Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2008-09-25-Speech-4-011"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech⁶
dcterms:Date	"2008-09-25"^^xsd:date⁶
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Pachet social (A doua parte - ) (dezbatere)⁶
dcterms:Language	"fr"^^xsd:language⁶
lpv:document identification number	"en.20080925.4.4-011"⁶
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2008-09-25-Speech-4-014⁶
lpv:speaker	lp:John Bowis⁶
lpv:spoken text	"Monsieur le Président, cette question du citoyen, nous la connaissons tous: que fait l'Europe pour moi? Eh bien! Voici une réponse: L’Europe ouvre de nouvelles portes aux patients. C’est une bonne nouvelle. À présent, il suffit simplement de faire en sorte que cela fonctionne. Et nous allons œuvrer ensemble, les trois institutions, et, en tous cas, au sein de ce Parlement, pour nous en assurer. Cependant, nous sommes ici face à des arrêts de la Cour. La page n'est pas blanche; nous ne partons pas de zéro: ces arrêts doivent être pris en considération. Quoi qu’il en soit, cette mesure s'adresse aux patients. Ce n’est pas une question de services. À chaque jour suffit sa peine. Ce sont les patients qui sont au centre ici – les patients, pas les juristes – et tous les patients, pas juste quelques-uns. En termes simples, la Cour a dit que si vous ne pouvez pas recevoir un traitement dans un délai raisonnable dans votre État de résidence, vous avez le droit de vous rendre dans un autre État membre, d’y être soigné et d'envoyer la facture à la maison, pour autant que le coût du traitement soit comparable et que celui-ci soit normalement disponible dans votre État de résidence. C'est simple. Lorsque j’ai remis à cette Assemblée mon rapport sur la mobilité des patients, celui-ci a été adopté à une écrasante majorité. Nous avons exprimé notre conviction qu’il s'agissait avant tout d'une question à confier au monde politique et non à des juristes. Madame la Ministre, je cite Jean Giraudoux: «Jamais poète n'a interprété la nature aussi librement qu'un juriste la réalité.» C’est pour cette raison que nous voulons que la question soit interprétée par des hommes et des femmes politiques et non par des juristes. C’est pour cette raison également que nous désirons créer une situation de sécurité juridique, afin que chacun sache à quoi s’en tenir: les autorités publiques, les services de santé, les patients et les médecins. Et c’est aussi la raison pour laquelle nous devons faire en sorte que cela fonctionne, tant du point de vue des patients que de celui des prestataires. Les changements doivent représenter une chance et non un cauchemar pour les gestionnaires des services de santé dans les États d’affiliation. Cela passe par une série questions auxquelles le patient est en droit d’avoir des réponses. Suis-je éligible? Si c’est le cas, quelle est la marche à suivre? Quelles vérifications peuvent être effectuées au moment de choisir une destination et un médecin? Quel choix ai-je? Quelles sont les exigences en matière de confidentialité? Et qu’arrivera-t-il si quelque chose venait à mal se passer? Nous devons fournir une réponse à toutes ces questions. Ensuite, il y a des problèmes dont nous devons discuter entre nous. D'ailleurs, certains ont déjà été mentionnés. Tout d’abord, il y a la question de l’autorisation préalable. D’instinct, je dirais qu’il est justifié d’exiger une autorisation préalable pour des soins nécessitant une hospitalisation. La Cour n’a pas invalidé ce système en soi. Elle a simplement dit que, dans certaines conditions, les États n'ont pas le droit de refuser une autorisation. Ce point mérite donc un examen minutieux. Nous devons également nous pencher sur la question des prescriptions. Certes, je comprends qu’il appartient à l’État de résidence de décider des médicaments autorisés à la prescription. Mais que se passe-t-il si l’on vous prescrit, dans un autre État membre, une série de médicaments à prendre dans le cadre de votre traitement et que, une fois revenu chez vous, on vous place dans l’impossibilité de poursuivre votre traitement? Que faire alors? C’est le genre de questions auxquelles nous devons répondre. Et puis, il y a la question du remboursement. Le patient n’a pas envie de partir à l'étranger les poches pleines de billets. Il faut qu’il soit possible d'adresser la facture à l'organisme assureur dans l'État de résidence. Pourquoi pas via une chambre de compensation centrale?"@fr⁸
lpv:spokenAs	unknown; Conservative and Unionist Party (2004-07-20--2009-07-13)²³ member_of_the_bureau; EPP-ED (2004-08-31--2009-07-13)²³ substitute; DEVE (2007-03-15--2009-07-13)²³ vice-chair; Delegation to the ACP-EU Joint Parliamentary Assembly (2004-09-15--2009-07-13)²³ member; Temporary Committee on Climate Change (2007-05-10--2009-02-04)²³ member; ENVI (2007-01-31--2009-07-13)²³ member; Delegation for relations with the Palestinian Legislative Council (2007-03-14--2009-07-13)²³ substitute; Delegation for relations with the countries of South Asia (2007-03-15--2009-07-13)²³
lpv:translated text	"Pane předsedající, všichni víme, že se vtírá otázka: co dělá Evropa pro mě? Odpověď zní: Evropa poskytuje pacientům nové možnosti. To je dobrá zpráva; musíme se jen přesvědčit, zda to funguje, a společně se budeme snažit – všechny tři orgány, a určitě tady v Parlamentu – aby to fungovalo. Ale hovoříme o soudních rozhodnutích. Nemluvíme o prázdném listu papíru, takže nezačínáme od nuly. Tato rozhodnutí je nutno vzít v úvahu. Ale to je opatření zaměřené na pacienty – nikoli na služby, to je v jiný den. Právě kolem pacientů se vše točí – pacientů, nikoli právníků – a jedná se o všechny pacienty, nejen o pár z nich. Podle těchto rozhodnutí, laicky řečeno, jestliže se vaše čekání na léčbu nepřípustně protahuje, máte právo vyhledat léčbu v jiném členském státě a zpátky domů poslat účet, pokud jsou náklady srovnatelné a pokud je léčba normálně dostupná. To je zcela jednoduché. Když jsem zde v Parlamentu předložil svou zprávu o volném pohybu pacientů, byla naprostou většinou přijata. Kromě toho jsme řekli, že to musí být rozhodnutí politiků, nikoli právníků. Paní Bachelot-Narquinová, abych citoval Jeana Giraudouxe, „žádný básník nikdy nevyjádřil přírodu tak volně, jako právník vykládá pravdu.“ Proto chceme, aby tento výklad vyšel od politiků, nikoli od právníků. Proto chceme právní jistotu, aby každý věděl, kde stojí: vlády, zdravotnické služby, pacienti, lékaři. A proto se musíme postarat, aby to pro pacienty a zdravotnické služby fungovalo. Musí to být možnost, nikoli domácí noční můra manažerů zdravotnických služeb. A tak se ptáme. Klademe otázky a pacient má právo, aby na ně dostal odpověď. Mám na to nárok? Pokud ano, jak mám postupovat? Jak si mohu zkontrolovat, kam bych mohl jít a kdo by mohl být lékař? Jaký je výběr? Jaký je požadavek na diskrétnost? A co se stane v případě, dojde-li k pochybení? To jsou otázky, na něž musíme najít odpověď. A pak jsou tu témata, o nichž musíme diskutovat mezi sebou; některá z nich již tady zazněla. V první řadě předchozí souhlas. Vnitřně cítím, že v případě hospitalizace pacienta je správné předchozí souhlas požadovat. Soudní dvůr neřekl, že to je samo o sobě špatné; prohlásil, že za určitých okolností není správné to odmítat, takže to musíme velice důkladně prozkoumat. Musíme se rovněž zabývat otázkou lékařských předpisů. Ano, chápu, že domovská země musí rozhodovat o tom, co se předepisuje, ale pokud vám předepíší lékovou kúru jako součást léčby v jiném členském státě, a když se vracíte domů, je vám řečeno, že si zbytek předepsaných léků nemůžete nechat, kam to ten pacient dá? Na takové otázky musíme umět odpovědět. Dalším problémem je úhrada. Pacient nechce jezdit s plnou kapsou peněz. Musí existovat způsob, jak poslat zpátky domů účet, domnívám se, že prostřednictvím centrální zúčtovací banky."@cs¹ "Hr. formand! Vi kender alle spørgsmålet: Hvad gør Europa for mig? Her er et svar: Europa giver en ny mulighed for alle patienter. Det er godt nyt, men vi skal sikre, at det fungerer, og vi skal arbejde sammen – de tre institutioner og bestemt også her i Parlamentet – for at få det til at fungere. Men vi taler om retsafgørelser. Vi taler ikke om et tomt stykke papir, så vi starter ikke fra bunden. Vi skal tage disse afgørelser i betragtning. Men dette er en foranstaltning for patienterne – ikke for ydelserne – det er til en anden dag. Det er patienterne, der er i centrum her – patienter, ikke jurister – og det er for alle patienter, ikke kun nogle få. I henhold til disse afgørelser har man – forenklet sagt – ret til at rejse til en anden medlemsstat og blive behandlet, hvis man står over for en unødig lang ventetid inden behandling, og få regningen sendt hjem, hvis blot omkostningerne er sammenlignelige, og hvis behandlingen normalt er tilgængelig. Det er lige ud ad landevejen. Da jeg fremlagde min betænkning om patientmobilitet her i Parlamentet, blev den modtaget med overvældende accept. Vi sagde, at dette først og fremmest var en beslutning, der skulle træffes af politikere, ikke af jurister. Lad mig, Roselyne Bachelot-Narquin, citere Jean Giraudoux, "Ingen poet har nogensinde tolket naturen så frit, som en jurist fortolker sandheden". Derfor ønsker vi, at politikere, og ikke jurister, fortolker dette. Derfor ønsker vi retssikkerhed, så alle ved, hvor de står: regeringer, sundhedssektoren, patienter og læger. Og derfor skal vi få det til at fungere for patienterne og for sundhedssektoren. Det skal være en mulighed og ikke et mareridt for sundhedsforvaltningen i hjemlandet. Så vi har nogle spørgsmål. Vi har spørgsmål, som patienten har ret til at få besvaret. Er jeg berettiget? Hvis ja, hvordan skal jeg så forholde mig? Hvordan kan jeg kontrollere, hvor jeg kan tage hen, og hvilken læge jeg får? Hvilke valgmuligheder har jeg? Er der krav om fortrolighed? Og hvad sker der, hvis noget går galt? Det er alle disse spørgsmål, vi skal finde svar på. Så er der også en række problemstillinger, vi skal drøfte her. Nogle af disse er allerede blevet rejst. For det første forhåndstilladelse. Mit instinkt siger, at for hospitalsbehandling med indlæggelse er det rimeligt med forhåndstilladelse. Domstolen sagde ikke, at dette i sig selv var forkert. Den sagde, at det var forkert at afslå at give den, så vi skal overveje dette meget omhyggeligt. Vi skal også overveje problemet med recepter. Ja, jeg kan forstå, at hjemlandet skal have ret til at beslutte, hvad der ordineres, men hvis man ordineres et forløb af lægemidler i forbindelse med behandlingen i en anden medlemsstat, og man derefter tager hjem og får at vide, at man ikke kan få resten af forløbet – hvor står man så som patient? Det er den slags spørgsmål, vi skal besvare. Et andet problem er godtgørelse. Patienter ønsker ikke at være tvunget til at rejse med lommen fuld af kontanter. Det skal være muligt at få sendt regningen hjem gennem, mener jeg, et centralt clearinginstitut."@da² ". Herr Präsident! Wir alle kennen die nahe liegende Frage: Was tut Europa für mich? Hier kommt eine Antwort: Europa bietet Patienten eine neue Möglichkeit. Das sind gute Neuigkeiten; wir müssen nur sicherstellen, dass dies funktioniert, und wir – die drei Institutionen und natürlich innerhalb dieses Parlaments – werden gemeinsam daran arbeiten, damit dies funktioniert. Aber wir reden über Gerichtsurteile. Wir reden nicht über ein leeres Blatt Papier; also fangen wir nicht bei Null an. Wir müssen diese Urteile berücksichtigen. Aber dies ist eine Maßnahme für Patienten, nicht für Dienste, die an einem anderen Tag thematisiert werden sollen. Es sind die Patienten, die hierbei im Mittelpunkt stehen – Patienten, nicht Juristen –, und es geht um alle Patienten, nicht nur einige. Diese Urteile besagen – laienhaft ausgedrückt – Folgendes: Wenn sich eine Behandlung unangemessen verzögert, haben Sie das Recht, sich in einen anderen Mitgliedstaat zu begeben, um diese Behandlung in Anspruch zu nehmen, und sich die Rechnung in Ihr Land schicken zu lassen, solange die Kosten vergleichbar sind und die Behandlung normalerweise verfügbar ist. Das ist überschaubar. Als ich diesem Parlament meinen Bericht über die Patientenmobilität vorlegte, wurde er mit großer Mehrheit angenommen. Vor allem sagten wir, dass dies eine Entscheidung von Politikern und nicht von Juristen sein muss. Frau Bachelot-Narquin! Jean Giraudoux hat gesagt, dass kein Dichter die Natur je so frei ausgelegt hat wie ein Jurist die Wirklichkeit. Deshalb möchten wir, dass dies von Politikern und nicht von Juristen ausgelegt wird. Deshalb möchten wir Rechtssicherheit, damit jeder weiß, wo er steht: Regierungen, Gesundheitsdienste, Patienten, Ärzte. Und deshalb müssen wir dies für Patienten und für Gesundheitsdienste realisieren. Dies muss eine Chance sein und kein Albtraum für die Manager von Gesundheitsdiensten im eigenen Land. Somit haben wir Fragen. Wir haben Fragen, auf die der Patient das Recht auf Antworten hat. Bin ich anspruchsberechtigt? Wenn ja, wie gehe ich vor? Wie kann ich prüfen, wo ich hingehen und welchen Arzt ich in Anspruch nehmen kann? Welche Wahlmöglichkeiten gibt es? Welche Vertraulichkeitsanforderung gibt es? Und was geschieht, wenn etwas schief geht? All dies sind Fragen, auf die wir eine Antwort finden müssen. Dann gibt es noch Themen, die wir untereinander diskutieren müssen; einige davon sind bereits angesprochen worden. Zunächst einmal die Vorabgenehmigung. Meinem Gefühl nach ist eine Vorabgenehmigung für eine stationäre Krankenhausbehandlung fair. Das Gericht hat nicht gesagt, dass dies an sich falsch ist. Es hat gesagt, dass es falsch ist, sie unter bestimmten Bedingungen zu verweigern; also müssen wir uns sehr sorgfältig damit beschäftigen. Wir müssen und auch mit dem Thema der Rezepte beschäftigen. Ich verstehe, dass die Entscheidung darüber, was verschrieben wird, beim Heimatstaat liegen muss; aber wenn Ihnen im Rahmen der Behandlung in einem anderen Mitgliedstaat Arzneimittel verschrieben werden, Sie dann zurück in das eigene Land gehen und Ihnen gesagt wird, dass Sie den Rest dieser Arzneimittel nicht erhalten können, wo bleibt da der Patient? Dies ist die Art von Frage, die wir beantworten müssen. Ein anderes Thema ist die Erstattung. Der Patient möchte nicht mit den Taschen voller Bargeld aufbrechen müssen. Es muss eine Möglichkeit geben, sich die Rechnung ins eigene Land schicken zu lassen, meiner Meinung nach über eine Clearingstelle."@de⁹ "Κύριε Πρόεδρε, όλοι γνωρίζουμε το καίριο ερώτημα: τι κάνει η Ευρώπη για μένα; Ιδού η απάντηση: Η Ευρώπη παρέχει νέες ευκαιρίες στους ασθενείς. Αυτό είναι καλά νέα, πρέπει μόνο να βεβαιωθούμε για την αποτελεσματικότητά τους και θα συνεργαστούμε, τόσο οι τρεις φορείς, όσο και στα πλαίσια των εργασιών του Κοινοβουλίου για να υπάρξει το επιθυμητό αποτέλεσμα. Μιλάμε, όμως, για αποφάσεις δικαστηρίου. Δε μιλάμε για απάτητους τόπους, οπότε δεν ξεκινάμε από την αρχή. Πρέπει να λάβουμε υπόψη αυτές τις αποφάσεις. Αλλά αυτό είναι μέτρο για τους ασθενείς, όχι για τις υπηρεσίες, με τις οποίες θα ασχοληθούμε άλλη μέρα. Οι ασθενείς είναι το επίκεντρο αυτού του μέτρου και όχι οι δικηγόροι και αυτό το μέτρο προορίζεται για όλους τους ασθενείς και όχι μόνο για λίγους. Αυτές οι αποφάσεις, με απλά λόγια, είναι αυτές που είναι. Εάν υπάρχει αδικαιολόγητη καθυστέρηση για θεραπεία, έχετε το δικαίωμα προσφυγής σε άλλο κράτος μέλος για την περίθαλψη σας και αποστολής του λογαριασμού στο σπίτι, εφόσον τα έξοδα είναι παρεμφερή και εφόσον υπάρχει δυνατότητα θεραπείας. Χωρίς υπεκφυγές. Η αναφορά περί κινητικότητας των ασθενών, που παρουσίασα στο Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο, έγινε αποδεκτή με ενθουσιασμό. Δηλώσαμε ότι αυτή η απόφαση πρέπει, πρωτίστως, να ληφθεί από πολιτικούς και όχι από δικηγόρους. Κυρία Bachelot-Narquin, για να μνημονεύσω τα λόγια του Jean Giraudoux, «Κανένας ποιητής ποτέ δεν ερμήνευσε με τόσο ελεύθερο τρόπο τη φύση, όσο ένας δικηγόρος ερμηνεύει την αλήθεια.» Αυτός είναι ο λόγος που θέλουμε αυτή η ερμηνεία να δοθεί από πολιτικούς και όχι από δικηγόρους. Αυτός είναι ο λόγος που θέλουμε ασφάλεια δικαίου, έτσι ώστε όλοι να γνωρίζουν τη θέση τους: οι κυβερνήσεις, οι υγειονομικές υπηρεσίες, οι ασθενείς, οι γιατροί. Και αυτός είναι ο λόγος που πρέπει να φροντίσουμε να είναι αποτελεσματικό, τόσο για τους ασθενείς όσο και για τις υγειονομικές υπηρεσίες. Πρέπει να συνιστά ευκαιρία και όχι εφιάλτη για τα διοικητικά στελέχη των υγειονομικών υπηρεσιών στη χώρα τους. Οπότε έχουμε ερωτήματα. Έχουμε ερωτήματα για τα οποία ο ασθενής έχει δικαίωμα να λάβει απαντήσεις. Καλύπτω τις απαιτούμενες προϋποθέσεις; Εάν τις καλύπτω, πώς συνεχίζω; Σε ποιες εξετάσεις μπορώ να υποβληθώ στο μέρος που μπορεί να βρεθώ και ποιος μπορεί να είναι ο γιατρός; Τι επιλογές έχω; Τι είναι η υποχρέωση εχεμύθειας; Και τι θα συμβεί εάν κάτι πάει στραβά; Όλα αυτά είναι ερωτήματα στα οποία πρέπει να δώσουμε απαντήσεις. Υπάρχουν επίσης και ζητήματα που πρέπει να συζητήσουμε μεταξύ μας. Έγινε ήδη αναφορά σε ορισμένα από αυτά. Πρώτον, προηγούμενη χορήγηση άδειας. Σύμφωνα με το ένστικτό μου, για τη νοσοκομειακή περίθαλψη εσωτερικού ασθενή, είναι δίκαιη η απαίτηση προηγούμενης χορήγησης άδειας. Το Δικαστήριο δεν αποφάνθηκε αρνητικά επί του θέματος, ωστόσο θεώρησε λάθος την άρνηση υπό ορισμένες συνθήκες και έτσι χρειάζεται να εξετάσουμε το ζήτημα πολύ προσεκτικά. Επίσης, χρειάζεται να εξετάσουμε το ζήτημα των συνταγογραφήσεων. Ναι, κατανοώ ότι το κράτος καταγωγής πρέπει να αποφασίζει για το περιεχόμενο των συνταγογραφήσεων, εάν όμως σας συνταγογραφηθεί μια σειρά φαρμάκων ως μέρος της θεραπείας σας σε ένα άλλο κράτος μέλος και επιστρέψετε στην πατρίδα σας και σας πουν ότι δεν τη δικαιούστε, ποιες θα είναι οι επιπτώσεις για τον ασθενή; Αυτό είναι το είδος του ερωτήματος στο οποίο πρέπει να δώσουμε απάντηση. Ένα άλλο ζήτημα είναι η επιστροφή των χρημάτων. Ο ασθενής δε θέλει να είναι υποχρεωμένος να πάει με χρήματα πάνω του. Θεωρώ ότι πρέπει να υπάρχει κάποιος τρόπος να σταλεί ο λογαριασμός πίσω στην πατρίδα του, για παράδειγμα μέσω ενός κεντρικού γραφείου συμψηφισμού λογαριασμών."@el¹⁰ "Mr President, we all know that question on the doorstep: what does Europe do for me? Here is an answer: Europe is providing a new opportunity for patients. That is good news; we just have to make sure it works, and we will work together – the three institutions, and certainly within this Parliament – to make it work. But we are talking about court judgments. We are not talking about a blank sheet of paper, so we are not starting from afresh. We have to take into account those judgments. But this is a measure for patients – not for services, that is for another day. It is patients who are at the centre of this – patients, not lawyers – and it is for all patients, not just for a few. Those judgments, in laymen’s terms, are that, if you are facing undue delay for treatment, you have the right to go to another Member State, to have that treatment and have the bill sent back home, so long as the cost is comparable and so long as the treatment is normally available. That is straightforward. When I produced my patient mobility report in this Parliament, it was overwhelmingly accepted. Above all, we said, this must be a decision of politicians, and not of lawyers. Mrs Bachelot-Narquin, to quote Jean Giraudoux, ‘No poet has ever interpreted nature as freely as a lawyer interprets the truth.’ That is why we want politicians and not lawyers interpreting this. That is why we want legal certainty, so that everyone knows where they stand: governments, health services, patients, doctors. And it is why we must make it work for patients and for health services. It must be an opportunity and not a nightmare back home for health-service managers. So we have questions. We have questions that the patient has the right to have answers to. Do I qualify? If I do, how do I proceed? What are the checks that I can carry out on where I might be going and who the doctor might be? What is the choice? What is the confidentiality requirement? And what happens if something goes wrong? Those are all questions for which we must find the answer. And then there are issues we have to discuss among ourselves; some of them have been raised already. Firstly, prior authorisation. My instinct is that, for in-patient hospital care, it is fair to have prior authorisation. The Court did not say that this was wrong in itself; it said it is wrong to refuse it under certain circumstances, so we need to look at that very carefully. We also need to look at the issue of prescriptions. Yes, I understand that the home state must have the decision on what is prescribed, but if you are prescribed a course of drugs as part of your treatment in another Member State and you go back home and they say you cannot have the rest of that course, where does that leave the patient? That is the sort of question we have to answer. Another issue is reimbursement. The patient does not want to have to go with a pocketful of cash. There must be a way of having the bill sent back home, I believe through a central clearing house."@en⁴ "− Señor Presidente, todos sabemos cuál es la pregunta que se nos plantea: ¿qué es lo que Europa hace por mí? He aquí una respuesta: Europa proporciona nuevas oportunidades a los pacientes. Es una buena noticia, solo tenemos que asegurarnos de que así sea, y trabajaremos juntos —las tres instituciones y, naturalmente, este Parlamento— para hacer que así sea. Pero estamos hablando de sentencias judiciales. No estamos hablando de una hoja en blanco, porque no estamos empezando desde cero. Tenemos que tomar en consideración esas sentencias. Pero esa es una medida para los pacientes, y no para los servicios, y eso se dejará para otro día. Son los pacientes los que están en el centro de esto —los pacientes, no los abogados— y se trata de todos los pacientes, no solo de unos pocos. Esas sentencias, en un lenguaje sencillo, dicen que, si se sufre un retraso excesivo en un tratamiento, se tiene el derecho de acudir a otro Estado miembro para recibir dicho tratamiento y de que se envíe la factura a casa, siempre que el coste sea equiparable y siempre que el tratamiento esté normalmente disponible. Se trata de eso básicamente. Cuando presenté mi informe sobre la movilidad de los pacientes ante este Parlamento, fue aceptado por abrumadora mayoría. Por encima de todo, dijimos, esta debe ser una decisión de políticos, no de abogados. Señora Bachelot-Narquin, citando a Jean Giraudoux, «Ningún poeta ha interpretado nunca la naturaleza tan libremente como un abogado interpreta la verdad». Y esa es la razón por la que queremos que sean los políticos, y no los abogados, los que interpreten esta cuestión. Esa es la razón por la que deseamos la seguridad jurídica, para que todo el mundo sepa en qué situación está: los gobiernos, los servicios sanitarios, los pacientes y los médicos. Y esa es la razón por la que debemos hacer que funcione para los pacientes y los servicios sanitarios. Debe ser una oportunidad y no una pesadilla para los gestores de los servicios sanitarios de nuestros países. Así que tenemos algunas preguntas. Tenemos preguntas a cuyas respuestas tiene derecho el paciente. ¿Reúno los requisitos? Si así es, ¿cómo debo proceder? ¿Qué pruebas diagnósticas puedo realizar donde vaya y quién sería mi médico? ¿De qué opciones dispongo? ¿Qué es el requisito de confidencialidad? ¿Y qué pasaría si algo sale mal? Son preguntas cuyas respuestas debemos hallar. Y además hay cuestiones que debemos debatir entre nosotros: algunas de ellas ya se han planteado. En primer lugar, la autorización previa. Mi sentido común me dice que, para cuidados que requieran de ingreso hospitalario, es justo disponer de una autorización previa. El Tribunal no ha afirmado que esto sea incorrecto en sí mismo; lo que ha dicho es que no es correcto rechazarlo bajo determinadas circunstancias, así que tenemos que tomar esto en consideración detenidamente. También tenemos que considerar la cuestión de las recetas. Sí, entiendo que el Estado de origen debe reservarse la decisión sobre lo que se receta, pero si al paciente se le prescribe un ciclo de medicamentos como parte de su tratamiento en otro Estado miembro y después regresa a casa y se le dice que no puede finalizar ese ciclo, ¿en qué situación queda el paciente? Ese es el tipo de preguntas que debemos responder. Otra cuestión es la del reembolso. El paciente no desea tener que marcharse con el bolsillo lleno de dinero. Tiene que haber una forma de que la factura se le envíe a casa, quizá mediante una cámara de compensación."@es²¹ "Härra juhataja, meie kõigi meeles mõlgub küsimus: mida teeb Euroopa minu heaks? Vastus on, et Euroopa pakub patsientidele üht uut võimalust. See on hea uudis; me tuleb vaid veenduda selle toimimises ja teha selle nimel koostööd – nii kolme institutsiooni vahel kui ka loomulikult parlamendi sees. Samas tuleb meil rääkida ka kohtuotsustest. Me ei kõnele siin tühjast puhtast lehest, s.t me ei alusta nullist. Me peame neid otsuseid arvesse võtma. Kuid kõnealuse meetme sihtrühmaks on patsiendid, mitte tervishoiuteenused, millest me räägime teine kord. Praegu on tähelepanu keskpunktis patsiendid, mitte juristid, ja sealjuures kõik patsiendid, mitte vaid mõned üksikud. Need kohtuotsused tähendavad tavainimese jaoks seda, et kui raviga viivitatakse liiga kaua, on tal õigus minna teise liikmesriiki, saada seal ravi ja lasta endale arve koju saata – seda juhul, kui raviteenuse hind on samaväärne ja ravi on üldjuhul kättesaadav. See kõik on arusaadav. Kui ma esitlesin parlamendile patsientide liikuvust käsitleva raportit, sai sellele osaks suur heakskiit. Leidsime, et eelkõige peab asi olema poliitikute, mitte juristide otsustada. Proua Bachelot-Narquin, Jean Giraudoux’d tsiteerides „ei ole ükski poeet kunagi tõlgendanud loodust nii vabalt, kui jurist tõlgendab tõde”. Just seepärast soovimegi, et teemat tõlgendaksid just poliitikud, mitte juristid. Just seetõttu tahame õiguskindlust, et kõik – nii valitsused, tervishoiuteenistused, patsiendid kui ka arstid – teaksid, millised on nende võimalused. Ja just sel põhjusel peame selle patsientide ja tervishoiuteenuste kasuks tööle panema. See peab olema meie kodumaa tervishoiuteenistuse juhtide jaoks võimalus, mitte õudusunenägu. Niisiis on meil tekkinud küsimused. Need on sellised küsimused, millele patsientidel on õigus saada vastuseid: Kas ma vastan tingimustele? Kui jah, siis kuidas edasi toimida? Millist liiki arstlikku kontrolli saan ma läbida riigis, kuhu ma võin sõita, ja kes on minu arst? Millised on valikuvõimalused? Mis on konfidentsiaalsuskohustus? Ja mis juhtub, kui midagi läheb valesti? Kõigile nendele küsimustele peame vastuse leidma. Sellele lisaks on teemasid, mida peame isekeskis arutama; mõned neist on juba käsitlust leidnud. Esiteks, eelluba. Mul on tunne, et haiglaravi puhul on eelluba asjakohane. Euroopa Kohus ei öelnud, et see on iseenesest vale; kohus väitis, et vale on selle andmisest keeldumine teatud asjaoludel, ja seetõttu peame seda küsimust väga hoolikalt käsitlema. Samuti tuleb meil vaadelda retseptide teemat. Jah, ma mõistan, et elukohariigil peab olema võimalik otsustada, millist ravi määrata, kuid kui teises liikmesriigis osutatud raviteenuse osana määratakse mingi ravikuur ja koju minnes saab patsient teada, et ta ei saa seda kuuri lõpule viia, siis millisesse olukorda see teda asetab? Just sedalaadi küsimustele peame andma vastuse. Omaette teemaks on hüvitamine. Patsient ei taha minna ravile, taskud sularaha täis. Tuleb luua mingi võimalus lasta arve näiteks mingi arvelduskeskuse kaudu koju saata."@et⁵ ". Arvoisa puhemies, tiedämme kaikki, että kohta meiltä kysytään: "Mitä EU tekee minun hyväkseni?" Vastaus on, että EU tarjoaa potilaille uuden mahdollisuuden. Tämä on hyvä uutinen. Meidän on vain varmistettava järjestelmän toimivuus. Se tehdään EU:n kolmen toimielimen välisen ja tietenkin Euroopan parlamentin sisäisen yhteistyön avulla. Meillä on kuitenkin tuomioistuimen tuomiot. Edessä ei ole pelkkä tyhjä paperi, joten emme aloita tyhjästä. Tuomioistuimen tuomiot on otettava huomioon. Tämä toimenpide liittyy kuitenkin potilaisiin eikä palveluihin, joita käsitellään toisena päivänä. Tämän asian keskipisteenä ovat potilaat eivätkä juristit, ja tämä on kaikkia eikä vain joitakin potilaita varten. Nämä tuomiot tarkoittavat selkokielellä sitä, että jos potilaan hoidon saanti viivästyy kohtuuttomasti, hänellä on oikeus saada kyseistä hoitoa toisessa jäsenvaltiossa. Lasku lähetetään hänen kotivaltioonsa, mikäli hoitokulut ovat vastaavat ja hoito on normaalisti saatavilla. Tämä on helppo käytäntö. Parlamentin ylivoimainen enemmistö hyväksyi potilaiden liikkuvuutta koskevan mietintöni. Totesimme ennen kaikkea, että poliittisten päätöksentekijöiden on päätettävä tästä asiasta juristien sijaan. Arvoisa neuvoston puheenjohtaja Bachelot-Narquin, totean Jean Giraudoux'n sanoin, että "yksikään runoilija ei ole tulkinnut luontoa niin vapaasti kuin lakimies tulkitsee totuutta". Haluamme siksi poliittisten päätöksentekijöiden tulkitsevan tätä juristien sijasta. Haluamme siksi oikeusvarmuuden, jotta kaikki – hallitukset, terveyspalvelujen tarjoajat, potilaat ja lääkärit – tietävät asemansa. Tästä syystä järjestelmästä on tehtävä toimiva sekä potilaiden että terveyspalvelujen tarjoajien kannalta. Tämä on oltava kotivaltion terveydenhuollon johtajille mahdollisuus eikä painajainen. Meillä on näin ollen joitakin kysymyksiä. Meillä on kysymyksiä, joihin myös potilailla on oikeus saada vastauksia. Näitä kysymyksiä ovat: Onko minulla oikeus? Jos on, miten etenen asiassa? Miten voin selvittää, mihin voisin mennä ja kuka lääkäri minua voisi hoitaa? Mitä valintamahdollisuuksia minulla on? Millainen on salassapitovelvollisuus? Mitä tapahtuu, jos jotain menee pieleen? Meidän on löydettävä vastaus kaikkiin näihin kysymyksiin. On myös joitakin asioita, joista meidän on keskusteltava keskenämme. Jotkin niistä onkin jo otettu esiin. Ensimmäinen asia on ennakkolupa. Minusta on oikeudenmukaista, että potilas tarvitsee ennakkoluvan päästäkseen sairaalahoitoon. Yhteisöjen tuomioistuin totesi, ettei ennakkoluvan edellyttäminen ole sinänsä väärin vaan että on väärin evätä se tietyssä tilanteessa, joten meidän on tarkasteltava tätä asiaa erittäin huolellisesti. Meidän on keskusteltava myös lääkemääräyksistä. Ymmärrän, että kotivaltion on saatava päättää lääkemääräyksistä, mutta mitä hyötyä tästä kaikesta on potilaalle, jos hänelle määrätään lääkekuuri toisessa jäsenvaltiossa annettavan hoidon yhteydessä, mutta potilaan palattua kotivaltioon hänelle sanotaan, ettei hän enää saa kyseisiä lääkkeitä? Tämä on sellainen kysymys, johon meidän on vastattava. Toinen asia on kulujen korvaaminen. Potilaat eivät halua, että heidän on lähdettävä hoitoon taskut täynnä rahaa. Lasku on voitava lähettää kotimaahan nähdäkseni keskusselvitysyhtiön kautta."@fi⁷ "Elnök úr, mindnyájan tudjuk, hogy a küszöbön álló kérdés nem más, mint hogy „mit tesz Európa értem”. Megérkezett a válasz: Európa új lehetőséget nyújt a betegeknek. Ez jó hír, most már csak arról kell gondoskodnunk, hogy tényleg megvalósuljon, ezért együtt fogunk dolgozni a megvalósításán – mind a három intézményben, és bizonyára e Parlamenten belül is. Most azonban bírósági ítéletekről beszélünk. Szó nincs tiszta lapról, nem a semmiből kell kiindulnunk. Figyelembe kell vennünk ezeket az ítéleteket. Ez az intézkedés azonban a betegekről szól, nem a szolgálatokról, ők más lapra tartoznak. A középpontban a betegeknek kell lennie – a betegeknek, nem pedig az ügyvédeknek –, és az összes betegnek ott kell helyet kapnia, nem csak néhányuknak. Az említett ítéletek, laikus megfogalmazásban, úgy szólnak, hogy amennyiben a kezelés indokolatlan késedelmet szenvedne, az embernek joga van átmenni egy másik tagállamba, elvégeztetni a kezelést és hazaküldeni a számlát, amennyiben a költség összehasonlítható, és amennyiben a kezelés rendes esetben elérhető. Ez így tiszta sor. Amikor ebben a Parlamentben elkészítettem jelentésemet a betegek mobilitásáról, a túlnyomó többség elfogadta. Mindenekelőtt azt mondtuk, hogy ezt a döntést politikusoknak kell meghoznia, nem ügyvédeknek. Tisztelt Bachelot-Narquin asszony, hogy Jean Giraudoux-t idézzem, „Költő még soha nem értelmezte olyan szabadon a természetet, ahogyan az ügyvéd a jogot”. Ezért szeretnénk, hogy ezt politikusok, ne ügyvédek értelmezzék. Ezért akarunk jogbiztonságot, hogy mindenki tudja, hol áll: kormányok, egészségügyi szolgáltatók, betegek, orvosok egyaránt. És ezért kell működésbe hoznunk ezt a betegek és az egészségügyi szolgálatok számára. Az egészségügyi szolgálatok vezetőinek ezt lehetőségként kell megélniük, nem rémálomként. Ezért vannak kérdéseink. Vannak olyan kérdéseink, amelyekre a betegeknek jogukban áll választ kapni. Jogosult vagyok? Ha igen, mi a teendőm? Milyen ellenőrzéseket tudok elvégezni a tekintetben, hogy hova mehetek és ki lehet az orvosom? Mi a választék? Milyen titoktartási követelmény van érvényben? És mi történik, ha valami rosszul sikerül? Csupa olyan kérdést soroltam fel, amelyekre meg kell találnunk a választ. Emellett ott vannak még azok a kérdések is, amelyeket magunk között kell megvitatnunk – közülük néhányat már fel is vetettek. Először is, az előzetes engedélyezés kérdése. Az ösztöneim azt súgják, hogy a kórházi fekvőbeteg-ellátás esetében jogos az előzetes engedélyezés bevezetése. A Bíróság azt nem mondta, hogy ez már magában is helytelen lenne; azt mondta, hogy bizonyos körülmények között helytelen az engedély megtagadása, ezt tehát nagyon körültekintően kell vizsgálnunk. A rendelvények kérdésével szintén foglalkoznunk kell. Megértem, hogy az anyaországnál kell hagyni a döntést a tekintetben, hogy mit lehet felírni, de ha valakinek egy másik tagállamban a kezelése részeként felírnak egy gyógyszert, majd hazatérve azt mondják neki, hogy ezt a gyógyszert a kezelés hátralévő idejére nem kaphatja meg, mihez kezdjen ez a beteg? Az ilyen fajta kérdésekre kell választ találnunk. Megint másik kérdés a költségtérítés. A betegek nem szeretnék, ha nagy köteg készpénzzel kellene elindulniuk. Kell, hogy legyen valamilyen mód arra, hogy a számlát hazaküldhessék, szerintem egy központi elszámolóházon keresztül."@hu¹¹ ". Signor Presidente, conosciamo bene la domanda sulla bocca di tutti: che cosa fa l’Europa per me? Una risposta c’è. L’Europa sta offrendo ai pazienti una nuova opportunità. Questa è una buona notizia, ma dobbiamo essere sicuri che funzioni e lavoreremo insieme – le tre istituzioni e, certamente, in questo Parlamento – affinché questo meccanismo funzioni. Ma esistono delle sentenze della Corte. Non partiamo quindi da zero e dobbiamo prendere in considerazione quelle sentenze. Ma questa è una misura per i pazienti, non per i servizi, che rimandiamo a un altro incontro. Al centro di questa iniziativa ci sono i pazienti, non i giuristi; e tutti i pazienti, non soltanto alcuni. Per farla semplice, quelle sentenze dicono che se il cittadino incontra tempi di attesa troppo lunghi per ricevere un trattamento, ha il diritto di andare in un altro Stato membro per sottoporsi al trattamento e ricevere la fattura a casa, se i costi sono comparabili e il trattamento è normalmente disponibile. Così è chiaro. Quando ho presentato il mio rapporto sulla mobilità del paziente davanti a questo Parlamento, esso fu accolto con ampio favore. Soprattutto, fu detto, questa decisione spetta ai politici, e non ai giuristi. Signora Ministro, per citare Jean Giraudoux: “Mai poeta ha interpretato la natura così liberamente come un giurista la realtà”. E’ per questo che vogliamo che siano i politici, e non i giuristi, a interpretare questa questione. E’ per questo che vogliamo la certezza giuridica, in modo che tutti sappiano a che punto ci troviamo: i governi, i servizi sanitari, i pazienti e i medici. Ed è per questo che dobbiamo far funzionare il meccanismo, per i pazienti e per i servizi sanitari. Deve essere un’opportunità e non un incubo per i funzionari del servizio sanitario. Quindi abbiamo delle domande, domande per le quali il paziente ha il diritto di avere delle risposte. Ho i requisiti necessari? Se sì, come procedo? Quali sono i controlli che posso fare, dove posso andare e chi potrebbe essere il medico? Quale scelta c’è? Quali sono i requisiti di riservatezza? Che cosa succede se qualcosa va male? Queste sono tutte domande alle quali dobbiamo trovare una risposta. Ci sono poi altri problemi che dobbiamo discutere fra noi, alcuni dei quali sono già stati sollevati. In primo luogo, l’autorizzazione preventiva. La mia impressione è che per il ricovero in ospedale sia giusto avere l’autorizzazione preventiva. La Corte non ha dichiarato questa richiesta sbagliata in sé; ha affermato invece che è sbagliato non concedere l’autorizzazione in determinate condizioni, quindi dobbiamo esaminare questo punto molto attentamente. Dobbiamo anche affrontare la questione delle prescrizioni. Certo, capisco che lo Stato di origine deve poter decidere sulla prescrizione, ma se al paziente viene prescritto un ciclo di farmaci come parte del trattamento sanitario ricevuto in un altro Stato membro e, al ritorno a casa, gli si dice che non può continuare la cura, che cosa fa il paziente? Questa è la tipologia di domande alla quale dobbiamo rispondere. Un’altra questione è il rimborso. Il paziente non vuole essere obbligato a muoversi con le tasche piene di contanti. Deve esserci un modo per ricevere la fattura una volta tornato a casa, ritengo attraverso un ufficio centrale di compensazione."@it¹² "Gerb. pirmininke, mes visi žinome tą klausimą, kurio laukiame: Ką Europa daro dėl manęs? Štai atsakymas: Europa suteikia naują galimybę pacientams. Tai geros naujienos; mes tiesiog turime įsitikinti, kad ji veikia, ir dirbsime kartu – trys institucijos – ir tikrai šiame Parlamente – kad priverstume ją veikti. Tačiau mes kalbame apie teismo sprendimus. Mes nekalbame apie tuščią popieriaus lapą; todėl pradedame ne nuo nulio. Turime atsižvelgti į šiuos sprendimus. Tačiau tai yra priemonė pacientams, o ne tarnyboms, kurioms skirtas kitas kartas. Būtent pacientai yra šito dokumento centre – pacientai, o ne teisininkai – ir jis skiriamas visiems, o ne keliems pacientams. Šie teismo sprendimai teisininko požiūriu yra tokie, kad, jeigu jūs susiduriate su gydymo vilkinimu, turite teisę nuvykti į kitą valstybę narę, gauti gydymą ir gauti sąskaitą į namus, jei tik kaina yra palyginama ir gydymas yra paprastai prieinamas. Tai paprasta. Kai parengiau savo pranešimą dėl mobilumo šiame Parlamente, jam daugiausiai buvo pritariama. Svarbiausia, mes pasakėme, kad tai turi būti politikų, o ne teisininkų sprendimas. Gerb. Bachelot-Narquin, cituojant Jean Giraudoux: „Joks poetas niekada neaiškina prigimties taip laisvai, kaip teisininkas aiškina tiesą.“ Todėl mes norime, kad politikai, o ne teisininkai tai aiškintų. Todėl mes norime teisinio užtikrintumo, kad visi žinotų, kur jie yra: vyriausybės, sveikatos priežiūros tarnybos, pacientai ir gydytojai. Ir dėl to turime priversti jį tarnauti mūsų pacientams ir sveikatos priežiūros paslaugoms. Sveikatos priežiūros vadovams tai turi būti galimybė, o ne košmaras parėjus namo. Todėl mes norime paklausti. Mes turime klausimų, į kuriuos pacientas turi teisę gauti atsakymą. Ar aš atitinku reikalavimus? Jeigu taip, kaip aš turiu toliau elgtis? Kokios yra patikros, kurias aš galiu atlikti, kur aš galiu vykti ir kas gali būti gydytoju? Koks yra pasirinkimas? Koks yra konfidencialumo reikalavimas? Ir kas atsitinka, jeigu kas nors vyksta blogai? Tai klausimai, į kuriuos mes turime atsakyti. Be to, yra klausimų, dėl kurių mes diskutavome tarpusavyje; kai kurie iš jų jau buvo iškelti. Pirmas – išankstinis leidimas. Mano instinktas sako, kad stacionaro pacientų sveikatos priežiūros atveju yra sąžininga turėti išankstinį leidimą. Teismas nepasakė, kad tai yra savaime neteisinga; jis pasakė, kad neteisinga atsisakyti esant tam tikroms aplinkybėms, todėl mums reikia pažvelgti į tai labai atidžiai. Be to, mums reikia pažvelgti į receptų problemą. Taip, aš suprantu, kad gimtoji valstybė gali priimti sprendimą, ką paskirti, bet jeigu jums paskiriamas vaistų kursas kaip dalis jūsų gydymo kitoje valstybėje narėje, o jūs grįžtate namo ir jie sako, kad jūs negalite tęsti kurso, kokioje padėtyje lieka pacientas? Tai klausimas, į kurį mes turime atsakyti. Kitas klausimas – apmokėjimas. Pacientas nenori būti verčiamas ateiti su pilna kišene grynųjų pinigų. Šiuo atveju turi būti būdas gauti sąskaitą į namus."@lt¹⁴ "Priekšsēdētāja kungs! Mēs visi zinām jautājumu, kuru uzdod pašā sākumā — ko Eiropa dara manā labā? Šeit ir atbilde — Eiropa sniedz jaunu iespēju pacientiem. Tās ir labas ziņas; mums tikai jānodrošina, lai tas notiktu, un mēs, trīs iestādes, un, bez šaubām vēl šajā Parlamentā, strādāsim kopā, lai tas notiktu. Taču mēs runājam par Tiesas spriedumiem. Mēs nerunājam par baltu papīra lapu, tātad mēs nesākam no nekā. Mums ir jāņem vērā šie spriedumi. Taču tas ir pasākums pacientiem, nevis dienestiem, to atliksim uz citu dienu. Pacienti — pacienti, nevis juristi — ir šā jautājuma centrs, un tas attiecas uz visiem pacientiem, nevis tikai dažiem no viņiem. Juristu valodā runājot, šie spriedumi nosaka, ka tad, ja jūsu ārstēšana nevajadzīgi aizkavējas, jums ir tiesības doties uz citu dalībvalsti, lai saņemtu medicīnisko palīdzību un rēķinu, ko atsūta jums uz mājām, ja vien izdevumi ir salīdzināmi un ārstēšana ir normāli pieejama. Tas ir vienkārši. Kad es šajā Parlamentā gatavoju ziņojumu par pacientu mobilitāti, lielais vairums to atzina. Galvenokārt, mēs teicām, tam ir jābūt politiķu, nevis juristu lēmumam. kundze! Citējot Žanu Žirodū: „Neviens dzejnieks nekad nav tulkojis dabu tik brīvi, kā jurists tulko patiesību.” Tāpēc mēs gribam, lai to izskaidro politiķi, nevis juristi. Tāpēc mēs gribam tiesisku noteiktību, lai ikviens zina savu vietu, — valdības, veselības aprūpes dienesti, pacienti, ārsti. Un tādēļ mums ir jāpanāk, lai tā strādā pacientu un veselības aprūpes dienestu labā. Tai ir jābūt iespējai un nav jākļūst par murgu veselības dienestu vadītājiem. Tātad mums ir jautājumi. Mums ir jautājumi, uz kuriem pacientam ir tiesības saņemt atbildes. Vai mani pieņems? Ja tā, kā man rīkoties? Kā es varu pārbaudīt, uz kurieni dodos, un kurš varētu būt ārsts? Kādas ir konfidencialitātes prasības? Un kas notiek, ja kaut kas neizdodas? Tie ir jautājumi, uz kuriem mums ir jārod atbildes. Un pēc tam ir jautājumi, kas mums jāapspriež pašiem savā starpā; daži no tiem jau ir uzdoti. Pirmkārt, iepriekšējā atļauja. Man ir sajūta, ka iepriekšējā atļauja ir taisnīga attiecībā uz stacionāro aprūpi. Tiesa neteica, ka tā ir nepareiza pati par sevi; Tiesa teica, ka zināmos apstākļos ir nepareizi to atteikt, tādēļ mums šis jautājums jāizskata ļoti rūpīgi. Mums ir jāizskata arī recepšu jautājums. Jā, es saprotu, ka pacienta valstij ir jābūt lemšanas tiesībām par to, kas ir izrakstīts, bet, ja medikamentu kurss pacientam ir izrakstīts kā daļa no ārstēšanas citā dalībvalstī un javiņš atgriežas mājās, bet viņam pasaka, ka viņš nevar saņemt šī kursa atlikušo daļu, kādā situācijā tad būs pacients? Uz tādu jautājumu mums ir jāatbild. Vēl viens jautājums ir atlīdzība. Pacients nevēlas, lai viņam būtu kaut kur jādodas ar pilnām kabatām skaidras naudas. Ir jābūt veidam, kā atsūtīt rēķinu uz mājām, — es uzskatu, ka ar galvenā informācijas centra palīdzību."@lv¹³ "Mr President, we all know that question on the doorstep: what does Europe do for me? Here is an answer: Europe is providing a new opportunity for patients. That is good news; we just have to make sure it works, and we will work together – the three institutions, and certainly within this Parliament – to make it work. But we are talking about court judgments. We are not talking about a blank sheet of paper, so we are not starting from afresh. We have to take into account those judgments. But this is a measure for patients – not for services, that is for another day. It is patients who are at the centre of this – patients, not lawyers – and it is for all patients, not just for a few. Those judgments, in laymen’s terms, are that, if you are facing undue delay for treatment, you have the right to go to another Member State, to have that treatment and have the bill sent back home, so long as the cost is comparable and so long as the treatment is normally available. That is straightforward. When I produced my patient mobility report in this Parliament, it was overwhelmingly accepted. Above all, we said, this must be a decision of politicians, and not of lawyers. Madame la Ministre, je cite Jean Giraudoux: "Jamais poète n'a interprété la nature aussi librement qu'un juriste la réalité". That is why we want politicians and not lawyers interpreting this. That is why we want legal certainty, so that everyone knows where they stand: governments, health services, patients, doctors. And it is why we must make it work for patients and for health services. It must be an opportunity and not a nightmare back home for health-service managers. So we have questions. We have questions that the patient has the right to have answers to. Do I qualify? If I do, how do I proceed? What are the checks that I can carry out on where I might be going and who the doctor might be? What is the choice? What is the confidentiality requirement? And what happens if something goes wrong? Those are all questions for which we must find the answer. And then there are issues we have to discuss among ourselves; some of them have been raised already. Firstly, prior authorisation. My instinct is that, for in-patient hospital care, it is fair to have prior authorisation. The Court did not say that this was wrong in itself; it said it is wrong to refuse it under certain circumstances, so we need to look at that very carefully. We also need to look at the issue of prescriptions. Yes, I understand that the home state must have the decision on what is prescribed, but if you are prescribed a course of drugs as part of your treatment in another Member State and you go back home and they say you cannot have the rest of that course, where does that leave the patient? That is the sort of question we have to answer. Another issue is reimbursement. The patient does not want to have to go with a pocketful of cash. There must be a way of having the bill sent back home, I believe through a central clearing house."@mt¹⁵ ". Mijnheer de Voorzitter, we kennen allemaal die vraag bij de voordeur: wat doet Europa voor mij? Hier is het antwoord: Europa biedt patiënten een nieuwe kans. Dat is goed nieuws. We moeten er alleen voor zorgen dat het werkt. Daartoe zullen we als drie instellingen moeten samenwerken, en zeker ook binnen dit Parlement. Maar we praten over rechterlijke uitspraken. We hebben het niet over een leeg vel papier, dus we beginnen niet helemaal op nul. We zullen met die uitspraken rekening moeten houden. Maar dit is een maatregel voor de patiënten, niet voor de gezondheidsdiensten – die komen een andere keer aan de beurt. Het zijn de patiënten die hier centraal staan – de patiënten, niet de juristen – en wel alle patiënten, niet slechts een enkeling. Die uitspraken komen er in lekentaal op neer dat je, als je onnodig lang moet wachten op behandeling, het recht hebt om naar een andere lidstaat te gaan, daar je behandeling te ondergaan en de rekening naar huis te laten sturen, zolang de kosten vergelijkbaar zijn en het om een normaal beschikbare behandeling gaat. Dat is helder. Toen ik mijn verslag over patiëntenmobiliteit in dit Parlement presenteerde, werd het met een overweldigende meerderheid aangenomen. Dit moet vooral, zo zeiden we toen, een beslissing van politici en niet van juristen zijn. Mevrouw de minister, ik citeer Jean Giraudoux: " ". («Nooit heeft een dichter de natuur zo vrijelijk geïnterpreteerd als een jurist de realiteit») Daarom willen we dat niet juristen maar politici dit interpreteren. Daarom willen we wettelijke zekerheid, zodat allen weten waar ze aan toe zijn: overheden, gezondheidsdiensten, patiënten, dokters. En daarom moeten we maken dat het werkt voor patiënten en gezondheidsdiensten. Het moet een kans zijn, geen nachtmerrie, voor de managers van de gezondheidszorg in het thuisland. Dus hebben we vragen. We hebben vragen waarop de patiënt terecht antwoorden verwacht. Kom ik in aanmerking? Zo ja, wat moet ik dan doen? Hoe kan ik controleren waar ik naartoe zou mogen gaan en wie de dokter zou kunnen zijn? Welke keuze is er? Welke eisen worden er aan de vertrouwelijkheid gesteld? En wat gebeurt er als er iets fout gaat? Dat zijn allemaal vragen waarop we het antwoord moeten vinden. En dan zijn er ook nog zaken die we onder elkaar moeten bespreken; enkele daarvan zijn al aan de orde gesteld. Ten eerste de toestemming vooraf. Mijn instinct zegt me dat het voor klinische ziekenhuiszorg redelijk is om toestemming vooraf te eisen. Het Hof heeft niet uitgesproken dat dit op zichzelf onjuist is; het heeft gezegd dat het onder bepaalde omstandigheden onjuist is om toestemming te weigeren, dus daar zullen we heel zorgvuldig naar moeten kijken. We moeten ook kijken naar de kwestie van de recepten. Ja, ik begrijp dat de staat van vestiging moet beslissen over wat wordt voorgeschreven, maar als je een geneesmiddelenkuur krijgt voorgeschreven in het kader van je behandeling in een andere lidstaat en vervolgens naar huis gaat en te horen krijgt dat je de rest van die kuur niet kunt krijgen, waar blijft dan het patiëntenrecht? Dat is het soort vragen dat we moeten beantwoorden. Een andere kwestie is de vergoeding. De patiënt wil niet dat hij met een zak baar geld op reis moet. Er moet een mogelijkheid zijn om de rekening thuisgestuurd te krijgen; volgens mij zou dat via een centraal betaalbureau kunnen."@nl³ "Panie przewodniczący! Wszyscy wiemy, jakie pytanie mamy przed sobą: co Europa robi dla mnie? Odpowiedź brzmi: Europa otwiera pacjentom nowe możliwości. To dobra wiadomość; musimy tylko zapewnić, żeby to działało. Będziemy pracować razem – we wszystkich trzech instytucjach, w tym z pewnością w Parlamencie – żeby to działało. Ale mówimy o wyrokach sądu. Nie mówimy tu o zapisywaniu czystej kartki papieru, nie zaczynamy od nowa. Musimy wziąć pod uwagę te wyroki. Ale nasz środek to rozwiązanie dla pacjentów, nie dla świadczeń, tymi drugimi zajmiemy się kiedy indziej. To pacjenci są w centrum uwagi – pacjenci, nie prawnicy – i dotyczy to wszystkich pacjentów, nie tylko niektórych. Wyroki te, mówiąc językiem laika, stanowią, że w sytuacji kiedy mamy do czynienia z nadmiernym opóźnieniem leczenia, mamy prawo udać się do innego państwa członkowskiego, by poddać się temu leczeniu i by rachunek za nie odesłano do naszego kraju, o ile tylko koszty są porównywalne, oraz o ile leczenie takie jest zazwyczaj dostępne. To jest proste. Kiedy przedstawiłem w tym Parlamencie moje sprawozdanie dotyczące mobilności pacjentów, zostało ono przyjęte przytłaczającą większością głosów. Przede wszystkim daliśmy tym do zrozumienia, że decyzja musi być podjęta przez polityków, a nie prawników. Pani Bachelot-Narquin! Zacytuję Jeana Giraudoux, „Żaden poeta nie objaśniał natury tak swobodnie, jak prawnik objaśnia prawdę”. Oto dlaczego chcemy, żeby przedmiotowe zagadnienie było interpretowane przez polityków, a nie przez prawników. Oto dlaczego chcemy pewności prawa, tak żeby każdy wiedział jakie są stanowiska: rządów, służby zdrowia, pacjentów, lekarzy. I oto dlaczego musimy sprawić, żeby to działało, dla pacjentów i dla systemów służby zdrowia. Musi to być szansa, a nie koszmar osób zarządzających usługami zdrowotnymi w państwie. Ta więc mamy pytania. Mamy pytanie na które pacjent ma prawo uzyskać odpowiedź: Czy się kwalifikuję? Jeśli tak, to jak mam postępować? Jak mogę sprawdzić, gdzie mam pojechać i kim może być tamtejszy lekarz? Jaki jest wybór? Jakie są wymogi poufności? I co, jeśli coś pójdzie źle? Wszystko to są pytania, na które musimy znaleźć odpowiedź. Są też kwestie, które musimy przedyskutować między sobą; niektóre z nich już podniesiono. Po pierwsze, uprzednia zgoda. Mój instynkt mówi mi, że w odniesieniu do opieki szpitalnej wprowadzenie wymogu uprzedniej zgody jest uczciwe. Wyrok Trybunału nie stwierdził, że jest on zły sam w sobie, a jedynie, że odmowa zgody w niektórych okolicznościach jest niewłaściwa, a zatem musimy się temu uważnie przyjrzeć. Musimy się również przyjrzeć sprawie recept. Tak, zgadzam się, że własne państwo pacjenta musi móc decydować, co się przepisuje, ale jeśli zapisano nam serię leków w ramach leczenia w innym państwie członkowskim i po powrocie do domu mówią nam, że nie możemy dostać reszty zapisanych leków, to w jakiej sytuacji stawia to pacjenta? To jest rodzaj pytań, na które musimy odpowiedzieć. Następnym zagadnieniem jest zwrot kosztów. Pacjent nie chce udawać się za granicę z kieszeniami pełnymi gotówki. Musi być sposób zapewnienia możliwości przesyłania rachunku za leczenie do jego kraju, sądzę, że poprzez centralną izbę rozrachunkową."@pl¹⁶ "Senhor Presidente, todos nós conhecemos a questão que está aqui em causa: o que é que a Europa faz por mim? Aqui está uma resposta: a Europa está a proporcionar uma nova oportunidade aos doentes. É uma boa notícia; só é preciso ter a certeza que resulte, e vamos colaborar, as três Instituições, e certamente este Parlamento, para que resulte. Mas estamos a falar de acórdãos do Tribunal. Não estamos a falar de uma folha em branco, não estamos a partir do zero. Temos de ter em conta esses acórdãos. Mas esta é uma medida para os doentes, não para os serviços – isso fica para outro dia. São os doentes que estão no centro desta medida, os doentes, e não os juristas – todos os doentes, e não apenas alguns. Esses acórdãos, na linguagem dos leigos, significam que quando estamos perante um atraso indevido de um tratamento, temos o direito de ir a outro Estado-Membro, receber esse tratamento e mandar a conta para o nosso país, desde que os custos sejam comparáveis e que o tratamento normalmente esteja disponível. É simples. Quando apresentei neste Parlamento o meu relatório sobre a mobilidade dos doentes, este foi aceite maioritariamente. Principalmente, dissemos, é uma decisão que compete aos políticos, e não aos juristas. Senhora Ministra, citando Jean Giraudoux: "Nunca nenhum poeta interpretou a natureza tão livremente como um jurista interpretou a realidade". É por isso que queremos que isto seja interpretado pelos políticos, e não pelos juristas. É por isso que queremos certezas jurídicas, para que toda a gente saiba com o que conta: governos, serviços de saúde, doentes, médicos. E é por isso que temos de fazer com que isto resulte, para os doentes e para os serviços de saúde. Deve ser uma oportunidade e não um pesadelo para os gestores dos serviços de saúde dos nossos países. Mas temos perguntas a fazer. Temos perguntas para as quais o doente tem o direito de receber respostas. Sou elegível? E se sou, o que é que devo fazer? Quais são as averiguações que devo fazer para saber onde é que hei-de ir e a que médico? Quais são as opções? O que é o requisito de confidencialidade? E o que é que acontece se alguma coisa correr mal? Temos de procurar respostas para todas estas perguntas. E há questões que temos de debater entre nós, algumas das quais foram já colocadas. Em primeiro lugar, a autorização. O meu instinto diz-me que para cuidados hospitalares com internamento é justo que haja uma autorização prévia. O Tribunal não disse que isso em si mesmo não estava correcto; disse que não estava correcto recusar essa autorização em certas circunstâncias, portanto temos de analisar muito cuidadosamente esta questão. Temos também de analisar a questão das receitas. Sim, compreendo que o Estado de origem deve ter o direito de decisão sobre o que é receitado, mas se forem receitados medicamentos ao doente no âmbito do tratamento recebido noutro Estado-Membro e se quando chega ao seu país lhe dizem que não pode fazer o resto do tratamento, em que situação fica o doente? É o género de pergunta que exige uma resposta. Uma outra questão é a do reembolso. O doente não quer ser obrigado a levar muito dinheiro. Deve haver a possibilidade de a conta ser enviada para o país de origem, julgo que através de uma câmara de compensação central."@pt¹⁷ "Mr President, we all know that question on the doorstep: what does Europe do for me? Here is an answer: Europe is providing a new opportunity for patients. That is good news; we just have to make sure it works, and we will work together – the three institutions, and certainly within this Parliament – to make it work. But we are talking about court judgments. We are not talking about a blank sheet of paper, so we are not starting from afresh. We have to take into account those judgments. But this is a measure for patients – not for services, that is for another day. It is patients who are at the centre of this – patients, not lawyers – and it is for all patients, not just for a few. Those judgments, in laymen’s terms, are that, if you are facing undue delay for treatment, you have the right to go to another Member State, to have that treatment and have the bill sent back home, so long as the cost is comparable and so long as the treatment is normally available. That is straightforward. When I produced my patient mobility report in this Parliament, it was overwhelmingly accepted. Above all, we said, this must be a decision of politicians, and not of lawyers. Madame la Ministre, je cite Jean Giraudoux: "Jamais poète n'a interprété la nature aussi librement qu'un juriste la réalité". That is why we want politicians and not lawyers interpreting this. That is why we want legal certainty, so that everyone knows where they stand: governments, health services, patients, doctors. And it is why we must make it work for patients and for health services. It must be an opportunity and not a nightmare back home for health-service managers. So we have questions. We have questions that the patient has the right to have answers to. Do I qualify? If I do, how do I proceed? What are the checks that I can carry out on where I might be going and who the doctor might be? What is the choice? What is the confidentiality requirement? And what happens if something goes wrong? Those are all questions for which we must find the answer. And then there are issues we have to discuss among ourselves; some of them have been raised already. Firstly, prior authorisation. My instinct is that, for in-patient hospital care, it is fair to have prior authorisation. The Court did not say that this was wrong in itself; it said it is wrong to refuse it under certain circumstances, so we need to look at that very carefully. We also need to look at the issue of prescriptions. Yes, I understand that the home state must have the decision on what is prescribed, but if you are prescribed a course of drugs as part of your treatment in another Member State and you go back home and they say you cannot have the rest of that course, where does that leave the patient? That is the sort of question we have to answer. Another issue is reimbursement. The patient does not want to have to go with a pocketful of cash. There must be a way of having the bill sent back home, I believe through a central clearing house."@ro¹⁸ "Vážený pán predsedajúci, všetci dobre poznáme otázku, ktorou sa v súčasnosti zaoberá väčšina občanov: čo robí Európa pre mňa? Tu je odpoveď: Európa dáva pacientom novú príležitosť. To je dobrá správa, musíme však ešte zabezpečiť, aby to fungovalo, a na tom, aby to fungovalo, budeme pracovať spoločne – tri inštitúcie a určite aj tento Parlament. Ale hovoríme o rozhodnutiach súdu. Nehovoríme o čistom liste papiera, takže nezačíname od nuly. Tieto rozhodnutia musíme zohľadniť. Ale to je opatrenie pre pacientov – nie pre služby, to si nechajme na inokedy. V strede toho sú pacienti, a nie právnici, a je to pre všetkých pacientov, nie iba pre niekoľkých. Z pohľadu laika sú tieto rozhodnutia o tom, že ak vás nebudú môcť ošetriť bez zbytočného odkladu doma a pokiaľ sú náklady na toto ošetrenie porovnateľné a ošetrenie je bežne dostupné, budete mať právo ísť do iného členského štátu, dať sa ošetriť tam a účet nechať poslať späť domov. To je jednoznačné. Keď som v tomto Parlamente vypracoval správu o mobilite pacientov, bola jednoznačne prijatá. Hovorili sme predovšetkým, že to musí byť rozhodnutie politikov, a nie právnikov. Vážená pani Bachelotová-Narquinová, dovoľte mi citovať Jeana Giraudouxa: „Žiadny básnik nikdy neinterpretoval prírodu tak voľne ako právnik pravdu.“ Preto chceme, aby to interpretovali politici, a nie právnici. Preto chceme právnu istotu, aby každý vedel, na čom je: vlády, zdravotnícke služby, pacienti, lekári. A preto musíme zabezpečiť, aby to fungovalo pre pacientov aj pre zdravotnícke služby. Musí to byť príležitosť, a nie nočná mora pre manažérov zdravotníckych služieb v domovskej krajine. A tak máme otázky. Máme otázky, na ktoré má pacient právo dostať odpoveď. Musím získať povolenie? Ak áno, ako mám postupovať? Aké kontroly si tam môžem dať urobiť a u akého lekára? Aké mám možnosti výberu? Aké sú požiadavky na utajenie informácií? A čo sa stane v prípade problémov? To všetko sú otázky, na ktoré musíme nájsť odpoveď. A potom tu sú ešte otázky, ktoré musíme prediskutovať medzi sebou, z ktorých niektoré už boli spomenuté. Po prvé, predchádzajúce povolenie. Mám dojem, že v prípade nemocničnej starostlivosti je požiadavka na predchádzajúce povolenie rozumná. Súd nepovedal, že je nesprávne samo osebe, ale že je nesprávne zamietať ho za určitých okolností, a preto to musíme veľmi pozorne preskúmať. Musíme sa pozrieť aj na otázku predpisov. Áno, rozumiem, že domovský štát musí rozhodovať o tom, čo sa predpíše, ale ak ako súčasť vášho liečenia dostanete v inom členskom štáte predpísané určité lieky a potom sa vrátite domov a povedia vám, že zvyšok týchto liekov nemôžete mať, čo sa stane potom s pacientom? To je ten druh otázok, na ktoré musíme odpovedať. Ďalším problémom je úhrada. Pacient nechce chodiť s vreckom plným hotovosti. Musí existovať spôsob, ako účet poslať späť domov, myslím, že by to mohol byť centrálny zúčtovací ústav."@sk¹⁹ "Gospod predsednik, vsi poznamo vprašanje na stopnici pred vrati: kaj Evropa stori zame? Tu je odgovor: Evropa zagotavlja nove priložnosti za paciente. To so dobre novice; poskrbeti moramo le, da to deluje, in delali bomo skupaj – tri institucije in vsekakor v okviru tega Parlamenta –, da bi zagotovili, da to deluje. A govorimo o sodbah Sodišča. Ne govorimo o praznem listu papirja, torej ne začenjamo na novo. Upoštevati moramo tiste sodbe. A to je ukrep za paciente – ne za storitve, to je za kak drug dan. Pacienti so v središču tega – pacienti, ne odvetniki – in gre za vse paciente, ne samo za nekaj njih. Tiste sodbe, v besedah laika, pomenijo, da imaš, če se soočaš s pretiranim odlaganjem zdravljenja, pravico iti v drugo državo članico na zdravljenje in dobiti račun domov, dokler so stroški primerljivi in dokler je zdravljenje normalno na voljo. To je enostavno. Ko sem izdelal svoje poročilo o mobilnosti pacientov v tem Parlamentu, je bilo to neverjetno dobro sprejeto. Predvsem pa smo rekli, da mora biti to odločitev politikov in ne odvetnikov. Gospa Bachelot-Narquin, naj citiram Jeana Giraudouxa: „Noben poet še ni nikoli tako prosto interpretiral značaja kot odvetnik interpretira resnico.“ Zato hočemo, da to interpretirajo politiki in ne odvetniki. Zato hočemo pravno gotovost, da bo vsakdo vedel, kje stoji: vlade, zdravstvene storitve, pacienti, zdravniki. In zato moramo poskrbeti, da bo to delovalo za paciente in za zdravstvene storitve. To mora biti priložnost in ne nočna mora za upravljavce zdravstvenih storitev. Torej imamo vprašanja. Imamo vprašanja, na katera imajo pacienti pravico imeti odgovore. Ali ustrezam? Če da, kako naj nadaljujem? Kako lahko preverim, kam bom morda šel in kdo bo morda zdravnik? Kakšna je izbira? Kakšne so zahteve o zaupnosti? In kaj se zgodi, če gre kaj narobe? To so vse vprašanja, na katera moramo najti odgovore. In potem so tu še vprašanja, o katerih moramo razpravljati med sabo; nekatera so že bila izpostavljena. Najprej, predhodna odobritev. Moj instinkt pravi, da je za bolnišnično oskrbo pravična predhodna odobritev. Sodišče ni trdilo, da je to samo po sebi narobe; trdilo je, da je narobe, če je v določenih okoliščinah zavrnjena, zato moramo to zelo temeljito preučiti. Prav tako moramo preučiti vprašanje receptov. Da, razumem, da mora matična država odločati o tem, kaj se predpiše, a če ti predpišejo terapijo z zdravili kot del zdravljenja v drugi državi članici in ti potem doma rečejo, da ne moreš dobiti preostanka terapije, kje potem ostane pacient? To je vrsta vprašanj, na katera moramo odgovoriti. Naslednje vprašanje je povračilo stroškov. Pacient ne želi hoditi s polnimi žepi gotovine. Obstajati mora način, da se račun pošlje domov, mislim, da preko klirinške finančne ustanove."@sl²⁰ "Herr talman! Vi känner alla till frågan som hänger i luften: Vad gör EU för mig? Här kommer ett svar: EU skapar en ny möjlighet för patienter. Det är goda nyheter. Vi måste bara se till att det fungerar, och de tre institutionerna kommer att samarbeta, och man kommer säkerligen att arbeta tillsammans i parlamentet, för att se till att det fungerar. Men vi talar om domstolsbeslut. Vi talar inte om ett tomt pappersark, så vi börjar inte från början. Vi måste ta hänsyn till de domstolsbesluten. Men detta är en åtgärd för patienterna – inte för sjukvården, som vi kan lämna därhän tills vidare. Patienterna står i centrum här – patienter, inte jurister – och det är för alla patienter, inte bara för några få. Domarna innebär i lekmannatermer att om din behandling otillbörligen försenas har du rätt att vända dig till en annan medlemsstat, genomgå behandlingen där och få räkningen skickad till hemlandet, så länge kostnaden är jämförbar och behandlingen är normalt tillgänglig. Det är enkelt. När jag lade fram mitt betänkande om patientrörlighet i parlamentet godtogs det av en överväldigande majoritet. Framför allt fastslog vi att detta måste beslutas av politiker, inte av jurister. Fru Bachelot-Narquin! För att citera Jean Giraudoux: ”Ingen poet har någonsin tolkat naturen så fritt som en advokat tolkar sanningen.” Det är därför vi vill att politiker och inte jurister tolkar detta. Det är därför vi kräver rättslig säkerhet, så att alla vet var de står – myndigheter, sjukvården, patienter, läkare. Och det är skälet till att vi måste få det att fungera för patienterna och sjukvården. Det måste bli en möjlighet och inte en mardröm för cheferna inom sjukvården där hemma. Så vi har frågor. Vi har frågor som patienten har rätt att få svar på. Är jag kvalificerad? Om jag är det, vilket är nästa steg? Var kan jag ta reda på vart jag kan åka och vilken läkare jag kan konsultera? Vilka valmöjligheter har jag? Vilka är sekretesskraven? Och vad händer om något går snett? Detta är frågor vi måste besvara. Och sedan finns det frågor som vi måste diskutera inbördes. Några av dem har redan tagits upp. För det första förhandstillstånd. Min känsla säger att det är rättvist att ha förhandstillstånd för sjukhusvistelse. Domstolen bedömde inte att detta skulle vara fel i sig. Den sa att det är fel att neka under vissa omständigheter, så vi behöver se över detta mycket noga. Vi behöver också se över frågan om recept. Ja, jag inser att hemstaten måste kunna avgöra vad som ska ordineras, men om du ordineras en läkemedelsbehandling som en del av vårdvistelsen i en annan medlemsstat och du återvänder hem och de säger att du inte kan få resten av behandlingen, vad blir det då av patienten? Det är den sortens frågor vi måste besvara. En annan fråga är ersättningen. Patienten vill slippa åka med fickorna fulla av pengar. Det måste finnas ett sätt att få räkningen hemskickad, exempelvis genom en clearingcentral."@sv²²
lpv:unclassifiedMetadata	"John Bowis"⁵ "John Bowis,"^{18,20,15,1,19,14,11,16,10,13,4,21,9} "PPE-DE frakcijos vardu"¹⁴ "PPE-DE grupas vārdā"¹³ "a PPE-DE képviselőcsoport nevében"¹¹ "en nombre del Grupo del PPE-DE"²¹ "fraktsiooni PPE-DE nimel."⁵ "im Namen der PPE-DE-Fraktion"⁹ "jménem skupiny PPE-DE"¹ "on behalf of the PPE-DE Group"^18,15,4 "v imenu skupine PPE-DE."²⁰ "v mene skupiny PPE-DE."¹⁹ "w imieniu grupy PPE-DE Group"¹⁶ "εξ ονόματος της Ομάδας PPE-DE"¹⁰
lpv:videoURI	<go to Events_and_structure europarl>⁶