Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2008-02-20-Speech-3-241"
| Predicate | Value (sorted: default) |
|---|---|
| rdf:type | |
| dcterms:Date | |
| dcterms:Is Part Of | |
| dcterms:Language | |
| lpv:document identification number |
"en.20080220.13.3-241"6
|
| lpv:hasSubsequent | |
| lpv:speaker | |
| lpv:spoken text |
". − Signor Presidente, onorevoli colleghi, l’applicazione del diritto comunitario è una parte essenziale dell’agenda “Legiferare meglio” lanciata dalla Commissione Barroso. Per un po’ di tempo è rimasta una specie di Cenerentola, persa fra la moda dell’
e quella della riduzione dei costi.
Una delle innovazioni più importanti che la Commissione fa nella comunicazione riguarda un cosiddetto nuovo metodo di lavoro. Noi abbiamo manifestato molte perplessità rispetto a questo nuovo metodo di lavoro, che si basa sul fatto sostanzialmente di rinviare allo Stato membro verso il quale viene fatto un ricorso il ricorso stesso per cercare di risolvere il problema. Abbiamo espresso queste perplessità, la Commissione ci ha dato qualche assicurazione, che spero riusciremo a sentire ancora oggi, ma noi manterremo un’alta attenzione su questo tema e speriamo davvero che, sulla questione delle procedure d’infrazione, il tema della trasparenza, della possibilità di utilizzare il “
” per gli Stati membri e il lavoro comune con questa Istituzione possano portare a dei passi avanti.
Signor Presidente, alla fine del dibattito prenderò ancora la parola per due minuti per finire il mio tempo di parola.
Oggi la Commissione ha un po’ raddrizzato il tiro, anche grazie alla pressione esercitata dal nostro Parlamento. È questa una procedura che da anni segue una strada che, in molti casi, è una specie di tran tran burocratico, dove a un’infrazione ne succede un’altra senza grande effetto, ma che rimane una procedura assolutamente indispensabile.
I numeri parlano molto chiaro. Ad oggi ci sono circa 2 518 procedure d’infrazione aperte nei settori più diversi e in particolare in materia di ambiente e di mercato interno. A questo si aggiungono le centinaia, anzi le migliaia, di petizioni che il Parlamento europeo riceve ogni anno e che spesso fanno riferimento a casi specifici di violazione del diritto comunitario, di fronte ai quali il cittadino si sente impotente e quindi si rivolge al Parlamento.
La questione è: con quale
di essere accontentato? La procedura d’infrazione è descritta dal Trattato negli articoli 226 e 228 e perciò c’è poco da essere creativi. Le regole vigenti ci condannano a procedure lente e farraginose dove la misura più efficace – la sanzione pecuniaria – arriva rarissimamente e soltanto alla fine di un tempo molto lungo, addirittura di decenni.
Ma molto, moltissimo, può essere fatto e io ringrazio la Commissione di avere proposto negli ultimi due anni, e poi nel settembre scorso con una comunicazione specifica, una serie di misure che sono analizzate e valutate nel mio rapporto e su cui vorrei fare poi qualche commento.
Ma prima permettetemi di fare una considerazione che io considero cruciale in questo dibattito, perché fare rispettare le leggi può essere un tema molto politico e può essere uno strumento formidabile per accrescere la credibilità e la visibilità delle istituzioni comunitarie.
Voglio citare due esempi concreti di comportamento in parte diverso da parte della Commissione: la crisi dei rifiuti a Napoli e l’autostrada della Via Baltica nella Valle Rospuda in Polonia.
La crisi dei rifiuti a Napoli è figlia diretta delle violazioni che si sono succedute, anni dopo anni, di praticamente tutte le regole comunitarie in materia di rifiuti. E infatti contro l’Italia sono state aperte negli anni numerosissime infrazioni e la Corte ha condannato l’Italia in molteplici occasioni. Ma solo ora, dopo anni e quando la situazione è diventata intollerabile per tutti e impossibile da nascondere, la Commissione ha deciso di battere i pugni sui tavoli. Le visite della Commissione sono seguite con grandissima attenzione e i cittadini urlanti di fronte a discariche illegali annunciano in TV l’invio di petizioni al Parlamento europeo. Ma mi chiedo: non si poteva fare prima? Davvero non avremmo potuto avere un atteggiamento diverso per impedire di arrivare a questa situazione? Si poteva!
E infatti è quello che il Commissario Dimas ha fatto nel caso della Valle Rospuda in Polonia, che rischiava di essere sfigurata da un’infrastruttura prevista dalla Via Baltica, in cui per la prima volta il Commissario ha chiesto un intervento sospensivo della Corte che è stato concesso. Questo è un precedente importantissimo che ci dice qualcosa di estremamente chiaro: la Commissione può e deve essere dura e rigorosa con gli Stati membri che fanno finta di nulla e deve usare tutti i sistemi che il sistema democratico le permette: i media e l’opinione pubblica."@it12
|
| lpv:spokenAs | |
| lpv:translated text |
"Pane předsedající, dámy a pánové, provádění práva Společenství je klíčovou součástí programu „zlepšení tvorby právních předpisů“, který si vytyčila Barrosova Komise. Prozatím však bylo spíše Popelkou, ztracenou v módní vlně posuzování dopadů a snižování nákladů.
Jednou z nejdůležitějších inovací, kterou Komise ve svém sdělení představuje, je „nová“ pracovní metoda. Dali jsme najevo silné pochybnosti o této nové pracovní metodě, která spočívá především v tom, že se stížnosti budou přímo zasílat zpět do členského státu, na nějž byla stížnost podána, aby daný problém vyřešil. Po přednesení těchto pochybností nám Komise poskytla určité přísliby, které si, jak doufám, vyslechneme i dnes, ovšem budeme tuto záležitost bedlivě sledovat a pevně doufáme, že díky transparentnosti, díky možnosti „ukázat prstem“ na konkrétní členské státy a díky spolupráci s Parlamentem dojde ve věci řízení pro porušení práva k dalšímu pokroku.
Pane předsedající, na konci rozpravy vystoupím ještě jednou a využiji zbývajících dvou minut své řečnické doby.
Nyní Komise přistoupila k nápravě, za což částečně vděčíme i tlaku, který na ni vyvíjel Parlament. Jedná se o postup, který byl celá léta v řadě případů spíše jakousi byrokratickou překážkou, kdy jedno porušení práva stíhalo druhé, aniž by to způsobilo velký povyk. Přesto však jde o postup zcela zásadní.
Čísla hovoří sama za sebe. K dnešnímu dni bylo zahájeno 2518 řízení pro porušení práva v nejrůznějších odvětvích, zejména však v oblasti životního prostředí a vnitřního trhu. K tomu je třeba přičíst stovky, ba tisíce peticí, které každoročně obdrží Parlament a které se často týkají konkrétních porušení práva Společenství, vůči nimž se občané cítí bezmocní, a proto se obracejí na Parlament.
Otázkou je, jaká je jejich šance na úspěch. Řízení pro porušení práva je popsáno v článcích 226 a 228 smlouvy, což neotevírá příliš mnoho prostoru pro kreativitu. Platné předpisy nás tlačí do pomalých a zmatených postupů, jejichž výsledkem je jen zřídkakdy to nejúčinnější opatření – udělení pokuty, které navíc často přichází až po velmi dlouhé době, leckdy až po desetiletích.
S tím lze ovšem leccos udělat, dokonce hodně udělat. V této souvislosti děkuji Komisi za to, že v posledních dvou letech, zvláště ve svém sdělení z loňského září, navrhla celou řadu opatření, která jsem ve své zprávě podrobila analýze a hodnocení a k nimž bych se ráda krátce vyjádřila.
Nejprve bych ale ráda poukázala na aspekt, který považuji pro tuto rozpravu za klíčový, neboť vymáhání práva může být jak velmi politickou záležitostí, tak vynikajícím nástrojem ke zlepšení důvěryhodnosti a viditelnosti orgánů Společenství.
Uvedu dva konkrétní příklady poněkud rozdílného přístupu Komise – krizi s odpady v Neapoli a dálnici Via Baltica v údolí řeky Rospudy v Polsku.
Neapolská krize s odpady byla přímým důsledkem mnohaletého opakovaného porušování prakticky všech právních předpisů Společenství o odpadech. Během minulých let bylo proti Itálii nesčetněkrát zahájeno řízení pro porušení práva a Soudní dvůr také několikrát rozhodl v neprospěch Itálie. Ovšem teprve nyní po letech, kdy se situace stala zcela nesnesitelnou a nebylo už před ní možné zavírat oči, se Komise rozhodla bouchnout pěstí do stolu. Návštěvy Komise jsou sledovány s velkým zájmem a občané, kteří hořekovali nad nezákonnými skládkami, oznamují v televizi, že posílají petice do Evropského parlamentu. A já se ptám: nešlo to všechno udělat již dříve? Opravdu jsme nemohli odlišným přístupem této situaci předejít? Ale ano, mohli!
Tak totiž postupoval komisař Dimas v případě údolí Rospudy v Polsku, které se ocitlo v ohrožení kvůli budování infrastruktury pro Via Baltica. Komisař vůbec poprvé požádal Soudní dvůr, aby vydal příkaz k pozastavení, který byl následně udělen. Jde o velmi důležitý precedens, který vysílá mimořádně jasný signál – Komise může a musí vystupovat rozhodně a důsledně vůči těm členským státům, jež dělají, jako by se nic nestalo, a musí využít všech nástrojů, které jí poskytuje demokratický systém, tedy sdělovacích prostředků a veřejného mínění."@cs1
"Hr. formand, mine damer og herrer! Gennemførelsen af fællesskabsretten er en vigtig del af den strategi for "bedre lovgivning", som Barroso-Kommissionen iværksatte. I et stykke tid har den været en slags Askepot, der stod fortabt mellem modefænomener som konsekvensvurdering og udgiftsreduktion.
En af de vigtigste nyskabelser i Kommissionens meddelelse er en såkaldt ny arbejdsmetode. Vi har stillet os meget tvivlende over for denne nye arbejdsmetode, som grundlæggende består i at sende klager direkte tilbage til den medlemsstat, der klages over, for at forsøge at løse problemet. Vi har givet udtryk for tvivl, og Kommissionen har givet os nogle forsikringer, som jeg håber, at vi også kommer til at høre igen i dag, men vi vil følge dette spørgsmål meget nøje, og når det gælder overtrædelsesprocedurerne, håber vi virkelig, at gennemsigtighed, muligheden for at hænge de pågældende medlemsstater ud og samarbejdet med Parlamentet vil give resultater.
Ved forhandlingens afslutning vil jeg tage ordet igen i to minutter og bruge det sidste af min taletid.
I dag er Kommissionen begyndt at rette op på dette, også takket være det pres, som Parlamentet har lagt på Kommissionen. Det er en procedure, der i årevis bare har været en slags bureaukratisk trummerum, hvor den ene overtrædelse har efterfulgt den anden uden den store effekt, men det er stadigvæk en absolut nødvendig procedure.
Tallene taler deres tydelige sprog. Hidtil er der blevet indledt 2.518 overtrædelsesprocedurer på de mest forskellige områder og navnlig inden for miljø og det indre marked. Hertil kommer de hundredvis eller rettere tusindvis af andragender, som Europa-Parlamentet modtager hvert år. Her henvises der ofte til specifikke tilfælde, hvor fællesskabsretten er blevet overtrådt, og hvor borgerne føler sig magtesløse og derfor henvender sig til Parlamentet.
Spørgsmålet er, hvilke chancer de har for at blive hørt. Overtrædelsesproceduren er beskrevet i traktatens artikel 226 og 228, og derfor er der ikke meget plads til kreativitet. De gældende bestemmelser giver os nogle langsomme og uklare procedurer, hvor den mest effektive foranstaltning - en bøde - meget sjældent anvendes og kun efter meget lang tid, sågar årtier.
Der kan dog gøres rigtigt meget, og jeg vil gerne takke Kommissionen, fordi den i de sidste to år - og i en særlig meddelelse i september sidste år - har foreslået en række foranstaltninger, som analyseres og vurderes i min betænkning, og som jeg gerne vil knytte et par kommentarer til.
Først vil jeg dog komme med en bemærkning, som efter min er af afgørende betydning i denne forhandling. At sørge for lovgivningens håndhævelse kan være et meget politisk spørgsmål og et fantastisk instrument til at øge EU-institutionernes troværdighed og synlighed på.
Jeg vil nævne to konkrete eksempler på forskellig adfærd fra Kommissionens side, nemlig affaldskrisen i Napoli og motorvejen Via Baltica i Rospudadalen i Polen.
Affaldskrisen i Napoli er en direkte konsekvens af de overtrædelser, der har fundet sted år efter år af praktisk taget alle EU's affaldsbestemmelser. Der er således blevet indledt en meget lang række overtrædelsesprocedurer mod Italien, og Domstolen har dømt Italien ved adskillige lejligheder. Men det er først nu flere år efter, hvor situationen er blevet uacceptabel for alle og umulig at skjule, at Kommissionen har besluttet at slå i bordet. Kommissionens besøg følges med meget stor opmærksomhed, og borgere, der protesterer over de ulovlige affaldsdeponeringsanlæg, udtaler til tv, at de vil indgive andragender til Europa-Parlamentet. Jeg spørger dog mig selv, om man ikke kunne have gjort dette noget før. Kunne vi ikke have haft en anden tilgang til problemet, så vi undgik at komme til at stå i denne situation? Jo, det kunne vi!
Det var faktisk det, som kommissær Dimas gjorde i sagen med Rospudadalen i Polen, der risikerede at blive ødelagt af en infrastruktur i forbindelse med Via Baltica, og hvor kommissæren for første gang bad om, at Domstolen nedlagde påbud om suspension, hvilket også skete. Dette skaber en meget vigtig præcedens, der sender et særdeles klart budskab, nemlig at Kommissionen kan og skal være fast og streng over for de medlemsstater, der lader som ingenting, og at den skal bruge alle de midler, som det demokratiske system giver den, nemlig medierne og den offentlige mening."@da2
".
Herr Präsident, meine sehr verehrten Damen und Herren! Die Anwendung des Gemeinschaftsrechts ist ein wesentlicher Bestandteil der Agenda „Bessere Rechtsetzung“, die von der Barroso-Kommission gestartet wurde. Für eine gewisse Zeit fristete sie eine Art Schattendasein, verloren inmitten der Mode der Folgenabschätzungen und der Kostensenkungen.
Eine der wichtigsten Neuerungen, die die Kommission in ihrer Mitteilung ankündigt, betrifft die so genannte neue Arbeitsmethode. Wir haben viele Bedenken gegen diese neue Arbeitsmethode zum Ausdruck gebracht, beruht sie doch im Wesentlichen darauf, dass die Beschwerde an den Mitgliedstaat, gegen den sie gerichtet ist, zurücküberwiesen wird, damit er sich um eine Lösung des Problems bemüht. Wir haben diese Bedenken geäußert und die Kommission hat uns einige Zusagen gegeben, von denen ich mir wünsche, dass wir sie heute noch einmal hören können; gleichwohl werden wir dieses Thema weiter im Auge behalten, und wir hoffen wirklich, dass im Hinblick auf die Vertragsverletzungsverfahren die Frage der Transparenz, der Möglichkeit der öffentlichen Bloßstellung der Mitgliedstaaten und die gemeinsame Arbeit mit dem Parlament zu Fortschritten führen mögen.
Herr Präsident, am Schluss der Aussprache werde ich nochmals für zwei Minuten das Wort ergreifen, um meine Redezeit auszuschöpfen.
Heute hat die Kommission den Kurs, nicht zuletzt auf Druck unseres Parlaments, etwas gerade gerückt. Es handelt sich hier um ein Verfahren, das jahrelang in vielen Fällen einem bürokratischen Trott ähnelte, wo ein Verstoß auf den anderen folgt, ohne große Auswirkungen zu haben, doch dieses Verfahren bleibt nach wie vor dringend erforderlich.
Die Zahlen sprechen eine klare Sprache. Bis heute wurden etwa 2 518 Vertragsverletzungsverfahren in den verschiedensten Bereichen und insbesondere zu Fragen der Umwelt und des Binnenmarkts eingeleitet. Hinzu kommen Hunderte, ja Tausende von Petitionen, die das Europäische Parlament jedes Jahr erhält, und die sich oft auf spezifische Fälle von Verstößen gegen das Gemeinschaftsrecht beziehen, angesichts derer sich der Bürger machtlos fühlt und sich deshalb an das Parlament wendet.
Die Frage ist nur, welche Aussicht sie haben, zufrieden gestellt zu werden. Das Vertragsverletzungsverfahren wird in den Artikeln 226 und 228 des Vertrags beschrieben, weshalb es wenig Spielraum für Erfindungsreichtum lässt. Die geltenden Regeln zwingen uns zu schleppenden und schwerfälligen Verfahren, bei denen es äußerst selten und erst nach sehr langer Zeit, manchmal sogar erst nach Jahrzehnten, zu wirksamsten Maßnahmen – finanziellen Sanktionen – kommt.
Gleichwohl kann viel, sehr viel getan werden, und ich bin der Kommission dankbar, dass sie in den vergangenen beiden Jahren und dann im September letzten Jahres mit einer spezifischen Mitteilung eine Reihe von Maßnahmen vorgeschlagen hat, die ich in meinem Bericht analysiert und bewertet habe und zu denen ich später einige Bemerkungen anführen möchte.
Doch lassen Sie mich zunächst eine Betrachtung anstellen, die ich in dieser Debatte für besonders wichtig halte, denn für die Einhaltung der Rechtsvorschriften zu sorgen kann ein sehr politisches Thema und ein hervorragendes Instrument sein, die Glaubwürdigkeit und Wahrnehmbarkeit der Gemeinschaftsorgane zu verbessern.
Ich möchte zwei konkrete Beispiele für ein teilweise unterschiedliches Herangehen der Kommission anführen: den Müllnotstand in Neapel und die Autobahn „Via Baltica“ durch das Rospuda-Tal in Polen.
Der Müllnotstand in Neapel ist das unmittelbare Ergebnis jahrelanger Verstöße gegen praktisch alle Abfallvorschriften der Gemeinschaft. Und tatsächlich wurden gegen Italien im Laufe der Jahre etliche Vertragsverletzungsverfahren eingeleitet, und der Gerichtshof hat das Land auch in vielen Fällen verurteilt. Doch erst jetzt, nach vielen Jahren und nachdem die Situation für alle unhaltbar geworden ist und nicht mehr verhehlt werden konnte, hat die Kommission beschlossen, mit der Faust auf den Tisch zu schlagen. Die Besuche der Kommission wurden mit größter Aufmerksamkeit verfolgt, und die Bürger, die über illegale Deponien klagen, verkünden im Fernsehen, dass sie Petitionen an das Europäische Parlament gerichtet haben. Ich frage mich jedoch: Konnte man nicht früher handeln? Hätten wir nicht anders reagieren können, um diese Situation zu vermeiden? Wir hätten gekonnt!
Und genau das ist es, was Kommissar Dimas im Falle des Rospuda-Tals in Polen getan hat, dem die Gefahr einer Verunstaltung durch einen Teilabschnitt der Via Baltica drohte und wo der Kommissar zum ersten Mal eine einstweilige Verfügung beim Gerichtshof beantragt hatte, die auch gewährt wurde. Das ist ein äußerst wichtiger Präzedenzfall, der uns eine ganz klare Botschaft vermittelt: Die Kommission kann und muss hart und streng zu Mitgliedstaaten sein, die so tun, als ob nichts wäre, und sie muss alle Mittel einsetzen, die ihr das demokratische System bietet: die Medien und die Öffentlichkeit."@de9
".
Κύριε Πρόεδρε, κυρίες και κύριοι, η εφαρμογή του κοινοτικού δικαίου είναι κεντρικό στοιχείο του προγράμματος «βελτίωσης της νομοθεσίας» που εγκαινίασε η Επιτροπή Barroso. Για ένα διάστημα αποτέλεσε ένα είδος Σταχτοπούτας, καθώς χάθηκε μέσα στον συρμό των εκτιμήσεων αντικτύπου και της περικοπής των δαπανών.
Μία από τις σημαντικότερες καινοτομίες που εισάγει η Επιτροπή στην ανακοίνωση αφορά μια «νέα» μέθοδο εργασίας. Έχουμε εκφράσει πολλές αμφιβολίες σχετικά με την εν λόγω νέα μέθοδο εργασίας, η οποία συνίσταται εν πολλοίς στη διαβίβαση των καταγγελιών απευθείας στα κράτη μέλη κατά των οποίων στρέφεται η καταγγελία, προκειμένου να προσπαθήσουν να λύσουν το πρόβλημα. Εκφράσαμε αυτές μας τις αμφιβολίες και η Επιτροπή μάς παρείχε ορισμένες διαβεβαιώσεις τις οποίες ευελπιστώ ότι θα ακούσουμε και σήμερα, όμως θα συνεχίσουμε να παρακολουθούμε πολύ προσεκτικά το ζήτημα και εύχομαι ειλικρινά ότι, ως προς το θέμα των διαδικασιών επί παραβάσει, η διαφάνεια, η δυνατότητα δημοσιοποίησης των κρατών μελών που διαπράττουν τις παραβιάσεις και η συνεργασία με το Κοινοβούλιο θα καταστήσουν δυνατή την επίτευξη προόδου.
Κύριε Πρόεδρε, στο τέλος αυτής της συζήτησης θα μιλήσω εκ νέου για δύο λεπτά, έτσι ώστε να συμπληρώσω τον χρόνο ομιλίας μου.
Σήμερα η Επιτροπή αρχίζει να διορθώνει αυτήν την κατάσταση, εν μέρει λόγω των πιέσεων που της άσκησε το Κοινοβούλιο. Η διαδικασία αυτή, για πολλά χρόνια και σε πολλές περιπτώσεις, υπήρξε απλώς ένα είδος γραφειοκρατικής άσκησης, όπου η μία παραβίαση ακολουθεί την άλλη χωρίς σοβαρές συνέπειες, όμως δεν παύει να είναι μια απολύτως αναγκαία διαδικασία.
Οι αριθμοί είναι πολύ εύγλωττοι. Μέχρι σήμερα, έχουν κινηθεί περίπου 2 518 διαδικασίες επί παραβάσει σε πολύ διαφορετικούς μεταξύ τους τομείς, ιδίως σε τομείς που αφορούν το περιβάλλον και την εσωτερική αγορά. Επιπλέον, υπάρχουν οι εκατοντάδες, ακόμα και χιλιάδες, αναφορές που λαμβάνει κάθε έτος το Κοινοβούλιο και που συχνά αναφέρονται σε συγκεκριμένες παραβιάσεις του κοινοτικού δικαίου, έναντι των οποίων οι πολίτες αισθάνονται αβοήθητοι και, ως εκ τούτου, στρέφονται στο Κοινοβούλιο.
Το ερώτημα είναι το εξής: τι πιθανότητες έχουν να ικανοποιηθεί το αίτημά τους; Η διαδικασία επί παραβάσει περιγράφεται στα άρθρα 226 και 228 της Συνθήκης, οπότε δεν υπάρχουν πολλά περιθώρια επίδειξης δημιουργικού πνεύματος. Οι ισχύοντες κανόνες μάς καταδικάζουν σε αργές, επίπονες διαδικασίες στις οποίες το πλέον αποτελεσματικό μέτρο –το πρόστιμο– εφαρμόζεται σπανίως και μόνο αφού περάσει πολύ μεγάλο χρονικό διάστημα, ακόμα και δεκαετιών.
Εντούτοις, μπορούν να γίνουν πολλά, πάρα πολλά θα έλεγα, και γι’ αυτό ευχαριστώ την Επιτροπή η οποία πρότεινε τα τελευταία δύο χρόνια, και εν τέλει τον περασμένο Σεπτέμβριο μέσω ειδικής ανακοίνωσης, μια σειρά μέτρων τα οποία αναλύονται και αξιολογούνται στην έκθεσή μου και για τα οποία θέλω να διατυπώσω εδώ ορισμένα σχόλια.
Πρώτα, όμως, επιτρέψτε μου να επισημάνω κάτι που θεωρώ κρίσιμο στη σημερινή συζήτηση, διότι η εφαρμογή των νόμων μπορεί να είναι ιδιαιτέρως πολιτικό ζήτημα και μπορεί να αποτελέσει θαυμάσιο μέσο βελτίωσης της αξιοπιστίας και της ορατότητας των κοινοτικών οργάνων.
Θέλω να αναφέρω δύο συγκεκριμένα παραδείγματα ελαφρώς διαφορετικής συμπεριφοράς από την πλευρά της Επιτροπής: την κρίση των απορριμμάτων στη Νάπολη και τον αυτοκινητόδρομο Via Baltica στην κοιλάδα Rospuda της Πολωνίας.
Η κρίση των απορριμμάτων στη Νάπολη ήταν άμεση συνέπεια παραβιάσεων, σε ετήσια βάση, σχεδόν όλων των κοινοτικών κανόνων για τη διαχείριση των απορριμμάτων. Μάλιστα, είχαν κινηθεί πάρα πολλές διαδικασίες επί παραβάσει κατά της Ιταλίας με την πάροδο των ετών και σε πολλές περιπτώσεις το Δικαστήριο είχε λάβει καταδικαστικές για την Ιταλία αποφάσεις. Μόνο τώρα, όμως, μετά την πάροδο πολλών ετών, και ενώ η κατάσταση έχει καταστεί πλέον αφόρητη για όλους και είναι αδύνατον να καλυφθεί, αποφάσισε η Επιτροπή να χτυπήσει τη γροθιά στο τραπέζι. Οι επισκέψεις της Επιτροπής παρακολουθούνται με μεγάλο ενδιαφέρον, και οι πολίτες που αντιδρούν δυναμικά κατά των παράνομων αποθέσεων απορριμμάτων δηλώνουν στις τηλεοράσεις ότι στέλνονται αναφορές στο Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο. Διερωτώμαι: δεν θα μπορούσε αυτό να είχε γίνει νωρίτερα; Ήταν πραγματικά τόσο δύσκολο να τηρήσουμε διαφορετική στάση, έτσι ώστε να προληφθεί η εμφάνιση αυτού του φαινομένου; Όχι, δεν ήταν καθόλου δύσκολο!
Αυτό ακριβώς έπραξε άλλωστε ο Επίτροπος Δήμας στην περίπτωση της κοιλάδας Rospuda στην Πολωνία, η οποία κινδύνευε να καταστραφεί λόγω των υποδομών του αυτοκινητοδρόμου Via Baltica. Για πρώτη φορά, ο αρμόδιος Επίτροπος ζήτησε από το Δικαστήριο να εκδώσει εντολή αναστολής, η οποία όντως εκδόθηκε. Αυτό είναι ένα πολύ σημαντικό προηγούμενο που στέλνει ένα εξαιρετικά σαφές μήνυμα: η Επιτροπή μπορεί και πρέπει να είναι αυστηρή και εξονυχιστικά επιμελής έναντι κρατών μελών τα οποία συμπεριφέρονται σαν να μην συνέβη τίποτε, ενώ πρέπει να χρησιμοποιεί όλα τα μέσα που επιτρέπει το δημοκρατικό σύστημα: τα μέσα ενημέρωσης και την κοινή γνώμη."@el10
"Mr President, ladies and gentlemen, the application of Community law is a key part of the ‘better lawmaking’ agenda launched by the Barroso Commission. For some time it has been a kind of Cinderella, lost amidst the fashion for impact assessments and cutting costs.
One of the most important innovations that the Commission introduces in the communication concerns a ‘new’ working method. We have expressed many doubts about this new working method, which mostly consists of sending complaints directly back to the Member State against which the complaint is being made, in order to try to solve the problem. We expressed these doubts and the Commission gave us a few assurances that I hope we will also hear today, but we will be keeping a very close eye on the matter and truly hope that, on the issue of infringement procedures, transparency, the ability to ‘name and shame’ Member States and the joint work with Parliament, will bring progress.
Mr President, at the end of the debate, I will speak again for two minutes to finish my speaking time.
Today the Commission has started to rectify this, partly due to the pressure applied by Parliament. This is a procedure that, for years, has in many cases just been a kind of bureaucratic grind, where one infringement follows another without much ado, but it remains an absolutely essential procedure.
The numbers speak very clearly. To date, around 2 518 infringement procedures have been initiated in the most diverse sectors, particularly the environment and the internal market. In addition to this there are the hundreds, thousands even, of petitions that the Parliament receives each year and that often refer to specific infringements of Community law, against which citizens feel helpless and therefore turn to Parliament.
The question is: what chance do they have of receiving satisfaction? The infringement procedure is described by Articles 226 and 228 of the Treaty, and therefore there is not much scope for creativity. The rules in force condemn us to slow, muddled procedures where the most effective measure – a fine – is rarely applied and only after a very long time, decades even.
However, a great deal, a very great deal, can be done and I thank the Commission for proposing in the last two years, and then last September in a specific communication, a series of measures that are analysed and evaluated in my report, and on which I would like to make a few comments.
First, however, allow me to make a point that I believe is crucial in this debate, because enforcing laws can be a very political matter and can be a wonderful tool for improving the credibility and visibility of the Community institutions.
I would like to mention two specific examples of somewhat different behaviour by the Commission: the waste crisis in Naples and the Via Baltica motorway in the Rospuda Valley in Poland.
The waste crisis in Naples was a direct consequence of infringements, occurring year after year, of practically all the Community rules on waste. Indeed, very many infringement procedures had been initiated against Italy over the years and the Court had ruled against Italy on many occasions. However, only now, years later, when the situation has become intolerable for everyone and impossible to hide, has the Commission decided to bang its fists on the table. The Commission’s visits are being followed with great interest, and citizens crying out against illegal tipping are announcing on television that petitions are being sent to the European Parliament. I wonder: could this not have been done before? Could we really not have taken a different attitude to prevent this situation arising? Yes, we could!
This is actually what Commissioner Dimas did in the case of the Rospuda Valley in Poland, which was in danger of being spoiled by infrastructure for the Via Baltica. For the first time, the Commissioner asked for a suspension order from the Court, and this was granted. This is a very important precedent that sends an extremely clear message: the Commission can and must be firm and thorough with Member States that act as if nothing had happened, and it must use all the tools the democratic system allows: the media and public opinion."@en4
"Señor Presidente, Señorías, la aplicación del Derecho comunitario es una parte fundamental de la agenda «legislar mejor» presentada por la Comisión Barroso. Durante algún tiempo ha sido una especie de Cenicienta, perdida entre la moda de las evaluaciones de impactos y los recortes de costes.
Una de las innovaciones más importantes que introduce la Comisión en la comunicación se refiere a un «nuevo» método de trabajo. Hemos expresado muchas dudas con respecto a este nuevo método de trabajo, que en general consiste en devolver las quejas directamente al Estado miembro contra el que van dirigidas, a fin de intentar resolver el problema. Expresamos estas dudas y la Comisión nos ofreció algunas garantías que espero poder escuchar hoy también, aunque mantendremos una vigilancia muy estrecha con respecto a esta cuestión y esperamos que, con respecto a la cuestión de los procedimientos de infracción, la transparencia, la capacidad para identificar a los Estados miembros culpables y el trabajo conjunto con el Parlamento permitan progresar.
Señor Presidente, al final del debate, intervendré de nuevo durante dos minutos para concluir mi tiempo de uso de la palabra.
Hoy la Comisión ha comenzado a rectificar esto, en parte debido a la presión ejercida por el Parlamento. Se trata de un procedimiento que, durante años, en muchos casos ha sido solamente una especie de trabajo diario burocrático, en el que se daba una infracción tras otra sin más, aunque continúa siendo un procedimiento absolutamente esencial.
Las cifras hablan por sí mismas. Hasta la fecha se han iniciado unos 2 518 procedimientos de infracción en los más diversos sectores, particularmente el medio ambiente y el mercado interior. Además de esto hay cientos, incluso miles de peticiones que el Parlamento recibe cada año y que, a menudo, se refieren a infracciones específicas del Derecho comunitario, ante las que los ciudadanos se sienten indefensos y, por ello, recurren al Parlamento.
La pregunta es: ¿qué posibilidades tienen de obtener una satisfacción? El procedimiento de infracción se describe en los artículos 226 y 228 del Tratado y, por lo tanto, no deja mucho lugar para la creatividad. Las normas vigentes nos condenan a lentos y confusos procedimientos, en los que rara vez se aplica la medida más efectiva —una sanción— y solamente cuando ha transcurrido mucho tiempo, décadas incluso.
No obstante se puede llegar a un buen acuerdo —un gran acuerdo— y quiero dar las gracias a la Comisión por haber propuesto en los dos últimos años, y posteriormente el pasado mes de septiembre en una comunicación específica, una serie de medidas que son analizadas y evaluadas en mi informe, con respecto a las que me gustaría hacer algunos comentarios.
No obstante, en primer lugar, permítanme realizar un comentario que considero fundamental en este debate, porque la aplicación de las leyes puede ser una cuestión muy política y una herramienta fantástica para mejorar la credibilidad y visibilidad de las instituciones comunitarias.
Me gustaría mencionar dos ejemplos específicos de comportamientos un tanto diferentes por parte de la Comisión: la crisis de los residuos de Nápoles y la autopista Vía Báltica del Valle de Rospuda en Polonia.
La crisis de los residuos en Nápoles fue una consecuencia directa de infracciones, año tras año, de prácticamente todas las normas comunitarias en materia de residuos. En efecto, se han iniciado numerosísimos procedimientos de infracción contra Italia durante años y el Tribunal ha dictado sentencia en contra de Italia en muchas ocasiones. Sin embargo, ha habido que esperar hasta ahora, años más tarde, cuando la situación ha llegado a ser intolerable para todos e imposible de ocultar, para que la Comisión decidiese dar un puñetazo sobre la mesa. Las visitas de la Comisión se están siguiendo con gran interés y los ciudadanos que alzan la voz en contra de los vertederos ilegales declaran en televisión que se están enviando peticiones al Parlamento Europeo. Yo me pregunto: ¿no se podría haber hecho esto antes? ¿No podríamos haber tenido una actitud diferente para impedir que se llegase a esta situación? ¡Por supuesto que sí!
Esto es, en realidad, lo que hizo el Comisario Dimas en el caso del Valle de Rospuda en Polonia, que corría el riesgo de ser devastado por la infraestructura para la Vía Báltica. Por primera vez, el Comisario solicitó una orden de suspensión al Tribunal, que fue concedida. Esto es un precedente muy importante que envía un mensaje extremadamente claro: la Comisión puede y debe ser firme y rigurosa con los Estados miembros que actúan como si nada hubiera pasado, y debe hacer uso de todas las herramientas que permite el sistema democrático: los medios de comunicación y la opinión pública."@es21
".
Hr president, daamid ja härrad, ühenduse õiguse kohaldamine on Barroso komisjoni algatatud parema õigusloome tegevuskava peamine osa. Mõnda aega on see olnud kui Tuhkatriinu, olles eksinud mõjuhinnangute ja kulude kokkuhoiu sekka.
Üks kõige tähtsamatest uuendustest, mille komisjon teatises kehtestab, käsitleb uut töömeetodit. Oleme väljendanud paljusid kahtlusi selle uue töömeetodi osas, mis suures osas koosneb kaebuste otsesest tagasisaatmisest liikmesriigile, kelle vastu kaebus esitati, et see püüaks probleemi lahendada. Me väljendasime neid kahtlusi ning komisjon andis meile mõned kinnitused ning ma loodan, et me kuuleme neid ka täna, kuid me kavatseme küsimust väga tähelepanelikult jälgida ning loodame siiralt, et rikkumismenetluste puhul toovad läbipaistvus, võimalus liikmesriike avalikult häbiposti seada ja koostöö parlamendiga kaasa edu.
Hr president, arutelu lõpus võtan taas kaheks minutiks sõna, lõpetamaks oma kõneaega.
Täna on komisjon asunud seda puudust kõrvaldama ja seda osaliselt parlamendi poolt avaldatud surve tõttu. Tegemist on menetlusega, mis on aastaid mitmel juhul olnud bürokraatlikuks pinnuks silmas ja mille puhul üks rikkumine järgnes teisele ilma eriliste sekeldusteta, kuid see jääb siiski äärmiselt oluliseks menetluseks.
Numbrid räägivad väga selgelt iseenda eest. Praeguseks on algatatud umbes 2 518 rikkumismenetlust kõige erinevamates sektorites, eelkõige keskkonna ja siseturu valdkonnas. Lisaks sellele saab parlament igal aastal sadu, isegi tuhandeid avaldusi, mis osutavad sageli ühenduse õiguse rikkumisele, mille vastu kodanikud tunnevad end abituna ja seepärast pöörduvadki parlamendi poole.
Küsimus on selles, milline on tõenäosus, et nende kaebus saab rahuldatud? Rikkumismenetlust on kirjeldatud lepingu artiklites 226 ja 228 ning seepärast ei ole loovusele just palju ruumi jäetud. Jõusolevad eeskirjad näevad ette aeglased, halvasti korraldatud menetlused, kus tõhusaimat meedet, milleks on rahatrahv, kohaldatakse harva ja alles väga pika aja tagant, isegi aastakümneid hiljem.
Siiski saaks väga palju ära teha ning ma tänan komisjoni, et nad on kahe viimase aasta jooksul ja eelmise aasta septembris konkreetses teatises esitanud mitmeid ettepanekuid, mida olen oma raportis analüüsinud ja hinnanud ning mille kohta ma sooviksin esitada mõned märkused.
Esiteks lubage mul siiski eriliselt rõhutada midagi, mida ma pean selle arutelu puhul äärmiselt oluliseks, sest õigusaktide jõustamine võib olla väga poliitiline küsimus ja suurepärane vahend ühenduse institutsioonide usaldusväärsuse ja nähtavuse parandamiseks.
Sooviksin mainida kahte konkreetset näidet komisjoni mõnevõrra erinevast käitumisest: Napoli jäätmekriis ja Via Baltika kiirtee Rospuda jõe orus Poolas.
Napoli jäätmekriis on põhimõtteliselt aastast aastasse esinenud kõigi ühenduse jäätme-eeskirjade rikkumise otsene tulemus. Itaalia kohta oli tõesti algatatud aastate jooksul väga mitmeid rikkumismenetlusi ning kohus oli mitmel juhul otsustanud Itaalia kahjuks. Siiski alles nüüd, aastaid hiljem, mil olukord oli muutunud kõigi jaoks talumatuks ja seda oli võimalu varjata, on komisjon otsustanud oma rusika lauale lüüa. Komisjoni visiite jälgitakse suure huviga ning ebaseadusliku jootraha andmise vastu häält tõstvad kodanikud teatavad televisioonis, et Euroopa Parlamendile edastatakse avaldused. Ma mõtlen, et kas seda ei oleks saanud varem teha? Kas me ei oleks tõesti saanud võtta teistsugust hoiakut, et selle olukorra tekkimist ära hoida? Jah, oleksime saanud küll!
Just seda tegi volinik Dimas Rospuda oru puhul Poolas, mille puhul valitses oht, et see saab Via Baltika infrastruktuuri poolt rikutud. Esimest korda palus volinik kohtult peatamistaotlust ning see ka anti. Tegemist on väga tähtsa pretsedendiga, mis saadab välja väga tähtsa sõnumi: komisjon võib olla liikmesriikidega, kes käituvad, nagu poleks midagi juhtunud, karm ja põhjalik ning ta peabki seda olema ja kasutama kõiki demokraatliku süsteemi poolt võimaldatud vahendeid, nimelt meediat ja avalikku arvamust."@et5
"Arvoisa puhemies, hyvät naiset ja herrat, yhteisön oikeuden soveltaminen on tärkeä osa sääntelyn parantamisohjelmaa, jonka Barroson johtama komissio käynnisti. Jonkin aikaa se on ollut kuin Tuhkimo ja kadonnut vaikutusten arviointien ja kulujen leikkaamisten joukkoon.
Yksi tärkeimmistä komission esittelemistä, viestintää koskevista uudistuksista liittyy ”uuteen” työskentelytapaan. Olemme ilmaisseet epäilyksemme tästä uudesta työskentelytavasta, jossa kyse on lähinnä ongelman ratkaisemisesta lähettämällä valitukset suoraan takaisin valitusten kohteena olevalla jäsenvaltiolle. Esitimme nämä epäilyksemme, ja komissio antoi meille vakuutuksensa, jonka toivon kuulevani myös tänään. Aiomme kuitenkin tarkkailla kysymystä ja toivomme todella, että rikkomismenettelyjen osalta avoimuus, jäsenvaltioiden ”mustan listan” keräämismahdollisuus ja yhteistyö parlamentin kanssa tuovat edistystä.
Arvoisa puhemies, puhun vielä keskustelun päätteeksi kaksi minuuttia, jolloin käytän lopun puheajastani.
Nyt komissio on alkanut korjata tilannetta, osittain parlamentin painostuksen takia. Vuosien ajan tämä menettely oli usein vain byrokraattista uurastusta, jossa rikkomus seurasi toistaan ilman sen kummempaa melua, mutta menettely on kuitenkin aivan välttämätön.
Luvut puhuvat selkeästi tämän puolesta. Tähän mennessä on aloitettu noin 2518 rikkomismenettelyä hyvinkin erilaisilla aloilla, erityisesti ympäristön ja sisämarkkinoiden aloilla. Tämän lisäksi on satoja, jopa tuhansia vetoomuksia, joita parlamentti saa vuosittain ja joissa viitataan usein johonkin tiettyyn yhteisön oikeuden rikkomukseen, jonka edessä kansalaiset ovat voimattomia ja kääntyvät siksi parlamentin puoleen.
Kyse onkin siitä, miten todennäköistä on, että kansalaiset saisivat näissä tapauksissa tyydyttävän ratkaisun. Rikkomismenettely kuvataan Euroopan unionista tehdyn sopimuksen 226 ja 228 artiklassa, eikä sitä voi siis soveltaa kovinkaan luovasti. Voimassaolevilla säännöillä meidät on pakotettu hitaisiin, sekaviin menettelyihin, joissa tehokkainta toimenpidettä – sakkoa – ei käytetä useinkaan tai vasta hyvin pitkän ajan, jopa vuosikymmenien, päästä.
Kuitenkin paljon, erittäin paljon on tehtävissä, ja kiitänkin komissiota, että se ehdotti kahden viime vuoden aikana ja viimeksi viime syyskuussa erityisessä tiedonannossa toimenpiteitä, joita mietinnössäni analysoidaan ja arvioidaan ja joista haluaisin tehdä joitakin huomautuksia.
Haluaisin ensin kuitenkin tuoda ilmi asian, jonka uskon olevan erittäin tärkeä tässä keskustelussa, koska lakien täytäntöönpano voi olla hyvin poliittista ja erinomainen keino yhteisön toimielinten uskottavuuden ja näkyvyyden parantamiseksi.
Haluan kertoa kaksi esimerkkiä, joissa komissio toimi eri tavalla: Napolin jätekriisi ja Via Baltica -moottoritie Rospudan laaksossa Puolassa.
Napolin jätekriisi oli suoraa seurausta rikkomuksista, joita tapahtui vuodesta vuoteen lähes kaikkia jätteitä koskevia yhteisön sääntöjä vastaan. Italiaa vastaan käynnistettiinkin monia rikkomismenettelyjä vuosien aikana, ja tuomioistuin antoi monia tuomioita Italiaa vastaan eri tapauksissa. Kuitenkin vasta nyt vuosien päästä, kun tilanteesta on tullut sietämätön kaikille, eikä sitä voida enää piilotella, komissio on päättänyt iskeä nyrkkinsä pöytään. Komission vierailuja seurataan erittäin kiinnostuneesti, ja laittomasta roskaamisesta valittavat kansalaiset ilmoittavat televisiossa, että Euroopan parlamentille on lähetetty vetoomuksia. Ihmettelenkin, miksi tätä ei tehty jo aiemmin. Emmekö olisi voineet ottaa toista asennetta ja estää tämän tilanteen syntymisen? Kyllä, olisimme voineet.
Näin komission jäsen Dimas toimi Puolan Rospudan laakson tapauksessa, jossa alue oli vaarassa tuhoutua Via Baltica -tien infrastruktuurin takia. Ensimmäistä kertaa komission jäsen pyysi tuomioistuimelta lykkäyspäätöstä ja sai sen. Kyse on erittäin tärkeästä ennakkopäätöksestä, joka kertoo selvästi, että komissio voi ja sen pitää olla päättäväinen ja perusteellinen suhteessaan jäsenvaltioihin, jotka toimivat kuin mitään ei olisi tapahtunut. Komission on myös käytettävä kaikkia demokraattisen järjestelmän mahdollistamia keinoja: tiedotusvälineitä ja yleistä mielipidettä."@fi7
"Monsieur le Président, chers collègues, l'application du droit communautaire est une partie déterminante de l'agenda «Mieux légiférer» lancé par la Commission Barroso. Pendant un certain temps, elle a été une sorte de «Cendrillon», perdue entre la tendance à l'évaluation des impacts et la réduction des coûts.
L'une des innovations les plus importantes introduites par la Commission dans la communication concerne une «nouvelle» méthode de travail. Nous avons émis beaucoup de doutes quant à cette nouvelle méthode de travail, qui consiste à renvoyer directement les plaintes à l'État membre contre lequel la plainte a été émise, dans le but de tenter de résoudre le problème. Nous avons exprimé ces doutes, et la Commission nous a répondu par un certain nombre d'assurances, que j'espère réentendre aujourd'hui, mais nous exercerons un contrôle étroit sur le sujet, et espérons réellement qu'en ce qui concerne le problème des procédures d'infraction, la transparence, la possibilité de nommer les États membres et de leur «faire honte», ainsi qu'un travail effectué en collaboration avec le Parlement, feront progresser la situation.
Monsieur le Président, à la fin du débat, je reprendrai la parole pour deux minutes, afin de terminer mon temps de parole.
Aujourd'hui, la Commission a commencé à rectifier ce fait, entre autres à cause de la pression exercée par le Parlement. Cette procédure a été pendant des années et dans de nombreux cas, une simple corvée administrative, où les infractions se sont succédées sans plus de cérémonie, mais cette procédure reste une nécessité absolue.
Les chiffres parlent d'eux-mêmes. À ce jour, environ 2 518 procédures d'infraction ont été ouvertes dans les secteurs les plus divers, tout particulièrement dans les domaines de l'environnement et du marché intérieur. De plus, des centaines, voire des milliers de pétitions sont chaque année adressées au Parlement, et qui souvent font référence à des infractions spécifiques au droit communautaire, contre lesquelles les citoyens se sentent impuissants, et qui les amènent par conséquent à se tourner vers le Parlement.
La question est: quelle chance ont-ils d'obtenir satisfaction? La procédure d'infraction est décrite aux articles 226 et 228 du traité, et la place accordée à la créativité est dès lors très limitée. Les règles en vigueur nous condamnent à des procédures lentes et confuses, où la mesure la plus efficace (une pénalité) est rarement appliquée, ou, si elle l'est, uniquement après un délai très long, parfois plusieurs dizaines d'années.
Cependant, on peut faire beaucoup, vraiment beaucoup, et je remercie la Commission d'avoir proposé, ces deux dernières années et en septembre dernier dans une communication spécifique, une série de mesures qui sont analysées et évaluées dans mon rapport et à propos desquelles j'aimerais faire un certain nombre de commentaires.
Cependant, en premier lieu, permettez–moi de faire une remarque que je crois cruciale pour ce débat, dans la mesure où l'exécution du droit peut être un sujet très politique, et peut être un outil merveilleux permettant d'améliorer la crédibilité et la visibilité des institutions communautaires.
J'aimerais mentionner deux exemples spécifiques de réactions un peu différentes de la Commission: la crise des déchets de Naples, et l'autoroute Via Baltica dans la vallée de la Rospuda en Pologne.
La crise des déchets à Naples a été une conséquence directe d'infractions, survenues année après année, à presque toutes les réglementations communautaires en matière de déchets. Bien sûr, un grand nombre de procédures d'infraction avaient été ouvertes contre l'Italie au cours des années, et la Cour avait condamné l'Italie à plusieurs reprises. Cependant, ce n'est que des années plus tard, lorsque la situation est devenue intolérable pour tous et impossible à cacher que la Commission a décidé de taper du poing sur la table. Les visites de la Commission sont suivies avec beaucoup d'attention, et des citoyens criant au dépôt illégal annoncent à la télévision que des pétitions ont été adressées au Parlement européen. Je me demande: tout ceci n'aurait-il pas pu être fait auparavant? Ne pouvions-nous vraiment pas adopter un comportement différent afin d'éviter la survenance d'une telle situation? Oui, nous le pouvions!
C'est effectivement ce que le commissaire Dimas a fait, dans le cas de la vallée de la Rospuda, en Pologne, qui risquait d'être endommagée par l'infrastructure pour la Via Baltica. Pour la première fois, le commissaire a requis de la Cour un ordre de suspension, qui lui a été accordé. Ceci crée un précédent important, qui traduit un message extrêmement clair: la Commission peut, et se doit d'être ferme et minutieuse, avec les États membres qui agissent comme si de rien n'était, et elle doit utiliser tous les outils que lui permet le système démocratique: les médias et l'opinion publique."@fr8
"Elnök úr, hölgyeim és uraim, a közösségi jog alkalmazása a Barroso-Bizottság által elindított „jobb szabályozás” menetrend kulcsfontosságú részét képezi. Egy ideig valamiféle Hamupipőke volt, aki elveszett a hatástanulmányok és a költséglefaragás divatjában.
A Bizottság által bevezetendő egyik legfontosabb kommunikációs újítás egy „új” munkamódszerrel van összefüggésben. Számos kételyt fogalmaztunk meg ezen új munkamódszerrel szemben, amelynek lényege legfőképp az, hogy a probléma megoldását megkísérelvén, közvetlenül azon tagállamhoz küldjük vissza a panaszokat, amellyel szemben a panaszbejelentés érkezik. Kifejeztük ezeket a kételyeket, mire a Bizottság néhány biztosítékot adott, amelyekről remélem, ma szintén szó esik; ezzel együtt nagyon szorosan szemmel tartjuk az ügyet és őszintén reméljük, hogy a jogsértési eljárás kérdésében az átláthatóság, valamint az, hogy a tagállamot nevén nevezhessük és megróhassuk, a Parlamenttel való közös munkával egyetemben meg fogja hozni a gyümölcsét.
Elnök úr, a vita végére még maradt két perc felszólalási időm, amit szeretnék majd kihasználni.
A Bizottság most – részben a Parlament nyomásának hatására – nekifogott a kiigazításnak. Olyan eljárás ez, amely évekig sok esetben csak bürokratikus favágás volt, ahol egyik jogsértés minden gond nélkül követte a másikat, de továbbra is feltétlenül lényeges eljárás marad.
A számok magukért beszélnek. Máig mintegy 2 518 jogsértési eljárást indítottak a legkülönbözőbb ágazatokban, különösen a környezet és a belső piac témájában. Emellett ott van a több száz, sőt több ezer petíció, melyet a Parlament évente kap, és melyek gyakran a közösségi jog olyan egyedi megsértésére vonatkoznak, amelyekkel szemben a polgárok tehetetlennek érzik magukat, és ezért a Parlamenthez fordulnak.
A kérdés az: mennyi esélyük van arra, hogy kérésük meghallgatásra talál? A jogsértési eljárást a Szerződés 226. és 228. cikke írja le, ezért nem sok tér van a kreativitásra. A hatályban lévő szabályok lassú, szövevényes eljárásokra ítélnek bennünket, ahol a leghatásosabb intézkedést – a bírságot – ritkán alkalmazzák, és akkor is csak nagyon hosszú idő után, olykor évtizedek múltával.
Azonban sokat, nagyon sokat lehet tenni, és köszönetet mondok a Bizottságnak, hogy az elmúlt két évben, majd múlt év szeptemberében egyedi közleményben egy sor olyan intézkedést javasolt, melyeket e jelentés elemzett és értékelt, és melyekkel kapcsolatban néhány megjegyzést szeretnék tenni.
Először azonban engedjék meg, hogy rámutassak egy pontra, melyet döntő jelentőségűnek tartok ebben a vitában, ugyanis a jogszabályok betartatása felettébb politikai jellegű ügy és csodálatos eszköz lehet a közösségi intézmények hitelességének és láthatóságának javításában.
Két konkrét példát említenék, amelyben a Bizottság bizonyos mértékben eltérően viselkedett: a nápolyi szemétválságot, valamint a lengyelországi Rospuda-völgyben épülő Via Baltica autópályát.
A nápolyi szemétválság a szemétkezelésre vonatkozó szinte valamennyi közösségi szabály hosszú évek óta tartó folyamatos megsértésének az egyenes következménye volt. Évek folyamán rengeteg jogsértési eljárás indult Olaszország ellen, és a Bíróság számos alkalommal elítélte Olaszországot. Ennek ellenére csak most, évekkel később, amikor a helyzet már mindenki számára tarthatatlanná vált és már nem lehetett eltitkolni, szánta el magát a Bizottság arra, hogy az asztalra csapjon. A Bizottság látogatásait nagy érdeklődés övezi, és az illegális szemétlerakókon felháborodott polgárok folyamatosan jelentik be a televízióban, hogy petíciókat intéznek az Európai Parlamenthez. És elgondolkodom: vajon nem lehetett volna előbb is lépni? Tényleg nem állhattunk volna másképp a dolgokhoz, hogy megelőzzük ennek a helyzetnek a kialakulását? De bizony igen!
Dimas biztos épp így járt el a lengyelországi Rospuda-völgy esetében, melyet az a veszély fenyegetett, hogy a Via Baltica kiépítésének infrastruktúrája tönkreteszi. Először fordult elő, hogy a biztos felfüggesztő végzést kért a Bíróságtól, amely teljesítette a kérést. Ez nagyon fontos precedenst teremt, az üzenet pedig kristálytiszta: a Bizottság azon tagállamokkal szemben, melyek úgy tesznek, mintha semmi sem történt volna, határozott és következetes lehet, és annak is kell lennie, valamint a demokratikus rendszer által megengedett összes eszközt: a médiumokat és a közvéleményt is be kell vetnie."@hu11
"Pone Pirmininke, ponai ir ponios, Bendrijos teisės taikymas yra pagrindinė „geresnės teisėkūros“ darbotvarkės dalis, kurią pradėjo J. M. Barroso vadovaujama Komisija. Kurį laiką ji buvo Pelenės vietoje, pasimetusi tarp poveikio įvertinimo ir išlaidų mažinimo.
Viena svarbiausių naujovių, pristatytų Komisijos komunikate, yra „naujas“ darbo metodas. Esame pareiškę daug abejonių dėl šio naujo darbo metodo, kuris daugiausia susideda iš skundų siuntimo tiesiogiai valstybėms narėms, prieš kurias buvo paduotas skundas, stengiantis išspręsti šią problemą. Pareiškėme savo abejones, ir Komisija suteikė kelias garantijas, apie kurias, tikiuosi, mes taip pat išgirsime čia šiandien. Mes labai atidžiai stebime šį reikalą ir nuoširdžiai tikimės, kad bus padaryta pažanga sprendžiant klausimą dėl pažeidimo procedūrų, skaidrumo, galimybės „įvardyti ir sugėdinti“ valstybes nares, ir bendro darbo su Europos Parlamentu.
Pone Pirmininke, dar kartą kalbėsiu dvi minutes užbaigdamas savo kalbėjimo laiką diskusijų gale.
Šiandien Komisija pradėjo taisyti šią savo klaidą, iš dalies dėl Parlamento daromo spaudimo. Tai procedūra, kuri metų metais daugeliu atvejų buvo blogai atliktas biurokratinis darbas, kai vienas pažeidimas eina po kito be didesnio triukšmo, bet ji išlieka svarbia procedūra.
Tai aiškiai parodo skaičiai. Iki šios dienos buvo pradėta apie 2 518 pažeidimo procedūrų įvairiose srityse, ypač aplinkos ir vidaus rinkoje. Be to, dar yra šimtai, netgi tūkstančiai peticijų, kurias kiekvienas metais gauna Parlamentas, minčių apie konkrečius Bendrijos teisės pažeidimus, dėl kurių piliečiai jaučiasi bejėgiai ir todėl kreipiasi į Parlamentą.
Mano klausimas būtų: ar jie bus patenkinti? Pažeidimo procedūra aprašyta Sutarties 226 ir 228 straipsniuose. Dėl šiuo metu galiojančių taisyklių, procedūros yra lėtos ir painios. Veiksmingiausia priemonė – bauda yra retai taikoma ir tik po labai ilgo laiko, netgi dešimtmečių.
Tačiau daug ką galima padaryti, ir aš dėkoju Komisijai už per pastaruosius dvejus metus ir praėjusį rugsėjo mėn. specialiame komunikate pasiūlytas priemones, kurios nagrinėjamos ir įvertinamos mano pranešime ir dėl kurių norėčiau pateikti kelias pastabas.
Pirmiausia leiskite man išreikšti mintį, kuri, manau, yra svarbiausia šioje diskusijoje, kadangi įstatymų įgyvendinimo užtikrinimas gali būti labai politinis klausimas ir stebuklingas įrankis, gerinant Bendrijos institucijų patikimumą ir matomumą.
Norėčiau paminėti du konkrečius šiek tiek kitokio Komisijos elgesio pavyzdžius – atliekų krizę Neapolyje ir Via Baltic greitkelį Lenkijoje, Rospuda slėnyje.
Atliekų krizė Neapolyje buvo tiesioginė pasekmė metų metais vykstančių visų Bendrijos taisyklių dėl atliekų pažeidimų. Aišku, labai daug pažeidimų procedūrų buvo pradėta per daugumą metų, ir Teismas daug kartų priėmė sprendimus prieš Italiją. Tačiau tik dabar, prabėgus daugeliui metų, kai padėtis visiems tapo nepakenčiama ir jos neįmanoma nuslėpti, Komisija nusprendė trenkti kumščiu į stalą. Komisijos vizitai sekami su dideliu susidomėjimu. Piliečiai, pasisakantys dėl nelegalių mokėjimų, skelbia per televiziją, kad į Europos Parlamentą siunčiamos peticijos. Įdomu, kodėl to negalėjo būti padaryta anksčiau? Ar iš tikrųjų negalėjome laikytis kitokios pozicijos, kad būtų užkirstas kelias šiai padėčiai atsirasti? Taip, galėjome!
Būtent taip pasielgė Komisijos narys S. Dimas, kai Raspuda slėniui Lenkijoje iškilo pavojus dėl Via Baltica infrastruktūros. Pirmą kartą Komisijos narys paprašė Teismo leidimo sustabdyti vykdymą ir jis buvo gautas. Tai labai svarbus precedentas, kuris aiškiai sako: Komisija gali ir turi būti tvirta ir visapusiška su valstybėmis narėmis, kurios apsimeta, kad nieko neįvyko. Ji turi naudotis visomis priemonėmis, kurias suteikia demokratinė sistema: žiniasklaida ir visuomenės nuomone."@lt14
"Priekšsēdētāja kungs, dāmas un kungi, Eiropas Kopienas tiesību aktu piemērošana ir svarīgs punkts „labāku lēmumu pieņemšanas” darba kārtībā, ko aizsāka
Komisija. Kādu laiku tā bija kā Pelnrušķīte, kas apmaldījusies ietekmes novērtēšanas un izmaksu samazināšanas veidos.
Viens no svarīgākajiem jauninājumiem, ko Komisija ievieš komunikācijā, skar „jauno” darba metodi. Mēs esam pauduši patiesas šaubas par šo jauno darba metodi, kas principā ietver sevī sūdzību sūtīšanu tieši atpakaļ uz dalībvalsti, pret kuru šī sūdzība ir izvirzīta, lai mēģinātu šo problēmu atrisināt. Mēs esam pauduši šīs šaubas, un Komisija mums deva solījumus, ko šodien ceru sadzirdēt arī šeit, bet mēs ļoti uzmanīgi sekosim šim jautājumam un no sirds cerēsim, ka pienākumu neizpildes procedūru jautājumos tiks panākts progress, pateicoties to pārskatāmībai, spējai iesaistīt un saukt pie atbildības dalībvalstis un kopīgam darbam ar Parlamentu.
Priekšsēdētāja kungs, debašu beigās, izmantojot sev atvēlēto laiku, runāšu vēl divas minūtes.
Šodien Komisija ir sākusi to labot, daļēji Parlamenta izdarītā spiediena dēļ. Tā ir procedūra, kas gadiem ilgi daudzos gadījumos ir bijusi birokrātiska malšana, kur viens likumpārkāpums seko citam bez īpašām grūtībām, tomēr tā ir un paliek ļoti būtiska procedūra.
Skaitļu izteiksmē tas izskatās ļoti skaidri. Līdz šim apmēram 2518 pienākumu neizpildes procedūru ir sākušās visdažādākajos vides un iekšējā tirgus sektoros. Turklāt ir simtiem, pat tūkstošiem lūgumrakstu, ko Parlaments saņem katru gadu un kas bieži vien saistās ar specifiskiem Eiropas Kopienas tiesību aktu pārkāpumiem, pret kuriem iedzīvotāji jūtas bezspēcīgi un tāpēc vēršas pie Parlamenta.
Jautājums tikai, kādas viņiem ir izredzes gūt vēlamo rezultātu. Pienākumu neizpildes procedūra ir aprakstīta Līguma 226. un 228. pantā, tāpēc radošā pieeja ir diezgan ierobežota. Spēkā esošie tiesību akti uzspiež mums lēnas, juceklīgas procedūras, kur visefektīvākais līdzeklis — sods — tiek piemērots reti, turklāt pēc ļoti ilga laika, pat desmit gadiem.
Tomēr liela daļa, ļoti liela daļa var tikt izpildīta, un es pasakos Komisijai, ka tā pēdējo divu gadu laikā un tad septembrī ar īpašu paziņojumu ir ierosinājusi veikt dažādus pasākumus, kas ir izanalizēti un izvērtēti manā ziņojumā, par kuru es vēlētos arī nedaudz pastāstīt.
Tomēr vispirms vēlos uzsvērt to, kas, manuprāt, šajās debatēs ir svarīgi, jo tiesību aktu īstenošana var būt ļoti politisks jautājums un lielisks veids, kā uzlabot uzticību Kopienas iestādēm un to caurskatāmību.
Vēlos pieminēt divus konkrētus piemērus, kad Kopiena ir rīkojusies pavisam atšķirīgi: atkritumu krīze Neapolē un „Via Baltica” autoceļš Rospudas ielejā Polijā.
Atkritumu krīze Neapolē bija tiešas gandrīz visu Kopienas noteikumu par atkritumu apsaimniekošanas pārkāpumu sekas, jo pārkāpumi bija notikuši gadiem ilgi. Tiešām ļoti daudzas pienākumu neizpildes procedūras pirms daudziem gadiem ir uzsāktas pret Itāliju un daudzos gadījumos Tiesa lēmumi daudzkārt ir bijuši Itālijai nelabvēlīgi. Tomēr tikai tagad, pēc daudziem gadiem, kad situācija ir kļuvusi neciešama, un to nav iespējams noslēpt, Komisija ir nolēmusi sist ar dūri pret galdu. Komisijas vizītēm visi seko ar lielu interesi, un iedzīvotāji, iestājoties pret nelikumīgu dzeramnaudu došanu, televīzijā paziņo, ka ir sūtījuši Eiropas Parlamentam savus lūgumrakstus. Interesanti, vai to nevarēja izdarīt jau agrāk? Vai mēs tiešām nevarējām atteikties pret to citādāk, lai izvairītos no šādas situācijas? Jā, varējām!
Tieši to komisārs
izdarīja Raspudas ielejas gadījumā, kuru apdraudēja “Via Baltica” koridora infrastruktūra. Tā bija pirmā reize, kad komisārs lūdza Tiesai atlikšanas pavēli, un Tiesa to izdeva. Tas ir ļoti svarīgs precedents, kas sniedz ļoti skaidru ziņu, ka Komisija var rīkoties, un tai jābūt nelokāmai attiecībā uz dalībvalstīm, kas uzvedas, it kā nekas nebūtu noticis, un tai jāizmanto visi līdzekļi, ko demokrātiskā sistēma pieļauj — masu medijus un sabiedrisko domu."@lv13
"Signor Presidente, onorevoli colleghi, l'applicazione del diritto comunitario è una parte essenziale dell'agenda "Legiferare meglio" lanciata dalla Commissione Barroso. Per un po' di tempo è rimasta una specie di Cenerentola, persa fra la moda dell'
e quella della riduzione dei costi.
Una delle innovazioni più importanti che la Commissione fa nella comunicazione riguarda un cosiddetto nuovo metodo di lavoro. Noi abbiamo manifestato molte perplessità rispetto a questo nuovo metodo di lavoro, che si basa sul fatto sostanzialmente di rinviare allo Stato membro verso il quale viene fatto un ricorso il ricorso stesso per cercare di risolvere il problema. Abbiamo espresso queste perplessità, la Commissione ci ha dato qualche assicurazione, che spero riusciremo a sentire ancora oggi, ma noi manterremo un'alta attenzione su questo tema e speriamo davvero che, sulla questione delle procedure d'infrazione, il tema della trasparenza, della possibilità di utilizzare il "
" per gli Stati membri e il lavoro comune con questa Istituzione possano portare a dei passi avanti.
Signor Presidente, alla fine del dibattito prenderò ancora la parola per due minuti per finire il mio tempo di parola.
Oggi la Commissione ha un po' raddrizzato il tiro, anche grazie alla pressione esercitata dal nostro Parlamento. E' questa una procedura che da anni segue una strada che, in molti casi, è una specie di tran tran burocratico, dove a un'infrazione ne succede un'altra senza grande effetto, ma che rimane una procedura assolutamente indispensabile.
I numeri parlano molto chiaro. Ad oggi ci sono circa 2.518 procedure d'infrazione aperte nei settori più diversi e in particolare in materia di ambiente e di mercato interno. A questo si aggiungono le centinaia, anzi le migliaia, di petizioni che il Parlamento europeo riceve ogni anno e che spesso fanno riferimento a casi specifici di violazione del diritto comunitario, di fronte ai quali il cittadino si sente impotente e quindi si rivolge al Parlamento.
La questione è: con quale
di essere accontentato? La procedura d'infrazione è descritta dal Trattato negli articoli 226 e 228 e perciò c'è poco da essere creativi. Le regole vigenti ci condannano a procedure lente e farraginose dove la misura più efficace – la sanzione pecuniaria – arriva rarissimamente e soltanto alla fine di un tempo molto lungo, addirittura di decenni.
Ma molto, moltissimo, può essere fatto e io ringrazio la Commissione di avere proposto negli ultimi due anni, e poi nel settembre scorso con una comunicazione specifica, una serie di misure che sono analizzate e valutate nel mio rapporto e su cui vorrei fare poi qualche commento.
Ma prima permettetemi di fare una considerazione che io considero cruciale in questo dibattito, perché fare rispettare le leggi può essere un tema molto politico e può essere uno strumento formidabile per accrescere la credibilità e la visibilità delle istituzioni comunitarie.
Voglio citare due esempi concreti di comportamento in parte diverso da parte della Commissione: la crisi dei rifiuti a Napoli e l'autostrada della Via Baltica nella Valle Rospuda in Polonia.
La crisi dei rifiuti a Napoli è figlia diretta delle violazioni che si sono succedute, anni dopo anni, di praticamente tutte le regole comunitarie in materia di rifiuti. E infatti contro l'Italia sono state aperte negli anni numerosissime infrazioni e la Corte ha condannato l'Italia in molteplici occasioni. Ma solo ora, dopo anni e quando la situazione è diventata intollerabile per tutti e impossibile da nascondere, la Commissione ha deciso di battere i pugni sui tavoli. Le visite della Commissione sono seguite con grandissima attenzione e i cittadini urlanti di fronte a discariche illegali annunciano in TV l'invio di petizioni al Parlamento europeo. Ma mi chiedo: non si poteva fare prima? Davvero non avremmo potuto avere un atteggiamento diverso per impedire di arrivare a questa situazione? Si poteva!
E infatti è quello che il Commissario Dimas ha fatto nel caso della Valle Rospuda in Polonia, che rischiava di essere sfigurata da un'infrastruttura prevista dalla Via Baltica, in cui per la prima volta il Commissario ha chiesto un intervento sospensivo della Corte che è stato concesso. Questo è un precedente importantissimo che ci dice qualcosa di estremamente chiaro: la Commissione può e deve essere dura e rigorosa con gli Stati membri che fanno finta di nulla e deve usare tutti i sistemi che il sistema democratico le permette: i media e l'opinione pubblica."@mt15
"Meneer de Voorzitter, dames en heren, de toepassing van het Gemeenschapsrecht is een belangrijk onderdeel van de ‘Betere regelgeving’ agenda die door de commissie Barroso in het leven werd geroepen. Een tijd lang was het een beetje een stiefkindje, ondergesneeuwd in de trend naar effectbeoordelingen en ombuigingen.
Een van de belangrijkste innovaties die de Commissie in de communicatie heeft geïntroduceerd betreft een nieuwe werkmethode. We hebben veel twijfel geuit omtrent deze werkmethode, die er vooral uit bestaat klachten direct terug te sturen naar de lidstaat waartegen de klacht is gericht, teneinde te proberen het probleem op te lossen. we gaven uiting aan deze twijfels en de Commissie gaf ons een aantal garanties die ik ook vandaag hoop te horen, maar we zullen de zaak zeer goed in de gaten houden en we hopen echt dat met betrekking tot de overtredingsprocedures, transparantie, de mogelijkheid lidstaten met naam en toenaam te noemen en de samenwerking met het Parlement tot voortgang zal leiden.
Mijnheer de Voorzitter, op het eind van het debat zal ik weer twee minuten lang spreken om mijn spreektijd vol te maken.
Vandaag is de commissie begonnen dit recht te zetten, gedeeltelijk onder druk van het Parlement. Dit is een procedure die jarenlang in veel gevallen slechts een soort bureaucratisch klus geweest, waarop zonder veel ophef de ene inbreuk na de andere volgde, maar het blijft een absoluut essentiële procedure.
De cijfers zijn duidelijk. Op de dag van vandaag zijn er 2518 inbreukprocedures opgestart in de meest verschillende sectoren, vooral in die van het milieu en van de interne markt. Daarnaast ontvangt het Parlement elk jaar honderden, zelfs duizenden verzoekschriften die vaak refereren aan specifieke schendingen van het Gemeenschapsrecht, waartegen burgers zich hulpeloos voelen en waarmee ze zich derhalve tot het Parlement wenden.
De vraag is: welke kans hebben ze om genoegdoening te krijgen? De inbreukprocedure wordt beschreven in artikel 226 en 228 van het Verdrag en derhalve is er weinig ruimte voor creativiteit. De regels die gelden veroordelen ons tot langzame, aanslepende procedures, waarbij de meest effectieve maatregel, een boete, zelden wordt toegepast en dan nog pas na een zeer lange tijd, zelfs pas na decennia.
Maar er kan veel, zelfs zeer veel worden gedaan, en ik wil de commissie bedanken voor de reeks maatregelen die het de laatste twee jaar, en vervolgens afgelopen september in een speciaal communiqué heeft gedaan, en die in mijn rapport worden geanalyseerd en geëvalueerd, en waar ik graag een paar opmerkingen over zou willen maken.
Maar staat u me eerst toe een punt aan te roeren dat naar mijn mening cruciaal is voor dit debat, omdat het naleven van wetten een zeer politieke kwestie kan zijn en een prachtig hulpmiddel voor het verbeteren van de geloofwaardigheid en zichtbaarheid van de Gemeenschapsinstellingen.
Ik zou graag twee specifieke voorbeelden willen noemen van een wat ongewoon gedrag door de Commissie. de afvalcrisis in Napels en de Via Baltica-autosnelweg in de Rospuda-vallei in Polen.
De afvalcrisis in Napels was een direct gevolg van de jarenlange overtredingen van praktisch alle afvalwetgeving van de Gemeenschap. Er zijn in de loop der jaren inderdaad veel inbreukprocedures opgestart tegen Italië en het Hof heeft in veel gelegenheden Italië veroordeeld. Maar pas nu, nu de situatie ondragelijk is geworden voor iedereen en onmogelijk nog te verbergen valt, heeft de Commissie besloten met de vuist op tafel te slaan. De bezoeken van de Commissie worden met veel interesse gevolgd en burgers die te keer gaan tegen illegale stortplaatsen kondigen op televisie aan dat ze verzoekschriften sturen naar het Europees Parlement. Ik vraag me af: had dit niet eerder kunnen gebeuren? Hadden we echt niet eerder een andere houding aan kunnen nemen om te voorkomen dat deze situatie zich voordeed? Ja, natuurlijk konden we dat!
Dat is feitelijk wat commissaris Dimas deed in het geval van de Rospuda-vallei in Polen, die gevaar liep te worden aangetast door de infrastructuur voor de Via Baltica. Voor het eerst vroeg de commissaris het Hof om een opschortingsbevel, en dit werd toegewezen. Dit is een zeer belangrijke precedent die een uiterst duidelijke boodschap overbrengt: De Commissie kan en moet zich krachtig opstellen tegenover lidstaten die doen of er niks is gebeurd, en ze dient alle middelen te gebruiken die het democratisch systeem toestaat: de media en de publieke opinie."@nl3
"panie przewodniczący, panie i panowie! Stosowanie prawa wspólnotowego stanowi kluczową część strategii „lepszych uregulowań prawnych”, ogłoszonej przez Komisję Barroso. Od pewnego czasu widać, że strategia ta, niczym Kopciuszek, zginęła w gąszczu tendencji do sporządzania ocen wpływu i cięcia kosztów.
Jedna z najważniejszych innowacji wprowadzonych rzez Komisję w komunikacie dotyczy „nowej” metody pracy. Wyraziliśmy wiele wątpliwości co do tej nowej metody pracy, która zasadniczo składa się z wysyłania skarg bezpośrednio do państwa członkowskiego, na które skargę złożono, aby samo państwo spróbowało rozwiązać ten problem. Wyraziliśmy te wątpliwości i Komisja pospieszyła z zapewnieniami, które jak sądzę usłyszymy także i dziś, lecz będziemy uważnie obserwować tę sprawę i naprawdę sądzę, że w sprawie postępowania w sprawie uchybienia zobowiązaniom państwa członkowskiego, przejrzystość, umiejętność „nazwania i zawstydzenia” państw członkowskich oraz wspólna praca z Parlamentem, przyniosą postępy.
Panie przewodniczący! Pod koniec debaty chciałabym ponownie zabrać głos jeszcze przez dwie minuty, aby wykorzystać przysługujący mi czas.
W chwili obecnej Komisja zaczęła to korygować, częściowo pod presją Parlamentu. Procedura ta od lat, w wielu przypadkach działa niczym biurokratyczny młyn, w którym jeden przypadek naruszenia prawa pociąga za sobą następny bez wielkiego hałasu, jednak pozostaje absolutnie niezbędną procedurą.
Liczby mówią same za siebie. Do chwili obecnej wszczęto ok. 2 518 postępowań w sprawie uchybienia zobowiązaniom państwa członkowskiego w najróżniejszych sektorach, w szczególności w sektorze ochrony środowiska i rynku wewnętrznego. Ponadto należy doliczyć do tego setki, nawet tysiące, petycji, jakie wpływają do Parlamentu każdego roku, i które często odnoszą się do konkretnych przypadków naruszenia przepisów prawa wspólnotowego, wobec których obywatele czują się bezsilni, i w związku z tym zwracają się do Parlamentu.
Powstaje pytanie: jaką mają szansę na to, że zostaną wysłuchani? Tryb postępowania w sprawie uchybienia zobowiązaniom państwa członkowskiego określają artykuły 226 i 228 Traktatu, wobec czego nie ma wiele miejsca na kreatywność w działaniach. Obowiązujące przepisy skazują nas na powolne i zagmatwane procedury, w rezultacie których najskuteczniejszy środek – grzywna – jest stosowana rzadko i w dodatku po bardzo długim okresie trwania postępowania, zdarza się, że i po kilku dziesięcioleciach.
Jednakże można coś z tym zrobić, coś bardzo konkretnego, i w tym miejscu chcę podziękować Komisji za zaproponowanie w ciągu ostatnich dwóch lat, także we wrześniu ub. r. w specjalnym komunikacie szeregu środków, które zostały przeanalizowane i ocenione w moim sprawozdaniu i które chciałabym teraz krótko omówić.
Po pierwsze jednak pozwolę sobie podkreślić podstawową moim zdaniem kwestię w tej debacie: przestrzeganie prawa może być bardzo polityczną kwestią i może być wspaniałym narzędziem poprawy wiarygodności i przejrzystości instytucji wspólnotowych.
Chciałabym zwrócić uwagę państwa na dwa szczególne przykłady różnych sposobów zachowania się Komisji: w przypadku problemu śmieci w Neapolu oraz w przypadku autostrady Via Baltica w Dolinie Rospudy w Polsce.
Problem śmieci w Neapolu był bezpośrednią konsekwencją rokrocznych przypadków naruszenia przepisów prawa wspólnotowego dotyczącego odpadów. W rzeczy samej wiele postępowań w sprawie uchybienia zobowiązaniom państwa członkowskiego wszczęto przeciwko Włochom przez te wszystkie lata i wiele razy Trybunał orzekał o winie Włoch. Jednak dopiero teraz, wiele lat później, kiedy sytuacja stała się dla wszystkich nie do zniesienia, i kiedy problem urósł do rozmiarów, które nie sposób już ukryć, Komisja zdecydowała się uderzyć pięścią w stół. Wizyty Komisji są śledzone z wielkim zainteresowaniem, a obywatele głośno walczący przeciwko nielegalnym składowiskom odpadów oświadczają w telewizji, że wysyłają petycje do Parlamentu Europejskiego. Zastanawiam się: czy nie można było wcześniej tak postąpić? Czy naprawdę nie mogliśmy od razu zadziałać inaczej, aby uniknąć zaistniałej sytuacji? Mogliśmy!
Właśnie tak, jak komisarz Dimas zrobił w przypadku Doliny Rospudy, której zagrażała dewastacja z powodu budowy infrastruktury niezbędnej do powstania Via Baltica. Po raz pierwszy komisarz poprosił o zawieszenie wyroku Trybunału w tej sprawie i otrzymał je. To niezwykle ważny precedens, który jest wyraźnym znakiem dla nas, że Komisja może i musi postępować stanowczo i zdecydowanie z państwami członkowskimi, które postępują, jak gdyby nic się nie stało, i musi wykorzystać wszystkie narzędzia, na których wykorzystanie pozwala system demokratyczny: także media i opinię publiczną."@pl16
"Senhor Presidente, Senhoras e Senhores Deputados, a aplicação do direito comunitário é uma parte essencial da agenda “Legislar Melhor”, lançada pela Comissão Barroso. Durante algum tempo foi uma espécie de Gata Borralheira, perdida entre a moda das avaliações de impacto e a da redução dos custos.
Uma das inovações mais importantes que a Comissão introduz na comunicação diz respeito a um “novo” método de trabalho. Temos manifestado grandes dúvidas em relação a esse novo método de trabalho, que, fundamentalmente, consiste em enviar o recurso directamente de volta para o Estado-Membro contra o qual foi apresentado esse mesmo recurso, a fim de se tentar resolver o problema. Manifestámos essas dúvidas e a Comissão deu-nos algumas garantias, que eu espero que voltemos também a ouvir hoje, mas vamos continuar muito atentos a este assunto e esperamos sinceramente que, no que toca à questão dos processos de infracção, a transparência, a possibilidade de “nomear e envergonhar” (
) os Estados-Membros, bem como o trabalho conjunto com o Parlamento, nos tragam algum progresso.
Senhor Presidente, no final do debate irei voltar a falar dois minutos para terminar o meu tempo de uso da palavra.
Neste momento, a Comissão já começou a rectificar esse aspecto, em parte devido à pressão exercida pelo Parlamento. Estamos perante um procedimento que, há anos, é apenas, em muitos casos, uma espécie de remoer burocrático, em que uma infracção se segue a outra sem grande efeito, mas que continua a ser um procedimento absolutamente essencial.
Os números falam muito claro. Até hoje, foram instaurados 2 518 processos por infracção nos mais diversos sectores, em especial em matéria de ambiente e de mercado interno. A eles somam-se as centenas, ou mesmo milhares, de petições que o Parlamento recebe todos os anos e que, muitas vezes, se referem a casos específicos de violação do direito comunitário, em relação aos quais os cidadãos se sentem impotentes, dirigindo-se, portanto, ao Parlamento.
A questão é: que hipótese têm eles de receberem satisfação? O processo de infracção é descrito nos artigos 226.º e 228.º do Tratado, não havendo, portanto, muito espaço para a criatividade. As regras em vigor condenam-nos a processos lentos e enferrujados, em que a medida mais eficaz – a sanção pecuniária – raramente é aplicada e só depois de passado muito tempo, por vezes décadas.
No entanto, há muita, mesmo muita coisa que pode ser feita e eu agradeço à Comissão por ter proposto, nos últimos dois anos, e depois em Setembro último, através de uma comunicação específica, uma série de medidas que são analisadas e avaliadas no meu relatório, e sobre as quais gostaria de tecer alguns comentários.
Mas antes permitam-me que faça uma observação que eu considero crucial neste debate, porque fazer respeitar as leis pode ser uma questão muito política e pode constituir um instrumento formidável para aumentar a credibilidade e a visibilidade das instituições comunitárias.
Gostaria de referir dois exemplos concretos de um comportamento um pouco diferente por parte da Comissão: a crise dos resíduos em Nápoles e a auto-estrada Via Báltica no vale de Rospuda, na Polónia.
A crise dos resíduos em Nápoles é consequência directa das violações de praticamente todas as regras comunitárias em matéria de resíduos que, ano após ano, se têm registado. Com efeito, foram instaurados, nos últimos anos, imensos processos de infracção contra a Itália, tendo o Tribunal condenado a Itália em muitas ocasiões. Mas só agora, passados anos e quando a situação se tornou intolerável para todos e impossível de esconder, é que a Comissão decidiu dar um murro na mesa. As visitas da Comissão são seguidas com grande interesse, e cidadãos aos gritos contra as descargas ilegais anunciam na televisão o envio de petições ao Parlamento Europeu. Mas pergunto eu: será que isso não podia ter sido feito antes? Será mesmo que não podíamos ter tido uma atitude diferente para impedir que se chegasse a este ponto? Podíamos, sim!
De facto foi isso que o Senhor Comissário Dimas fez no caso do Vale de Rospuda, na Polónia, que esteve em risco de ser desfigurado por uma infra-estrutura prevista para a Via Báltica. Pela primeira vez, o Senhor Comissário pediu ao Tribunal uma ordem de suspensão, que foi concedida. Trata-se de um precedente muito importante, que nos transmite uma mensagem extremamente clara: a Comissão pode e deve ser dura e firme com os Estados-Membros que agem como se nada fosse, e deve usar todos os instrumentos que o sistema democrático lhe permite: os meios de comunicação social e a opinião pública."@pt17
"Signor Presidente, onorevoli colleghi, l'applicazione del diritto comunitario è una parte essenziale dell'agenda "Legiferare meglio" lanciata dalla Commissione Barroso. Per un po' di tempo è rimasta una specie di Cenerentola, persa fra la moda dell'
e quella della riduzione dei costi.
Una delle innovazioni più importanti che la Commissione fa nella comunicazione riguarda un cosiddetto nuovo metodo di lavoro. Noi abbiamo manifestato molte perplessità rispetto a questo nuovo metodo di lavoro, che si basa sul fatto sostanzialmente di rinviare allo Stato membro verso il quale viene fatto un ricorso il ricorso stesso per cercare di risolvere il problema. Abbiamo espresso queste perplessità, la Commissione ci ha dato qualche assicurazione, che spero riusciremo a sentire ancora oggi, ma noi manterremo un'alta attenzione su questo tema e speriamo davvero che, sulla questione delle procedure d'infrazione, il tema della trasparenza, della possibilità di utilizzare il "
" per gli Stati membri e il lavoro comune con questa Istituzione possano portare a dei passi avanti.
Signor Presidente, alla fine del dibattito prenderò ancora la parola per due minuti per finire il mio tempo di parola.
Oggi la Commissione ha un po' raddrizzato il tiro, anche grazie alla pressione esercitata dal nostro Parlamento. E' questa una procedura che da anni segue una strada che, in molti casi, è una specie di tran tran burocratico, dove a un'infrazione ne succede un'altra senza grande effetto, ma che rimane una procedura assolutamente indispensabile.
I numeri parlano molto chiaro. Ad oggi ci sono circa 2.518 procedure d'infrazione aperte nei settori più diversi e in particolare in materia di ambiente e di mercato interno. A questo si aggiungono le centinaia, anzi le migliaia, di petizioni che il Parlamento europeo riceve ogni anno e che spesso fanno riferimento a casi specifici di violazione del diritto comunitario, di fronte ai quali il cittadino si sente impotente e quindi si rivolge al Parlamento.
La questione è: con quale
di essere accontentato? La procedura d'infrazione è descritta dal Trattato negli articoli 226 e 228 e perciò c'è poco da essere creativi. Le regole vigenti ci condannano a procedure lente e farraginose dove la misura più efficace – la sanzione pecuniaria – arriva rarissimamente e soltanto alla fine di un tempo molto lungo, addirittura di decenni.
Ma molto, moltissimo, può essere fatto e io ringrazio la Commissione di avere proposto negli ultimi due anni, e poi nel settembre scorso con una comunicazione specifica, una serie di misure che sono analizzate e valutate nel mio rapporto e su cui vorrei fare poi qualche commento.
Ma prima permettetemi di fare una considerazione che io considero cruciale in questo dibattito, perché fare rispettare le leggi può essere un tema molto politico e può essere uno strumento formidabile per accrescere la credibilità e la visibilità delle istituzioni comunitarie.
Voglio citare due esempi concreti di comportamento in parte diverso da parte della Commissione: la crisi dei rifiuti a Napoli e l'autostrada della Via Baltica nella Valle Rospuda in Polonia.
La crisi dei rifiuti a Napoli è figlia diretta delle violazioni che si sono succedute, anni dopo anni, di praticamente tutte le regole comunitarie in materia di rifiuti. E infatti contro l'Italia sono state aperte negli anni numerosissime infrazioni e la Corte ha condannato l'Italia in molteplici occasioni. Ma solo ora, dopo anni e quando la situazione è diventata intollerabile per tutti e impossibile da nascondere, la Commissione ha deciso di battere i pugni sui tavoli. Le visite della Commissione sono seguite con grandissima attenzione e i cittadini urlanti di fronte a discariche illegali annunciano in TV l'invio di petizioni al Parlamento europeo. Ma mi chiedo: non si poteva fare prima? Davvero non avremmo potuto avere un atteggiamento diverso per impedire di arrivare a questa situazione? Si poteva!
E infatti è quello che il Commissario Dimas ha fatto nel caso della Valle Rospuda in Polonia, che rischiava di essere sfigurata da un'infrastruttura prevista dalla Via Baltica, in cui per la prima volta il Commissario ha chiesto un intervento sospensivo della Corte che è stato concesso. Questo è un precedente importantissimo che ci dice qualcosa di estremamente chiaro: la Commissione può e deve essere dura e rigorosa con gli Stati membri che fanno finta di nulla e deve usare tutti i sistemi che il sistema democratico le permette: i media e l'opinione pubblica."@ro18
"Vážený pán predsedajúci, vážené dámy, vážení páni, uplatňovanie práva Spoločenstva je kľúčovou súčasťou programu lepšieho zákonodarstva, ktorý odštartovala Barrosova Komisia. Určitú dobu sa tento program správal ako Popoluška, ukrytý medzi posúdeniami vplyvov a znižovaním nákladov.
Jedna z najdôležitejších inovácii, ktorú Komisia zavádza pri komunikácii, sa týka „novej“ pracovnej metódy. V súvislosti s touto novou pracovnou metódou sme vyslovili množstvo pochybností. V podstate ide o to, že sťažnosti sa posielajú priamo späť tomu členskému štátu, voči ktorému boli namierené, aby sa postaral o vyriešenie daného problému. Tieto svoje obavy sme náležite vyjadrili a Komisia nám v súvislosti s nimi dala niekoľko záruk, ktoré budeme dúfam počuť aj dnes. Napriek tomu však budeme veľmi pozorne sledovať dianie v tejto záležitosti a skutočne dúfame, že transparentnosť, možnosť „pomenovať a ukázať prstom na konkrétneho vinníka“ z radov členských štátov a spoločná práca Parlamentu prinesú posun v otázke konaní o porušení právnych predpisov.
Vážený pán predsedajúci, na konci diskusie budem hovoriť opäť dve minúty, aby som vyčerpala svoj rečnícky čas.
V súčasnosti začala Komisia s nápravou tejto situácie, čo možno sčasti prisúdiť aj tlaku, ktorý bol na ňu vyvíjaný zo strany Parlamentu. Ide o postup, ktorý bol roky, a v mnohých prípadoch, len byrokratickou záťažou, v ktorom jedno porušenie práva nasledovalo ďalšie, bez toho, aby sa okolo toho robil nejaký veľký krik. Je to však, v každom prípade, nesmierne dôležitý postup.
Čísla hovoria samé za seba. K dnešnému dňu bolo začatých 2 518 konaní o porušení predpisov v najrozmanitejších oblastiach, predovšetkým však v oblasti životného prostredia a vnútorného trhu. Okrem toho existujú stovky – dokonca tisícky – petícií, ktoré Parlament každoročne dostáva, a ktoré sa často týkajú konkrétneho porušenia právnych predpisov Spoločenstva, voči ktorému sa občania cítia byť bezmocní, a z toho dôvodu sa v tejto veci obracajú na Európsky parlament.
Otázka však znie: aká je ich skutočná šanca, že sa im dostane zadosťučinenia? O konaní o porušení právnych predpisov sa hovorí v článkoch 226 a 228 zmluvy a z toho dôvodu v tejto oblasti neexistuje veľké pole pre tvorivosť. Platné predpisy nás odsudzujú na pomalé a zložité postupy, pri ktorých sa len veľmi zriedkavo a po uplynutí veľmi dlhej body, v niektorých prípadoch dokonca celých desaťročí, uplatňuje najviac účinné opatrenie, ktorým je uvalenie pokuty.
S touto situáciu sa však dá veľa, veľmi veľa, urobiť a chcela by som sa poďakovať Komisii za to, že počas posledných dvoch rokov, a potom v septembri minulého roka v osobitnom oznámení, navrhla súbor opatrení, ktoré sú analyzované a ohodnotené v mojej správe, a v súvislosti s ktorými by som rada uviedla niekoľko poznámok.
Predtým mi však dovoľte povedať pár slov v súvislosti s tým, o čom sa domnievam, že má pre túto diskusiu rozhodujúci význam, pretože presadzovanie práva môže byť veľmi politickou záležitosťou a môže byť skvelým nástrojom pre zlepšenie dôveryhodnosti a viditeľnosti inštitúcií Spoločenstva.
Chcela by som spomenúť dva konkrétne príklady tak trochu rozdielneho správania sa zo strany Komisie: krízu s odpadmi v Neapole a diaľnicu Via Baltica v údolí Rospuda v Poľsku.
Kríza s odpadmi v Neapole bola priamym dôsledkom porušovania prakticky všetkých predpisov Spoločenstva o odpadoch, ktoré sa dialo rok čo rok. V skutočnosti sa v tejto záležitosti v priebehu rokov začali proti Taliansku mnohé konania o porušení právnych predpisov a súd v mnohých prípadoch rozhodol v neprospech Talianska. Avšak, až teraz, o celé roky neskôr, keď sa situácia stala neprijateľnou pre všetkých a nebolo ju už možné naďalej ukrývať, sa Komisia rozhodla búchať päsťami po stole. Návštevy Komisie sa sledujú s veľkým záujmom a občania, ktorí nahlas upozorňujú na nezákonné skládky odpadov, vyhlasujú v televízii, že sa Európskemu parlamentu posielajú petície. Mňa by zaujímalo: nedalo sa to vykonať už skôr? Nemohli sme sa zachovať inak, aby sme zabránili vzniku tejto situácie? Áno, mohli!
Je to presne príklad toho, ako sa zachoval komisár Dimas v prípade údolia Rospuda v Poľsku, ktorému hrozilo spustošenie infraštruktúrou pre Via Baltica. Bolo to po prvý raz, čo komisár požiadal súd o príkaz na zastavenie a súd mu v tejto žiadosti vyhovel. Toto je veľmi dôležitý precedens, ktorý vysiela úplne jednoznačný odkaz: Komisia môže a musí byť zásadová a dôkladná vo vzťahu k členským štátom, ktoré sa tvária, ako by sa nič nedialo, a musí použiť všetky nástroje, ktoré jej demokratický systém dáva k dispozícii: médiá a verejnú mienku."@sk19
"Gospod predsednik, gospe in gospodje, uporaba prava Skupnosti je ključni del programa za „boljše pravno urejanje“, ki ga je začela Barrosova komisija. Že nekaj časa je bila zanemarjena ter izgubljena med priljubljenimi ocenami učinkov in zmanjšanjem stroškov.
Ena od najpomembnejših novosti, ki jo je Komisija predstavila v sporočilu, je povezana z „novo“ delovno metodo. Predstavili smo veliko pomislekov o tej novi delovni metodi, pri kateri gre predvsem za to, da se pritožbe pošljejo neposredno državi članici, zoper katero je predložena pritožba, da bi poskušali rešiti težavo. Te pomisleke smo tudi predstavili in Komisija nam je dala nekaj zagotovil, ki jih bomo, upam, slišali tudi danes, vendar bomo zelo pozorno spremljali zadevo in upali, da bomo pri vprašanjih postopkov za ugotavljanje kršitev s preglednostjo, zmožnostjo „imenovanja in osramotitve“ držav članic ter sodelovanjem s Parlamentom napredovali.
Gospod predsednik, na koncu razprave bom ponovno imela dvominutni govor, da končam svoj čas za govor.
Danes je Komisija začela to stanje popravljati, delno tudi pod pritiskom Parlamenta. Gre za postopek, ki je bil več let in v veliko primerih le nekakšno birokratsko garanje, pri katerem si kršitve sledijo brez posebnih neprijetnosti, vendar je to še vedno bistven postopek.
Številke so zelo jasne. Do zdaj se je začelo približno 2 518 postopkov za ugotavljanje kršitev v zelo različnih sektorjih, zlasti glede okolja in notranjega trga. Poleg tega Parlament vsako leto prejme več sto ali celo tisoč peticij, ki so pogosto povezane s posebnimi kršitvami prava Skupnosti, zaradi katerih se državljani počutijo nemočne in zato poiščejo pomoč pri Parlamentu.
Vprašanje pa je: kakšne so njihove možnosti, da bo krivica popravljena? Postopek za ugotavljanje kršitev je opisan v členih 226 in 228 pogodbe, zato ustvarjalnost skoraj ni možna. Zaradi veljavnih pravil smo prisiljeni k počasnim, zmedenim postopkom, pri katerih se najučinkovitejši ukrep, tj. denarna kazen, uporablja redko in šele po dolgem času, včasih celo po več desetletjih.
Vendar lahko naredimo veliko, celo zelo veliko, in ob tem se zahvaljujem Komisiji, ker je v zadnjih letih in potem lani septembra v posebnem sporočilu predlagala več ukrepov, ki so analizirani in ocenjeni v mojem poročilu in o katerih imam nekaj pripomb.
Vendar mi dovolite, da najprej opozorim na zadevo, ki je po mojem mnenju pri tej razpravi bistvena, saj je lahko izvajanje zakonodaje zelo politična stvar ter odlično orodje za izboljšanje verodostojnosti in prepoznavnosti institucij Skupnosti.
Omenila bi primera, v katerih je Komisija ravnala različno: krizo z odpadki v Neaplju in avtocesto Via Baltica v dolini Rospuda na Poljskem.
Kriza z odpadki v Neaplju je bila neposredna posledica večletnih kršitev skoraj vseh pravil Skupnosti o odpadkih. Zoper Italijo se je v zadnjih letih začelo veliko postopkov za ugotavljanje kršitev in sodišče je pogosto odločilo v škodo Italije. Vendar se je šele zdaj, ko je stanje po več letih postalo nevzdržno za vse in ga ni mogoče skriti, Komisija odločila, da bo ravnala bolj odločno. Obiski Komisije zbujajo veliko zanimanje in prebivalci, ki se pritožujejo zaradi nezakonitega odlaganja odpadkov, po televiziji pogosto izjavijo, da pošiljajo peticije Evropskemu parlamentu. Pri tem se sprašujem, ali tega ne bi mogli narediti prej? Ali res ne bi mogli z drugačnim odnosom preprečiti takšnega stanja? Da, to bi lahko storili.
Prav to je komisar Dimas naredil v primeru doline Rospuda na Poljskem, ki ji je grozilo uničenje zaradi infrastrukture za avtocesto Via Baltica. Komisar je prvič zahteval odlog, ki ga je sodišče odobrilo. To je zelo pomemben precedens z zelo jasnim sporočilom: Komisija je lahko in mora biti odločna in temeljita, kadar države članice ravnajo, kot da se ne bi nič zgodilo, ter mora uporabiti vsa orodja, ki jih omogoča demokratični sistem: medije in javno mnenje."@sl20
"Herr talman, mina damer och herrar! Tillämpningen av gemenskapslagstiftningen är en central del av agendan för bättre lagstiftning som lanserats av Barrosokommissionen. Under en tid har den varit ett slags Askungen, förlorad i trenden med konsekvensanalyser och kostnadsminskning.
En av de viktigaste innovationerna som kommissionen introducerar i meddelandet gäller ett ”nytt” arbetssätt. Vi har uttryckt många tvivel om detta nya arbetssätt, som till största delen består i att skicka ut klagomål direkt tillbaka till den medlemsstat mot vilken klagomålet har riktats, för att försöka att lösa problemet. Vi gav uttryck för dessa tvivel, och kommissionen gav oss några försäkringar som jag hoppas att vi också kommer att höra i dag, men vi kommer att hålla ett mycket vaksamt öga på frågan och hoppas verkligen att, i fråga om överträdelseförfarandena, öppenheten och möjligheten att ”peka ut” medlemsstater samt det gemensamma arbetet med parlamentet kommer att leda till framsteg.
Vid slutet av debatten kommer jag att tala igen under två minuter för att använda min talartid.
I dag har kommissionen börjat rätta till detta, delvis på grund av påtryckningar från parlamentet. Detta är ett förfarande som under flera år ofta bara har varit en form av byråkratiskt malande, där en överträdelse följer en annan utan mycket väsen, men det är ändå ett helt avgörande förfarande.
Siffrorna talar sitt tydliga språk. Hittills har omkring 2 518 överträdelseförfaranden inletts i de mest skiftande sektorer, särskilt miljön och den inre marknaden. Utöver detta mottar parlamentet vare år hundratals, till och med tusentals, framställningar som ofta hänvisar till specifika överträdelser av gemenskapslagstiftningen, inför vilka medborgarna känner sig hjälplösa och därför vänder sig till parlamentet.
Frågan är: Vilken chans har de att få upprättelse? Överträdelseförfarandet beskrivs i artiklarna 226 och 228 i fördraget, och därför finns det inte mycket utrymme för kreativitet. De gällande reglerna tvingar oss till långsamma, röriga förfaranden där den effektivaste åtgärden – böter – sällan tillämpas och bara efter en mycket lång tid, till och med årtionden.
Emellertid kan faktiskt en hel del göras, och jag tackar kommissionen för att den under de senaste två åren, och i september förra året i ett särskilt meddelande, har föreslagit en rad åtgärder som analyseras och utvärderas i mitt betänkande, och om vilka jag skulle vilja komma med några kommentarer.
För det första, tillåt mig dock att komma med en anmärkning som jag anser är avgörande för denna debatt, eftersom genomdrivande av lagar kan vara en mycket politisk fråga och kan vara ett enastående verktyg för att öka gemenskapsinstitutionernas trovärdighet och synlighet.
Jag skulle vilja nämna två specifika exempel på lite annorlunda beteenden från kommissionens sida: sopkrisen i Neapel och motorvägen Via Baltica i Rospudadalen i Polen.
Sopkrisen i Neapel var en direkt konsekvens av överträdelser, som skedde år efter år, av praktiskt taget alla gemenskapsregler om avfall. En stor mängd överträdelseförfaranden hade inletts mot Italien under åren, och domstolen hade uttalat sig mot Italien vid många tillfällen. Men först nu, flera år senare, när situationen har blivit oacceptabel för alla och omöjlig att dölja, har kommissionen beslutat att slå näven i bordet. Kommissionens besök följs med stort intresse, och medborgare som protesterar mot olaglig avfallshantering meddelar på tv att framställningar skickas till Europaparlamentet. Jag undrar: skulle detta inte ha kunnat göras tidigare? Skulle vi verkligen inte ha kunnat inta en annorlunda hållning för att förhindra denna situation? Jo, det kunde vi ha gjort!
Detta är faktiskt vad kommissionsledamot Stavros Dimas gjorde i fallet med Rospudadalen i Polen, som riskerade att förstöras av infrastrukturen för Via Baltica. För första gången begärde kommissionsledamoten ett beslut om suspendering från domstolen, och detta beviljades. Detta är ett mycket viktigt prejudikat som utsänder ett mycket tydligt budskap: Kommissionen kan och måste vara bestämd och tydlig mot medlemsstater som agerar som om inget hade hänt, och den måste använda alla de verktyg som det demokratiska systemet tillåter: medierna och den allmänna opinionen."@sv22
|
| lpv:unclassifiedMetadata |
"Dimass"13
"Monica Frassoni,"18,15,12
"chance"18,15,12
"impact assessment"18,15,12
"name and shame"18,15,12
"relatrice"18,15,12
"“name and shame”"17
|
Named graphs describing this resource:
The resource appears as object in 2 triples