unserer Heimatländer ist. Gleichzeitig bin ich sicher, dass die europäische Souveränität in Zukunft nach und nach zunehmen wird. Ich weiß nicht, wie schnell oder wie langsam, und ich weiß nicht, welche Drehungen und Wendungen es auf dem Weg geben wird, aber ich weiß, dass der Integrationsprozess weitergehen muss. Es ist schließlich das wesentliche und sogar existentielle Anliegen nicht nur von Europäern, sondern von jedem. Die Gründe dafür sind eindeutig: Wir leben im Raum einer einzigen globalen Zivilisation, in welcher der Eigentümer einer grönländischen Fischereigesellschaft vielleicht in Taiwan lebt und auch einen Teil einer Bank in Brasilien besitzt oder in welcher der Eigentümer einer tschechischen Mine vielleicht sein Unternehmen per Computer von Island aus verwaltet. In einem solchen Raum werden unterschiedliche multinationale, überstaatliche oder kontinentale Gesellschaften eine immer bedeutendere Rolle spielen. Es ist nicht und wird nicht das Ende des Nationalstaats sein, sondern Nationalstaaten tun sich zusammen und werden sich weiterhin zusammenschließen und auf vielen Gebieten gemeinsam handeln. Allein schon technische und wirtschaftliche Entwicklungen machen dies absolut notwendig. Andererseits können in einer Zeit, in der die Welt zu einer bedrohlichen Form der Vereinigung neigt, die Verfassungen von verschiedenen kleineren Gemeinschaften von Staaten und Nationen, die sich auf die eine oder andere Art und Weise nahe stehen, zum Zwecke eines besseren Schutzes der nationalen oder regionalen Identität förderlich sein. Der graduelle und friedliche Zusammenschluss von Staaten wird natürlich auch die friedliche Koexistenz stärken. Sie die meisten Kriege der letzten Jahrhunderte nicht Kriege von Nationalstaaten gewesen? Wie kann man die verschiedenen nationalistischen Dämonen besser zähmen, als durch praktische Zusammenarbeit von Nationen? Die Annahme des Grundsatzes einer vielschichtigen Souveränität ist nur vor dem Hintergrund ziviler und politischer Unterstützung möglich. Ich habe festgestellt, dass in meinem eigenen Land – und möglicherweise in vielen anderen Ländern– die Menschen oftmals von „uns“ – in meinem Fall von den Tschechen – und von „denen“ sprechen, womit die Menschen diesen Haufen verrückter Ausländer in Brüssel meinen. Aber sind nicht auch wir in Brüssel? Diese Trennung in ein tugendhaftes „wir“ und ein irgendwie verrücktes „die“, die uns um jeden Preis schaden wollen, zeigt, wie wenig der aktuelle Grundsatz der Integration verstanden wurde. Auch daran muss geduldig gearbeitet werden. Wir sitzen alle in demselben Boot, und das Boot segelt in die richtige Richtung. Es wird weiterhin in die richtige Richtung segeln, vorausgesetzt, dass alle Passagiere einen Sinn für gemeinsame Verantwortung haben und nicht nur ihre eigenen Spiele zu ihren eigenen Zwecken spielen. Wir können in einer neuen Gemeinschaft nicht Bedeutung oder Einzigartigkeit schaffen, indem wir unsere vage definierten nationalen Interessen herausschreien, was lediglich einen Mangel an Selbstvertrauen zeigt. Wir müssen vielmehr zielorientiert miteinander auskommen und gemeinsam Anstrengungen unternehmen. Jahrhundertelang war Europa das Hauptzentrum der Zivilisation auf diesem Planeten und hat sich mit Sicherheit als solches angesehen, wenn auch zu Unrecht. Es schien Europa gerechtfertigt, die eigene Kultur, Religion und seine Erfindungen in die gesamte Welt zu exportieren, ungeachtet der Tatsache, ob irgendjemand daran ein Interesse hatte. Der Export dieser Werte wurde oft von Gewalt begleitet. Man könnte sogar sagen, dass die gesamte moderne Zivilisation – nicht nur die Elemente, welche die Welt für herausragend hält, sondern auch die heutige Kurzsichtigkeit – nach Europa zurückverfolgt werden kann. Europa sollte daraus lernen und seine Rolle neu definieren. Dies würde bedeuten, der Welt nicht länger etwas aufzuzwingen, sondern lediglich Anregungen anzubieten. Man könnte ein Vorbild sein, von dem andere etwas übernehmen können, dies aber nicht tun müssen. Weltweit lässt sich kaum eine Region ausfindig machen, in der so viele Nationalitäten oder ethnische Gruppen in verschiedenen Ländern, so viele Minoritäten und Minoritäten innerhalb von Minoritäten konzentriert sind. Dennoch ist es Europa während der vergangenen Jahrzehnte gelungen, den wohl beständigsten internationalen Zusammenschluss zu gründen, der heute weltweit zu finden ist. Am wichtigsten ist jedoch die Tatsache, dass dieser Zusammenschluss nicht das Produkt von Gewalt der Starken gegenüber der Schwachen ist, wie es in der Vergangenheit stets der Fall war. Im Gegenteil, er ist das Ergebnis praktischer Übereinkommen. Die Integration wurde damit vom Schlachtfeld in den Konferenzsaal verlagert. Dieses Beispiel kann den Rest der Welt wesentlich herausfordern. Ich habe die zunehmende Bedeutung überstaatlicher Strukturen in der heutigen Welt erwähnt. Meiner Meinung nach wäre eine Form der kreativen, auf Partnerschaften basierenden Zusammenarbeit zwischen diesen großen überstaatlichen oder kontinentalen Einheiten das beste politische Instrument der kommenden Jahrzehnte. Diesen sollte auf festgelegten sozialen Mindeststandards basieren, die mehr moralischer als politischer Natur sind. Diese Beziehungen können nur dann sinnvoll sein, wenn auf zwei wesentlichen Grundsätzen basieren: vollständige gegenseitige Gleichstellung sowie möglichst große Offenheit. Eine Beziehung ist keine Partnerschaft mehr, wenn eine Seite aus praktischen Gründen wie Angst vor der Unterbrechung der Öl- oder Gasversorgung Scheuklappen aufsetzt und Morde von liberal denkenden Journalisten oder ähnliche Übel übergeht, die er unter anderen Umständen ansprechen würde. Eine solche Beziehung basiert auf Falschheit. Echte Partner müssen miteinander über alles, was sie denken, sprechen können; in anderen Worten, über die ganze Wahrheit und sie müssen in der Lage sein, die ganze Wahrheit anzuhören. Die europäische Integration hat dafür gesorgt, dass der Großteil unseres Kontinents so lange in Frieden leben konnte, und stellt tatsächlich den einzigartigen Versuch einer demokratischen Staatenkonföderation dar. Sie ist keine vollwertige Föderation oder traditionelle Konföderation und wird es auch nicht so bald werden. Sie ist ganz einfach etwas Neues. Wenn dieser Versuch nur als Beispiel für andere dienen könnte! Jedoch ist dies nicht die Hauptsache. Ich bin davon überzeugt, dass die Europäische Union den Rest der Welt durch etwas anregen kann, was noch tiefgehender ist, als ihr Modell der Zusammenarbeit von Nationen. Damit meine ich den möglichen Versuch, all die fragwürdigen Aspekte zu ändern, mit denen Europa die gegenwärtige Zivilisation in ihrer Eigenheit bestimmt und beeinflusst hat. Es geht um eine Bewegung, die vielleicht bereits langsam ins Rollen kommt. Es geschah nicht. Damit endete die Geschichte natürlich nicht. Es ist umso wichtiger, diesen Jahrestag nicht nur als Aufruf zum Nachdenken über die Gegenwart zu begehen, sondern in erster Linie als Aufruf zum Nachdenken über die Zukunft. Ich möchte zu diesem Aufruf mit fünf Kommentaren zum Thema der Europäischen Einigung beitragen. Ich denke dabei an die Ablehnung des Kults von Profit um jeden Preis, unabhängig von den langfristigen und unabänderlichen Folgen, die Ablehnung des Kults von quantitativem Wachstum und ständig zunehmendem Wachstum, die Ablehnung des barbarischen Ideals, Amerika oder China oder irgendjemand anders einzuholen oder zu überholen, und die Ablehnung einer gefährlichen und ungeplanten Kolonisierung der Welt und die gedankenlose Plünderung des Planeten ohne Hinblick auf die Umwelt oder die Interessen zukünftiger Generationen. Ich denke auch an intelligentes Energiesparen, wobei der Erfolg eines Staates nicht in Wachstum des Verbrauchs, sondern im Gegenteil in der Reduzierung von Verbrauch gemessen wird. Natürlich ist all dies nur unter der Voraussetzung möglich, dass eine Wandlung in der Seele des gegenwärtigen Europäers stattfindet. Er sollte, wenn konfrontiert mit den neuesten Entdeckungen der Kosmologie, einfach etwas bescheidener sein, er sollte darüber nachdenken, was passieren wird, wenn er tot ist, und er sollte sich allein vor dem Mysterium dieses Universums verneigen. Kurz gesagt, er sollte sich selbst erneut in Bezug zur Ewigkeit und Endlosigkeit sehen, ganz wie er es in frühen Stadien der europäischen Entwicklung getan hat. Wir sollten ernsthaft über die Tatsache nachdenken, dass nichts getan wurde, was nicht rückgängig gemacht werden kann, dass alles irgendwie in Erinnerung bleibt – auch wenn dies nur in Form von fliegendem Licht geschieht – und dass deswegen nichts ewig vergeben wird. Um jedoch auf Europa als Partner von anderen zurückzukommen, so stimmt es, dass die meisten Kriege in der Geschichte der Menschheit über Grenzen, in anderen Worten über Hoheitsgebiete, geführt wurden. Daraus folgt die wichtige Lehre, dass nicht nur Nationalstaaten, sondern auch überstaatliche Gemeinschaften immer genau wissen sollten, wo sie beginnen und wo sie enden. Undeutliche oder umstrittene Grenzen sind eine häufige Quelle von Unheil. Die Europäische Union sollte sich auch daran erinnern und bezüglich ihrer Außengrenzen klare Aussagen machen. Wenn sie eine Grenze niederreißen will, muss sie zuerst wissen, wo diese Grenze liegt. Sie würde so die Idee einer geografischen Selbstidentifizierung in breiterem, sozusagen planetarischem Umfang befürworten. Auch auf diese Art und Weise könnte sie einen bedeutenden und konkreten Beitrag dafür leisten, wonach wir uns sehnen, nämlich nach Frieden zwischen den Völkern und Nationen auf diesem Planeten. Das Thema geteilter Souveränität tritt in europäischen Debatten hauptsächlich in Zusammenhang mit den institutionellen Einrichtungen der Union auf. Ich spende der Union dafür Beifall, diesem Thema in den vergangenen Jahren so viel Energie gewidmet zu haben, und für die Erfolge, die sie erzielt hat. Genau aus diesem Grund wage ich es, weiter in die Zukunft dieses Themas zu blicken. Das Parlament, in dem Sie sitzen, wird direkt gewählt, und es wird sich darum bemüht, dass die Anzahl der Vertreter aus den verschiedenen Staaten deren Größe entspricht. Meiner Meinung nach sollte das Europäische Parlament als die einzige, direkt von allen Europäern gewählte Einrichtung mehr Einfluss haben, als es heute tatsächlich der Fall ist. Die Gesetzgebung sollte sich dementsprechend explizit von der Exekutive hin zur gesetzgebenden Gewalt verlagern. Das Europäische Parlament darf bei niemandem den Eindruck eines lediglich teuren Ornaments der Union hinterlassen. Meiner Meinung nach könnte auch eine weitere kleinere Institution neben dem Parlament entstehen. Die Mitglieder dieser Institution würden von den nationalen Parlamenten aus ihren eigenen Rängen gewählt, wobei alle Mitgliedstaaten dieselbe Anzahl von Mitgliedern hätten. Auf diese oder eine ähnliche Art und Weise wäre es möglich, zwei Probleme gleichzeitig zu lösen. Erstens würde es das in zahlreichen nationalen Parlamenten entstehende Gefühl ausmerzen, von europäischer Entscheidungsfindung ausgeschlossen zu sein. Zweitens würde dies dafür sorgen, dass es hier zumindest eine Institution der Union gäbe, die allen Mitgliedstaaten absolute Gleichberechtigung gewährt. Solch eine Einrichtung könnte natürlich nur selten zusammentreten, wenn eine bestimmte Anzahl von Mitgliedern dies fordern und nur in Zusammenhang mit Fragen, die Einigkeit verlangen. Diese Lösung würde auch beinhalten, dass die Ernennung der Kommission nicht auf eine so komplexe Art und Weise gemäß dem nationalen Schlüssel vorgenommen werden müsste und dass der Europäische Rat müsste keine so komplexen Stimmzählungsverfahren anwenden müsste. Ich persönlich denke, dass es wichtiger ist, Kommissare zu ernennen, die wirklich die führenden Fachleute in ihrem Bereich sind, als um jeden Preis Landsleute oder Parteifreunde auszuwählen. Der Europäische Rat stellt derzeit eine merkwürdige Kombination einer exekutiven und repräsentativen Gewalt dar. Sogar seine Funktion muss geklärt werden. Ich bin davon überzeugt, dass er die Funktion eines Staatsoberhaupt in einer parlamentarischen Demokratie übernehmen und deswegen eine Art eines teilweise verdeckten und teilweise sichtbaren gemeinsamen Kopfes der Staatenkonföderation darstellen sollte. Der sichtbare Vertreter davon wäre – nachvollziehbar für alle – ein Präsident, dessen Existenz bereits im Vertrag von Lissabon-Vertrag festgelegt wurde und der ein sehr wichtiges Amt einnimmt. Dabei muss beachtet werden, dass wo auch immer eine Art gemeinsames Staatsoberhaupt auftritt, es gewöhnlich den Untergang des Staates ankündigt. Ich sage nicht, dass dies auch im Fall einer überstaatlichen Gemeinschaft passieren wird. Dennoch denke ich, dass ein einziges menschliches Gesicht an der Spitze stehen sollte, das die gesamte komplizierte Maschinerie vertritt und das für ein besseres Verständnis sorgen könnte. Ich habe bereits mehrmals gesagt, dass ich es für hervorragend halten würde, wenn es irgendwann in der Zukunft eine schlanke, verständliche und lesbare Europäische Verfassung geben könnte, die sogar von Schulkindern verstanden werden könnte, und wenn der ganze Rest, der nun Tausende von Seiten umfasst, den Anhang bilden könnte. Die Charta der Grundrechte würde als der Text, der die Werte und Ideale formuliert, auf denen die Union basiert, an die sie sich zu halten versucht und die sie bei der Entscheidungsfindung berücksichtigt, natürlich einen organischen Bestandteil oder tatsächlichen ersten Teil einer solchen Verfassung bilden. Meine Damen und Herren, ich möchte eine abschließende Bemerkung machen, die mich in gewissem Maß zu meinem Ausgangspunkt zurückführt. Aus der Ferne wirkt die Europäische Union wie eine sehr technokratische Institution, die sich nur mit Wirtschaft und Geld befasst. Das ewige Feilschen über den Haushalt, Quoten, Zoll, Steuern, Handelsvorschriften und verschiedene andere Regulierungen ist vielleicht notwendig, und ich verurteile es in keiner Weise. Ich denke sogar, dass die berühmten Empfehlungen oder Standards darüber, wie man Gulasch kocht – die den allgemeinen Spott der Euroskeptischer ernten – eher tschechische oder ungarische Errungenschaften schützen, als einen Angriff auf den betroffenen Mitgliedstaat und seine Identität darstellen. Nichtsdestotrotz denke ich, dass die Union den tatsächlich wichtigen Angelegenheiten mehr Platz und mehr sichtbaren Raum geben sollte, nämlich ihren spirituellen und wertebezogenen Grundlagen. Die Union stellt einen beispiellosen Versuch dar, eine große und einzigartige überstaatliche Gemeinschaft zu bilden. Dies geschieht auf der Grundlage der Achtung von menschlichen Freiheiten und der Menschenwürde, auf Grundlage einer echten und nicht nur scheinbaren oder formellen Demokratie und auf Grundlage des Glaubens an den gesunden Menschenverstand, an Anstand und an die Fähigkeit, einen gleichberechtigten Dialog innerhalb der Gemeinschaft und mit jedem anderen zu führen. Sie basiert zudem auf dem Respekt vor einzelnen Nationen, deren Traditionen, Leistungen, ihrer Hoheitsgebiete, ihrer Wohnhäuser und Landschaften, in der sich diese Wohnhäuser befinden. Und natürlich auch auf der Achtung der Menschenrechte und der menschlichen Solidarität. Europas reiche spirituelle und kulturelle Geschichte, die auf einer Kombination antiker, jüdischer, christlicher, islamischer Elemente sowie der Renaissance und der Aufklärung basiert, hat einen Korpus unanfechtbarer Werte geschaffen, den die Europäischen Union zwar verbal billigt, aber oftmals lediglich als attraktive Verpackung für die wirklich wichtigen Dinge auffasst. Aber sind es nicht diese Werte, die primär und unbedingt zählen, und sind es nicht zugleich diese Werte, die in Allem die Richtung weisen? Keiner von uns war wirklich auf den überraschend schnellen Fall des Eisernen Vorhangs vorbereitet oder hätte es sein können. Das wäre unnatürlich gewesen. Deswegen folgte eine Zeit spezifischer Dilemmata, von Prüfungen verschiedener Alternativen und der Ungewissheit. Schließlich machte die NATO den mutigen Schritt, neue Mitglieder zuzulassen. Damit hat sie deren Sicherheit garantiert und ihnen erlaubt, sich auf die Vorbereitung eines Beitritts zur Europäischen Union zu konzentrieren. Anschließend öffnete die Union neuen Demokratien in Zentral- und Osteuropa wirklich ihre Tore. Von Zeit zu Zeit traten mit diesen Ländern verschiedene Schwierigkeiten auf. Das ist recht verständlich. Eine demokratische politische Kultur kann nicht von einem Tag auf den anderen geschaffen oder wiederbelebt werden. Das braucht Zeit, und es gibt eine Menge unerwarteter Probleme, die auf diesem Weg gelöst werden müssen. Während der Zeit der Moderne herrschte der Kommunismus zum ersten und hoffentlich letzten Mal, und wir waren deswegen die Ersten, die mit dem Phänomen des Postkommunismus konfrontiert waren. Wir mussten uns mit den Folgen eines langwierigen Regimes der Angst und all den Risiken auseinandersetzen, die mit einer historisch beispiellosen Umverteilung von Werten verbunden waren. Es gab und gibt noch immer viele Hindernisse, und unsere Erfahrung in dieser Angelegenheit steckt noch immer in den Kinderschuhen. Ich plädiere hier nicht für irgendetwas Revolutionäres, Epochales oder Radikales. Ich plädiere schlicht für eine echte Rückbesinnung auf die tatsächliche Grundlage der europäischen Einigung, für eine nachdrücklichere Kultivierung unseres Europäertums und für einen deutlichen Bezug auf einen moralischen Code, der über die Welt der schnellen Gewinne hinaus weist, nämlich jene Welt, die nirgends hinführt und nur quantitative Indikatoren verwendet, um Wohlstand zu bestimmen. Seit zwanzig Jahren ist der Riss durch Europa geheilt. Ich bin davon überzeugt, dass der Kontinent nie wieder eine Teilung zulassen wird und dass er im Gegenteil Raum und Quelle sich vertiefender Solidarität und Zusammenarbeit sein wird. Wenn nur Schillers Ode an die Freude für uns und unsere Nachfahren mehr als ein Gedicht bedeuten könnte, denn es zelebriert die Freundschaft zwischen den Völkern und ist das beschwörende Symbol unserer gemeinsamen Bemühungen um eine menschlichere Welt. Trotzdem bin ich davon überzeugt, dass der Westen das Richtige getan hat. Jede andere Alternative hätte zu viel mehr Problemen geführt und wäre noch kostspieliger – nicht nur für den Westen, sondern in der Tat für uns alle – gewesen. Wir haben möglicherweise nicht nur die vielleicht gefährliche Entwicklung eines neuen Kampfes um Einflussbereiche oder die direkte Dominanz der einen Seite durch eine andere erlebt, sondern auch, wie die vom Westen ausgeschlossen Staaten zum Spielplatz von verschiedenen Nationalisten und Populisten und ihren bewaffneten Armeen sowie möglicherweise sogar zu einer Region gefährlicher lokaler Konflikte wurden. Diese sind umso gefährlicher aufgrund der Tatsache, dass dem Zweiten Weltkrieg aus bekannten Gründen keine wirkliche Friedenskonferenz folgte, die in bindender, genauer und dauerhafter Art und Weise europäische Nachkriegsbeziehungen hätte schaffen können. Meiner Meinung nach sind viele von jenen, die bis vor kurzem Fahnen mit Hammer und Sichel schwenkten, schnell dabei, eine nationale Flagge aufzugreifen. In Jugoslawien haben wir erlebt, wohin das führt. Es ist bekannt, dass Dämonen stets weitere Dämonen erwecken. Niemand kann deshalb sagen, ob die Ansteckung auf den westlichen Teil von Europa übergegangen wäre. Wir leben in einer Zeit, in der aufgrund der Globalisierung jeder lokale Konflikt leicht zu einem weltweiten Konflikt werden kann. Die gewählte Herangehensweise war deswegen historisch gesehen die natürlichste und praktisch gesehen die zweckmäßigste. Sie war darüber hinaus eine Herangehensweise, die als ein Ausdruck gemeinsamer Verantwortung für historische Entwicklungen verstanden werden könnte, deren Anfänge teilweise in der kurzsichtigen Beschwichtigungspolitik liegen, die von der demokratischen Welt verfolgt wurde. Zusammenfassend möchte ich sagen, dass die erheblichen Schwierigkeiten, welche die EU mit uns heute hat, den Aufwand wert sind, da alle Alternativwege eindeutig viel schlimmer und viel gefährlicher gewesen wären. Unter diesem Umständen können wir Europa nur um Geduld und Verständnis bitten. Die Frage ist natürlich, was wir Europa bieten können. Nach dem, was wir in der Ära des Totalitarismus durchgestanden haben, war ich lange davon überzeugt, dass wir – aufgrund unserer direkten Schuld – diese Erfahrung auf überzeugende Art und Weise anderen hätten erklären sollen und dabei alles, was daraus hervorging, in konkrete Initiativen verwandeln sollten. Das ist keine einfache Aufgabe, und ich bin nicht sicher, ob wir es bereits geschafft haben. Totalitäre oder autoritäre Regierungsformen weisen oft sehr unauffällige Anfänge und sehr feine Methoden sozialer Kontrolle auf. Erst jetzt realisieren viele von uns mit der Zeit, wie geschickt wir manchmal in die Netze des Totalitarismus verwickelt wurden. All dies macht uns besonders vorsichtig. Das sollte unserer Beitrag zu einer Gewährleistung sein, dass was wir erlebt haben, nie wieder geschehen kann. Was ist erforderlich? Zu allererst klare und deutliche Solidarität mit jedem, der heute mit totalitären oder autoritären Regimen konfrontiert ist, egal wo auf der Welt. Die fragliche Solidarität sollte nicht von irgendwelchen wirtschaftlichen oder anderen besonderen Interessen behindert werden. Auch kleine, unauffällige und gut gemeinte Kompromisse können – wenn auch indirekt und mit zeitlicher Verschiebung – zu schicksalhaften Folgen führen. Das Böse kann nicht beschwichtigt werden, da es in der Natur des Bösen liegt, jede Beschwichtigung für die eigenen Zwecke auszunutzen. Außerdem hat Europa seine eigene unglückliche Erfahrung in politischer Beschwichtigung. Unsere Unterstützung kann in mehr Hilfe für liberal denkende Menschen oder offenen Zeugen der Lage in Nordkorea, Burma, Iran, Tibet, Weißrussland, Kuba oder anderswo, als wir uns vielleicht vorstellen, bestehen. Wir werden auch uns selbst helfen. Wir werden uns helfen, eine bessere Welt zu schaffen und jeden besser zu behandeln, in anderen Worten dem eigentlichen Inhalt der Werte, die wir auf gemeinschaftlicher Ebene vertreten, treuer zu sein. Das Europäische Parlament hat vor kurzem den Sacharow-Preis an die russische Organisation „Memorial“ vergeben, welche die Achtung von Menschenrechten in Russland beobachtet. Ich bin davon überzeugt, dass dies eine wichtige Entscheidung war. Ich erinnere mich an die Bedeutung, die es für mein eigenes Land hatte, als der französische Präsident uns – die Opposition – einmal gegen den Willen der Regierung im Rahmen eines Staatsbesuches zu einem Arbeitsfrühstück einlud. Diese Dinge scheinen oberflächlich zu sein. Unter totalitärer Herrschaft ist es einfach eine Tatsache, dass ein Frühstück oder eine unterdrückte Studentendemonstration unter den richtigen Umständen die Geschichte ins Rollen bringen kann."@de9 ". Κύριε Πρόεδρε, κυρίες και κύριοι, θα ήθελα να σας ευχαριστήσω για την πρόσκληση και τη δυνατότητα να σας μιλήσω στο πλαίσιο των ημερών που σηματοδοτούν την εικοστή επέτειο από το δραματικό άνοιγμα των σφραγισμένων συνόρων, το κόψιμο του συρματοπλέγματος και το γκρέμισμα των τειχών μεταξύ των ευρωπαϊκών εθνών και, στην περίπτωση της Γερμανίας, του τείχους που είχε διαιρέσει ένα και το αυτό έθνος. Ήταν το τέλος της διπολικής διαίρεσης, όχι μόνο της Ευρώπης αλλά, σε σημαντικό βαθμό, και ολόκληρου του κόσμου. Ήταν μία στιγμή τόσο μεγάλης ιστορικής σημασίας, ώστε πολλοί θεώρησαν ότι από τότε και στο εξής ο κόσμος δεν μπορούσε παρά να ευημερήσει. Η ταυτότητα κάθε ανθρώπινου όντος, εκτός από τα εγγενή, μοναδικά χαρακτηριστικά του καθενός μας, απαρτίζεται από τα πολλαπλά επίπεδα των όσων μπορούν να περιγραφούν ως συλλογική μας ταυτότητα. Καθένας μας, σε μεγαλύτερο ή μικρότερο βαθμό, δημιουργεί τη δική του αίσθηση μέλους σε μία οικογένεια, μία κοινότητα, μία περιοχή, μία εταιρεία, μία εκκλησία, μία κοινωνική ή πολιτική ομάδα, ένα έθνος, στον πολιτισμένο κόσμο και, εν τέλει, στον πληθυσμό του πλανήτη. Όλα τα παραπάνω δείχνουν ότι μπορούμε να έχουμε διάφορα είδη πατρίδας, είτε γεωγραφικά είτε ιδεολογικά, γλωσσικά, εθνοτικά ή άλλα, και είμαστε εμείς οι ίδιοι που δημιουργούμε από κοινού αυτές τις πατρίδες. Τα διάφορα είδη του πατριωτισμού μας, οι στόχοι, οι συμπάθειες, οι τάσεις, η υπερηφάνεια, τα χαρακτηριστικά, οι παραδόσεις, τα έθιμα, οι συνήθειες και οι ιδιαιτερότητές μας διαδραματίζουν επίσης ρόλο σε αυτό. Αυτός ο κόσμος, εν ολίγοις, είναι ένα συνονθύλευμα, η ανθρωπότητα είναι ένα συνονθύλευμα και καθένας μας είναι ένα συνονθύλευμα. Η συλλογική κυριαρχία προκύπτει φυσικά από αυτήν την αίσθηση της συλλογικής ιδιότητας μέλους. Διαθέτουμε ένα κάποιο μέτρο κυριαρχίας σε όλα τα επίπεδα της ταυτότητάς μας, αλλά σε κανένα από αυτά δεν διαθέτουμε, ούτε και θα μπορούσαμε να διαθέτουμε, απόλυτη κυριαρχία. Υπάρχει μία προϋπόθεση: αυτές οι μορφές κυριαρχίας πρέπει να αλληλοσυμπληρώνονται και, ει δυνατόν, να μην αντικρούουν η μία την άλλη. Είμαι βέβαιος ότι έχετε μαντέψει πως ο λόγος για τον οποίο θίγω τώρα το συγκεκριμένο θέμα είναι διότι οι συζητήσεις σχετικά με το Ευρωπαϊκό Σύνταγμα και τη Συνθήκη της Λισαβόνας επικεντρώνονται σε μεγάλο βαθμό στο ερώτημα τι είδους σχέση θα πρέπει να υπάρχει μεταξύ της εθνικής κυριαρχίας και της ευρωπαϊκής κυριαρχίας. Η απάντηση είναι ξεκάθαρη: πρέπει να συμπληρώνουν η μία την άλλη. Εάν αισθάνομαι Ευρωπαίος, αυτό δεν σημαίνει ότι παύω να είμαι Τσέχος. Για την ακρίβεια, ισχύει το αντίθετο: όντας Τσέχος, είμαι επίσης Ευρωπαίος. Αρέσκομαι να λέω, με ποιητική διάθεση, ότι η Ευρώπη είναι η πατρίδα των πατρίδων μας. Ταυτόχρονα, είμαι βέβαιος ότι η ευρωπαϊκή κυριαρχία θα ενισχυθεί σταδιακά στο μέλλον. Δεν γνωρίζω σε πόσο μικρό ή πόσο μεγάλο χρονικό διάστημα και δεν γνωρίζω τι εμπόδια θα υπάρξουν στην πορεία, αλλά γνωρίζω ότι η διαδικασία ολοκλήρωσης πρέπει να συνεχιστεί. Είναι άλλωστε προς το ουσιαστικό και προς το υπαρξιακό ακόμα συμφέρον όχι μόνο των Ευρωπαίων αλλά του καθενός. Οι λόγοι γι’ αυτό είναι σαφείς: ζούμε στον χώρο ενός ενιαίου παγκόσμιου πολιτισμού, όπου ο ιδιοκτήτης μιας αλιευτικής εταιρείας στη Γροιλανδία μπορεί να κατοικεί στην Ταϊβάν και να του ανήκει επίσης μερίδιο τράπεζας στη Βραζιλία ή ο ιδιοκτήτης ενός ορυχείου στην Τσεχία μπορεί να διαχειρίζεται την εταιρεία του μέσω υπολογιστή από την Ισλανδία. Σε έναν τέτοιο χώρο, διάφορες υπερεθνικές, υπερκρατικές ή ηπειρωτικές κοινότητες θα διαδραματίσουν ακόμα σημαντικότερο ρόλο. Δεν αποτελεί, ούτε και θα αποτελέσει το τέλος του εθνικού κράτους, αλλά τα εθνικά κράτη συσπειρώνονται και θα συνεχίσουν να συσπειρώνονται και να δρουν από κοινού σε πολλούς τομείς. Οι ίδιες οι τεχνικές και οικονομικές εξελίξεις το καθιστούν απόλυτη αναγκαιότητα. Από την άλλη πλευρά, σε μία περίοδο όπου ο κόσμος τείνει προς μία δυσοίωνη μορφή ενοποίησης, τα συντάγματα των διαφόρων μικρότερων κοινοτήτων κρατών και εθνών που είναι κοντά το ένα στο άλλο, με τον έναν ή τον άλλον τρόπο, μπορούν να διαδραματίσουν πολύ σημαντικό ρόλο στην καλύτερη προστασία της εθνικής ή της περιφερειακής ταυτότητας. Η βαθμιαία και ειρηνική συσπείρωση των κρατών θα ενισχύσει ασφαλώς και την ειρηνική συνύπαρξη. Μήπως οι περισσότεροι πόλεμοι των τελευταίων αιώνων δεν υπήρξαν πόλεμοι μεταξύ εθνικών κρατών; Ποιος καλύτερος τρόπος υπάρχει να τιθασευτούν οι διάφοροι εθνικιστικοί δαίμονες παρά μέσω της πρακτικής συνεργασίας μεταξύ των εθνών; Η αποδοχή της αρχής της πολυεπίπεδης κυριαρχίας θα καταστεί βεβαίως εφικτή μόνο σε ένα πλαίσιο υποστήριξης από τους πολίτες και τους πολιτικούς. Έχω προσέξει ότι στη χώρα μου –και πιθανότατα και σε πολλές άλλες χώρες– οι άνθρωποι μιλούν συχνά χρησιμοποιώντας το «εμείς» –στην περίπτωσή μου αυτό κάνουν οι Τσέχοι– και το «αυτοί», εννοώντας εκείνους τους σατανικούς ξένους στις Βρυξέλλες. Ωστόσο, δεν είμαστε και εμείς στις Βρυξέλλες; Αυτή η διαίρεση σε «εμάς» που είμαστε εκ των προτέρων αθώοι και στους σατανικούς «αυτούς» που επιθυμούν να μας βλάψουν με κάθε τίμημα αποδεικνύει απλώς ότι ελάχιστα κατανοείται η ουσία της αρχής της ολοκλήρωσης. Και αυτό πρέπει επίσης να αντιμετωπισθεί με υπομονή. Είμαστε όλοι στην ίδια βάρκα και αυτή κινείται προς τη σωστή κατεύθυνση. Θα εξακολουθήσει να κινείται προς τη σωστή κατεύθυνση με την προϋπόθεση ότι όλοι οι επιβάτες έχουν συναίσθηση της κοινής ευθύνης τους και ότι δεν περιορίζονται απλώς να παίζουν τα δικά τους παιχνίδια για την εξυπηρέτηση των δικών τους σκοπών. Δεν εδραιώνουμε τη σημασία ή τη μοναδικότητά μας σε μια νεοϊδρυθείσα κοινότητα κραυγάζοντας υπέρ των ασαφών εθνικών μας συμφερόντων, κάτι που συγκαλύπτει απλώς μια έλλειψη αυτοπεποίθησης, αλλά μέσω της αποφασιστικής συνύπαρξης και συμμετοχής στην κοινή προσπάθεια. Επί αιώνες, η Ευρώπη αποτελούσε επίκεντρο του πολιτισμού στον πλανήτη και σίγουρα θεωρούσε ως τέτοιο τον εαυτό της, ακόμα και αν δεν είχε δίκιο. Ως εκ τούτου, έκρινε δικαιολογημένη την εξαγωγή του πολιτισμού, της θρησκείας και των εφευρέσεών της στον κόσμο, ανεξαρτήτως του εάν ενδιαφερόταν κανείς γι’ αυτά. Η εξαγωγή των αξιών αυτών συνοδευόταν συχνά από βία. Θα μπορούσε ακόμα και να ειπωθεί ότι το σύνολο του σύγχρονου πολιτισμού –όχι μόνο τα στοιχεία που ο κόσμος θεωρεί εξαιρετικά, αλλά και η κοντόφθαλμη θεώρηση του σήμερα– μπορεί να αναχθεί στην Ευρώπη. Η Ευρώπη θα πρέπει να διδαχθεί από όλα αυτά και να αναλάβει τον ρόλο της με νέο τρόπο. Αυτό σημαίνει ότι δεν θα επιβάλει πλέον τίποτα στον κόσμο, αλλά θα επιζητήσει μόνο να αποτελέσει έμπνευση. Θα παράσχει απλώς ένα παράδειγμα, από το οποίο οι άλλοι θα μπορούν να επωφεληθούν χωρίς να είναι υποχρεωμένοι να το ακολουθήσουν. Θα ήταν δύσκολο να βρεθεί μια περιοχή στη Γη όπου βρίσκονται συγκεντρωμένες τόσες πολλές εθνικότητες ή εθνότητες σε διάφορες χώρες, τόσες πολλές μειονότητες και μειονότητες εντός μειονοτήτων. Κατά τις τελευταίες δεκαετίες, η Ευρώπη κατόρθωσε, ωστόσο, να δημιουργήσει την πλέον συνεκτική ίσως υπερεθνική ομάδα που υπάρχει σήμερα στον κόσμο. Το πιο σημαντικό, ωστόσο, είναι ότι αυτή η ομάδα δεν ξεπήδησε ως προϊόν βίας σε βάρος των αδυνάμων από τους δυνατούς, όπως συνέβαινε πάντα στο παρελθόν. Αντιθέτως, προέκυψε ως προϊόν πρακτικών συμφωνιών. Έτσι, η ολοκλήρωση μεταφέρθηκε από το πεδίο των μαχών στην αίθουσα των συνεδριάσεων. Αν μη τι άλλο, αυτό μπορεί τώρα από μόνο του να αποτελέσει μεγάλη πρόκληση για τον υπόλοιπο κόσμο. Ανέφερα την αυξανόμενη σημασία των υπερεθνικών δομών στον σημερινό κόσμο. Κατά την άποψή μου, η καλύτερη δυνατή πολιτική διευθέτηση για τις ερχόμενες δεκαετίες θα είναι μια μορφή δημιουργικής συνεργασίας βασιζόμενης σε εταιρικές σχέσεις μεταξύ των μεγάλων υπερεθνικών ή ηπειρωτικών οντοτήτων, που θα βασίζεται σε συγκεκριμένα ελάχιστα κοινωνικά πρότυπα, τα οποία θα πρέπει να είναι ηθικής περισσότερο παρά πολιτικής φύσεως. Προκειμένου, βεβαίως, να έχουν νόημα, αυτές οι σχέσεις πρέπει να βασίζονται σε δύο θεμελιώδεις αρχές: σε πλήρη αμοιβαία ισότητα και όσο το δυνατόν μεγαλύτερη ευρύτητα. Μία σχέση δεν είναι εταιρική σχέση όταν, για πρακτικούς λόγους, όπως είναι ο φόβος της διακοπής της προμήθειας πετρελαίου ή φυσικού αερίου, κάποιος φορά παρωπίδες και ξεχνά τις δολοφονίες φιλελεύθερων δημοσιογράφων ή παρόμοια δεινά, για τα οποία με χαρά θα μιλούσε υπό άλλες συνθήκες. Μία τέτοια σχέση βασίζεται στο ψέμα. Οι γνήσιοι εταίροι πρέπει να είναι σε θέση να μιλούν μεταξύ τους για οτιδήποτε σκέφτονται, να λένε με άλλα λόγια όλη την αλήθεια, και πρέπει να είναι επίσης σε θέση να ακούσουν όλη την αλήθεια. Η ευρωπαϊκή ολοκλήρωση, χάρη στην οποία το μεγαλύτερο τμήμα της ηπείρου μας ζει εδώ και τόσον καιρό σε συνθήκες ειρήνης, αποτελεί, ουσιαστικά, μοναδική απόπειρα δημιουργίας μίας δημοκρατικής συνομοσπονδίας κρατών. Δεν είναι, ούτε και θα γίνει αμέσως πλήρης ομοσπονδία ή ακόμα και παραδοσιακή συνομοσπονδία. Είναι απλώς κάτι νέο. Μακάρι αυτή η απόπειρα να μπορούσε να αποτελέσει παράδειγμα για τους υπόλοιπους! Ωστόσο, δεν είναι αυτό το βασικό στοιχείο. Άποψή μου είναι ότι η Ευρωπαϊκή Ένωση έχει τη δυνατότητα να εμπνεύσει τον υπόλοιπο κόσμο με κάτι ακόμα βαθύτερο από το πρότυπο της συνεργασίας της μεταξύ των εθνών. Με αυτό εννοώ τη δυνατότητα προσπάθειας διόρθωσης όλων των αμφιλεγόμενων τρόπων με τους οποίους η Ευρώπη έχει καθορίσει ή επηρεάσει ολόκληρο τον χαρακτήρα του σύγχρονου πολιτισμού. Πρόκειται για ένα κίνημα που έχει ήδη αρχίσει, μολονότι αργά, να εξελίσσεται. Δεν συνέβη κάτι τέτοιο. Η ιστορία, ασφαλώς, δεν τελείωσε. Είναι πολύ σημαντικό να αξιοποιήσουμε την ευκαιρία που μας παρέχει αυτή η επέτειος όχι μόνο για να αναλογιστούμε το παρόν αλλά, καταρχάς και κατά κύριο λόγο, για να σκεφτούμε το μέλλον. Θα ήθελα να συμβάλω σε αυτό με πέντε παρατηρήσεις σχετικά με το θέμα της ευρωπαϊκής ενοποίησης. Εν προκειμένω αναφέρομαι στην απόρριψη της λατρείας του κέρδους με κάθε τίμημα, ανεξαρτήτως των μακροπρόθεσμων και μη αναστρέψιμων συνεπειών της, την απόρριψη της λατρείας της ποσοτικής ανάπτυξης και της ολοένα αυξανόμενης ανάπτυξης, την απόρριψη της χονδροειδούς ιδέας να φτάσουμε και να προσπεράσουμε την Αμερική ή την Κίνα ή οποιονδήποτε άλλον, και την απόρριψη μιας επικίνδυνης και απρογραμμάτιστης αποικιοποίησης της Γης και της αλόγιστης λεηλασίας του πλανήτη χωρίς καμία σκέψη για το περιβάλλον ή τα συμφέροντα των μελλοντικών γενεών. Αναφέρομαι επίσης στην έξυπνη εξοικονόμηση ενέργειας, στο πλαίσιο της οποίας η επιτυχία ενός κράτους θα υπολογίζεται όχι από την αύξηση της κατανάλωσης αλλά, αντιθέτως, από τη μείωσή της. Ασφαλώς, όλα αυτά θα γίνουν εφικτά μόνο με την προϋπόθεση ότι θα αρχίσει να πραγματοποιείται μία αλλαγή στην ψυχή του σύγχρονου Ευρωπαίου. Θα έπρεπε –αντιμέτωπος και με τις πιο πρόσφατες ανακαλύψεις της κοσμολογίας– να είναι λίγο πιο ταπεινός, θα έπρεπε να σκέφτεται τι θα συμβεί όταν πεθάνει και να υποκλιθεί μοναχός μπροστά στο μυστήριο του σύμπαντος· εν ολίγοις, θα έπρεπε για μία ακόμα φορά να αποκτήσει καλύτερη σχέση με την αιωνιότητα και το άπειρο, όπως ακριβώς έκανε και στα πρώιμα στάδια την ευρωπαϊκής ανάπτυξης. Πρέπει να αναλογιστούμε με σοβαρότητα το γεγονός ότι τίποτα δεν έχει γίνει που δεν μπορεί να ανατραπεί, ότι όλα υπάρχουν κάπου ως αναμνήσεις –ακόμα και αν έχουν απλώς τη μορφή του αιωρούμενου φωτός– και ότι, ως εκ τούτου, τίποτα δεν συγχωρείται για πάντα. Για να επανέλθουμε, ωστόσο, στην Ευρώπη ως εταίρο άλλων, τυγχάνει οι περισσότεροι πόλεμοι στην ιστορία της ανθρώπινης οικογένειας να έχουν γίνει για τα σύνορα, με άλλα λόγια, για την επικράτεια. Από αυτό προκύπτει το σημαντικό δίδαγμα ότι όχι μόνο τα εθνικά κράτη αλλά και οι υπερεθνικές κοινότητες πρέπει πάντα να γνωρίζουν με ακρίβεια πού αρχίζουν και πού τελειώνουν. Τα αδιευκρίνιστα ή τα διαμφισβητούμενα σύνορα αποτελούν συχνά πηγή καταστροφών. Η Ευρωπαϊκή Ένωση θα πρέπει να το θυμάται και αυτό και να είναι σαφής όσον αφορά τα εξωτερικά της σύνορα. Εάν επιθυμεί να γκρεμίσει ένα σύνορο, θα πρέπει πρώτα να γνωρίζει πού ακριβώς βρίσκεται το σύνορο αυτό. Έτσι θα ασπαζόταν την ιδέα του γεωγραφικού αυτοπροσδιορισμού σε ευρύτερη, δηλαδή πλανητική, κλίμακα. Κατ’ αυτόν τον τρόπο θα μπορούσε να συμβάλει με σημαντικό και συγκεκριμένο τρόπο σε αυτό που όλοι επιθυμούμε, δηλαδή την ειρήνη μεταξύ των λαών και των εθνών στον πλανήτη. Το ζήτημα της κοινής κυριαρχίας προκύπτει στις ευρωπαϊκές συζητήσεις κυρίως σε σχέση με τις θεσμικές διευθετήσεις της Ένωσης. Επικροτώ την Ένωση για το γεγονός ότι έχει αφιερώσει τα τελευταία χρόνια τόση ενέργεια στο ζήτημα αυτό και για τις επιτυχίες της εν προκειμένω. Ακριβώς γι’ αυτόν τον λόγο αποτολμώ να ρίξω μια ματιά σε βάθος χρόνου αναφορικά με το ζήτημα αυτό. Το Κοινοβούλιο του οποίου είστε βουλευτές εκλέγεται με άμεσο τρόπο και καταβάλλεται προσπάθεια να ανταποκρίνεται ο αριθμός των αντιπροσώπων από τα διάφορα κράτη στο μέγεθος αυτών. Κατά την άποψή μου, το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο, όντας το μοναδικό όργανο που εκλέγεται άμεσα από όλους τους Ευρωπαίους, θα έπρεπε να έχει μεγαλύτερη εξουσία από αυτήν που διαθέτει σήμερα. Αντίστοιχα, το νομοθετικό έργο θα έπρεπε να μεταφερθεί πιο ξεκάθαρα από την εκτελεστική στη νομοθετική εξουσία. Το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο δεν πρέπει να θεωρείται από κανέναν ένα ακριβό απλώς στολίδι της Ένωσης. Κατά την άποψή μου, θα μπορούσε να ιδρυθεί ένας άλλος μικρότερος φορέας που θα λειτουργεί παράλληλα με το Κοινοβούλιο, τα μέλη του οποίου θα εκλέγονται από τα εθνικά κοινοβούλια και θα είναι βουλευτές αυτών, με όλα τα κράτη μέλη να έχουν τον ίδιο αριθμό μελών. Κατ’ αυτόν τον τρόπο ή με κάποιον άλλον παρόμοιο, θα είναι δυνατή η ταυτόχρονη επίλυση δύο ζητημάτων. Πρώτον, θα εξαλειφθεί το αίσθημα που υπάρχει σε αρκετά εθνικά κοινοβούλια ότι αποκλείονται από τη λήψη των αποφάσεων σε ευρωπαϊκό επίπεδο. Δεύτερον, θα εξασφαλισθεί ότι θα υπάρχει τουλάχιστον ένας φορέας της Ένωσης που θα εγγυάται την απόλυτη ισότητα όλων των χωρών μελών. Ένας τέτοιος φορέας θα συνέρχεται σπανίως, βεβαίως, κατόπιν αιτήματος συγκεκριμένου αριθμού μελών, και μόνο σε σχέση με ζητήματα που θα απαιτούν συναίνεση. Αυτή η λύση θα σημαίνει επίσης ότι οι διορισμοί στην Επιτροπή δεν θα γίνονται με τόσο σύνθετο τρόπο σε σχέση με το κριτήριο της εθνικότητας και ότι το Ευρωπαϊκό Συμβούλιο δεν θα χρειάζεται να έχει τόσο περίπλοκες ρυθμίσεις όσον αφορά την καταμέτρηση των ψήφων. Παραδέχομαι ότι προσωπικά θεωρώ πως είναι πιο σημαντικό να έχουμε Επιτρόπους που αποτελούν πραγματικά πρωτοπόρους επαγγελματίες στον τομέα τους αντί να έχουμε πάση θυσία συμπατριώτες μου ή και μέλη του κόμματός μου. Το Ευρωπαϊκό Συμβούλιο αποτελείται εν προκειμένω από έναν περίεργο συνδυασμό εκτελεστικής και αντιπροσωπευτικής εξουσίας. Ακόμα και η θέση του πρέπει να διευκρινισθεί. Θεωρώ ότι θα πρέπει να είναι κάτι παρόμοιο με τη θέση του αρχηγού κράτους σε μία κοινοβουλευτική δημοκρατία, και να αποτελεί έτσι έναν εν μέρει αφανή και εν μέρει φανερό συλλογικό αρχηγό της συνομοσπονδίας κρατών, ο φανερός και κατανοητός από όλους εκπρόσωπος της οποίας θα είναι ασφαλώς ένα άτομο, δηλαδή ένας Πρόεδρος, η ύπαρξη του οποίου ορίζεται ήδη στη Συνθήκη της Λισαβόνας και ο οποίος θα αποτελεί πολύ σημαντική φυσιογνωμία, λαμβάνοντας υπόψη ότι, όπου εμφανίζεται κάποια μορφή συλλογικού αρχηγού κράτους, αυτό συνήθως αποτελεί προπομπό της διάλυσης του κράτους. Δεν λέω ότι αυτό θα συμβεί και στην περίπτωση μίας υπερεθνικής κοινότητας, αλλά σε κάθε περίπτωση θεωρώ ότι πρέπει να υπάρχει ένα και μόνο πρόσωπο κάπου στην κορυφή, το οποίο θα εκπροσωπεί ολόκληρο τον σύνθετο μηχανισμό και χάρη στο οποίο αυτός θα γίνεται καλύτερα κατανοητός. Έχω ήδη αναφέρει πολλές φορές ότι θα το θεωρούσα εξαιρετικό εάν, κάποια στιγμή στο μέλλον, καταρτιζόταν ένα σύντομο, εύληπτο και ευανάγνωστο Ευρωπαϊκό Σύνταγμα, το οποίο θα ήταν κατανοητό ακόμα και από τους μαθητές, και όλα τα υπόλοιπα –που εκτείνονται σήμερα σε χιλιάδες σελίδες– να μην ήταν παρά παραρτήματα αυτού. Ο Χάρτης των Θεμελιωδών Δικαιωμάτων, όντας το κείμενο όπου διατυπώνονται οι αξίες ή τα ιδανικά στα οποία βασίζεται η Ένωση, προς τον οποίο πασχίζει να συμμορφώνεται και τον οποίο έχει υπόψη όταν λαμβάνει αποφάσεις, θα αποτελούσε βεβαίως οργανικό στοιχείο ή και το πρώτο τμήμα ενός τέτοιου Συντάγματος. Κυρίες και κύριοι, θα ήθελα να κάνω μία τελική παρατήρηση με την οποία θα επανέλθω, σε κάποιον βαθμό, στο σημείο από όπου ξεκίνησα. Από απόσταση, η Ευρωπαϊκή Ένωση μοιάζει να είναι ένας ιδιαίτερα τεχνοκρατικός φορέας, που ενδιαφέρεται μόνο για τα οικονομικά και τα χρήματα. Οι αιώνιες διαφωνίες για τον προϋπολογισμό, τις ποσοστώσεις, τους τελωνειακούς δασμούς, τους φόρους, τους επιχειρηματικούς κανονισμούς και τις διάφορες άλλες ρυθμίσεις είναι ίσως αναγκαίες και σε καμία περίπτωση δεν τις καταδικάζω. Φτάνω στο σημείο να θεωρώ ότι ακόμα και οι περίφημες συστάσεις ή τα πρότυπα για το πώς μαγειρεύεται το γκούλας –που αποτελούν κοινό στόχο της σάτιρας των ευρωσκεπτικιστών– έχουν ως αντικείμενο περισσότερο να προστατευτεί κάτι τσεχικό ή ουγγρικό και δεν αποτελούν επίθεση στο εν λόγω κράτος μέλος και την ταυτότητά του. Παρ’ όλα αυτά, θεωρώ ότι η Ένωση πρέπει να δώσει ακόμα μεγαλύτερη και πιο ορατή έμφαση σε εκείνα που έχουν στην πραγματικότητα τη μεγαλύτερη σημασία, δηλαδή, στα πνευματικά και τα αξιακά της θεμέλια. Η Ένωση αποτελεί μία άνευ προηγουμένου προσπάθεια οικοδόμησης μίας μεγάλης και αυθεντικής υπερεθνικής κοινότητας με βάση τον σεβασμό των ανθρωπίνων ελευθεριών και της ανθρώπινης αξιοπρέπειας, μια γνήσια και όχι απλώς φαινομενική ή τυπική δημοκρατία και μια πίστη στην κοινή λογική, την ευπρέπεια και τη δυνατότητα ισότιμου διαλόγου εντός της κοινότητας και με οποιονδήποτε άλλον. Βασίζεται βεβαίως και στον σεβασμό για τα επιμέρους κράτη, τις παραδόσεις, τα επιτεύγματά τους, τα εδάφη που κατέχουν, τα σπίτια τους και τα τοπία όπου βρίσκονται αυτά τα σπίτια. Και επίσης, βεβαίως, στον σεβασμό για τα ανθρώπινα δικαιώματα και την ανθρώπινη αλληλεγγύη. Η πλούσια πνευματική και πολιτιστική ιστορία της Ευρώπης –η οποία έχει θεμελιωθεί σε έναν συνδυασμό κλασικών, εβραϊκών, χριστιανικών, ισλαμικών στοιχείων και αργότερα στοιχείων της Αναγέννησης και του Διαφωτισμού– έχει δημιουργήσει ένα σώμα αδιαμφισβήτητων αξιών, τις οποίες η Ευρωπαϊκή Ένωση μπορεί να ασπάζεται προφορικά, αλλά που συχνά τις αντιλαμβάνεται μόνο ως ωραίο περιτύλιγμα για εκείνα που έχουν πραγματικά αξία. Ωστόσο, δεν είναι αυτές οι αξίες που έχουν όντως σημασία κατά πρώτο και κύριο λόγο και δεν είναι, αντιθέτως, αυτές που καθοδηγούν τα πάντα; Κανείς μας δεν ήταν απολύτως προετοιμασμένος για την εκπληκτικά ταχεία πτώση του σιδηρού παραπετάσματος, ούτε και θα μπορούσε να είναι. Κάτι τέτοιο θα ήταν αφύσικο. Ως εκ τούτου, ακολούθησε μια περίοδος συγκεκριμένων διλημμάτων, εξέτασης των διαφόρων εναλλακτικών λύσεων και αβεβαιότητας. Τέλος, το NATO έκανε ένα θαρραλέο βήμα και επέτρεψε την είσοδο σε αυτό νέων μελών, εγγυώμενο έτσι την ασφάλειά τους και επιτρέποντάς τους να επικεντρωθούν στην προετοιμασία της προσχώρησής τους στην Ευρωπαϊκή Ένωση. Κατόπιν αυτού, η Ένωση άνοιξε πραγματικά τις πόρτες της στις νέες δημοκρατίες της Κεντρικής και Ανατολικής Ευρώπης. Από καιρού εις καιρόν, παρουσιάζονται αρκετές δυσκολίες σε σχέση με αυτές τις χώρες. Αυτό είναι κατανοητό. Μία δημοκρατική πολιτική κουλτούρα δεν δημιουργείται ούτε αναβιώνει από τη μία μέρα στην άλλη. Χρειάζεται χρόνο και υπάρχουν πολλά αναπάντεχα προβλήματα που χρειάζεται να επιλυθούν στην πορεία. Ήταν κατά τη σύγχρονη ιστορική περίοδο που ο κομμουνισμός κυριάρχησε για πρώτη και τελευταία, ελπίζουμε, φορά, και είμαστε, ως εκ τούτου, οι πρώτοι που ήρθαμε αντιμέτωποι με το φαινόμενο του μετακομμουνισμού. Αναγκαστήκαμε να αντιμετωπίσουμε τις συνέπειες ενός παρατεταμένου καθεστώτος φόβου και όλων των κινδύνων που συνδέονται με μία άνευ προηγουμένου αναδιανομή των κεφαλαίων. Υπήρξαν και εξακολουθούν να υπάρχουν πολλά εμπόδια και η εμπειρία μας σχετικά με αυτού του είδους την κατάσταση είναι ακόμα πολύ μικρή. Δεν υποστηρίζω τίποτα επαναστατικό, τρομερά καινοτόμο ή ριζοσπαστικό. Υποστηρίζω απλώς μια περισσότερο εις βάθος εξέταση της πραγματικής βάσης της ευρωπαϊκής ενοποίησης, μια περισσότερο εμφατική καλλιέργεια της ευρωπαϊκής μας ταυτότητας και μια σαφή παραπομπή σε έναν ηθικό κώδικα που εκτείνεται πέραν του κόσμου των άμεσων οφελών μας, ενός κόσμου που δεν οδηγεί πουθενά και που χρησιμοποιεί μόνο ποσοτικούς δείκτες για να καθορίσει την ευημερία. Έχουν περάσει είκοσι χρόνια από τότε που γεφυρώθηκε το χάσμα της Ευρώπης. Είμαι πεπεισμένος ότι η ήπειρος δεν θα επιτρέψει ποτέ ξανά να διαιρεθεί και ότι, αντιθέτως, θα αποτελέσει τόσο τόπο όσο και πηγή ακόμα βαθύτερης αλληλεγγύης και συνεργασίας. Μακάρι να μπορούσε η Ωδή στη Χαρά του Schiller να αποτελέσει για εμάς και για τους απογόνους μας κάτι παραπάνω από ένα απλό ποίημα που υμνεί τη φιλία μεταξύ των λαών, και να μετατραπεί αντιθέτως σε σύμβολο που θυμίζει τις κοινές μας προσπάθειες για έναν περισσότερο ανθρώπινο κόσμο. Εντούτοις, θεωρώ ότι η Δύση έκανε το σωστό. Οποιαδήποτε άλλη εναλλακτική θα ενείχε πολύ περισσότερα προβλήματα και θα ήταν ακόμα πιο δαπανηρή, όχι μόνο για τη Δύση αλλά, για την ακρίβεια, για όλους εμάς. Όχι μόνο ενδέχεται να βλέπαμε την επικίνδυνη πρόκληση μίας νέας διαμάχης για τις σφαίρες επιρροής ή την άμεση κυριαρχία της μίας πλευράς έναντι της άλλης, αλλά και τα αποκλεισμένα από την Δύση κράτη θα αποτελούσαν, κατά πάσα πιθανότητα, πρόσφορο έδαφος για διάφορους εθνικιστές και λαϊκιστές και την ένοπλη εθνοφυλακή αυτών, και ίσως ακόμα και χώρο επικίνδυνων τοπικών συγκρούσεων, οι οποίες θα ήταν ακόμα πιο επικίνδυνες εξαιτίας του γεγονότος ότι, για λόγους πολύ γνωστούς, ο Β´ Παγκόσμιος Πόλεμος δεν ακολουθήθηκε από μια γνήσια ειρηνευτική διάσκεψη που θα εδραίωνε τις ευρωπαϊκές μεταπολεμικές σχέσεις με δεσμευτικό, συγκεκριμένο και διαρκή τρόπο. Κατά την άποψή μου, πολλοί από αυτούς που ανέμιζαν μέχρι πρόσφατα σημαίες με το σφυροδρέπανο θα έσπευδαν να αδράξουν μια εθνική σημαία. Είδαμε πού οδηγεί αυτό στην πρώην Γιουγκοσλαβία. Είναι, βεβαίως, πασίγνωστο ότι οι δαίμονες ξυπνούν πάντα και άλλους δαίμονες. Κανείς δεν θα μπορούσε, επομένως, να πει αν η μόλυνση θα μεταπηδούσε και στο δυτικό τμήμα της Ευρώπης. Ζούμε σε μια περίοδο όπου –χάρη στην παγκοσμιοποίηση– οποιαδήποτε τοπική σύγκρουση μπορεί εύκολα να μετατραπεί σε παγκόσμια σύγκρουση. Επομένως, η επιλεχθείσα προσέγγιση ήταν η πλέον φυσική από ιστορική άποψη και η πλέον πρόσφορη από πρακτική. Ήταν, επιπλέον, μία προσέγγιση που θα μπορούσε να ερμηνευτεί ως έκφραση κοινής ευθύνης για τις ιστορικές εξελίξεις, οι απαρχές των οποίων εντοπίζονται εν μέρει στην κοντόφθαλμη πολιτική κατευνασμού που ακολούθησε ο δημοκρατικός κόσμος. Θα ήθελα να συνοψίσω λέγοντας ότι οι σημαντικές δυσκολίες που αντιμετωπίζει σήμερα μαζί μας η ΕΕ αξίζουν να τις υπομείνει, διότι οποιαδήποτε εναλλακτική μέθοδος δράσης θα ήταν σαφώς πολύ χειρότερη και πολύ πιο επικίνδυνη. Υπό τις συνθήκες αυτές, το μόνο που μπορούμε να ζητήσουμε από την Ευρώπη είναι υπομονή και κατανόηση. Το ερώτημα είναι βεβαίως τι μπορούμε να προσφέρουμε εμείς στην Ευρώπη. Από καιρό πιστεύω ότι, μετά από όσα αντέξαμε τον καιρό της απολυταρχίας, θα έπρεπε –και ευθυνόμαστε άμεσα γι’ αυτό– να είχαμε περιγράψει πειστικά την εμπειρία στους άλλους, και να έχουμε μετατρέψει όλα όσα προέκυψαν από αυτήν σε συγκεκριμένες πρωτοβουλίες. Αυτό δεν είναι εύκολο, και δεν είμαι σίγουρος ότι το έχουμε κατορθώσει. Οι απολυταρχικές ή αυταρχικές μορφές διακυβέρνησης ξεκινούν συχνά με αθέατο τρόπο και διαθέτουν πολύ εξελιγμένες μεθόδους κοινωνικού ελέγχου. Μόλις τώρα, με το πέρασμα του χρόνου, συνειδητοποιούν πολλοί από εμάς πόσο έξυπνα παγιδευτήκαμε σε ορισμένες περιπτώσεις στα δίχτυα του απολυταρχισμού. Όλα αυτά μας γεννούν μεγάλες ανησυχίες. Αυτή θα έπρεπε να είναι η συνεισφορά μας στο να εγγυηθούμε ότι αυτό που βιώσαμε εμείς δεν θα επαναληφθεί ποτέ. Τι ζητείται; Κατά πρώτο και κύριο λόγο, σαφής και ξεκάθαρη αλληλεγγύη για όλους όσοι έρχονται σήμερα αντιμέτωποι με απολυταρχικά ή αυταρχικά καθεστώτα, σε όποιο σημείο του κόσμου και αν βρίσκονται. Η εν λόγω αλληλεγγύη δεν θα πρέπει να εμποδίζεται λόγω οικονομικών ή άλλων ειδικών συμφερόντων. Ακόμα και μικροί, απαρατήρητοι συμβιβασμοί με καλές προθέσεις μπορούν –μολονότι έμμεσα και με σχετική καθυστέρηση– να έχουν ολέθριες συνέπειες. Το κακό δεν μπορεί να κατευναστεί, καθώς είναι στη φύση του να εκμεταλλεύεται κάθε προσπάθεια κατευνασμού προς όφελός του. Εξάλλου, η Ευρώπη είχε τις δικές της δυσάρεστες εμπειρίες στον τομέα του πολιτικού κατευνασμού. Η υποστήριξή μας μπορεί να είναι περισσότερο από όσο φανταζόμαστε χρήσιμη για τους φιλελεύθερους ανθρώπους ή τους ειλικρινείς μάρτυρες που δεν διστάζουν να μιλήσουν για τις συνθήκες στη Βόρεια Κορέα, τη Βιρμανία, το Ιράν, το Θιβέτ, τη Λευκορωσία, την Κούβα ή οπουδήποτε αλλού. Θα βοηθήσουμε και τους εαυτούς μας οικοδομώντας έναν καλύτερο κόσμο και μεταχειριζόμενοι ο ένας τον άλλον με καλύτερο τρόπο, με άλλα λόγια, θα είμαστε πιο συνεπείς προς το πραγματικό περιεχόμενο των αξιών που πρεσβεύουμε σε κοινοτικό επίπεδο. Το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο απένειμε πρόσφατα το Βραβείο Ζαχάρωφ στη Memorial, μία ρωσική οργάνωση που παρακολουθεί τον σεβασμό των ανθρωπίνων δικαιωμάτων στη Ρωσία. Θεωρώ ότι αυτό αποτέλεσε σημαντική πράξη. Θυμάμαι πόση σημασία είχε για τη χώρα μου όταν, παρά τις επιθυμίες της κυβέρνησης, ο γάλλος πρόεδρος προσκάλεσε κάποτε εμάς –την αντιπολίτευση– σε πρόγευμα εργασίας κατά τη διάρκεια επίσημης επίσκεψης. Αυτά τα πράγματα είναι μόνο κατ’ επίφασην επιφανειακά. Υπό ένα ολοκληρωτικό καθεστώς, είναι γεγονός ότι ένα πρόγευμα ή μία φοιτητική διαδήλωση που θα καταπνιγεί μπορεί, υπό τις κατάλληλες προϋποθέσεις, να θέσει σε κίνηση τα γρανάζια της ιστορίας."@el10 ". Mr President, ladies and gentlemen, I would like to thank you for the invitation and for the opportunity to address you during the days marking the twentieth anniversary of the dramatic breaching of the sealed borders, the cutting of the barbed wire and the tearing down of the walls between European nations and, in the case of Germany, the wall that divided one and the same nation. It was the end of the bipolar division, not only of Europe but, to a considerable extent, of the whole world. It was a moment of such historical importance that many people felt that from then onwards, the world could only prosper. The identity of every human being, except for what is innate to us as unique individuals, is created by the multiple levels of what might be described as our collective identity. Every one of us, to a greater or lesser extent, creates his own sense of belonging to family, community, region, firm, church, society or political party, to the nation, to the civilised world and, ultimately, to the population of this planet. All of this shows that we have certain types of home, whether geographical, ideological, linguistic, ethnic or otherwise, and we ourselves jointly create these homes. Our various kinds of patriotism, our aims, affinities, inclinations, pride, characteristics, traditions, customs, habits, and peculiarities also play a part in this. The world, in short, is a patchwork, humanity is a patchwork and each one of us is a patchwork. Collective sovereignty naturally arises from this sense of collective belonging. We have a certain measure of sovereignty on all of the levels of our identity, but on none of them do we have, or could we have, full sovereignty. There is one requirement: for these sovereignties to complement each other and, if possible, not to contradict each other. I am sure you have guessed that I am raising this matter now because the debates on the European Constitution and the Lisbon Treaty largely centre on the question of what sort of relationship there should be between national sovereignty and European sovereignty. The answer is clear: they should complement each other. If I feel myself to be a European, it does not mean that I cease to be a Czech. In fact, the opposite is the case: as a Czech, I am also a European. I like to say, somewhat poetically, that Europe is the homeland of our homelands. At the same time, I am sure that European sovereignty will gradually strengthen in the future. I do not know how quickly or how slowly and I do not know what twists and turns there will be on the way, but I do know that the integration process must continue. It is, after all, in the essential and even the existential interest not only of Europeans but of everyone. The reasons for this are clear: we are living in the space of a single global civilisation in which the owner of a Greenland fishing company may live in Taiwan and also own part of a bank in Brazil or the owner of a Czech mine may manage his company by computer from Iceland. In such a space, various supra-national, supra-state or continental communities will play an ever more significant role. It is not, nor will it be, the end of the nation state, but nation states are grouping together and they will continue to group together and act together in many areas. Technical and economic developments alone make this an absolute necessity. On the other hand, at a time when the world is tending towards an ominous form of unification, the constitutions of the various smaller communities of states and nations that are close to each other in one way or another can be instrumental in providing better protection to national or regional identity. The gradual and peaceful grouping together of states will also strengthen peaceful coexistence of course. Or have most of the wars of the last centuries not been wars of nation states? How better to tame the various nationalist demons than through practical cooperation between nations? Acceding to the principle of multi-layered sovereignty will, of course, only be possible against a background of civilian and political support. I have noticed that in my own country – and possibly in many other countries – people often speak in terms of ‘us’ – in my case the Czechs – and ‘them’, by which people mean that bunch of wicked foreigners in Brussels. Are we not in Brussels too, however? This division into an virtuous ‘us’ and a somehow wicked ‘them’ who seek to harm us at any price simply indicates what little understanding there is of the actual principle of integration. This, too, has to be patiently confronted. We are all in the same boat and the boat is heading in the right direction. It will continue heading in the right direction provided that all of the passengers have a sense of shared responsibility and do not just play their own games for their own ends. We do not establish importance or uniqueness in a newly-created community by shouting about our vaguely defined national interests, which simply masks a lack of inner confidence, but through purposeful ways of getting along together and participating in the common effort. For centuries, Europe has been the main centre of civilisation on this planet and has definitely regarded itself as such, even if it was wrong to do so. It therefore felt justified in exporting its culture, its religion and its inventions throughout the world, regardless of whether anyone cared to have them. The exporting of these values was often accompanied by violence. It might even be said that all of modern civilisation – not just the elements which the world considers outstanding, but also the short-sightedness of today – can be traced back to Europe. Europe should learn from all of this and resume its role in a new way. That is to say, it will no longer force anything on the world, but will seek only to inspire. It will just offer an example, from which others may take something without having to do so. It would be difficult to find a region of the Earth in which so many nationalities or ethnic groups were concentrated in various countries, so many minorities and minorities within minorities. In recent decades, Europe has nonetheless managed to create what is perhaps the most consistent supra-national grouping to be found anywhere in the world today. Most importantly, however, the grouping did not emerge as the product of violence perpetrated against the weak by the strong as was always the case in the past. On the contrary, it emerged as the product of practical agreements. Integration has therefore relocated from the battlefield to the conference hall. If nothing else, this alone can now serve as a major challenge to the rest of the world. I mentioned the increasing importance of supra-national structures in today’s world. In my opinion, the best political arrangement for the forthcoming decades would be a form of creative partnership-based cooperation between these large supra-national or continental entities, based on specific minimum social standards, which should be moral rather than political. If they are to make sense, of course, these relationships must be based on two fundamental principles: complete mutual equality and as much openness as possible. A relationship is not a partnership when, for practical reasons such as fear of oil or gas supplies being cut, someone fits blinkers to their eyes and forgets all about murders of liberal-minded journalists or similar evils that he would be glad to speak about under other circumstances. A relationship such as that is based on falsehood. Genuine partners must be able to talk to each other about everything they are thinking, in other words, the whole truth, and they must also be able to listen to the whole truth. European integration, thanks to which the greater part of our continent has lived in peace for so long, is, in effect, a unique attempt at a democratic confederation of states. It is not, nor will it immediately become, a fully-fledged federation or even a traditional confederation. It is simply something new. If only this attempt could be an example to others! However, that is not the main point. It is my belief that the European Union has an opportunity to inspire the rest of the world with something still more profound than its model of cooperation between nations. By this I mean an opportunity to try and make amends for all of the questionable ways in which Europe has determined or influenced the entire character of contemporary civilisation. It is a movement that is perhaps slowly getting under way already. It did not happen. History, of course, did not end. It is all the more important to embrace this anniversary not only as an appeal to reflect on the present but, first and foremost, as an appeal to think about the future. I would like to contribute to this appeal with five comments on the theme of European unification. I have in mind here the rejection of the cult of profit at any price, regardless of the long-term and irreversible consequences, the rejection of the cult of quantitative growth and ever-increasing growth, the rejection of the crude ideal of catching up with and overtaking America or China or whoever else, and the rejection of a dangerous and unplanned colonisation of the Earth and the mindless looting of the planet with no regard for the environment or the interests of future generations. I also have in mind smart energy saving whereby the success of a state is measured not by the growth of consumption but, on the contrary, by the reduction of consumption. Of course, all of this is possible only on the assumption that a change will begin to take place in the soul of the contemporary European. He should be – confronted with the latest discoveries of cosmology – just a little more humble, he should think about what will happen when he dies and he should bow down in solitude before the mystery of the universe; in brief, he should once again relate more to eternity and the infinite, just as he did in the early stages of European development. We should reflect seriously on the fact that nothing that has been done cannot be undone, that everything is somewhere remembered – even if only in the form of flying light – and that nothing is therefore forgiven forever. To return, however, to Europe as a partner to others, it is the case that most of the wars in the history of the human family have been about borders, in other words, territory. From this comes the important lesson that not only nation states but also supra-national communities should always know exactly where they begin and where they end. Indistinct or disputed boundaries are a frequent source of disaster. The European Union should remember this too and be clear as to its external boundaries. If it wants to tear down a boundary, it must first know where the boundary lies. It would thus endorse the idea of geographical self-identification on a broader, which is to say planetary, scale. In this way, too, it could make a significant and concrete contribution to what we all long for, which is peace between the peoples and nations of this planet. The theme of shared sovereignty arises in European debates mostly in relation to the institutional arrangements of the Union. I applaud the Union for devoting so much energy to this theme in recent years and for the successes it has achieved. It is precisely for this reason that I venture to gaze further into the future over this matter. The parliament in which you are sitting is directly elected and an effort is made for the numbers of representatives from the various states to correspond to their size. In my opinion, the European Parliament, as the only body directly elected by all Europeans, should have rather more power than is actually the case today. The job of legislating should accordingly shift more explicitly from the executive to the lawmaking authority. The European Parliament must not appear to anyone to be merely an expensive adornment of the Union. In my view, another smaller body might eventually come into being alongside the Parliament and the members of this body would be elected by the national parliaments from their own ranks, with all Member States having the same number of members. In this way, or another similar way, it would be possible to resolve two issues at the same time. Firstly, it would eliminate the feeling which arises in various national parliaments of being excluded from European decision making. Secondly, it would ensure that there was at least one Union body here guaranteeing absolute equality to all member countries. Such a body would meet only rarely, of course, when a certain number of members requested it, and only in relation to issues requiring consensus. This solution would also mean that appointments to the Commission would not have to be made in such a complex way in accordance with the nationality key and the European Council would not have to have such complex vote-counting arrangements. I admit that I personally think it is more important to have commissioners who are genuinely the leading professionals in their field rather than to have my own fellow nationals or even fellow party members at any price. The European Council currently comprises an odd combination of executive and representative authority. Even its position needs to be clarified. I believe that it should be something akin to the position of a Head of State in a parliamentary democracy, comprising therefore a sort of partly obscure and partly visible collective head of the confederation of states, the visible representative of which, intelligible to all, would be an individual, of course, that is to say a president, whose existence is already envisaged in the Lisbon Treaty and who is a very important figure, bearing in mind that wherever some form of collective head of state appears, it usually presages the break-up of the state. I am not saying that this may also happen in the case of a supra-national community, but nonetheless I do feel that there should be a single human face somewhere at the top which would represent the entire complicated machinery and thanks to which all of it would be better understood. I have already said many times that I would consider it excellent if, sometime in the future, there could be a slim, intelligible and readable European Constitution which could be understood even by schoolchildren and if all the rest – now running to thousands of pages – could be mere appendices to this. The Charter of Fundamental Rights, as the text which formulates the values or ideals on which the Union is based, which it strives to conform to and which it bears in mind when taking decisions, would naturally form an organic component or actual first section of such a Constitution. Ladies and gentlemen, I would like to make a final comment which will, to some extent, bring me back to the point I started from. Viewed from afar, the European Union looks like a highly technocratic body, concerned only with economics and money. The eternal haggling over the budget, quotas, customs duty, taxes, business regulations and various other regulations are perhaps necessary and I do not condemn them in any way. I even think that the famous recommendations or standards on how to cook goulash – a common target for eurosceptic ridicule – are intended more as a protection of something Czech or Hungarian rather than as an attack on the Member State concerned and its identity. Nonetheless, however, I think that the Union should still place greater and more visible emphasis on what are actually the most important things, that is to say, its spiritual and value-related foundations. The Union represents an unprecedented attempt to construct a large and original supra-national community on the basis of respect for human freedoms and human dignity, on a foundation of genuine and not merely apparent or formal democracy and on a belief in common sense, decency and an ability for equal dialogue within the community and with anyone else. It is also based, of course, on respect for individual nations, their traditions, achievements, the territories they occupy, their homes and the landscapes in which these homes are located. And also, of course, on respect for human rights and human solidarity. Europe’s rich spiritual and cultural history – founded on a combination of classical, Jewish, Christian, Islamic and later Renaissance and Enlightenment elements, has created a body of incontestable values, to which the European Union may have given its verbal endorsement, but which it often conceives of only as an attractive wrapping for the things that really matter. Is it not these values, however, which do matter first and foremost and is it not, on the contrary, these values which give direction to everything else? None of us were fully prepared for the surprisingly rapid fall of the Iron Curtain, nor could we have been. It would have been unnatural. A period of specific dilemmas, examinations of various alternatives and uncertainty therefore followed. Finally, NATO took the courageous step of allowing in new members, thereby guaranteeing their security and enabling them to concentrate on preparing for accession to the European Union. After that, the Union genuinely opened its doors to the new democracies of Central and Eastern Europe. From time to time, there are various difficulties with these countries. That is quite understandable. A democratic political culture cannot be created or revived on a day to day basis. It takes time and there are a host of unexpected problems that need resolving along the way. It was in the modern historical period that Communism held sway for the first and hopefully last time, and we were therefore the first to encounter the phenomenon of post-communism. We had to deal with the consequences of a protracted regime of fear and all the risks connected with a historically unprecedented redistribution of assets. There have been, and there still are, many obstacles and our experience with this state of affairs is still in its infancy. I am not advocating anything revolutionary, epoch-making or radical here. I am merely advocating a more profound reflection on the actual basis of European unification, a more emphatic cultivation of our Europeanness and an articulate reference to a moral code which extends beyond the world of our immediate benefits, a world which leads nowhere and which uses only quantitative indicators to determine prosperity. It is twenty years since Europe’s rift was healed. I firmly believe that the continent will never again allow itself to be divided and that, on the contrary, it will be both a space and a source of ever deeper solidarity and cooperation. If only Schiller’s Ode to Joy could become for us and for our descendants more than just a poem celebrating friendship between peoples, expanding instead into an evocative symbol of our common efforts towards a more humane world. Nonetheless, I believe that the West did the right thing. Every other alternative would have entailed many more problems and would have been even more costly, not only for the West but, in fact, for all of us. Not only might we have seen the dangerous development of a new struggle over spheres of influence or the direct domination of one side by another, but also the states locked out by the West would, in all likelihood, have become a playground for various nationalists and populists and their armed militias and possibly even a region of dangerous local conflicts, all the more dangerous for the fact that, for reasons that are well-known, the Second World War was not followed by a genuine peace conference that might have established European post-war relations in a binding, exact and lasting manner. In my opinion, many of those that waved flags bearing the hammer and sickle until recently would be very quick to take up a national flag. We saw what that leads to in the former Yugoslavia. It is a well known fact, of course, that demons always awaken further demons. No one can say, therefore, whether the contagion would have jumped across to the western part of Europe. We are living in an era when – thanks to globalisation – any local conflict can easily grow into a world conflict. The chosen approach was therefore the most natural in historical terms and the most expedient in practical terms. It was, moreover, an approach that could be interpreted as an expression of shared responsibility for historical developments, the beginnings of which lay partly in the short-sighted policy of appeasement pursued by the democratic world. I would like to summarise by saying that the considerable difficulties the EU has with us today are worth shouldering because any of the alternative courses of action would clearly have been much worse and much more dangerous. In these circumstances, all that we can ask from Europe is patience and understanding. What we can offer to Europe is the question, of course. I have long believed, after what we endured in the era of totalitarianism, that we should have – for we are directly guilty – explained the experience convincingly to others, transforming everything that emerged from it into concrete initiatives. That is no easy matter and I am not sure we have achieved it yet. Totalitarian or authoritarian forms of government often have very unobtrusive beginnings and very refined methods of social control. Only now, with the passage of time, do many of us realise how cleverly we were sometimes drawn into the webs of totalitarianism. All of this makes us particularly wary. That should be our contribution towards a guarantee that what we experienced can never happen again. What is required? First and foremost, clear and explicit solidarity with everyone who is confronting totalitarian or authoritarian regimes today, wherever they are in the world. The solidarity in question should not be impeded by any economic or other special interests. Even small, inconspicuous and well-intentioned compromises can – albeit indirectly and with some delay – lead to fateful consequences. Evil cannot be appeased, as it is in the nature of evil to exploit every appeasement for its own ends. Besides, Europe has its own unhappy experience of political appeasement. Our support can be of more help than we might imagine to liberal-minded people or outspoken witnesses of the conditions in North Korea, Burma, Iran, Tibet, Belarus, Cuba or wherever else. We will also be helping ourselves. We will be helping ourselves to build a better world and to treat each other in a better way, in other words, to be truer to the actual content of the values we subscribe to at a communal level. The European Parliament recently awarded the Sakharov Prize to Memorial, a Russian organisation monitoring respect for human rights in Russia. I believe this was an important act. I remember the significance it had in my own country when, against the wishes of the government, the French President once invited us – the opposition – for a working breakfast during a state visit. These things are only seemingly superficial. Under totalitarian rule, it is simply a fact that one breakfast or one suppressed student demonstration can, in the right circumstances, set history in motion."@en4 ". Señor Presidente, Señorías, les agradezco su invitación y la oportunidad que me brindan de dirigirme a ustedes con motivo del vigésimo aniversario del día en el que cayeron de forma espectacular las barreras de las fronteras, fueron cortados los alambres de púas y desaparecieron los muros que separaban las naciones de Europa y, en el caso de Alemania, el muro que dividía las dos mitades de una misma nación. Supuso el final de la división bipolar no solamente de Europa sino también, en un sentido mucho más amplio, de todo el planeta. Fue un momento de tal relevancia histórica que muchos tuvieron la impresión de que, en adelante, la paz y la prosperidad reinarían en el mundo. Nuestra identidad no solamente se compone de lo que nos es propio y único como individuos, sino también de las llamadas capas compartidas de identidad. Nuestra identidad, en mayor o menor medida, también es el resultado de nuestra pertenencia a una familia, comunidad, región, empresa, iglesia, asociación, partido político, nación o civilización, y, evidentemente, de nuestra pertenencia a la Humanidad. Todo ello está relacionado con los diferentes tipos de hogar que podemos tener, ya sean de carácter geográfico, de opinión, lingüístico, étnico, etc. Todos y cada uno de estos aspectos contribuyen a crearnos. La identidad también se asocia a los diferentes tipos de patriotismo y a nuestros objetivos, afinidades, inclinaciones, fuentes de orgullo, símbolos, tradiciones, costumbres, hábitos y peculiaridades. En resumen, el mundo es variado, la Humanidad es variada y cada uno de nosotros también lo es. Evidentemente, esta pertenencia compartida también constituye el origen de la soberanía compartida. Todos los niveles de nuestra identidad encierran un determinado grado de soberanía, pero en ninguno de ellos dicha soberanía es absoluta; en realidad, no puede serlo. Lo que realmente importa es que estas soberanías se complementen y, en la medida de lo posible, no se opongan entre sí. Estoy seguro de que ya se imaginan por qué estoy planteando esta serie de consideraciones precisamente ahora: al fin y al cabo, los debates sobre la Constitución Europea y el Tratado de Lisboa se centran, en gran medida, en determinar qué relación ha de establecerse entre la soberanía nacional y la europea. La respuesta es evidente: ambas han de complementarse. Que yo me sienta europeo no significa, en absoluto, que deje de ser checo. Al contrario, puesto que soy checo, soy europeo. Suelo decir en un modo un tanto poético que Europa es la patria de nuestras patrias. Al mismo tiempo, estoy convencido de que la soberanía europea se reforzará gradualmente en el futuro. No sé si lo hará rápida o lentamente, ni qué sinuosos caminos tomará, pero lo que sí sé es que el proceso de integración debe continuar, ya que nos beneficia de forma sustancial, mejor dicho, existencial, a todos, no solamente a los europeos. Las razones no pueden ser más claras: formamos parte de una única civilización globalizada en la que poco importa que el propietario de una empresa de pesca de Groenlandia viva en Taiwán y posea parte de un banco en Brasil, o que el dueño de unas minas de la República Checa dirija su explotación a través de un ordenador desde Islandia. En este contexto, las asociaciones supranacionales o continentales desempeñan, y desempeñarán, un papel cada vez más importante. No se trata de la desaparición de los Estados nacionales, ni ahora ni más adelante. Simplemente seguirán asociándose y actuando juntos en diferentes áreas. La evolución técnica y económica no les deja otra opción. Por otra parte, en una época en la que el mundo se encamina hacia una desastrosa homogenización, la creación de pequeñas asociaciones de Estados y naciones, más o menos afines, puede constituir uno de los medios más eficaces de garantizar la protección de las identidades regionales o nacionales. Asimismo, la asociación progresiva y no forzada de diferentes Estados refuerza lógicamente la coexistencia pacífica. ¿No fueron la mayoría de las guerras de los últimos siglos conflictos entre Estados-naciones? ¿Existe un modo mejor de controlar los demonios nacionalistas que la colaboración real entre diferentes naciones? Sin embargo, solamente podemos aceptar el principio de una soberanía de múltiples capas si se asocia a una identificación cívica y política. He observado que, en mi país —y probablemente en muchos otros—, solemos hablar de «nosotros», en mi caso, los checos, y de «ellos», refiriéndonos a esos malvados extranjeros de Bruselas. Pero ¿no estamos nosotros también en Bruselas? Esta distinción entre «nosotros», los buenos por antonomasia, y «ellos», los malos que quieren perjudicarnos a toda costa, demuestra la incomprensión que se cierne sobre el principio de integración. Se trata, pues, de una cuestión que también debemos abordar armados de paciencia. Todos estamos en el mismo barco; un barco que navega en la dirección correcta. Y mantendrá ese rumbo siempre y cuando todos sus pasajeros asuman una responsabilidad compartida y no emprendan la marcha solos en beneficio propio. Hacer mucho ruido en torno a imprecisos intereses nacionales no nos permitirá alcanzar una posición única o de prestigio en la comunidad existente; tan solo sirve para ocultar la falta de confianza en nosotros mismos. Esa posición solamente puede alcanzarse a través de una interacción significativa con los demás y de nuestro compromiso con la causa común. Durante largos siglos, Europa fue el centro de la civilización mundial, e incluso cuando no lo era, al menos ella así lo creía. Por ello, se sentía autorizada a exportar su cultura, su religión y sus invenciones al mundo entero; poco importaba si los demás se lo habían pedido. Y eso no es todo, pues en numerosas ocasiones estos valores se exportaron mediante el uso de la fuerza. De hecho, podríamos incluso afirmar que toda la civilización moderna —con todo su esplendor, pero también, y en igual medida, con su miopía actual— vio la luz en Europa. Europa debería aprender de todo ello y hallar un nuevo modo de servirse de esta experiencia, para dejar de imponer su criterio al mundo, convirtiéndose únicamente en una fuente de inspiración, proponiendo un ejemplo que los demás pueden optar por seguir libremente, sin que estén obligados a ello. Es difícil encontrar en nuestro planeta una región en la que se concentren tantas naciones o grupos étnicos diferentes, por no mencionar a todas las minorías y las minorías dentro de las minorías. Pese a ello, a lo largo de las últimas décadas, Europa ha logrado crear la que probablemente sea la unión supranacional más sólida del mundo actual. Y, sin embargo —y esto es lo más importante—, esta unión no nació, como siempre había sucedido en el pasado, de la subyugación de los más débiles por parte de los más fuertes. Al contrario, fue el fruto de un acuerdo pragmático. De este modo, la integración pasó del campo de batalla a la sala de reuniones. Este logro constituye por sí solo todo un desafío para el resto del mundo. Ya he mencionado la creciente importancia de las entidades supranacionales en el mundo actual. Para mí, la obtención de un orden político óptimo en las próximas décadas pasa por la cooperación y asociación creadoras de estas grandes entidades supranacionales o continentales, basadas en unos principios mínimos comunes, de orden moral más que político. Sin embargo, para que estas relaciones tengan sentido, han de descansar sobre dos principios fundamentales: la total igualdad recíproca y la máxima sinceridad. Una relación en la que por razones prácticas —por ejemplo, el miedo a la interrupción del suministro de gas o de petróleo— algunos prefieren apartar la vista y olvidarse de todos los periodistas asesinados por haber defendido la libertad de expresión o de cualquier otro suceso similar, que, en otras circunstancias, habrían denunciado abiertamente, no es una relación de asociación, ya que se basa en la hipocresía. Los verdaderos socios han de ser totalmente sinceros el uno con el otro: no deben ocultar la verdad y también tienen que ser capaces de escucharla. La integración europea, gracias a la que la mayor parte de nuestro continente vive en paz desde hace años, representa la única tentativa real de unión democrática entre Estados. No se trata de una verdadera federación, ni siquiera de una confederación tradicional; aún queda mucho para llegar a ese estadio. Es simplemente algo completamente nuevo. ¡Ojalá esta experiencia pueda servir de ejemplo a otros! Pero no es eso lo principal. Yo creo que la Unión Europea puede servir de inspiración al resto del mundo en relación con algo mucho más profundo que su modelo de cooperación internacional. Me refiero a la oportunidad que tiene de esforzarse por corregir de forma sistemática todos los controvertidos principios con los que Europa ha predeterminado o modelado el carácter de la civilización contemporánea. Se trata de un proceso que puede que ya haya comenzado. Pero no fue así. La Historia, como no podía ser de otra manera, siguió su curso. Y por ello es aún más importante, si cabe, que no sólo aprovechemos este aniversario como una invitación para reflexionar acerca del presente, sino, sobre todo, como una oportunidad para meditar sobre lo que nos depara el futuro. Me gustaría contribuir a dicha reflexión a través de cinco observaciones sobre el tema de la unificación europea. Lo que quiero decir es que hemos de dejar de idolatrar la obtención de beneficios a cualquier precio sin tener en cuenta sus irreversibles efectos a largo plazo, el crecimiento cuantitativo y el «crecimiento del crecimiento», el viejo ideal de alcanzar o incluso superar a los Estados Unidos, a China o a cualquier otro país que nos lleve ventaja, así como la peligrosa y arbitraria colonización de la Tierra y el saqueo irracional del planeta sin consideración alguna por el medio ambiente ni los intereses de las generaciones futuras. Estoy pensando, lógicamente, en los ingeniosos modos de ahorrar energía que hemos descubierto, en un momento en el que el éxito de un Estado no se mide por el crecimiento, sino por la caída, de su consumo. No obstante, todo esto solamente es posible si algo comienza a cambiar en el fuero interno de los europeos de hoy en día. A la luz de los últimos descubrimientos cosmológicos, los europeos deberían mostrarse un poco más humildes y meditar acerca de lo que sucederá tras su muerte. Deberían inclinarse ante el misterio del Universo y del ser propiamente dicho. En resumen, deberían volver a tener constantemente presentes la eternidad y la infinidad, tal como sucedía en las primeras etapas de la evolución europea. No podemos olvidar que nada de lo que ha sucedido puede deshacerse y que el recuerdo de lo acaecido nunca desaparece por completo, aunque no sea ahora más que una reminiscencia fugaz, por lo que nada se perdona para siempre. Pero retomemos la cuestión de Europa en su calidad de socio: la abrumadora mayoría de las guerras que han asolado la Humanidad perseguían el control de una frontera o un territorio. De ello podemos extraer una importante lección: no solamente los Estados-nación sino también las comunidades supranacionales han de saber dónde comienzan y dónde terminan sus territorios. Los límites difusos o controvertidos suelen ser fuente de conflictos. La Unión Europea debería tenerlo presente. Por ello, ha de definir con mayor precisión sus fronteras exteriores. Si quiere echar abajo las fronteras, primero tiene que saber dónde se encuentran. Así pues, la idea de autoidentificación geográfica debería entenderse en un contexto mucho más amplio, a escala planetaria. Constituiría asimismo una importante y concreta contribución al objetivo que todos anhelamos: la paz entre los pueblos y las naciones de este planeta. En los debates sobre Europa, la cuestión de la soberanía compartida suele tratarse en conexión con la organización institucional de la Unión Europea. Respeto los esfuerzos que la UE ha realizado en este campo en los últimos años, así como sus logros. Y desde este respeto, me permito el atrevimiento de analizar la cuestión desde una perspectiva a largo plazo. Este Parlamento del que ustedes forman parte es elegido por sufragio directo y el reparto de los escaños entre los distintos países se realiza en función de su tamaño. Creo que el Parlamento Europeo debería gozar de mayores poderes de los que posee en la actualidad, puesto que se trata del único órgano directamente elegido por todos los ciudadanos europeos. Así pues, la actividad legislativa debería transferirse con mayor claridad del poder ejecutivo al poder legislativo. Nadie debería percibir el Parlamento Europeo como un simple, pero costoso, adorno de la UE. No obstante, estoy convencido de que en el futuro podría ver la luz otro organismo, si bien de menor tamaño; los parlamentos nacionales elegirían entre sus miembros a sus representantes en este nuevo órgano y cada Estado miembro contaría con igual número de miembros. Esta estructura, u otra de similares características, permitiría resolver dos cuestiones al mismo tiempo: en primer lugar, los Parlamentos nacionales dejarían de sentirse excluidos del proceso europeo de toma de decisiones y, en segundo lugar, se contaría con un órgano europeo en el que quedaría garantizada la absoluta igualdad de todos los Estados miembros. Dicho órgano solo se reuniría en ocasiones excepcionales, únicamente cuando un determinado número de miembros lo solicitara y solamente en relación con materias que requieran un consenso. Además, si se adopta esta solución, la composición de la Comisión ya no tendría que basarse en una ponderación nacional tan complicada y el Consejo no tendría que contar sus votos de un modo tan complejo. En mi opinión, es más importante que los comisarios sean realmente los mejores en su campo que el hecho de que sean mis compatriotas a toda costa o de que pertenezcan a mi partido. Por lo que respecta al Consejo Europeo, se trata en la actualidad de una extraña mezcla de autoridad ejecutiva y representativa. Su estatus también debería ser objeto de clarificación. Debería asemejarse al estatus de los Jefes de Estado en una democracia parlamentaria; en otras palabras, debería constituir una forma de dirección colectiva, semioculta y semimanifiesta, de la unión de Estados, cuyo representante visible, conocido por todos, sería naturalmente una persona física: el Presidente. Esta figura, que ya ha sido prevista por el Tratado de Lisboa, reviste una gran importancia: no debemos olvidar que siempre que emerge determinada forma de liderazgo colectivo, generalmente existe un riesgo de colapso. No quiero decir con ello que esta premisa deba necesariamente aplicarse a las comunidades supranacionales, pero tengo la impresión, no obstante, de que solamente debería existir un único semblante humano en representación de esta compleja maquinaria, lo que permitiría garantizar una mejor comprensión de la misma. Ya he mencionado más de una vez que, en mi opinión, sería formidable que, en algún momento futuro, existiese una Constitución Europea breve, inteligible y fácil de leer, que incluso los niños puedan comprender, y el resto —que ya se compone de miles y miles de páginas— tan sólo serían anexos a la misma. Naturalmente, una parte de dicha Constitución, o incluso su primera sección, debería ser una Carta de Derechos Fundamentales, en la que se establecerían los valores e ideales en los que se basa la Unión Europea, por cuyo respeto aboga y que tiene presentes a la hora de tomar decisiones. Señorías, permítanme una última observación para enlazar con el comienzo de mi intervención. Vista desde la distancia, la Unión Europea parece un organismo altamente tecnocrático que solamente se ocupa de cuestiones económicas y monetarias. Las interminables conversaciones sobre el presupuesto, las cuotas, los derechos aduaneros, los impuestos, las normas comerciales y todo tipo de reglamentaciones son probablemente necesarias, y no seré yo quien las desdeñe lo más mínimo. Es más, de hecho creo que las notorias recomendaciones o normas relativas a la preparación del goulash, tradicionales objetivos del sarcasmo euroescéptico, pretenden en realidad proteger algo típicamente checo o húngaro y, en ningún caso, atacan a un Estado miembro determinado o a su identidad. No obstante, creo que la UE debería hacer mayor hincapié, y de forma más ostensible, en aquello que reviste verdadera importancia, a saber, sus fundamentos espirituales y sus valores. Al fin y al cabo, se trata de una tentativa sin precedentes de construir una gran y excepcional comunidad supranacional basada en el respeto de la dignidad y las libertades humanas y en una verdadera democracia, que no sea solamente formal o figurada, dotada de sentido común, honradez y la capacidad de mantener un diálogo en pie de igualdad tanto dentro de la propia comunidad como fuera de la misma, y cimentada asimismo en el respeto de las naciones individuales, sus tradiciones y logros y los territorios que ocupan, y de sus hogares y las regiones en las que estos se hallan, así como en el respeto de los derechos humanos y la solidaridad humana. La rica historia espiritual y cultural de Europa, en la que se combinan elementos de la antigüedad, el judaísmo, el cristianismo, el islamismo y, más recientemente, el Renacimiento y la Ilustración, ha dado forma a un conjunto de valores incuestionables, que la Unión Europea no se cansa de repetir —no cabe duda de ello—, pero de los que a menudo sólo se sirve como el bonito envoltorio de lo que de verdad le importa. Pero ¿no constituyen estos valores su verdadera esencia? ¿No son ellos los que sirven de guía para todo lo demás? Nadie estaba realmente preparado para una caída tan increíblemente rápida del Telón de Acero. Nadie podía estarlo. Lo contrario habría resultado ilógico. Por ello, sobrevino un periodo de perplejidad, de búsqueda de diferentes alternativas, de incertidumbre. La OTAN tomó la valiente decisión de aceptar a nuevos miembros, garantizándoles así su seguridad, lo que les permitió concentrarse en su preparación para entrar en la Unión Europea. Más tarde, la UE comenzó realmente a abrir sus puertas a las nuevas democracias de Europa Central y Oriental. En ocasiones, estos países le provocan dolores de cabeza de muy diversa índole, pero es perfectamente comprensible. La cultura política democrática no puede crearse ni renovarse de la noche a la mañana. Es un proceso largo, plagado de todo tipo de imprevistos que hay que superar mientras se continúa avanzando. El comunismo solamente se ha impuesto en una ocasión en la historia moderna —esperemos que también se trate de la última—, por lo que el fenómeno del poscomunismo era nuevo para nosotros. Tuvimos que hacer frente a las secuelas del imperio del miedo que había reinado durante largos años, así como a los peligros que entrañaba una redistribución de la propiedad sin precedentes en nuestra historia. Eran muchos los obstáculos —y lo siguen siendo—, y sólo ahora empezamos a poseer la experiencia necesaria para abordar una situación de estas características. No defiendo, con esto, nada realmente revolucionario o radical. Tan solamente invito a reflexionar con más profundidad sobre los cimientos de la unificación europea, a cultivar en mayor medida nuestra especificidad europea y establecer una relación mejor articulada con el orden moral que va más allá de nuestro beneficio inmediato, o de un mundo que avanza a la deriva movido únicamente por la búsqueda de la prosperidad y determinado exclusivamente por indicadores cuantitativos. Ya hace veinte años que dejamos atrás la Europa dividida en dos mitades. Creo firmemente que Europa nunca permitirá que la dividan de nuevo; por el contrario, se convertirá en la pionera de una mayor y más profunda solidaridad y cooperación. Mi deseo es que la «Oda a la Alegría» de Schiller deje de ser para nosotros y nuestros descendientes simplemente un poema que celebra la amistad entre los pueblos y que se transforme en un poderoso símbolo de nuestra lucha común por un mundo más humano. Creo, no obstante, que Occidente hizo bien las cosas. Cualquier otra alternativa habría ocasionado muchas más complicaciones tanto a sí mismo como al resto del mundo, y habría resultado mucho más costosa. Podría haber dado lugar a una nueva lucha por las esferas de influencia o por la dominación directa de un grupo sobre otro y, además, los Estados que se hubieran quedado a las puertas de Occidente probablemente se habrían convertido en el terreno de juego de nacionalistas y populistas acompañados de sus milicias armadas, y quizás también en el escenario de peligrosos conflictos locales; un peligro que podría haberse visto multiplicado por el hecho de que, tras la Segunda Guerra Mundial, por razones sobradamente conocidas, no se celebró ninguna conferencia de paz para fijar de forma vinculante, precisa y duradera los términos de la posguerra en Europa. Creo que muchos de los que hasta hacía poco habían enarbolado una bandera con la hoz y el martillo ondearon, con gran premura, la bandera nacional. Pudimos constatar, en la antigua Yugoslavia, adónde podía conducir ese camino. Los demonios —por todos es sabido— siempre despiertan otros demonios. Por ello, nadie sabe con certeza si esta epidemia podría haberse incluso propagado en la mitad occidental de Europa. Vivimos en una época en la que todo conflicto local, como consecuencia de la globalización, puede fácilmente devenir en conflicto internacional. Así pues, el enfoque adoptado fue el más lógico desde un punto de vista histórico y el más adecuado en la práctica. Además, también podía ser interpretado como la expresión de una corresponsabilidad meditada, fruto del modo en que habían evolucionado las cosas en el pasado más reciente; una evolución cuyos orígenes se remontaban en parte a una serie de concesiones que el mundo democrático había hecho pensando únicamente a corto plazo. En resumen, por muchos problemas que hayamos podido causarle a la Unión Europea hasta ahora, han valido la pena, porque cualquier otra alternativa al curso que tomaron los acontecimientos habría resultado, con casi toda probabilidad, mucho más peligrosa y sencillamente peor. En estas circunstancias, todo lo que se puede pedir a Europa es paciencia y comprensión. No obstante, lo que de verdad cuenta es lo que nosotros podemos ofrecer a Europa. Desde hace mucho tiempo pienso que, después de lo que padecimos bajo los regímenes totalitarios, necesitábamos —incluso diría que estábamos obligados a ello— compartir nuestra experiencia con los demás, con convicción y de forma sencilla, y realizar recomendaciones concretas basadas en sus implicaciones. No es tarea fácil, y no estoy seguro de que lo hayamos logrado por el momento. En realidad, las formas de gobierno totalitario o autoritario suelen llegar al poder sin hacer ruido y recurren a métodos muy ingeniosos para controlar la sociedad. Sólo ahora, gracias a la perspectiva que nos brinda el paso del tiempo, muchos nos damos cuenta de hasta qué punto nos habíamos dejado atrapar por la red del totalitarismo. Todo ello nos obliga a actuar con prudencia. Esta prudencia nos permitirá contribuir al logro de un objetivo: garantizar que lo que padecimos nunca volverá a repetirse. ¿Cómo hacerlo? Sobre todo, hemos de ser clara e inequívocamente solidarios con todos aquellos que, hoy en día, en cualquier parte del mundo, se enfrentan a un régimen totalitario o autoritario. Dicha solidaridad no deber estar sometida a intereses económicos o de otra índole. Incluso un compromiso de poco alcance, discreto y bienintencionado puede tener fatales consecuencias, aunque éstas sólo se manifiesten a largo plazo e indirectamente. Frente al mal no podemos retroceder, porque el mal, por su naturaleza, saca provecho de hasta la más mínima de nuestras concesiones. Además, Europa ya ha atravesado por desafortunadas experiencias cuando ha tratado de imponer sus políticas de paz a cualquier precio. Nuestro apoyo puede ayudar, más de lo que creemos, a los espíritus libres o a los testigos que se hacen eco de la situación que se vive en Corea del Norte, Birmania, Irán, el Tíbet, Bielorrusia, Cuba, etc. Pero también supondrá una ayuda para nosotros. Nos ayudará a construir un mundo mejor siendo fieles a nosotros mismos, o, en otras palabras, a poner en práctica los valores que defendemos públicamente. El Parlamento Europeo concedió recientemente el Premio Sájarov a «Memorial», asociación rusa que vela por el respeto de los derechos humanos en Rusia. Creo que se trata de una decisión muy significativa. Recuerdo la repercusión que tuvo en mi país el hecho de que n una ocasión, en contra de la voluntad del Gobierno, el Presidente francés nos invitó —a nosotros, la oposición— a un desayuno de trabajo durante su visita de Estado. Son situaciones que pueden resultar aparentemente superficiales. Pero las cosas funcionan así en un régimen totalitario: un simple desayuno o la represión de una insignificante manifestación estudiantil pueden, en determinadas circunstancias, cambiar el curso de la Historia."@es21 "Austatud president, head kolleegid! Ma tänan teid kutse ning võimaluse eest võtta siin sõna ajal, mil tähistame kahekümnendat aastat, mis on möödunud ajast, mil dramaatiliselt kinnistest piiridest läbi murti, okastraadid läbi lõigati ja Euroopa rahvaid ning Saksamaa puhul ühte rahvast lahutanud müürid maha rebiti. See oli kahepooluselise jagunemise lõpp, mitte ainult Euroopa jaoks, vaid arvestataval määral terve maailma jaoks. See oli nii oluline ajalooline hetk, et paljud tundsid, et sellest ajast peale said asjad maailmas ainult paremaks minna. Iga inimese identiteet peale kõige selle, mis on meile individuaalselt omane, kujuneb mitmel tasemel, mida võiks nimetada meie kollektiivseks identiteediks. Igaüks meist loob suuremal või vähemal määral enda jaoks perekonda, kogukonda, religiooni, ettevõttesse, ühiskonda või poliitilisse fraktsiooni, rahvusesse, tsiviliseeritud maailma ning lõpuks kogu planeedi rahva hulka kuulumise tunde. See kõik näitab, et meil on teatud tüüpi kodu, olgu see siis geograafiline, ideoloogiline, keeleline, etniline või mingit muud tüüpi, ning need kodud loome me endale üheskoos. Tähtsat rolli mängivad selles ka meie eri laadi patriotism, meie eesmärgid, vastastikused suhted, kalduvused, uhkus, iseloomuomadused, traditsioonid, kombed, tavad ja omapärad. Ühesõnaga, maailm, inimkond ja igaüks meist on kokku lapitud. Kollektiivne suveräänsus tuleneb loomulikult sellest kollektiivsest ühtekuuluvustundest. Meil on teatud määral suveräänsust igal meie identiteedi tasandil, kuid mitte ühegi puhul neist ei ole meil täielikku suveräänsust. Seda ei saagi olla. On vaid üks eeltingimus: need iseseisvused peavad üksteist toetama ning võimalusel ei tohi need olla omavahel vastuolus. Olen kindel, et olete juba aru saanud, et tõstatan selle küsimuse just nüüd, kuna vaidlused Euroopa põhiseaduse ja Lissaboni lepingu üle on suuremalt jaolt suunatud küsimusele, milline peaks olema suhe siseriikliku suveräänsuse ja Euroopa suveräänsuse vahel. Vastus on ilmne: need peaksid teineteist täiendama. Kui tunnen end eurooplasena, siis ei tähenda see, et ma ei ole enam tšehh. Pigem vastupidi: tšehhina olen ma ka eurooplane. Mulle meeldib öelda pisut poeetiliselt, et Euroopa on meie kodumaade kodumaa. Samas olen kindel, et tulevikus muutub Euroopa suveräänsus tugevamaks. Ma ei tea, kui kiiresti või kui aeglaselt ning ma ei tea millised takistused võivad teel esineda, aga ma tean, et integratsiooniprotsess peab jätkuma. Mängus on ikkagi mitte ainult eurooplaste, vaid kõigi inimeste olulised ja isegi eksistentsiaalsed huvid. Selle põhjus on ilmne: me elame ühes üleilmses tsivilisatsiooniruumis, kus Gröönimaa kalapüügifirma omanik võib elada Taiwanis ning omada samas ka osa ühest Brasiilia pangast või mõne Tšehhi kaevanduse omanik juhatab oma ettevõtet arvuti abil Islandilt. Sellises ruumis mängivad veelgi suuremat rolli eri rahvusülesed, riigiülesed või kontinentaalsed kogukonnad. See pole ning sellest ei saa rahvusriigi lõpp, vaid rahvusriigid kogunevad kokku. Need kogunevad ja tegutsevad koos paljudel aladel. See on hädavajalik juba tehniliste ja majanduslike arengute tõttu. Teisest küljest võivad sel ajal, kui maailm liigub mingit laadi kurjakuulutava ühinemise poole, väikeste eri viisidel üksteisele lähedaste riiklike ja rahvuslike kogukondade põhiseadused olla vajalikud vahendid selleks, et pakkuda paremat kaitset riikliku ja regionaalse identiteedi jaoks. Riikide järkjärguline ja rahumeelne liitumine tugevdab loomulikult ka rahumeelset kooseksisteerimist. Või ei ole siis enamik viimaste sajandite sõdadest olnud sõjad rahvusriikide vahel? Kuidas taltsutada paremini neid eri natsionalistlikke deemoneid, kui mitte praktilise koostööga rahvaste vahel? Kuid loomulikult on mitmekihilisele suveräänsusele järele andmine võimalik ainult avaliku ja poliitilise toe taustal. Olen tähele pannud, et minu oma riigis – võimalik, et ka teistes riikides – räägivad inimesed tihti meist – minu puhul tšehhidest – ja neist, ehk siis sellest õelast võõramaalaste kambast Brüsselis. Aga kas ka meie pole mitte Brüsselis? Selline jaotus nagu meie kui vooruslikud ja nemad kui kuidagimoodi õelad, nemad, kes meile iga hinna eest kurja tahavad teha, näitab lihtsalt seda, kui väga vähe integratsiooni põhimõtet tegelikult mõistetakse. Ka sellele tuleb vaikselt lahendust otsida. Oleme kõik ühes paadis ja see paat liigub õiges suunas. Jätkame ka selles suunas liikumist, juhul kui kõigil reisijatel on ühise vastutuse tunne ning nad ei mängi kõigest oma eesmärkide saavutamiseks enda mänge. Vastloodud ühenduses ei looda olulisust või ainulaadsust oma ähmaselt määratletud siseriiklikke huvisid välja karjudes, millega varjatakse lihtsalt sisemise enesekindluse puudumist. Selleks on vaja eesmärgipäraseid viise omavahel läbi saamiseks ning osalemist ühiste saavutuste nimel. Juba sajandeid on Euroopa olnud meie planeedi tsivilisatsiooni keskuseks ja kohe kindlasti on Euroopa seda endast arvanud, isegi siis, kui see nii pole olnud. Seepärast paistis Euroopa kultuuri, religiooni ja leiutiste eksportimine ülejäänud maailma olevat õigustatud, hoolis siis keegi neist või mitte. Nende väärtuste eksportimisega kaasnes tihti vägivald. Võiks isegi öelda, et kogu kaasaegne tsivilisatsioon –mitte ainult elemendid, mida maailma silmapaistvaks peab, vaid ka tänapäevane lühinägelikkus – leiab oma alge Euroopast. Euroopa peab kõigest sellest õppima ning oma rolli uuel viisil täitma. See tähendab, et Euroopa ei suru oma tahet enam maailmale peale, vaid püüab kõigest inspireerida. Euroopa pakub näidet, millest teised eeskuju võtta võivad, kuid milleks nad kohustatud ei ole. Maal on raske leida regiooni, kus eri riikides on kontsentreerunud nii palju rahvusi või etnilisi gruppe, nii palju vähemusi ja vähemuste vähemusi. Viimastel aastakümnetel on Euroopa sellegipoolest suutnud luua vast kõige järjepidevama rahvusülese rühmituse tänapäeva maailmas. Kuid mis kõige olulisem, see rühmitus ei sündinud tugevate vägivallast nõrkade vastu, nagu alati minevikus olnud on. Hoopis vastupidi, see sündis praktiliste kokkulepete tulemusel. Seega on integratsioon liikunud lahinguväljalt konverentsisaali. Kui midagi muud, siis on ainuüksi see suureks väljakutseks kogu ülejäänud maailmale. Mainisin üha suurenevat rahvusüleste struktuuride tähtsust tänapäeva maailmas. Minu arvates oleks parim poliitiline argument järgmisteks aastakümneteks loov partnerlusel põhinev koostöö nende suurte rahvusüleste või kontinentaalsete üksuste vahel, mis põhineb spetsiifilistel minimaalsetel sotsiaalsetel standarditel, mis peaksid olema sotsiaalsed, mitte poliitilised. Kui neist kasu olema peab, siis peavad need suhted põhinema kahel põhimõttel: täielik vastastikune võrdsus ja võimalikult palju avatust. Suhe ei ole partnerlus, kui keegi praktilistel põhjustel, näiteks nafta või gaasiga varustamise kartusest, sulgeb oma silmad ning unustab kõik seoses vabalt mõtlevate ajakirjanike mõrvadega või sarnaste kuritegudega, millest ta muudes tingimustes meelsasti räägiks. Selline suhe põhineb valedel. Tõelised partnerid peavad saama rääkida teineteisega kõigist oma mõtetest, ehk siis kogu tõest, ning nad peavad olema ka suutelised kogu tõde kuulma. Euroopa integratsioon, tänu millele suurem osa meie kontinendist nii kaua rahu on nautinud, on tegelikult ainulaadne katsetus luua demokraatlikku riikide konföderatsiooni. See ei ole ega saa ka kohe täielikuks föderatsiooniks või isegi traditsiooniliseks konföderatsiooniks. See on lihtsalt midagi uut. Kui see katse saaks olla vaid eeskujuks teistele. Kuid see pole mu peamine mõte. Usun, et Euroopa Liidul on võimalus inspireerida ülejäänud maailma millegi palju tähendusrikkama kui rahvastevahelise koostöömudeliga. Selle all pean silmas võimalust üritada teha heaks kõiki neid küsitavaid viise, millega Euroopa on määranud või mõjutanud kaasaegse tsivilisatsiooni iseloomu. Selline liikumine on vast juba vaikselt hoogu kogumas. Seda ei juhtunud. Loomulikult ajalugu ei lõppenud. Seda olulisem on tähistada antud tähtpäeva mitte ainult võimalusena oleviku üle järele mõelda, vaid ennekõike võimalusena tulevikule mõelda. Soovin anda sellele omapoolse panuse viie kommentaariga Euroopa ühendamise teemal. Pean selle all silmas iga hinna eest kasumi saamise kultust, hoolimata seejuures pikaajalistest ja ümberpööramatutest tagajärgedest, kvantitatiivse ja üha suureneva kasvu kultuse tagasilükkamist, loobumist ideaalist, et peame Ameerikast või Hiinast või kellest iganes ette jõudma ning loobumist ohtlikust ja kavandamata Maa koloniseerimisest ja planeedi järelemõtlematust rüüstamisest, mõtlemata keskkonnale või tulevate põlvede huvidele. Pean silmas ka arukat energiasäästmist, kus riigi edukust ei mõõdeta mitte tarbimise kasvamise, vaid pigem vastupidi – tarbimise vähenemise järgi. Loomulikult on kõik see võimalik vaid eeldusel, et kaasaegse Euroopa hinges hakkab toimuma muutus. Euroopa peaks tundma end uusimate kosmoloogiaavastuste varjus natukene alandlikumalt, mõtlema sellele, mis saab pärast tema surma ning langetama üksinduses pea universumi müsteeriumide ees. Lühidalt, Euroopa peaks mõtlema taas igavikule ja lõpmatusele, just nagu Euroopa arengu varasematel aegadel. Peaksime mõtlema tõsiselt asjaolule, et mitte midagi, mis on kord tehtud, ei saa olematuks teha. Kusagil meenutatakse kõike – olgu see siis kasvõi vaid kiirgava valguse kujul – ja seepärast ei andestata mitte midagi mitte kunagi. Tulles aga tagasi Euroopa kui partneri juurde, on tõsiasi, et suurem osa inimkonna ajaloo sõdadest on olnud piiride ehk siis territooriumi pärast. Sellest tulenebki tähtis õppetund, et mitte ainult rahvusriigid, vaid ka rahvusülesed kogukonnad peavad alati teadma, kus nad algavad ja kus lõpevad. Ähmased ja vaidluse all olevad piirid on tihti katastroofide põhjuseks. Ka Euroopa Liit peab seda meenutama ning teadma selgelt oma välispiire. Kui EL tahab piiri maha rebida, on esmalt vaja teada, kus see piir on. Sellega pooldaks EL ideed geograafilisest enesetuvastamisest laiemal ehk siis planetaarsel tasandil. Ka sel viisil saaks liit teha mahuka ja konkreetse panuse sellesse, mida me kõik soovime – rahu meie planeedi inimeste ja rahvuste vahel. Jagatud suveräänsuse teema tõstatatakse Euroopa aruteludes enamasti seoses ELi institutsioonilise korraldusega. Õnnitlen liitu selle puhul, et see on viimastel aastatel nimetatud teemale nii palju energiat pühendanud ning edu puhul, mis on saavutatud! Just sel põhjusel suunangi oma pilgu seoses selle küsimusega kaugemale tulevikku. Siinne parlament valitakse otseselt ning üritatakse tagada, et esindajate arv eri liikmesriikidest vastaks ka nende riikide suurusele. Minu arvates peaks Euroopa Parlamendil kui ainukesel kõikide eurooplaste otseselt valitud organil olema palju rohkem volitusi, kui sellel praegu tegelikult on. Vastavalt peaksid ka õiguslikud volitused selgemalt täidesaatvalt organilt õigusloomega seotud organile üle kanduma. Euroopa Parlament ei tohi paista kellelegi kõigest Euroopa Liidu kuluka kaunistusena. Minu arvates võib parlamendi kõrvale kerkida üks teine väiksem asutus, mille liikmed valivad siseriiklikud parlamendid nende enda ridadest ja igal liikmesriigil on sama arv liikmeid. Sel viisil või mõnel muul sarnasel viisil oleks võimalik lahendada kaks probleemi korraga. Esiteks kaoks sellega eri siseriiklikes parlamentides tekkiv tunne, et neid jäetakse Euroopa otsuste tegemisest kõrvale. Teiseks tagaks see, et vähemalt üks ELi asutus garanteeriks kõikide liikmesriikide jaoks absoluutse võrdsuse. Selline asutus kohtuks loomulikult väga harva, siis kui teatud arv liikmeid seda palub, ning siis ainult seoses üksmeele saavutamise probleemidega. See lahendus tähendaks ka seda, et komisjoni liikmete määramised ei pea toimuma enam nii keeruliselt vastavalt rahvusele ning Euroopa Ülemkogus ei peaks olema nii keerulist häälte lugemise korda. Tunnistan, et ma isiklikult pean palju olulisemaks selliseid volinikke, kes on tõepoolest oma ala juhtivad spetsialistid, mitte saada iga hinna eest oma rahvusest inimeste või isegi oma fraktsiooni liikmete volinikuks. Euroopa Ülemkogu moodustab hetkel imeliku kombinatsiooni täidesaatvast ja esindavast asutusest. Isegi selle seisukohta on vaja selgitada. Usun, et see peaks olema midagi parlamentaarse demokraatia riigijuhi ametikoha sarnast, moodustades seetõttu osaliselt ähmase ja osaliselt nähtava kollektiivse konföderatsiooni riikide juhi koha, mille nähtav ja kõigile mõistetav esindaja oleks loomulikult üksikisik, president, kelle olemasolu on juba Lissaboni lepinguga ette nähtud ning kes on väga tähtis kuju, pidades meeles, et alati, kui tekib mingit liiki kollektiivne riigijuht, kuulutab see tavaliselt ette riigi lagunemist. Ma ei ütle, et sama võib juhtuda ka rahvusühese kogukonna puhul, kuid sellelegi vaatamata tunnen, et kusagil tipus peaks olema üks inimlik nägu, kes esindaks kogu seda keerulist masinavärki ja tänu kellele oleks võimalik seda kõike mõista. Olen juba mitu korda öelnud, et minu meelest oleks suurepärane, kui kord tulevikus oleks meil õhuke, arusaadav ja loetav Euroopa põhiseadus, mida isegi koolilapsed mõistaksid, ja kõik muu – mida on nüüdseks juba tuhandeid lehti – oleks vaid selle lisa. Põhiõiguste harta, millega on sõnastatud Euroopa Liidu aluseks olevad väärtused või ideaalid, millest liit igati lähtuda püüab ja millest otsuste langetamisel kinni peab, oleksid loomulikult sellise põhiseaduse orgaaniline komponent või tegelik esimene osa. Head kolleegid! Sooviksin anda veel ühe viimase kommentaari, millega ma mõnel määral tagasi esimese punkti juurde jõuan. Eemalt vaadates näeb Euroopa Liit välja nagu ülimalt tehnokraatiline asutus, mida huvitab vaid majandusteadus ja raha. Lõpmatud vaidlused eelarve, kvootide, tollimaksude, maksude, ettevõtlusmääruste ja teiste muude määruste üle on arvatavasti vajalikud ja ma ei mõista neid mingil viisil hukka. Olen isegi arvamusel, et kuulsad guljaši valmistamise ettepanekud või standardid – euroskeptikute naeruvääristuste pidev sihtmärk – on mõeldud pigem millegi tšehhi- või ungaripärase kaitsmiseks, mitte rünnakuna asjaomase liikmesriigi ja selle identiteedi vastu. Sellegipoolest arvan, et EL peaks osutama suuremat ja nähtavamat rõhku sellele, mis on kõige olulisem ehk siis liidu vaimsetele ja väärtustega seotud alustaladele. Euroopa Liit on enneolematu ettevõtmine luua suurt ja originaalset rahvusülest kogukonda, mille alusteks on inimvabaduste ja -väärikuse austamine, tõeline ja mitte kõigest näiline või formaalne demokraatia ning usk tervesse mõistusse, sündsusesse ja võimesse pidada võrdväärset dialoogi nii ühenduse sees kui ka kõikide teistega. Loomulikult on ELi aluseks ka austus üksikute rahvuste, nende traditsioonide ja saavutuste vastu, samuti nende territooriumite, kodude ja maastiku vastu, kus need kodud asuvad. Ja loomulikult ka inimõiguste austamine ja inimlik solidaarsus. Euroopa rikas vaimu- ja kultuuriajalugu, mille aluseks on kombinatsioon judaismi, kristluse, islami ning hiljem renessansi ja valgustusaja elementidest, on loonud vaieldamatute väärtuste kogumi, millele Euroopa Liit võis küll anda oma suulise heakskiidu, kuid mida see kujutab tihti ette tõeliselt oluliste asjade vaid kaunite pakenditena. Kuid kas need pole siiski need väärtused, mis on eelkõige olulised ja mis annavad kõigele muule suuna? Mitte keegi meist polnud raudse eesriide nii üllatavalt kiireks kadumiseks ette valmistatud, ega olekski saanud olla. See oleks ebaloomulik olnud. Seepärast järgneski periood, mil valitsesid spetsiifilised dilemmad, eri alternatiivide kaalutlemine ja ebakindlus. Lõpuks astus NATO julge sammu ja võttis vastu uusi liikmeid ning tagas sellega nende turvalisuse ja andis neile võimaluse keskenduda ettevalmistustele Euroopa Liiduga ühinemiseks. Seejärel avas Euroopa Liit tõeliselt oma uksed Kesk- ja Ida-Euroopa noortele demokraatlikele riikidele. Aeg-ajalt on nende riikidega eri probleeme. See on täiesti arusaadav. Demokraatlikku poliitilist kultuuri ei saa iga päev luua või taaselustada. Selleks on vaja aega ning teel sinna on vaja lahendada eri ootamatuid probleeme. Just kaasaegsel ajalooperioodil kogus esimest ja loodetavasti ka viimast korda mõjuvõimu kommunism ning seega oleme me ka esimesed, kes kogevad postkommunismi fenomeni. Pidime tegelema pikale veninud hirmurežiimi tagajärgedega ning kõikide riskidega, mis kaasnesid ajalooliselt pretsedenditu varade ümberjaotusega. Oli ja on endiselt palju takistusi ning meie kogemused sellise asjade seisuga on endiselt lapsekingades. Ma ei propageeri siin midagi revolutsioonilist, teed rajavat või radikaalset. Propageerin kõigest sügavamat järelemõtlemist Euroopa ühendamise tegelike aluste üle, meie euroopalikkuse palju rõhutatumat kultiveerimist ning selgesti väljendatud lähtumist moraalsest koodeksist, mis ulatub kaugemale meie vahetute hüvede maailmast, mis ei vii kuhugi ja kasutab ainult kvantitatiivseid näitajaid heaolu määratlemiseks. Euroopa lõhe paranes kahekümne aasta eest. Usun, et meie kontinent ei luba enam kunagi selle lõhestamist, ning et, pigem vastupidi, Euroopast saab koht ja allikas veelgi sügavama solidaarsuse ja koostöö jaoks. Kui vaid Schilleri „Ood rõõmule” saaks meie ja meie järglaste jaoks millekski enamaks kui vaid luuletuseks, mis ülistab sõprust kahe inimese vahel ja muutuks selle asemel palju inimlikuma maailma loomisel meie ühiste jõupingutuste sümboliks. Sellegipoolest usun, et Lääs käitus õigesti. Iga teine alternatiiv oleks toonud kaasa palju rohkem probleeme ning olnud veelgi kulukam, mitte ainult Läänele, vaid meile kõigile. Ei oleks hakanud kujunema välja ainult ohtlik võitlus mõjupiirkondade üle või ühe poole otsene võim teise üle, vaid Lääne välja jäetud riigid oleksid suure tõenäosusega saanud mängumaaks eri natsionalistidele ja populistidele ning nende relvastatud jõududele. Neist riikidest oleks võinud isegi saada regioonid, kus möllanuks ohtlikud kohalikud konfliktid. Riski lisas ka asjaolu, et väga hästi teada olevatel põhjustel ei järgnenud Teisele maailmasõjale tõelisi rahuläbirääkimisi, millega oleks ehk Euroopas siduvad täpsed ja püsivad sõjajärgsed suhted määratud. Minu arvates haaranuksid kiiresti riigilipu paljud neist, kes veel hiljuti sirbi ja vasaraga lippe lehvitasid. Nägime, milleni see endises Jugoslaavias viis. Loomulikult on hästi teada, et deemonid äratavad alati teisigi deemoneid. Keegi ei oska seepärast öelda, kas see nakkus oleks ka Lääne-Euroopasse jõudnud. Elame ajastul, mil tänu globaliseerumisele võib igast kohalikust konfliktist saada kergesti üleilmne konflikt. Seetõttu oligi valitud lähenemine ajalooliselt kõige loomulikum ja praktiliselt kõige kohasem. Veelgi enam, see oli lähenemine, mida võis tõlgendada kui ühise vastutuse väljendamist ajalooliste sündmuste eest, mille algus peitus osaliselt demokraatliku maailma lühinägelikus rahusobitamise poliitikas. Kokkuvõtteks soovin öelda, et need tõsised raskused, mis ELil meiega tänapäeval on, tasub ära kanda, sest igasugused alternatiivid oleksid selgesti palju halvemad ja palju ohtlikumad. Nendes tingimustes saame paluda Euroopalt vaid kannatlikkust ja mõistmist. Loomulikult tekib küsimus, mida me Euroopale pakkuda saame. Olen kaua aega uskunud, et pärast kõike seda, mida me totalitaarsuse ajastul kannatasime, oleksime meie, kes me selles otseselt süüdi oleme, pidanud selgitama seda elamust teistele veenvalt ning kõik sellest tuleneva konkreetseteks algatusteks muutma. See pole lihtne ning ma pole ka kindel, et me selle veel saavutanud oleme. Totalitaarsetel või autoritaarsetel valitsusvormidel on tihti väga märkamatud alused ning väga rafineeritud vahendid sotsiaalse kontrolli saavutamiseks. Alles nüüd, pärast pikka aega mõistavad paljud meist, kui kavalalt meid mõnikord totalitaarsuse võrku mässiti. Kõik see teeb meid eriti ettevaatlikuks. Ning see peaks olema meie panuseks, et tagada, et meie kogetu ei saaks enam kunagi korduda. Mida on vaja teha? Esmalt vajame selget ja konkreetset solidaarsust kõigi nendega, kes tänapäeval totalitaarsete ja autoritaarsete režiimide vastu võitlevad, ükskõik, kus nad siis oleks. Kõne all olevat solidaarsust ei tohi takistada majanduslikud või muud erihuvid. Isegi väikesed, märkamatud ja heade kavatsustega tehtud kompromissid võivad tuua kaasa saatuslikke tagajärgi, olgugi et vahel kaudselt ja alles mõne aja pärast. Kurjust ei saa järeleandmistega maha suruda, sest järeleandmiste ärakasutamine oma eesmärkideks on kurjuse loomuses. Lisaks sellele on Euroopal enda õnnetu kogenus poliitiliste järelandmistega. Rohkem, kui suudame ette kujutada, on meie toetusest kasu vabalt mõtlevatele inimestele või avameelsetele pealtnägijatele Põhja-Koreas, Birmas, Iraanis, Tiibetis, Valgevenes, Kuubas või igal pool mujal. Sellega aitame ka iseennast. Aitame endil luua paremat maailma ning üksteist paremini kohelda. Sellega lähtume veelgi kindlamalt nendest tegelikest väärtustest, mida me ühenduse tasemel tähtsaks peame. Hiljuti andis Euroopa Parlament Venemaa inimõiguste organisatsioonile Memorial Sahharovi auhinna. Minu arvates oli see väga tähtis tegu. Mäletan, kui oluline oli minu riigi jaoks, kui vastu meie valitsuse tahtmist Prantsusmaa president meid, opositsiooni, riigivisiidi ajal ametlikule hommikusöögile kutsus. Sellised asjad on vaid näiliselt pealiskaudsed. Totalitaarse valitsuse puhul on see lihtne tõsiasi, et üks hommikusöök või üks mahasurutud üliõpilaste meeleavaldus võib ajaloosündmused õigetes tingimustes liikuma panna."@et5 "− Arvoisa puhemies, hyvät kuulijat, haluaisin kiittää teitä kutsusta ja mahdollisuudesta puhua teille niiden päivien aikana, jolloin on kulunut 20 vuotta suljettujen rajojen dramaattisesta rikkomisesta, piikkilangan leikkaamisesta ja Euroopan kansojen välisten muurien, ja Saksan tapauksessa yhtä ja samaa kansaa jakaneen muurin, repimisestä alas. Se oli kaksinapaisuuteen perustuvan jaon loppu, ei vain Euroopassa vaan huomattavissa määrin koko maailmassa. Se oli historiallisesti niin merkittävä hetki, että monista ihmisistä tuntui, että se jälkeen maailmassa voisi vallita vain kukoistus. Kunkin ihmisen identiteetti ei koostu pelkästään siitä, mikä meissä on yksilöinä ainoalaatuista, vaan se koostuu monista tasoista sitä, mitä voitaisiin kuvailla kollektiiviseksi identiteetiksemme. Jokaisella meistä on, enemmän tai vähemmän, oma tunteensa kuulumisesta perheeseen, yhteisöön, alueeseen, yritykseen, kirkkoon, yhteiskuntaan tai poliittiseen puolueeseen, kansaan, kulttuuripiiriin, ja lopuksi, tämän planeetan väestöön. Kaikki tämä osoittaa, että meillä on tiettyjä koteja, olivatpa ne maantieteellisiä, aatteellisia, kielellisiä, etnisiä tai joitakin muita, ja me itse luomme ne yhdessä. Eri isänmaallisuuden muotomme, tavoitteemme, hengenheimolaisuutemme, mieltymyksemme, ylpeydenaiheemme, ominaisuutemme, perinteemme, tapamme, tottumuksemme ja erikoisuutemme ovat myös osa tätä. Lyhyesti, maailma on täynnä erilaisuutta, ja niin on myös ihmiskunta ja meistä jokainen. Kollektiivinen riippumattomuus juontaa luonnollisesti juurensa tästä kollektiivisesta johonkin kuulumisen tunteesta. Olemme jollakin tavalla riippumattomia kaikilla identiteettimme tasoilla, mutta millään niistä emme ole, emmekä voisi olla, täysin riippumattomia. Yksi asia on välttämätön: näiden riippumattomuuksien pitää täydentää toinen toistaan, eivätkä ne saisi, jos vain mahdollista, olla toistensa kanssa ristiriidassa. Olen varma, että olette arvanneet, että otan tämän asian esiin nyt, koska EU:n perustuslakia ja Lissabonin sopimusta koskevissa keskusteluissa keskitytään suurelta osin kysymykseen siitä, millainen suhde kansallisen riippumattomuuden ja EU:n riippumattomuuden välillä pitäisi olla. Vastaus on selkeä: niiden pitäisi täydentää toinen toistaan. Jos tunnen itseni eurooppalaiseksi, se ei tarkoita, että lakkaan olemasta tšekki. Asia on itse asiassa päinvastoin: tšekkinä olen myös eurooppalainen. Haluaisin sanoa hieman runollisesti, että Eurooppa on kotimaidemme kotimaa. Samalla olen varma, että eurooppalainen riippumattomuus vahvistuu tulevaisuudessa asteittain. En tiedä, miten nopeasti tai miten hitaasti, enkä tiedä, mitä kierroksia ja kaarroksia matkalla on, mutta tiedän, että yhdentymisprosessin on jatkuttava. Se on kuitenkin olennaisella ja jopa välttämättömällä tavalla kaikkien edun mukaista, ei vain eurooppalaisten. Syyt siihen ovat selkeät: olemme osa yhtä ainoaa maailmanlaajuista sivilisaatiota, jossa grönlantilaisen kalastusyrityksen omistaja voi asua Taiwanissa ja omistaa myös osan pankista Brasiliassa tai tšekkiläisen kaivoksen omistaja voi johtaa yritystään tietokoneella Islannista. Sellaisella alueella erilaisilla ylikansallisilla, valtioiden rajat ylittävillä tai maanosan laajuisilla yhteisöillä on koko ajan merkittävämpi asema. Se ei ole nyt, eikä se ole jatkossakaan, kansallisvaltion loppu, vaan kansallisvaltiot ryhmittyvät yhteen, ja ne jatkavat yhteen ryhmittymistä ja yhdessä toimimista monilla aloilla. Se on ehdoton välttämättömyys jo pelkästään teknisen ja taloudellisen kehityksen takia. Toisaalta, kun maailma on suuntaamassa kohti pahaenteistä yhdentymisen muotoa, erilaisten pienten yhteisöjen perustamisella toisiaan lähellä olevien valtioiden ja kansojen kesken voidaan tarjota olennaisesti parempi suoja kansalliselle tai alueelliselle identiteetille. Valtioiden asteittainen ja rauhanomainen ryhmittyminen yhteen vahvistaa tietysti myös rauhanomaista rinnakkaiseloa. Vai eivätkö useimmat viime vuosisatojen sodat olekin olleet kansallisvaltioiden sotia? Miten paremmin voitaisiin kesyttää erilaiset kansallismieliset demonit kuin kansojen välisellä käytännön yhteistyöllä? Monitasoista riippumattomuutta koskevan periaatteen hyväksyminen on tietysti mahdollista vain kansalaisten ja politiikan tuella. Olen huomannut, että kotimaassani − ja mahdollisesti monissa muissa maissa − ihmiset puhuvat usein "meistä" − minun tapauksessani tšekeistä − ja "heistä", jolla ihmiset tarkoittavat Brysselissä olevaa häijyjen ulkomaalaisten joukkoa. Emmekö mekin kuitenkin ole Brysselissä? Tämä jako ennakolta hyveellisiin "meihin" ja jotenkin häijyihin "heihin", jotka pyrkivät vahingoittamaan meitä mihin hintaan hyvänsä, osoittaa yksinkertaisesti sen, miten heikosti yhdentymisen todellista periaatetta ymmärretään. Myös tätä on käsiteltävä kärsivällisesti. Olemme kaikki samassa veneessä ja vene on menossa oikeaan suuntaan. Se jatkaa kulkuaan oikeaan suuntaan, mikäli kaikki matkustajat tuntevat jaettua vastuuta, eivätkä vain pelaile omia pelejään omaksi hyödykseen. Emme saavuta vastikään perustetussa yhteisössä arvokkuutta tai ainoalaatuisuutta julistamalla kovaan ääneen epämääräisesti määriteltyjä kansallisia etuja, millä ainoastaan naamioidaan itseluottamuksen puute, vaan etenemällä määrätietoisesti yhdessä ja osallistumalla yhteiseen ponnistukseen. Eurooppa on vuosisatojen ajan ollut tämän planeetan sivilisaation tärkein keskus, ja se on ehdottomasti pitänyt itseään sellaisena, vaikka se olisi ollut väärin. Siksi sen mielestä oli oikeutettua viedä sen omaa kulttuuria, omaa uskontoa ja omia keksintöjä kaikkialle maailmaan riippumatta siitä, halusiko kukaan niitä. Näitä arvoja vietiin usein väkisin. Voitaisiin jopa sanoa, että kaikki nykyaikainen kulttuuri − ei vain ne osat, joita maailmassa pidetään loistavina, vaan myös tämän päivän lyhytnäköisyys − on peräisin Euroopasta. Euroopan pitäisi ottaa oppia tästä kaikesta ja ottaa asemansa takaisin uudella tavalla. Se tarkoittaa, että se ei enää pakota maailmalle mitään vaan pyrkii vain innoittamaan sitä. Se antaa vain esimerkin, josta toiset voivat omaksua haluamansa ilman, että niitä pakotetaan siihen. Olisi vaikeaa löytää maapallolta alue, jossa niin monet kansallisuudet tai etniset ryhmät olisivat keskittyneet eri maihin, niin monia vähemmistöjä ja vähemmistöjä vähemmistöissä. Viimeisimpinä vuosikymmeninä EU on joka tapauksessa onnistunut luomaan luultavasti tämän päivän maailman yhtenäisimmän ylikansallisen ryhmittymän. Tärkeintä on kuitenkin se, että ryhmittymä ei syntynyt vahvojen heikkoja kohtaan tekemän väkivallan tuloksena, kuten usein aiemmin. Päinvastoin, se syntyi käytännöllisten sopimusten tuloksena. Yhdentyminen on siten siirtynyt taistelukentiltä kokoussaleihin. Jo yksin tämä, ellei mikään muu, voi olla merkittävä haaste muulle maailmalle. Mainitsin ylikansallisten rakenteiden kasvavan merkityksen tämän päivän maailmassa. Mielestäni paras poliittinen järjestely tulevina vuosikymmeninä olisi näiden suurten ylikansallisten tai maanosan laajuisten kokonaisuuksien kumppanuuteen pohjaava yhteistyö, joka perustuu tiettyihin sosiaalisiin vähimmäisnormeihin, joiden pitäisi olla pikemmin moraalisia kuin poliittisia. Jos näiden suhteiden halutaan olevan järkeviä, niiden on tietysti perustuttava kahteen perusperiaatteeseen: täydelliseen vastavuoroiseen yhdenvertaisuuteen ja mahdollisimman suureen avoimuuteen. Suhde ei ole kumppanuutta, jos käytännöllisten syiden takia, esimerkiksi pelosta, että öljy- tai kaasutoimitukset katkaistaan, joku panee laput silmilleen ja unohtaa kaikki riippumattomien toimittajien murhat tai vastaavat pahat tapahtumat, vaikka muissa olosuhteissa hän olisi valmis puhumaan niistä. Sellainen suhde perustuu valheellisuuteen. Aitojen kumppaneiden on pystyttävä puhumaan toisilleen kaikesta, mitä he ajattelevat, toisin sanoen koko totuuden, ja heidän on pystyttävä kuulemaan koko totuus. Euroopan yhdentyminen, jonka ansiosta suurin osa maanosastamme on elänyt rauhassa niin kauan, on itse asiassa ainoalaatuinen pyrkimys saada aikaan valtioiden demokraattinen liitto. Se ei ole, eikä siitä välittömästi tule, täysin valmista liittovaltiota tai edes perinteistä valtioliittoa. Se on yksinkertaisesti jotakin uutta. Jospa vain tämä pyrkimys voisi olla esimerkkinä muille! Se ei ole kuitenkaan tärkein asia. Minä uskon, että Euroopan unionilla on tilaisuus innostaa muuta maailmaa jollakin vieläkin perusteellisemmalla kuin sen kansojen välisen yhteistyön mallilla. Tällä tarkoitan tilaisuutta pyrkiä muuttamaan kaikkia kyseenalaisia tapoja, joilla Eurooppa on päättänyt nykyaikaisen sivilisaation koko luonteesta tai vaikuttanut siihen. Se on liike, joka ehkä on hitaasti jo lähdössä käyntiin. Niin ei käynyt. Historia ei, tietenkään, loppunut. Tämän vuosipäivän viettäminen ei ole tärkeää pelkästään vetoomuksena miettiä nykyisyyttä vaan ennen kaikkea vetoomuksena ajatella tulevaisuutta. Haluaisin osallistua tähän vetoomukseen esittämällä viisi huomiota Euroopan yhdentymisestä. Tässä ajattelen pitkäaikaisista ja peruuttamattomista seurauksista piittaamattoman, mihin hintaan hyvänsä saatavien voittojen palvonnan torjumista, määrällisen kasvun ja jatkuvan kasvun palvonnan torjumista, Amerikan tai Kiinan tai kenen tahansa saavuttamista ja ohittamista koskevan karkean ihanteen torjumista ja ympäristön ja tulevien sukupolvien eduista piittaamattoman, maapallon vaarallisen ja suunnittelemattoman asuttamisen ja planeetan järjettömän ryöstämisen torjumista. Ajattelen myös älykästä energiansäästöä, jossa valtion onnistumista ei mitata kulutuksen kasvulla vaan päinvastoin, kulutuksen vähentämisellä. Kaikki tämä on tietysti mahdollista vain, jos oletetaan, että nykyaikaisen eurooppalaisen mielessä alkaa tapahtua muutos. Hänen pitäisi vain olla − maailmankaikkeuden rakennetta tutkivan tieteen viimeisimpien löytöjen perusteella − vähän nöyrempi, hänen pitäisi miettiä, mitä tapahtuu hänen kuollessaan, ja hänen pitäisi osoittaa kunnioitusta maailmankaikkeuden mysteerien ja elämän edessä; lyhyesti, hänen pitäisi jälleen kerran ajatella enemmän ikuisuutta ja äärettömyyttä, aivan kuten tehtiin Euroopan kehityksen varhaisissa vaiheissa. Meidän pitäisi miettiä vakavasti sitä, että mitään tehtyä ei saa tekemättömäksi, että kaikki muistetaan jossakin − vaikkapa vain häivähdyksenä − ja että mitään ei siksi anneta anteeksi ikuisesti. Palatakseni kuitenkin Eurooppaan muiden kumppanina, asia on niin, että useimmat sodat ihmiskunnan historiassa ovat johtuneet rajoista, toisin sanoen alueesta. Tästä saamme tärkeän opetuksen siitä, että kansallisvaltioiden lisäksi myös ylikansallisten yhteisöjen pitäisi aina tietää tarkasti, mistä ne alkavat ja mihin ne loppuvat. Epäselvät tai riitaisat rajat ovat usein tuhon lähde. Euroopan unionin pitäisi muistaa myös tämä ja olla selvillä ulkorajoistaan. Jos se haluaa repiä rajan alas, sen pitäisi ensin tietää, missä raja sijaitsee. Siten tuettaisiin ajatusta maantieteellisestä itsemäärittelystä laajemmassa eli maailmanlaajuisessa mittakaavassa. Myös tällä tavoin voitaisiin edistää huomattavasti ja konkreettisesti sitä, mitä me kaikki kaipaamme, eli rauhaa tämän planeetan kansojen ja kansakuntien välillä. Kollektiivista riippumattomuutta koskeva aihe nousee eurooppalaisissa keskusteluissa useimmiten esiin unionin institutionaalisten järjestelyjen yhteydessä. Kiitän unionia siitä, että se on viime vuosina omistanut niin paljon energiaa tälle aiheelle, ja onnittelen sitä sen saavuttamasta menestyksestä. Juuri siksi rohkenen katsella tämän asian osalta pidemmälle tulevaisuuteen. Parlamentti, jossa te toimitte, valitaan suoraan, ja on pyritty siihen, että eri valtioiden edustajien määrät vastaavat niiden kokoa. Minun mielestäni Euroopan parlamentilla pitäisi ainoana kaikkien eurooppalaisten suoraan valitsemana elimenä olla hieman enemmän valtaa kuin sillä tällä hetkellä itse asiassa on. Lainsäädännön antamista koskevan työn pitäisi siten siirtyä selkeämmin toimeenpanevalta viranomaiselta lainsäädäntöviranomaiselle. Euroopan parlamentti ei saa näyttää kenestäkään vain unionin kalliilta koristeelta. Mielestäni parlamentin rinnalle voitaisiin mahdollisesti luoda toinen pienempi elin, ja kansalliset parlamentit valitsisivat tämän elimen jäsenet omista riveistään ja kaikilla jäsenvaltioilla olisi sama määrä jäseniä. Tällä tai jollakin muulla vastaavalla tavalla olisi mahdollista ratkaista kaksi asiaa samalla kertaa. Ensinnäkin sen avulla päästäisiin eroon monissa kansallisissa parlamenteissa esiin nousseesta tunteesta, että ne ovat syrjässä EU:n päätöksenteosta. Toiseksi sillä varmistettaisiin, että ainakin yhdessä unionin elimessä taattaisiin kaikkien jäsenvaltioiden ehdoton yhdenvertaisuus. Kyseinen elin kokoontuisi tietysti vain harvoin, kun tietty määrä jäseniä pyytäisi sitä ja vain yksimielisyyttä edellyttävissä asioissa. Tämä ratkaisu tarkoittaisi myös, että komission nimityksiä ei tarvitsisi tehdä niin monimutkaisesti kansallisten suhdelukujen mukaisesti, eikä Eurooppa-neuvostolla tarvitsisi olla niin monimutkaisia ääntenlaskujärjestelyjä. Myönnän ajattelevani itse, että on tärkeämpää, että komission jäsenet ovat aidosti johtavia ammattilaisia alallaan, kuin että he olisivat mihin hintaan hyvänsä maanmiehiäni tai jopa puoluetovereitani. Eurooppa-neuvosto on tällä hetkellä outo yhdistelmä toimeenpano- ja edustusviranomaista. Myös sen asemaa on selkeytettävä. Mielestäni sen aseman pitäisi olla hieman samanlainen kuin valtion päämiehen asema parlamentaarisessa demokratiassa, jolloin siinä olisi jonkinlainen osittain syrjässä oleva ja osittain näkyvä valtioiden liiton kollektiivinen johto, jonka näkyvä edustaja olisi, kaikille ymmärrettävästi, yksittäinen henkilö, tietysti, eli puheenjohtaja, jonka asemasta jo säädetään Lissabonin sopimuksella ja joka on hyvin huomattava henkilö. Olisi pidettävä mielessä, että aina kun luodaan jonkinlainen kollektiivinen valtiojohto, se tavallisesti ennakoi valtion hajoamista. En sano, että näin voi käydä myös ylikansallisen yhteisön tapauksessa, mutta mielestäni kuitenkin jossakin huipulla pitäisi olla yhdet ihmiskasvot, jotka edustaisivat koko monimutkaista koneistoa ja joiden ansiosta kaikki ymmärrettäisiin paremmin. Olen jo monta kertaa sanonut, että minusta olisi erinomaista, jos joskus tulevaisuudessa meillä voisi olla lyhyt, ymmärrettävä ja luettava Euroopan perustuslaki, jonka jopa koululaiset pystyisivät ymmärtämään, ja jos kaikki muut asiakirjat − joita nyt on tuhansia sivuja − voisivat olla vain sen liitteitä. Perusoikeuskirja, teksti, jossa esitetään arvot tai ihanteet, joille unioni on rakennettu ja joita siinä pyritään noudattamaan ja jotka se ottaa päätöksiä tehdessään huomioon, olisi luonnollisesti kyseisen perustuslain olennainen osa tai itse asiassa sen ensimmäinen osasto. Hyvät kuulijat, haluaisin esittää viimeisen huomioni, joka jossain määrin tuo minut takaisin siihen, mistä aloitin. Kaukaa katsottuna Euroopan unioni näyttää erittäin teknokraattiselta elimeltä, joka välittää vain taloudesta ja rahasta. Ikuinen saivartelu talousarviosta, kiintiöistä, tulleista, veroista, liike-elämän säännöksistä ja monista muista säännöksistä on ehkä tarpeen, enkä tuomitse sitä mitenkään. Ajattelen jopa, että kuuluisat suositukset tai normit gulassin valmistamisesta − euroskeptikkojen yleinen pilkan kohde − on tarkoitettu enemmän jonkin selvästi tšekkiläisen tai unkarilaisen suojaksi kuin hyökkäykseksi kyseistä jäsenvaltiota ja sen identiteettiä vastaan. Ajattelen kuitenkin myös, että unionin pitäisi korostaa enemmän ja näkyvämmin asioita, jotka todella ovat tärkeimpiä, eli sen henkisiä ja arvoihin liittyviä perustuksia. Unioni on ennenäkemätön yritys rakentaa laaja ja omintakeinen ylikansallinen yhteisö, joka perustuu ihmisten vapauksien ja ihmisarvon kunnioittamiseen, aitoon eikä vain näennäiseen tai muodolliseen demokratiaan ja uskoon terveeseen järkeen, kohtuullisuuteen ja kykyyn käydä yhdenvertaista vuoropuhelua yhteisön ja kaikkien muiden kanssa. Se perustuu tietysti myös siihen, että kunnioitetaan yksittäisiä kansoja, niiden perinteitä, niiden alueita, niiden koteja ja maisemia, joissa nämä kodit sijaitsevat. Ja tietysti ihmisoikeuksien kunnioittamiseen ja ihmisten väliseen solidaarisuuteen. Euroopan rikas henkinen ja kulttuurinen historia − joka on yhdistelmä antiikkia, juutalaisuutta, kristinuskoa, islamia ja myöhemmin renessanssia ja valistusta − on luonut kiistämättömien arvojen kokonaisuuden, josta Euroopan unioni saattaa puhua kauniisti mutta jota se usein pitää vain houkuttelevana kääreenä todella merkittäville asioille. Eivätkö kuitenkin juuri nämä arvot ole merkittävimpiä ja eivätkö juuri nämä arvot näytä suuntaa kaikelle muulle. Kukaan meistä ei ollut täysin valmistautunut rautaesiripun yllättävän nopeaan laskuun, emmekä olisi voineetkaan olla. Se olisi ollut luonnotonta. Siksi sitä seurasi erityisten ongelmien, eri vaihtoehtojen tutkimisen ja epävarmuuden aika. Lopuksi Nato otti rohkean askelen hyväksymällä uusia jäseniä ja takaamalla siten niiden turvallisuuden ja antamalla niille mahdollisuuden keskittyä Euroopan unioniin liittymistä koskeviin valmisteluihin. Sen jälkeen unioni avasi aidosti ovensa Keski- ja Itä-Euroopan uusille demokratioille. Näiden maiden kanssa on aina silloin tällöin erilaisia vaikeuksia. Se on sangen ymmärrettävää. Demokraattista poliittista kulttuuria ei voida luoda tai elvyttää päivässä. Se vie aikaa ja matkalla on monia odottamattomia ongelmia, jotka on ratkaistava. Kommunismi vallitsi nykyajan historian aikana ensimmäisen ja toivottavasti viimeisen kerran, ja me olimme siten ensimmäiset, jotka kohtasivat kommunismin jälkeisen ajan. Meidän piti selvitä pitkään kestäneen pelolla hallitsemisen seurauksista ja kaikista riskeistä, jotka liittyivät historiallisesti ennennäkemättömään varojen uudelleen jakamiseen. Esteitä oli ja on edelleen paljon, ja kokemuksemme tästä asiaintilasta on edelleen lapsenkengissä. En ole puolustamassa mitään vallankumouksellista, mullistavaa tai radikaalia. Puolustan vain sitä, että Euroopan yhdentymisen todellista pohjaa mietittäisiin syvällisemmin, että eurooppalaisuuttamme kehitettäisiin voimakkaammin ja että viitattaisiin selvemmin moraalisäännöstöön, joka on laajempi kuin välittömien etujemme maailma, maailma, joka ei johda mihinkään ja jossa käytetään vain määrällisiä indikaattoreita määrittämään vauraus. Euroopan repeämä korjattiin 20 vuotta sitten. Uskon lujasti, että maanosa ei ikinä enää salli itseään jaettavan ja että päinvastoin se on koko ajan syvemmän solidaarisuuden ja yhteistyön alue ja lähde. Jospa vain Schillerin Oodi ilolle voisi olla meille ja jälkeläisillemme enemmän kuin vain kansojen välistä ystävyyttä ylistävä runo ja jos se vain voisi kehittyä voimakkaaksi symboliksi yhteisille ponnisteluillemme humaanimpaa maailmaa kohti. Uskon kuitenkin, että länsi toimi oikein. Kaikki muut vaihtoehdot olisivat sisältäneet paljon enemmän ongelmia, ja ne olisivat olleet vielä kalliimpia, ei vain lännelle vaan itse asiassa kaikille meille. Sen lisäksi, että seurauksena olisi saattanut olla se, että vaikutuspiireistä olisi alkanut vaarallisesti kehittyä uusi taistelu tai se, että toinen osapuoli olisi suoraan hallinnut toista, lännen poissulkemista valtioista olisi mitä todennäköisimmin tullut erilaisten kansallismielisten liikkeiden ja populistien ja niiden aseistettujen ryhmittymien leikkikenttä ja mahdollisesti jopa vaarallisten paikallisten konfliktien tapahtumapaikka, mikä olisi ollut vieläkin vaarallisempaa, koska toista maailmansotaa ei kaikkien hyvin tuntemien syiden takia seurannut todellinen rauhankonferenssi, jossa olisi voitu luoda Euroopan sodanjälkeiset suhteet sitovasti, tarkasti ja pysyvästi. Minun mielestäni monet niistä, jotka heiluttivat sirppi ja vasara -lippuja viime hetkiin asti, nostivat sangen nopeasti pystyyn kansallislipun. Näimme, mihin se johti entisessä Jugoslaviassa. Tiedetään tietysti hyvin, että paha synnyttää pahaa. Kukaan ei siksi osaa sanoa, olisiko tartunta levinnyt Euroopan länsiosaan. Elämme aikakaudella, jolloin − globalisaation ansiosta − mistä tahansa paikallisesta konfliktista voi helposti kasvaa maailmanlaajuinen konflikti. Valittu lähestymistapa oli siksi historiallisesti luonnollisin ja käytännössä tarkoituksenmukaisin. Se oli lisäksi lähestymistapa, jota voitiin pitää historiallista kehitystä koskevan jaetun vastuun ilmentymänä, sillä kehityksen alku oli osittain demokraattisen maailman ajamassa lyhytnäköisessä myönnytyspolitiikassa. Haluaisin tehdä yhteenvedon sanomalla, että huomattavat vaikeudet, joita EU:lla on tällä hetkellä kanssamme, kannattaa selvittää, koska kaikki muut vaihtoehtoiset toimintatavat olisivat selkeästi olleet paljon huonompia ja paljon vaarallisempia. Näissä olosuhteissa voimme vain pyytää EU:lta kärsivällisyyttä ja ymmärrystä. Kysymys on tietysti siitä, mitä me voimme tarjota Euroopalle. Olen ollut kauan sitä mieltä, että sen jälkeen, mitä kestimme totalitarismin aikana, meidän olisi pitänyt − olisi suorastaan ollut meidän velvollisuutemme − selittää kokemus vakuuttavasti toisille, muuttaa kaikki siitä esiin noussut konkreettisiksi aloitteiksi. Se ei ole helppoa, enkä ole varma, että olemme onnistuneet siinä vielä. Totalitaaristen tai autoritaaristen hallintomuotojen alku on usein hyvin huomaamaton, ja niiden sosiaalisen kontrollin tavat ovat hyvin hienostuneita. Vasta nyt, kun aikaa on kulunut, monet meistä ymmärtävät, miten älykkäästi meidät joskus kiedottiin totalitarismin verkkoihin. Kaiken sen takia olemme erityisen varuillamme. Sen pitäisi olla meidän panoksemme pyrittäessä varmistamaan, että se, mitä koimme, ei koskaan tapahdu uudelleen. Mitä siihen tarvitaan? Ennen kaikkea selkeää ja yksiselitteistä solidaarisuutta kaikkia niitä kohtaan, jotka vastustavat totalitaarisia tai autoritaarisia järjestelmiä tänä päivänä, olivatpa he missä päin maailmaa tahansa. Mitkään taloudelliset tai muut erityiset edut eivät saisi estää kyseistä solidaarisuutta. Jopa pienillä, vähäpätöisillä ja hyvää tarkoittavilla kompromisseilla voi olla − vaikkakin välillisesti ja hieman viiveellä − kohtalokkaita seurauksia. Pahalle ei voi antaa myöten, sillä pahan luonteeseen kuuluu käyttää kaikkia myönnytyksiä omien päämääriensä hyväksi. Euroopalla on sitä paitsi omat onnettomat kokemuksensa poliittisista myönnytyksistä. Voimme tuellamme auttaa enemmän kuin uskommekaan liberaalisti ajattelevia ihmisiä tai olosuhteista rehellisesti kertovia ihmisiä Pohjois-Koreassa, Burmassa, Iranissa, Tiibetissä, Valko-Venäjällä, Kuubassa ja niin edelleen. Autamme myös itseämme. Autamme itseämme rakentamaan parempaa maailmaa ja kohtelemaan toinen toistamme paremmin, toisin sanoen, olemaan uskollisempia niiden arvojen todelliselle sisällölle, joihin sitoudumme yhteisön tasolla. Euroopan parlamentti antoi äskettäin Saharov-palkinnon Memorialille, venäläiselle järjestölle, joka seuraa ihmisoikeuksien kunnioittamista Venäjällä. Mielestäni se oli merkittävä teko. Muistan, miten tärkeää oli kotimaassani, kun Ranskan presidentti kerran valtiovierailun aikana kutsui meidät − opposition − hallituksen tahdon vastaisesti työaamiaiselle. Nämä asiat ovat vain näennäisesti pinnallisia. Totalitaarisessa hallinnossa on yksinkertainen totuus, että yksi aamiainen tai yksi tukahdutettu opiskelijamielenosoitus voi oikeissa olosuhteissa saada historian liikkeelle."@fi7 ". Monsieur le Président, Mesdames et Messieurs, je vous remercie de votre invitation et de cette possibilité de m’adresser à vous à l’occasion du vingtième anniversaire rappelant les jours où nous avons ouvert une brèche dans les frontières fermées, où nous avons sectionné les barbelés, où nous avons abattu les murs qui séparaient les nations européennes et, dans le cas de l’Allemagne, le mur qui divisait une seule et même nation. Ce fut la fin de la division bipolaire, non seulement de l’Europe, mais aussi et dans une large mesure, du monde. Ce moment fut d’une telle importance historique que nombreux sont ceux qui ont pensé que désormais le monde ne pouvait que prospérer. L’identité de chacun d’entre nous, en dehors de nos caractéristiques innées d’êtres uniques, est constituée des multiples niveaux de ce que l’on pourrait appeler notre identité collective. Chacun de nous, dans une mesure plus ou moins grande, crée son propre sens d’appartenance à une famille, à une communauté, à une région, à une entreprise, à une église, à la société ou à un parti politique, à la nation, au monde civilisé et, in fine, à la population de cette planète. Tout ceci renvoie à certains types de chez-soi - de nature géographique, idéologique, linguistique, ethnique ou autres - et c’est nous qui les construisons ensemble. Nos différents types de patriotisme, nos objectifs, nos affinités, préférences, fiertés, caractéristiques, traditions, coutumes, habitudes et particularités jouent également un rôle dans cette construction. Bref, le monde est bariolé, l’humanité en habit d’arlequin… chacun de nous est un Arlequin. De ce sentiment d’appartenance collective procède naturellement celui de souveraineté collective. Nous avons un certain degré de souveraineté sur tous les niveaux de notre identité, mais sur aucun, nous n’avons - ou ne pourrions avoir - une souveraineté totale. La seule exigence est que ces souverainetés soient complémentaires et, si possible, non contradictoires. Vous avez certainement deviné que si j’évoque à présent cette question, c’est parce que les débats sur la Constitution européenne et le traité de Lisbonne se concentrent largement sur la question du type de relation qu’il devrait y avoir entre souveraineté nationale et souveraineté européenne. La réponse est claire: ces souverainetés doivent être complémentaires. Ce n’est pas parce que je me sens européen que je cesse d’être tchèque. En fait, c’est le contraire qui est vrai: en tant que Tchèque, je suis aussi un Européen. J’aime dire, de manière quelque peu poétique, que l’Europe est la patrie de nos patries. En même temps, je suis convaincu que la souveraineté européenne va progressivement se renforcer. Je ne sais pas si cela se fera rapidement ou lentement, je ne sais pas par quels méandres et détours cela passera, mais je sais que le processus d’intégration doit continuer. C’est, après tout, dans l’intérêt essentiel et même existentiel des Européens, mais aussi de tous les autres. Les raisons en sont évidentes: nous vivons dans l’espace d’une seule civilisation mondiale, dans laquelle le propriétaire d’une entreprise de pêche du Groenland peut très bien vivre à Taïwan et détenir des parts dans une banque du Brésil. De même, le propriétaire d’une mine tchèque peut très bien gérer sa société par ordinateur depuis l’Islande. Dans un tel espace, un rôle toujours plus grand sera joué par les diverses communautés supranationales ou continentales. Cela ne signifie pas - et ne signifiera jamais - la disparition des États-nations, mais ceux-ci se regroupent et vont continuer de se regrouper et d’agir ensemble dans une série de domaines. C’est une nécessité absolue, ne fût-ce qu’au regard des évolutions techniques et économiques. D’autre part, en cette époque où le monde semble frappé d’une tendance inquiétante à l’uniformisation, la constitution de diverses communautés de taille réduite d’États et de nations se sentant proches l’une de l’autre peut devenir l’instrument d’une meilleure protection d’une identité nationale ou régionale. Le regroupement progressif et non imposé des États renforcera également la coexistence pacifique. La majorité des guerres de ces derniers siècles n’ont-elles pas été des guerres entre États-nations? Et promouvoir une coopération concrète entre les nations n’est-il pas le meilleur moyen de dompter les démons nationalistes? Accepter le principe d’une souveraineté composite n’est évidemment possible que dans un contexte de soutien civil et politique. J’ai remarqué que dans mon pays - et c’est peut-être le cas dans beaucoup d’autres - on parle souvent de «nous» - dans mon cas, les Tchèques - et d’«eux», en pensant à cette bande de méchants étrangers là-bas à Bruxelles. Ne sommes-nous pourtant pas aussi à Bruxelles? Cette distinction entre «nous», les gentils a priori, et «eux», les méchants qui veulent à tout prix nous faire du mal, indique simplement à quel point le degré de compréhension du processus actuel d’intégration est faible. À cela aussi il faudra patiemment faire face. Nous sommes dans le même bateau et ce bateau a pris le bon cap. Ce cap sera tenu tant que tous ses passagers garderont un sens de la responsabilité partagée et ne joueront pas un jeu individuel, dans leur seul intérêt. Nous n’allons pas réussir à imposer l’importance et l’originalité d’une communauté récemment créée en nous jetant à la tête nos intérêts nationaux, sans être certains de savoir par ailleurs en quoi ils consistent vraiment - ce qui trahit simplement un manque de confiance en soi -, mais en faisant preuve de la détermination d’avancer ensemble et de participer à l’effort commun. Durant des siècles, l’Europe a été le principal moteur de la civilisation sur notre planète; c’est en tout cas ainsi qu’elle se voyait, que ce soit vrai ou non. Elle s’estimait donc en droit d’exporter dans le monde entier sa culture, sa religion et ses découvertes, sans se préoccuper de savoir si les gens en avaient besoin ou envie. L’exportation de ces valeurs s’accompagnait souvent de violences. On pourrait même dire que l’ensemble de la civilisation moderne - avec tout ce qu’elle comporte de remarquable mais aussi avec son étroitesse de vue actuelle - a ses racines en Europe. L’Europe devrait en tirer des leçons et reconsidérer son rôle. Je veux dire par là qu’elle n’imposera plus rien au monde et devra chercher uniquement à l’inspirer, en donnant simplement un exemple dont les autres pourront se servir s’ils le souhaitent. Il est difficile de trouver sur notre Terre une région concentrant dans ses États autant de nationalités ou de groupes ethniques, autant de minorités et de minorités au sein des minorités. Ces dernières décennies, l’Europe a pourtant réussi à créer ce qui est peut-être le groupement supranational le plus cohérent que l’on puisse trouver actuellement au monde. Mais le plus important est que, contrairement au passé, ce groupement n’est pas né d’une violence perpétrée par les plus forts contre les plus faibles. Tout au contraire, cette union est le produit d’ententes concrètes. L’intégration a donc quitté les champs de bataille pour se faire dans des salles de réunion. Ne fût-ce que pour cela, elle représente un défi majeur pour le reste du monde. J’ai évoqué l’importance grandissante des structures supranationales dans notre monde actuel. Selon moi, l’ordre politique optimal des décennies futures serait une forme de coopération créative basée sur un partenariat entre ces grandes entités supranationales ou continentales, une coopération fondée sur un ensemble défini de normes sociales minimales qui doivent être de nature morale plutôt que politique. Bien sûr, pour avoir un sens, ces relations doivent reposer sur deux principes fondamentaux: une égalité absolue et une franchise maximale. Il n’y a pas de partenariat quand, pour des raisons pratiques telles que la crainte de la rupture d’un approvisionnement en pétrole ou en gaz, on ferme les yeux sur l’assassinat des journalistes qui se sont faits les défenseurs de la liberté ou sur tout autre méfait de la même sorte qui serait dénoncé dans d’autres circonstances. Une telle relation repose sur le mensonge. De véritables partenaires doivent être capables de se parler de tout ce qu’ils pensent, de se dire et d’entendre toute la vérité. L’intégration européenne, grâce à laquelle la plus grande partie de notre continent vit en paix depuis si longtemps, est en effet une tentative unique de confédération démocratique d’États. Il ne s’agit pas d’une fédération à part entière ou d’une confédération classique, et ce ne sera pas le cas à court terme. Il s’agit simplement de quelque chose de nouveau. Si seulement cette tentative pouvait servir d’exemple à d’autres! Mais, l’essentiel n’est pas là. Ma conviction est que l’Union européenne peut inspirer le reste du monde avec quelque chose d’encore plus profond que son modèle de coopération entre les nations. Je fais ici allusion à la possibilité d’essayer de se racheter de toutes les façons discutables dont l’Europe a influencé ou même déterminé le caractère général de la civilisation contemporaine. C’est un mouvement qui commence peut-être déjà à se mettre lentement en marche. Ce n’est pourtant pas ce qu’il s’est produit. L’histoire, bien sûr, a poursuivi son cours. Il est particulièrement important de concevoir cet anniversaire non seulement comme un appel à la réflexion sur le présent mais surtout comme un appel à réfléchir sur l’avenir. Permettez-moi de contribuer à cet appel par cinq commentaires sur le thème de l’unification européenne. Je pense notamment à l’abandon du culte du profit à tout prix sans tenir compte des conséquences irréversibles à long terme, au rejet du culte de la croissance quantitative et continue, au rejet de l’idéal primitif de rattraper et dépasser l’Amérique ou la Chine ou un autre pays, ainsi qu’au rejet d’une colonisation dangereuse et anarchique de la Terre et du pillage inconsidéré de la planète, sans égard pour l’environnement ou les intérêts des générations futures. Je pense également à une économie de l’énergie ingénieuse, où la réussite d’un État ne se mesurerait pas à l’accroissement de la consommation mais, au contraire, à sa réduction. Bien sûr, tout cela n’est possible que si un changement s’opère dans l’état d’esprit de l’Européen contemporain. Face aux récentes découvertes cosmologiques, l’Européen devrait faire preuve d’un peu plus d’humilité, penser à ce qu’il se passera après sa mort et s’incliner devant le mystère de l’univers. Bref, comme il l’a fait aux débuts du développement de l’Europe, il devrait penser davantage à l’éternité et à l’infini. Nous devrions être plus conscients du fait que rien de ce qui a été fait ne peut être défait, que tout est inscrit quelque part, quand ce ne serait que sous la forme d’une étincelle, et que, par conséquent, rien n’est pardonné une fois pour toutes. Pour en revenir à l’Europe en tant que partenaire des autres, il est un fait que la plupart des guerres qui ont parsemé l’histoire de l’humanité ont concerné des frontières, en d’autres termes, un territoire. La leçon importante à tirer de cela est que les États-nations, mais aussi les communautés supranationales, devraient toujours savoir exactement où ils/elles commencent et où ils/elles s’arrêtent. Les frontières floues ou contestées sont une source fréquente de désastre. L’Union européenne doit s’en souvenir elle aussi et définir clairement ses frontières externes. Si elle veut éliminer une frontière, elle doit d’abord savoir où se trouve cette frontière. Ceci implique de promouvoir l’idée d’une auto-identification géographique à une échelle plus large, c’est-à-dire planétaire. De cette façon, l’Europe pourrait aussi contribuer de manière importante et concrète à ce que nous désirons tous: la paix entre les peuples et les nations de cette planète. Dans les débats européens, le thème de la souveraineté partagée apparaît le plus souvent en rapport avec l’organisation institutionnelle de l’Union européenne. J’applaudis l’Union pour toute l’énergie qu’elle a consacrée à ce thème ces dernières années et pour les succès qu’elle a engrangés. C’est précisément la raison pour laquelle je me permets de porter un regard à plus long terme sur cette question. Le Parlement où vous siégez est élu au suffrage direct et des efforts sont faits pour que le nombre des représentants des différents États corresponde à la taille de ces derniers. Selon moi, le Parlement européen, seule institution élue directement par tous les Européens, devrait avoir davantage de pouvoir qu’il n’en a actuellement. Le travail législatif devrait par conséquent passer plus explicitement du pouvoir exécutif vers le pouvoir législatif. Le Parlement européen ne doit pas apparaître comme n’étant rien d’autre qu’un coûteux ornement de l’Union européenne. D’après moi, un autre organisme, de plus petite taille, pourrait voir le jour parallèlement au Parlement européen. Ses membres seraient élus par les parlements nationaux et tous les États y auraient le même nombre de représentants. Cette institution - ou une structure similaire - permettrait de résoudre deux problèmes à la fois. Premièrement, cela éliminerait le sentiment qu’ont certains parlements nationaux d’être exclus du processus décisionnel européen. Deuxièmement, il y aurait ainsi au moins une institution de l’Union garantissant l’égalité absolue de tous les États membres. Cette instance ne se réunirait bien sûr que rarement, à la demande d’un certain nombre de membres et uniquement pour des causes exigeant un consensus. Une telle solution permettrait également à la Commission de ne plus devoir appliquer le critère complexe de nationalité pour les nominations et au Conseil européen de ne plus devoir appliquer un système de calcul des voix aussi complexe. Je dois dire que pour moi, il est plus important que les commissaires soient de vrais experts dans leur domaine que mes compatriotes ou des membres de mon parti. Le Conseil européen présente actuellement une étrange combinaison de pouvoir exécutif et de pouvoir représentatif. Même sa position doit être clarifiée. Je pense que cette position devrait être semblable à celle d’un chef d’État dans une démocratie parlementaire. On aurait donc une sorte de direction collective de la confédération des États, partiellement abstraite et partiellement concrète, dont le représentant visible, identifiable par tous, serait naturellement une personne, c’est-à-dire un président, dont l’existence est d’ailleurs envisagée par le traité de Lisbonne et qui est une figure très importante, car on sait que dès qu’apparaît une forme de direction collective à la tête d’un État, cela présage généralement la désintégration de cet État. Je ne dis pas que cela pourrait également se produire dans une communauté supranationale, mais je pense en tout cas qu’il devrait y avoir au sommet de l’édifice un visage humain représentant l’ensemble de cette machinerie sophistiquée et grâce à qui celle-ci serait mieux comprise. J’ai déjà indiqué à plusieurs reprises qu’il serait extrêmement judicieux, à mon avis, d’avoir un jour une Constitution européenne concise, intelligible et lisible, compréhensible même par les écoliers, et que tout le reste - des milliers de pages désormais - n’en constitue que les annexes. La Charte des droits fondamentaux, le texte qui formule les valeurs et les idéaux sur lesquels se fonde l’Union, celles et ceux qu’elle s’efforce de respecter et garde présents à l’esprit quand vient le moment de prendre des décisions, ferait bien évidemment partie intégrante ou constituerait même le premier chapitre de cette Constitution, bien entendu, car c’est le texte qui formule les valeurs ou les idéaux sur lesquels l’Union est basée et qu’elle s’efforce d’appliquer et de garder à l’esprit dans ses décisions. Mesdames et Messieurs, permettez-moi un dernier commentaire qui, en quelque sorte, me ramène à mon point de départ. Vue de loin, l’Union européenne ressemble à un organisme foncièrement technocratique, uniquement préoccupé par l’économie et l’argent. Les éternels marchandages sur le budget, les quotas, les tarifs douaniers, les taxes, les réglementations du commerce et autres sont peut-être nécessaires et je ne les blâme en aucune manière. Je pense même que les légendaires recommandations ou normes sur la préparation du goulasch - objet courant de moquerie eurosceptique - visent davantage à protéger quelque chose de tchèque ou de hongrois qu’a attaquer l’État membre concerné et son identité. Je pense en revanche que l’Union devrait insister plus lourdement et de façon plus visible sur ce qui est réellement l’essentiel, à savoir son substrat spirituel et ses valeurs. L’Union européenne est une tentative sans précédent de construire une vaste communauté supranationale originale en se basant sur le respect des libertés individuelles et de la dignité humaine, sur la fondation d’une démocratie réelle, pas seulement apparente ou formelle, et sur la foi dans le bon sens, la décence et la capacité de dialogue sur un pied d’égalité, que ce soit au sein de la communauté ou avec les tiers. Cette construction repose aussi, bien entendu, sur le respect des nations individuelles, de leurs traditions, de leurs réalisations, leurs territoires, leur habitat et leur environnement, et bien sûr sur le respect des droits de l’homme et la solidarité humaine. La riche histoire culturelle et spirituelle de l’Europe - faite d’une combinaison d’éléments classiques, juifs, chrétiens, musulmans ainsi que d’éléments de la Renaissance tardive et du siècle des Lumières - a créé un ensemble de valeurs incontestables, auquel l’Union européenne s’est certes ralliée verbalement mais qu’elle conçoit souvent seulement comme un bel emballage pour les véritables enjeux. Pourtant, ces valeurs ne sont-elles pas justement ce qui compte le plus et ce qui, au contraire, influence tout le reste? Nul n’était et n’aurait pu être pleinement préparé à un effondrement aussi rapide du rideau de fer. C’eût été anormal. Par conséquent, une période de dilemmes, d’examens de diverses options et d’incertitude a suivi. Finalement, l’OTAN a pris la décision courageuse d’accueillir de nouveaux membres, leur garantissant la sécurité et leur permettant dès lors de se concentrer sur les préparatifs à une adhésion à l’Union européenne. Ensuite, l’Union européenne a véritablement ouvert ses portes aux nouvelles démocraties d’Europe centrale et orientale. De temps en temps, l’Europe a quelques difficultés avec ces pays. C’est assez compréhensible. Une culture politique démocratique ne se crée pas ou ne se rétablit pas du jour au lendemain. Cela prend du temps et une foule de problèmes inattendus doivent être résolus tout au long du parcours. C’est à l’époque moderne que le communisme a imposé sa domination pour la première et - espérons-le – la dernière fois, et nous avons donc été les premiers à être confrontés au phénomène du postcommunisme. Nous avons dû faire face aux conséquences d’un régime de terreur de longue durée ainsi qu’à toutes les difficultés associées à une redistribution de la propriété sans précédent dans l’histoire. Les obstacles ont été et sont encore nombreux et notre expérience en la matière est encore rudimentaire. Je ne plaide pas ici pour quelque chose de révolutionnaire, de phénoménal ou de radical. Je plaide tout simplement en faveur d’une réflexion plus approfondie sur ce qui constitue le socle réel de l’unification européenne, en faveur d’une culture plus poussée de notre «européanité» et d’une référence nette à un code moral qui dépasse le monde de nos profits immédiats, un monde qui ne mène nulle part et n’évalue la prospérité qu’avec des indicateurs quantitatifs. Cela fait vingt ans que l’Europe n’est plus coupée en deux. Je suis fermement convaincu que ce continent ne se laissera plus jamais diviser et qu’il va être, au contraire, à la fois l’espace et la source d’une solidarité et d’une coopération toujours plus profondes. Puisse l’Ode à la joie de Schiller devenir pour nous et nos descendants plus qu’un poème célébrant l’amitié entre les peuples et se transformer en symbole évocateur de nos efforts communs pour construire un monde plus humain! Malgré tout, je pense que l’Occident a bien agi. Toute autre solution aurait entraîné beaucoup plus de problèmes et aurait été encore plus coûteuse, non seulement pour l’Occident mais, en fait, pour nous tous. Nous aurions pu voir se développer dangereusement une nouvelle lutte d’influence ou la domination directe de l’un sur l’autre. En outre, les États restés devant la porte occidentale seraient très probablement devenus le terrain d’action de divers nationalistes et populistes et de leurs milices armées et peut-être même une zone de conflits locaux dangereux, d’autant plus dangereux qu’à l’issue de la Seconde guerre mondiale, pour des raisons bien connues, il n’y a pas eu de véritable conférence de la paix qui aurait pu régler de manière contraignante, précise et durable, les relations d’après-guerre en Europe. Je pense que ceux qui récemment encore agitaient des drapeaux frappés du marteau et de la faucille s’empareraient rapidement d’un drapeau national. Nous avons pu voir avec l’ex-Yougoslavie à quoi mène cette voie. On sait très bien que les démons réveillent toujours d’autres démons. Dès lors, personne ne peut dire si la contagion n’aurait pas gagné la partie occidentale de l’Europe. Nous vivons à une époque où - mondialisation oblige - tout conflit local peut aisément dégénérer en conflit mondial. L’approche choisie était par conséquent la plus naturelle en termes historiques et la plus indiquée en termes pratiques. Cette approche pouvait en outre être interprétée comme un aveu de coresponsabilité dans les événements qui ont marqué l’histoire et que la politique irréfléchie d’apaisement menée au début par le monde démocratique a, en partie, favorisés. En résumé, les difficultés considérables que l’Union européenne a aujourd’hui avec nous valent bien d’être acceptées, car toute autre piste aurait clairement été bien pire et bien plus dangereuse. Dans ces circonstances, tout ce que nous pouvons demander à l’Europe, c’est de se montrer patiente et compréhensive. La question, bien sûr, est de savoir ce que nous pouvons offrir à l’Europe. Après ce que nous avons enduré sous le régime totalitaire, j’ai longtemps pensé que notre devoir - parce que nous sommes directement coupables - était d’expliquer notre expérience aux autres avec persuasion, de transformer tout ce qui en émergeait en initiatives concrètes. Ce n’est cependant pas une tâche facile et je ne suis pas sûr d’y être parvenu. Les formes totalitaires ou autoritaires de gouvernement ont souvent des débuts très imperceptibles et des méthodes très sophistiquées de contrôle de la société. Ce n’est que maintenant, avec le recul, que nombre d’entre nous réalisent à quel point nous avons parfois été ingénieusement entraînés dans les réseaux totalitaires. Tout cela nous engage à une prudence particulière. Cette prudence devrait être notre contribution à la garantie que ce que nous avons vécu ne pourra jamais se reproduire. Que faut-il pour cela? Avant tout, une solidarité claire et nette avec tous ceux qui aujourd’hui dans le monde font face à des régimes totalitaires ou autoritaires. Aucun intérêt économique ou autre ne devrait empêcher cette solidarité. Le moindre compromis, même anodin et bien intentionné, peut, fût-ce indirectement et avec un effet retard, avoir des conséquences fatidiques. Il ne faut jamais céder au mal, car le mal, par nature, profite de la moindre concession. L’Europe a connu des expériences malheureuses avec la politique d’apaisement. Notre soutien aux défenseurs de la liberté ou à ceux qui témoignent ouvertement des conditions de vie en Corée du Nord, en Birmanie, en Iran, au Tibet, au Belarus, à Cuba ou ailleurs, peut être plus utile que nous ne l’imaginons. Car ce soutien nous sera utile également. Il nous aidera à construire un monde meilleur et à mieux nous comporter les uns envers les autres, en d’autres termes, à mettre en pratique plus authentiquement les valeurs auxquelles nous souscrivons collectivement. Le Parlement européen a récemment décerné le prix Sakharov à l’association russe de défense des droits de l’homme Memorial. Je pense que c’est un geste important. Je me rappelle combien fut importante l’invitation à un petit-déjeuner de travail que nous lança en son temps, à nous autres de l’opposition, et contre la volonté de notre gouvernement, le président français en visite officielle dans mon pays. De tels événements ne sont anodins qu’en apparence. Il est en effet avéré que dans un régime totalitaire, un simple petit-déjeuner ou une manifestation d’étudiants interdite peuvent, si les circonstances sont favorables, mettre en marche l’Histoire."@fr8 ". Elnök úr, hölgyeim és uraim, szeretnék köszönetet mondani a meghívásért és azért a lehetőségért, hogy szólhatok önökhöz azokon a napokon, amelyek a lezárt határok drámai áttörésének, a szögesdrót elvágásának és az európai nemzetek közötti falak, illetve Németország esetében az egy és ugyanazon nemzetet megosztó fal lebontásának huszadik évfordulóját jelzik. Ez a kétoldalú megosztottság végét jelezte, nem csak Európa, de jelentős mértékben az egész világ számára. Ez történelmi szempontból olyan fontos pillanat volt, hogy sok ember úgy érezte, hogy ettől kezdve a világ már csak felvirágozhat. Minden ember identitását, kivéve az emberekként velünk született dolgokat, a kollektív identitásunkként nevezhető különböző szintek hozzák létre. Mindegyikünk, többé-kevésbé létrehozza a saját hozzátartozás-érzését egy családhoz, közösséghez, régióhoz, vállalathoz, egyházhoz, társadalomhoz vagy politikai párthoz, nemzethez, a civilizált világhoz és végül e bolygó lakosságához. Mindez azt mutatja, hogy mindannyian rendelkezünk egyfajta otthonnal, függetlenül attól, hogy azt földrajzi, ideológiai, nyelvi, etnikai, vagy más módon értelmezzük, és mi magunk közösen hozzuk létre ezeket az otthonokat. A különböző fajtájú hazafiságunk, a céljaink, az affinitásaink, a hajlamaink, a büszkeségünk, a jellemvonásaink, a hagyományaink, a szokásaink, a magatartásunk és a különlegességeink is szerepet játszanak ebben. Röviden, a világ egy „patchwork”, az emberiség egy „patchwork” és mindegyikünk egy „patchwork”. Természetesen, a kollektív szuverenitás ebből a kollektív összetartozás-érzésből fakad. Identitásunk minden szintjén rendelkezünk a szuverenitás adott szintjével, de egyetlen esetben sincs, és nem is lehet teljes a szuverenitásunk. Egyetlen követelmény van: a szuverenitásoknak ki kell egészíteniük egymást, és ha lehetséges, nem szabad, hogy ellentmondásban legyenek egymással. Biztos vagyok benne, hogy tudják, miért is vetem fel most ezt a témát, hisz az európai alkotmánnyal és a Lisszaboni Szerződéssel kapcsolatos viták nagymértékben arra a kérdésre irányulnak, hogy milyen kapcsolatnak kell lennie a nemzeti szuverenitás és az európai szuverenitás között. A válasz egyértelmű: ki kell egészíteniük egymást. Ha európainak érzem magam, az nem jelenti azt, hogy nem vagyok cseh. Valójában pont a fordítottja igaz: csehként európai is vagyok. Kissé költőien úgy szeretek fogalmazni, hogy Európa szülőföldünk szülőföldje. Ugyanakkor biztos vagyok abban is, hogy a jövőben az európai szuverenitás fokozatosan meg fog erősödni. Azt nem tudom, hogy milyen gyorsan, illetve milyen lassan, és nem tudom azt sem, hogy ennek során milyen kitérők és fordulatok lesznek, de azt tudom, hogy az integrációs folyamatnak folytatódnia kell. Végül is ez lényegi, sőt egzisztenciális érdeke nem csak az európaiaknak, hanem mindenkinek. Ennek az okai egyértelműek: olyan egységes, globális civilizációs térben élünk, ahol egy grönlandi halászati cég tulajdonosa élhet Tajvanon, és lehet egy brazil bank vagy egy cseh bánya résztulajdonosa, és számítógépen keresztül irányíthatja a cégét Izlandról. Egy ilyen térben a különböző nemzetek fölötti, államok fölötti vagy kontinentális közösségek egyre fontosabb szerepet fognak játszani. Ez még nem jelenti, és nem is fogja jelenteni a nemzetállamok létezésének a végét, de a nemzetállamok csoportokba szerveződnek, és a jövőben is csoportokba fognak szerveződni, és sok területen együtt fognak fellépni. Önmagában már a műszaki és gazdasági fejlődés is teljes mértékben szükségessé teszi ezt. Másrészt viszont egy olyan időszakban, amikor a világ a fenyegető egységesedés felé halad, a különböző, egymáshoz így vagy úgy közel álló, kisebb állami és nemzeti közösségek alkotmányai alapvető fontosságúak lehetnek a nemzeti vagy regionális identitás védelme szempontjából. Az államok fokozatos és békés csoportba szerveződése természetesen megerősíti a békés egymás mellett élést is. Vagy talán nem lenne igaz, hogy az elmúlt évszázadok háborúinak többsége nemzetállamok harca volt? Hogy lehetne sikeresebben megszelídíteni a különböző nemzeti démonokat, mint a nemzetek közötti gyakorlati együttműködéssel? A többszintű szuverenitás elvéhez való csatlakozás természetesen csak civil és politikai támogatás mellett lehetséges. Észrevettem, hogy a saját hazámban – és talán sok más országban is – az emberek gyakran használják a „mi” – az én esetemben a csehek − és az „ők” kifejezéseket, és az utóbbi alatt a Brüsszelben levő gonosz külföldieket értik. Nem vagyunk-e ugyanakkor mi is Brüsszelben? Mindenesetre, ez a megosztás az erényes „mi”, és a bizonyos értelemben romlott „ők” között, akik mindenáron rosszat akarnak nekünk, egyszerűen arra utal, hogy milyen kevéssé értjük az integráció tényleges elvét. Nagy türelemmel, de ezzel is szembe kell szállni. Ugyanabban a hajóban evezünk mindannyian, és a hajó a helyes irányba halad. A jövőben is a helyes irányba fog haladni akkor, ha minden utasa közös felelősséget érez, és nem csak a saját érdekében folytatja önös játékait. Egy újonnan létrehozott közösségben nem úgy válhatunk fontossá, illetve egyedivé, ha a még alig meghatározott nemzeti érdekeinkről skandálunk, ami egyszerűen csak a belső önbizalom hiányát hivatott elfedni, hanem úgy, hogy céltudatosan megpróbálunk kijönni egymással, és részt veszünk a közös erőfeszítésekben. Évszázadokon át, Európa bolygónk legfontosabb civilizációs központja volt, és határozottan ennek is tartotta magát, habár ezt helytelenül tette. Éppen ezért jogosnak tartotta, hogy a kultúráját, a vallását, a találmányait eljuttassa a világ minden részébe, függetlenül attól, hogy azokra bárki igényt tartott-e. A fenti értékek exportját sok esetben erőszak kísérte. Sőt, még azt is állíthatjuk, hogy a modern civilizáció egésze – nem csak a világ által kiemelkedőnek tartott elemek, hanem napjaink szűklátókörűsége is – visszanyúlik Európához. Európának tanulnia kell ezekből, és újra kell értékelnie a szerepét. Vagyis, hogy a jövőben semmit nem fog ráerőszakolni a világra, hanem csak az ösztönzésre tesz kísérletet. Pusztán csak példát mutat, amiből mások átvehetnek valamit, de minden kötelezettség nélkül. Nehéz lenne még egy olyan régiót találni a Földön, ahol a különböző országokban ilyen sok, különböző nemzet és etnikai csoport, ilyen sok kisebbség és kisebbség a kisebbségeken belül koncentrálódott. Az elmúlt évtizedekben Európának, mindezek ellenére sikerült létrehoznia a világon napjainkban talán legkonzisztensebbnek nevezhető nemzetek feletti csoportosulást. Ugyanakkor a legfontosabb az, hogy a csoportosulás nem az erősek által a gyengék ellen elkövetett erőszak eredményeként született, mint ahogy a múltban minden esetben történt. Éppen ellenkezőleg, gyakorlati megállapodások eredményeként jött létre. Következésképpen az integráció átkerült a csatamezőről a konferenciaterembe. Ha semmi másnak, ennek önmagában is nagy kihívást kell jelentenie a világ többi része számára. Említettem már, hogy a mai világban egyre fontosabbá válik a nemzetek feletti struktúrák szerepe. Véleményem szerint az elkövetkező évtizedek legjobb politikai megoldása a nagy, nemzetek feletti, illetve kontinentális egységek közötti, kreatív partnerségen alapuló együttműködés lenne, amelynek az alapját az inkább erkölcsi, mint politikai jellegű, specifikus, minimális társadalmi normák képezik. A kapcsolatoknak, természetesen csak akkor, ha van értelmük, két alapelvet kell tiszteletben tartaniuk: teljes, kölcsönös egyenlőség és a lehető legteljesebb nyitottság. A kapcsolat nem partnerség, ha gyakorlati okokból, például az olaj-, illetve a gázellátás megszűnésétől való félelem miatt, egyesek szemellenzőt használnak, és teljesen megfeledkeznek a liberális újságírók meggyilkolásáról, illetve az ehhez hasonló gonoszságokról, vagyis olyan eseményekről, amelyekről más körülmények között szívesen szót ejtenének. Az ilyen kapcsolat hazugságon alapul. A valós partnereknek képesnek kell lenniük arra, hogy mindenről, amire gondolnak és amiről gondolkodnak, más szóval a teljes igazságról, beszélni tudjanak egymással, és képesnek kell lenniük arra is, hogy meghallgassák a teljes igazságot. Az európai integráció, amelynek köszönhetően kontinensünk legnagyobb része már egy jó ideje békében élhet, valójában egyedi kísérlet az államok demokratikus konföderációjára. Ez még nem teljes föderáció, és még csak nem is hagyományos konföderáció, és rövid időn belül nem is válik azzá. Egyszerűen csak valami új. Bárcsak ez a kísérlet példaként szolgálna mások számára is! De nem is ez a legfontosabb. Hiszek abban, hogy az Európai Uniónak lehetősége van arra, hogy a nemzetek közötti együttműködésre adott modellen kívül még egy ennél mélyrehatóbb dologgal is ösztönözze a világ többi részét. Ez alatt azt a lehetőséget értem, hogy meg kell próbálni megváltoztatni mindazokat a megkérdőjelezhető módozatokat, amelyek alapján Európa meghatározta, illetve befolyásolta napjaink civilizációjának egész jellegét. Talán ez olyan mozgalom, amely már most is kibontakozó félben van. Nem ez történt. A történelem, természetesen, nem ért véget. Rendkívül fontos ennek az évfordulónak a megünneplése nem csak a jelenről való gondolkodás miatt, hanem mindenekelőtt a jövőről való elmerengés végett. Európa egységesítésével kapcsolatos öt megjegyzésemmel szeretnék hozzájárulni ehhez a folyamathoz. Itt a profit mindenáron való, a hosszú távú és visszafordíthatatlan következményekre tekintet nélküli kultuszának elutasítására, a mennyiségi növekedés és a még nagyobb növekedés elutasítására, annak a durva elképzelésnek az elutasítására gondolok, hogy érjük utol, és körözzük le Amerikát vagy Kínát, vagy bárki mást, valamint a Föld veszélyes és tervszerűtlen kolonizációjának és a földgolyó esztelen, a környezetet és a jövő generációk érdekeit figyelmen kívül hagyó kirablásának az elutasítására gondolok. Gondolok továbbá az energia-takarékosság barátságos formáira, amikor az egyes államok sikereit nem a fogyasztás növekedésével, hanem, épp ellenkezőleg, a fogyasztás csökkenésével mérik. Természetesen mindez csak azzal a feltétellel lesz lehetséges, ha változás kezdődik a mai európai ember lelkében. A legújabb kozmológiai felfedezéseket látva csak egy kicsit kell alázatosabbnak lennie, arra kell gondolnia, hogy mi történik a halála után, és tisztelettel fejet kell hajtania az univerzum misztériuma előtt; vagyis röviden, ismét szorosabb kapcsolatot kell kialakítania az örökkévalósággal és a végtelennel, épp úgy, ahogy az európai fejlődés korai időszakában tette. Komolyan el kell gondolkoznunk azon a tényen, hogy amit megtettünk, azt nem lehet semmissé tenni, hogy valahol mindenre emlékeznek – még ha csak egy repülő fénycsóva formájában is –, és hogy éppen ezért semmi sincs mindörökre megbocsátva. Visszatérve most Európához mint a többiek partneréhez, az a helyzet, hogy az emberiség nagy családja esetében a legtöbb háború a határok miatt, azaz a területért folyt. Mindebből egy fontos tanulságot lehet levonni, miszerint nem csak a nemzetállamoknak, de a nemzetek feletti közösségeknek is minden esetben pontosan tisztában kell lenniük azzal, hogy hol kezdődnek, és hol végződnek. A bizonytalan, illetve vitatott határok gyakori forrásai a katasztrófáknak. Az Európai Uniónak is szem előtt kell ezt tartania, és egyértelműen meg kell határoznia a külső határait. Ha meg akar szüntetni egy határt, akkor először azt kell tudnia, hogy hol húzódik az a határ. Éppen ezért először szélesebb értelemben, vagyis a földgolyó szintjén kell támogatnia a földrajzi önmeghatározás fogalmát. Ily módon is jelentősen és konkrét formában tudna hozzájárulni ahhoz, amire mindannyian vágyunk, vagyis a földgolyó népei és nemzetei közötti megbékéléshez. A megosztott szuverenitás témája az európai vitákban elsősorban az Unió intézményi szerkezete kapcsán merül fel. Dicséret illeti az Uniót azért, hogy az elmúlt években olyan sok energiát szentelt ennek a témának, és azért a sikerért, amelyet elért. Pontosan emiatt vállalkozom arra, hogy ebben a témában előre tekintsek. Az a parlament, amelyben ülnek, közvetlen formában kerül megválasztásra, és erőfeszítések történnek arra, hogy a különböző államok képviselőinek létszáma arányos legyen a képviselt ország méretével. Véleményem szerint az Európai Parlamentnek, egyetlen olyan szervezet lévén, amelyet az összes európai közvetlenül választ meg, a jelenleginél több hatalommal kellene rendelkeznie. Ennek megfelelően a törvénykezés feladatának határozottabban át kellene kerülnie a végrehajtó hatóságtól a jogalkotó hatósághoz. Nem szabad, hogy az Európai Parlament bárki szemében is csak az Unió költséges ékességének látszódjon. Véleményem szerint a Parlament mellett még létre lehetne hozni egy olyan, kisebb testületet is, melynek a tagjait a nemzeti parlamentek választanák meg a soraikból, és amelyikbe minden tagállam azonos számú tagot delegálna. Ily módon, vagy ehhez hasonló módon, egyszerre két problémát lehetne megoldani. Egyrészt, ez megszüntetné azt az érzést, amely sok nemzeti parlament esetében megvan, vagyis hogy ki vannak zárva az európai döntéshozatalból. Másrészt, ez biztosíthatná, hogy létezzen legalább egy olyan uniós testület, amely teljes egyenlőséget garantál valamennyi tagállam számára. Ez a testület természetesen csak ritkán ülésezne, csak ha egy megadott számú tag ezt kérné, és csak konszenzust igénylő kérdésekben. Ez a megoldás egyben azt is jelentené, hogy a Bizottságba történő jelöléseket nem kellene ilyen bonyolult módon, az országkvóták alapján lebonyolítani, és az Európai Tanácsban nem lenne ilyen nehézkes a szavazatszámlálási rendszer. Meg kell mondanom, hogy személyes véleményem szerint sokkal fontosabb, hogy olyan biztosaink legyenek, akik a saját területükön valóban élenjáró szakemberek, minthogy mindenáron honfitársaim, avagy párttársaim legyenek a biztosok. Az Európai Tanács jelenleg a végrehajtói és a képviseleti hatalom furcsa kombinációja. Ennek a pozícióját is tisztázni kell. Szerintem hasonlónak kellene lennie a parlamenti demokráciák államfői pozíciójához, és ezért az államok konföderációinak olyan, részben látható, részben láthatatlan kollektív feje kellene legyen, amelynek a látható képviselője, vagyis az elnöke, mindenki számára érthetően, természetesen egy olyan személy lenne, akinek a létezése már a Lisszaboni Szerződésben is célkitűzésként szerepel, és aki egy nagyon fontos személy, szem előtt tartva, hogy amikor megjelenik egyfajta kollektív államfő, az általában az állam felbomlását jelzi. Nem azt akarom mondani, hogy ennek egy nemzetek feletti közösség esetében is elő kell fordulnia, de ezzel együtt úgy érzem, hogy lennie kellene egy olyan, meghatározott emberi arcnak valahol a csúcson, aki képviselné az egész, bonyolult gépezetet, és akinek köszönhetően az egész érthetőbbé válna. Már nagyon sokszor elmondtam, hogy kiválónak tartanám, ha valamikor a jövőben lenne egy vékony, érthető és olvasható európai alkotmány, amelyet még az iskolások is megértenének, és ha az összes többi – ami most több ezer oldalt tesz ki – csak ennek a melléklete lenne. Az Alapjogi Charta, amely megfogalmazza az Unió alapját képező azon értékeket és ideálokat, amelyeknek megpróbál eleget tenni, és amelyeket szem előtt tart a döntéshozatal során, természetesen szerves összetevője, illetve valójában az első része lenne ennek az alkotmánynak. Hölgyeim, és uraim, még egy utolsó megjegyzést szeretnék tenni, ami bizonyos mértékig visszavisz oda, ahonnan indultam. Távolról, az Európai Unió erőteljesen technokrata szervezetnek tűnik, amelyet csak a gazdaság és a pénz érdekel. A költségvetés, a kvóták, a vámok, az adók, az üzleti szabályok és sok más szabályzat fölötti örökös alkudozásra talán szükség van, és én egyáltalán nem akarom azt elítélni. Még azt is gondolom, hogy a gulyás-főzésről szóló híres javaslatoknak, illetve szabványoknak – melyek az euroszkeptikus viccelődések gyakori céltáblái – sokkal inkább valami magyar, illetve cseh dolog védelme, és nem az érintett tagállam és annak identitása elleni támadás a célja. Ennek ellenére mégis úgy vélem, hogy az Uniónak nagyobb és láthatóbb hangsúlyt kellene fektetnie a ténylegesen legfontosabb dolgokra, vagyis a szellemi és az értékekhez kapcsolódó alapjaira. Az Unió példa nélkül álló kísérletet jelent az emberi szabadságjogok és az emberi méltóság tiszteletben tartásán, valós, és nem csak látszólagos, illetve formális demokrácián nyugvó, a józan észen, mértéktartáson, továbbá a közösségen belül, és mindenki mással egyenlő alapokon folytatott párbeszéden alapuló nagy és eredeti, nemzetek feletti közösség létrehozására. Természetesen ez a közösség az egyes nemzetek, hagyományaik, eredményeik, az általuk elfoglalt terület, otthonaik és azon táj tiszteletben tartásán is alapul, ahol ezek az otthonok találhatók. És természetesen az emberi jogok és az emberi szolidaritás tiszteletben tartásán is. Európa gazdag szellemi és történelmi hagyományai – melyek a klasszikus, a zsidó, a keresztény, az iszlám és a későbbiekben a reneszánszkori és a felvilágosodás korabeli elemeken alapulnak − vitathatatlan értéket képviselnek, amelyeket lehet, hogy az Európai Unió szóban támogat, de amelyekre gyakran csak azoknak a dolgoknak a vonzó csomagolásaként tekint, amelyek igazán számítanak. Hisz nem ezek az értékek számítanak igazán, és megfordítva, nem ezek a dolgok szabják meg minden másnak az irányát? A vasfüggöny meglepően gyors leomlására senki sem volt, és nem is lehetett teljes mértékben felkészülve. Természetellenes lett volna. Éppen ezért a sajátságos dilemmák, a különböző alternatívák vizsgálatának és a bizonytalanságoknak az időszaka követte. Végül a NATO megtette azt a bátor lépést, hogy engedélyezte új tagok csatlakozását, amivel garantálta a biztonságukat, és lehetővé tette, hogy az európai uniós csatlakozásra való felkészülésre koncentráljanak. Ezt követően az Unió ténylegesen megnyitotta a kapuit Közép- és Kelet- Európa új demokráciái előtt. Időről időre különféle problémák vannak ezekkel az országokkal. Ez teljesen érthető. A demokratikus politikai kultúrát nem lehet egyik napról a másikra létrehozni, illetve feléleszteni. Időbe telik, és útközben sok váratlan problémát kell megoldani. A modern történelmi korszakban történt, hogy a kommunizmus először, és remélhetőleg utoljára uralomra került, és ezért mi voltunk az elsők, akik szembekerültünk a posztkommunizmus jelenségével. Nekünk kellett megbirkózni a félelem hosszan elhúzódó rendszerével és a vagyontárgyak történelmileg példátlan újraelosztásából eredő kockázatokkal. Voltak, és továbbra is vannak akadályok, és a helyzettel kapcsolatos tapasztalataink továbbra is gyerekcipőben járnak. Nem valami forradalmi, korszakalkotó, avagy radikális dolog mellett érvelek. Pusztán csak amellett érvelek, hogy alaposabban el kellene gondolkodnunk az európai egyesítés tényleges alapjain, hogy hangsúlyozottabban kellene ápolnunk az európaiságunkat, és világosabban kellene utalnunk egy olyan morális kódexre, amely túlmutat a konkrét előnyeink világán, azon a világon, amelyik nem vezet sehová, és amely csak mennyiségi mutatókat használ a prosperitás meghatározására. Immáron húsz éve, hogy behegedt Európa hasadéka. Határozottan hiszem, hogy a kontinens soha többé nem fogja megengedni magának, hogy megosszák, és hogy, épp ellenkezőleg, az egyre elmélyülő szolidaritás és együttműködés tere és forrása lesz. Bár csak Schiller Örömódája több lenne számunkra és az utódaink számára az emberek közötti barátságot dicsőítő versnél, és olyan szimbólummá válna, amely felidézi a humánusabb világ megvalósulása érdekében tett közös erőfeszítéseinket. Mégis hiszek abban, hogy a Nyugat helyesen cselekedett. Minden más alternatíva sokkal több problémát eredményezett volna, és sokkal költségesebb lett volna, nem csak a Nyugat, de valójában mindannyiunk számára. Nem csak a befolyásolási övezetek fölött kiújult küzdelemnek, illetve az egyik oldalnak a másik oldal fölötti közvetlen uralmának lehettünk volna a szemtanúi, de a Nyugat által kizárt államok, minden valószínűség szerint, különböző nacionalisták és populisták, és azok felfegyverzett milicistáinak a játékterévé, és esetleg veszélyes helyi konfliktus régiójává váltak volna, ami, az ismert okok miatt, azért lett volna nagyon veszélyes, mert a második világháborút nem követte egy olyan, tényleges békekonferencia, amelyik kötelező, pontos, és tartós formában megteremtette volna a háború utáni európai kapcsolatokat. Véleményem szerint sokan azok közül, akik egészen az utóbbi időkig sarló-kalapácsos zászlókat lengettek, hamarosan a nemzeti zászlót fogták volna a kezükbe. Láttuk, hogy ez mire vezetett a volt Jugoszláviában. Közismert tény, természetesen, hogy a démonok újabb démonokat szülnek. Éppen ezért senki sem tudja megmondani, hogy a fertőzés nem terjedt volna-e át Európa nyugati felére is. Olyan korban élünk, melyben – a globalizálódásnak köszönhetően – minden helyi konfliktus gyors ütemben nemzetközi konfliktussá válhat. Éppen ezért a választott megoldás történelmi értelemben a legtermészetesebb, gyakorlati szempontból meg a legcélszerűbb volt. Ráadásul ez olyan megoldás volt, amelyet a történelmi fejlődésért érzett közös felelősség kifejeződéséként is lehetett értelmezni, amelynek kezdetei a demokratikus világ által folytatott, szűklátókörű megbékélési politikára nyúlnak vissza. Azzal szeretném összegezni, hogy az EU-ban napjainkban velünk kapcsolatban felmerülő jelentős nehézségekkel érdemes megküzdeni, mivel minden más alternatív lépés egyértelműen sokkal rosszabb és sokkal veszélyesebb lett volna. Ilyen körülmények között csak türelmet és megértést kérhetünk Európától. Természetesen a kérdés az, hogy mi mit tudunk felajánlani Európának. Azok után, amin átmentünk a totalitárius rendszerben, sokáig azt hittem, hogy – mivel egyértelműen bűnösök vagyunk – meggyőző módon el kellene magyaráznunk másoknak a tapasztalatainkat, átváltoztatva a belőle következő dolgokat konkrét kezdeményezésekké. Ez nem egyszerű dolog, és nem vagyok benne biztos, hogy már eljutottunk idáig. A kormányzás totalitárius és tekintélyelvű formái gyakran kevéssé feltűnő módon kezdődnek, és rendkívül kifinomult társadalmi ellenőrzési formákkal bírnak. Sokan közülünk csak most, az idő múltával, jönnek rá arra, hogy időnként milyen okosan rángattak be bennünket a totalitarizmus hálójába. Mindez rendkívül elővigyázatossá tesz bennünket. Ez lehet a mi hozzájárulásunk annak a garantálásához, hogy amit átéltünk, soha többé ne történhessen meg. Mire van szükség? Mindenekelőtt világos és egyértelmű szolidaritásra mindenkivel, aki napjainkban a világ bármely részén szembeszáll a totalitarizmussal, illetve a tekintélyuralmi rendszerekkel. A kérdéses szolidaritást nem akadályozhatják a gazdasági, vagy egyéb speciális érdekek. Még a kicsi, nem szembetűnő és jó szándékú kompromisszumok is – bár közvetetten és némi késedelemmel – fatális következményekkel járhatnak. A gonoszt nem lehet lecsendesíteni, mivel a gonosz természetéből következik, hogy saját előnyére használ fel minden megbékítési kísérletet. Ezenkívül Európának megvan a maga szomorú tapasztalata a politikai megbékélés terén. Az Észak-Koreában, Burmában, Iránban, Tibetben, Fehéroroszországban, Kubában, illetve más országokban élő liberális gondolkodású, illetve az ottani helyzetről őszintén beszélő emberek számára nyújtott támogatásunk sokkal többet jelenthet annál, mint gondoljuk. Saját magunknak is segítünk ezáltal. Segítünk magunknak egy jobb világ építésében, és abban, hogy jobban bánjunk egymással, más szóval abban, hogy hűebbek legyünk azoknak az értékeknek a valós tartalmához, amelyek mellett közösségi szinten elköteleztük magunkat. Az Európai Parlament nemrégiben ítélte oda a Szaharov-díjat egy orosz szervezetnek, a Memorialnak, amely az emberi jogok tiszteletben tartását figyeli Oroszországban. Véleményem szerint ez fontos cselekedet volt. Emlékszem, hogy mekkora jelentősége volt hazámban annak, amikor a kormány óhaja ellenére, a francia elnök egyszer, egy állami szintű látogatás során meghívott bennünket – ellenzékieket – egy munkareggelire. Ezek a dolgok csak látszólag felszínesek. Totalitárius kormányzás alatt egyszerű tény, hogy egy reggeli, illetve egy elfojtott diákfelvonulás, a megfelelő körülmények között, mozgásba tudja hozni a történelmet."@hu11 ". Signor Presidente, onorevoli deputati, vorrei ringraziarvi per avermi invitato qui e per avermi dato l’opportunità di intervenire in questa sede durante le giornate che segnano il ventesimo anniversario dell’epocale rottura dei confini sigillati, il taglio del filo spinato, il crollo dei muri tra le nazioni europee e, nel caso nella Germania, del muro che divideva una stessa nazione. Questo evento ha segnato la fine della divisione bipolare non solo dell’Europa, ma anche, in senso più ampio, di tutto il mondo. E’ stato un momento di una tale importanza storica da far pensare a molti che da quel giorno in avanti il mondo non poteva far altro che prosperare. L’identità di ogni essere umano, fatta eccezione per la caratteristica innata che ci rende individui unici, è costituita dai vari livelli di ciò che si può descrivere come identità collettiva. Ognuno di noi, in misura diversa, sviluppa un proprio senso d’appartenenza alla famiglia, alla comunità, a una regione, azienda, chiesa, società o partito politico, alla nazione, al mondo civilizzato e, in ultima istanza, alla popolazione di questo pianeta. Tutto ciò dimostra che ciascuno di noi possiede una dimora di un certo tipo, sia essa geografica, ideologica, linguistica, etnica o di altra natura, e che siamo proprio noi a riunirci in gruppo per fondarle. Ne fanno parte anche i diversi tipi di patriottismo, i nostri obiettivi, affinità, inclinazioni, orgoglio, caratteristiche, tradizioni, costumi, abitudini e peculiarità. In breve, il mondo è un mosaico, come lo è ognuno di noi. La sovranità collettiva nasce naturalmente dal senso di appartenenza collettiva. Tutti i livelli della nostra identità presentano una certa dose di sovranità, ma di nessuno di essi possediamo, o potremmo possedere, la piena sovranità. C’è un requisito che permette a queste sovranità di completarsi a vicenda e, se possibile, di non contraddirsi. Avrete capito che sto parlando di questo tema ora perché i dibattiti sulla Costituzione europea e sul trattato di Lisbona si concentrano in gran parte sul tipo di relazione che dovrebbe sussistere tra le sovranità nazionali e la sovranità europea. La risposta è chiara: dovrebbero completarsi a vicenda. Se mi sento europeo, ciò non significa che io smetta di essere ceco. In realtà è proprio il contrario: sono ceco, pertanto sono anche europeo. Mi piace dire, in modo poetico, che l’Europa è la patria delle nostre patrie. Allo stesso tempo, sono sicuro che la sovranità europea si rafforzerà gradualmente in futuro. Non so se sarà un percorso veloce o lento e quali complicazioni sorgeranno lungo il cammino, ma so che il processo di integrazione deve andare avanti. E’ nell’interesse essenziale ed esistenziale non solo degli europei, ma di tutti noi. Le ragioni sono palesi: viviamo in un’unica civiltà globale, in cui il proprietario di una società di pesca groenlandese probabilmente vive a Taiwan e possiede anche parte di una banca in Brasile, e il proprietario di una miniera ceca probabilmente gestisce la sua società per via telematica dall’Islanda. In uno spazio di questo tipo, le comunità sopranazionali, sovrastatali o continentali svolgeranno un ruolo ancora più importante. Non è, e non sarà, la fine dello Stato nazione, ma gli Stati nazione si stanno unendo e continueranno a farlo, e agiscono insieme in molti campi. Gli sviluppi tecnologici ed economici da soli lo rendono un’assoluta necessità. Dall’altro lato, in un momento in cui il mondo tende verso una forma di unificazione minacciosa, le costituzioni delle piccole comunità di Stati e nazioni che sono vicini gli uni agli altri in un modo o nell’altro potrebbero essere utili per offrire una maggiore tutela dell’identità nazionale e regionale. L’unione graduale e pacifica degli Stati rafforzerà anche la convivenza pacifica, ovviamente. La maggior parte delle guerre degli ultimi secoli non sono state forse guerre tra Stati nazionali? Come domare i vari demoni nazionalisti se non attraverso la cooperazione pratica tra le nazioni? Ovviamente, sarà possibile aderire al principio di sovranità “a più livelli” solo in un contesto di sostegno civile e politico. Ho notato che nel mio paese, e probabilmente in molti altri paesi, le persone parlano utilizzando il “noi” in riferimento, nel mio caso, ai cechi e il “loro” per indicare quel mucchio di malvagi stranieri che sono a Bruxelles. Non siamo forse anche noi a Bruxelles? Questa divisione tra “noi”, onesti a priori, e i malvagi “loro”, che cercano di danneggiarci a ogni costo, indica semplicemente che ne capiamo molto poco dell’attuale principio di integrazione. Anche questo problema va affrontato pazientemente. Siamo tutti nella stessa barca e questa barca sta seguendo la rotta giusta. Continuerà a farlo se tutti i passeggeri hanno un senso di responsabilità condivisa e non si limitano a tirare acqua al proprio mulino. Non si creano importanza e unicità in una nuova comunità litigando per i propri vaghi interessi nazionali e mascherando così una mancanza di sicurezza interna, ma facendo delle proposte per andare d’accordo gli uni con gli altri e partecipando allo sforzo comune. Da secoli, l’Europa è la culla della civiltà su questo pianeta e si è chiaramente ritenuta tale, anche laddove non era la cosa giusta da fare. Si è, quindi, sentita giustificata a esportare la sua cultura, la sua religione e le sue invenzioni nel mondo, senza preoccuparsi se gli altri ci tenessero ad accettarli. L’esportazione di questi valori è stata spesso seguita dalla violenza. Si potrebbe anche dire che la civiltà moderna – non solo gli elementi che il mondo considera eccellenti, ma anche la miopia dei nostri giorni – si può far risalire all’Europa. L’Europa dovrebbe imparare da questi insegnamenti e riappropriarsi del proprio ruolo in un modo diverso: in altre parole, non imporrà niente nel mondo, ma cercherà solo di essere d’ispirazione; offrirà solo un esempio dal quale gli altri potrebbero prendere spunto senza dover necessariamente adottarlo. Sarebbe difficile trovare un luogo sulla terra in cui così tante nazionalità o gruppi etnici sono concentrati in vari paesi, così tante minoranze e minoranze nelle minoranze. Negli ultimi decenni, l’Europa è riuscita, tuttavia, a creare ciò che si può considerare forse il gruppo sopranazionale più armonioso di tutto il mondo di oggi. Ancora più importante è che questo gruppo non è nato come prodotto della violenza perpetrata dai forti contro i deboli, com’è sempre stato in passato. Al contrario, si è formato sulla base di accordi pratici. L’integrazione si è quindi spostata dal campo di battaglia alla sala conferenze. Se non altro, questa si può considerare la sfida principale per il resto del mondo. Ho menzionato la crescente importanza delle strutture sopranazionali nel contesto odierno. A mio parere, la migliore politica per i prossimi decenni dovrebbe essere una forma di cooperazione creativa, basata sul partenariato tra le grandi entità sopranazionali o continentali, che poggi su standard sociali minimi morali piuttosto che politici. Per avere un senso, naturalmente, questi rapporti devono basarsi su due principi fondamentali: una totale eguaglianza reciproca e la maggior apertura possibile. Un rapporto non può definirsi partenariato quando, per ragioni pratiche quali il timore di vedere bloccate le forniture di petrolio e di gas, ci si mette i paraocchi e si dimentica completamente l’omicidio di giornalisti lungimiranti o l’esistenza di demoni simili, di cui si parlerebbe volentieri in altre circostanze. Un rapporto di questo tipo si basa sulle menzogne. I veri partner devono essere in grado di discutere delle reciproche opinioni, ovvero di tutta la verità, e devono anche saper ascoltare tutta la verità. L’integrazione europea, grazie alla quale gran parte del nostro continente vive in pace da molto tempo, è, in effetti, un tentativo unico di costituire una confederazione di Stati democratica. Non è, né diventerà a breve, una federazione a pieno titolo o persino una confederazione tradizionale. E’ semplicemente un’entità nuova. Se solo questo tentativo diventasse un esempio per gli altri! Tuttavia, non è questo il punto principale. Ritengo che l’Unione europea abbia l’opportunità di essere di ispirazione per il resto del mondo attraverso un aspetto ancora più profondo di questo modello di cooperazione tra le nazioni: mi riferisco all’opportunità di rimediare a tutti i modi discutibili in cui l’Europa ha determinato o influenzato l’intera impostazione della civiltà contemporanea. E’ un movimento che forse si sta già lentamente mettendo in moto. Ma non è successo. La storia, ovviamente, non si è fermata. E’ fondamentale celebrare questo anniversario non solo perché rappresenta un invito a riflettere sul presente, ma soprattutto perché è un appello a pensare al futuro. Vorrei dare il mio contributo esponendovi cinque considerazioni sul tema dell’unificazione europea. Mi vengono in mente il rifiuto del culto del profitto ad ogni costo, incurante delle conseguenze irreversibili e a lungo termine, il rifiuto del culto della crescita quantitativa e in continuo aumento, il rifiuto del primitivo ideale di raggiungere e sorpassare l’America o la Cina o qualsiasi altro paese, il rifiuto di una colonizzazione della terra pericolosa e non pianificata e dell’impoverimento del pianeta, senza alcuna considerazione per l’ambiente e gli interessi delle future generazioni. Mi viene anche in mente il risparmio energetico intelligente, grazie al quale il successo di uno Stato non si misura attraverso la crescita dei consumi, ma, al contrario, attraverso la loro riduzione. Naturalmente, tutto ciò è possibile solo partendo dal presupposto che cambi l’animo dell’europeo di oggi. Dovrebbe essere – a fronte delle ultime scoperte della cosmologia – solo un po’ più umile, dovrebbe pensare a ciò che accadrà quando morirà e dovrà inchinarsi in solitudine al mistero dell’universo; in sostanza, dovrebbe tendere ancora una volta all’eternità e all’infinito, come ha fatto nei primi stadi dello sviluppo europeo. Dovremmo riflettere seriamente sul fatto che niente di ciò che è stato fatto si può disfare, che qualsiasi cosa rimane nella memoria di un determinato luogo – anche se sotto forma di ricordo fugace – e che niente si perdona per sempre. Parlando di nuovo dell’Europa come partner per altri paesi, è un dato di fatto che la maggior parte delle guerre nella storia della famiglia umana sono scoppiate a causa dei confini, in altre parole del territorio. Dobbiamo concluderne che non solo lo Stato nazionale, ma anche le comunità sopranazionali dovrebbero sempre conoscere l’esatta estensione del proprio territorio. I confini indefiniti e contesi sono una frequente fonte di conflitto. L’Unione europea dovrebbe ricordare anche questo ed essere chiara riguardo ai propri confini esterni: se intende eliminare un confine, deve prima sapere dove si trova quel confine, e dovrebbe pertanto appoggiare l’idea dell’auto-identificazione geografica su scala più ampia, ovvero su scala planetaria. In questo modo, potrebbe dare un contributo significativo e concreto all’auspicio che noi tutti condividiamo, ovvero la pace tra i popoli e le nazioni del pianeta. Nei dibattiti europei, il tema della sovranità condivisa è trattato soprattutto in relazione ai temi istituzionali dell’Unione europea. Mi congratulo con l’Unione per aver impiegato tante energie su questo tema e per i successi ottenuti. E’ proprio per questo motivo che azzardo una previsione futura in merito. Il Parlamento di cui siete parte viene eletto direttamente e i numerosi rappresentanti dei vari Stati stanno facendo il possibile per essere all’altezza del loro incarico. A mio parere, il Parlamento europeo, essendo l’unico organo eletto direttamente dai cittadini europei, dovrebbe avere più poteri di quanti non ne abbia oggi. Si dovrebbe di conseguenza affidare il compito di legiferare all’autorità legislativa anziché a quella esecutiva. Il Parlamento europeo non deve presentarsi mai agli occhi di nessuno solamente come un elemento decorativo dell’Unione europea. Dal mio punto di vista, si potrebbe eventualmente costituire un altro organo più piccolo di sostegno al Parlamento i cui membri dovrebbero essere eletti dai parlamenti nazionali e scelti tra le loro file, mentre tutti gli Stati membri dovrebbero avere lo stesso numero di rappresentanti. In questo modo, o in un modo simile, si potrebbero risolvere due questioni allo stesso tempo: innanzi tutto, si annullerebbe la sensazione, avvertita da diversi parlamenti nazionali, di esclusione dal processo decisionale europeo; in secondo luogo, si assicurerebbe che almeno un organo dell’Unione europea garantisca l’assoluta parità tra gli Stati membri. Un organo di questo tipo si riunirebbe in rare occasioni, naturalmente, qualora un determinato numero di Stati membri lo richiedesse e solo per discutere temi che ne richiedano il consenso. Grazie a questa soluzione, le nomine della Commissione non dovrebbero seguire un iter così complicato e basarsi sulla nazionalità, e il Consiglio europeo non avrebbe più un sistema di conteggio dei voti tanto complesso. Personalmente, ritengo che sia più importante che i commissari siano veri professionisti del settore anziché a tutti i costi connazionali o addirittura esponenti dello stesso partito. Il Consiglio europeo attualmente è formato da una strana combinazione di autorità esecutiva e rappresentativa. Persino la sua posizione va chiarita. A mio parere, dovrebbe essere analoga alla posizione dei capi di Stato in una democrazia parlamentare, che prevede una sorta di collettivo a capo della confederazione di Stati, formato da rappresentanti in parte nascosti e in parte visibili. Il rappresentante visibile, noto a tutti, sarebbe una persona naturalmente, ovvero il presidente la cui esistenza è già prevista dal trattato di Lisbona, ed è una persona importante. Va tenuto presente che ovunque compaia la massima carica dello Stato abbia una configurazione collettiva, si ha la divisione dello Stato in questione. Con questo non voglio dire che potrebbe succedere anche nel caso di una comunità sopranazionale, tuttavia ritengo che ci dovrebbe essere un unico viso umano in uno dei vertici che rappresenti l’intero e complesso meccanismo e grazie al quale il tutto sarebbe di più facile comprensione. Ho già detto in diverse occasioni che per me sarebbe magnifico se, in futuro, la Costituzione europea diventasse snella, chiara e leggibile, comprensibile anche dai bambini in età scolare e se tutto il resto – ora composto da migliaia di pagine – diventasse un mero insieme di appendici al testo. La Carta dei diritti fondamentali, il testo che stabilisce i valori e gli ideali su cui poggia l’Unione europea, cui si impegna a conformarsi e che tiene a mente al momento di prendere decisioni, sarebbe naturalmente una componente essenziale o addirittura la prima sezione di tale Costituzione. Onorevoli deputati, mi permetto di fare un ultimo commento che mi riporterà, in un certo senso, al punto di partenza. Vista da lontano, l’Unione europea sembra un organo estremamente tecnocratico, che si preoccupa solo dell’economia e delle risorse. Le eterne discussioni sul bilancio, le quote, i dazi doganali, le imposte, le norme commerciali e i molti altri regolamenti sono forse necessarie e non voglio assolutamente condannarle. Ritengo, inoltre, che le famose raccomandazioni o gli standard su come cucinare il gulasch – facile oggetto di scherno per gli euroscettici – mirano a proteggere qualcosa di tipicamente ceco o ungherese, piuttosto che ad attaccare gli Stati membri in questione e la loro identità. Ciononostante, credo che l’Unione europea dovrebbe porre maggiore enfasi sulle cose effettivamente più importanti, ovvero il proprio fondamento spirituale e di valori. L’Unione rappresenta un tentativo senza precedenti di costruire una comunità sopranazionale ampia e originale sulla base del rispetto delle libertà e della dignità umana, fondata su una democrazia autentica, e non meramente apparente o formale, e sulla fiducia nel buon senso, nella dignità e nella capacità di avere un dialogo equo all’interno e all’esterno della comunità. Si basa anche, naturalmente, sul rispetto delle nazioni, delle loro tradizioni, dei risultati raggiunti, dei territori che occupano, delle loro case e dei paesaggi in cui si trovano queste case. E anche, ovviamente, sul rispetto dei diritti dell’uomo e della solidarietà. La ricca storia spirituale e culturale dell’Europa – fondata sulla combinazione di elementi classici, ebraici, cristiani, islamici e, in seguito, rinascimentali e illuministi – ha creato un sistema di valori incontestabili cui l’Unione europea, pur avendovi aderito a parole, spesso si riferisce solo come fossero un involucro appetibile per le questioni che contano veramente. Ma non sono proprio questi valori a essere fondamentali e non sono proprio questi valori, al contrario, a segnare la strada per tutto il resto? Nessuno di noi era, né poteva essere, completamente preparato alla caduta della cortina di ferro, avvenuta con una rapidità sorprendente. Sarebbe stato innaturale. Seguì dunque un periodo caratterizzato da dilemmi specifici, dall’analisi di varie alternative e dall’incertezza. Infine, la NATO prese la coraggiosa decisione di accogliere nuovi membri, garantendone così la sicurezza e permettendo loro di concentrarsi sui preparativi per l’adesione all’Unione europea. Successivamente, l’Unione aprì le sue porte alle nuove democrazie dell’Europa centro-orientale. Sorgono a volte delle difficoltà con questi paesi, il che è più che comprensibile. Non si può creare o risvegliare una cultura politica democratica da un giorno all’altro. Ci vuole tempo e lungo il cammino sorge una moltitudine di problemi imprevisti che richiedono una soluzione. Del resto, il comunismo si è imposto per la prima – e spero ultima – volta proprio in epoca contemporanea e siamo dunque stati noi i primi a dover affrontare il fenomeno del post-comunismo: abbiamo dovuto gestire le conseguenze di un prolungato regime di paura e tutti i rischi derivanti da una ridistribuzione dei beni senza precedenti nella storia. Ci sono stati, e continuano a esserci, molti ostacoli e la nostra esperienza in tal senso è ancora allo stadio iniziale. Non sto dicendo niente di rivoluzionario, epocale o radicale. Sto semplicemente esponendo una riflessione profonda sulla base attuale dell’unificazione europea, un approfondimento del sentimento europeo e un riferimento articolato a un codice morale che trascende la dimensione dell’utile immediato, che non porta da nessuna parte e che usa solo indicatori quantitativi per definire la prosperità. Sono passati vent’anni da quando è stata sanata la frattura dell’Europa. Credo fermamente che il continente non permetterà mai più a se stesso di dividersi e che, al contrario, sarà sia teatro sia fonte di una solidarietà e una cooperazione sempre più profonde. Sarebbe bello se l’ di Schiller fosse per noi e per i nostri discendenti qualcosa di più di un semplice componimento che celebra l’amicizia tra i popoli, diventando un simbolo evocativo dei nostri sforzi congiunti per costruire un mondo più umano. Ciononostante, ritengo che l’occidente abbia preso la decisione giusta. Ogni altra possibile alternativa avrebbe comportato ulteriori problemi e costi più elevati, non solo per l’occidente, ma, in realtà, per tutti noi. Non solo rischiavamo di assistere all’innescarsi di una nuova, pericolosa lotta di potere o della diretta dominazione di una parte sull’altra, ma gli Stati esclusi dal mondo occidentale, probabilmente, sarebbero diventati una preda facile per nazionalisti o populisti di vario genere e per le relative milizie armate, se non teatro di pericolosi conflitti locali, resi ancora più pericolosi dal fatto che, per le ragioni note a tutti, alla seconda guerra mondiale non sia seguita un’autentica conferenza di pace, che definisse le relazioni post-belliche in termini vincolanti, precisi e duraturi. Ritengo che molti di coloro che fino a poco tempo fa sventolavano la bandiera con la falce e il martello non farebbero fatica ad abbracciare una bandiera nazionale, e ne abbiamo visto le conseguenze nell’ex Iugoslavia. Naturalmente, è risaputo che i demoni risvegliano altri demoni. Pertanto nessuno può dire se il contagio avrebbe potuto colpire la parte occidentale dell’Europa. Viviamo infatti in un’epoca in cui – grazie alla globalizzazione – qualsiasi conflitto locale può facilmente trasformarsi in un conflitto mondiale. L’approccio scelto, quindi, è stato il più naturale dal punto di vista storico e il più conveniente in termini pratici. Tale approccio poteva inoltre essere interpretato come espressione di una responsabilità condivisa rispetto agli sviluppi storici, che trovano in parte origine nella politica di pacificazione miope perseguita dal mondo democratico. Riassumendo, ritengo che per l’Europa valga la pena far fronte alle difficoltà che oggi le poniamo, perché qualunque scelta contraria sarebbe stata di gran lunga peggiore e più pericolosa. In queste circostanze, tutto ciò che possiamo chiedere all’Europa è di essere paziente e comprensiva. Ovviamente, il punto è cosa possiamo offrire noi all’Europa. Visto ciò che abbiamo subito durante l’era del totalitarismo, ho sempre creduto che avremmo dovuto – dato che siamo direttamente colpevoli – spiegare la nostra esperienza in modo convincente agli altri, trasformando tutto ciò che ne è emerso in iniziative concrete. Non è un obiettivo semplice e non sono sicuro che sia stato raggiunto. Le forme di governo totalitarie o autoritarie spesso si manifestano in sordina e usano ingegnosi metodi di controllo sociale. Solo ora, con il passare del tempo, molti di noi hanno capito come siamo stati abilmente attirati nella rete del totalitarismo. Tutto ciò ci ha resi particolarmente attenti. Questo dovrebbe essere il nostro contributo per garantire che quanto abbiamo subito non accada mai più. Cosa chiediamo in cambio? Innanzitutto, chiara ed esplicita solidarietà nei confronti di coloro che sono sottomessi oggi a un regime totalitario o autoritario, ovunque si trovino nel mondo. La solidarietà di cui parlo non deve essere ostacolata da interessi economici o di altra natura. Persino il compromesso più limitato, insignificante e animato dalle migliori intenzioni può – sebbene indirettamente e con qualche ritardo – comportare conseguenze disastrose. Il male non si può placare, dato che è nella sua natura sfruttare ogni tentativo di pacificazione per i propri scopi. Peraltro, l’Europa ha già avuto un’infelice esperienza riguardo alla pacificazione politica. Il nostro sostegno può rivelarsi molto più prezioso di quanto non immaginiamo per le persone di larghe vedute o per i testimoni dichiarati delle condizioni nella Corea del Nord, in Birmania, Iran, Tibet, Bielorussia, Cuba o in qualsiasi altro posto. Sarà d’aiuto anche per noi. Ci aiuteremo a costruire un mondo migliore e a riservare l’uno all’altro un trattamento migliore: in altre parole, a essere più fedeli ai reali valori cui aderiamo a livello comunitario. Recentemente, il Parlamento europeo ha assegnato il premio Sakharov a Memorial, un’organizzazione russa che monitora il rispetto dei diritti umani nel paese. Ritengo sia stato un atto importante. Ricordo il valore che, nel mio paese, assunse un gesto del presidente francese, il quale, durante una visita di Stato, invitò noi dell’opposizione a una colazione di lavoro nonostante la contrarietà del governo. Questi gesti sono solo apparentemente superficiali: è un dato di fatto che, in un regime totalitario, una colazione o una manifestazione studentesca repressa possono, se le circostanze sono favorevoli, mettere in moto la storia."@it12 ". Pone pirmininke, ponios ir ponai, norėčiau padėkoti jums už kvietimą ir už galimybę kreiptis į jus šiomis dienomis, kai sukanka dvidešimt metų nuo to dramatiško momento, kai buvo pralaužtos uždaros sienos, nukirptos spygliuotos vielos ir nugriautos Europos tautas skyrusios sienos, o Vokietijoje – tą pačią tautą atskyrusi siena. Atėjo ne tik Europos, bet didžia dalimi ir pasaulio padalijimo į dvi priešingas stovyklas pabaiga. Tai buvo toks istoriškai svarbus momentas, kad daugelis žmonių pajuto, jog nuo šiol pasaulis tik klestės. Kiekvieno žmogaus tapatumą, išskyrus tai, kas mums, kaip atskiriems individams, įgimta, kuria mūsų daugiasluoksnis vadinamasis kolektyvinis identitetas. Kiekvienas iš mūsų daugiau ar mažiau kuria savąjį priklausomumo šeimai, bendruomenei, regionui, firmai, bažnyčiai, visuomenei ar politinei partijai, tautai, civilizuotam pasauliui ir galiausiai šios planetos gyventojams jausmą. Visa tai rodo, kad mes turime tam tikrų rūšių namus, – geografinius, ideologinius, lingvistinius, etninius ar kitokius, – kuriuos patys ir drauge kuriame. Svarbią reikšmę šiuo atžvilgiu turi ir mūsų įvairiarūšis patriotizmas, mūsų tikslai, pažiūros, polinkiai, savimana, savybės, tradicijos, papročiai, įpročiai ir ypatumai. Vienu žodžiu, pasaulis yra įvairovių mišinys, žmonija yra įvairovių mišinys ir kiekvienas iš mūsų yra įvairovių mišinys. Bendras suverenumas natūraliai kyla iš minėto kolektyvinio bendrumo jausmo. Mūsų suverenumas kiekviename mūsų tapatumo lygmenyje yra tam tikro laipsnio, bet nė viename mūsų tapatumo lygmenyje mes neturime ir negalime turėti visiško suverenumo. Yra vienas reikalavimas – kad visi šie suverenumai vienas kitą papildytų ir, jei įmanoma, vienas kitam neprieštarautų. Esu tikras, kad įspėjote, jog šį klausimą dabar keliu dėl to, kad diskusijos dėl Europos konstitucijos ir Lisabonos sutarties daugiausia sukasi apie klausimą, koks turėtų būti nacionalinio ir Europos suverenumo santykis. Atsakymas aiškus: šie suverenumai turėtų papildyti vienas kitą. Jei jaučiuosi europiečiu, tai nereiškia, kad nustoju būti čekas. Atvirkščiai: būdamas čekas esu ir europietis. Mėgstu poetiškai sakyti, kad Europa yra mūsų tėvynių tėvynė. Kartu esu įsitikinęs, kad Europos suverenumas ateityje laipsniškai stiprės. Nežinau, kaip sparčiai ar kaip lėtai, kokie vingiai ir posūkiai pasitaikys kelyje, bet žinau, kad integracijos procesas turi tęstis. Galų gale, tai naudinga ir netgi gyvybiškai svarbu ne tik europiečiams, bet ir visai žmonijai. To priežastys aiškios: gyvename vienos pasaulio civilizacijos erdvėje, kurioje Grenlandijos žvejybos įmonės savininkas gali gyventi Taivane ir kartu būti Brazilijos banko savininkas, o Čekijoje esančios kasyklos savininkas savo įmonei gali kompiuteriu vadovauti iš Islandijos. Tokioje erdvėje įvairių viršnacionalinių, viršvalstybinių ar užsienio bendrijų vaidmuo bus dar didesnis. Tai nėra ir nebus tautinės valstybės galas; tautinės valstybės jungiasi, toliau jungsis ir veiks daugelyje sričių. Jau vien techniniai ir ekonominiai laimėjimai lemia šią neišvengiamą būtinybę. Antra vertus, tokiu metu, kai pasaulis linksta prie grėsmingos unifikacijos formos, įvairių mažesnių valstybių ir tautų bendrijų, kurios vienokiu ar kitokiu būdu tarpusavyje artimos, konstitucijos gali padėti geriau išsaugoti nacionalinį arba regioninį tapatumą. Laipsniškas ir taikus valstybių jungimasis į grupes neabejotinai sustiprins ir taikų sambūvį. Argi daugelis pastarųjų šimtmečių karų nebuvo tautinių valstybių karai? Kaip geriau galėtų būti sutramdyti įvairūs nacionaliniai demonai, jei ne tautoms faktiškai bendradarbiaujant? Daugiasluoksnio suverenumo principas bus gyvybingas tik paremiant visuomenei ir politikams. Pastebėjau, kad mano šalyje (ir galbūt daugelyje kitų) žmonės dažnai sako „mes“ (mano atveju čekai) ir „jie“ – tų nedori užsieniečių iš Briuselio kompanija. Bet argi mes taip pat ne Briuselyje? Šis skirstymas į doruoliškus „mus“ ir kažkodėl nedorus „juos“, norinčius bet kokia kaina mums pakenkti, tik parodo, kaip silpnai suvokiamas tikrasis integracijos principas. Tam taip pat reikia kantriai priešintis. Mes visi sėdime toje pačioje valtyje, kuri plaukia teisinga kryptimi. Ji ir toliau ta kryptimi plauks, jei visi jos keleiviai jaus bendrą atsakomybę, o ne kiekvienas žais savo žaidimus, siekdamas savų tikslų. Mes neįrodysime savo svarbumo ar unikalumo naujai susikūrusioje bendrijoje, šūkaliodami apie savo neaiškiai apibrėžtus tautinius interesus – tai tik slepia vidinio pasitikėjimo stygių. Turime ryžtingai žengti į priekį drauge ir kartu siekti bendrų tikslų. Europa daugelį šimtmečių buvo šios planetos civilizacijos centras ir tokiu centru save neabejotinai laikė, net jei ir klydo. Todėl ji jautėsi teisi po visą pasaulį skleisdama savo kultūrą, religiją ir atradimus, nepaisant to, ar kas nors to norėjo. Minėtos vertybės dažnai buvo primetamos jėga. Netgi būtų galima sakyti, kad Europoje galima atsekti visą šiuolaikinę civilizaciją: ne tik atskirus elementus, kuriuos pasaulis laiko iškiliais, bet ir šiandieninį trumparegiškumą. Europa turėtų iš viso to pasimokyti ir savo vaidmenį susigrąžinti nauju būdu. Kitaip tariant, ji daugiau nieko pasauliui neprimes, niekur nenaudos prievartos, o tik stengsis įteigti. Ji tik rodys pavyzdį, iš kurio kiti galės pasimokyti, bet neprivalės daryti tą patį. Būtų nelengva rasti žemėje regioną, kur kiekvienoje šalyje būtų susitelkę tiek daug tautybių ar etninių grupių, tiek daug mažumų ir tarp tų mažumų gyvenančių kitų mažumų. Per pastaruosius dešimtmečius Europa vis dėlto sugebėjo sukurti, ko gero, darniausias viršnacionalines grupes, kokių šiandien yra visame pasaulyje. Tačiau svarbiausia tai, kad šios grupės neatsirado kaip smurto prieš silpnuosius padarinys, kaip visada būdavo praeityje, o atvirkščiai – jos yra realių susitarimų rezultatas. Todėl integracija iš kovos lauko persikėlė į konferencijų sales. Jau vien tik tai dabar gali būti svarbiausias likusiojo pasaulio uždavinys. Paminėjau didėjančią viršnacionalinių struktūrų svarbą šių dienų pasaulyje. Mano nuomone, geriausias būsimųjų dešimtmečių politinis susitarimas būtų šių stambių viršnacionalinių arba europinių subjektų kūrybinis, partneryste pagrįstas tam tikros formos bendradarbiavimas, laikantis konkrečių būtiniausių mažiausių socialinių standartų, kurie turėtų būti daugiau moraliniai nei politiniai. Šie santykiai, žinoma, jei jie prasmingi, turi būti grindžiami dviem pagrindiniais principais: visiška abipuse lygybe ir kuo didesniu atvirumu. Santykiai nėra partnerystė, kai dėl realių priežasčių, pavyzdžiui, baimės, kad bus nutrauktas naftos ar dujų tiekimas, kai kas užmerkia akis ir pamiršta visas liberalių pažiūrų žurnalistų žmogžudystes ar panašias blogybes, apie kurias mielai kalbėtų kitomis aplinkybėmis. Tokie santykiai pagrįsti melu. Tikri partneriai privalo sugebėti vieni kitiems sakyti viską, ką galvoja, kitaip tariant, visą tiesą, be to, jie privalo įstengti išklausyti visą tiesą. Europos integracija, dėl kurios didžioji mūsų žemyno dalis taip ilgai gyvena taikoje, tiesą sakant, yra unikalus bandymas sukurti demokratinių valstybių konfederaciją. Ji dar nėra visavertė federacija, nėra netgi tradicinė konfederacija ir iškart tokia netaps. Tai tik naujas darinys. O kad ši pastanga taptų pavyzdžiu kitiems! Tačiau ne tai svarbiausia. Europos Sąjunga, mano įsitikinimu, turi galimybę įkvėpti likusį pasaulį kurti dar tobulesnį modelį nei jos įgyvendinamas tautų bendradarbiavimo modelis. Turiu omenyje galimybę tobulinti visus ginčijamus būdus, kuriais Europa nulėmė šiuolaikinės civilizacijos pobūdį arba padarė jam įtaką. Tai judėjimas, kuris jau po truputį prasideda. Tačiau taip neatsitiko. Istorija, žinoma, nesustojo. Tad juo svarbiau šios sukakties proga ne tik apmąstyti dabartį, bet pirmiausia pagalvoti apie ateitį. Norėčiau prie šio apmąstymo prisidėti pateikdamas penkias pastabas Europos suvienijimo tema. Turiu omenyje naudos, siekiamos bet kuria kaina, nepaisant ilgalaikių ir negrįžtamų pasekmių, kulto atmetimą, kiekybinio ir nuolat didėjančio augimo kulto atmetimą, netikusio sumanymo pavyti ir pralenkti Ameriką, Kiniją ar dar ką nors atsisakymą ir pavojingo neplanuoto žemės kolonizavimo ir beprasmio planetos apiplėšimo neatsižvelgiant į aplinką arba būsimų kartų interesus atsisakymą. Turiu omenyje ir išradingą energijos taupymą, kai valstybės sėkmė matuojama ne vartojimo didėjimu, o priešingai – jo mažėjimu. Visa tai įmanoma pasiekti tik tada, kai pokyčiai subręs šiuolaikinio europiečio sieloje. Akistatoje su naujausiais atradimais kosmologijos srityje žmogui reikėtų būti tik truputį kuklesniam, pagalvoti apie tai, kas bus po jo mirties, ir vienumoje nusilenkti prieš visatos paslaptis; trumpai tariant, jis turėtų dar kartą atrasti ryšį su amžinybe ir begalybe, kaip buvo ankstyvuosiuose Europos vystymosi etapuose. Turėtume rimtai apmąstyti, kad tai, kas padaryta, yra padaryta negrąžinamai, kad viskas kažkur išliks – net jei tik skriejančios šviesos pavidalu – ir kad dėl to niekas neatleidžiama visam laikui. Tačiau grįžtant prie Europos kaip partnerės reikia pasakyti, kad daugelis žmonijos istorijoje vykusių karų buvo dėl sienų, kitaip sakant, teritorijos. Ši patirtis moko, kad ne tik tautinės valstybės, bet ir viršnacionalinės bendrijos turėtų visada tiksliai žinoti, kur jos prasideda ir kur baigiasi. Dėl neaiškių ar ginčytinų sienų dažnai kyla katastrofos. Europos Sąjunga taip pat turėtų šito nepamiršti ir išsiaiškinti, kur yra jos išorės sienos. Jei ji nori sieną nuversti, visų pirma turi žinoti, kur ši yra. Taip ES pritartų geografinės tapatybės idėjai platesniu, t. y. planetos, mastu. Be to, šitaip ji įneštų svarbų ir realų indėlį į mūsų visų trokštamą tikslą – taiką tarp šios planetos žmonių ir tautų. Pasidalyto suvereniteto tema Europos diskusijose dažniausiai susijusi su Europos Sąjungos institucine sąranga. Pritariu tam, kad Europos Sąjunga pastaraisiais metais skiria tiek daug energijos šiai temai, ir džiaugiuosi jos laimėjimais šioje srityje. Būtent dėl šios priežasties drįstu panagrinėti šį klausimą žvelgdamas į perspektyvą. Parlamentas, kuriame jūs posėdžiaujate, renkamas tiesioginiuose rinkimuose, ir dedamos pastangos, kad įvairių valstybių atstovų skaičius jame atitiktų valstybės dydį. Manau, kad Europos Parlamentui, kaip vienintelei visų europiečių tiesioginių rinkimų būdu išrinktai institucijai, turėtų būtų suteikta daug daugiau teisių, nei jis šiandien iš tikrųjų turi. Todėl teisėkūros darbas turėtų būti aiškiau pereiti iš vykdomųjų institucijų į teisės aktų kūrimo institucijų rankas. Europos Parlamentas neturi žmonėms atrodyti tik kaip brangi Europos Sąjungos puošmena. Mano nuomone, kartu su Parlamentu ilgainiui galėtų pradėti veikti kita, mažesnė institucija, kurios narius iš savo gretų rinktų nacionaliniai parlamentai ir kiekviena valstybė narė turėtų tokį pat narių skaičių. Šiuo arba kitu panašiu būdu būtų galima tuo pačiu metu išspręsti du klausimus. Pirma, nacionaliniai parlamentai nebesijaustų nedalyvaujantys priimant Europos sprendimus. Antra, būtų garantija, kad bent viena Europos institucija užtikrina visišką lygybę visoms valstybėms narėms. Žinoma, tokia institucija posėdžiautų nedažnai, tam tikro narių skaičiaus prašymu ir tik tais klausimais, dėl kurių būtinas bendras sutarimas. Priėmus šį sprendimą, skyrimo į Komisiją procedūra taptų ne tokia sudėtinga, laikantis nacionalumo modelio, o Europos Vadovų Tarybai palengvėtų balsų skaičiavimas. Prisipažįstu, aš ir pats manau, jog svarbiau, kad Komisijos nariai būtų geriausi savo srities specialistai, o ne tik mano šalies piliečiai ar mano partijos nariai. Europos Vadovų Taryba šiuo metu yra keistas vykdomosios ir atstovaujamosios valdžių derinys. Jos vaidmenį taip pat reikia paaiškinti. Manau, kad jis turėtų būti panašus į parlamentinės demokratijos valstybės vadovo vaidmenį, kuris viena vertus yra sunkiai pastebimas, o kita vertus – tai matomas kolektyvinis valstybių konfederacijos valdymo vaidmuo, kurio matomas ir visiems suprantamas atstovas būtų asmuo, tai yra pirmininkas, kurio buvimas jau numatytas Lisabonos sutartyje ir kuris yra labai svarbus asmuo, turint omenyje, kad bet kokios formos kolektyvinio vadovavimo atsiradimas pranašauja valstybės suirimą. Nesakau, kad taip gali atsitikti ir viršnacionalinei bendrijai, bet vis dėlto jaučiu, kad kažkur viršuje turėtų būti vienas žmogus, kuris atstovautų visam sudėtingam mechanizmui ir kurio dėka visą šį mechanizmą būtų lengviau suprasti. Jau daug kartų minėjau, kad būtų puiku, jei kada nors ateityje būtų priimta nedidelė, suprantama ir lengvai skaitoma Europos konstitucija, kurią nesunkiai suprastų net vaikai, ir kad likusi dalis – dabar išaugusi iki kelių tūkstančių puslapių – būtų tik jos priedai. ES pagrindinių teisių chartija, kaip tekstas, kuriame suformuluotos vertybės ir idealai, kuriais Europos Sąjunga remiasi, kurių ji stengiasi laikytis ir kuriomis grindžia savo sprendimus, būtų pagrindinė šios konstitucijos dalis arba pirmasis jos skyrius. Ponios ir ponai, norėčiau padaryti paskutinę pastabą, kuri tam tikra prasme sugrąžins mane prie to, nuo ko pradėjau. Žiūrint iš toli, Europos Sąjunga atrodo kaip itin technokratinė institucija, kuriai rūpi tik ekonomika ir pinigai. Nepabaigiami ginčai dėl biudžeto, kvotų, muito, mokesčių, verslo reguliavimo ir daugelio kitų reguliavimo priemonių tikriausiai būtini, ir aš jokiu būdu jų nesmerkiu. Netgi manau, kad garsieji nurodymai ar reikalavimai, kaip gaminti guliašą, – tai, iš ko daugiausia juokiasi euroskeptikai, – yra labiau skirti apsaugoti tam, kas čekiška ar vengriška, o ne užsipulti tas valstybes nares ar kėsintis į jų tapatumą. Vis dėlto manau, kad Europos Sąjunga turėtų labiau ir akivaizdžiau pabrėžti tai, kas iš tikrųjų svarbiausia, t. y. savo dvasinius ir vertybinius pagrindus. Europos Sąjunga deda negirdėtas pastangas, kad sukurtų didelę ir autentišką viršvalstybinę bendriją, pagrįstą žmogaus laisvėmis ir orumu, tikra, o ne tariama arba formalia demokratija, tikėjimu sveiku protu, padorumu ir gebėjimu vesti lygių partnerių dialogą Bendrijos viduje ir su visais kitais partneriais. Be to, ši bendrija neabejotinai grindžiama pagarba tautoms, jų tradicijoms, laimėjimams, jų užimamoms teritorijoms, jų namams ir kraštovaizdžiams, kuriuose tie namai stovi. Ir, žinoma, žmonių teisių bei žmonių solidarumo gerbimu. Turtinga Europos dvasinė ir kultūros istorija, pagrįsta klasikinio, žydiškojo, krikščioniškojo, islamiškojo, o vėliau ir Renesanso bei Šviečiamojo amžiaus elementų samplaika, sukūrė nenuginčijamas vertybes, kurioms Europos Sąjunga galbūt pritarė žodžiu, bet dažnai ją suvokia tik kaip patrauklią pakuotę tikrai svarbiems dalykams supakuoti. Bet argi ne šios vertybės yra svarbiausios ir argi ne jos, antra vertus, nurodo kryptį visam kitam? Niekas iš mūsų nebuvo visiškai pasirengęs šiam stebėtinai greitam Geležinės uždangos nukritimui. Ir negalėjo būti pasirengęs, nes tai būtų buvę nenatūralu. Todėl netrukus prasidėjo konkrečių pasirinkimų, įvairių alternatyvų analizavimo ir nežinomybės laikotarpis. Galiausiai NATO žengė drąsų žingsnį – įsileido naujus narius, taip užtikrindama jų saugumą, ir suteikė galimybę sutelkti dėmesį pasirengimui stoti į Europos Sąjungą. Po to Europos Sąjunga iš tikrųjų atvėrė duris naujoms demokratinėms Vidurio ir Rytų Europos valstybėms. Retkarčiais kyla sunkumų dėl šių šalių. Tai visai suprantama. Neįmanoma per kelias dienas sukurti arba atkurti demokratinės politinės kultūros. Tam reikia laiko, kyla daugybė netikėtų problemų, kurias reikia spręsti žengiant šiuo keliu. Šiuolaikinės istorijos laikotarpiu komunistinė santvarka vyravo pirmąjį ir, tikėkimės, paskutinį kartą istorijoje, todėl mes pirmieji susidūrėme su pokomunizmo reiškiniu. Mums teko kovoti su ilgai trukusio, baime pagrįsto režimo pasekmėmis ir su visais precedento istorijoje neturėjusio nuosavybės perskirstymo pavojais. Buvo ir vis dar yra daug kliūčių, o mūsų patirtis šioje srityje vis dar labai nedidelė. Šiuo atžvilgiu nesu revoliucinių, istorinių ar radikalių idėjų gynėjas. Aš tik siūlau giliau apmąstyti tikrąjį Europos vienijimosi pagrindą, ugdyti priklausymo Europai jausmą ir propaguoti moralinį kodeksą, peržengiantį pasaulio, kuriame siekiama kuo greičiau gauti naudą, kuris niekur neveda ir kuriame gerovei nustatyti naudojami tik kiekybiniai rodikliai, ribas. Europa pradėta vienyti jau prieš dvidešimt metų. Tvirtai tikiu, kad šis žemynas jau niekada nesileis padalijamas, o atvirkščiai – taps dar didesnio vieningumo ir bendradarbiavimo erdve bei šaltiniu. O kad F. Šilerio „Odė džiaugsmui“ mums ir mūsų palikuonims būtų ne tik tautų draugystę šlovinanti poema, bet ir simbolis, žadinantis mūsų bendras pastangas kurti humaniškesnį pasaulį! Tačiau manau, kad Vakarai pasielgė teisingai. Bet kuri kita alternatyva būtų sukėlusi daug daugiau problemų ir dargi daugiau kainavusi ne tik Vakarams, bet, tiesą sakant, ir mums visiems. Galėjome būti ne tik pavojingos naujos kovos dėl įtakos sričių ar tiesioginio vienos pusės viešpatavimo kitos pusės atžvilgiu liudininkai, bet ir tikriausiai matyti, kaip nuo Vakarų atitvertos valstybės tampa įvairių nacionalistų bei populistų ir jų apginkluotos milicijos veiklos sfera, o gal netgi pavojingų vietinių konfliktų, kurie yra dar pavojingesni, nes dėl žinomų priežasčių po Antrojo pasaulinio karo vykusi konferencija nebuvo tikra taikos konferencija, kurioje būtų nustatomi įpareigojantys, tikslūs ir ilgalaikiai pokario Europos santykiai, regionu. Mano nuomone, daugelis tų, kurie dar visai neseniai mojavo vėliavomis su kūju ir pjautuvu, galėtų labai greitai pakelti nacionalinę vėliavą. To pasekmes matėme buvusioje Jugoslavijoje. Be abejo, gerai žinoma, kad vieni demonai visada pažadina kitus demonus. Todėl niekas negali pasakyti, ar užkratas nebūtų persimetęs į Vakarų Europą. Gyvename laikotarpiu, kai bet koks vietinis konfliktas dėl globalizacijos galėjo peraugti į pasaulinį konfliktą. Todėl pasirinktas būdas buvo natūraliausias istoriškai ir naudingiausias praktiškai. Be to, būtų galima sakyti, kad šis būdas yra bendros atsakomybės už istorinius įvykius, kurių pradžią lėmė demokratinio pasaulio vykdoma trumparegiška nuolaidžiavimo politika, išraiška. Apibendrindamas norėčiau pasakyti, kad verta užsikrauti nemažą sunkumų, su kuriais šiandien dėl mūsų susiduria ES, naštą, nes bet kuris kitas veikimo būdas būtų buvęs daug blogesnis ir pavojingesnis. Šiomis aplinkybėmis Europos galėtume prašyti tik kantrybės ir supratimo. Žinoma, kyla klausimas, ką mes galime pasiūlyti Europai. Ilgą laiką maniau, kad po to, ką ištvėrėme totalitarizmo epochoje, turėjome (kadangi esame tiesiogiai kalti) įtikinamai pasidalyti savo patirtimi su kitais ir visa tai, kas iš to gimė, paversti konkrečiais pasiūlymais. Tai nelengva, ir nesu tikras, kad jau pasiekėme šį tikslą. Dažnai totalitarinio arba autoritarinio valdymo pradžia nėra aiškiai pastebima, o šio režimo visuomenės kontrolės metodai yra labai rafinuoti. Tik dabar, praėjus tam tikram laikui, daugelis mūsų suvokia, kaip gudriai kartais būdavome įtraukti į totalitarizmo voratinklį. Visa tai verčia mus būti ypač budrius. Taip padėtume užtikrinti, kad niekada nepasikartos tai, ką patyrėme. Ko tam reikia? Pirmiausia dėl aiškaus ir atviro solidarumo su kiekvienu, kuris šiandien bet kuriame pasaulio krašte priešinasi totalitariniams arba autoritariniams režimams. Šiam solidarumui neturėtų trukdyti jokie ekonominiai ar kiti interesai. Netgi maži, vos pastebimi ir geriausiais norais grįsti kompromisai gali, nors ir netiesiogiai ar tik po kurio laiko, turėti lemtingų pasekmių. Blogiui negalima nuolaidžiauti, nes blogio prigimtis – kiekvieną nuolaidžiavimą išnaudoti saviems tikslams. Be to, Europa turi savąją liūdną politinio nuolaidžiavimo patirtį. Mūsų parama liberalių pažiūrų žmonėms arba atviriems sąlygų Šiaurės Korėjoje, Birmoje, Irane, Tibete, Baltarusijoje, Kuboje ar kitur liudytojams gali būti naudingesnė, nei mes įsivaizduojame. Taip mes padėsime sau sukurti geresnį pasaulį ir geriau elgtis vieni su kitais, kitaip tariant, priartėsime prie tikrojo vertybių, kurias propaguojame bendruomenių lygiu, turinio. Neseniai Europos Parlamentas suteikė Sacharovo premiją Rusijos žmogaus teisių gynimo organizacijai „Memorial“. Manau, jog tai buvo svarbus poelgis. Pamenu, kaip svarbu mūsų šaliai buvo tai, kad sykį Prancūzijos prezidentas oficialaus vizito metu, nepaisydamas mūsų vyriausybės norų, pakvietė mus, opoziciją, dalykinių pusryčių. Tokie veiksmai tik iš pažiūros paviršutiniški. Totalitarinio režimo sąlygomis vieni pusryčiai arba viena nuslopinta studentų demonstracija gali, esant tinkamoms aplinkybėms, pasukti istorijos kryptį."@lt14 ". Priekšsēdētāja kungs, dāmas un kungi, es vēlos pateikties jums par ielūgumu un par iespēju uzrunāt jūs laikā, kad tiek atzīmēta aizzīmogoto robežu dramatiskās nojaukšanas, dzeloņstiepļu pārgriešanas un mūru starp Eiropas tautām un — Vācijas gadījumā — mūra, kas sadalīja vienu tautu, sagraušanas divdesmitā gadadiena. Tās bija bipolārā dalījuma beigas ne tikai Eiropā, bet lielā mērā arī visā pasaulē. Tas bija vēsturiski tik nozīmīgs brīdis, ka daudzi uzskatīja, ka turpmāk pasaule var attīstīties tikai pozitīvā virzienā. Katra cilvēka identitāti, izņemot īpašības, kuras mums piemīt kā unikālām personībām, veido dažādi aspekti, kurus var raksturot kā mūsu kolektīvo identitāti. Katrs no mums lielākā vai mazākā mērā veido savu piederību ģimenei, kopienai, reģionam, uzņēmumam, baznīcai, sabiedrībai vai politiskajai partijai, tautai, civilizētajai pasaulei un, galu galā, šīs planētas iedzīvotājiem. Tas liecina par to, ka mums ir noteiktas „mājas” — ģeogrāfiskas, ideoloģiskas, lingvistiskas, etniskas vai citādas, un mēs kopīgi veidojam šīs mājas. Arī mūsu dažādajām patriotisma izpausmēm, mūsu mērķiem, saiknēm, cerībām, lepnumam, rakstura īpašībām, tradīcijām, paražām, ieradumiem un īpatnībām ir zināma nozīme šai sakarībā. Pasaule, īsi sakot, ir kā raiba sega, ko veido neskaitāmi krāsaini gabaliņi, cilvēce ir kā šāda raiba sega un arī katrs no mums tāds ir. Kolektīvo suverenitāti, protams, rada šī kolektīvā piederības sajūta. Noteikta suverenitātes pakāpe ir raksturīga katram mūsu identitātes līmenim, bet nevienam no tiem mēs nevaram un nav iespējams piedēvēt pilnīgu suverenitāti. Pastāv viens priekšnoteikums — šīm suverenitātes pakāpēm ir jābūt savstarpēji papildinošām un, ja iespējams, tās nevar būt pretrunīgas. Es esmu pārliecināts, ka jūs nojaušat, ka es sāku runāt par šo jautājumu tagad tāpēc, ka debates par Eiropas Konstitūciju un Lisabonas līgumu galvenokārt ir saistītas ar jautājumu par to, kādām vajadzētu būt attiecībām starp valsts suverenitāti un Eiropas suverenitāti. Atbilde ir skaidra — tām ir jābūt savstarpēji papildinošām. Ja es jūtos kā eiropietis, tas nenozīmē, ka es vairs neesmu čehs. Patiesībā ir gluži otrādi — būdams čehs, es esmu arī eiropietis. Es vēlos izteikties poētiskāk — Eiropa ir mūsu dzimtenes dzimtene. Tajā pašā laikā es esmu pārliecināts, ka Eiropas suverenitāte nākotnē pakāpeniski nostiprināsies. Es nezinu, cik ātri vai lēni tas notiks, un es nezinu, kādi pavērsieni mūs gaida šajā ceļā, bet es zinu, ka integrācijas process ir jāturpina. Galu galā, tas ir ne tikai eiropiešu, bet visu cilvēku būtiskākajās un eksistenciāli svarīgākajās interesēs. Un tam ir skaidri redzami iemesli — mēs dzīvojam vienas globālas civilizācijas pastāvēšanas telpā, kur Grenlandes zvejniecības uzņēmuma īpašnieks, iespējams, dzīvo Taizemē un ir arī Brazīlijas bankas daļu īpašnieks vai kur Čehijas raktuvju īpašnieks vada savu uzņēmumu ar datora palīdzību no Islandes. Šādā telpā dažādām pārvalstiskām vai kontinentālām kopienām būs vēl lielāka nozīme. Tās nav un arī nebūs nacionālas valsts pastāvēšanas beigas, bet nacionālas valstis apvienojas, un tās turpinās apvienoties un rīkoties saskaņoti daudzās jomās. Tā ir absolūta nepieciešamība kaut vai tehnikas sasniegumu un ekonomiskās attīstības dēļ. No otras puses, laikā, kad pasaulē ir vērojamas draudīgas apvienošanās tendences, dažādu tādā vai citādā veidā cieši saistītu mazāku valstu un nāciju kopienu konstitūcijas var būt noderīgas, nodrošinot labāku nacionālās vai reģionālās identitātes aizsardzību. Pakāpeniska un miermīlīga valstu apvienošanās, neapšaubāmi, veicinās arī mierīgu līdzāspastāvēšanu. Vai tad lielākā daļa karu pēdējo gadsimtu laikā nav izcēlušies starp nacionālām valstīm? Vai ir kāds labāks dažādo nacionālistisko dēmonu apvaldīšanas veids par praktisku sadarbību starp valstīm? Daudzlīmeņu suverenitātes principa pieņemšana, neapšaubāmi, būs iespējama, tikai saņemot pilsoņu un politisko atbalstu. Es esmu novērojis, ka manā valstī un, iespējams, daudzās citās valstīs, cilvēki runājot nereti saka „mēs” — manā gadījumā čehi — un „viņi”, ar to domājot nekrietnu ārzemnieku bariņu Briselē. Taču vai tad mēs arī neesam Briselē? Šis dalījums krietnajos „mēs” un it kā nekrietnajos „viņos”, kuri par katru cenu grib mums kaitēt, tikai liecina par to, ka cilvēkiem ir ļoti slikta izpratne par patieso integrācijas principu. Arī šis jautājums ir pacietīgi jārisina. Mēs visi esam vienā laivā, un laiva peld pareizā virzienā. Tā turpinās peldēt pareizā virzienā, ja visiem pasažieriem būs kopīga atbildības izjūta un ja tie nespēlēs spēlītes savās interesēs. Jaunizveidotā kopienā mēs nepārliecinām par savu nozīmi vai unikalitāti, klaigājot par savām neskaidri noteiktajām valsts interesēm, tādējādi tikai slēpjot iekšējās pārliecības trūkumu, bet darām to, mērķtiecīgi apvienojot spēkus un īstenojot kopējus centienus. Gadsimtiem ilgi Eiropa uz šīs planētas ir bijusi galvenais civilizācijas centrs un, neapšaubāmi, sevi par tādu ir uzskatījusi, pat ja tas tā nebija. Tāpēc šķita, ka ir pamatots iemesls eksportēt tās kultūru, tās reliģiju un tās izgudrojumus uz visu pasauli neatkarīgi no tā, vai kādam tie bija vajadzīgi. Šo vērtību eksportu nereti pavadīja vardarbība. Varētu pat teikt, ka visas modernās civilizācijas iezīmes — ne tikai sasniegumi, kurus pasaule uzskata par izciliem, bet arī mūsdienu tuvredzība — ir meklējamas Eiropā. Eiropai no tā visa vajadzētu mācīties un uzņemties jaunu lomu. Proti, tai vairs nevajadzētu pasaulei kaut ko uzspiest, bet gan censties tikai iedvesmot. Tā varētu rādītu piemēru, kuru citi varētu izmantot bez pienākuma to darīt. Būtu grūti uz Zemes atrast reģionu, kurā tik daudzas tautas vai etniskās grupas, tik daudzas minoritātes un minoritāšu minoritātes ir koncentrētas dažādās valstīs. Tomēr pēdējās desmitgadēs Eiropai ir izdevies radīt, iespējams, visviendabīgāko pārvalstisko savienību, kādas šodien nav citur pasaulē. Taču būtiskākais ir tas, ka šī savienība netika izveidota, stiprākajiem vēršot vardarbību pret vājākajiem, kā tas vienmēr notika pagātnē. Gluži pretēji, tā tika izveidota, īstenojot praktiskas vienošanās. Tādējādi integrācija no kaujas lauka ir nonākusi konferenču zālē. Ja ne kā citādi, tad šis apstāklis vien var būt lielisks piemērs pārējai pasaulei. Es jau pieminēju pārvalstisko struktūru arvien pieaugošo nozīmi mūsdienu pasaulē. Es uzskatu, ka labākā politiskā vienošanās turpmākajās desmitgadēs varētu būt kāda radošas uz partnerību balstītas sadarbības forma starp šīm lielajām pārvalstiskajām vai kontinentālajām struktūrām, kuru pamatā būtu īpaši, drīzāk ētiski, nevis politiski, sociālie standarti. Ja šādas attiecības pastāvētu, tām būtu jābalstās uz diviem pamatprincipiem — pilnīga savstarpēja vienlīdzība un pēc iespējas lielāka atklātība. Attiecības nevar uzskatīt par partnerattiecībām, ja praktisku iemeslu dēļ, piemēram, baidoties no naftas vai gāzes piegādes pārtraukumiem, kāda no pusēm piever acis un aizmirst visu par liberāli orientētu žurnālistu slepkavībām vai līdzīgām problēmām, par kurām tā labprāt runātu citos apstākļos. Šādas attiecības ir balstītas uz meliem. Īstiem partneriem ir jāspēj runāt vienam ar otru par visu, ko tie domā, citiem vārdiem sakot, jārunā pilnīga patiesība, un tiem ir arī jāspēj uzklausīt pilnīga patiesība. Eiropas integrācija, pateicoties kurai lielākā daļa valstu mūsu kontinentā tik ilgu laiku ir dzīvojušas mierā, patiesībā ir unikāls mēģinājums izveidot demokrātisku valstu konfederāciju. Šī savienība nav un drīzumā arī nekļūs par pilnīgu federāciju vai par tradicionālu konfederāciju. Tā vienkārši ir kaut kas jauns. Ja tikai šis mēģinājums kalpotu par piemēru citiem! Taču tas nav galvenais. Es ticu, ka Eiropas Savienībai var iedvesmot pārējo pasaules daļu ar kaut ko daudz vērtīgāku par tās valstu sadarbības modeli. Ar to es domāju iespēju mēģināt labot un arī mainīt visus tos apšaubāmos veidus, kādos Eiropa ir veidojusi vai ietekmējusi mūsdienu civilizācijas seju. Tā ir kustība, kas, iespējams, jau ir sākusies. Tas nenotika. Vēsture, protams, nebeidzās. Ir jo būtiskāk atzīmēt šo gadadienu ne tikai tāpēc, lai aicinātu novērtēt tagadni, bet, pirmkārt un galvenokārt, lai aicinātu domāt par nākotni. Es vēlos atbalstīt šo aicinājumu, sniedzot piecus komentārus par Eiropas apvienošanās tēmu. Šai sakarībā es vēlos paust noraidījumu par katru cenu gūtas peļņas kultam, neņemot vērā ilgtermiņa un neatgriezeniskās sekas, noraidījumu kvantitatīvās un arvien pieaugošās izaugsmes kultam, noraidījumu primitīvajam mērķim panākt un pārspēt Ameriku vai Ķīnu vai kādu citu un noraidījumu bīstamajai un neplānotajai Zemes kolonizācijai un neprātīgajai planētas izlaupīšanai, neņemot vērā vides aspektus un nākotnes paaudžu intereses. Es vēlos pieminēt arī inteliģento energotaupību, kad valsts panākumi tiek vērtēti, nevis ņemot vērā patēriņa pieaugumu, bet, gluži pretēji, patēriņa samazinājumu. Tas viss, neapšaubāmi, ir iespējams tikai ar nosacījumu, ka pārmaiņas sākas mūsdienu eiropieša sirdī. Eiropietim, ņemot vērā jaunākos atklājumus kosmoloģijā, ir jākļūst nedaudz pazemīgākam, viņam ir jāpadomā par to, kas notiks pēc viņa nāves, un viņam vienatnē ir dziļi jānoliecas universa mistērijas priekšā; īsāk sakot, viņam atkal ir jāpievēršas mūžības un bezgalības tēmai, tāpat kā viņš to darīja Eiropas attīstības sākumposmos. Mums ir nopietni jāpadomā par to, ka visu izdarīto var vērst par labu, ka viss tiek pieminēts — pat ja tas ir tikai gaismas stars — un ka tāpēc nekad nekas netiek aizmirsts. Taču, runājot par Eiropu kā partneri, jāmin, ka iemesls lielākajai daļai karu cilvēces ģimenes vēsturē bijušas robežas, citiem vārdiem sakot, teritorija. Šai sakarībā var izdarīt būtisku secinājumu, ka ne tikai nacionālām valstīm, bet arī pārvalstiskām kopienām vienmēr ir jāzina, kur tās sākas un kur tās beidzas. Nenoteiktas vai strīdīgas robežas nereti ir katastrofas cēlonis. Arī Eiropas Savienībai vajadzētu to atcerēties un gūt skaidrību attiecībā uz tās ārējām robežām. Ja Eiropas Savienība vēlas nojaukt robežas, tai vispirms ir jānoskaidro, kur tās atrodas. Tādējādi tā nostiprinātu ģeogrāfiskās pašidentifikācijas ideju plašākā, proti, planētas mērogā. Šādā veidā tā arī varētu sniegt būtisku un konkrētu ieguldījumu mūsu visu mērķa, konkrētāk, miera starp šīs planētas tautām un nācijām, sasniegšanā. Eiropas līmeņa debatēs kopējās suverenitātes tēma galvenokārt tiek skarta saistībā ar Savienības institucionālo sistēmu. Es vēlos paust atzinību Savienībai par to, ka tā pēdējos gados šim jautājumam ir veltījusi tik daudz enerģijas, un par tās gūtajiem panākumiem. Tieši tāpēc saistībā ar šo jautājumu es mēģināšu ieskatīties tālāk nākotnē. Parlamentu, kura deputāti jūs esat, ievēl tiešās vēlēšanās, un tiek nodrošināts, ka pārstāvju skaits no dažādām valstīm atbilst šo valstu lielumam. Es uzskatu, ka Eiropas Parlamentam kā vienīgajai iestādei, kuras pārstāvjus tieši ievēl visi eiropieši, būtu jānodrošina lielākas pilnvaras nekā patlaban. Likumdošanas uzdevums būtu attiecīgi jānovirza no izpildvaras uz likumdevējas iestādes darbības jomu. Eiropas Parlaments nedrīkst būt tikai dārga Savienības rota. Pēc manām domām, galu galā varētu tikt izveidota vēl viena mazāka struktūra līdztekus Parlamentam, un šīs struktūras pārstāvjus ievēlētu valstu parlamenti no sava vidus, visām dalībvalstīm paredzot vienādu pārstāvju skaitu. Šādā vai līdzīgā veidā būtu iespējams vienlaicīgi atrisināt divus jautājums. Pirmkārt, šāds risinājums izskaustu dažu dalībvalstu parlamentos valdošo noskaņu, ka tie tiek izslēgti no lēmumu pieņemšanas procesa Eiropā. Otrkārt, šāds risinājums nodrošinātu, ka vismaz viena Savienības struktūra visām dalībvalstīm garantētu pilnīgu vienlīdzību. Šādas struktūras pārstāvji, protams, tiktos tikai retos gadījumos, kad to pieprasītu noteikts pārstāvju skaits, un tikai saistībā ar jautājumiem, kuriem nepieciešams vienprātīgs lēmums. Šāds risinājums nozīmētu arī to, ka Komisijas locekļu iecelšana nebūtu tik sarežģīta, ņemot vērā nacionālās piederības aspektu, un Eiropadomei nebūtu jāizmanto tik sarežģīta balsu skaitīšanas sistēma. Es atzīstu, ka es personīgi uzskatu, ka ir svarīgāk, lai komisāri būtu patiešām vadošie attiecīgo jomu speciālisti, nevis lai tie par katru cenu būtu manas valsts pilsoņi vai partijas biedri. Eiropadome pašlaik ir savdabīgs izpildvaras un pārstāvniecības iestādes apvienojums. Pat tās uzdevumi ir jāprecizē. Pēc manām domām, tās funkcijām vajadzētu būt līdzīgām valsts vadītāja funkcijām parlamentārā demokrātijā, tādējādi uzņemoties it kā daļēji apslēptu un daļēji pārredzamu valstu konfederācijas koleģiālas vadošās iestādes lomu, kuras atpazīstamais, visiem zināmais pārstāvis, protams, būtu viena persona, proti, priekšsēdētājs, kura amats jau ir paredzēts Lisabonas līgumā un kurš ir ļoti svarīga persona, neaizmirstot, ka koleģiālas valsts pārvaldes iestādes izveide parasti liecina par valsts pārdali. Es nevēlos teikt, ka tas var notikt arī ar pārvalstisku kopienu, tomēr es uzskatu, ka vadītājam ir jābūt vienai personai, kura pārstāv sarežģīto sistēmu un kura nodrošina labāku izpratni par to. Es jau esmu vairākkārt teicis, ka, manuprāt, būtu lieliski, ja kaut kad nākotnē tiktu pieņemta lakoniska, skaidra un viegli lasāma Eiropas konstitūcija, kura būtu saprotama pat skolēniem, un ja visi pārējie dokumenti, kuru apjoms jau ir tūkstošiem lappušu, būtu tikai tās pielikumi. Pamattiesību harta kā teksts, kurš nosaka vērtības vai ideālus, uz kuriem balstīta Savienība, un kuru tā cenšas ievērot un ņem vērā lēmumu pieņemšanā, neapšaubāmi būtu neatņemama šādas konstitūcijas sastāvdaļa vai pirmā tās daļa. Dāmas un kungi, es vēlos sniegt pēdējo komentāru, kurš zināmā mērā ļaus man atgriezties sākumpunktā. No attāluma Eiropas Savienība izskatās kā lielā mērā tehnokrātiska struktūra, kurai interesē tikai ekonomika un nauda. Nebeidzamā kaulēšanās par budžetu, kvotām, muitas nodokli, nodevām, uzņēmējdarbību regulējošiem noteikumiem un dažādiem citiem noteikumiem, iespējams, ir vajadzīga, un es to nekādā ziņā nenosodu. Es pat domāju, ka labi zināmie ieteikumi vai standarti gulaša pagatavošanai — visiem zināms eiroskeptiķu izsmiekla objekts — drīzāk ir pieņemti, lai aizsargātu čehiem vai ungāriem raksturīgo, nevis lai uzbruktu attiecīgajai dalībvalstij un tās identitātei. Tomēr es domāju, ka Savienībai būtu jāliek lielāks un redzamāks uzsvars uz to, kas patiesībā ir vissvarīgākais, proti, tās garīgajiem un uz vērtībām balstītajiem pamatprincipiem. Savienība ir nepieredzēts mēģinājums izveidot lielu un oriģinālu pārvalstisku kopienu, kas balstīta uz cilvēka brīvību un cilvēka cieņas nodrošināšanu, patiesas, nevis tikai virspusējas vai formālas demokrātijas dibināšanu un ticību veselajam saprātam, godprātībai un spējai veidot vienlīdzīgu dialogu starp kopienas dalībvalstīm un citām valstīm. Tā, protams, ir balstīta arī uz cieņu pret atsevišķām tautām, to tradīcijām, sasniegumiem, teritorijām, kuras tās apdzīvo, to mājām un vidi, kurā šīs mājas atrodas. Un, bez šaubām, arī uz cilvēktiesību ievērošanu un cilvēces solidaritāti. Eiropas bagātā garīgā un kultūras vēsture, kas balstīta uz antīkās kultūras, ebreju, kristiešu, islāma un vēlāk arī renesanses un apgaismības elementu apvienojumu, ir radījusi neapstrīdamu vērtību kopumu, kuru Eiropas Savienība, iespējams, vārdiski atzīst, bet kuru tā nereti uztver tikai kā pievilcīgu „iesaiņojumu” patiešām būtiskiem jautājumiem. Taču vai tad šīs vērtības nav pašas svarīgākās un vai tad, gluži pretēji, šīs vērtības nav tās, kuras nosaka visu pārējo? Neviens no mums nebija pilnībā gatavs tik pārsteidzoši straujai „dzelzs priekškara” krišanai, un mēs arī nevarējām būt tam gatavi. Tas būtu bijis nedabiski. Tāpēc sekoja īpašu dilemmu, dažādu alternatīvu izmēģināšanas un nenoteiktības laiks. Galu galā NATO spēra drosmīgo soli, uzņemot jaunas dalībvalstis, tādējādi garantējot to drošību un ļaujot tām koncentrēties, lai gatavotos pievienošanās Eiropas Savienībai procesam. Pēc tam Savienība ar neviltotām izjūtām atvēra tās durvis jaunajām Centrāleiropas un Austrumeiropas demokrātijām. Laiku pa laikam saistībā ar šīm valstīm rodas dažādi sarežģījumi. Tas ir saprotams. Demokrātisku politisko kultūru nevar izveidot vai atdzīvināt vienā dienā. Tam ir nepieciešams laiks, un rodas milzums negaidītu problēmu, kuras ir jārisina šajā ceļā. Komunisms pirmo un, cerams, pēdējo reizi valdīja jaunāko laiku vēstures periodā, un tāpēc mēs bijām pirmie, kas saskārās ar postkomunisma fenomenu. Mums nācās saskarties ar ilgstoša baiļu sēšanas režīma sekām un riskiem, kuri bija saistīti ar vēsturiski nepieredzētu īpašumu pārdali. Mēs saskārāmies un joprojām saskaramies ar daudziem šķēršļiem, un mūsu pieredze šādā situācijā joprojām ir bērna autiņos. Es šeit nesludinu revolucionāras, epohālas vai radikālas idejas. Es tikai aicinu nopietnāk padomāt par īsteno Eiropas apvienošanās iemeslu, rūpīgāk kopt mūsu piederību Eiropai un skaidrāk atsaukties uz morāles kodeksu, kurš sniedzas aiz mūsu tiešo labumu pasaules, pasaules, kura nekur nenoved un kurā tiek izmantoti tikai kvantitatīvi rādītāji, lai novērtētu labklājību. Ir pagājuši divdesmit gadi kopš tika dziedēta Eiropas brūce. Es patiešām ticu, ka kontinents nekad vairs neļausies tikt pārdalīts un ka, gluži pretēji, tas kļūs par telpu un iedvesmas avotu vēl lielākai solidaritātei un sadarbībai. Es ceru, ka Šillera „Oda priekam” mums un mūsu pēcnācējiem būs kas vairāk kā tikai dzejolis, kurā cildināta draudzība starp tautām, un kļūs par ierosinošu simbolu mūsu kopīgajiem centieniem virzībā uz cilvēcīgāku pasauli. Tomēr es uzskatu, ka rietumi izvēlējās pareizo ceļu. Citas alternatīvas būtu radījušas daudz vairāk problēmu un maksājušas daudz dārgāk ne tikai rietumiem, bet patiesībā mums visiem. Mēs, iespējams, pieredzētu ne tikai bīstamas tendences jaunā cīņā par ietekmes sfērām vai vienas vai otras puses tiešu dominēšanu, bet arī to, ka valstis, no kurām rietumi novērstos, visticamāk, kļūtu par spēļu laukumu dažādiem nacionālistiem un populistiem, un to bruņotajiem milicijas spēkiem un, iespējams, pat par bīstamu vietējo konfliktu reģionu, kas būtu bijis jo bīstamāk tāpēc, ka mums visiem labi zināmu iemeslu dēļ pēc Otrā pasaules kara nenotika tāda īsta miera konference, kurā saistoši, precīzi un paliekoši tiktu noteiktas pēckara attiecības Eiropā. Pēc manām domām, daudzi no tiem, kuri vicināja karogus ar sirpi un āmuru, vēl pavisam nesen bija gatavi naski pacelt nacionālo karogu. Mēs redzējām, pie kā tas noveda bijušajā Dienvidslāvijā. Tas, protams, ir labi zināms, ka dēmoni vienmēr pamodina citus dēmonus. Tāpēc neviens nevar pateikt, vai sērga nebūtu izplatījusies arī Eiropas rietumos. Mēs dzīvojam laikmetā, kad globalizācijas dēļ katrs vietējais konflikts var viegli kļūt par pasaules konfliktu. Tāpēc izvēlētā pieeja bija visdabiskākā vēsturiskā aspektā un vispiemērotākā praktiskā ziņā. Turklāt tā bija pieeja, kuru varēja interpretēt kā kopējas atbildības izpausmi saistībā ar vēsturiskajiem notikumiem, kuru iemesls daļēji bija demokrātiskās pasaules atbalstītā tuvredzīgā samierināšanas politika. Rezumējot es vēlos teikt, ka vērā ņemamos sarežģījumus, ko mēs šodien radām ES, ir vērts risināt, jo visi alternatīvie risinājumi, neapšaubāmi, būtu bijuši daudz sliktāki un daudz bīstamāki. Šajā situācijā viss, ko mēs lūdzam Eiropai, ir pacietība un izpratne. Jautājums, protams, ir tāds — ko mēs varam piedāvāt Eiropai? Ņemot vērā to, ko mēs pārcietām totalitārisma režīma laikā, es vienmēr esmu uzskatījis, ka mums — jo mēs bijām īstie vaininieki — bija pārliecinoši jāizskaidro mūsu pieredze citiem, iestrādājot visas saistībā ar to gūtās atziņas konkrētās iniciatīvās. Tas nav viegls uzdevums, un es neesmu pārliecināts, ka mēs to jau esam paveikuši. Totalitārās vai autoritārās pārvaldes formas nereti iesākumā ir patiešām neuzbāzīgas un izmanto ārkārtīgi rafinētas sociālās kontroles metodes. Tikai tagad laika gaitā daudzi no mums saprot, cik gudri mūs dažreiz ievilka totalitārisma tīmekļos. Tas mūs padara īpaši piesardzīgus. Tas varētu būtu mūsu ieguldījums, lai garantētu, ka mūsu piedzīvotais nekad vairs neatkārtojas. Kas ir vajadzīgs? Pirmkārt un galvenokārt, skaidra un pārliecinoša solidaritāte ar tiem, kuri šodien saskaras ar totalitārisma vai autoritārisma režīmiem neatkarīgi no tā, kurā vietā pasaulē viņi atrodas. Šādai solidaritātei nedrīkst traucēt jebkādas ekonomiskas vai citas īpašas intereses. Pat mazi, neievērojami un labi domāti kompromisi — lai gan netieši un tikai laika gaitā — var radīt liktenīgas sekas. Ļaunumu nav iespējams samierināt, jo ļaunuma dabā ir izmantot katru samierināšanos savā labā. Turklāt Eiropa jau ir guvusi neveiksmīgu pieredzi politiskās samierināšanas jomā. Mūsu atbalsts var būt noderīgāks, nekā mēs varam iedomāties, liberāli noskaņotām personām vai atklātiem aculieciniekiem, kuri stāsta par notikumiem Ziemeļkorejā, Birmā, Irānā, Tibetā, Baltkrievijā, Kubā vai citur. Mēs palīdzēsim arī sev. Mēs palīdzēsim sev veidot labāku pasauli un izturēties labāk vienam pret otru, citiem vārdiem sakot, būt patiesākiem attiecībā pret to vērtību patieso būtību, kuras mēs sev piedēvējam citu priekšā. Eiropas Parlaments nesen piešķīra Saharova balvu organizācijai „Memoriāls” — Krievijas organizācijai, kura uzrauga cilvēktiesību ievērošanu Krievijā. Pēc manām domām, tas bija nozīmīgs solis. Es atceros šāda soļa nozīmi manā valstī, kad pret valdības gribu Francijas prezidents reiz valsts vizītes laikā uzaicināja mūs — opozīcijas pārstāvjus — lietišķās brokastīs. Šādi soļi tikai šķiet nenozīmīgi. Totalitārisma valdīšanas laikā tas tā patiešām ir, ka tikai brokastis vai apspiesta studentu demonstrācija attiecīgā situācijā varēja iekustināt vēstures ratu."@lv13 "Vážený pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci, děkuji vám za pozvání a za možnost promluvit k vám ve dnech dvacátého výročí dramatického prolamování hraničních zátarasů, stříhání ostnatých drátů, bourání zdí mezi evropskými národy a v případě Německa i zdi mezi dvěma částmi téhož národa. Byl to konec bipolárního rozdělení nejen Evropy, ale do značné míry celého světa. Byl to okamžik tak historicky důležitý, že leckdos měl dojem, že od této chvíle už bude klid a svět bude jen vzkvétat. Identitu každého z nás mimo to, co je nám vlastní jako jedinečným bytostem, spolutvoří i několik vrstev naší identity tak říkajíc sdílené. Ve větší či menší míře každého z nás spolutvoří i jeho příslušnost k jeho rodině, obci, kraji, firmě, církvi, spolku či politické straně, k jeho národu, civilizačnímu okruhu a posléze i k obyvatelstvu této planety. To všechno poukazuje k nějakému typu našeho domova, ať už geografického, názorového, jazykového, etnického či jiného, tím vším jsme spolutvořeni i my. K tomu všemu se také váží i různé typy našeho vlastenectví, našich cílů, našich afinit, inklinací, hrdostí, znaků, tradic, zvyklostí, návyků i zvláštností. Svět je zkrátka pestrý, pestré je lidstvo a pestrý je každý z nás. Z této sdílené příslušnosti vyrůstá ovšem i sdílená suverenita. Na všech úrovních své identity máme určitou míru suverenity, na žádné ale nemáme a nemůžeme mít suverenitu úplnou. Oč běží, je jediné: aby se tyto suverenity doplňovaly a pokud možno si vzájemně neodporovaly. Zajisté tušíte, proč zde právě teď tuto úvahu vedu: debaty o evropské ústavě i Lisabonské smlouvě se přece z velké části točí kolem otázky, v jakém vzájemném poměru mají být suverenita státní a evropská. Odpověď je jasná: měly by se doplňovat. Cítím-li se být Evropanem, neznamená to přece, že přestávám být Čechem. Je tomu právě naopak: jakožto Čech jsem i Evropanem. Poněkud poeticky říkávám, že Evropa je vlast našich vlastí. Jsem přitom přesvědčen, že suverenita evropská se bude v budoucnosti zvolna posilovat. Nevím, zda rychleji či pomaleji, nevím, jaké zákruty a okliky k tomu povedou, ale vím, že integrační proces musí pokračovat. Je to totiž v bytostném, ba přímo existenčním zájmu nejen Evropanů, ale všech. Důvody jsou zřejmé: žijeme v prostoru jediné globální civilizace, v níž je celkem jedno, zda majitel grónského rybářského podniku žije na Tchaj-wanu a patří mu kus banky v Brazílii či majitel českých dolů řídí své podniky počítačem z Islandu. V takovém prostoru hrají a budou hrát stále významnější roli různá nadnárodní či nadstátní či kontinentální společenství. Není a nebude konec národních států, pouze se tyto státy sdružují a budou dál sdružovat a jednat v mnoha směrech společně. Sám technický a ekonomický vývoj si to prostě vynutí. Na druhé straně v době, kdy svět míří k neblahé unifikaci, může být konstituování různých menších společenství států a národů, které si jsou tak či onak blízké, jedním z nástrojů lepší obrany jejich národní či regionální identity. Pozvolné a nenásilné sdružování států posiluje samozřejmě i mírové soužití. Anebo nebyla snad většina válek v posledních staletích válkami národních států? Jak lépe různé nacionální běsy krotit než věcnou spoluprací národů? Přistoupit na princip vícevrstevnaté suverenity lze ovšem jen na pozadí občanské a politické identifikace s ním. Pozoroval jsem, že v naší zemi – a nejspíš i v mnoha dalších zemích – se často mluví o „nás“ – v mém případě Češích – a o „nich“, přičemž jimi jsou myšleni jacísi zlí cizáci v Bruselu. Ale což i my nejsme v Bruselu? Toto dělení na „nás“ jako na někoho a priori hodného a na nějaké zlé „je“ jako ty, kteří nám chtějí za každou cenu ublížit, prozrazuje jediné: pramalé pochopení samotného integračního principu. I tomu je tedy třeba trpělivě čelit. Jsme na jedné lodi a ta loď má dobrý směr. A bude ho mít, dokud všichni její pasažéři ponesou sdílenou odpovědnost a nebudou tedy hrát každý jen svou hru a jen sám za sebe. Význam či jedinečnost v utvářené pospolitosti nezískáme křikem o svých blíže nespecifikovaných národních zájmech, maskujícím jen nedostatek vnitřní sebedůvěry, ale smysluplným způsobem svého bytí mezi jinými a své účasti na společném díle. Evropa po dlouhá staletí byla hlavním civilizačním centrem této planety, a pokud nebyla, rozhodně si to o sobě myslela. Cítila se proto oprávněna vyvážet svou kulturu, své náboženství i své vynálezy do celého světa, a to bez ohledu na to, zda o to někdo stojí. Ostatně nejednou byl vývoz těchto hodnot spojen s násilím. Lze dokonce říct, že celá novověká civilizace – nejen se vším skvělým, co pro svět znamená, ale ve stejné míře se svou dnešní krátkozrakostí – má svůj prapůvod v Evropě. Z toho všeho by se měla Evropa poučit a novým způsobem na to navázat. Totiž tak, že už nebude světu nic vnucovat, ale bude se pouze snažit ho inspirovat. Prostě mu nabízet příklad, z něhož si mohou ostatní něco vzít, anebo také nemusí. Těžko hledat na této Zemi končinu, v níž by bylo v různých státech soustředěno tolik národů či etnických skupin, tolik menšin a menšin v menšinách. Přesto se Evropě v posledních desítiletích podařilo vytvořit možná nejpevnější nadnárodní svazek, jaký dnes můžeme na světě pozorovat. Přičemž – a to je nejdůležitější – tento svazek nevznikl tak, jak tomu dosud v historii vždy bylo, totiž jako produkt znásilnění slabších silnějšími. Vznikl naopak jako produkt věcné domluvy. Integrace se tedy přesunula z bojišť do konferenčních sálů. Kdyby nic jiného, už to samo může sloužit jako velká výzva pro ostatní svět. Zmínil jsem se o zesíleném významu nadnárodních útvarů v dnešním světě. Optimální politický řád nadcházejících desítiletí vidím v tvořivé partnerské spolupráci těchto větších nadnárodních či kontinentálních entit, založené na určitém společném – spíš mravním než politickém – minimu. Tyto vztahy ovšem, mají-li mít smysl, se musí opírat o dva základní principy: úplnou vzájemnou rovnost a maximální upřímnost. Vztah, kdy z nějakých praktických důvodů – například ze strachu, že by mohly být přerušeny dodávky ropy či plynu – si nasadí někdo klapky na oči a zapomene na všechny zavražděné svobodomyslné novináře či na spoustu podobných nedobrých věcí, o nichž by za jiných okolností rád mluvil, není vztahem partnerským. Protože je založen na falši. Skuteční partneři musí umět říkat si navzájem všechno, co si myslí, tedy celou pravdu, a musí ji umět také celou vyslechnout. Evropská integrace, dík které žije větší část našeho kontinentu tak dlouho v míru, je vskutku unikátním pokusem o demokratické soustátí. Není to a hned tak to nebude čistá federace, ba ani tradiční konfederace. Je to prostě cosi nového. Kéž by tento pokus byl poučný i pro jiné! To ale není hlavní. Domnívám se, že Evropská unie má šanci inspirovat zbytek světa ještě něčím daleko hlubším než jen svým modelem spolupráce národů. Touto možností je důsledná snaha o nápravu všeho sporného, čím Evropa předurčila či ovlivnila celý charakter soudobé civilizace. Jde o pohyb, který možná už trochu začíná. Nestalo se to, dějiny samozřejmě neskončily. O to důležitější je pojmout toto výročí nejen jako výzvu k reflexi současnosti, ale především jako výzvu k úvahám o budoucnosti. Přispěji k nim pěti poznámkami na téma evropského sjednocování. Mám tím na mysli odklon od kultu zisku za každou cenu a bez ohledu na jeho dlouhodobé a nezvratné následky, odklon od kultu kvantitativního růstu a růstu růstu, odklon od primitivního ideálu dohnání a předehnání Ameriky nebo Číny nebo kohokoli jiného, jakož i odklon od nebezpečně nekoncepčního osídlování Země a bezhlavého drancování planety neohlížejícího se na životní prostředí a zájmy budoucích generací. Mám tím samozřejmě na mysli i důmyslné šetření energií, kdy se úspěch státu neměří růstem její spotřeby, ale naopak jejím klesáním. To všechno je ovšem možné jen za předpokladu, že se začne cosi proměňovat v samotné duši soudobého Evropana. Měl by být – tváří v tvář nejnovějším objevům kosmologie – přeci jen trochu pokornější, měl by myslet i na to, co bude, až zemře, sklánět se před tajemstvím vesmíru a bytí samotného, zkrátka vztahovat se opět víc – tak, jak tomu bývalo v prvních fázích evropského vývoje – k věčnosti a nekonečnu. Měli bychom vážně myslet na to, že nic, co se stalo, se nemůže odestát, že všechno se kdesi – byť jen v podobě letícího světla – pamatuje, a že nic se proto navždy neodpouští. Ale zpátky k Evropě jako partnerovi jiných: převážná část válek v dohlédnutelných dějinách lidského rodu byla válkami o hranice, respektive teritoria. Z toho plyne významné poučení: nejen národní státy, ale i nadnárodní společenství by měly vždy jasně vědět, kde začínají a kde končí. Rozmazané či sporné hranice jsou častým zdrojem neštěstí. To by měla mít na paměti i Evropská unie. Proto by měla mít jasno i o svých vnějších hranicích. Chce-li hranice bourat, musí nejprve vědět, kde leží. Ideu geografické sebeidentifikace by tedy podporovat v širším, to znamená planetárním měřítku. I tím by tedy měla významně a velmi konkrétně přispívat k tomu, po čem všichni toužíme: k míru mezi lidmi a národy na této planetě. Téma sdílené suverenity se v evropských debatách vynořuje nejčastěji jako téma institucionálního uspořádání Unie. Respektuji energii, kterou Unie v posledních letech tomuto tématu věnovala, a úspěchy, jichž dosáhla. Právě proto se odvážím pohlédnout i v této věci do vzdálenější budoucnosti. Tento parlament, v němž zasedáte, je volen přímo a počet mandátů jednotlivých států se snaží odpovídat jejich velikosti. Myslím, že ve srovnání s dneškem by měl mít Evropský parlament o něco silnější pravomoci jakožto jediné těleso zvolené přímo všemi Evropany. Legislativní práce by se měla tedy zřetelněji přesouvat od moci výkonné k moci zákonodárné. Evropský parlament se nesmí nikomu jevit jen jako nějaká drahá ozdoba Unie. Vedle něho by však podle mého mínění mohlo časem vzniknout jiné, menší těleso, do něhož by volily ze svých řad zástupce národní parlamenty, přičemž všechny členské státy by byly zastoupeny stejným počtem svých členů. Takovým či podobným způsobem by bylo možné vyřešit dvě věci najednou: za prvé by se odstranil pocit vyskytující se v různých národních parlamentech, že jsou vyřazeny z evropského rozhodování. Za druhé by se dosáhlo toho, že by tu byl přeci jen jeden unijní orgán, který by zaručoval naprostou rovnost všech členských zemí. Takovýto útvar by se samozřejmě scházel jen velmi vzácně, jen tehdy, kdy o to určité množství členů požádá, a jen nad věcmi vyžadujícími konsensus. Toto řešení by navíc umožnilo, že by se Komise nemusela tak složitě sestavovat podle národnostního klíče a Evropská rada tak složitě počítat své hlasy. Přiznám se, že pro mne osobně by bylo důležitější, aby komisaři byli vskutku nejlepšími odborníky ve svém oboru, než aby to byli za každou cenu mí soukmenovci nebo dokonce spolustraníci. Pokud jde o Evropskou radu, je to dnes zvláštní kombinace moci výkonné a zastupitelské. I její postavení by se mělo projasnit. Zdá se mi, že by se mělo blížit specifickému postavení hlav států v parlamentní demokracii, šlo by tedy o jakousi poloskrytou a polozjevnou kolektivní hlavu soustátí, jejímž viditelným a všem srozumitelným představitelem by ovšem byl jedinec, totiž prezident, s jehož existencí počítá už Lisabonská smlouva a který je velmi důležitý: všimněme si, že tam, kde se objevuje nějaké kolektivní vedení státu, hrozí obvykle jeho rozpad. Netvrdím, že u nadnárodního společenství to může být také tak, nicméně cítím, že kdesi nejvýš by měla být jedna jediná lidská tvář, která by celé to komplikované soustrojí reprezentovala a dík které by tomu všemu bylo lépe rozumět. Už vícekrát jsem dal najevo, že bych považoval za skvělé, kdyby někdy v budoucnosti existovala tenká, srozumitelná a čtivá Evropská ústava, které by rozuměly i děti ve škole, a všechno ostatní – což jsou dnes už tisíce stran – by byly jen její přílohy. Organickou součástí či přímo první částí takové ústavy by samozřejmě musela být Listina základních práv jako text, který formuluje hodnoty či ideály, k nimž se Unie upíná, s nimiž se snaží být v souladu, které má při svých rozhodováních na mysli. Dámy a pánové, dovolte mi poslední poznámku, kterou se tak trochu vrátím k tomu, čím jsem začal. Při pohledu z dálky se Evropská unie jeví jako těleso hodně technokratické, které se zabývá jen ekonomikou a penězi. Ty věčné dohady o rozpočtu, kvótách, clech, daních, obchodních pravidlech a nejrůznějších předpisech jsou asi nutné a vůbec jimi nepohrdám. Ba dokonce si myslím, že i ta pověstná doporučení či normy týkající se vaření guláše – tento obvyklý důvod k euroskeptickému posměchu – jsou míněny spíš jako ochrana čehosi českého či maďarského než jako útok na dotyčný členský stát a jeho identitu. Přesto si ale myslím, že by Unie měla klást stále silnější či viditelnější důraz na to, co je opravdu nejdůležitější. Totiž na své duchovní a hodnotové základy. Jde přece o bezprecedentní pokus vybudovat velkou a originální nadnárodní pospolitost na základě úcty k lidským svobodám, k lidské důstojnosti, na půdě skutečné, a nikoli tedy jen zdánlivé či formální demokracie, na důvěře ve zdravý rozum, slušnost, schopnost rovnoprávného dialogu uvnitř této pospolitosti i s kýmkoli jiným. A samozřejmě i na úctě k jednotlivým národům, jejich tradicím, výkonům, k zemím, jež obývají, k jich domovům, včetně krajiny, v níž se tyto domovy ocitají. A samozřejmě i na respektu k lidským právům a na lidské solidaritě. Bohaté evropské duchovní a kulturní dějiny – založené na souběhu elementů antických, židovských, křesťanských, islámských a posléze renesančních a osvícenských – zformovaly soubor nezpochybnitelných hodnot, k nimž se sice Evropská unie verbálně hlásí, ale které často chápe jen jako hezký obal toho, oč opravdu běží. Neběží ale na prvním místě právě o tyto hodnoty a nejsou to naopak ony, které udávají směr všemu ostatnímu? Na tak překvapivě rychlý pád železné opony jsme nikdo nebyl a nemohl být kompletně připraven. Bylo by to proti přírodě. A tak nastala fáze určitých rozpaků, zkoumání různých alternativ, nejistoty. Posléze se NATO odvážně rozšířilo o nové členy, čímž je bezpečnostně zakotvilo a pomohlo jim soustředit se na přípravu vstupu do Evropské unie. Později se Unie skutečně začala otevírat novým demokraciím střední a východní Evropy. S těmito zeměmi mívá čas od času různá trápení. Je to víc než pochopitelné. Demokratickou politickou kulturu nelze vytvořit nebo obnovit ze dne na den. Trvá to dlouho a je třeba přitom řešit spoustu nečekaných problémů. Komunismus vládl poprvé a doufejme naposledy v moderních dějinách, a poprvé jsme se tudíž setkali i s fenoménem postkomunismu. Museli jsme čelit důsledkům dlouhodobé vlády strachu a všem nebezpečím souvisejícím s historicky bezprecedentním přerozdělováním vlastnictví. Překážek bylo a je tedy hodně a zkušenosti s takovým stavem věcí se teprve rodí. Nepřimlouvám se tu za nic revolučního, za nic převratného, za nic radikálního. Přimlouvám se pouze za hlubší reflexi samotných východisek evropského sjednocování, za důraznější kultivaci našeho evropanství, za artikulovaný vztah k mravnímu řádu, který přesahuje svět našich okamžitých prospěchů či svět pouhé nikam nesměřující a jen kvantitativními ukazateli určované prosperity. Dvacet let není Evropa rozťata v půli. Pevně věřím, že se už nikdy nenechá rozdělit, ale že bude naopak prostorem a iniciátorem stále hlubší solidarity a spolupráce. Kéž by pro nás a naše potomky přestávala být Schillerova Óda na radost jen básní oslavující přátelství mezi lidmi a přerůstala v sugestivní znak našeho společného úsilí o lidštější svět. Přesto si myslím, že Západ postupoval správně. Každá jiná alternativa by totiž nejen jemu, ale vlastně všem přinesla podstatně víc starostí a byla by i dražší. Nejen že by se mohl povážlivě rozvinout nový boj o sféry vlivu či přímo nadvládu jedněch nad druhými, ale státy, které by zůstaly před západními branami, by se s největší pravděpodobností staly rejdištěm různých nacionalistů a populistů, jakož i jejich ozbrojených milicí, a možná i prostorem nebezpečných lokálních konfliktů, o to nebezpečnějších, že po druhé světové válce se ze známých důvodů nikdy nekonala skutečná mírová konference, která by závazně, přesně a natrvalo upravila poválečné poměry v Evropě. Myslím, že mnozí, kteří donedávna třímali v rukách prapor se srpem a kladivem, by se dokázali velmi rychle chopit praporu nacionálního. Kam taková cesta vede, jsme mohli vidět v bývalé Jugoslávii. Démoni ovšem, jak známo, probouzejí vždycky další démony. Takže nikdo neví, zda by nákaza nepřeskočila i do západní části Evropy. Žijeme přitom v době, kdy jakýkoli lokální konflikt – dík globalizaci – může snadno přerůst v konflikt světový. Zvolený postup byl tedy historicky nejpřirozenější a prakticky nejvýhodnější. Byl to navíc postup, který mohl být vykládán i jako výraz reflektované spoluodpovědnosti za nedávný vývoj, k jehož prvopočátkům patřily i některé krátkozraké ústupky demokratického světa. Shrnuji tedy: sebevětší starosti, které s námi dnes Evropská unie má, stojí za to přijmout, protože jakákoli alternativa dosavadního vývoje by zřejmě byla podstatně horší a nebezpečnější. Evropu lze v této souvislosti žádat o jediné: o pochopení a trpělivost. Otázkou ovšem je, co můžeme Evropě nabídnout my. Už dlouho si myslím, že po tom, co jsme v době totalitního systému podstoupili, bychom měli – nebo jsme přímo povinni – tuto zkušenost přesvědčivě vysvětlit ostatním a vše, co z ní vyplývá, proměňovat do konkrétních podnětů. Není to lehké a nejsem si jist, zda se nám to dosud dařilo. Totalitní či autoritativní způsob vlády mívá totiž velmi nenápadné počátky a velmi rafinované způsoby ovládání společnosti. Až teď, s odstupem času, si mnozí z nás uvědomují, jak důmyslně byli leckdy zapleteni do totalitních sítí. To všechno nás zavazuje ke zvláštní obezřetnosti. Ta by měla být naším příspěvkem k záruce, že se to, co jsme prožili, už nemůže nikdy opakovat. Co to vyžaduje? Především jasnou a jednoznačnou solidaritu se všemi, kdo dnes kdekoli na světě totalitním či autoritativním režimům čelí. Žádné hospodářské či jiné partikulární zájmy by neměly takové solidaritě bránit. I malý, nenápadný a dobře míněný kompromis může – byť třeba až po delším čase a nepřímo – mít své osudové následky. Zlu nelze ustupovat, neboť každého ústupku ze samé své podstaty využije ve svůj prospěch. S politikou appeasementu má ostatně Evropa své neblahé zkušenosti. Svobodomyslným lidem či hlasitě promlouvajícím svědkům poměrů v Severní Koreji, Barmě, Íránu, Tibetu, Bělorusku, na Kubě či kdekoli jinde může naše podpora pomoci víc, než si myslíme. Ale pomůže i nám. Pomůže nám připravovat lepší svět a zároveň být lépe sami sebou, totiž lépe naplňovat konkrétním obsahem hodnoty, k nimž se v obecné rovině hlásíme. Evropský parlament udělil nedávno Sacharovovu cenu Memorialu, ruskému společenství monitorujícímu, jak jsou v Rusku respektována lidská práva. Myslím, že to byl důležitý čin. Vzpomínám si, jaký význam v mé zemi kdysi mělo, když nás – opozici – proti vůli vedení státu pozval při své státní návštěvě francouzský prezident na pracovní snídani. Jde o věci jen zdánlivě vnějškové. V totalitních poměrech to prostě tak chodí, že jedna snídaně či jedna potlačená studentská demonstrace může dát za jistých okolností do pohybu dějiny."@mt15 ". Geachte mijnheer de Voorzitter, dames en heren afgevaardigden. Ik wil u hartelijk danken voor uw uitnodiging om hier tot u te spreken ter gelegenheid van de herdenking van de spectaculaire gebeurtenissen van twintig jaar geleden, toen grensversperringen doorbroken werden, mensen prikkeldraad doorknipten en de muren tussen Europese volkeren naar beneden werden gehaald – in het geval van Duitsland tevens de muren tussen twee delen van een en hetzelfde volk. Dit alles betekende het einde van de bipolaire opdeling van Europa en in grote mate van überhaupt de wereld als geheel. Deze gebeurtenis was van een dusdanige historisch belang, dat menigeen het idee had dat vanaf dat moment alles pais en vree zou zijn en de wereld alleen nog maar zou bloeien. Ieders identiteit wordt behalve door wat ons als uniek individu eigen is, mede gevormd door een aantal andere, zogezegd gedeelde identiteitslagen. Iedereen wordt in meer of mindere mate mede gevormd door zijn of haar familie, woonplaats, regio, werkgever, geloofsgemeenschap, vereniging of politieke partij, of door het volk waar hij of zij deel van uitmaakt, de beschavingruimte waarin hij of zij zich bevindt en uiteindelijk ook door het feit dat hij of zij deel uitmaakt van de gehele wereldbevolking. Dit alles verwijst naar verschillende soorten thuis - van geografische, ideologische, linguïstische, etnische of andere aard - die ons mede maken tot wie we zijn. Daarmee hangen ook nog allerlei soorten vaderlandsliefde samen, uiteenlopende doelen, affiniteiten, neigingen, gevoelens van trots, symbolen, tradities, gewoontes, slechte gewoontes en eigenaardigheden. Kortom, de wereld is veelzijdig, veelzijdig is ook de mensheid en veelzijdig is elk individu. Dit collectieve ergens bij horen leidt bovendien tot een collectieve soevereiniteit. Op alle niveaus van onze identiteit hebben we een zekere mate van soevereiniteit, echter zonder te beschikken en te kunnen beschikken over volledige soevereiniteit daarover. Daarbij telt slechts één ding: ervoor zorgen dat deze soevereiniteiten elkaar aanvullen en indien mogelijk niet in de weg zitten. U vermoedt waarschijnlijk wel waarom ik nu met deze overweging op de proppen kom. Inderdaad, vanwege het debat over de Europese grondwet en het Verdrag van Lissabon. Dit debat draait voor het leeuwendeel rond de vraag hoe de nationale en de Europese soevereiniteit zich tot elkaar verhouden moeten. Het antwoord is eenvoudig: ze behoren elkaar aan te vullen. Als ik mij Europeaan voel, dan betekent dat toch niet dat ik dan geen Tsjech meer ben? Integendeel zelfs: als Tsjech ben ik ook Europeaan. Enigszins dichterlijk placht ik te zeggen dat Europa het vaderland is van onze vaderlanden. Ik ben er bovendien van overtuigd dat de Europese soevereiniteit in de toekomst geleidelijk aan sterker zal worden. Ik weet niet of dat snel of langzaam zal gaan en ook niet welke kronkelwegen ons daarheen leiden zullen. Wat ik echter wel weet, is dat het integratieproces voort dient te gaan. Want dat is in het wezenlijke, ja zelfs existentiële belang, niet alleen van ons Europeanen, maar van iedereen. Waarom is wel duidelijk: we leven in één allesomvattende mondiale beschaving waarin de eigenaar van een Groenlands visserijbedrijf makkelijk in Taiwan wonen kan en voor een deel eigenaar zijn kan van een bank in Brazilië, en waarin de eigenaar van Tsjechische mijnen zijn bedrijven via de computer aansturen kan vanuit IJsland. In een dergelijke ruimte spelen nu en ook in de toekomst uiteenlopende supranationale, bovenstatelijke of continentale gemeenschappen een steeds belangrijkere rol. Dat betekent echter niet dat de natiestaat ten dode is opgeschreven, nu niet en ook in de toekomst niet, maar alleen dat natiestaten de handen ineenslaan en de handen ineen zullen blijven slaan om op uiteenlopend vlak gezamenlijk naar buiten te treden. Maar laten we wel zijn, gezien de technische en economische ontwikkelingen kunnen ze ook niet anders. Aan de andere kant kan het creëren van uiteenlopende kleinere gemeenschappen van op deze of gene wijze aan elkaar verwante staten en volkeren in deze tijden van al te verregaande unificatie een goed hulpmiddel zijn ter bescherming van hun nationale of regionale identiteit. Een geleidelijke en geweldloze vereniging van staten leidt uiteraard tot een meer vredelievende co-existentie. Want waren de oorlogen in de afgelopen eeuwen niet in veruit de meeste gevallen oorlogen tussen nationale staten? Bestaat er überhaupt een betere manier om de nationale demonen te beteugelen dan praktische samenwerking tussen volkeren? Dit beginsel van gelaagde soevereiniteit kan echter alleen daadwerkelijk worden toegepast indien er sprake is van burgerlijke en politieke identificatie met die soevereiniteit. Ik heb in eigen land - en eigenlijk in veel andere landen - moeten constateren dat er vaak gesproken wordt over “wij” – in mijn geval Tsjechen – en over “zij”, zijnde een soort kwaadwillende bende buitenlanders daar ver weg in Brussel. Maar zijn wij niet ook in Brussel? Deze indeling in “wij” – a priori aardige mensen – en een bende slechteriken – “zij” – die ons koste wat kost het leven moeilijk wil maken, legt één ding pijnlijk bloot, en wel een ernstig tekortschietend begrip van het integratieprincipe als zodanig. Ook daar zal met veel geduld iets aan gedaan moeten worden. We zitten allemaal in hetzelfde schuitje en liggen samen goed op koers. Zolang alle passagiers hun deel van de verantwoordelijkheid maar op zich blijven nemen en zolang dus niet ieder voor zich zijn eigen spelletjes gaat zitten spelen, blijven we dat ook. Als we in de tot stand gebrachte gemeenschap luidruchtig met de eigen, niet nader gespecificeerde nationale belangen gaan zitten wapperen, puur en alleen ter maskering van een innerlijk gebrek aan zelfvertrouwen, winnen we daarmee niets aan gewicht of aan uniciteit. Dat lukt alleen door op zinvolle wijze het eigen wezen vorm te geven tussen de anderen en bij te dragen aan het gemeenschappelijke. Europa was eeuwenlang het belangrijkste beschavingscentrum van deze planeet. En als het dat al niet was, dan dácht het dat wel van zichzelf. Aldus voelde Europa zich gerechtvaardigd om zijn cultuur, godsdienst en uitvindingen over de hele wereld te verspreiden, zonder zich erom te bekommeren of de rest daar eigenlijk wel behoefte aan had. Bovendien ging de verspreiding van die waarden meer dan eens gepaard met geweld. We kunnen zelfs zeggen dat de hele moderne beschaving – en dat niet alleen met al het sublieme dat het voor de wereld met zich mee brengt, maar evenzo goed met alle huidige kortzichtigheid – uiteindelijk zijn oorsprong heeft in Europa. Daaruit zou Europa de nodige lessen moeten trekken opdat het voortaan anders met die erfenis om kan gaan. Hoe anders? Wel, door de wereld voortaan niets meer op te dringen en alleen maar te proberen haar te inspireren. Dus gewoon door het goede voorbeeld te geven, een voorbeeld waar de anderen iets van overnemen kunnen, maar niet hoeven. Er zijn maar weinig plekken op deze aarde met zoveel volkeren en etnische groeperingen, zoveel minderheden en minderheden binnen minderheden in zoveel uiteenlopende landen. Desondanks is men er de afgelopen decennia in Europa in geslaagd wellicht het stevigste supranationale verband te smeden ter wereld. Bovendien – en dat is nog wel het allerbelangrijkste – is dit verband voor het eerst in de geschiedenis niet tot stand gekomen door middel van geweldpleging van sterkeren tegen zwakkeren, maar als het product van onderlinge afspraken. Met andere woorden, de integratie krijgt niet meer z’n beslag op het slagveld, maar in de conferentiezaal. Alleen al dit blote feit kan de hele wereld als een lichtend voorbeeld dienen. Ik heb het gehad over het groeiende belang van supranationale structuren in de huidige wereld. Hét optimale politieke stelsel voor de komende decennia bestaat voor mij uit creatieve vormen van samenwerking op basis van partnerschappen in het kader van de genoemde grotere supranationale of continentale entiteiten, gebaseerd op een zeker gemeenschappelijk - eerder moreel dan politiek - minimum. Deze verbanden dienen om überhaupt zinvol te zijn, gegrondvest te worden op twee fundamentele beginselen, te weten volstrekte wederzijdse gelijkheid en maximale eerlijkheid. Een relatie is geen echt partnerschap wanneer om bepaalde praktische redenen – bijvoorbeeld de angst dat olie- of gasleveranties onderbroken worden – iemand oogkleppen opzet en alle moorden op vrijheidslievende journalisten en talrijke andere niet al te beste zaken uit het hoofd zet, terwijl hij er onder normale omstandigheden wel over zou hebben willen spreken. Zo’n relatie is niet waarachtig. Echte partners kunnen alles tegen elkaar zeggen wat ze vinden, de volle waarheid dus, en zijn ook in staat de volle waarheid aan te horen. De Europese integratie, een fenomeen waardoor ons continent al zo lang in vrede leeft, is een waarlijk unieke poging om een democratische unie van staten tot stand te brengen. Het is geen zuivere federatie – en dat zal het ook niet zomaar worden – en al helemaal geen traditionele confederatie. Het is iets volstrekt nieuws onder de zon. Ik hoop van ganser harte dat deze poging ook leerzaam mag zijn voor anderen! Maar dat is niet het allerbelangrijkste. Ik denk dat de Europese Unie alles in zich heeft om de rest van de wereld te inspireren met iets veel diepgravenders dan het model van samenwerking tussen volkeren alleen. Wat ik bedoel is een consequente inspanning om al het minder fraaie waarmee Europa deels of geheel zijn stempel gezet heeft op de huidige beschaving, recht te zetten. Deze beweging is misschien zelfs al wel een beetje in gang gezet. Maar dat is niet bewaarheid geworden; natuurlijk was dit niet het einde van de geschiedenis. Daarom is het des te belangrijker deze herdenking niet alleen te bezien als een moment van bezinning op het heden, maar vooral ook als een uitnodiging ons te bezinnen op de toekomst. Ik wil daartoe bijdragen met vijf overwegingen over de Europese eenwording. Ik doel hiermee op het feit dat we de cultus van het blinde winstbejag dat zich niets gelegen laat liggen aan zijn langdurige en onherstelbare gevolgen steeds meer achter ons aan het laten zijn. Ook de cultus van de kwantitatieve groei en groei van de groei wordt steeds minder beleden, en dat geldt ook voor het primitieve ideaal om Amerika, China of wie dan ook in te halen en voorbij te streven. Ook zie ik een dalende neiging de wereld roekeloos, zonder onderliggend concept te bevolken en onze planeet zonder omkijken naar het milieu en de belangen van de toekomstige generaties te plunderen. Ik doel daarbij uiteraard ook op weldoordachte energiebesparing, waarbij het succes van een land niet gemeten wordt aan de hand van de groei van zijn consumptie maar juist aan de hand van de daling ervan. Dat is echter uitsluitend mogelijk onder de voorwaarde dat er ergens diep in de ziel van de hedendaagse Europeaan iets begint te veranderen. Oog in oog met de allernieuwste kosmologische ontdekkingen zou hij toch ietsje deemoediger mogen zijn, een beetje na mogen denken over wat er na zijn dood komt en buigen voor de geheimen van het heelal en het bestaan als zodanig. Hij zou zich met andere woorden opnieuw - zoals dat ook in de eerste fases van de Europese ontwikkeling het geval was - meer bezig moeten houden met de eeuwigheid en het oneindige. We dienen ons er ernstige rekenschap van te geven dat alles wat eenmaal gebeurd is niet meer ongedaan gemaakt kan worden en dat alles - al was het in de vorm van het vliegende licht - onthouden wordt en daarom niets voor altijd vergeven wordt. Maar nu terug naar Europa in de hoedanigheid van partner voor anderen: bij het overgrote deel van de oorlogen in het voor ons te overziene deel van de menselijke geschiedenis ging het om grenzen, respectievelijk territoria. Daar kunnen we een belangrijke les uit trekken, namelijk dat niet alleen nationale staten duidelijk weten moeten waar ze beginnen en eindigen, maar supranationale gemeenschappen net zo goed. Vage of betwiste grenzen zijn vaak een bron van ellende. Ook de Europese Unie dient dit terdege te beseffen en daarom duidelijkheid te hebben over haar eigen buitengrenzen. Als ze grenzen slechten wil dan dient ze eerst precies te weten waar deze liggen. Ze dient dus de idee van geografische zelfidentificatie te ondersteunen op brede, dus met andere woorden, planetaire schaal. Ook zo kan zij verregaand en zeer concreet bijdragen aan datgene waar we allemaal naar verlangen, namelijk vrede tussen de mensen en de volkeren op deze aarde. In de Europese debatten neemt het thema gedeelde soevereiniteit het vaakst de vorm aan van het thema institutionele structuur van de Unie. Ik heb respect voor alle energie die de Unie de afgelopen jaren in dit onderwerp gestoken heeft en voor haar successen. Dat is dan ook de reden waarom ik het aandurf om dienaangaande wat verder in de toekomst te kijken. Het Parlement waarin u hier zitting heeft, wordt daarin rechtstreeks gekozen en het aantal mandaten per lidstaat komt zo veel mogelijk overeen met hun respectievelijke omvang. Verder zou het Europees Parlement mijns inziens als enige rechtstreeks door alle Europeanen gekozen organen over iets uitgebreidere bevoegdheden dienen te beschikken dan nu het geval is. Dat houdt in dat zijn wetgevende activiteiten in verdergaande mate dienen op te schuiven van de uitvoerende naar de wetgevende macht. Niemand mag ook maar het idee krijgen dat het Europees Parlement een of ander duur EU-snuisterijtje is. Er zou van mij op een gegeven moment naast het Parlement een ander, kleiner orgaan mogen komen. Dat orgaan zou bestaan uit door de nationale parlementen uit hun eigen midden gekozen vertegenwoordigers, per lidstaat exact evenveel. Op deze of soortgelijke manier slaan we twee vliegen in een klap. Zo kan allereerst het in verschillende nationale parlementen heersende gevoel weggenomen worden dat zij geen onderdeel uitmaken van het Europese besluitvormingsproces en is er ten tweede dan op z’n minst toch één EU-orgaan waarin alle lidstaten echt volledig gelijk zijn aan elkaar. Uiteraard zou een dergelijke instelling slechts sporadisch bijeenkomen, en wel slechts wanneer een bepaald aantal leden daarom vraagt en als het over zaken gaat die consensus vereisen. Op deze manier kan de benoemingsprocedure van Commissieleden veel minder omslachtig gemaakt worden en hoeven zij niet langer langs nationale lijnen benoemd te worden. Bovendien wordt het tellen van de stemmen in de Europese Raad hiermee eindelijk vele malen eenvoudiger. Ik vind het persoonlijk veel belangrijker dat commissarissen echte deskundigen zijn op hun vakgebied dan dat zij koste wat het kost mijn land- of zelfs partijgenoten zijn. Dan nog wat betreft de Europese Raad, een vreemde combinatie van uitvoerende en vertegenwoordigende macht. Ook dít orgaan dient een duidelijker positie te krijgen. Ik geloof dat die in de buurt zou moeten komen van de specifieke positie van het staatshoofd van een parlementaire democratie; een soort deels verborgen en deels zichtbaar collectief hoofd van het statenverbond. De zichtbare en voor iedereen bevattelijke vertegenwoordiging daarvan bestaat daarin uit slechts één enkel individu, een president. Deze is reeds voorzien in het Verdrag van Lissabon en is waarlijk een heel belangrijk persoon. Laten we wel zijn, staten die een collectief leiderschap aan het hoofd krijgen, staan gewoonlijk op het punt uiteen te vallen. Hiermee wil ik niet zeggen dat dit noodzakelijkerwijs ook voor supranationale gemeenschappen geldt, maar wel dat ik denk dat er helemaal bovenaan één enkele persoon moet staan die het uitgebreide en complexe onderliggende stelsel een gezicht geeft en het geheel zo bevattelijker maakt. Ik heb al bij herhaling laten weten dat ik het fantastisch zou vinden wanneer er ergens in de toekomst een dunne, begrijpelijke en leesbare Europese grondwet zou komen die ook leesbaar is voor schoolkinderen en waarvan al het overige - vandaag de dag al duizenden bladzijden - slechts een bijlage zou zijn. Uiteraard zou het Handvest van de grondrechten – een document dat uitdrukking geeft aan de waarden en idealen van de Unie die zij probeert na te leven en die leidend zijn bij al haar besluitvorming – een organisch onderdeel uitmaken van een dergelijke grondwet of er zelfs het eerste deel van vormen. Dames en heren, staat u mij toe een laatste opmerking te maken, een opmerking waarmee ik min of meer terugkeer naar datgene waarmee ik begonnen ben. Zo van veraf lijkt de Europese Unie op een zeer technocratisch orgaan dat zich alleen maar bezighoudt met de economie en met geld. De eeuwige strubbelingen over de begroting, quota, douanerechten, belastingen, handelsregels en allerlei uiteenlopende voorschriften zullen er wel bij horen en ik haal er dan ook zeker niet mijn neus voor op. Ik denk juist zelfs dat die befaamde aanbevelingen of normen voor de bereiding van goulash – het gebruikelijke onderwerp van eurosceptisch hoongelach – eerder bedoeld zijn ter bescherming van iets typisch Tsjechisch of Hongaars dan als een aanval op de desbetreffende lidstaat of diens identiteit. Desalniettemin ben ik van mening dat de Unie een steeds groter en ook zichtbaarder accent dient te leggen op datgene wat daadwerkelijk telt, en wel haar geestelijke grondslagen en haar waarden. We hebben het hier per slot van rekening over een weergaloze poging om een grote en originele supranationale gemeenschap te bouwen, gegrondvest op respect voor de menselijke vrijheden, de menselijke waardigheid, op echt grondgebied en dus niet slechts een schijnbare of formele democratie, op vertrouwen in het gezond verstand, fatsoen en het vermogen tot het voeren van een gelijkwaardige dialoog, zowel binnen deze gemeenschap als met eender wie daarbuiten. En natuurlijk eveneens op basis van respect voor de verschillende volkeren, hun tradities, prestaties, voor de landen waarin zij wonen, voor hun thuis, met inbegrip van het landschap dat het thuis van al deze mensen herbergt. En natuurlijk ook op basis van respect voor de mensenrechten en de menselijke solidariteit. De rijke spirituele en culturele geschiedenis van Europa – bestaande uit een combinatie van antieke, joodse, christelijke en islamitische elementen en daarna ook elementen uit de Renaissance en de Verlichting – heeft geresulteerd in een geheel aan onbetwistbare waarden die de Europese Unie weliswaar met de mond belijdt, maar die zij desalniettemin vaak louter als een mooie verpakking gebruikt voor datgene waar het op dat moment werkelijk om draait. Maar gaat het in de allereerste plaats niet juist om deze waarden en zijn die niet juist richtingbepalend is voor al het overige? Niemand was volledig voorbereid – en niemand kon dat ook zijn – op zo’n verrassend snelle val van het IJzeren Gordijn. Dat zou onnatuurlijk zijn geweest. En zo begon een fase van verwarring waarin uiteenlopende alternatieven onderzocht werden, een fase vol onzekerheden. Vervolgens viel het moedige besluit de NAVO uit te breiden met nieuwe lidstaten, waardoor hun territoriale veiligheid gewaarborgd werd en zij zich konden concentreren op de toetreding tot de Europese Unie. Nog weer later zette de EU inderdaad haar deuren open voor de nieuwe democratieën in Midden- en Oost-Europa. Die landen geven nu van tijd tot tijd aanleiding tot zorg. Dat is niet meer dan begrijpelijk. Een democratische politieke cultuur komt niet van de ene op de andere dag tot stand. Dat duurt heel lang, en onderweg vragen allerhande onverwachte problemen om een oplossing. Voor het eerst en hopelijk ook voor het laatst in de moderne geschiedenis was de macht in handen van het communisme. We kregen dus voor het eerst te maken met het fenomeen post-communisme; we moesten het hoofd zien te bieden aan de gevolgen van het jarenlange regime van angst en aan alle met de historisch ongeziene herverdeling van eigendom samenhangende gevaren. Er moesten en moeten dus nog altijd vele hordes genomen worden, en het is pas tijdens het proces zelf dat er ervaring wordt opgebouwd. Ik pleit hier voor niets revolutionairs, voor niets baanbrekends, niets radicaals. Het enige waarvoor ik hier pleit is dieper na te denken over de fundamentele uitgangspunten van de Europese eenwording, voor een nadrukkelijker cultivering van ons Europeaan-zijn, voor een duidelijk verwoorde verhouding tot een morele orde die verder reikt dan een wereld van instantsuccessen, een wereld die nergens heengaat, een wereld van louter op basis van kwantitatieve kengetallen bepaalde welvaart. Europa is nu sinds twintig jaar niet meer in tweeën gescheurd. Ik geloof er heilig in dat het zich niet nog eens weer laat opdelen, maar dat het juist een ruimte en aanjager zal zijn van steeds verdergaande solidariteit en samenwerking. Mijn grote hoop is dat de van Schiller voor ons en onze nakomelingen meer worden zal dan slechts een gedicht ter verheerlijking van de vriendschap tussen volkeren en dat het uitgroeit tot hét symbool bij uitstek van onze gezamenlijk inspanningen voor een humanere wereld. Desondanks ben ik van mening dat het Westen juist gehandeld heeft. Elk ander alternatief zou namelijk niet alleen het Westen zelf, maar eigenlijk iedereen veel meer problemen gebracht hebben en zou ook duurder zijn geweest. Er zou niet alleen een nieuwe schadelijke strijd om invloedssferen hebben kunnen ontstaan, of zelfs strijd om de overheersing van de een door de ander, maar ook zouden de landen die voor gesloten westelijke poorten waren blijven staan, naar de allergrootste waarschijnlijkheid een broeinest zijn geworden van allerhande nationalisten en populisten en hun gewapende milities, en wellicht ook een plaats van gevaarlijke lokale conflicten. Die zouden des te gevaarlijker zijn geweest doordat er na de Tweede Wereldoorlog, om de door ons welbekende redenen, nooit een echte vredesconferentie heeft plaatsgevonden waar de naoorlogse verhoudingen in Europa bindend, nauwkeurig en eens en voor altijd zouden zijn vastgelegd. Ik denk dat veel mensen die eerst nog met de vlag met hamer en sikkel wapperden, heel makkelijk naar de vlag van het nationalisme hadden kunnen grijpen. In voormalig Joegoslavië hebben we kunnen zien waar dat toe leidt. Bovendien maken demonen, zoals bekend, altijd weer andere demonen wakker. Niemand weet dus of de besmetting niet overgesprongen zou zijn naar de westelijke delen van Europa. Daar komt nog eens bij dat we in een tijdperk leven waarin als gevolg van de mondialisering elk lokaal conflict zomaar kan uitgroeien tot een mondiaal conflict. De gekozen aanpak was dus historisch gezien het meest voor de hand liggend en uit praktisch oogpunt het meest gepast. Bovendien kon deze aanpak mede worden uitgelegd als een uiting van een besef van medeverantwoordelijk voor historische ontwikkelingen, waaraan het kortzichtige concessiebeleid van de democratische wereld mede ten grondslag had gelegen. Om het geheel samen te vatten: zelfs de allergrootste problemen die de Europese Unie met ons te verduren heeft, zijn het dragen waard, want elk alternatief voor de ontwikkelingen tot nog toe was veel slechter en ook een veel gevaarlijker geweest. Van Europa kan tegen deze achtergrond dan ook maar één ding gevraagd worden, namelijk om begrip en geduld te hebben. Het is echter de vraag wat wij van onze kant aan Europa te bieden hebben. Ik ben al heel lang van mening dat wij aan de anderen op overtuigende wijze zouden moeten uitleggen – want dat is onze plicht – wat wij onder het totalitaire systeem hebben moeten doorstaan, en dat wij alles wat uit deze ervaringen voortvloeit zouden moeten omvormen tot concrete initiatieven. Dat is allesbehalve eenvoudig en ik ben er ook niet echt zeker van of wij daar tot nog toe in geslaagd zijn. Totalitaire of autoritaire regeringsvormen hebben namelijk meestal een zeer onopvallend begin en ook een zeer geraffineerde manier om een samenleving in hun greep te houden. Pas nu, geruime tijd later, beseffen velen onder ons pas hoe vernuftig zij toentertijd ingekapseld waren in het totalitaire web. Deze wetenschap verplicht ons tot buitengewone omzichtigheid. En dát zou onze bijdrage moeten zijn om ervoor te zorgen dat wat wij meegemaakt hebben nooit meer gebeuren kan. Wat is daarvoor nodig? Allereerst een duidelijke en ondubbelzinnige solidariteit met iedereen die vandaag de dag, waar dan ook ter wereld, gebukt gaat onder een totalitair of autoritair regime. Geen enkel economisch of particularistisch belang mag een dergelijke solidariteit in de weg staan. Ook een klein, onopvallend en goed bedoeld compromis kan – zij het pas na langere tijd en indirect – verstrekkende gevolgen hebben. Er mogen geen concessies gedaan worden aan het kwaad, want het ligt in de aard van het kwaad om daar misbruik van te maken. Overigens heeft Europa de nodige onprettige ervaringen met concessiepolitiek. Vrijheidslievende mensen en mensen die hardop getuigen durven van de situatie in Noord-Korea, Birma, India, Tibet, Wit-Rusland, op Cuba of waar dan ook, hebben veel meer aan onze steun dan we wellicht denken. Maar we helpen ook onszelf ermee. We helpen onszelf de weg te bereiden naar een betere wereld en beter met onszelf in het reine te zijn. Want op deze manier zijn we beter in staat de waarden die we zeggen aan te hangen een concrete invulling te geven. Het Europees Parlement heeft onlangs de Sacharovprijs toegekend aan Memorial, een Russische organisatie die toeziet op de naleving van de mensenrechten in Rusland. Ik beschouw dat als een belangrijke daad. Ik herinner me nog goed hoe belangrijk het toentertijd in mijn land was dat de Franse president tijdens zijn staatsbezoek ons - de oppositie - tegen de wil van de machthebbers uitnodigde voor een werkontbijt. Op het eerste gezicht iets heel onbeduidends, maar in totalitaire verhoudingen ligt dat heel anders; daar kan een ontbijt of een onderdrukte studentendemonstratie onder bepaalde voorwaarden de geschiedenis in beweging zetten."@nl3 ". Panie przewodniczący, panie i panowie! Chciałbym podziękować za zaproszenie i możliwość zwrócenia się do państwa w tych dniach towarzyszących obchodom dwudziestej rocznicy dramatycznego przerwania szczelnych granic, przecięcia zasieków z drutu kolczastego i zburzenia murów dzielących narody Europy, a w przypadku Niemiec muru dzielącego jeden i ten sam naród. Był to kres dwubiegunowego podziału nie tylko samej Europy, ale w znacznym stopniu też całego świata. Była to chwila o tak historycznym znaczeniu, że wiele osób sądziło, że od tego momentu świat będzie już tylko rozkwitał. Na tożsamość każdego człowieka, z wyjątkiem tego, co jest naszą wrodzoną cechą jako niepowtarzalnych jednostek, składają się wielokrotne poziomy tego, co można by określić mianem naszej kolektywnej tożsamości. Każdy z nas, w większym bądź mniejszym stopniu, buduje własne poczucie przynależności do rodziny, wspólnoty, regionu, firmy, kościoła, społeczności lub partii politycznej, do narodu, do cywilizowanego świata i w końcu do ludności tej planety. Wszystko to pokazuje, że mamy określone rodzaje ojczyzn, czy to geograficzne, ideologiczne, lingwistyczne, etniczne czy inne, oraz że sami wspólnie budujemy te ojczyzny. Pewną rolę odgrywają w tym też nasze różne poczucia patriotyzmu, nasze cele, przywiązania, skłonności, nasza duma, nasze cechy, tradycje, obyczaje, przyzwyczajenia i osobliwości. Krótko mówiąc, świat to barwny kobierzec, ludzkość to barwny kobierzec i podobnie barwny jest każdy z nas. Z tego poczucia kolektywnej przynależności w naturalny sposób wyrasta kolektywna suwerenność. Na każdym poziomie naszej tożsamości doświadczamy pewnego stopnia suwerenności, lecz na żadnym z tych poziomów nie mamy i nie możemy mieć pełnej suwerenności. Jest bowiem jeden warunek: suwerenności te powinny się uzupełniać i w miarę możliwości nie wchodzić sobie wzajemnie w paradę. Jestem pewien, że państwo już zgadli, że poruszam ten temat dlatego, że debaty toczące się obecnie wokół Konstytucji Europejskiej i traktatu lizbońskiego skupiają się w znacznej mierze na pytaniu, jaki rodzaj relacji powinien łączyć suwerenność narodową z suwerennością europejską. Odpowiedź jest prosta: suwerenności te powinny się wzajemnie uzupełniać. Jeżeli czuję się Europejczykiem, to nie oznacza, że przestaję być Czechem. Jest dokładnie na odwrót: jako Czech jestem zarazem Europejczykiem. Ujmę to nieco poetycko mówiąc, że Europa jest ojczyzną naszych ojczyzn. Zarazem jestem pewien, że suwerenność europejska będzie się w przyszłości stopniowo umacniać. Nie wiem, jak szybko, czy też jak powoli, i nie wiem też, jakie czekają ją zawirowania. Lecz wiem, że proces integracji musi się toczyć nadal. Leży to w końcu w zasadniczym, czy wręcz żywotnym interesie nie tylko Europejczyków, ale i wszystkich. Przyczyny są oczywiste: żyjemy w przestrzeni jednej globalnej cywilizacji, w której właściciel grenlandzkiego przedsiębiorstwa połowowego może mieszkać na Tajwanie i jednocześnie być współwłaścicielem banku w Brazylii, zaś właściciel czeskiej kopalni może zarządzać swoją firmą przez komputer z Islandii. W takiej przestrzeni jeszcze istotniejszą rolę będą odgrywać różne wspólnoty ponadnarodowe, ponadpaństwowe czy kontynentalne. Nie oznacza to i nie będzie oznaczało kresu istnienia państwa narodowego, lecz państwa narodowe łączą się w grupy i będą nadal łączyć się w grupy, wspólnie działając w różnych dziedzinach. Już sam rozwój sytuacji technicznej i ekonomicznej czyni to bezwzględnie koniecznym. Z drugiej strony w czasach, kiedy świat zmierza ku złowieszczej unifikacji, konstytucje różnych pomniejszych wspólnot państw i narodów, które są sobie bliskie w ten czy inny sposób, mogą być pomocne w zapewnieniu lepszej ochrony narodowej lub regionalnej tożsamości. Stopniowe i pokojowe grupowanie się państw stworzy też bez wątpienia lepsze warunki dla pokojowej koegzystencji. Czyż większość konfliktów wojennych w ubiegłych stuleciach nie miała charakteru wojen państw narodowych? Czy istnieje lepszy sposób poskromienia nacjonalistycznych demonów niż praktyczna kooperacja narodów? Przystąpienie do zasady wielowarstwowej suwerenności będzie możliwe jedynie przy wsparciu obywatelskim i politycznym. Zauważyłem, że w moim ojczystym kraju – i być może także w wielu innych krajach – ludzie często mówią o „nas” – w moim przypadku Czechach – oraz o „nich”, mając na myśli tę zgraję niegodziwych obcokrajowców w Brukseli. Lecz czy my sami nie jesteśmy przypadkiem także w Brukseli? Ten podział na cnotliwych “nas” i w pewnym sensie podłych “tamtych”, którzy chcą nam za wszelką cenę dokuczyć, w prosty sposób wskazuje, jak niewielkie jest jeszcze zrozumienie dla rzeczywistej zasady integracji. Temu też trzeba cierpliwie stawić czoła. Jedziemy wszyscy na jednym wózku i wózek ten zmierza we właściwą stronę. Będzie nadal jechał we właściwym kierunku pod warunkiem, że wszyscy jego pasażerowie będą mieli poczucie wspólnej odpowiedzialności i nie będą uprawiali prywatnych gierek w imię własnych korzyści. Nie zbudujemy znaczenia ani wyjątkowości w ramach nowo utworzonej wspólnoty, głośno krzycząc o naszych niejasno formułowanych narodowych interesach, co ma jedynie maskować brak wewnętrznej pewności siebie, lecz stosując celowe metody współpracy i uczestnicząc we wspólnym wysiłku. Europa od wieków była na tej planecie ośrodkiem cywilizacji i sama siebie tak postrzegała, nawet kiedy nie było ku temu powodów. W poczuciu zasadności swojego działania eksportowała swoją kulturę, swoją religię i swoje wynalazki na cały świat, czy ktoś sobie tego życzył, czy nie. Eksportowaniu wartości często towarzyszyły akty przemocy. Można by wręcz powiedzieć, że cała nowoczesna cywilizacja – nie tylko elementy cieszące się uznaniem świata, lecz i dzisiejsza krótkowzroczność – sięga swoimi korzeniami Europy. Więc Europa powinna z tego wyciągnąć wnioski i podejść do swej roli w nowy sposób. Mówiąc konkretnie, nie będzie już na świecie niczego wymuszać, lecz będzie się starała jedynie inspirować. Będzie dawała przykład, z którego inni będą mogli czerpać bez przymusu. Byłoby trudno znaleźć na Ziemi drugi taki region, gdzie w poszczególnych krajach było by skupionych równie wiele narodowości i grup etnicznych, równie wiele mniejszości oraz mniejszości w obrębie mniejszości. Mimo to w ostatnich dekadach Europie udało się utworzyć coś, co jest być może najbardziej spójnym ponadnarodowym ugrupowaniem na dzisiejszym świecie. Co najważniejsze jednak, ugrupowanie to nie zrodziło się z przemocy silniejszych wobec słabszych, jak to zwykle bywało w przeszłości. Wprost przeciwnie, było produktem czysto praktycznych porozumień. Tym samym proces integracji przeniósł się z pól bitewnych na sale konferencyjne. Już samo to może stanowić nie lada wyzwanie dla pozostałej części świata. Wspominałem już o rosnącym znaczeniu ponadnarodowych struktur w dzisiejszym świecie. Uważam, że w nadchodzących dziesięcioleciach najlepszych politycznym rozwiązaniem byłaby forma twórczej, partnerskiej współpracy pomiędzy wielkimi, ponadnarodowymi bądź kontynentalnymi jednostkami, oparta na konkretnych minimalnych standardach społecznych o raczej moralnym niż politycznym charakterze. Jeżeli te relacje mają mieć sens, muszą się opierać na dwóch podstawowych zasadach: całkowitej wzajemnej równości i jak największej otwartości. Relacja, w której ktoś, kierując się praktycznymi względami w rodzaju obaw przed odcięciem dostaw ropy lub gazu, przymyka oczy na morderstwa dokonywane na niezależnych dziennikarzach i tym podobne zło, które chętnie wypomniałby w dowolnych innych okolicznościach – taka relacja nie jest relacją partnerską. Taka relacja zasadza się na kłamstwie. Prawdziwi partnerzy muszą umieć rozmawiać o wszystkim, co zaprząta ich myśli, innymi słowy o całej prawdzie, i muszą też umieć wysłuchać całej prawdy. Tak się nie stało. Historia, ma się rozumieć, nie stanęła w miejscu. Tym bardziej więc należy potraktować tę rocznicę jako wezwanie do zastanowienia się nie tylko nad teraźniejszością, lecz w pierwszym rzędzie także nad przyszłością. Chciałbym dołączyć do tego wezwania pięć uwag na temat europejskiej integracji. Integracja europejska, dzięki której większość naszego kontynentu od tak dawna żyje w pokoju, stanowi w rezultacie unikatową próbę utworzenia demokratycznej konfederacji państw. Nie jest i nieprędko stanie się ona pełnoprawną federacją, czy choćby tradycyjną konfederacją. Jest po prostu czymś całkiem nowym. Gdyby tylko ta próba mogła być przykładem dla innych! Ale nie o to głównie chodzi. Wierzę, że Unia Europejska ma okazję zainspirować resztę świata czymś znacznie głębszym, niż tylko swym modelem współpracy między narodami. Mówiąc to, mam na myśli okazję do skorygowania tych wszystkich wątpliwych sposobów, w jakie Unia Europejska kształtowała i modyfikowała całokształt współczesnej cywilizacji. Jest to proces, który być może już dziś zaczyna powoli się toczyć. Mam tu na myśli odrzucenie kultu zysku za wszelką ceną, bez względu na długofalowe i nieodwracalne konsekwencje, odrzucenie kultu zwiększania ilości i wciąż rosnącego wzrostu, odrzucenie prymitywnej idei dogonienia i prześcignięcia Ameryki, Chin czy też kogokolwiek innego, jak również odrzucenie niebezpiecznej i nieplanowanej kolonizacji Ziemi i bezmyślnego grabienia planety bez oglądania się na środowisko czy interesy przyszłych pokoleń. Mam też na myśli inteligentne metody oszczędności energii, gdzie sukces danego państwa nie mierzy się wzrostem konsumpcji, lecz – wprost przeciwnie – ograniczeniem konsumpcji. Oczywiście jest to możliwe wyłącznie przy założeniu, że zaczną następować zmiany w duszy współczesnego Europejczyka. Zgodnie z najnowszymi ustaleniami w dziedzinie kosmologii, współczesny Europejczyk powinien mieć nieco więcej pokory, powinien myśleć o przyszłości, która nastąpi po jego śmierci, i powinien skłonić się w samotności przed tajemnicą wszechświata. Krótko mówiąc, powinien zwrócić się bardziej ku wieczności i nieskończoności, jak to zwykł czynić u zarania europejskich dziejów. Powinniśmy poważnie zastanowić się nad faktem, że cokolwiek uczyniono, tego nie można już odwrócić, że wszystko jest gdzieś zapisane – jeśli tylko nawet w postaci przemykającego światła – i że są rzeczy niewybaczalne. Wracając do Europy jako partnera, faktem jest, że większość wojen w historii ludzkiej rodziny dotyczyła granic, czyli inaczej mówiąc terytorium. Wynika z tego bardzo ważna lekcja, że nie tylko państwa narodowe, lecz także ponadnarodowe wspólnoty zawsze powinny dokładnie wiedzieć, dokąd sięgają ich granice. Niejasne bądź dyskusyjne granice bywają częstą przyczyną katastrof. Unia Europejska powinna i o tym pamiętać, będąc pewną przebiegu swych zewnętrznych granic. Jeżeli zamierza usunąć granicę, musi wpierw dobrze wiedzieć, gdzie ta granica przebiega. Poparłaby tym samym pomysł, jakim byłaby geograficzna autoidentyfikacja na szerszą, czyli innymi słowy ogólnoplanetarną skalę. Tym sposobem Europa mogłaby także wnieść znaczący i konkretny wkład w to, czego wszyscy pragniemy, czyli pokój między ludźmi i narodami na tej planecie. Temat wspólnej suwerenności przewija się w europejskich debatach zazwyczaj w odniesieniu do uzgodnień instytucjonalnych Unii. Jestem pełen uznania dla zaangażowania Unii w tę sprawę na przestrzeni ostatnich lat, jak również dla sukcesów, które osiągnęła. Właśnie dlatego pozwalam sobie spojrzeć w tej materii w przyszłość. Parlament, w którym państwo zasiadają, został wyłoniony w drodze bezpośredniego wyboru. Podejmowane są starania, aby ilość reprezentantów poszczególnych krajów odpowiadała ich wielkości. Uważam, że Parlament Europejski jako jedyny organ wybierany bezpośrednio przez wszystkich Europejczyków, powinien raczej mieć więcej uprawnień niż ma obecnie. Zadanie, jakim jest tworzenie prawa, powinno zostać wyraźniej przesunięte od władzy wykonawczej ku władzy prawodawczej. Parlament Europejski nie może nikomu wydawać się jedynie kosztownym dodatkiem do Unii. Uważam, że równolegle z Parlamentem można by z czasem powołać drugi mniejszy organ, którego członkowie byliby wybierani przez członków parlamentów krajowych spośród ich własnych szeregów, przy czym każde państwo członkowskie miałoby prawo do takiej samej liczby delegatów. W ten lub podobny sposób można by rozwiązać naraz dwie różne kwestie. Po pierwsze, udałoby się wyeliminować odczucie wykluczenia z procesu podejmowania unijnych decyzji, którego doświadczają niektóre krajowe parlamenty. Po drugie, zapewniono by tym sposobem istnienie co najmniej jednego unijnego organu, który gwarantowałby wszystkim państwom członkowskim bezwzględną równość. Oczywiście organ ten zbierałby się raczej rzadko, gdyby zażądała tego określona liczba członków, oraz wyłącznie w sprawach wymagających uzyskania konsensusu. Takie rozwiązanie wyeliminowałoby też konieczność skomplikowanego powoływania komisarzy zgodnie z kluczem narodowościowym, zaś Rada Europejska nie musiałaby przestrzegać złożonych systemów liczenia głosów. Osobiście uważam, że ważniejsze jest, aby mieć komisarzy, którzy są czołowymi profesjonalistami w swojej dziedzinie, niż obsadzać w tej roli swoich pobratymców lub partyjnych kolegów za wszelką cenę. Rada Europejska stanowi obecnie osobliwą kombinację organu wykonawczego i przedstawicielskiego. Nawet jej pozycja wymaga doprecyzowania. Uważam, że powinna przypominać pozycję głowy państwa w systemie demokracji parlamentarnej, stanowiąc częściowo ukryty i częściowo widoczny nadrzędny organ konfederacji państw. Na czele takiego organu stałaby widoczna i czytelna dla wszystkich osoba, innymi słowy prezydent, którego istnienie przewidziano już w traktacie lizbońskim i który jest bardzo ważną postacią, jeżeli wziąć pod uwagę, że gdzie tylko pojawia się jakakolwiek forma kolektywnej głowy państwa, zazwyczaj zapowiada to upadek samego państwa. Nie chcę przez to powiedzieć, że może się to także przydarzyć wspólnocie ponadnarodowej, niemniej uważam, że gdzieś na samym szczycie powinna się pojawić konkretna ludzka twarz, która reprezentowałaby całą tę złożoną machinę i dzięki której wszystko byłoby bardziej zrozumiałe. Jak już niejednokrotnie wspominałem, było znakomicie, gdyby w przyszłości pojawiła się oszczędna, zrozumiała i przystępna w czytaniu europejska konstytucja, którą zrozumiałyby nawet dzieci, zaś cała reszta – sięgająca dziś tysięcy stron – zostałaby zawarta w załącznikach. Karta praw podstawowych, w której tekście sformułowano wartości lub ideały, na których opiera się Unia, których stara się przestrzegać i o których pamięta przy podejmowaniu decyzji, stałaby się w naturalny sposób organiczną częścią lub wręcz pierwszym rozdziałem takiej konstytucji. Panie i panowie! Chciałbym zakończyć uwagą, która poniekąd pozwoli mi powrócić do początku mojego wywodu. Widziana z dalszej perspektywy, Unia Europejska przypomina wysoce technokratyczny organ, koncentrujący się wyłącznie na gospodarce i pieniądzach. Niekończące się spory dotyczące budżetu, kwot, opłat celnych, podatków, regulacji dotyczących sfery biznesu i wielu innych dziedzin są z pewnością potrzebne i w żaden sposób ich nie potępiam. Uważam wręcz, że intencją słynnych zaleceń czy norm dotyczących sposobu przyrządzania gulaszu – stanowiących powszechny obiekt kpin eurosceptyków – jest raczej ochrona tego, co czeskie czy węgierskie, niż atak na dane państwo członkowskie czy jego tożsamość. Uważam jednak, że Unia powinna kłaść większy i bardziej widoczny nacisk na rzeczy najważniejsze, to jest na swoje duchowe i powiązane z wartościami podstawy. Unia stanowi bezprecedensową próbę zbudowania wielkiej i oryginalnej ponadnarodowej wspólnoty w oparciu o poszanowanie swobód człowieka i ludzkiej godności, na gruncie rzeczywistej, a nie jedynie pozornej czy formalnej demokracji, oraz na gruncie wiary w zdrowy rozsądek, przyzwoitość i zdolność do równoprawnego dialogu ze wspólnotą i ze wszystkimi. Opiera się też na poszanowaniu poszczególnych narodów, ich tradycji, osiągnięć, zajmowanych przez nie terytoriów, ich domów i krajobrazów, które te domy otaczają. I oczywiście na poszanowaniu praw człowieka i międzyludzkiej solidarności. Nikt z nas nie był w pełni przygotowany na zaskakująco szybki upadek żelaznej kurtyny, nie było zresztą takiej możliwości. Byłoby to nienaturalne. Wkrótce potem nastąpił okres określonych dylematów, rozważania przeróżnych alternatyw i poczucia niepewności. Ostatecznie NATO wykonało odważny krok, zapraszając do swego grona nowych członków, gwarantując tym samym ich bezpieczeństwo i pozwalając im skupić się na przygotowaniach do akcesji do Unii Europejskiej. Niedługo potem Unia faktycznie otwarła swoje podwoje dla młodych demokracji Europy Środkowo-Wschodniej. Od czasu do czasu kraje te przysparzają różnych kłopotów. To zrozumiałe. Nie można zbudować, ani przywrócić demokratycznej kultury politycznej z dnia na dzień. To wymaga czasu i wiąże się z koniecznością rozwiązywania całej masy nieoczekiwanych problemów. W dobie historii współczesnej komunizm panował pierwszy i – mamy nadzieję – ostatni raz, dlatego jako pierwsi zetknęliśmy się ze zjawiskiem postkomunizmu. Musieliśmy się zmierzyć ze skutkami długotrwałego reżimu opartego na lęku oraz z wszystkimi zagrożeniami towarzyszącymi historycznie bezprecedensowej redystrybucji majątku. Było i jest wiele barier, a nasze doświadczenie w tej materii jest nadal doświadczeniem raczkującym. Bogata historia duchowa i kulturowa Europy, oparta na połączeniu elementów klasycznych, żydowskich, chrześcijańskich, muzułmańskich, a później także renesansowych i oświeceniowych, stworzyła ramy złożone z niekwestionowanych wartości, za którymi Unia Europejska może się wprawdzie opowiadać, ale które często pojmuje jedynie jako atrakcyjne opakowanie dla naprawdę istotnych rzeczy. Czyż nie jest jednak tak, że właśnie te wartości są najważniejsze i że to one nadają kierunek wszystkiemu innemu? Nie nawołuję bynajmniej do działań rewolucyjnych, epokowych czy radykalnych. Namawiam jedynie do pogłębionej refleksji nad obecną podstawą integracji europejskiej, do bogatszej w empatię kultywacji naszej europejskości oraz do wyraźnego odwoływania do kodeksu moralnego, który wykracza poza świat naszych doraźnych korzyści. Poza świat, który prowadzi do nikąd i który używa jedynie ilościowych wskaźników do mierzenia koniunktury. Minęło dwadzieścia lat o czasu, kiedy zamknęła się rana dzieląca Europę. Głęboko wierzę, że nasz kontynent już nigdy nie pozwoli się podzielić, ale że pozostanie przestrzenią i źródłem dla jeszcze głębszej solidarności i pełniejszej współpracy. Oby Schillera stała się dla nas i dla naszych potomnych czymś więcej niż tylko poematem głoszącym przyjaźń między ludźmi, nabierając wymiaru poruszającego symbolu naszych wspólnych dążeń ku bardziej humanitarnemu światu. Uważam jednak, że zachód postąpił słusznie. Każda inna alternatywa pociągnęłaby za sobą znacznie więcej problemów i byłaby bardziej kosztowna – nie tylko dla zachodu, ale także dla nas wszystkich. Mogliśmy nie tylko zaznać niebezpiecznego rozwoju wypadków, jakim byłaby nowa walka o strefy wpływów lub bezpośrednia dominacja jednej strony nad drugą, ale też państwa nieprzyjęte przez zachód stałyby się, z dużą dozą prawdopodobieństwa, areną rozgrywek różnej maści nacjonalistów i populistów, wspieranych przez zbrojne oddziały milicji. Niewykluczone też, że kraje te przeistoczyłyby się w region niebezpiecznych lokalnych konfliktów, co byłoby tym groźniejsze, że – jak powszechnie wiadomo – druga wojna światowa nie doczekała się prawdziwej konferencji pokojowej, która ukształtowałaby powojenne stosunki europejskie w wiążący, jednoznaczny i trwały sposób. Uważam, że wiele spośród tych osób, które jeszcze do niedawna machały flagami z sierpem i młotem, sięgnęłoby bez namysłu po flagę nacjonalistyczną. Mieliśmy okazję przekonać się, do czego to prowadzi, na przykładzie byłej Jugosławii. Wiadomo, że jedne demony budzą zwykle kolejne demony. Toteż nie sposób powiedzieć, czy zaraza ta nie ogarnęłaby zachodniej części Europy. Żyjemy w erze, w której – za sprawą globalizacji – wszelki lokalny konflikt może łatwo przerodzić się w konflikt ogólnoświatowy. Podejście, które wybrano, było zatem najbardziej naturalne pod względem historycznym i najbardziej korzystne pod względem praktycznym. Było to ponadto podejście, które można było rozumieć jako wyraz wspólnej odpowiedzialności za historyczny rozwój wypadków, którego początki wynikły po części z krótkowzrocznej polityki ustępstw realizowanej przez demokratyczny świat. Podsumowując powiem, że odczuwalne trudności, jakie ma dziś z nami UE, są warte swej ceny, ponieważ każdy inny kurs działania byłby z pewnością znacznie gorszy i znacznie bardziej niebezpieczny. W tych okolicznościach możemy jedynie prosić Europę o cierpliwość i wyrozumiałość. Powstaje oczywiście pytanie, co my możemy zaoferować Europie. Długo uważałem, że po tym wszystkim, czego doświadczyliśmy w dobie totalitaryzmu, powinniśmy byli – jako bezpośrednio winni – wyjaśnić to doświadczenie w przekonujący sposób innym, przekuwając wszystko, co z niego wynika, w konkretne inicjatywy. To nie jest sprawa łatwa i nie jestem pewien, czy już zdołaliśmy to zrobić. Totalitarne lub autorytatywne formy rządów mają często niepozorne początki i sięgają nierzadko po wyrafinowane metody społecznej kontroli. Dopiero teraz, w miarę upływu czasu, wielu z nas zdaje sobie sprawę, jak sprytnie byliśmy niekiedy wciągani w sieć totalitaryzmu. Wszystko to każe nam podchodzić do sprawy ze szczególną rozwagą. Niech to będzie nasz wkład w zagwarantowanie, że to, czego doświadczyliśmy, już nigdy się nie powtórzy. Czego nam potrzeba? Przede wszystkim potrzeba nam wyraźnej i jednoznacznej solidarności ze wszystkimi, którzy stają dziś w obliczu totalitarnych lub autorytarnych reżimów w dowolnym zakątku świata. Na drodze tej solidarności nie mogą stanąć jakiekolwiek gospodarcze lub inne specjalne interesy. Nawet niewielkie, niepozorne i płynące z dobrych intencji kompromisy mogą prowadzić – choć pośrednio i z pewnym opóźnieniem – do fatalnych konsekwencji. Ze złem nie należy iść na ustępstwa, bo zło z natury wykorzysta każde ustępstwo dla swoich celów. Poza tym Europa ma własne niewesołe doświadczenia z politykami ustępstw. Nasze wsparcie, kierowane do osób o liberalnych zapatrywaniach oraz rzetelnych świadków warunków panujących w Korei Północnej, Birmie, Iranie, Tybecie, na Białorusi, na Kubie lub gdziekolwiek indziej na świecie, może stanowić większą pomoc, niż jesteśmy sobie w stanie wyobrazić. Pomożemy też sobie samym. Pomożemy sobie samym budować lepszy świat i traktować siebie samych w lepszy sposób. Innymi słowy, bardziej prawdziwie wcielać faktyczną treść wartości, pod którymi podpisujemy się na szczeblu wspólnotowym. Parlament Europejski przyznał ostatnio Nagrodę im. Sacharowa rosyjskiej organizacji Memoriał, która monitoruje przestrzeganie praw człowieka w Rosji. Uważam, że był to bardzo ważny akt. Pamiętam, jakie to miało znaczenie dla naszego kraju, kiedy prezydent Francji wbrew życzeniu rządu zaprosił nas – opozycjonistów – do udziału w roboczym śniadaniu w trakcie jego wizyty państwowej. Tego rodzaju rzeczy są tylko z pozoru powierzchowne. Faktem jest, że w warunkach reżimu totalitarnego jedno śniadanie lub jedna stłumiona demonstracja studentów mogą w sprzyjających okolicznościach puścić w ruch koło historii."@pl16 "Senhor Presidente, Senhoras e Senhores Deputados, gostaria de vos agradecer o convite e a oportunidade de me dirigir a vós nos dias que assinalam o vigésimo aniversário da abertura dramática das fronteiras fechadas, do corte do arame farpado e do deitar abaixo dos muros entre as nações europeias e, no caso da Alemanha, do muro que dividiu uma e a mesma nação. Foi o fim da divisão bipolar, não só da Europa, mas, em grande parte, também de todo o mundo. Foi um momento de tal importância histórica que muitas pessoas pensaram que, a partir dali, o mundo não iria senão prosperar. A identidade do ser humano, à excepção daquilo que nos é inato, como indivíduos únicos, é constituída pelos múltiplos níveis daquilo que pode ser descrito como a nossa identidade colectiva. Cada um de nós, em maior ou menor medida, cria o seu próprio sentido de pertença à família, comunidade, região, empresa, igreja, sociedade ou partido político, à nação, ao mundo civilizado e, em última análise, à população deste planeta. Tudo isto mostra que temos certos tipos de lar, quer sejam geográficos, ideológicos, linguísticos, étnicos ou outros, e somos nós próprios que criamos estes lares em conjunto. Os nossos diversos tipos de patriotismo, os nossos objectivos, afinidades, inclinações, orgulhos, características, tradições, costumes, hábitos e peculiaridades também desempenham um papel nisso. Em resumo, o mundo é composto por diversos elementos, tal como a humanidade e cada um de nós. A soberania colectiva emerge, naturalmente, deste sentido de pertença colectiva. Temos um certo grau de soberania em todos os níveis da nossa identidade, mas em nenhum deles temos, nem podemos ter, plena soberania. Existe uma condição: que todas estas soberanias se complementem umas às outras e, se possível, não estejam em contradição umas com as outras. Estou certo de que já adivinharam que estou a levantar esta questão agora porque o debate sobre a Constituição Europeia e o Tratado de Lisboa está centrado, em grande parte, na questão do tipo de relação que deveria existir entre a soberania nacional e a soberania europeia. A resposta é clara: elas deveriam complementar-se uma à outra. Se me sinto europeu, tal não significa que deixo de ser checo. De facto, é precisamente o contrário: enquanto checo, também sou europeu. Costumo dizer, de forma um pouco poética, que a Europa é a pátria das nossas pátrias. Ao mesmo tempo, tenho a certeza de que a soberania europeia se irá fortalecendo gradualmente no futuro. Não sei se tal acontecerá rapidamente ou devagar e não sei que voltas e desvios haverá no caminho, mas sei que o processo de integração tem de continuar. Afinal, ele é do interesse fundamental e até existencial não só dos Europeus, mas de todos. As razões para tal são claras: vivemos no espaço de uma civilização global única, na qual o proprietário de uma empresa de pesca da Gronelândia pode viver no Taiwan, bem como ser proprietário de uma parte de um banco no Brasil, ou o proprietário de uma mina checa pode gerir a sua empresa por computador, na Islândia. Num espaço deste tipo, as diversas comunidades supra-nacionais, supra-estatais ou continentais irão desempenhar um papel cada vez mais importante. Não se trata, nem se tratará, do fim dos Estados nacionais, mas os Estados nacionais estão a agrupar-se e continuarão a agrupar-se e a agir em conjunto em muitas áreas. A própria evolução técnica e económica torna isto uma necessidade absoluta. Por outro lado, num tempo em que o mundo está a evoluir para uma forma ominosa de unificação, a constituição das diversas comunidades de Estados e nações de menor dimensão, próximos uns dos outros de uma maneira ou de outra, pode constituir um instrumento útil para oferecer melhor protecção à identidade nacional ou regional. A associação progressiva e pacífica de Estados também reforçará a coexistência pacífica, como é óbvio. A maior parte das guerras do século passado não foram guerras entre Estados-nação? Existe melhor maneira de domar os diversos demónios nacionalistas do que reforçar a cooperação prática entre nações? É óbvio que só será possível aderir ao princípio de soberania de vários níveis se houver um suporte cívico e político como pano de fundo. Reparei que, no meu país – e, possivelmente, em muitos outros países –, as pessoas falam frequentemente utilizando os termos "nós" – no meu caso, os Checos – e "eles", referindo-se àquele punhado de malvados estrangeiros em Bruxelas. Mas não estamos também nós em Bruxelas? Esta divisão entre "nós" virtuosos, e "eles", um tanto malvados, que procuram prejudicar-nos a qualquer preço, indica pouca compreensão do verdadeiro princípio de integração. Também isto tem de ser enfrentado com paciência. Estamos todos no mesmo barco, que está a avançar na direcção certa. Continuará a avançar na direcção certa, desde que todos os passageiros tenham um sentido de responsabilidade partilhada e não joguem apenas os seus próprios jogos, para atingirem os seus próprios fins. Não ganhamos importância ou singularidade numa comunidade recentemente criada bradando os nossos interesses nacionais vagamente definidos, o que se limita a disfarçar uma falta de confiança interior, mas através de formas cheias de sentido de convivência com os outros e participando no esforço comum. A Europa foi durante séculos o principal centro civilizacional neste planeta e considerou-se decididamente como tal, mesmo que tal fosse incorrecto. Por isso, considerava-se no direito de exportar a sua cultura, a sua religião e os seus inventos para todo o mundo, quer alguém estivesse interessado em tê-los, quer não. A exportação destes valores foi acompanhada frequentemente de violência. Pode até dizer-se que toda a civilização moderna – não só os elementos que o mundo considera extraordinários, mas também a miopia actual – tem a sua origem na Europa. A Europa deveria aprender com tudo isto e reassumir o seu papel de forma diferente, procurando, nomeadamente, deixar de impor seja o que for ao mundo, mas procurando apenas inspirá-lo, dar um exemplo, do qual os outros possam tirar alguma coisa, sem serem obrigados a fazê-lo. Seria difícil encontrar uma região na Terra na qual estivessem concentradas tantas nacionalidades ou grupos étnicos em diversos países, tantas minorias e minorias dentro das minorias. Apesar disso, nas últimas décadas, a Europa conseguiu criar aquilo que talvez possa ser considerado o grupo supra-nacional mais consistente do mundo actual. Mais importante ainda: a associação não resultou de violência perpetrada pelos fortes contra os fracos, como sempre aconteceu no passado. Pelo contrário, surgiu em resultado de acordos práticos. A integração deslocou-se, assim, do campo de batalha para a sala de conferências. Só isto já basta como um grande desafio para o resto do mundo. Referi a importância crescente das estruturas supra-nacionais no mundo actual. Na minha opinião, a melhor ordem política para as futuras décadas deveria consistir numa forma de cooperação criativa sob a forma de parceria entre estas grandes entidades supra-nacionais ou continentais, com base em determinados padrões sociais mínimos, mais morais do que políticos. Para que estas relações façam sentido, devem basear-se em dois princípios fundamentais, como é óbvio: absoluta igualdade recíproca e a máxima abertura possível. Uma relação não é uma parceria quando, por razões práticas – como o medo do corte de fornecimento de petróleo ou de gás –, alguém coloca antolhos nos seus próprios olhos e esquece tudo no que diz respeito a assassínios de jornalistas liberais ou a iniquidades semelhantes, coisas sobre as quais noutras circunstâncias gostaria de falar. Uma relação deste tipo baseia-se na falsidade. Os verdadeiros parceiros têm de ser capazes de falar um com o outro sobre tudo aquilo em que estão a pensar, por outras palavras, sobre toda a verdade, e também têm de ser capazes de ouvir toda a verdade. A integração europeia, graças à qual a maior parte do nosso continente viveu em paz durante tanto tempo constitui, na realidade, uma tentativa singular de confederação democrática de Estados. Não é, nem se tornará imediatamente, uma federação no pleno sentido da palavra, nem uma confederação tradicional. Trata-se, simplesmente, de algo novo. Tomara que esta tentativa pudesse ser um exemplo para outros. Mas isso não é o mais importante. Penso que a União Europeia tem uma oportunidade para inspirar o resto do mundo com algo ainda mais profundo do que o seu modelo de cooperação entre nações. Refiro-me a uma oportunidade de tentar emendar realmente todas as formas questionáveis utilizadas pela Europa para determinar ou influenciar todo o carácter da civilização contemporânea. É um movimento que talvez já esteja a iniciar-se, lentamente. Não foi isso que aconteceu. A história não acabou, como é óbvio, o que torna tanto mais importante compreender este aniversário não só como um apelo à reflexão sobre o presente, mas, acima de tudo, como um apelo a que se pense no futuro. Gostaria de contribuir para este apelo com cinco comentários sobre o tema da unificação europeia. Tenho aqui em mente a rejeição do culto do lucro a qualquer preço, sem atender às consequências irreversíveis a longo prazo, a rejeição do culto do crescimento quantitativo, cada vez maior, a rejeição do ideal bruto de alcançar o nível da América e da China ou de seja quem for, e de o ultrapassar, e a rejeição de uma colonização perigosa e caótica da Terra e da pilhagem irresponsável do planeta, sem respeito pelo ambiente ou pelos interesses das gerações futuras. Também estou a pensar na poupança inteligente de energia, quando o sucesso de um Estado não é medido pelo crescimento do consumo, mas, pelo contrário, pela sua redução. Tudo isto só é possível se começar a ocorrer uma mudança na alma do Europeu contemporâneo, como é óbvio. Ele deveria ser – confrontado com as descobertas mais recentes da cosmologia – um pouco mais humilde, deveria pensar no que acontecerá quando ele morrer e inclinar-se em recolhimento perante o mistério do universo; em resumo, deveria voltar a ligar-se mais à eternidade e ao infinito, como fez nas primeiras fases do desenvolvimento da Europa. Deveríamos reflectir seriamente sobre o facto de não poder ser desfeito nada daquilo que foi feito, de tudo ser, algures, relembrado – nem que seja sob a forma de uma luz que passa – e, por isso, nada ser perdoado para sempre. Mas voltemos à Europa enquanto parceira de outros. É um facto que a maioria das guerras na história da família humana ocorreu por causa de fronteiras, por outras palavras, de território. Daí resulta a lição importante de que não só os Estados-nação, mas também comunidades supra-nacionais, deveriam sempre saber com exactidão onde começam e onde acabam. Fronteiras pouco claras ou disputadas constituem, frequentemente, uma fonte de desastre. A União Europeia também deveria lembrar-se disso e ter uma ideia clara no que diz respeito às suas fronteiras externas. Se quer deitar abaixo uma fronteira, tem de saber primeiro onde ela fica. Assim, endossaria a ideia da auto-identificação geográfica numa escala mais vasta, isto é, planetária. Também deste modo poderia dar um contributo importante e concreto para aquilo a que todos nós aspiramos, isto é, a paz entre as pessoas e nações deste planeta. O tema da soberania partilhada surge nos debates europeus, na maior parte das vezes, relacionado com a configuração institucional da União. Aplaudo a União por ter dedicado tanta energia a este tema nos últimos anos e pelo sucesso que alcançou. É precisamente por esta razão que me atrevo a olhar para o futuro mais longínquo no que diz respeito a esta matéria. O parlamento em que os senhores deputados se reúnem é eleito directamente e fazem-se esforços para que o número de representantes dos vários Estados corresponda à dimensão destes. Na minha opinião, o Parlamento Europeu, enquanto único órgão eleito directamente por todos os Europeus, deveria ter um pouco mais de poder do que acontece actualmente. Como tal, o trabalho legislativo deveria deslocar-se mais explicitamente da autoridade executiva para a legislativa. Ninguém deve ver no Parlamento Europeu apenas um adorno dispendioso da União. Penso que poderia, eventualmente, surgir um outro órgão, mais pequeno, para além do Parlamento, e que os membros deste órgão seriam eleitos pelos parlamentos nacionais, de entre as suas fileiras, tendo todos os Estados-Membros o mesmo número de representantes. Desta forma, ou de forma semelhante, seria possível resolver duas questões simultaneamente. Primeiro, seria eliminado o sentimento de exclusão da tomada de decisões a nível europeu que surge em diversos parlamentos nacionais. Segundo, ficaria assegurada a existência de, pelo menos, um órgão da União que garantisse aqui uma igualdade absoluta de todos os Estados-Membros. Tal órgão reunir-se-ia raramente, como é óbvio, quando um determinado número de membros o exigisse e só para se debruçar sobre as questões que exigem consenso. Esta solução também significaria que as nomeações para a Comissão não teriam de ser feitas de forma tão complexa, com base na nacionalidade e que o Conselho Europeu não necessitaria de disposições tão complexas para a contagem de votos. Reconheço que, pessoalmente, penso ser mais importante ter comissários que são realmente profissionais de topo na sua área, do que ter, a todo o preço, compatriotas meus ou até pessoas do meu partido. Actualmente, o Conselho Europeu compreende uma estranha combinação de autoridade executiva e representativa. Mesmo a sua posição precisa de ser esclarecida. Penso que deveria ser um pouco semelhante à posição de um Chefe de Estado numa democracia parlamentar; por conseguinte, uma espécie de chefia colectiva da confederação de Estados, em parte escondida e em parte visível, cujo representante visível, compreensível para todos, seria um indivíduo, como é óbvio, isto é, um presidente. A sua existência já está prevista no Tratado de Lisboa e é uma figura muito importante, tendo em mente que, quando aparece alguma forma colectiva de chefia do Estado, habitualmente, tal pressagia o desmoronamento do mesmo. Não estou a dizer que tal também pode acontecer no caso de uma comunidade supra-nacional, mas, apesar disso, penso que deveria existir um rosto humano único, algures no topo, que representasse todo o mecanismo complexo e graças ao qual tudo isso seria mais compreensível. Já disse várias vezes que consideraria excelente se, algures no futuro, existisse uma Constituição Europeia concisa, acessível e de leitura agradável, que fosse compreensível até para alunos da escola e se tudo o resto – que se estende actualmente por milhares de páginas – fosse um mero anexo da mesma. A Carta dos Direitos Fundamentais, enquanto texto que formula os valores ou ideais nos quais se baseia a União, aos quais procura conformar-se e respeitar quando toma decisões, constituiria, naturalmente, uma parte integrante, senão mesmo a primeira parte de tal Constituição. Senhoras e Senhores Deputados, gostaria de fazer uma observação final que me levará, até certo ponto, novamente ao início da minha intervenção. Vista de longe, a União Europeia parece um organismo altamente burocrático, preocupado, única e exclusivamente, com a economia e o dinheiro. As eternas discussões sobre o orçamento, as quotas, os direitos aduaneiros, os impostos, os regulamentos comerciais e vários outros regulamentos talvez sejam necessárias e eu não as censuro de maneira alguma. Até penso que as famosas recomendações ou padrões relativos à maneira de cozinhar goulash – um alvo comum da chacota dos eurocépticos – pretendem mais proteger algo checo ou húngaro do que atacar o Estado-Membro envolvido, bem como a sua identidade. Apesar disso, penso que a União deveria colocar uma ênfase maior e mais visível naquilo que são, de facto, as coisas mais importantes, nomeadamente, os seus fundamentos espirituais e axiológicos. A União representa uma tentativa sem precedentes de construir uma grande comunidade supra-nacional, original, com base no respeito pelas liberdades humanas e pela dignidade humana, assente numa democracia autêntica e não meramente aparente ou formal e na confiança no bom senso, na decência e numa capacidade de diálogo entre iguais, dentro da comunidades e com todos os outros. Ela também se baseia, obviamente, no respeito por cada uma das nações, pelas suas tradições e realizações, pelos territórios que estas ocupam, pelos seus lares e pelas paisagens nos quais estes lares se situam. E também no respeito pelos direitos humanos e na solidariedade humana, como é óbvio. A história espiritual e cultural da Europa, cheia de riqueza e baseada numa combinação de elementos clássicos, judeus, cristãos, islâmicos e, mais tarde, renascentistas e iluministas, gerou um conjunto de valores incontestáveis, que a União Europeia reconhece verbalmente, mas que compreende, frequentemente, apenas como um invólucro atraente para as coisas que realmente importam. Não são estes valores que importam, antes de mais, e que orientam todas as outras coisas? Nenhum de nós estava completamente preparado para a queda surpreendentemente rápida da Cortina de Ferro, nem podia estar. Não teria sido natural. Por isso, depois, seguiu-se um período de dilemas específicos, de ponderação de várias alternativas e de incerteza. A NATO acabou por dar o passo corajoso de admitir novos membros, garantindo, assim, a segurança dos mesmos e permitindo-lhes concentrarem-se na preparação da adesão à União Europeia. Depois, a União abriu verdadeiramente as suas portas às novas democracias da Europa Central e Oriental. De tempos a tempos, existem dificuldades diversas com estes países, o que é bastante compreensível. Não é possível criar ou restabelecer uma cultura política democrática de um dia para outro. É algo que leva tempo e existe um grande número de problemas inesperados que precisam de ser resolvidos ao longo do caminho. O comunismo imperou pela primeira e, esperamos, última vez na história moderna e, por isso, fomos os primeiros a deparar-nos com o fenómeno de pós-comunismo. Tivemos de lidar com as consequências de um prolongado regime de medo e com todos os riscos associados a uma redistribuição de propriedade sem precedentes na história. Existiam, e continuam a existir, muitos obstáculos e a nossa experiência com este estado de coisas ainda está na fase inicial. Não estou a defender aqui nada revolucionário, histórico ou radical. Estou apenas a defender uma reflexão mais profunda sobre a verdadeira base da unificação europeia, um cultivo mais enfático do nosso europeísmo e uma referência articulada a um código moral que se estende para além do mundo dos nossos benefícios imediatos, um mundo que não leva a lado algum e que utiliza apenas indicadores quantitativos para determinar a prosperidade. Passaram vinte anos desde que a fractura da Europa se curou. Estou convencido de que o continente nunca mais permitirá a sua divisão e que, pelo contrário, será tanto um espaço como uma fonte de solidariedade e cooperação cada vez mais profundas. Que a "Ode à Alegria", de Schiller, se torne para nós e os nossos descendentes mais do que um mero poema que celebra a amizade entre pessoas, transformando-se, em vez disso, num símbolo evocativo dos nossos esforços comuns para um mundo mais humano. Apesar disso, penso que o Ocidente fez o que era correcto. Qualquer outra alternativa teria implicado muito mais problemas e sido ainda mais onerosa, não só para o Ocidente, mas, na realidade, para todos nós. Não só poderíamos ter assistido ao desenvolvimento perigoso de uma nova luta por esferas de influência ou pelo domínio directo de um lado sobre o outro, como também os Estados que ficassem às portas do Ocidente tornar-se-iam, muito provavelmente, um campo para diversos nacionalistas e populistas, assim como para as suas milícias armadas e, possivelmente, até uma região de conflitos locais perigosos, tantos mais pelo facto de, pelas razões que todos nós bem conhecemos, à Segunda Guerra Mundial não se ter seguido uma verdadeira conferência de paz que pudesse ter estabelecido relações pós-guerra na Europa de uma forma vinculativa, exacta e duradoira. Na minha opinião, muitos daqueles que, até há pouco tempo, agitaram bandeiras com a foice e o martelo, teriam pegado muito rapidamente numa bandeira nacional. Vimos ao que tal conduziu na antiga Jugoslávia. É sabido que os demónios despertam sempre outros demónios, como é óbvio. Por isso, ninguém pode dizer se o contágio não teria extravasado para a parte ocidental da Europa. Vivemos numa era em que – graças à globalização – qualquer conflito local pode transformar-se facilmente num conflito mundial. Por isso, a abordagem escolhida foi a mais natural em termos históricos e a mais vantajosa em termos práticos. Além disso, tratou-se de uma abordagem passível de ser interpretada como uma expressão da responsabilidade partilhada por uma evolução dos acontecimentos históricos que teve início, em parte, na política míope de apaziguamento prosseguida pelo mundo democrático. Gostaria de resumir, dizendo que vale a pena suportar as dificuldades consideráveis que a UE tem hoje connosco porque qualquer dos cursos de acção alternativos teria sido claramente muito pior e muito mais perigoso. Nestas circunstâncias, tudo o que podemos pedir à Europa é paciência e compreensão. A questão é saber, obviamente, o que podemos nós oferecer à Europa. Há muito tempo que penso que, depois daquilo que suportámos na era do totalitarismo deveríamos ter explicado – já que estamos directamente implicados – a nossa experiência a outros de forma convincente, transformando tudo aquilo que resultou da mesma em iniciativas concretas. Isto não é fácil e não tenho a certeza que já o tenhamos conseguido. As formas totalitárias ou autoritárias de governo têm, frequentemente, inícios muito discretos e métodos de controlo social muito refinados. Só agora, com a passagem do tempo, é que muitos de nós compreendemos a forma ardilosa como fomos, por vezes, envolvidos nas teias de totalitarismo. Tudo isto nos torna muito cautelosos. Este deveria ser o nosso contributo para garantir que aquilo que vivemos nunca mais possa voltar a acontecer. O que é necessário para tal? Antes de mais, uma solidariedade clara e explícita com todos aqueles que se debatem hoje com um regime totalitário ou autoritário, seja qual for a parte do mundo em que se encontram. Esta solidariedade não deveria ser posta em causa por quaisquer interesses económicos ou outros. Mesmo pequenos compromissos, que dão pouco nas vistas e que são bem intencionados, podem – ainda que indirectamente e com algum desfasamento temporal – levar a consequências fatais. Não se pode ceder ao mal, visto que faz parte da sua natureza aproveitar toda a cedência para os seus próprios fins. De resto, a Europa já tem experiências infelizes de apaziguamento político. O nosso apoio pode ajudar mais do que imaginamos as pessoas com pensamento liberal ou as testemunhas que falam sem rodeios sobre a situação na Coreia do Norte, na Birmânia, no Irão, no Tibete, na Bielorrússia, em Cuba ou noutros lugares. Também estaremos a ajudar-nos a nós próprios. Estaremos a ajudar-nos a nós próprios a construir um mundo melhor e a tratar-nos melhor uns aos outros, por outras palavras, a ser mais fiéis ao conteúdo concreto dos valores que subscrevemos como comunidade. O Parlamento Europeu atribuiu recentemente o Prémio Sakharov à Memorial, uma organização russa que monitoriza o respeito pelos direitos humanos na Rússia. Penso que foi um acto importante. Recordo a importância que teve no meu país o facto de o Presidente francês, contra a vontade do Governo, nos ter uma vez convidado a nós – a oposição – para um pequeno-almoço de trabalho durante uma visita de Estado. Estas coisas podem parecer superficiais, mas não o são. Num regime totalitário, um pequeno-almoço ou a repressão de uma manifestação de estudantes pode, nas circunstâncias certas, mover a história."@pt17 ". Dle Preşedinte, doamnelor şi domnilor, aş vrea să vă mulţumesc pentru invitaţie şi pentru ocazia de a mă adresa domniilor voastre în cursul zilelor care marchează cea de-a douăzecea aniversare a bruştei străpungeri a graniţelor ermetice, a tăierii sârmei ghimpate şi a dărâmării zidurilor dintre naţiunile europene şi, în cazul Germaniei, a zidului care separa una şi aceeaşi naţiune. A fost sfârşitul unei divizări bipolare, nu doar a Europei, ci şi a întregii lumi, într-o mare măsură. A fost o mişcare de o importanţă istorică atât de însemnată, încât multe persoane simţeau că din acel moment lumea putea doar să prospere. Identitatea fiecărei fiinţe umane, cu excepţia a ceea ce este înnăscut şi ne individualizează, este creată din mai multe niveluri a ceea ce poate fi descris ca fiind identitatea noastră colectivă. Fiecare dintre noi, în mai mică sau mai mare măsură, îşi creează propriul sentiment de apartenenţă la familie, comunitate, regiune, firmă, biserică, societate sau partid politic, naţiune, lumea civilizată şi, în cele din urmă, la populaţia acestei planete. Toate acestea arată că avem anumite tipuri de patrie, fie geografică, ideologică, lingvistică, etnică sau de altă natură, şi noi înşine împreună creăm aceste patrii. Diversele noastre tipuri de patriotism, obiectivele, afinităţile, înclinaţiile, mândria, trăsăturile, tradiţiile, obiceiurile şi obişnuinţele noastre au, de asemenea, un rol în aceasta. Pe scurt, lumea este ca un mozaic, ca şi umanitatea şi fiecare dintre noi. Suveranitatea colectivă se naşte în mod firesc din acest sentiment de apartenenţă colectivă. Suntem, într-o anumită măsură, suverani peste toate nivelurile identităţii noastre, însă nu suntem deplin suverani şi nici nu am putea fi deplin suverani peste vreunul. Există totuşi o condiţie de bază pentru ca aceste suveranităţi să se completeze unele pe altele şi, dacă este posibil, pentru ca acestea să nu intre în contradicţie. Sunt sigur că aţi ghicit că ridic această problemă acum deoarece dezbaterile privind Constituţia Europeană şi Tratatul de la Lisabona se concentrează în mare parte pe tipul de relaţie care ar trebui să existe între suveranitatea naţională şi suveranitatea europeană. Răspunsul este clar: ar trebui să se completeze una pe alta. Dacă eu mă simt ca fiind european, acest lucru nu înseamnă că încetez să mai fiu ceh. De fapt, este valabilă situaţia contrară: în calitate de ceh sunt şi european. Îmi place să spun, într-un fel poetic, că Europa este patria patriilor noastre. În acelaşi timp, sunt sigur că suveranitatea europeană va deveni treptat mai puternică în viitor. Nu ştiu cât de repede sau cât de lent şi nu ştiu ce întorsături şi schimbări vor exista în cale, însă ştiu că procesul de integrare trebuie să continue. La urma urmelor, aceasta este în interesul esenţial şi chiar existenţial nu numai al europenilor, ci al tuturor. Motivele sunt evidente: trăim în spaţiul unei civilizaţii globale unice în care proprietarul unei companii de pescuit din Groenlanda poate trăi în Taiwan şi poate deţine, de asemenea, o parte dintr-o bancă din Brazilia sau proprietarul unei mine din Cehia îşi poate administra compania din Islanda, cu ajutorul computerului. Într-un astfel de spaţiu, diverse comunităţi supranaţionale, suprastatale sau continentale vor juca un rol din ce în ce mai important. Ceea ce nu reprezintă şi nu va reprezenta niciodată sfârşitul statului-naţiune, însă statele-naţiune se grupează şi vor continua să se grupeze şi să acţioneze împreună în multe domenii. Doar progresele tehnice şi economice luate separat fac din această grupare o necesitate absolută. Pe de altă parte, într-un moment în care lumea tinde către o formă de unificare de rău augur, constituirea diverselor comunităţi mai mici de state şi naţiuni care sunt apropiate unele de altele într-un fel sau altul pot avea un rol esenţial în oferirea unei protecţii mai eficiente a identităţii naţionale sau regionale. Gruparea treptată şi paşnică a statelor va consolida şi coexistenţa paşnică, desigur. Sau majoritatea războaielor din ultimele secole nu au fost oare războaie între state-naţiuni? Cum am putea domestici mai bine diverşii demoni naţionalişti decât prin cooperarea practică între naţiuni? Aderarea la principiul suveranităţii multistratificate va fi posibilă, desigur, doar într-un context de sprijin civic şi politic. Am observat că în ţara mea – şi posibil în multe alte ţări – oamenii vorbesc adesea de „noi” – în cazul meu cehii – şi de „ei”, referindu-se la adunătura de străini imorali de la Bruxelles. Totuşi noi nu suntem tot în Bruxelles? Această diviziune între un „noi” morali şi un „ei” puţin imorali, care caută să ne facă rău cu orice preţ, indică puţina înţelegere a principiului real al integrării. Şi acest fenomen trebuie abordat cu răbdare. Suntem cu toţii în aceeaşi barcă, iar barca se îndreaptă în direcţia bună. Va continua să se îndrepte în direcţia bună dacă toţi pasagerii au simţul responsabilităţii partajate şi nu joacă doar propriile jocuri pentru a-şi îndeplini propriile obiective. Nu stabilim importanţa sau caracterul unic al unei comunităţi nou create strigând sus şi tare interesele noastre naţionale vag definite, ceea ce maschează pur şi simplu o lipsă de încredere în sine, ci printr-o convieţuire deliberată şi prin participarea la efortul comun. Timp de secole, Europa a fost principalul centru de civilizaţie de pe această planetă şi, fără îndoială, s-a considerat astfel chiar dacă a fost o greşeală. Prin urmare, s-a simţit îndreptăţită să îşi exporte cultura, religia şi invenţiile în toată lumea, fie că le dorea cineva sau nu. Exportarea acestor valori a fost adesea însoţită de violenţă. S-ar putea spune chiar că întreaga civilizaţie modernă – nu doar elementele pe care lumea le consideră remarcabile, ci şi îngustimea prezentului – poate fi urmărită în decursul istoriei până la Europa. Europa ar trebui să înveţe din toate acestea şi să îşi reia rolul într-o nouă manieră. Adică, nu va mai forţa lumea să facă nimic, ci va căuta doar să inspire. Va oferi doar un exemplu, din care alţii pot lua ceva fără a fi obligaţi să facă acest lucru. Ar fi dificil de găsit o regiune pe Pământ în care să fie concentrate atâtea naţionalităţi sau grupuri etnice în diverse ţări, atâtea minorităţi şi minorităţi în cadrul altor minorităţi. În ultimele decenii, Europa a reuşit totuşi să creeze ceea ce reprezintă poate cea mai consistentă grupare supranaţională din toată lumea în prezent. Ceea ce este mai important însă e faptul că gruparea nu a apărut ca produsul violenţei exercitate asupra celor slabi de către cei puternici, aşa cum s-a întâmplat întotdeauna în trecut. Dimpotrivă, a apărut ca produsul unor acorduri practice. Integrarea s-a mutat deci de pe câmpul de luptă în sala de conferinţe. Dacă nu poate servi altui scop, aceasta poate reprezenta astăzi o provocare majoră pentru restul lumii. Am menţionat importanţa crescândă a structurilor supranaţionale în lumea actuală. În opinia mea, cel mai bun aranjament politic pentru deceniile următoare ar fi o formă de cooperare creativă bazată pe parteneriat între aceste mari entităţi supranaţionale sau continentale, pe baza standardelor sociale minime specifice, care ar trebui să fie mai degrabă morale decât politice. Dacă vrem să fie logice, desigur, aceste relaţii trebuie să fie bazate pe două principii fundamentale: egalitatea reciprocă deplină şi cât mai multă deschidere posibil. O relaţie nu este un parteneriat atunci când, din motive practice precum teama că alimentarea cu petrol sau cu gaz va fi întreruptă, se ignoră şi se uită asasinatele jurnaliştilor cu vederi liberale sau când se petrec rele similare care ar fi dezvăluite în alte împrejurări. O astfel de relaţie se bazează pe falsitate. Partenerii adevăraţi trebuie să poată vorbi unii cu alţii despre orice gândesc, cu alte cuvinte, spunând adevărul complet, şi trebuie să poată asculta întregul adevăr. Integrarea europeană, datorită căreia a trăit în pace atât de mult timp cea mai mare parte a continentului nostru, este de fapt o încercare unică de realizare a unei confederaţii democratice de state. Aceasta nu este şi nu va deveni brusc o federaţie în adevăratul sens al cuvântului sau o confederaţie tradiţională. Este pur şi simplu ceva nou. Numai dacă această încercare ar fi un exemplu pentru alţii! Însă nu acesta este ideea principală. Cred că Uniunea Europeană are ocazia să inspire restului lumii ceva mai profund decât modelul său de cooperare între naţiuni. Prin aceasta mă refer la o ocazie de a încerca să modifice modurile discutabile în care Europa a determinat sau a influenţat întregul caracter al civilizaţiei contemporane. Este posibil ca această mişcare să fie deja în plină desfăşurare. Acest lucru nu s-a întâmplat. Desigur, istoria nu s-a sfârşit. Este cu atât mai important să acceptăm această aniversare nu doar ca un îndemn la meditaţie asupra prezentului, ci, în primul şi în primul rând, ca un îndemn de a gândi la viitor. Aş vrea să contribui la acest îndemn cu cinci comentarii pe tema unificării Europei. Mă refer la respingerea cultului profitului cu orice preţ, oricare ar fi consecinţele ireversibile şi pe termen lung, respingerea cultului creşterii cantitative şi a creşterii permanente, respingerea idealului imatur de a ajunge din urmă şi de a depăşi America sau China sau oricare altă ţară, respingerea unei colonizări periculoase şi neplanificate a Pământului şi exploatarea iraţională a planetei fără a ţine cont de mediu sau de interesele generaţiilor viitoare. Mă refer, de asemenea, la economisirea inteligentă a energiei în cadrul căreia succesul unui stat nu este măsurat prin creşterea consumului, ci dimpotrivă, prin reducerea consumului. Desigur, toate acestea sunt posibile doar presupunând că va începe să aibă loc o schimbare în sufletul europeanului contemporan. Acesta ar trebui să fie – confruntat cu ultimele descoperiri ale cosmologiei – puţin mai umil, ar trebui să se gândească la ceea ce se va întâmpla când va muri şi ar trebui să se încline în singurătate în faţa misterului universului; pe scurt, ar trebui să înţeleagă mai bine, încă o dată, eternitatea şi infinitul, aşa cum a făcut-o la începutul dezvoltării europene. Ar trebui să reflectăm serios asupra faptului că nimic din ceea ce s-a făcut nu mai poate fi desfăcut, că totul este memorat undeva – chiar dacă doar sub forma luminii zburătoare – şi că nimic nu este deci iertat întotdeauna. Totuşi, ca să ne întoarcem la Europa în calitate de partener al celorlalţi, majoritatea războaielor din istoria speciei umane au avut drept mobil graniţele, cu alte cuvinte teritoriul. De aici învăţăm o lecţie importantă: nu numai statele-naţiune, ci şi comunităţile supranaţionale ar trebui să ştie exact unde încep şi unde se sfârşesc. Graniţele neclare sau în legătură cu care există neînţelegeri sunt o sursă frecventă de dezastre. Uniunea Europeană ar trebui să ţină cont şi de acest lucru şi să fie foarte clară în privinţa graniţelor sale externe. Dacă doreşte să desfiinţeze o graniţă, trebuie să ştie exact până unde se întinde respectiva graniţă. Astfel, ar adopta ideea de autoidentificare geografică la o scară mai largă, adică planetară. De asemenea, astfel ar putea face o contribuţie semnificativă şi concretă la ceea ce râvnim cu toţii, adică pace între popoarele şi naţiunile acestei planete. Subiectul suveranităţii partajate apare în dezbaterile europene mai ales în legătură cu aranjamentele instituţionale ale Uniunii. Salut faptul că Uniunea a dedicat atât de multă energie acestui subiect în ultimii ani şi salut succesele pe care le-a avut. Tocmai din acest motiv îndrăznesc să privesc mai departe în viitor la această problemă. Parlamentul în care vă aflaţi este ales direct şi se fac eforturi pentru ca numărul de reprezentanţi din diversele state să corespundă mărimii acestora. În opinia mea, Parlamentul European, în calitate de unic organ ales direct de toţi europenii, ar trebui să aibă ceva mai multă putere decât are de fapt astăzi. Funcţia de legislator ar trebui să treacă, în consecinţă, mai explicit de la puterea executivă la autoritatea legislativă. Parlamentul European nu trebuie să pară nimănui ca fiind doar o decoraţiune scumpă a Uniunii. Din punctul meu de vedere, ar putea fi înfiinţat în cele din urmă un alt organ mai mic, pe lângă Parlament, iar membrii acestuia ar fi aleşi de parlamentele naţionale din rândul membrilor acestora, toate statele membre având acelaşi număr de membri. În acest mod sau într-un mod similar, ar fi posibil să se rezolve două probleme în acelaşi timp. Mai întâi, ar elimina sentimentul de excludere din procesul european de luare a deciziilor care apare în diferite parlamente naţionale. În al doilea rând, ar asigura existenţa a cel puţin unui organ al Uniunii aici, care să garanteze egalitatea absolută pentru toate ţările membre. Un astfel de organism s-ar întâlni doar rar, desigur, când un anumit număr de membri ar solicita acest lucru şi doar în legătură cu probleme care necesită un consens. Această soluţie ar însemna, de asemenea, că nu ar fi necesar să se facă numirile în Comisie într-un mod atât de complex, în conformitate cu naţionalitatea, iar Consiliul European nu ar fi nevoit să facă aranjamente atât de complicate pentru numărarea voturilor. Recunosc, personal consider că este mai important să am comisari care sunt cu adevărat profesionişti eminenţi în domeniul lor, decât să-i am concetăţenii mei sau chiar colegi membri de partid cu orice preţ. Consiliul European este în prezent o combinaţie ciudată de autoritate executivă şi reprezentativă. Chiar şi poziţia acestuia trebuie clarificată. Cred că ar trebui să fie ceva asemănător funcţiei de şef de stat într-o democraţie parlamentară, implicând, deci, un fel de conducere colectivă a confederaţiei de state, parţial în umbră, parţial vizibilă, al cărei reprezentant vizibil, clar pentru toţi, ar fi o persoană, desigur, adică un preşedinte, a cărui existenţă este deja preconizată prin Tratatul de la Lisabona şi care este o persoană foarte importantă, ţinând cont de faptul că oriunde apare o formă de conducere colectivă a statului, de obicei aceasta prevesteşte dizolvarea statului. Nu spun că acest lucru se poate întâmpla şi în cazul unei comunităţi supranaţionale, însă cu toate acestea, simt că ar trebui să existe o singură figură umană undeva în vârf, care să reprezinte întreaga maşinărie complicată şi datorită căreia aceasta ar fi mai bine înţeleasă în întregimea sa. Deja am afirmat de multe ori că eu consider că ar fi excelent dacă undeva în viitor ar putea exista o Constituţie Europeană concisă, inteligibilă şi uşor de citit, care ar putea fi înţeleasă chiar şi de copii şi dacă toate celelalte – care acum însumează mii de pagini – ar putea fi simple anexe ale acesteia. Carta drepturilor fundamentale, ca text care formulează valorile sau idealurile pe care se bazează Uniunea, cu care se străduieşte să se conformeze şi de care ţine cont în luarea deciziilor, ar forma în mod firesc o componentă organică sau practic un prim capitol al unei astfel de Constituţii. Doamnelor şi domnilor, aş vrea să fac un comentariu final care mă va aduce, într-o oarecare măsură, înapoi la punctul de la care am pornit. Privită din exterior, Uniunea Europeană arată ca un mare organism tehnocratic, preocupat doar de economie şi de bani. Eterna târguială privind bugetul, cotele, taxele vamale, impozitele, reglementările referitoare la întreprinderi şi diverse alte reglementări sunt poate necesare şi nu le condamn în vreun fel. Cred chiar că faimoasele recomandări sau standarde privind gătirea gulaşului – o ţintă obişnuită pentru ridiculizarea eurosceptică – vizează protejarea unui produs de origine cehă sau ungară şi nu reprezintă un atac împotriva statului membru în cauză şi împotriva identităţii acestuia. Cu toate acestea, consider că Uniunea ar trebui să se concentreze mai mult şi mai vizibil asupra lucrurilor care sunt de fapt cele mai importante, adică bazele sale spirituale şi cele legate de valori. Uniunea reprezintă o încercare fără precedent de a constitui o comunitate supranaţională mare şi originală pe baza respectării libertăţilor umane şi a demnităţii umane, fundată pe o democraţie adevărată şi nu doar aparentă sau formală şi pe crezul în bunul simţ, decenţă şi în capacitatea de a stabili un dialog egal în cadrul comunităţii şi cu oricine altcineva. Desigur, se mai bazează pe respectul faţă de naţiunile individuale, pentru tradiţiile şi realizările acestora, pentru teritoriile pe care le ocupă, casele şi peisajele în care se găsesc acestea. Şi, de asemenea, bineînţeles, se bazează pe respectarea drepturilor omului şi pe solidaritatea umană. Bogata istorie culturală şi spirituală a Europei – fondată pe o combinaţie de elemente clasice, iudaice, creştine, islamice şi mai târziu renascentiste şi iluministe, a creat o sumă de valori incontestabile, pe care Uniunea Europeană le-a susţinut poate verbal, însă pe care adesea le vede ca fiind doar un ambalaj atractiv pentru lucrurile care contează cu adevărat. Însă oare nu aceste valori sunt cele care contează în primul şi în primul rând şi oare nu sunt aceste valori, dimpotrivă, cele care dau o direcţie tuturor celorlalte? Niciunul dintre noi nu eram întrutotul pregătiţi pentru căderea surprinzător de rapidă a Cortinei de Fier şi nici nu puteam fi. Ar fi fost nefiresc. Aşadar, a urmat o perioadă de dileme specifice, de analiză a diverselor alternative şi de incertitudine. În cele din urmă, NATO a făcut un pas curajos, permiţând includerea de noi membri şi garantând astfel securitatea acestora şi permiţându-le să se concentreze asupra pregătirilor pentru aderarea la Uniunea Europeană. Apoi, Uniunea Europeană şi-a deschis cu adevărat porţile noilor democraţii ale Europei Centrale şi de Est. Din când în când, apar diferite dificultăţi legate de aceste ţări. Este de înţeles. O cultură politică democratică nu poate fi creată sau reanimată de la o zi la alta. Acest lucru ia timp şi există o seamă de probleme neaşteptate care trebuie rezolvate pe parcurs. În perioada istorică modernă, comunismul a avut pentru prima şi, să sperăm, pentru ultima oară o mare influenţă şi am fost deci primii care s-au confruntat cu fenomenul post-comunismului. Am fost nevoiţi să facem faţă consecinţelor unui regim prelungit de frică şi tuturor riscurilor aferente unei redistribuţii a bunurilor nemaiîntâlnită în istorie. Au existat şi încă mai există multe obstacole, iar experienţa noastră în ceea ce priveşte această situaţie este încă insuficientă. Nu susţin nimic revoluţionar, epocal sau radical aici. Susţin doar o meditare mai profundă asupra bazei reale a unificării europene, o cultivare mai emfatică a europenităţii noastre şi o referire articulată la un cod moral care se întinde mai departe de lumea beneficiilor noastre imediate, o lume care nu duce nicăieri şi care utilizează doar indicatori cantitativi pentru a determina prosperitatea. Sunt douăzeci de ani de când s-a acoperit fisura Europei. Cred cu tărie că acest continent nu îşi va mai permite niciodată să fie divizat şi că, dimpotrivă, va fi un spaţiu şi o sursă de solidaritate şi de cooperare din ce în ce mai profundă. Numai dacă Odă bucuriei a lui Schiller ar putea deveni pentru noi şi pentru urmaşii noştri mai mult decât un poem care omagiază prietenia între popoare, transformându-se într-un simbol evocator al eforturilor noastre comune pentru o lume mai umană. Cu toate acestea, consider că Vestul a făcut ceea ce trebuie. Oricare altă alternativă ar fi implicat mult mai multe probleme şi ar fi fost chiar mai costisitoare, nu numai pentru Vest, ci, de fapt, pentru noi toţi. Nu numai că am fi fost martorii evoluţiei periculoase a unei noi încleştări pentru sfere de influenţă sau pentru dominare directă a uneia dintre tabere de către cealaltă însă, de asemenea, statele excluse de Vest ar fi devenit un teren de joacă pentru diverşi naţionalişti şi populişti şi miliţiile armate ale acestora şi posibil chiar o regiune cu conflicte locale periculoase, cu atât mai periculoase din cauza faptului că, din motive bine cunoscute, al Doilea Război Mondial nu a fost urmat de o adevărată conferinţă pentru pace care ar fi putut stabili relaţiile europene post-belice într-un mod obligatoriu, exact şi durabil. În opinia mea, mulţi dintre cei care au agitat steaguri cu secera şi ciocanul până de curând nu ar sta prea mult pe gânduri înainte de a apuca un steag naţional. Am văzut la ce conduce acest lucru în fosta Iugoslavie. Se ştie foarte bine, desigur, că demonii trezesc întotdeauna şi mai mulţi demoni. Prin urmare, nimeni nu poate spune dacă partea de vest a Europei ar fi fost molipsită. Trăim într-o epocă în care – datorită globalizării – orice conflict local se poate transforma uşor în unul mondial. Abordarea aleasă a fost, deci, cea mai firească din punct de vedere istoric şi cea mai oportună din punct de vedere practic. Mai mult decât atât, a fost o abordare care ar putea fi interpretată ca o expresie a responsabilităţii partajate pentru evoluţiile istorice, ale căror începuturi îşi află rădăcinile în parte în politica îngustă de împăciuire practicată de lumea democratică. Aş vrea să rezum spunând că dificultăţile considerabile cu care se confruntă UE în privinţa noastră astăzi merită asumate, deoarece oricare alte direcţii de acţiune alternative ar fi fost în mod evident mult mai nocive şi mai periculoase. În această situaţie, tot ceea ce putem cere Europei este răbdare şi înţelegere. Desigur, întrebarea este ce putem oferi Europei. Am considerat mereu că, după tot ce am îndurat în epoca totalitarismului, ar fi trebuit – pentru că suntem direct vinovaţi – să explicăm experienţa noastră celorlalţi în mod convingător, transformând tot ceea ce a rezultat din aceasta în iniţiative concrete. Aceasta nu este o misiune uşoară şi nu sunt sigur că am reuşit să o îndeplinim până acum. Formele totalitare sau autoritare de guvernământ au adesea începuturi foarte discrete şi metode foarte rafinate de control social. Abia acum, odată cu trecerea timpului, îşi dau seama mulţi dintre noi cât de iscusit am fost atraşi uneori în plasele totalitarismului. Toate acestea ne fac să fim extrem de circumspecţi. Aceasta ar trebui să fie contribuţia noastră pentru a garanta că nu se va mai repeta situaţia prin care am trecut noi. De ce anume este nevoie? În primul şi în primul rând, este nevoie de o solidaritate clară şi explicită cu toţi cei care se confruntă astăzi cu regimuri totalitare sau autoritare de oriunde în lume. Solidaritatea în cauză nu ar trebui să fie stânjenită de interese economice sau de alte interese particulare. Chiar şi compromisurile mici, neevidente şi bine-intenţionate pot duce – deşi indirect şi cu oarecare întârziere – la consecinţe nefaste. Răul nu poate fi împăciuit, întrucât este în natura răului să exploateze orice împăciuire în favoarea scopurilor sale. În plus, Europa are propria sa experienţă nefericită legată de împăciuirea politică. Sprijinul nostru se poate dovedi de mai mare ajutor decât ne-am putea imagina pentru persoanele cu vederi liberale sau pentru martorii deschişi ai condiţiilor din Coreea de Nord, Birmania, Iran, Tibet, Belarus, Cuba sau de oriunde altundeva. De asemenea, ne-am ajuta pe noi înşine. Ne-am ajuta pe noi înşine să construim o lume mai bună şi să ne tratăm unii pe alţii mai bine, cu alte cuvinte, să fim mai fideli conţinutul real al valorilor la care subscriem la nivel comunitar. Parlamentul European a acordat recent Premiul Saharov organizaţiei ruse Memorial care monitorizează respectarea drepturilor omului în Rusia. Consider că acesta a fost un act important. Îmi aduc aminte cât a fost de important în ţara mea faptul că, împotriva dorinţelor guvernului, preşedintele francez ne-a invitat o dată pe noi – opoziţia – la un mic dejun de lucru în timpul unei vizite de stat. Aceste lucruri sunt doar aparent superficiale. Sub regim totalitar, se ştie bine că un mic dejun sau o demonstraţie a studenţilor înăbuşită poate schimba istoria în împrejurările potrivite."@ro18 ". Vážený pán predseda, dámy a páni, ďakujem vám za pozvanie a za príležitosť prehovoriť k vám v dňoch dvadsiateho výročia dramatického prelamovania hraničných zátarás, strihania ostnatého drôtu a búrania múrov medzi európskymi národmi a v prípade Nemecka múru, ktorý rozdeľoval jeden a ten istý národ. Bol to koniec bipolárneho rozdelenia nielen Európy, ale do značnej miery aj celého sveta. Bol to taký historicky dôležitý okamih, že mnohí ľudia mali pocit, že od tejto chvíle bude svet už len prekvitať. Identitu každého z nás okrem toho, čo je nám vlastné ako jedinečným bytostiam, spoluvytvára aj niekoľko vrstiev takzvanej kolektívnej identity. Každého z nás do väčšej či menšej miery spoluvytvára aj príslušnosť k rodine, obci, kraju, firme, cirkvi, spolku či politickej strane, k národu, civilizačnému okruhu a napokon aj k obyvateľstvu tejto planéty. To všetko poukazuje na určitý typ nášho domova, či už geografického, názorového, jazykového, etnického, alebo iného, toto všetko nás vytvára. S tým všetkým súvisia aj rôzne typy nášho vlastenectva, našich cieľov, našich afinít, inklinácií, hrdostí, znakov, tradícií, zvyklostí, návykov i zvláštností. Svet je jednoducho pestrý, pestré je ľudstvo a pestrý je každý z nás. Z tejto kolektívnej príslušnosti prirodzene vzniká kolektívna suverenita. Na všetkých úrovniach svojej identity máme určitú mieru suverenity, ale na žiadnej nemáme a ani nemôžeme mať úplnú suverenitu. Jediná vec, na ktorej záleží, je, aby sa tieto suverenity dopĺňali a pokiaľ je to možné, vzájomne si neodporovali. Určite tušíte, že sa teraz tejto veci venujem preto, že diskusie o európskej ústave aj Lisabonskej zmluve sa z veľkej časti týkajú otázky, v akom vzájomnom pomere majú byť štátna a európska suverenita. Odpoveď je jasná: mali by sa navzájom dopĺňať. Ak sa cítim byť Európanom, neznamená to, že prestávam byť Čechom. V skutočnosti je opak pravdou: ako Čech som aj Európan. Trochu poeticky hovorievam, že Európa je vlasťou našich vlastí. Zároveň som presvedčený, že európska suverenita sa v budúcnosti bude postupne posilňovať. Neviem, ako rýchlo či pomaly, aké zákruty a okľuky k nej povedú, ale viem, že integračný proces musí pokračovať. Je to totiž v bytostnom, dokonca existenčnom záujme nielen Európanov, ale všetkých. Dôvody sú zrejmé. Žijeme v priestore jednotnej globálnej civilizácie, v ktorej majiteľ grónskeho rybárskeho podniku môže žiť na Taiwane a môže vlastniť časť banky v Brazílii a majiteľ českých baní môže riadiť svoj podnik počítačom z Islandu. V takomto priestore budú hrať čoraz významnejšiu úlohu rôzne nadnárodné, nadštátne či kontinentálne spoločenstvá. Nie je a nebude to koniec národných štátov, ale tieto štáty sa združujú a budú sa aj naďalej združovať a v mnohých smeroch konať spoločne. Technický a hospodársky vývoj si to jednoducho vynúti. Na druhej strane v dobe, kedy svet smeruje k neblahej unifikácii, môže byť konštituovanie rôznych menších spoločenstiev štátov a národov, ktoré sú si nejakým spôsobom blízke, jedným z nástrojov lepšej ochrany ich národnej či regionálnej identity. Postupné a nenásilné združovanie štátov posilňuje, samozrejme, aj ich mierové spolunažívanie. Alebo vari nebola väčšina vojen v posledných storočiach vojnami národných štátov? Ako lepšie možno krotiť nacionálnych démonov, ak nie vecnou spoluprácou národov? Pristúpiť na princíp viacvrstvovej suverenity však možno len na pozadí občianskej a politickej identifikácie s ním. Všimol som si, že v našej krajine – a pravdepodobne aj v mnohých ďalších krajinách – sa často hovorí o „nás“ – v mojom prípade o Čechoch – a o „nich“, pričom „nimi“ sa myslí akási banda cudzincov v Bruseli. Ale nie sme aj my v Bruseli? Toto delenie na „nás“ ako na niekoho dobrého a nejakých zlých „ich“ ako tých, ktorí nám chcú za každú cenu ublížiť, prezrádza, ako málo chápeme samotný integračný princíp. Aj tomuto treba trpezlivo čeliť. Všetci sme na jednej lodi a tá loď ide dobrým smerom. A pôjde dobrým smerom, pokiaľ všetci jej pasažieri ponesú spoločnú zodpovednosť a nebudú každý hrať svoju hru a len sám za seba. Význam či jedinečnosť vo vytvorenom spoločenstve nezískame krikom o svojich bližšie nešpecifikovaných národných záujmoch, ktoré maskujú len nedostatok vnútornej sebadôvery, ale zmysluplným spôsobom svojho bytia medzi inými a svojou účasťou na spoločných snahách. Po stáročia bola Európa hlavným civilizačným centrom tejto planéty a ak aj nebola, určite si to o sebe myslela. Cítila sa preto oprávnená vyvážať svoju kultúru, svoje náboženstvo a svoje vynálezy do celého sveta bez ohľadu na to, či o ne niekto stál. Vývoz týchto hodnôt často sprevádzalo násilie. Dokonca možno povedať, že celá novoveká civilizácia – nielen so všetkým skvelým, čo pre svet znamená, ale aj so svojou dnešnou krátkozrakosťou – má svoj pôvod v Európe. Z toho všetkého by sa mala Európa poučiť a nadviazať na to novým spôsobom. A to tak, že už nebude svetu nič vnucovať, ale bude sa iba snažiť inšpirovať ho. Bude mu jednoducho príkladom, z ktorého si ostatní budú môcť niečo vziať, ale nebudú musieť. Ťažko hľadať na Zemi končinu, v ktorej by bolo v rôznych štátoch sústredených toľko národov či etnických skupín, toľko menšín a menšín v menšinách. A predsa sa Európe v posledných desaťročiach podarilo vytvoriť možno najpevnejšie nadnárodné zoskupenie, aké dnes môžeme na svete pozorovať. Najdôležitejšie však je, že toto zoskupenie nevzniklo ako výsledok znásilnenia slabších silnejšími, ako tomu doposiaľ v histórii stále bolo. Práve naopak, vzniklo ako výsledok vecných dohôd. Integrácia sa teda presunula z bojiska do konferenčnej siene. Ak nič iné, už to samotné môže slúžiť ako veľká výzva pre ostatný svet. Spomenul som posilnený význam nadnárodných útvarov v dnešnom svete. Najlepšiu politickú štruktúru nadchádzajúceho desaťročia vidím v tvorivej partnerskej spolupráci týchto väčších nadnárodných či kontinentálnych entít, založenej na určitom spoločnom – skôr mravnom než politickom – minime. Ak majú mať tieto vzťahy zmysel, musia sa opierať o dve základné zásady: úplnú vzájomnú rovnosť a maximálnu úprimnosť. Vzťah nie je partnerským vzťahom, ak si niekto z praktických dôvodov – napríklad zo strachu, že by mohli byť prerušené dodávky ropy či plynu – nasadí klapky na oči a zabudne na všetkých zavraždených slobodomyseľných novinárov či na mnohé podobné zlé veci, o ktorých by za iných okolností rád hovoril. Takýto vzťah sa zakladá na falošnosti. Skutoční partneri si musia vedieť navzájom povedať všetko, čo si myslia, teda celú pravdu, a musia si ju vedieť aj celú vypočuť. Európska integrácia, vďaka ktorej väčšia časť nášho kontinentu tak dlho žije v mieri, je vskutku unikátnym pokusom o demokratickú úniu štátov. Nie je to a ani tak skoro nebude čistá federácia, ba ani tradičná konfederácia. Je to jednoducho čosi nové. Keby len tento pokus bol poučný pre iných! To ale nie je hlavné. Domnievam sa, že Európska únia má možnosť inšpirovať zvyšok sveta ešte niečím ďaleko hlbším, než len svojím modelom spolupráce národov. Touto možnosťou je snaha o nápravu všetkého sporného, čím Európa predurčila či ovplyvnila celý charakter súčasnej civilizácie. Ide o pohyb, ktorý možno už trochu začína. To sa nestalo. Dejiny, samozrejme, neskončili. O to dôležitejšie je pochopiť toto výročie nielen ako výzvu na reflexiu súčasnosti, ale predovšetkým ako výzvu na úvahy o budúcnosti. Rád by som k nej prispel piatimi poznámkami na tému európskeho zjednocovania. Mám tým na mysli odklon od kultu zisku za každú cenu a bez ohľadu na jeho dlhodobé a nezvratné následky, odklon od kultu kvantitatívneho rastu a „rastu rastu“, odklon od primitívneho ideálu dobiehania a predbiehania Ameriky, Číny alebo kohokoľvek iného, ako aj odklon od nebezpečne nekoncepčného osídľovania Zeme a bezhlavého drancovania planéty bez ohľadu na životné prostredie a záujmy budúcich generácií. Mám tým na mysli aj dômyselné šetrenie energiou, pri ktorom sa úspech štátu nemeria rastom jeho spotreby, ale naopak, jej klesaním. To všetko je, samozrejme, možné len za predpokladu, že sa niečo začne meniť v samotnej duši súčasného Európana. Mal by byť – tvárou v tvár najnovším objavom kozmológie – predsa len trochu pokornejší, mal by myslieť aj na to, čo bude, až zomrie, skláňať sa pred tajomstvom vesmíru a bytia samotného, skrátka obnoviť svoj vzťah k večnosti a nekonečnu – aký mal v prvých fázach európskeho vývoja. Mali by sme vážne myslieť na to, že nič, čo sa stalo, sa nemôže odstať, že spomienka na všetko sa niekde – možno len v podobe letiaceho svetla – uchováva a že nič sa preto navždy neodpúšťa. Ale vráťme sa k Európe ako partnerovi iných. Väčšina vojen v dejinách ľudského rodu bola vojnami o hranice, respektíve teritóriá. Z toho plynie významné ponaučenie, že nielen národné štáty, ale aj nadnárodné spoločenstvá by mali vždy presne vedieť, kde začínajú a kde končia. Nejasné či sporné hranice sú častým zdrojom nešťastia. To by mala mať na pamäti aj Európska únia a mala by mať jasno aj vo svojich vonkajších hraniciach. Ak chce búrať hranice, najprv musí vedieť, kde ležia. Myšlienku geografického sebaurčenia by teda mala podporovať v širšom, čiže planetárnom meradle. Týmto spôsobom by mala významne a konkrétne prispievať k tomu, po čom všetci túžime: k mieru medzi ľuďmi a národmi na tejto planéte. Téma spoločnej suverenity sa v európskych diskusiách najčastejšie vynára v súvislosti s inštitucionálnym usporiadaním Únie. Obdivujem energiu, ktorú Únia za posledné roky tejto téme venovala, a úspechy, ktoré dosiahla. Práve preto sa odvážim nahliadnuť aj v tejto veci ďalej do budúcnosti. Parlament, v ktorom zasadáte, je volený priamo a počet mandátov jednotlivých štátov sa snaží zodpovedať ich veľkosti. Myslím si, že v porovnaní s dneškom by mal mať Európsky parlament ako jediný orgán volený priamo všetkými Európanmi väčšie právomoci. Legislatívna práca by sa mala zreteľnejšie presúvať od výkonnej moci k moci zákonodarnej. Európsky parlament sa nesmie nikomu javiť len ako drahá ozdoba Únie. Popri Parlamente by však podľa môjho názoru mohol časom vzniknúť iný, menší orgán, do ktorého by národné parlamenty volili zástupcov zo svojich radov, pričom všetky členské štáty by boli zastúpené rovnakým počtom svojich členov. Týmto alebo podobným spôsobom by bolo možné vyriešiť dve veci naraz. Po prvé by sa odstránil pocit, ktorý vzniká v rôznych národných parlamentoch, že sú vyradené z európskeho rozhodovania. Po druhé by sa dosiahlo to, že by predsa len existoval aspoň jeden orgán Únie, ktorý by zaručoval úplnú rovnosť všetkých členských štátov. Takýto orgán by sa, samozrejme, schádzal veľmi zriedkavo, len vtedy, keď by o to požiadal určitý počet jeho členov, a len v súvislosti so záležitosťami, ktoré si vyžadujú konsenzus. Toto riešenie by navyše umožnilo, že by sa Komisia nemusela tak zložito zostavovať podľa národnostného kľúča a Európska rada tak zložito počítať svoje hlasy. Priznám sa, že pre mňa osobne by bolo dôležitejšie, aby komisári boli skutočne najlepšími odborníkmi vo svojom odbore, než aby to boli za každú cenu moji súkmeňovci alebo dokonca stranícki kolegovia. Európska rada je dnes zvláštnou kombináciou výkonnej a zastupiteľskej moci. Malo by sa ujasniť aj jej postavenie. Myslím, že by sa malo blížiť špecifickému postaveniu hlavy štátu v parlamentnej demokracii, išlo by o akúsi poloskrytú a polozjavnú kolektívnu hlavu združenia štátov, ktorej viditeľným a pre všetkých zrozumiteľným predstaviteľom by však bol jedinec, totiž prezident, s ktorého existenciou počíta už Lisabonská zmluva a ktorý je veľmi dôležitý: všimnime si, že tam, kde sa objavuje nejaké kolektívne vedenie štátu, hrozí zvyčajne jeho rozpad. Netvrdím, že to môže byť aj prípad nadnárodného spoločenstva, ale cítim, že kdesi najvyššie by mala byť jedna jediná ľudská tvár, ktorá by celú tú komplikovanú mašinériu reprezentovala a vďaka ktorej by sa tomu všetkému dalo lepšie rozumieť. Už viackrát som povedal, že by som považoval za skvelé, keby raz v budúcnosti existovala tenká, zrozumiteľná a čitateľná Európska ústava, ktorej by rozumeli aj deti v škole, a všetko ostatné – čo dnes tvorí už tisíce strán – by boli iba jej prílohy. Organickou súčasťou či priamo prvou časťou takej ústavy by, samozrejme, musela byť Charta základných práv ako text, ktorý formuluje hodnoty či ideály, na ktorých je Únia založená, s ktorými sa snaží byť v súlade a ktoré má pri svojich rozhodnutiach na mysli. Dámy a páni, dovoľte mi poslednú poznámku, ktorou sa trochu vrátim k tomu, čím som začal. Pri pohľade z diaľky sa Európska únia javí ako vysoko technokratický orgán, ktorý sa zaoberá iba ekonomikou a peniazmi. Večné dohady o rozpočte, kvótach, clách, daniach, obchodných nariadeniach a rôznych ďalších nariadeniach sú asi potrebné a vôbec nimi nepohŕdam. Dokonca si myslím, že aj tie povestné odporúčania či normy týkajúce sa varenia guláša – tento obvyklý dôvod na euroskeptický posmech – sa myslia skôr ako ochrana čohosi českého či maďarského než ako útok na dotyčný členský štát a jeho identitu. Napriek tomu si ale myslím, že Únia by mala klásť stále silnejší a viditeľnejší dôraz na to, čo je skutočne najdôležitejšie: na svoje duchovné a hodnotové základy. Únia predstavuje bezprecedentný pokus vybudovať veľké a originálne nadnárodné spoločenstvo na základe úcty k ľudským hodnotám a ľudskej dôstojnosti, na základe skutočnej a nielen zdanlivej či formálnej demokracie a na dôvere v zdravý rozum, slušnosť, schopnosť rovnoprávneho dialógu v rámci tohto spoločenstva aj s kýmkoľvek iným. Samozrejme, zakladá sa aj na úcte k jednotlivým národom, ich tradíciám a úspechom, ku krajinám, ktoré obývajú, k ich domovom a krajine, v ktorej majú tieto svoje domovy. A, samozrejme, aj na rešpektovaní ľudských práv a na ľudskej solidarite. Bohaté európske duchovné a kultúrne dejiny – založené na kombinácii antických, židovských, kresťanských, islamských a neskôr renesančných a osvietenských prvkov – sformovali súbor nespochybniteľných hodnôt, ku ktorým sa síce Európska únia verbálne hlási, ale ktoré často chápe len ako pekný obal toho, na čom skutočne záleží. Nie sú ale na prvom mieste práve tieto hodnoty a nie sú to naopak ony, ktoré udávajú smer všetkému ostatnému? Na taký prekvapivo rýchly pád železnej opony nebol – a ani nemohol byť – nikto z nás úplne pripravený. Bolo by to proti prírode. Preto nastala fáza určitých rozpakov, skúmania rôznych alternatív, neistoty. Nakoniec NATO urobilo odvážny krok a rozšírilo sa o nových členov, čím im zaručilo bezpečnosť a umožnilo im sústrediť sa na prípravu vstupu do Európskej únie. Neskôr sa Únia naozaj začala otvárať novým demokraciám strednej a východnej Európy. S týmito krajinami má z času na čas rôzne problémy. To je celkom pochopiteľné. Demokratickú politickú kultúru nemožno vytvoriť alebo obnoviť zo dňa na deň. Trvá to dlho a treba pritom riešiť množstvo nečakaných problémov. Komunizmus vládol prvý a dúfajme, že aj posledný raz v moderných dejinách, a po prvýkrát sme sa stretli aj s fenoménom postkomunizmu. Museli sme sa vyrovnať s následkami dlhodobej vlády strachu a s nebezpečenstvom súvisiacim s historicky bezprecedentným prerozdeľovaním vlastníctva. Prekážok bolo a stále je veľa a skúsenosti s takouto situáciou sa ešte len rodia. Neobhajujem tu nič revolučné, prevratné ani radikálne. Prihováram sa iba za hlbšiu reflexiu samotných východísk európskeho zjednocovania, za dôraznejšie kultivovanie nášho európanstva, za artikulovaný vzťah k mravnému poriadku, ktorý presahuje svet našich okamžitých výhod, či svet, ktorý nikam nesmeruje a ktorého prosperitu určujú len kvantitatívne ukazovatele. Európa nie je rozdelená už dvadsať rokov. Pevne verím, že sa už nikdy nenechá rozdeliť, ale že bude, naopak, priestorom a iniciátorom stále hlbšej solidarity a spolupráce. Keby len Schillerova Óda na radosť pre nás a našich potomkov nebola len básňou oslavujúcou priateľstvo medzi ľuďmi a prerastala by v sugestívny znak nášho spoločného úsilia o ľudskejší svet. No jednako si myslím, že Západ urobil správnu vec. Akákoľvek iná alternatíva by znamenala omnoho viac problémov a bola by drahšia nielen pre Západ, ale pre všetkých. Nielenže sme mohli byť svedkami nebezpečného rozvinutia nového boja o sféry vplyvu alebo priamu nadvládu jedných nad druhými, ale štáty, ktoré by zostali pred bránami Západu, by sa s najväčšou pravdepodobnosťou stali pôsobiskom rôznych nacionalistov a populistov, ako aj ich ozbrojených milícií, a možno aj priestorom nebezpečných lokálnych konfliktov – o to nebezpečnejších, že po druhej svetovej vojne sa zo známych dôvodov nikdy nekonala skutočná mierová konferencia, ktorá by záväzne, presne a natrvalo upravila povojnové pomery v Európe. Myslím si, že mnohí, ktorí donedávna mávali zástavami s kladivom a kosákom, by sa dokázali veľmi rýchlo chopiť nacionalistickej zástavy. Kam taká cesta vedie, sme mohli vidieť v bývalej Juhoslávii. Démoni však, ako vieme, prebúdzajú ďalších démonov. Nikto teda nevie, či by nákaza nepreskočila aj do západnej časti Európy. Žijeme v dobe, kedy vďaka globalizácii akýkoľvek miestny konflikt môže ľahko prerásť v konflikt svetový. Zvolený postup bol teda historicky najprirodzenejší a prakticky najvýhodnejší. Navyše to bol postup, ktorý sa mohol chápať aj ako výraz spoločnej zodpovednosti za nedávny vývoj, ku ktorého počiatkom patrila aj krátkozraká politika ústupkov demokratického sveta. Zhrniem to tým, že poviem, že nemalé problémy, ktoré dnes EÚ s nami má, stojí za to vziať si na plecia, pretože akákoľvek alternatíva vývoja by zjavne bola podstatne horšia a nebezpečnejšia. V tejto súvislosti možno Európu žiadať jedine o trpezlivosť a pochopenie. Otázkou však, samozrejme, je, čo môžeme Európe ponúknuť my. Už dlho si myslím, že po tom, čo sme v dobe totalitného systému podstúpili, by sme mali – alebo sme priam povinní – túto skúsenosť presvedčivo vysvetliť ostatným a všetko, čo z nej vyplýva, pretvoriť do konkrétnych podnetov. Nie je to ľahké a nie som si istý, či sa nám to doteraz darilo. Totalitné alebo autoritatívne spôsoby vlády často začínajú veľmi nenápadne a majú veľmi rafinované spôsoby ovládania spoločnosti. Až teraz, s odstupom času, si mnohí z nás uvedomujú, ako dômyselne sme niekedy boli zapletení do totalitných sietí. Toto všetko nás zaväzuje k zvláštnej obozretnosti. To by mal byť náš príspevok k záruke, že to, čo sme prežili, sa už nikdy nemôže zopakovať. Čo si to vyžaduje? Predovšetkým jasnú a jednoznačnú solidaritu so všetkými, ktorí dnes kdekoľvek na svete čelia totalitnému či autoritatívnemu režimu. Tejto solidarite by nemali brániť žiadne hospodárske alebo iné zvláštne záujmy. Dokonca aj malý, nenápadný a dobre mienený kompromis môže mať osudné následky – hoci aj nepriamo a po dlhšom čase. Zlu nemožno ustupovať, pretože už zo svojej podstaty každý ústupok využije vo svoj prospech. Okrem toho, s politikou ústupkov už má Európa zlé skúsenosti. Slobodomyseľným ľuďom či nahlas prehovárajúcim svedkom pomerov v Severnej Kórei, Mjanmarsku, Iráne, Tibete, Bielorusku, na Kube alebo kdekoľvek inde môže naša podpora pomôcť viac, než si myslíme. A pomôže aj nám. Pomôže nám vytvárať lepší svet a byť viac samými sebou, inými slovami lepšie napĺňať konkrétnym obsahom hodnoty, ku ktorým sa vo všeobecnosti hlásime. Európsky parlament udelil nedávno Sacharovovu cenu ruskej organizácii Memorial, ktorá monitoruje dodržiavanie ľudských práv v Rusku. Myslím, že to bol dôležitý čin. Spomínam si, aký význam to kedysi malo v našej krajine, keď nás – opozíciu – proti vôli vlády pozval počas štátnej návštevy francúzsky prezident na pracovné raňajky. Ide o veci len zdanlivo povrchné. V totalitných pomeroch to tak jednoducho býva, že jedny raňajky alebo potlačená študentská demonštrácia môžu dať za určitých okolností do pohybu dejiny."@sk19 ". Gospod predsednik, gospe in gospodje, rad bi se vam zahvalil za povabilo in za priložnost, da povem nekaj besed v teh dnevih, ki zaznamujejo dvajseto obletnico dramatičnega odpiranja zaprtih meja, rezanja bodeče žice in podiranja zidov med evropskimi narodi ter, v primeru Nemčije, zidu, ki je na dvoje delil en in isti narod. To je bil konec dvopolne delitve, ne samo Evrope, ampak v precejšnji meri tudi vsega sveta. Tisti trenutek je bil zgodovinsko tako pomemben, da je veliko ljudi trdno verjelo, da lahko svet odtlej samo napreduje. Identiteta vsakega človeka, razen tistega, kar smo na svet prinesli kot edinstveni posamezniki, je sestavljena iz več plasti, ki jih lahko poimenujemo kolektivna identiteta. Vsak od nas v večji ali manjši meri goji občutek pripadnosti družini, skupnosti, regiji, podjetju, cerkvi, družbi ali politični stranki, narodu, civiliziranemu svetu in nazadnje prebivalstvu tega planeta. Vse to nam kaže, da imamo več vrst domov, naj si bodo geografski, ideološki, jezikovni, etnični ali kateri koli drugi, in da sami družno ustvarjamo te domove. Naše različne vrste domoljubja, naši cilji, podobnosti, nagibi, ponos, lastnosti, tradicije, običaji, navade in posebnosti tudi odigrajo svojo vlogo. Skratka, svet je mozaik, človeštvo je mozaik in vsak od nas je mozaik. Kolektivna suverenost kajpada izvira iz tega občutka kolektivne pripadnosti. Seveda imamo določeno mero suverenosti na vseh ravneh identitete, vendar pa na nobeni nimamo in ne moremo imeti popolne suverenosti. Obstaja pogoj: te suverenosti se morajo dopolnjevati in si, če je le mogoče, ne smejo nasprotovati. Prepričan sem, da ste že uganili, da to temo načenjam zato, ker se razprave o evropski ustavi in Lizbonski pogodbi v glavnem sukajo okrog vprašanja, kakšen odnos bi morali vzpostaviti med nacionalno suverenostjo in evropsko suverenostjo. Odgovor je jasen: dopolnjevati se morata. Če se čutim Evropejca, to še ne pomeni, da sem prenehal biti Čeh. Dejansko je ravno obratno: ker sem Čeh, sem tudi Evropejec. Rad rečem, čeprav zveni nekoliko poetično, da je Evropa domovina naših domovin. Hkrati pa sem prepričan, da se bo v prihodnje tudi evropska suverenost postopoma okrepila. Ne vem sicer, koliko hitro ali počasi, in ne vem, kakšne zgode in nezgode bomo doživeli na tej poti, vem pa, da se mora proces združevanja nadaljevati. Konec koncev je to v ključnem in celo bivanjskem interesu ne samo Evropejcev, ampak vseh. Razlogi za to so jasni: živimo v prostoru enotne svetovne globalizacije, kjer lahko lastnik ribiškega podjetja iz Grenlandije živi na Tajvanu in ima v lasti tudi delež v brazilski banki, ali pa lahko lastnik češkega rudnika svoje podjetje prek računalnika upravlja z Islandije. V takšnem prostoru bodo različne nadnacionalne, naddržavne ali celinske skupnosti igrale vse pomembnejšo vlogo. To ne pomeni in tudi ne bo pomenilo konca nacionalne države; gre za to, da se nacionalne države združujejo v skupine in se bodo še naprej združevale ter sodelovale na različnih področjih. Že tehnični in gospodarski razvoj to absolutno zahtevata. Po drugi strani pa lahko v času, ko svetu vse bolj preti poenotenje, ustave različnih manjših skupnosti držav in narodov, ki so si tako ali drugače blizu, odigrajo ključno vlogo in učinkoviteje zaščitijo nacionalne ali regionalne identitete. S postopnim in miroljubnim združevanjem držav v skupine se bo seveda krepilo tudi miroljubno sožitje. Ali ni bila večina vojn v zadnjih stoletjih med nacionalnimi državami? Kako bi lahko bolje ukrotili različne nacionalistične demone, če ne s praktičnim sodelovanjem med narodi? Spoštovanje načela večplastne suverenosti pa je seveda možno le z močno civilno in politično podporo. Opazil sem, da v moji domovini in verjetno tudi v veliko drugih državah ljudje pogosto uporabljajo besedi „mi“ – v našem primeru so to Čehi – in „oni“, s čimer mislijo na tiste pokvarjene tujce iz Bruslja. Ali nismo tudi sami v Bruslju? Ta delitev na poštene „nas“ in pokvarjene „njih“, ki nam želijo za vsako ceno škodovati, preprosto kaže, kako slabo je razumljeno pravo načelo združevanja. Tudi to je treba potrpežljivo odpraviti. Smo na isti ladji in ta ladja pluje v pravo smer. Še naprej bo plula v pravo smer, če bodo vsi potniki čutili skupno odgovornost in ne bodo le igrali lastnih igric v svoj prid. V novoustanovljeni skupnosti svoje pomembnosti ali edinstvenosti ne gradimo tako, da na vse grlo razglašamo nejasno opredeljene nacionalne interese, s čimer le prikrivamo pomanjkanje notranjega zaupanja, ampak tako, da odločno stopamo po poti sožitja in sodelovanja v skupnih prizadevanjih. Že stoletja je Evropa središče civilizacije na našem planetu in tako se je tudi sama ves čas videla, čeprav to ni bilo vedno prav. Čutila se je upravičena, da svojo kulturo, religijo in iznajdbe širi po vsem svetu, ne glede na to, ali jih sploh kdo želi imeti. Širjenje teh vrednot je pogosto spremljalo nasilje. Lahko bi tudi rekli, da vsa sodobna civilizacija – ne samo tisti elementi, ki jih svet označuje kot izjemne, ampak tudi sedanja kratkovidnost – izvira iz Evrope. Evropa bi se morala iz vsega tega nekaj naučiti in svojo vlogo ponovno opredeliti. To pa pomeni, da ne bo več prisiljevala ostalega sveta k ničemur, ampak ga bo skušala samo navdihovati. Ponudila bo zgled, na katerem se drugi lahko nekaj naučijo, ne da bi kar koli storili. Težko bi našli regijo na Zemlji, na kateri živi toliko narodnosti ali etničnih skupin v različnih državah, toliko manjšin in manjšin v manjšinah. V zadnjih desetletjih pa je Evropa vseeno uspela ustvariti, lahko bi rekli, najkoherentnejšo nadnacionalno skupino, ki jo je mogoče videti na vsem svetu. Najpomembnejše pa je to, da skupina ni nastala kot posledica nasilja močnejšega proti šibkejšemu, kot se je vedno dogajalo v preteklosti. Ravno nasprotno, nastala je na podlagi praktičnih sporazumov. Združevanje se je torej z bojišča preselilo v sejno dvorano. Če nič drugega lahko že to predstavlja velik izziv preostalemu svetu. Omenil sem vedno večji pomen nadnacionalnih struktur v današnjem svetu. Menim, da bi bila najboljša politična ureditev v naslednjih desetletjih neke vrste ustvarjalno partnersko sodelovanje med velikimi nadnacionalnimi ali celinskimi subjekti, ki bi temeljilo na točno določenih minimalnih socialnih standardih – ti bi morali biti moralni, ne politični. Če želimo, da so odnosi smiselni, jih moramo seveda graditi na dveh temeljnih načelih: popolna enakopravnost in čim večja odprtost. Odnos ni partnerski, če si nekdo iz praktičnih razlogov, kot je strah pred prekinitvijo dobave nafte ali zemeljskega plina, natakne plašnice na oči in preprosto pozabi na umore svobodomiselnih novinarjev ali podobne zločine, o katerih bi v drugačnih okoliščinah želel govoriti. Takšen odnos temelji na sprenevedanju. Resnični partnerji morajo govoriti drug z drugim o vsem, kar jih teži, ali z drugimi besedami, o resnici, kakršna je, prav tako pa morajo znati resnici tudi prisluhniti. Evropsko združevanje, zaradi katerega večji del naše celine že tako dolgo živi v miru, je dejansko edinstven poskus demokratične zveze držav. Ni in tudi ne bo takoj postala popolna konfederacija držav ali celo tradicionalna konfederacija. Gre preprosto za nekaj novega. Ko bi le ta poskus lahko drugim služil za zgled! A to ni najbolj bistveno. Gre za moje prepričanje, da ima Evropska unija priložnost, da navdihne preostali svet z nečim globljim od modela sodelovanja med narodi. S tem mislim na priložnost, da se poskuša odkupiti za vse sporne načine, s katerimi je Evropa zaznamovala sodobno civilizacijo ali vplivala na njen značaj. Gre za gibanje, ki se je morda počasi že začelo odvijati. To pa se ni zgodilo. Zgodovina se seveda ni končala. Zato je toliko bolj pomembno, da te obletnice ne sprejmemo le kot poziv k razmisleku o preteklosti, ampak predvsem kot poziv k razmisleku o prihodnosti. K temu pozivu bi želel prispevati pet svojih pogledov na temo evropskega združevanja. V mislih imam opustitev kulta dobička za vsako ceno, ki ne upošteva dolgoročne in nepopravljive posledice, opustitev kulta kvantitativne in vedno večje rasti, opustitev stremljenja k doseganju in preseganju Amerike ali Kitajske ali kogar koli drugega ter opustitev nevarne in nenačrtne kolonizacije in brezobzirnega ropanja naše Zemlje, brez obzira za okolje ali dobrobit naših zanamcev. Govorim tudi o pametnem varčevanju z energijo, kjer se uspeh države ne meri z rastjo porabe, ampak ravno obratno, z zmanjšanjem porabe. Seveda je vse to mogoče samo ob predpostavki, da se bo sprememba začela že v duši sodobnega Evropejca. Glede na najnovejša kozmološka odkritja bi moral biti nekoliko ponižnejši, moral bi razmišljati o tem, kaj se bo zgodilo, ko umre, in se v samoti prikloniti skrivnosti vesolja; skratka, še enkrat bi moral razmisliti o večnosti in neskončnosti, kot je to storil v zgodnjem obdobju evropskega razvoja. Resno bi se morali zamisliti nad tem, da tistega, kar storimo, ne moremo več popraviti, da se vse nekje zabeleži – pa četudi v obliki potujoče svetlobe – in da nič ni za vedno oproščeno. Naj se vrnem k Evropi kot partnerici drugim državam; znano je, da je bila večina vojn v zgodovini človeštva zaradi mej oziroma zaradi ozemlja. Iz tega se lahko naučimo pomembno lekcijo, da morajo ne le nacionalne države, ampak tudi nadnacionalne skupnosti vedno vedeti, kje natančno se začnejo in kje se končajo. Nejasne ali sporne meje so pogosto viri katastrof. Tudi Evropska unija bi se morala tega zavedati in dobro poznati svoje zunanje meje. Če želi podreti neko mejo, mora najprej vedeti, kje poteka. S tem bi sprejela zamisel o svoji geografski istovetnosti na širši, torej planetarni ravni. Tudi na ta način bi lahko pomembno in konkretno pripomogla k miru med ljudstvi in narodi našega planeta, k čemur vsi stremimo. Tema skupne suverenosti se v evropskih razpravah pojavlja največkrat v zvezi z institucionalnimi ureditvami v Uniji. Pohvalil bi Unijo, da v zadnjih letih toliko svoje energije posveča tej zadevi in da je dosegla toliko uspehov. Prav zaradi tega si na tem področju upam gledati dlje v prihodnost. Parlament, katerega poslanci ste, je neposredno izvoljen in prizadevanja gredo v tej smeri, da bi število predstavnikov iz različnih držav ustrezalo velikosti teh držav. Menim, da bi Evropski parlament kot edino telo, ki ga neposredno volijo vsi Evropejci, moral imeti več pooblastil, kot jih ima danes. Sprejemanje zakonov bi se moralo v skladu s tem konkretneje preseliti od izvršne na zakonodajno oblast. Evropski parlament ne sme dajati vtisa, da je le potraten okrasek Unije. Menim, da bi se lahko ob Parlamentu izoblikovalo še eno, manjše telo, njegovi člani pa bi bili iz vrst nacionalnih parlamentov, ki bi te člane tudi volili, vse države pa bi imele enako število članov. Na ta ali drug podoben način bi lahko z eno potezo rešili dve vprašanji. Prvič, odpravili bi občutek, ki se pojavlja v različnih nacionalnih parlamentih, in sicer občutek izključenosti iz evropskega odločanja. Drugič, vzpostavili bi vsaj en organ Unije, ki zagotavlja absolutno enakost vseh držav članic. Takšno telo bi se srečevalo samo občasno, ko bi to zahtevalo določeno število članov, in samo v zvezi z vprašanji, za katera je potrebno soglasje. Takšna rešitev bi tudi poenostavila imenovanje v Komisijo, ki sedaj poteka po zapletenem nacionalnem ključu, Evropski svet pa ne bi imel več tako kompliciranega sistema štetja glasov. Osebno bi raje imel komisarje, ki so resnično vodilni strokovnjaki na svojem področju, kot za vsako ceno svoje sodržavljane ali strankarske kolege. Evropski svet je sedaj čudna kombinacija izvršilne in predstavniške oblasti. Tudi njegovo funkcijo bi bilo treba razjasniti. Menim, da bi moral delovati podobno kot predsednik države v parlamentarni demokraciji in bi moral biti sestavljen kot neko kolektivno vodstvo konfederacij držav, ki v določeni meri deluje nejavno, v določeni pa javno, vidni predstavnik pa bi bil, jasno, posameznik, recimo predsednik, katerega funkcijo Lizbonska pogodba že predvideva in ki je zelo pomembna oseba, saj je treba upoštevati, da pojav kolektivnega vodstva držav običajno naznanja razpad držav. Ne pravim, da se to lahko zgodi v primeru nadnacionalne skupnosti, vseeno pa sem mnenja, da bi morali imeti na vrhu enega samega človeka, ki bi predstavljal vso to zapleteno mašinerijo in zagotavljal, da jo vsi bolje razumemo. Že večkrat sem povedal, da se mi zdi odlična zamisel, da bi nekoč v prihodnje imeli tanko, razumljivo in berljivo Evropsko ustavo, ki bi jo lahko razumeli tudi šolarji, in da bi bile vse ostale strani, ki gredo sedaj že v tisoče, le njene priloge. Listina o temeljnih pravicah kot besedilo, ki opredeljuje vrednote ali ideale, na katerih temelji Unija, ki ji sledi in jo upošteva pri sprejemanju odločitev, bi bila seveda neločljivi del ali kar prvo poglavje takšne ustave. Gospe in gospodje, naj podam še zadnji komentar, ki me bo na nek način pripeljal na začetek mojega govora. Od daleč je Evropska unija videti kot visoko tehnokratski organ, ki se ukvarja le z ekonomijo in denarjem. Nenehna barantanja glede proračuna, kvot, carin, davkov, poslovnih in različnih drugih predpisov so morda potrebna in jih nikakor ne obsojam. Menim celo, da so tudi že slavna priporočila ali standardi za pripravo golaža – ki so pogost primer norčevanja evroskeptikov – mišljeni bolj kot zaščita nečesa, kar je češko ali madžarsko, in ne ogrožanje države članice in njene identitete. Ne glede na to menim, da bi morala Unija dati večji in vidnejši poudarek tistemu, kar je v resnici najpomembnejše – svojim duhovnim in vrednostnim temeljem. Unija je kot prva v zgodovini poskusila zgraditi veliko in nadnacionalno skupnost na osnovi spoštovanja človekovih svoboščin in dostojanstva, na temelju resnične, ne le navidezne ali formalne demokracije in na veri v zdrav razum, dostojnost in sposobnost enakovrednega dialoga znotraj skupnosti in s komer koli drugim. Seveda temelji tudi na spoštovanju posameznih narodov, njihovih tradicij, dosežkov, ozemelj, domov in pokrajin, kjer stojijo ti domovi. In seveda tudi na spoštovanju človekovih pravic in medsebojne solidarnosti. Bogata duhovna in kulturna zgodovina Evrope – kot splet klasičnih, judovskih, krščanskih, islamskih ter pozneje tudi renesančnih in razsvetljenskih prvin – je ustvarila skupek neovrgljivih vrednot, ki jih je Evropska unija resda ustno potrdila, vendar pa jih pogosto dojema le kot privlačen ovitek stvari, ki so resnično pomembne. Ali niso ravno te vrednote najpomembnejše in ali ne – nasprotno – ravno te vrednote usmerjajo vse ostalo? Nihče od nas ni bil popolnoma pripravljen na presenetljivo hiter padec železne zavese, a kako bi tudi bili. To bi bilo nenaravno. Zato je sledilo obdobje, ko so se porajale dileme, preverjali smo različne možnosti in se soočali z negotovostjo. Nazadnje je zveza NATO pogumno sprejela nove članice in jim tako ponudila varnost in možnost, da se posvetijo pripravam za pridružitev Evropski uniji. Unija je zatem na stežaj odprla svoja vrata novim demokracijam srednje in vzhodne Evrope. Od časa do časa pa ima s temi državami težave. To je dokaj razumljivo. Demokratična politična kultura ne more nastati ali oživiti v nekaj dneh. Potrebuje čas, nenehno pa se pojavljajo tudi nepričakovani problemi, ki jih je treba reševati sproti. V tem sodobnem zgodovinskem obdobju je bila oblast prvič in, upajmo, tudi zadnjič v rokah komunizma, zato smo bili prvi, ki smo se soočili s pojavom pokomunističnega obdobja. Odpravljati smo morali posledice dolgoletnega režima strahu in se soočati z vsemi tveganji, ki jih je prinašala prerazdelitev premoženja, kakršni v zgodovini še nismo bili priča. Bilo je veliko ovir in še danes so tu, naše izkušnje s takšnimi razmerami pa so še vedno začetniške. Ne zagovarjam ničesar revolucionarnega, prelomnega ali radikalnega. Svetujem samo, da globlje razmislimo o pravem temelju evropskega združevanja, da odločneje gojimo svojo evropskost in se jasno sklicujemo na etiko, ki presega svet trenutnih koristi, svet, ki ne vodi nikamor in napredek ocenjuje samo s količinskimi kazalniki. Že dvajset let je minilo, odkar se je razpoka Evrope zacelila. Trdno sem prepričan, da si naša celina ne bo nikoli več dovolila biti razklana in da bo, ravno nasprotno, postala prostor in tudi vir vedno večje solidarnosti in sodelovanja. Ko bi le Schillerjeva Oda radosti tako nam kot našim zanamcem pomenila več kot le pesem, ki slavi prijateljstvo med narodi, in postala evokativen simbol naših skupnih prizadevanj k humanejšemu svetu. Vseeno pa sem prepričan, da je Zahod storil prav. Vsakršna druga možnost bi prinesla veliko več problemov in večje stroške, ne samo za Zahod, ampak dejansko za vse nas. Ne bi prišlo samo do nevarnega pojava ponovnega boja za vpliv ali do neposredne nadvlade ene strani nad drugo, ampak bi države, ki bi ostale izolirane od Zahoda, po vsej verjetnosti postale igrišče za različne nacionaliste in populiste ter njihove oborožene milice in po možnosti tudi območje nevarnih lokalnih konfliktov, še toliko nevarnejših, ker iz dobro znanih razlogov drugi svetovni vojni ni sledila prava mirovna konferenca, ki bi na zavezujoč, eksakten in trajen način vzpostavila evropske povojne odnose. Menim, da bi veliko ljudi, ki so še do nedavnega vihteli zastave s srpom in kladivom, hitro v roke vzeli nacionalno zastavo. Kam to pelje, smo videli v nekdanji Jugoslaviji. Vsi dobro vemo, da demoni vedno obudijo druge demone. Zato nihče ne more reči, ali bi se okužba razširila še na zahodni del Evrope. Živimo v obdobju, ko lahko vsak lokalni konflikt zaradi globalizacije hitro prerase v svetovni konflikt. Pristop, ki smo ga izbrali, je bil torej najnaravnejši z zgodovinskega vidika in najprimernejši s praktičnega vidika. Poleg tega bi lahko ta pristop tolmačili kot izraz skupne odgovornosti za zgodovinsko dogajanje, katerega zametki so bili deloma tudi v kratkoročni politiki demokratičnega sveta, ki je težila k spravljivosti. Vse to bi strnil v misel, da je težave, ki jih ima EU danes z nami, vredno prebroditi, kajti kateri koli drug razvoj dogodkov bi bil nedvomno slabši in precej nevarnejši. V teh okoliščinah lahko Evropo prosimo le za potrpljenje in razumevanje. Seveda se pojavi vprašanje, kaj lahko Evropi ponudimo. Dolgo sem verjel, da bi morali po obdobju totalitarizma – kajti zanj smo neposredno odgovorni – to svojo izkušnjo prepričljivo razložiti drugim ter vse, kar je posledica te izkušnje, spremeniti v konkretne pobude. To pa ni lahko in nisem prepričan, da smo že prišli do te točke. Totalitarne ali avtoritarne vladavine imajo pogosto zelo neopazne začetke in zelo prefinjene načine družbenega nadzora. Šele sedaj, ko je minilo toliko časa, se mnogi zavedamo, kako premeteno so nas ujeli v mrežo totalitarizma. Zaradi tega smo še posebej previdni. Na ta način bi morali zagotoviti, da se naše izkušnje nikoli več ne ponovijo. Kaj potrebujemo? Predvsem jasno in resnično solidarnost z vsemi tistimi, ki se danes soočajo s totalitarnimi ali avtoritarnimi režimi, ne glede na to, v katerem delu sveta živijo. Te solidarnosti ne smejo ovirati kakršni koli gospodarski ali drugi posebni interesi. Tudi majhni, neopazni in dobronamerni kompromisi lahko povzročijo usodne posledice, pa čeprav le posredno in z zamikom. Zlu ni dobro popuščati, kajti v naravi zla je, da vsako popuščanje obrne v svojo korist. Poleg tega ima Evropa svojo lastno neprijetno izkušnjo s političnim popuščanjem. Naša podpora je lahko svobodomiselnim ljudem ali neposrednim pričam razmer v Severni Koreji, Burmi, Iranu, Tibetu, Belorusiji, na Kubi ali kjer koli drugod v večjo pomoč, kot si morda predstavljamo. S tem pa bomo pomagali tudi sebi. Pomagali si bomo zgraditi boljši svet in prijazneje ravnati drug z drugim ali, povedano drugače, bolj zvesto bomo sledili bistvu vrednot, h katerim se zavezujemo kot skupnost. Pred kratkim je Evropski parlament podelil nagrado Saharov Memorialu, ruski organizaciji, ki spremlja spoštovanje človekovih pravic v Rusiji. Menim, da je bilo to dejanje pomembno. Spomnim se, kako zelo pomembno je bilo v moji domovini povabilo francoskega predsednika, ki nas je –pripadnike opozicije – med svojim državnim obiskom povabil na delovni zajtrk, čeprav je s tem nasprotoval tedanji vladi. Te stvari so le na videz površinske. V totalitarnem režimu enostavno velja, da lahko že en zajtrk ali ena zatrta študentska demonstracija v pravih okoliščinah povzroči zgodovinski zasuk."@sl20 ". Herr talman, mina damer och herrar! Tack för att ni bjudit in mig och för att jag får möjlighet att tala till er, när det i dagarna är 20 år sedan dramatiken då de stängda gränserna öppnades, taggtråden klipptes upp och murarna som skilde Europas nationer åt revs. I Tyskland delade muren ett och samma land. Detta betydde slutet för blockuppdelningen av inte bara Europa, utan till stor del hela världen. Det var en så historisk stund att den fick många att tro att inget ont kunde inträffa i världen i framtiden. Varje människas identitet skapas dels av de medfödda egenskaper som gör oss till unika personer, och dels på flera nivåer av något vi kan kalla för vår kollektiva identitet. Var och en av oss skapar i olika hög grad sin egen känsla av samhörighet med familjen, lokalsamhället, regionen, företaget, kyrkan, samhället, de politiska partierna, nationen, den civiliserade världen och, till syvende och sist, med alla människor på vår planet. Allt detta visar att vi har olika former av hem, oavsett om dessa definieras geografiskt, ideologiskt, språkligt, etniskt eller på något annat sätt. Dessa hem skapar vi själva tillsammans. Här spelar också vår patriotism i olika former in – mål, samhörighetskänslor, läggning, stolthet, egenskaper, traditioner, seder, vanor och särdrag. Världen är kort sagt ett lapptäcke, liksom hela mänskligheten och var och en av oss. Ur denna känsla av kollektiv samhörighet växer kollektiv suveränitet fram på ett naturligt sätt. Vi har viss suveränitet på varje identitetsnivå, men aldrig hundraprocentig suveränitet, vilket ju också är ouppnåeligt. En princip finns det: att dessa olika former av suveränitet ska komplettera och helst inte stå i strid med varandra. Ni förstår säkert att jag tar upp denna fråga nu eftersom diskussionerna om den europeiska konstitutionen och om Lissabonfördraget till stor del handlar om relationen mellan nationell och europeisk suveränitet. Svaret är givet: De två ska komplettera varandra. Bara för att jag känner mig som europé upphör jag inte att vara tjeck. Tvärtom, faktiskt: Som tjeck är jag samtidigt europé. Lite poetiskt brukar jag uttrycka det som att Europa är våra fosterländers fosterland. Jag är samtidigt övertygad om att vi får se en allt starkare europeisk suveränitet i framtiden. Jag vet inte hur snabbt eller långsamt det går, och jag vet inte hur vindlande färdvägen blir, men jag vet att integrationsprocessen måste fortsätta. Den är ju, när allt kommer omkring, en av de viktigaste, för att inte säga livsavgörande, frågorna inte bara för européerna, utan för alla människor. Skälet är uppenbart. Vi lever i dag i en enda global civilisation. Ägaren till ett grönländskt fiskeri kan vara bosatt i Taiwan och samtidigt vara delägare i en brasiliansk bank, eller äga en tjeckisk gruva, och driva hela verksamheten från sin dator på Island. På en sådan spelplan kommer olika övernationella, överstatliga och kontinentala gemenskaper att spela en allt viktigare roll. Det betyder inte slutet för nationalstaten, vare sig nu eller i framtiden. Men nationalstaterna sluter sig samman. Det kommer de att fortsätta med, för att kunna handla gemensamt på många områden. Redan den tekniska och ekonomiska utvecklingen gör detta helt nödvändigt. Men samtidigt som detta hotfulla enande rycker allt närmare i hela världen kan konstitutionerna i olika mindre gemenskaper mellan stater som på olika sätt står nära varandra vara ett viktigt sätt att ge nationella eller regionala identiteter ett bättre skydd. När stater steg för steg fredligt sluter sig samman gagnar detta naturligtvis också den fredliga samexistensen. Har inte flertalet av de gångna seklernas krig utkämpats mellan nationalstater? Finns det något bättre sätt att jaga bort nationalismens alla spöken än praktiskt samarbete mellan nationer? Principen om suveränitet på flera nivåer är förstås bara godtagbar om den har stöd bland invånare och politiker. Jag märker i mitt land att människorna – i mitt fall alltså tjeckerna, men så är det kanske även i många andra länder – ofta talar om ”vi” och ”de”. Med ”de” åsyftas de ondskefulla utlänningarna där borta i Bryssel. Men finns inte vi själva också i Bryssel? När vi delar upp världen i ett ”vi”, som självfallet utgörs av idel goda människor, och ett ”de”, som utgörs av människor som av någon anledning är ondskefulla och till varje pris vill skada oss, så visar det bara hur lite vi har förstått själva integrationsprincipens innebörd. Även detta behöver vi tålmodigt ta itu med. Vi sitter alla i samma båt, och fartyget håller rätt kurs. Det kommer att fortsätta hålla rätt kurs om alla passagerare känner sitt gemensamma ansvar och inte bara manövrerar för egen vinnings skull. Vi kan inte etablera vår styrkeposition eller särart i en ny gemenskap genom att högljutt hävda egna, vagt definierade nationella intressen för att dölja vår osäkerhet. Vi behöver i stället målmedvetet verka för att komma överens och arbeta hand i hand med alla andra. Europa har i århundraden varit hjärtat i vår planets civilisation, och har definitivt haft den synen på sig självt även när det saknades fog för det. Europa ansåg sig därför ha rätt att exportera sin kultur, sin religion och sina uppfinningar till hela världen, vare sig detta efterfrågades eller ej. Exporten av dessa värden åtföljdes ofta av våld. Man kan till och med hävda att hela den moderna civilisationen har sina rötter i Europa – inte bara de värden som är omistliga för världen, utan också den kortsynthet som är så vanlig i dag. Europa bör dra lärdom av detta och axla sin mantel på ett nytt sätt, som innebär att Europa slutar att tvinga på världen något, utan enbart söker vara en inspiratör. Europa blir blott en förebild, vars idéer andra gärna får låna, men utan att vara tvingade till det. Det är svårt att hitta ett hörn av världen vars länder har en lika hög koncentration av nationaliteter, etniska grupper, minoriteter och minoriteter bland andra minoriteter. De senaste årtiondena har Europa ändå lyckats skapa en av de övernationella konstellationer i världen där samsynen kanske är som störst. Det viktigaste är dock att denna gruppering inte växte fram till följd av att starka parter med våld kuvade svaga parter, vilket har varit det historiska mönstret. Tvärtom har den vuxit fram till följd av praktiska överenskommelser. Integrationen har därmed flyttat från slagfältet till konferensbordet. Detta faktum kan, om inte annat, utgöra en stor utmaning för omvärlden. Jag nämnde att övernationella strukturer blir allt viktigare i världen i dag. Jag anser att den bästa politiska lösningen de närmaste årtiondena vore ett slags kreativt, partnerskapsbaserat och snarare moraliskt än politiskt orienterat samarbete mellan dessa stora övernationella eller kontinentala sammanslutningar, som bygger på minimikrav på det sociala området. För att fungera behöver naturligtvis dessa förbindelser bygga på två grundläggande principer: dels att parterna är jämbördiga på alla områden, och dels största möjliga öppenhet. Om exempelvis oro för inställda olje- eller gasleveranser får endera parten att ta på sig skygglappar och helt bortse från mord på frihetsorienterade journalister och andra missförhållanden som vederbörande normalt skulle ta upp utan att tveka – då bygger förbindelserna inte på partnerskap, utan på lögner. Äkta partnerskap är att berätta för varandra om allt man tänker, med andra ord att både tala sanning och klara av att själv ta till sig hela sanningen. Det är tack vare den europeiska integrationen som det så länge har rått fred i merparten av kontinenten. Faktum är att integrationen utgör ett unikt försök att skapa en demokratisk statsfederation. Det varken är eller kommer att bli fråga om en federation i alla avseenden, eller ens om en federation i traditionell mening. Det är helt enkelt ett nytt fenomen. Tänk om detta försök kunde inspirera andra! Men det är inte det viktigaste. Jag tror att EU här kan inspirera omvärlden med något ännu mer djupgående än modellen för internationellt samarbete. Här menar jag möjligheten att gottgöra Europas många tvivelaktiga försök att bestämma eller påverka hur hela den nuvarande civilisationen ska utformas. Kanske är detta en rörelse som redan så sakta håller på att komma igång. Så var inte fallet. Naturligtvis tog historien inte slut. Desto viktigare är det därför att ta fasta på detta jubileum för att reflektera över situationen inte bara i dag, utan i synnerhet också i framtiden. Jag vill bidra med fem synpunkter som berör Europas enande. Vad jag syftar på här är ett avståndstagande från läran om vinstmaximering till varje pris utan hänsyn till långsiktiga och permanenta följder; från vår dyrkan av kvantitativ tillväxt i allt snabbare takt; från det primitiva målet att vi ska komma ikapp eller överträffa USA eller Kina eller något annat land; från vår farliga och planlösa kolonisering av jorden; från vår tanklösa utplundring av planeten utan hänsyn till miljön eller till framtida generationers intressen. Jag syftar också på smarta sätt att spara energi och på att staters framgång inte bör mätas i termer av ökad konsumtion, utan tvärtom i termer av den konsumtion de avstår ifrån. Allt detta förutsätter givetvis att en förändring börjar äga rum i hjärtat hos dagens européer. De bör känna en lite större ödmjukhet när de ställs inför kosmologins senaste rön. De bör reflektera över vad som händer efter döden, och vördnadsfullt sänka sina huvuden inför världsalltets gåtor. De bör, kort sagt, komma närmare evigheten och oändligheten, precis som fallet var under tidiga europeiska utvecklingsskeden. Vi behöver allvarligt begrunda att inga handlingar någonsin kan göras ogjorda, att ett minne av allting bevaras någonstans – om så bara i form av ljusstrålar – och att det därför inte finns någon evig förlåtelse. Men låt oss återgå till frågan om hur Europa kan vara en partner till andra. Flertalet av mänsklighetens krig har varit konflikter om gränser, det vill säga territoriellt motiverade. En viktig lärdom vi kan dra av detta är att inte bara nationalstater utan också övernationella gemenskaper alltid bör vara helt på det klara med var de börjar och slutar. Oklara eller omtvistade gränser har utlöst många katastrofer. Även EU bör inse detta och vara tydlig med sin gränsdragning gentemot omvärlden. Om unionen vill avskaffa någon gräns måste den först veta var gränsen löper. Den bör således verka för en storskalig geografisk självidentifiering som omfattar hela planeten. Även på det sättet skulle unionen kunna göra en viktig och konkret insats för det som vi alla åstundar, nämligen fred på jorden mellan alla folk och länder. När européer överlägger om delad suveränitet handlar det i regel om unionens institutionella uppbyggnad. Det är bra att unionen på senare år med sådan framgång har ägnat denna fråga så mycket kraft. Det är just därför som jag väljer att skåda vidare in i framtiden på det här området. Ni är ledamöter i ett parlament som har utsetts genom direkta val. Man har lagt sig vinn om att antalet ledamöter från de olika länderna ska stå i proportion till invånarantalet. Som jag ser det borde Europaparlamentet – det enda organ som samtliga européer har varit med och utsett i direkta val – få betydligt mer att säga till om än det faktiskt har i dag. Lagstiftningsuppgiften bör därför mer uttryckligt övergå ifrån den verkställande till den lagstiftande makten. Europaparlamentet får inte göra intryck av att enbart vara ett exklusivt smycke som unionen pryder sig med. Jag anser att ett annat, mindre organ så småningom bör inrättas vid sidan av parlamentet. Medlemsstaternas parlament borde utse dess ledamöter inom sig, och alla medlemsstater ha samma antal ledamöter. På så sätt, eller med någon liknande lösning, skulle två problem lösas på en och samma gång. För det första skulle det undanröja intrycket i vissa av medlemsstaternas parlament att de har stängts ute från det europeiska beslutsfattandet. För det andra skulle det garantera att medlemsstaterna är helt jämbördiga i åtminstone ett unionsorgan. Ett sådant organ skulle naturligtvis bara sällan sammanträda, och då på begäran av ett visst antal medlemsstater. Det skulle bara behandla frågor som erfordrar enhällighet. Denna lösning skulle också göra fördelningen av kommissionsposter mindre komplicerad, så att den inte behöver ske med beaktande av nationalitet, samtidigt som den skulle förenkla rösträkningen i Europeiska rådet. För min egen del känns det viktigare att våra kommissionsledamöter verkligen är ledande fackmän inom sina arbetsområden, än att befattningarna till varje pris tillfaller mina landsmän eller till och med mina partikamrater. Europeiska rådet är för närvarande en märklig blandning av verkställande och representativ makt. Till och med rådets ställning behöver förtydligas. Jag anser att rådet ska vara något i stil med statschefen i en parlamentarisk demokrati – ett slags kollektivt överhuvud för statsfederationen, som är delvis osynligt och delvis synligt. Och naturligtvis ska den synlige företrädaren vara en enskild person som blir en för alla begriplig galjonsfigur, med andra ord en president. Befattningen finns förankrad i Lissabonfördraget, och denna person blir mycket betydelsefull. För vi får inte glömma att när kollektiva statsöverhuvuden uppträder så förebådar detta i regel ett lands upplösning. Jag hävdar inte att detta också kan inträffa i en övernationell gemenskap. Men jag tror ändå att det är bäst med en enskild person någonstans i toppen som blir en symbol för hela det komplicerade maskineriet och som gör det lättare att få grepp om det. Jag har åtskilliga gånger tidigare sagt att jag tycker att det vore utmärkt om det någon gång i framtiden fanns en tunn, lättbegriplig och läsbar europeisk konstitution som till och med skolbarn kan förstå, samtidigt som hela det övriga materialet – tusentals sidor i dag – blir rena bilagor till detta. Stadgan om de grundläggande rättigheterna är den text som uttrycker de värden och ideal som unionen bygger på och strävar efter att följa och beakta i sina beslut. Denna stadga skulle passa som en naturlig, organisk beståndsdel, eller kanske rentav en första avdelning, av en sådan konstitution. Jag har en sista synpunkt som i någon mån för mig tillbaka till utgångspunkten. På långt håll liknar Europeiska unionen ett genomteknokratiserat organ som bara sysslar med ekonomi och pengar. Det eviga käbblet om budgetar, kvoter, tullar, skatter, bestämmelser för näringslivet och diverse andra föreskrifter kanske behövs. Jag vill inte alls döma ut detta. Jag tror till och med att den ökända rekommendationen eller standarden för hur man ska laga gulasch, som många europaskeptiker sköt in sig på, snarare var avsedd att skydda något specifikt tjeckiskt eller ungerskt än att angripa den berörda medlemsstaten och dess identitet. Men jag tror ändå att unionen i ännu högre grad behöver lyfta fram och synliggöra de aspekter som verkligen räknas, det vill säga de andliga och värderingsmässiga grundvalarna. Unionen är historiskt unik genom att vara ett försök att skapa en stor, övernationell gemenskap utan tidigare förebild, som bygger på respekt för människans friheter och värdighet, på en äkta formell demokrati som inte bara är dekoration, och på tron på förnuft, anständighet och möjligheten att föra en dialog på jämbördiga villkor såväl internt som med vilken annan part som helst. Den bygger självfallet också på respekt för enskilda nationer och deras traditioner, landvinningar, territorier, hem och de landskap där hemmen finns – liksom givetvis på respekten för mänskliga rättigheter och på solidaritet mellan människorna. Europas rika andliga och kulturella historia har många rötter: Antiken, judendomen, kristendomen, islam och senare renässansen och upplysningstiden hör till dem. Det har skapat oomtvistliga värden som EU visserligen säger sig stödja, men som ofta ses som enbart en trevlig förpackning för det som verkligen räknas. Men är inte i själva verket dessa värden värdefullare än allt annat? Anger inte dessa värden inriktningen på allt det övriga? Ingen av oss var riktigt förberedd på att järnridån skulle försvinna så oväntat snabbt. Det kunde vi inte heller vara; det hade varit onormalt. Därför vidtog en tid som präglades av olika specifika dilemman, av att vi var osäkra och utredde olika alternativ. Till slut tog Nato det modiga steget att släppa in nya medlemsländer. Därigenom garanterades deras säkerhet, och de kunde inrikta sig på att förbereda sig inför ett EU-inträde. Därefter öppnade unionen uppriktigt sina dörrar för de nya demokratierna i Central- och Östeuropa. Av och till uppstår olika svårigheter med länderna, men det är bara naturligt. En demokratisk politisk kultur kan inte byggas upp eller återuppväckas från en dag till en annan. Det tar tid, och på vägen uppstår en mängd oväntade problem som behöver lösas. Det var i modern historisk tid som kommunistregimer för första och förhoppningsvis sista gången kom till makten. Därmed föll det också på vår lott att vara först med att uppleva det postkommunistiska fenomenet. Vi fick hantera följderna av ett långvarigt styre som byggde på rädsla, och alla risker i samband med att tillgångar omfördelades på ett sätt som saknar motstycke i historien. Hindren var och är många, och än så länge har vi bara en mycket begränsad erfarenhet av situationen. Det jag nu efterlyser är vare sig revolutionerande, banbrytande eller radikalt. Allt jag säger är att vi bör begrunda det som ligger till grund för Europas enande lite djupare. Vi bör anstränga oss mer för att odla vår europeiska identitet. Vi har ett moraliskt rättesnöre som vi medvetet måste förhålla oss till och som sträcker sig bortom en värld där bara kortsiktiga egoistiska fördelar räknas, en värld som inte leder någon vart, där bara kvantifierbara välståndsindikatorer beaktas. Det är nu 20 år sedan avgrunden som delade Europa överbryggades. Jag är helt övertygad om att kontinenten aldrig mer kommer att godta en sådan uppdelning. Tvärtom kommer den att bli en plats för, och en källa till, en solidaritet och ett samarbete som fördjupas alltmer. Tänk om ändå Schillers ”Till glädjen” för oss och våra efterkommande kunde bli något mer än en dikt som hyllar vänskapen mellan folken. Tänk om ”Till glädjen” kunde bli en associationsladdad symbol för allas vår strävan att skapa en mänskligare värld. Men jag tror ändå att väst gjorde rätt. Alla andra lösningar hade medfört en lång rad ytterligare problem och blivit ännu mer dyrköpta, inte bara för väst utan för oss alla. Vi hade då kanske inte bara fått se en ny, riskfylld utveckling med maktkamper om inflytande, eller den ena sidans direkta dominans över den andra. De stater som utestängts av väst hade då med all sannolikhet blivit en tummelplats för diverse nationalister, populister och deras väpnade miliser. Kanske hade till och med farliga regionala lokala konflikter brutit ut. Risken var desto större eftersom någon regelrätt fredskonferens, av för alla välkända skäl, aldrig ägde rum efter andra världskriget, som på ett bindande, tydligt och varaktigt sätt kunde ha slagit fast hur länderna skulle uppträda mot varandra i efterkrigstidens Europa. Jag tror att många flaggviftare, som fram till helt nyligen höll sig till hammaren och skäran, blixtsnabbt skulle ha bytt till nationella flaggor. Hur det kan gå i sådana lägen har vi sett i det forna Jugoslavien. Det är ju också välkänt att varje spöke alltid väcker andra spöken till liv. Ingen kan därför säga om inte smittan skulle ha gripit över på Västeuropa. Vi lever i en globaliserad tid, där varje lokal konflikt lätt kan växa till en internationell konflikt. Således valdes den historiskt mest närliggande metoden, som också var smidigast i praktiskt avseende. Man kunde också betrakta metoden som ett sätt att gemensamt ta ansvar för den historiska utvecklingen, vars rötter delvis sträcker sig tillbaka till de demokratiska ländernas kortsynta eftergiftspolitik. Sammanfattningsvis är den avsevärda huvudvärk som vi bereder EU i dag värd besväret. Alla andra sätt att agera hade helt uppenbart varit mycket värre och mycket mer riskfyllda. Under dessa omständigheter kan vi bara be européerna om tålamod och förståelse. Vad kan vi då erbjuda Europa? Ja, det är frågan. Jag har länge ansett att vi själva har en direkt skuld. Efter att ha genomlidit den totalitära epoken borde vi på ett övertygande sätt ha skildrat våra upplevelser för andra och ha omsatt alla våra slutsatser i konkreta åtgärder. Det är ingen enkel sak, och jag är inte så säker på att vi har lyckats med detta ännu. Totalitära eller auktoritära samhällsskick har ofta en näst intill omärklig upprinnelse, och social kontroll kan anta mycket subtila former. Det är först nu, långt i efterhand, som många av oss inser hur förslaget man ibland snärjde oss i det totalitära spindelnätet. Allt detta har gjort oss mycket försiktiga. Detta bör vara vårt bidrag för att garantera att det som vi varit med om aldrig upprepas. Vad är det då som krävs? A och O är att vi entydigt uttrycker vår solidaritet med alla som i dag kämpar emot totalitära eller auktoritära regimer var som helst i världen. Ekonomiska hänsyn eller andra särintressen får inte gå ut över vår solidaritet. Även små, omärkliga och välmenande kompromisser kan få ödesdigra följder, om än indirekt och först på längre sikt. Ondskan nöjer sig aldrig med eftergifter. Det ligger i dess natur att utnyttja alla eftergifter för sina egna syften. Dessutom har ju Europa dåliga erfarenheter av vad eftergiftspolitik kan leda till. Vårt stöd kan betyda mer än vi tror för frihetsorienterade människor eller personer som frispråkigt vittnar om situationen i Nordkorea, Burma, Iran, Tibet, Vitryssland, Kuba eller vilka andra länder som helst. Samtidigt hjälper vi också oss själva, genom att bygga en bättre värld och behandla varandra bättre. Vi blir med andra ord bättre på att leva upp till det faktiska innehållet i de värden som vårt samhälle säger sig förespråka. Europaparlamentets Sacharovpris tilldelades nyligen den ryska organisationen Memorial, som övervakar respekten för mänskliga rättigheter i Ryssland. Jag tror att detta var en viktig markering. Jag minns vilket genomslag det fick i mitt eget land när Frankrikes president en gång mot regimens vilja inbjöd oss oppositionella till en arbetsfrukost under ett statsbesök. Sådant kan verka bagatellartat, men så är det inte. I ett totalitärt samhälle är det helt enkelt så att en enda frukost eller studentdemonstration som slås ned kan utlösa en historisk händelseutveckling, om omständigheterna är de rätta."@sv22
lpv:unclassifiedMetadata	"(A Assembleia, de pé, aplaude o orador)"17 "(A képviselők felállva tapsolnak)"11 "(Griausmingos ovacijos stovint)"14 "(L’Assemblée, debout, applaudit l’orateur)"8 "(Ovatsioonid seistes)"5 "(Ovaţionare în picioare)"18 "(Owacja na stojąco)"16 "(Poslanci povstali a zatleskali řečníkovi.)"15 "(Poslanci povstali a zatleskali řečníkovi.)"1 "(Skaļas ovācijas)"13 "(Staand applaus)"3 "(Standing ovation)"4,12 "(Stehende Ovationen)"9 "(Stoječe ovacije)"20 "(Stående bifald)"2 "(Stående ovationer)"22 "(Suosionosoituksia seisaaltaan)"7 "(potlesk v stoji)"19 "(Οι βουλευτές, όρθιοι, χειροκροτούν)"10 "Havel, Václav,"15,15 "Inno alla gioia"12 "La Cámara, puesta en pie, aplaude al orador"21 "Oda do młodości"16 "Ode an die Freude"3 "a"19 "a priori"18,5,20,14,16,11,13,4,17,9 "bývalý prezident České republiky"15 "de facto"16 "priori"19
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>6

Named graphs describing this resource:

The resource appears as object in 2 triples

Context graph