Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2008-02-18-Speech-1-130"
| Predicate | Value (sorted: default) |
|---|---|
| rdf:type | |
| dcterms:Date | |
| dcterms:Is Part Of | |
| dcterms:Language | |
| lpv:document identification number |
"en.20080218.23.1-130"6
|
| lpv:hasSubsequent | |
| lpv:speaker | |
| lpv:spoken text |
"Mr President, I thank the Commissioner. I believe this should be a very uncontroversial proposal by the Commission. As the Commissioner said: enlargement, more Member States, new technology, new equipment, computers. We need updated Commission legislation to allow good cooperation across internal borders in the Union against the bad guys – the organised criminals and so on.
I talked to the director of a major Anglo-Dutch company last week and he says that he finds organised crime is increasing and – I use the word which he used – ‘exponentially’, increasing incredibly fast, and yet the Member State governments do nothing about it, because the public does not know the full picture and does not push the governments, so they say, ‘Well, don’t worry, everything is okay’. We have a serious problem. So we need this proposal from the Commission, and everybody should agree and it should go through.
There should be nothing more for me to say, but actually there is a whole story to tell you, Mr President, which I would now like to do. To my amazement, my own Member State, the UK, threw in a veto in the Council of Ministers, saying that they would not agree to this. They did not tell me, though I am British, and from the same Member State. Not a single Labour MEP from the Labour Government in London tabled an amendment to anything, but they chose my good Conservative friend, Christopher Heaton-Harris, a very honourable man, who is going to speak, to pick up the Labour Government’s objection and he tabled an amendment, which is slightly weird, but I wish Chris good luck; he is entitled to do that. But what was the Labour Party doing in all this? So, I thought, this is very strange, and there are a lot of other British objections and vetoes and opt-outs going on in lots of different policy areas, so I thought I would investigate what the overall UK policy was on all these directives that they are opting out of, what was going on?
I went to OLAF, which deals with fraud in the EU, as we know. OLAF tells me that the UK refuses to cooperate with it, even though the UK loses billions on VAT carousel fraud. London says, ‘If we give OLAF a finger, they will take our whole arm, so we are afraid, and we will not cooperate’. This is very weird, so I made further enquiries in London. How does this work? And I am told this is what happens: the Commission makes a proposal, then a junior official in the appropriate government department in London has to write a briefing paper to recommend what the Government should do about it. He is very careful; he is a bit nervous; he does not know what to do, so he says, ‘We must not do anything about this. I recommend great caution. I do not think we should approve. Perhaps we should even opt out’. And his careful paper – because he wants to be promoted and not sacked – goes up the tree in his department, and officials who are busy doing other things say ‘okay’ and tick it. Other government departments asked for their opinion do not know either, so they say, ‘It seems okay to us’. It goes finally to a cabinet committee chaired by our Foreign Secretary – and he has a million other things to think about – and so it gets rubber-stamped. So, suddenly, the Government’s position in London is negative, cautious, in favour of an opt-out: ‘We do not understand. We do not really know what is going on’. Very strange indeed!
So what happens next? Well, back to the Committee on the Internal Market and Consumer Protection in the Parliament. The blockage in the Council has meant that I have attended several informal tripartite conciliations with the Council, first of all led by the Portuguese, now led by the Slovenes, in both cases excellently. And, although no UK official has ever briefed me about anything, and I was therefore the only British person present at the conciliation, even though the British Government apparently has a veto situation on this, it went through.
Finally, the Commission and the Council have found a form of words which has enabled the British objection to be got round, or overcome, or whatever words you like to use. So the amendments before the Parliament, for voting tomorrow, were all approved by the IMCO Committee and I hope very much that Parliament will vote for them tomorrow. But what is going on in London, Mr President, I just do not understand."@en4
|
| lpv:spokenAs | |
| lpv:translated text |
"Pane předsedající, děkuji panu komisaři. Jsem přesvědčen, že by mělo jít o zcela nekontroverzní návrh Komise. Jak řekl pan komisař: rozšíření, více členských států, nová technologie, nová zařízení, počítače. Potřebujeme aktualizovanou právní úpravu Komise, která umožní dobrou spolupráci v rámci vnitřních hranic Unie proti zločincům – organizovanému zločinu a podobně.
Minulý týden jsem hovořil s ředitelem jedné velké anglo-nizozemské společnosti a on tvrdil, že zjišťuje, že organizovaný zločin je na vzestupu a – užívám jeho slova – zaznamenává neuvěřitelně rychlý „exponenciální“ růst, a přitom členské státy s tím nic nečiní, protože veřejnost nezná celý obraz a netlačí na své vlády, které pak říkají: „Nemějte obavy, všechno je v pořádku“. Stojíme před vážným problémem. Tento návrh Komise je potřebný a všichni se asi shodneme, že by měl projít.
To by mělo být vše, musím však ještě promluvit o jedné záležitosti, pane předsedající, což bych rád učinil. K mému překvapení můj vlastní členský stát, Spojené království, tento návrh v Radě ministrů vetovalo. Nesdělili mi to, i když jsem Brit a pocházím ze stejného členského státu. Žádný labouristický poslanec labouristické vlády v Londýně nepředložil žádný pozměňovací návrh, ale vybrali si mého dobrého přítele konzervativce Christophera Heaton-Harrise, velmi ctihodného člověka, který promluví, aby vznesl námitku labouristické vlády, a který předložil – poněkud podivný – pozměňovací návrh, ale přeji Chrisovi mnoho štěstí; má na to nárok. Jaká však byla úloha labouristické strany? Řekl jsem si tedy, že je to velmi zvláštní a že existuje řada jiných britských námitek a vet a rozhodnutí pro neúčast v různých oblastech politiky, a rozhodl jsem se zjistit, jaká je celková politika Spojeného království v oblasti těchto směrnic, od nichž se rozhodli pro neúčast, a k čemu došlo?
Obrátil jsem se na Evropský úřad pro boj proti podvodům, který se, jak víme, zabývá podvody v EU. Evropský úřad pro boj proti podvodům mi sdělil, že s ním Spojené království odmítá spolupracovat i přesto, že Spojení království přichází o miliardy v kolotočových podvodech s DPH. Londýn říká: „Podáme-li Evropskému úřadu pro boj proti podvodům prst, vezmou si celou ruku, toho se obáváme, a proto odmítáme spolupracovat.“ To je velmi podivné, a tak jsem zkoumal dále v Londýně. Jak to funguje? A tam se dozvídám, k čemu dochází: Komise předloží návrh, nějaký nižší úředník příslušného ministerstva v Londýně k němu vypracuje instrukce s doporučením, jak by měla vláda postupovat. Je velmi pečlivý; poněkud nervózní; neví, co má dělat a tak řekne: „Neměli bychom v této věci nic podnikat. Doporučuji velkou opatrnost. Domnívám se, že bychom to neměli schvalovat. Možná bychom se měli i rozhodnout pro neúčast.“ Jeho opatrná studie – chce být přece povýšen a nikoli propuštěn – pak postupuje vzhůru po struktuře ministerstva, přičemž úředníci, kteří mají na starosti jiné věci, jeho studii odškrtnou a schválí. Ostatní ministerstva, která jsou požádána o vyjádření, rovněž nevědí, a tak řeknou: „Nám se to zdá být v pořádku.“ Celá věc se nakonec dostane do vládního výboru vedeného naším ministrem zahraničí – který musí myslet na milion dalších věcí – a ten to orazítkuje. A tak se stane, že najednou je stanovisko londýnské vlády záporné, opatrné, nakloněné rozhodnutí pro neúčast: „Nerozumíme. Opravdu nevíme, oč jde“. Vskutku velmi podivné!
Co se děje dále ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů v Parlamentu? Zablokování v Radě znamenalo, že jsem musel navštívit několik neformálních třístranných jednání o smíru s Radou, v prvním případě vedené Portugalci a nyní Slovinci, v obou případech skvěle. A ačkoli mě žádný úředník Spojeného království nikdy o ničem neinformoval, a já jsem tak byl jediným Britem přítomným na jednáních, přestože britská vláda v této věci zastává zjevně zamítavé stanovisko, návrh prošel.
Komise a Rada nakonec nalezli formulaci, která umožnila obejití britské námitky, nebo překonání, jak kdo chce. Pozměňovací návrhy pro Parlament na zítřejší hlasování výboru IMCO doporučuji schválit a doufám, že Parlament pro ně bude zítra hlasovat. Co se však děje v Londýně, pane předsedající, tomu jednoduše nerozumím."@cs1
"Hr. formand! Jeg takker kommissæren. Jeg mener, at dette burde være et meget ukontroversielt forslag fra Kommissionen. Som kommissæren sagde: udvidelse, flere medlemsstater, ny teknologi, nyt udstyr, computere. Kommissionen må ajourføre lovgivningen for at give mulighed for et godt grænseoverskridende samarbejde i EU mod de slemme drenge - de organiserede kriminelle osv.
Jeg talte med direktøren for et større britisk-nederlandsk selskab i sidste uge, og han mener, at den organiserede kriminalitet stiger - med hans ord - eksponentielt. Den stiger utrolig hurtigt, og alligevel gør medlemsstaternes regeringer ikke noget ved det, for offentligheden kender ikke omfanget og presser ikke regeringerne, så de siger, at der ikke er noget at være bekymret over, og at alt er i skønneste orden. Vi har et alvorligt problem. Derfor har vi brug for dette forslag fra Kommissionen, og alle bør være enige, og det bør vedtages.
Der burde ikke være noget at tilføje, men der er faktisk en hel historie at fortælle, og det vil jeg gøre nu. Til min store forbløffelse nedlagde min egen medlemsstat, Det Forenede Kongerige, veto i Rådet og sagde, at de ikke kunne tilslutte sig dette. De sagde ikke noget til mig, selv om jeg er britisk og er fra den samme medlemsstat. Ikke et eneste medlem af Europa-Parlamentet fra Labour-Partiet fra Labour-regeringen i London har stillet et ændringsforslag til noget, men de valgte min gode ven fra Det Konservative Parti Christopher Heaton-Harris, som er en meget retskaffen mand, og som skal tale senere, til at tage Labour-regeringens indsigelse op, og han stillede et ændringsforslag, som er lidt underligt, men jeg ønsker Christopher held og lykke, for han har ret til at gøre det. Men hvad havde Labour-Partiet med alt dette at gøre? Jeg tænkte, at det her er meget mærkeligt, og at der er en masse andre britiske indsigelser og vetoer og fravalg på en masse forskellige politiske områder, og derfor ville jeg undersøge, hvad den overordnede britiske politik var for alle disse direktiver, som de fravælger. Jeg ville undersøge, hvad der foregik.
Jeg henvendte mig til OLAF, der som bekendt beskæftiger sig med svig i EU. OLAF fortæller mig, at Det Forenede Kongerige nægter at samarbejde med det, selv om Det Forenede Kongerige mister millioner på momskarruselsvig. London siger: "Hvis vi rækker OLAF en lillefinger, tager det hele hånden, så vi er bange, og vi vil ikke samarbejde." Det er meget mærkeligt, så jeg forhørte mig yderligere i London. Hvordan fungerer det her? Og jeg får at vide, at det foregår på følgende måde: Kommissionen stiller et forslag, hvorefter en ung embedsmand i det relevante ministerium i London udarbejder et briefingdokument med anbefaling om, hvad regeringen skal gøre ved det. Han er meget forsigtig, han er lidt nervøs, han ved ikke, hvad han skal gøre, så han siger: "Vi skal ikke gøre noget ved det. Jeg anbefaler stor forsigtighed. Jeg synes ikke, at vi skal godkende det. Måske bør vi endog fravælge det." Og hans forsigtige dokument - for han ønsker at blive forfremmet, ikke at blive fyret - bliver sendt op igennem ministeriet, og embedsmænd, som har travlt med noget andet, siger okay og signerer det. Andre ministerier, der bliver bedt om at udtale sig, ved heller ingenting, så de siger: "Det ser fint ud." Til sidst bliver det behandlet i et ministerråd ledet af vores udenrigsminister - og han har en million andre ting at tænke på - og så bliver det godkendt uden videre. Så pludselig er den britiske regerings holdning negativ, forsigtig, for et fravalg: "Vi forstår det ikke. Vi ved ikke rigtig, hvad der foregår." Det er meget mærkeligt!
Hvad sker der så? Tilbage til Udvalget om det Indre Marked og Forbrugerbeskyttelse i Europa-Parlamentet. Blokeringen i Rådet har betydet, at jeg har deltaget i flere uformelle trepartsmæglingsforhandlinger med Rådet, først ledet af portugiserne, nu af slovenerne, og i begge tilfælde glimrende. Og selv om ingen britisk embedsmand på noget tidspunkt har orienteret mig om noget, og jeg derfor var den eneste brite, der var til stede under mæglingen, selv om den britiske regering tilsyneladende står i en vetosituation i denne sag, gik det igennem.
Omsider har Kommissionen og Rådet fundet en formulering, som har gjort det muligt at omgå den britiske indsigelse eller overvinde den, eller hvordan man nu ønsker at formulere det. Så Udvalget om det Indre Marked og Forbrugerbeskyttelse har vedtaget alle ændringsforslagene, og jeg håber stærkt, at Parlamentet vil stemme for dem i morgen. Men jeg fatter ikke, hvad der foregår i London."@da2
".
Herr Präsident! Ich danke dem Herrn Kommissar. Meines Erachtens dürfte dieser Vorschlag der Kommission keinerlei Kontroversen auslösen. Wie der Herr Kommissar schon sagte: Erweiterung, mehr Mitgliedstaaten, neue Technologie, neue Ausrüstung, Computer. Wir brauchen aktualisierte Rechtsvorschriften der Kommission, um eine gute Zusammenarbeit über die Binnengrenzen der Union hinweg gegen das Böse, das organisierte Verbrechen usw. zu ermöglichen.
Ich habe vergangene Woche mit dem Direktor eines großen britisch-niederländischen Unternehmens gesprochen, und er sagte, seines Erachtens nehme die organisierte Kriminalität zu, es nehme – ich verwende das Wort, das er benutzte – „exponentiell“ und unglaublich schnell zu, doch bislang unternähmen die Regierungen der Mitgliedstaaten nichts dagegen, weil die Öffentlichkeit die wahre Lage nicht kenne und keinen Druck auf die Regierungen ausübe. Letztere sagten daher, es bestehe kein Grund zur Sorge, alles sei in Ordnung. Wir stehen vor einem ernsten Problem, daher brauchen wir diesen Vorschlag der Kommission; jeder sollte ihm zustimmen, und er sollte angenommen werden.
Eigentlich sollte es für mich nun nichts mehr zu sagen geben. Aber es gibt noch viel zu sagen, Herr Präsident, und dies möchte ich jetzt tun. Zu meiner Überraschung hat mein eigener Mitgliedstaat, das Vereinigte Königreich, ein Veto im Ministerrat eingelegt und erklärt, es würde dem Vorschlag nicht zustimmen. Sie haben mir nichts gesagt, obwohl ich Brite bin und aus dem gleichen Mitgliedstaat komme. Kein einziges MdEP der Labour-Partei von der Labour-Regierung in London reichte zu irgendeinem Punkt einen Änderungsantrag ein. Sie wählten stattdessen meinen Freund, Christopher Heaton-Harris von den Konservativen, einen sehr ehrenhafter Mann, der jetzt das Wort ergreifen wird, um die Ablehnung der Labour-Regierung vorzutragen. Er reichte einen Änderungsantrag ein, der etwas eigenartig ist, doch ich wünsche Chris viel Glück; er ist berechtigt, das zu tun. Aber was hatte die Labour-Partei mit all dem zu schaffen? Ich dachte also, das ist sehr merkwürdig, es gibt derzeit eine ganze Reihe anderer Einwände, Vetos und Opt-out-Klausel Großbritanniens in vielen verschiedenen Politikbereichen. Deshalb beschloss ich nachzuforschen, worin die Politik des Vereinigten Königreichs allgemein bei all diesen Richtlinien besteht, an denen es sich nicht beteiligt. Ich wollte herausfinden, was vor sich geht.
Ich ging zum OLAF, das sich, wie wir wissen, mit Betrug in der EU beschäftigt. Dort sagte man mir, das Vereinigte Königreich weigere sich, mit ihm zusammenzuarbeiten, auch wenn das Land Milliarden an Mehrwertsteuer beim Karussell-Betrug verliere. London sagt: „Wenn wir OLAF den kleinen Finger reichen, nimmt es gleich die ganze Hand. Daher haben wir Angst und werden nicht zusammenarbeiten.“ Das ist sehr merkwürdig, deshalb habe ich in London weitere Nachforschungen angestellt. Wie geht das vor sich? Mir wurde gesagt, es geschehe Folgendes: Die Kommission unterbreitet einen Vorschlag. Danach muss ein jüngerer Beamter im zuständigen Ministerium in London einen Vermerk verfassen, in dem er empfiehlt, was die Regierung tun soll. Er ist sehr vorsichtig und etwas nervös. Er weiß nicht, was er tun soll, deshalb sagt er: „Wir dürfen hier nichts unternehmen. Ich rate zu größter Vorsicht. Meines Erachtens sollten wir nicht zustimmen. Vielleicht sollten wir uns sogar für ein Opt-out entscheiden.“ Und sein vorsichtig formuliertes Dokument – denn er möchte ja befördert und nicht gefeuert werden – geht in seinem Ministerium den Dienstweg, und Beamte, die mit anderen Dingen beschäftigt sind, sagen „in Ordnung“ und haken es ab. Andere Ministerien, die um ihre Stellungnahme gebeten werden, wissen es auch nicht besser und sagen deshalb: „Wir halten das für richtig“. Es geht schließlich in einen Regierungsausschuss, der von unserem Außenminister geleitet wird – und der an Tausend andere Dinge zu denken hat –, und so wird es ungelesen abgesegnet. Damit ist der Standpunkt der Regierung in London plötzlich negativ, vorsichtig, für ein Opt-out: „Wir verstehen nicht. Wir wissen nicht wirklich, was vor sich geht.“ Wirklich sehr merkwürdig!
Und was geschieht dann? Also zurück zum Ausschuss für Binnenmarkt und Verbraucherschutz im Parlament. Die Blockade im Rat bedeutete, dass ich an mehreren informellen dreiseitigen Vermittlungen mit dem Rat teilgenommen habe, erst unter Leitung der Portugiesen, nun unter Leitung der Slowenen, in beiden Fällen ganz ausgezeichnet. Und obwohl mich niemals ein britischer Beamter über irgendetwas unterrichtet hat, und ich daher der einzige Brite im Vermittlungsverfahren war, obwohl die britische Regierung offenbar ein Veto hierzu eingelegt hatte, ging der Vorschlag durch.
Die Kommission und der Rat haben schließlich eine Formulierung gefunden, mit der die britischen Einwände aus der Welt geschafft oder überwunden wurden, oder wie auch immer man es nennen will. Daher wurden alle dem Parlament vorgelegten Änderungsanträge, über die morgen abgestimmt wird, vom Ausschuss IMCO gebilligt, und ich hoffe sehr, das Parlament wird sie morgen annehmen. Doch was in London vor sich geht, Herr Präsident, verstehe ich einfach nicht."@de9
"Κύριε Πρόεδρε, ευχαριστώ τον Επίτροπο. Πιστεύω ότι η πρόταση αυτή εκ μέρους της Επιτροπής δεν θα πρέπει να εγείρει καμία αμφισβήτηση. Όπως είπε και ο Επίτροπος: διεύρυνση, περισσότερα κράτη μέλη, νέα τεχνολογία, νέος εξοπλισμός, υπολογιστές. Χρειαζόμαστε μια ενημερωμένη κοινοτική νομοθεσία, ώστε να καταστεί δυνατή η καλή συνεργασία στα εσωτερικά σύνορα της Ένωσης κατά των κακών – των οργανωμένων εγκληματιών και ούτω καθεξής.
Την περασμένη εβδομάδα μίλησα με τον διευθυντή μιας μεγάλης αγγλο-ολλανδικής εταιρείας, ο οποίος μου είπε ότι θεωρεί πως το οργανωμένο έγκλημα αυξάνεται και μάλιστα –χρησιμοποιώ την λέξη που χρησιμοποίησε– «με εκθετικό ρυθμό», αυξάνεται πάρα πολύ γρήγορα και, παρόλα αυτά, οι κυβερνήσεις των κρατών μελών δεν κάνουν τίποτε γι’ αυτό, διότι η κοινή γνώμη δεν γνωρίζει την πλήρη εικόνα και δεν πιέζει τις κυβερνήσεις, οπότε λένε, «Μην ανησυχείτε, όλα είναι εντάξει». Το πρόβλημα που αντιμετωπίζουμε είναι σοβαρό. Επομένως, χρειαζόμαστε αυτήν την πρόταση της Επιτροπής και όλοι θα πρέπει να συμφωνήσουν και να την εγκρίνουν.
Δεν έχω κάτι άλλο να πω, όμως στην πραγματικότητα έχω να σας πω μια ολόκληρη ιστορία, κύριε Πρόεδρε, κάτι που θα ήθελα να κάνω τώρα. Προς έκπληξή μου, το ίδιο το κράτος μέλος μου, το Ηνωμένο Βασίλειο, άσκησε βέτο στο Συμβούλιο των Υπουργών, λέγοντας ότι δεν θα συμφωνήσει με την πρόταση. Δεν μου το είπαν, παρόλο που είμαι Βρετανός και προέρχομαι από το ίδιο κράτος μέλος. Κανένας Εργατικός βουλευτής του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου από την κυβέρνηση των Εργατικών στο Λονδίνο δεν κατέθεσε κάποια τροπολογία για το οτιδήποτε, αντίθετα επέλεξαν τον καλό μου φίλο από το κόμμα των Συντηρητικών, τον κ. Christopher Heaton-Harris, έναν πολύ αξιότιμο άνθρωπο, ο οποίος πρόκειται να μιλήσει, να συγκεντρώσει τις αντιρρήσεις της κυβέρνησης των Εργατικών και να καταθέσει μια τροπολογία, η οποία είναι κάπως περίεργη, όμως εύχομαι καλή επιτυχία στον Chris· δικαιούται να το κάνει. Ποιος, όμως, ήταν ο ρόλος του Εργατικού Κόμματος σε όλα αυτά; Σκέφτηκα, λοιπόν, ότι αυτό είναι πολύ περίεργο, και υπάρχουν πολλές άλλες βρετανικές αντιρρήσεις και βέτο και εξαιρέσεις που βρίσκονται σε εξέλιξη σε πολλούς και διάφορους τομείς πολιτικής, και σκέφτηκα να διερευνήσω ποια ήταν η συνολική πολιτική του Ηνωμένου Βασιλείου σε σχέση με όλες αυτές τις οδηγίες από τις οποίες αυτοεξαιρείται, καθώς και να διερευνήσω τι συνέβαινε.
Πήγα στην OLAF (Ευρωπαϊκή Υπηρεσία Καταπολέμησης της Απάτης), η οποία, όπως γνωρίζουμε, ασχολείται με τις απάτες στην ΕΕ. Η OLAF μου είπε ότι το Ηνωμένο Βασίλειο αρνείται να συνεργαστεί μαζί της, παρόλο που χάνει δισεκατομμύρια στις απάτες τύπου «carrousel» στον τομέα του ΦΠΑ. Το Λονδίνο σκέφτεται, «Αν δώσουμε στην OLAF ένα δάχτυλο, θα μας πάρει ολόκληρο το χέρι, επομένως φοβόμαστε και δεν θα συνεργαστούμε». Αυτό είναι πολύ περίεργο, οπότε συνέχισα να κάνω έρευνες στο Λονδίνο. Πώς λειτουργεί αυτό; Και μου είπαν ότι συμβαίνει το εξής: η Επιτροπή υποβάλλει μια πρόταση και, στη συνέχεια, ένας κατώτερος υπάλληλος στο αρμόδιο κυβερνητικό τμήμα στο Λονδίνο πρέπει να συντάξει ένα ενημερωτικό έγγραφο προκειμένου να συστήσει στην κυβέρνηση τι θα πρέπει να κάνει σχετικά με την πρόταση αυτή. Ο υπάλληλος είναι πολύ προσεκτικός, είναι λίγο αγχωμένος, δεν ξέρει τι να κάνει και άρα λέει: «Δεν πρέπει να κάνουμε τίποτε όσον αφορά την πρόταση. Συστήνω μεγάλη προσοχή. Δεν νομίζω ότι πρέπει να την εγκρίνουμε. Ενδεχομένως, θα πρέπει ακόμη και να αυτοεξαιρεθούμε». Και το προσεκτικό του έγγραφο –διότι θέλει να προαχθεί και όχι να απολυθεί– ανεβαίνει τα σκαλοπάτια του τμήματός του, και άλλοι υπάλληλοι οι οποίοι είναι απασχολημένοι με άλλα πράγματα λένε «εντάξει» και το εγκρίνουν. Άλλα κυβερνητικά τμήματα, από τα οποία ζητήθηκε η γνώμη τους, δεν γνωρίζουν ούτε αυτά, επομένως λένε, «Μας φαίνεται εντάξει». Το έγγραφο φθάνει τελικά σε κάποια επιτροπή του υπουργικού συμβουλίου, στην οποία προεδρεύει ο υπουργός Εξωτερικών της κυβέρνησής μας –και αυτός έχει να σκεφτεί ένα εκατομμύριο άλλα πράγματα– και, κατά συνέπεια, το έγγραφο εγκρίνεται ανεξέταστα. Οπότε, ξαφνικά, η θέση της κυβέρνησης στο Λονδίνο είναι αρνητική, επιφυλακτική και υπέρ της αυτοεξαίρεσης. «Δεν καταλαβαίνουμε. Δεν γνωρίζουμε τι πραγματικά συμβαίνει». Πολύ περίεργο πράγματι!
Οπότε, τι συμβαίνει στη συνέχεια; Πίσω στην Επιτροπή Εσωτερικής Αγοράς και Προστασίας των Καταναλωτών του Κοινοβουλίου. Το μπλοκάρισμα στο Συμβούλιο σημαίνει ότι παρευρέθηκα σε αρκετές ανεπίσημες τριμερείς συνδιαλλαγές με το Συμβούλιο, στις οποίες προέδρευαν αρχικά οι Πορτογάλοι και τώρα οι Σλοβένοι, επιτυχώς και στις δύο περιπτώσεις. Και, παρά το γεγονός ότι κανένας βρετανός υπάλληλος δεν με ενημέρωσε ποτέ για τίποτε, και ήμουν ως εκ τούτου ο μόνος Βρετανός που παρίστατο στη συνδιαλλαγή, παρά το γεγονός ότι η βρετανική κυβέρνηση έχει προφανώς ασκήσει βέτο στην εν λόγω πρόταση, αυτή εγκρίθηκε.
Τελικά, η Επιτροπή και το Συμβούλιο βρήκαν μια διατύπωση, η οποία κατέστησε δυνατό να παρακαμφθούν οι βρετανικές αντιρρήσεις, ή να ξεπερασθούν, ή όποιες άλλες λέξεις θέλετε να χρησιμοποιήσετε. Επομένως, οι τροπολογίες ενώπιον του Κοινοβουλίου που θα τεθούν αύριο προς ψήφιση εγκρίθηκαν όλες από την Επιτροπή Εσωτερικής Αγοράς και Προστασίας των Καταναλωτών και ελπίζω ότι αύριο το Κοινοβούλιο θα τις ψηφίσει. Όμως δεν καταλαβαίνω, κύριε Πρόεδρε, τι συμβαίνει στο Λονδίνο."@el10
"Señor Presidente, doy las gracias al Comisario. Opino que esta propuesta de la Comisión no debería causar controversia. Como ha dicho el Comisario: ampliación, más Estados miembros, nuevas tecnologías, nuevos equipos, ordenadores. Necesitamos leyes actualizadas de la Comisión para permitir que se coopere adecuadamente a lo largo de las fronteras interiores de la Unión contra la delincuencia organizada, etc.
El Director de una importante empresa angloholandesa con el que conversé la semana pasada me dijo que le parecía que la delincuencia organizada estaba aumentando «exponencialmente» —ésta es la palabra que utilizó— , de manera increíblemente rápida y que, a pesar de ello, los gobiernos de los Estados miembros no estaban haciendo nada al respecto, porque el público no tiene una imagen completa de lo que ocurre y, por consiguiente, no presiona a sus gobiernos, los cuales se justifican diciendo que todo va bien. El problema es grave. Necesitamos esta propuesta de la Comisión, todo el mundo debería estar de acuerdo, y se debería aprobar.
No debería tener nada más que decir; sin embargo, tengo una historia que contarle, señor Presidente. Para mi sorpresa, mi propio país, el Reino Unido, impuso su veto en el Consejo de Ministros, argumentando que no daría su acuerdo. A mí no me lo comunicaron, a pesar de que soy británico y del mismo Estado miembro. Ni un solo diputado laborista al Parlamento Europeo del Gobierno laborista de Londres presentó una sola enmienda, sino que escogieron a mi buen y honrado amigo Christopher Heaton-Harris, del Partido Conservador, que intervendrá más tarde, para que recogiera la objeción del Gobierno laborista y presentara una enmienda más bien absurda. Le deseo buena suerte a Chris; tiene derecho a hacerlo. Pero, ¿qué tenía que ver el Partido Laborista en todo esto? Pensé que era todo muy extraño. Además, el Reino Unido ha impuesto muchos otros vetos, objeciones y cláusulas de exclusión en muchas áreas políticas diferentes, por lo que pensé en investigar sobre cuál era la política general del Reino Unido acerca de todas estas directivas de las que se está excluyendo, para ver qué estaba ocurriendo.
Me dirigí a la OLAF que, como sabemos, se ocupa del fraude en la UE. En la OLAF se me dijo que el Reino Unido se niega a cooperar con ella, a pesar de que este país pierde miles de millones a causa del fraude «carrusel» del IVA. En Londres se piensa que «si le damos la mano a la OLAF, nos cogerá todo el brazo, por lo que será mejor no cooperar». Era todo muy absurdo, por lo que seguí investigando en Londres. ¿Qué está ocurriendo? Según me dijeron, ocurre lo siguiente: la Comisión hace una propuesta y, entonces, un funcionario del departamento pertinente del Gobierno en Londres debe redactar un documento de recomendación de la acción del Gobierno al respecto. El funcionario es muy cauto, está algo nervioso, no sabe qué hacer, así que se dice: «No hagamos nada al respecto. Recomiendo que se actúe con gran cautela. Creo que no deberíamos aprobarlo. Quizás deberíamos incluso autoexcluirnos.» Y su prudente documento —porque el funcionario no quiere ser despedido, sino ascendido— pasa a instancias superiores dentro de su departamento y los funcionarios, ocupados con otros asuntos, le dan el visto bueno. Otros departamentos del Gobierno a los que se pide la opinión tampoco saben qué decir, por lo que responden que les parece bien. Finalmente, el documento llega al comité de gabinete presidido por nuestro Ministro de Asuntos Exteriores —que tiene un millón de cosas en las que pensar— y se aprueba. De repente, la postura del Gobierno de Londres es negativa, cauta y a favor de la autoexclusión: «No lo comprendemos. Realmente, no entendemos lo que pasa.» ¡Qué extraño!
Y, ¿qué ocurre después? Bien, volvamos a la Comisión de Mercado Interior y Protección del Consumidor del Parlamento. El bloqueo del Consejo me ha obligado a asistir a varias conciliaciones informales tripartitas con el Consejo, en primer lugar presidido por Portugal y ahora por Eslovenia, en ambos casos de manera excelente. Y se aprobó, a pesar de que ningún funcionario británico me había informado de nada y, por consiguiente, yo era la única persona británica presente en la conciliación, y a pesar de que el Gobierno británico había impuesto su veto.
Finalmente, la Comisión y el Consejo han encontrado una formulación que ha permitido que se sortee, supere, o como quieran llamarlo, la objeción británica. Por consiguiente, las enmiendas que se presentan al Parlamento para que las vote mañana fueron aprobadas por la Comisión de Mercado Interior y Protección del Consumidor, y espero que el Parlamento vote mañana a su favor. Pero lo que ocurre en Londres, señor Presidente, sencillamente, no lo entiendo."@es21
"Hr president, ma tänan volinikku. Ma usun, et komisjoni poolt oleks see väga ebatavaline ettepanek. Nagu volinik ütles, on meil selliste asjaolude nagu laienemine, rohkem liikmesriike, uus tehnoloogia, uued seadmed, arvutid jne tõttu tarvis komisjoni ajakohastatud õigusakte, et võimaldada üle liidu sisepiiride head koostööd pahade poiste vastu – organiseeritud kuritegevuse jms vastu.
Kõnelesin eelmisel nädalal ühe juhtiva Inglise-Madalmaade äriühingu direktoriga ning tema ütles, et leiab, et organiseeritud kuritegevus kasvab ning sealjuures – ma kasutan tema sõnu – „eksponentselt”, uskumatult kiiresti, ja ikkagi ei võta liikmesriikide valitsused sellega seoses midagi ette, sest avalikkusele pole tervikpilt teada ja nad ei sunni valitsust takka, niisiis ütlevad valitsused, et ärge muretsege, kõik on korras. Meil on tõsine probleem. Sellepärast vajame me komisjonilt seda ettepanekut ja kõik peaksid selle heaks kiitma ja see peaks läbi minema.
Mul polekski rohkem midagi öelda, kuid tegelikult on mul teile jutustada terve lugu, hr president, mida ma nüüd tahaksingi teha. Minu hämmastuseks pani mu oma liikmesriik, hendkuningriik, ministrite nõukogus sellele ettepanekule veto, öeldes, et nad ei ole sellega nõus. Nad ei öelnud midagi mulle, kuigi olen britt ja sellestsamast liikmesriigist. Ja mitte et mõni leiboristist Euroopa Parlamendi liige millegi kohta ettepanekus mõne muudatusettepaneku teeks, vaid nad valisid mu hea konservatiivist sõbra Christopher Heaton-Harrise, väga auväärt mehe, kes peab kõnelema ja leiboristliku valitsuse vastuväited esitama, ning ta pani päevakorda ühe muudatuse, mis on pisut veider, kuid ma soovin igal juhul Chrisile head õnne; tal on õigus seda teha. Aga mis on leiboristliku partei osa kõiges selles? Niisiis ma mõtlesin, et see on väga imelik, peale selle ettepaneku on ju veel hulk muidki hendkuningriigi vastuväiteid ja vetosid ja loobumisi, mida tehakse paljudes eri poliitikavaldkondades, nii et ma mõtlesin, et võiksin uurida, milline on hendkuningriigi üldine poliitika kõigi nende direktiivide suhtes, millest nad loobuvad, ja mis õigupoolest toimub?
Ma läksin OLAFisse, mis tegeleb pettustega ELis, nagu me teame. OLAFis öeldi mulle, et hendkuningriik keeldub nendega koostööd tegemast, vaatamata sellele, et kaotab käibemaksuga seotud karussellipettustega miljardeid. Londonist öeldakse: „Kui me anname OLAFile sõrme, võtab tema terve käe, sellepärast me kardame ja koostööd tegema ei hakka.” See on väga veider, niisiis jätkasin ma uurimistööd Londonis. Kuidas see käib? Ja mulle räägiti, mis juhtub: komisjon teeb ettepaneku ning siis peab Londoni asjakohase valitsusasutuse nooremametnik kirjutama lühikese soovituse, mida peaks valitsus sellega seoses ette võtma. Ta on väga ettevaatlik; ta on pisut närvis; ta ei tea, mida teha, niisiis ütleb ta: „Me ei peaks sellega seoses midagi tegema. Ma soovitan olla väga ettevaatlik. Ma ei arva, et peaksime ettepaneku heaks kiitma. Võib-olla me peaksime isegi loobuma.” Ja tema ettevaatlik dokument – sest ta tahab ju saada edutatud, mitte vallandatud – rändab tema ametkonnas aina ülespoole ning ametnikud, kes on teiste küsimustega hõivatud, ütlevad „hästi” ja teevad selle peale linnukese. Muud valitsusasutused, kellelt nende arvamust küsitakse, ei tea samuti midagi, nii ütlevad nemadki: „Meile tundub korras olevat.” Viimaks jõuab see meie välisministri määratud kabinetti – ja temal on küll miljon muud asja, millest mõelda – ja nii saab see templi peale. Ja nõnda on siis äkki valitsuse seisukoht Londonis negatiivne, ettevaatlik, loobumisele kalduv: „Me ei saa aru. Tegelikult me ei tea, mis toimub”. Tõepoolest, väga veider!
Ja mis edasi saab? Noh, lähme tagasi parlamendi siseturu- ja tarbijakaitsekomisjoni. Blokeerimine nõukogus tähendas, et pidin osa võtma mitmest mitteametlikust kolmepoolsest lepitamisest nõukoguga, mida kõigepealt juhatasid portugallased, praegu juhatavad sloveenid, mõlemal juhul tehti seda suurepäraselt. Ning vaatamata sellele, et ükski hendkuningriigi ametnik mind kunagi millestki ei teavitanud ja ma olin seetõttu ainus lepitamisel viibiv hendkuningriigi kodanik, ning isegi vaatamata sellele, et Suurbritannia valitsus oli nähtavasti oma veto pannud, läks see läbi.
Lõpuks leidsid komisjon ja nõukogu sõnastuse, mis oli suuteline hendkuningriigi vastuväidetest mööda minema või üle saama või mis iganes väljendit teile meeldib kasutada. Niisiis on muudatused homme hääletamiseks parlamendi ees, siseturu- ja tarbijakaitsekomisjon kiitis need kõik heaks ning ma loodan väga, et parlament homme nende poolt hääletab. Aga mis toimub Londonis, hr president, sellest ei saa ma lihtsalt aru."@et5
"Arvoisa puhemies, kiitän komission jäsentä. Uskon, ettei tästä komission ehdotuksesta aiheudu lainkaan kiistaa. Kuten komission jäsen jo totesi, ehdotuksen syynä ovat laajentuminen, jäsenvaltioiden määrän kasvu, uusi teknologia sekä uudet laitteet ja tietokoneet. Lainsäädäntö on saatettava ajan tasalle, jotta voimme tehdä EU:ssa sisärajojen yli tehokasta yhteistyötä pahoja poikia vastaan eli torjua järjestäytynyttä rikollisuutta ja niin edelleen.
Puhuin viime viikolla erään suuren englantilais-hollantilaisen yhtiön johtajan kanssa, ja hän kertoi, että hänestä järjestäytynyt rikollisuus lisääntyy, vieläpä eksponentiaalisesti – lainasin suoraan hänen käyttämäänsä sanaa – eli uskomattoman nopeasti. Jäsenvaltioiden hallitukset eivät kuitenkaan tee asialle mitään, koska kansa ei ole selvillä ongelman laajuudesta eikä siis painosta hallituksia. Siispä hallitukset vastaavat: ”Älkää murehtiko, kaikki on hyvin.” Meillä on vakava ongelma. Komission ehdotus oli tarpeellinen, kaikkien pitäisi olla siitä yhtä mieltä, ja sen pitäisi mennä läpi.
Arvoisa puhemies, minulla ei pitäisi olla enää mitään muuta sanottavaa, mutta itse asiassa minulla on kerrottavanani kokonainen tarina, jonka haluan kertoa teille nyt. Yllätyksekseni oma kotimaani, Yhdistynyt kuningaskunta, käytti ministerineuvostossa veto-oikeuttaan ja sanoi, ettei se hyväksyisi tätä. Asiasta ei kuitenkaan kerrottu minulle, vaikka olen britti ja samasta jäsenvaltiosta. Yksikään työväenpuolueeseen kuuluva Euroopan parlamentin jäsen Lontoon työväenpuolueen hallituksesta ei esittänyt yhtäkään tarkistusta, mutta he valitsivat hyvän konservatiiviystäväni ja varsin kunniallisen miehen Christopher Heaton-Harrisin, joka käyttää myöhemmin puheenvuoron, ottamaan työväenpuolueen hallituksen vastalauseen esiin. Siispä hän esitti tarkistuksen, joka on jokseenkin omituinen, mutta toivotan hänelle onnea, hänellähän on oikeus tehdä niin. Mutta miten työväenpuolue sitten liittyy tähän kaikkeen? Pidin tilannetta outona, ja lisäksi Yhdistynyt kuningaskunta on esittänyt monilla muillakin politiikanaloilla monenlaisia vastalauseita, käyttänyt veto-oikeuttaan ja vaatinut vapauttavia lausekkeita. Siispä ajattelin selvittää, mikä maan yleinen kanta on näihin kaikkiin direktiiveihin, joiden ulkopuolelle se haluaa jäädä, ja mitä oikein on meneillään.
Menin OLAFiin, Euroopan unionin petostentorjuntavirastoon. Siellä minulle kerrottiin, että Yhdistynyt kuningaskunta kieltäytyy tekemästä viraston kanssa yhteistyötä, vaikka se menettää vuodessa miljardeja puntia arvonlisäveropetosten eli karusellikaupan vuoksi. Lontoosta taas vastattiin, että jos OLAFille antaa sormen, se vie koko käden. Britit eivät siis suostu tekemään OLAFin kanssa yhteistyötä, koska he pelkäävät sitä. Tämä oli varsin omituista, joten tutkin asiaa tarkemmin Lontoossa. Miten näin voi käydä? Minulle kerrottiin, että asiat etenevät seuraavasti: Komissio tekee ehdotuksen. Sitten Lontoossa asiasta vastaavassa ministeriössä työskentelevä nuorempi virkamies laatii selonteon, jossa suositellaan, mitä hallituksen pitäisi tehdä asialle. Tämä virkamies on hyvin varovainen, hieman hermostunut, eikä tiedä, mitä tehdä, joten hän kirjoittaa, ettei asialle pidä tehdä mitään. Hän suosittelee etenemään hyvin varovasti ja katsoo, ettei ehdotusta pidä hyväksyä – viisainta voisikin olla jättäytyä sen ulkopuolelle. Tämän jälkeen selonteko, jonka hän on laatinut huolella ja varoen – hänhän haluaa edetä urallaan eikä saada potkuja – etenee ministeriössä, ja virkamiehet, joilla on kiire muiden asioiden parissa, toteavat vain asian olevan selvä ja laittavat paperiin puumerkkinsä. Kun muilta ministeriöiltä pyydetään lausuntoa, nekään eivät tiedä asiasta sen enempää, joten ne vastaavat, että asia on niidenkin puolesta selvä. Lopulta asia etenee ministerikomiteaan, jota johtaa ulkoministeri, jolla on tuhat muuta asiaa mielessään, ja paperiin lyödään leima. Siispä yhtäkkiä Yhdistyneen kuningaskunnan hallituksen kanta on kielteinen ja varovainen, ja maa haluaa jättäytyä asian ulkopuolelle. Se vastaa: ”Emme ymmärrä asiaa. Emme oikeastaan tiedä, mitä on tekeillä.” Tämä on todella omituista!
Mitä sitten seuraavaksi tapahtuu? Palaan takaisin Euroopan parlamentin sisämarkkina- ja kuluttajansuojavaliokuntaan. Asioiden jumiutuminen neuvostossa on johtanut siihen, että olen osallistunut useisiin epävirallisiin kolmikantaneuvotteluihin neuvoston kanssa. Aluksi niitä johti Portugali, nyt Slovenia, ja kummassakin tapauksessa sovittelua on johdettu erinomaisesti. Vaikka yksikään brittivirkamies ei ole koskaan ilmoittanut minulle mistään mitään, minkä vuoksi olin ainut britti, joka oli läsnä sovittelussa, vaikka brittihallitus on ilmeisesti käyttänyt veto-oikeuttaan, asia meni läpi.
Komissio ja neuvosto ovat lopultakin löytäneet sanamuodon, jolla brittien vastustus on onnistuttu kiertämään tai ylittämään – mitä ilmaisua nyt haluattekin käytettävän. Siispä sisämarkkina- ja kuluttajansuojavaliokunta hyväksyi kaikki parlamentin tekemät tarkistukset, joista äänestetään huomenna, ja toivon todella, että parlamentti äänestää huomenna niiden puolesta. Arvoisa puhemies, en kuitenkaan kykene ymmärtämään sitä, mitä Lontoossa tapahtuu."@fi7
"Monsieur le Président, je remercie le commissaire. Je pense que pour la Commission, ce pourrait être une proposition de consensus. Comme l’a dit le commissaire, il y a l’élargissement, le nombre croissant d’États membres, de nouvelles technologies, de nouveaux équipements, des ordinateurs. Nous devons moderniser la législation de la Commission pour permettre une bonne coopération transfrontalière intérieure au sein de l’Union, en vue de lutter contre les malfaiteurs – la criminalité organisée ou autre.
La semaine dernière, j’ai parlé au directeur d’une importante société anglo-néerlandaise. Il a dit constater une augmentation «exponentielle» – j’utilise ses mots – du crime organisé, à un rythme incroyablement rapide, et que les gouvernements des États membres ne font rien parce que le public ne connaît pas l’intégralité du problème et ne pousse pas ceux-ci à le faire. Ils disent donc: «Ne vous en faites pas, tout va bien». Nous avons là un sérieux problème. Nous avons donc besoin de cette proposition de la Commission que tout le monde devrait accepter, pour que cela aboutisse.
Je n’ai guère plus à ajouter, mais j’aimerais toutefois, Monsieur le Président, vous évoquer une autre histoire. À ma grande stupéfaction, mon propre pays, le Royaume-Uni, a exprimé un veto au conseil des ministres, disant qu’il ne donnerait pas son accord. Ils ne me l’ont pas fait savoir, bien que je sois citoyen britannique et du même État membre. Pas un seul député européen Labour du gouvernement Labour de Londres n’a présenté d’amendement, mais ils ont choisi mon bon ami conservateur, Christopher Heaton-Harris, homme très honorable, pour prendre la parole en vue de reprendre l’objection du gouvernement Labour. Chris a soumis un amendement un peu curieux, mais je lui souhaite bonne chance; il a tout pouvoir pour le faire. Pourquoi cette attitude du parti Labour? Je trouve cela très étrange: j’ai constaté nombre d’autres objections, veto et options de sortie britanniques en cours dans de nombreux secteurs politiques différents. Je voulais donc savoir quelle était la politique britannique générale sur toutes ces directives pour lesquelles ils exerçaient une option de sortie, et ce qui se passait.
J’ai contacté l’OLAF qui, comme nous le savons, s’occupe des fraudes au sein de l’UE. Il m’a été répondu que le Royaume-Uni refuse de coopérer, même s’il perd des milliards à la suite de carrousels à la TVA. Londres dit: «Si nous donnons un doigt à l’OLAF, ils nous prendront le bras, dès lors nous avons peur et ne souhaitons pas coopérer.» C’est assez étrange, et dès lors j’ai poursuivi mon enquête à Londres. Comment cela fonctionne-t-il? On m’a dit comment ça se passait: la Commission fait une proposition, puis un fonctionnaire junior du département gouvernemental ad hoc de Londres est invité à rédiger un «briefing» pour recommander au gouvernement la voie à suivre. Ce qui le rend un peu nerveux, il ne sait pas quoi faire, et donc il dit: «Nous ne devons rien faire à cet égard. Je recommande la plus grande prudence. Je ne pense pas que nous devrions approuver. Peut-être même devrions-nous exercer l’option de refus.» Et son document très prudent – parce qu’il souhaite être promu et non pas renvoyé – remonte la hiérarchie de son département. Les fonctionnaires trop occupés à autre chose disent OK et avalisent. Les autres départements du gouvernement interrogés n’en savent guère plus, et disent dès lors «Ca nous semble OK». Tout ça arrive finalement jusqu’à un conseil présidé par notre secrétaire d’État aux affaires étrangères – qui doit penser à des millions d’autres choses – qui tamponne. Ce qui explique que soudainement, la position du gouvernement londonien est négative, très prudente, en faveur d’une option de refus: «Nous ne comprenons pas. Nous ne savons pas vraiment ce qui se passe.» Très étrange, en réalité!
Qu’est-ce qui arrive alors? Eh bien, retour à la commission du marché intérieur et de la protection des consommateurs au Parlement. Le blocage au Conseil a fait que j’ai assisté à de nombreuses conciliations tripartites informelles avec le Conseil, d’abord dirigées par les Portugais puis par les Slovènes, chaque fois d’excellente manière. Et, bien qu’aucun fonctionnaire britannique ne m’ait jamais donné la moindre consigne, et que j’étais donc le seul britannique présent à la conciliation, ce fut accepté malgré l’apparente situation de veto du gouvernement britannique à ce sujet.
Finalement, la Commission et le Conseil ont trouvé une formulation qui a permis à l’objection britannique d’être contournée, outrepassée ou tout ce que vous voulez. Ainsi, les amendements au Parlement, à voter demain, ont tous étés approuvés par la commission IMCO et j’espère de tout cœur que le Parlement va voter en ce sens demain. Mais, Monsieur le Président, je ne comprends pas très bien ce qui se passe à Londres."@fr8
"Elnök úr! Köszönöm a Biztos úrnak. Meggyőződésem, hogy ennek kifejezetten vitamentes javaslatnak kellene lennie. Ahogyan azt a Biztos úr is mondta: a bővítés, több tagállam, új technológia, új berendezések, számítógépek. Frissített bizottsági jogszabályokra van szükség annak érdekében, hogy lehetővé váljon a megfelelő együttműködés az Unió belső határain keresztül a rossz fiúk ellen – a szervezett bűnözés ellen stb.
A múlt héten beszéltem az egyik legnagyobb angol-holland vegyesvállalat igazgatójával, aki azt mondta, hogy véleménye szerint a szervezett bűnözés növekvő tendenciát mutat, és – és most azt a szót fogom használni, amit ő – „exponenciálisan” növekszik, hihetetlenül gyorsan, és mindezek ellenére a tagállamok kormányai semmit sem tesznek ellene, mert a nagyközönség nem ismeri a teljes képet, és ezért nem gyakorol nyomást a kormányokra, vagy legalábbis azt mondják, hogy „ugyan, nem kell aggódni, minden rendben van”. Komoly problémával állunk szemben. Tehát szükségünk van erre a bizottsági javaslatra, és mindenkinek támogatnia kellene a javaslatot, hogy minél gyorsabban átmehessen.
Ezen kívül nem kellene semmi mást sem mondanom, de egy egész történetet kell elmesélnem Önnek elnök úr, és ezt most meg is szeretném tenni. Teljes megdöbbenésemre a saját tagállamom, az Egyesült Királyság nyújtott be vétót a Miniszterek Tanácsában, mondván, ők nem fognak ebbe beleegyezni. Nekem ugyan nem mondták el, attól függetlenül, hogy én is brit vagyok, és ugyanabból a tagállamból érkeztem, mint ők. Egyetlen munkáspárti parlamenti kormányképviselő sem nyújtott be Londonban egyetlen módosítást sem, hanem az egyik konzervatív jó barátomat, Christopher Heaton-Harrist választották ki, aki fel fog ma szólalni, hogy vegye kezébe a Munkáspárti Kormány kifogását, és ő terjesztett elő módosítást, ami egy kicsit furcsa, de ezúton is szeretnék sok szerencsét kívánni neki; hiszen joga van hozzá. De milyen szerepet játszott ebben a Munkáspárt? És azt gondoltam, ez elég furcsa, meglehetősen sok brit kifogás, vétó és kívül maradás történik a legkülönbözőbb politikai területeken, ezért úgy gondoltam, megvizsgálom, hogy mi az Egyesült Királyság átfogó politikája azokkal az irányelvekkel kapcsolatban, amelyeken kívül kívánnak maradni, mi is folyik a háttérben?
Felkerestem az uniós csalásokkal foglalkozó OLAF-ot. Az OLAF elmondta, hogy az Egyesült Királyság elzárkózik az együttműködéstől, attól függetlenül, hogy az Egyesült Királyság több milliárdos veszteséget könyvelhet el a HÉA-körhintacsalások következtében. London azt mondja, hogy „ha a kisujjunkat nyújtjuk az OLAF-nak, akkor majd az egész karunk is kelleni fog nekik, tehát félünk, és nem vagyunk hajlandóak együttműködni” Ez több mint furcsa, és ezért továbbvizsgálódtam Londonban. Hogyan is működik ez? A következő történik: a Bizottság beterjeszt egy javaslatot, és megfelelő minisztériumhoz tartozó tisztviselő gyakornoknak írnia kell egy tájékoztató anyagot arról, hogy mit javasol a kormánynak, mit tegyen az ügyben. Nagyon óvatos, egy kicsit ideges, nem nagyon tudja, hogy mit is kellene tennie, ezért azt mondja, „ne tegyünk semmit ebben az ügyben”. Legyünk elővigyázatosak, talán az lenne a legjobb, ha kívül maradnánk”. És a gyakornok óvatos anyaga – hiszen azt szeretné, ha előléptetnék nem pedig azt, hogy kirúgják – szépen felkúszik a minisztérium szamárlétráján, és a mással foglalatoskodó, elfoglalt tisztviselők pedig egyszerűen azt mondják „rendben van”, és jóváhagyják. A véleményezésbe bevont többi minisztérium sem tudja, hogy miről van szó, ezért ők meg azt mondják, hogy „szerintünk ez rendben van”. Végül eljut a külügyminiszter által vezetett kabinetbizottságig – és neki is százmillió más dologgal is foglalkoznia kell – és ott végül futószalagon jóváhagyják. Ebből kifolyólag a londoni kormány álláspontja hirtelen negatív és óvatos lesz, a kívül maradás mellett foglalva állást: „nem értjük, hogy miről van szó. Igazából nem tudjuk, hogy mi történik”. Hát ez azért több mint furcsa!
És mi történik ezután? És most térjünk vissza a Belső Piaci és Fogyasztóvédelmi Bizottsághoz! A Tanács általi blokk azt jelenti, hogy számos informális, hárompárti, a Tanáccsal történő egyeztetésen is részt vettem, amit először a portugálok vezettek, most a szlovénok, mindkét esetben kitűnően. És bár engem egyetlen egy brit tisztviselő sem tájékoztatott semmiről, és ezért én voltam az egyetlen brit állampolgár, aki jelen volt az egyeztetésen, annak ellenére, hogy láthatóan a brit kormány vétót nyújtott be, mégis átment a javaslat.
Végezetül a Bizottság és a Tanács olyan megfogalmazást használ, amely lehetővé tette a brit kifogás kikerülését, vagy azon való felülemelkedést, bárhogy is akarjuk leírni ezt. Ezért a Parlament elé terjesztett módosításokat kivétel nélkül jóváhagyta az IMCO, és nagyon remélem, hogy a Parlament holnap megszavazza azokat. De hogy mi folyik Londonban elnök úr, én nem értem."@hu11
". −
Signor Presidente, ringrazio il Commissario. Mi sembra che si tratti di una proposta accettabile per la Commissione. Come ha affermato il Commissario: l’allargamento, il maggior numero di Stati, le nuove tecnologie, le nuove attrezzature, i computer. Dobbiamo aggiornare la normativa della Commissione per consentire una valida cooperazione lungo le frontiere interne dell’Unione contro i cattivi − la criminalità organizzata, e così via.
La scorsa settimana, ho parlato con il direttore di un’importante società anglo-olandese il quale mi ha riferito che ritiene che la criminalità organizzata si stia diffondendo e – uso le parole che ha usato lui – in modo “esponenzialmente” e incredibilmente rapido, eppure i governi degli Stati membri non fanno nulla al riguardo, dato che il pubblico non conosce l’intera storia e non spinge i governi. Quindi i governi dicono: “Tranquilli, non preoccupatevi, va tutto bene”. Il problema è serio. Abbiamo quindi bisogno di questa proposta della Commissione e tutti dovrebbero essere d’accordo a portarla avanti.
Non avrei nient’altro da aggiungere, ma in realtà ho una lunga storia da raccontarle, signor Presidente, e procederò in tal senso. Con mio stupore, il mio Stato membro, il Regno Unito, ha posto un veto in seno al Consiglio dei ministri sostenendo che non avrebbe accettato questo punto. Non me l’hanno detto, sebbene io sia britannico, e dello stesso Stato membro. Nessun eurodeputato laburista del governo laburista di Londra ha presentato un qualsiasi emendamento, ma hanno scelto il mio buon amico conservatore Christopher Heaton-Harris, uomo degno di onore, che parlerà in seguito, per manifestare l’obiezione del governo laburista ed egli ha quindi presentato un emendamento, il che è alquanto strano, ma auguro a Chris buona fortuna. Ha il diritto di farlo. Ma cosa stava facendo il partito laburista in tutto questo? Ho pensato che fosse molto strano. Vi sono molte altre obiezioni e veti britannici nonché
in numerosissimi settori politici. Ho pensato che avrei indagato su quale fosse la politica generale britannica su queste direttive da cui decidono di escludersi e su che cosa stesse accadendo.
Mi sono recato all’OLAF che, come sappiamo, si occupa delle frodi commesse nell’UE. L’OLAF mi ha riferito che il Regno Unito si rifiuta di cooperare, anche se perde miliardi a causa delle frodi carosello in materia di IVA. Londra dice: “Se diamo il dito all’OLAF, si prenderà tutta la mano. Abbiamo timore e quindi non coopereremo”. È molto strano, per cui ho svolto ulteriori indagini a Londra. Come funzionano le cose? E mi è stato detto quello che accade: la Commissione presenta una proposta, poi un giovane funzionario del dipartimento interessato a Londra deve scrivere una lettera per raccomandare ciò che il governo dovrebbe fare. Il giovane funzionario è guardingo, un po’ nervoso, non sa cosa fare, così dice: “Non dobbiamo fare niente al riguardo. Raccomando una grande cautela. Non penso che dovremmo approvare. Forse addirittura dovremmo scegliere di essere esclusi”. E la sua prudente lettera – dato che vuole essere promosso e non licenziato – sale in cima al dipartimento, e i funzionari che sono occupati a fare altre cose dicono “Va bene” e l’avallano. Nemmeno altri ministeri cui è stato chiesto il parere sanno cosa fare, così dicono. “Ci sembra vada bene”. Infine si arriva a una commissione a livello di Consiglio dei ministri, presieduta dal nostro ministro degli Esteri – che ha un milione di altre cose a cui pensare – e così la lettera viene approvata in automatico, senza controllo. Improvvisamente, quindi, la posizione del governo di Londra è negativa, circospetta, a favore della clausola di esclusione. “Noi non capiamo, Non sappiamo davvero cosa stia accadendo”. Davvero molto strano!
Cosa accade poi? Torno alla commissione per il mercato interno e la protezione dei consumatori del Parlamento. Il blocco al Consiglio mi ha consentito di partecipare a diverse conciliazioni informali tripartite con il Consiglio, condotte dapprima dalla Presidenza portoghese, adesso dalla Presidenza slovena, in entrambi i casi in modo eccellente. E, sebbene nessun funzionario britannico mi abbia mai riferito alcunché, e io fossi quindi l’unico britannico a essere presente alla conciliazione, anche se il governo britannico a quanto pare ha espresso un veto in merito, la questione è andata avanti.
Infine, Commissione e Consiglio hanno trovato una formulazione che ha consentito di smussare l’obiezione britannica, o di superarla, o qualsiasi parola preferiate. Gli emendamenti dinanzi al Parlamento, per il voto di domani, sono stati tutti approvati dalla commissione IMCO e io spero ardentemente che l’Assemblea, domani, voterà a favore. Ma proprio non capisco cosa stia accadendo a Londra, signor Presidente."@it12
"Gerb. pirmininke, dėkoju Komisijos nariui. Aš tikiu, kad šis Komisijos pasiūlymas neturėtų kelti ginčų. Kaip minėjo Komisijos narys: Sąjungos plėtra, naujos valstybės narės, naujos technologijos, nauja įranga, kompiuteriai. Mums reikalingas naujas Komisijos teisės aktas siekiant geresnio tarptautinio bendradarbiavimo Sąjungoje kovoje su blogais vyrukais – organizuotais nusikaltėliais ir pan.
Praėjusią savaitę man teko kalbėtis su didelės anglų ir olandų bendrovės direktoriumi, kuris teigė, kad organizuotas nusikalstamumas didėja – aš pavartosiu tą patį žodį – „eksponentiniu“ greičiu, t. y. labai sparčiai. Valstybių narių vyriausybės nesiima jokių veiksmų, o visuomenė nenori žinoti tikrosios padėties ir nereikalauja jokių veiksmų; todėl vyriausybės mano, kad nėra priežasčių jaudintis, viskas yra gerai. Mes turime rimtą problemą. Todėl mums reikalingas Komisijos pasiūlymas, kuriam būtų pritarta ir kurį būtų galima patvirtinti.
Čia daugiau nebūtų ko pridurti, tačiau už to slypi visa istorija, kurią, gerb. pirmininke, aš norėčiau papasakoti. Mano nuostabai, mano paties atstovaujamos valstybės narės, JK, Vyriausybė pasinaudojo
teise Ministrų Taryboje ir nepritarė šiems veiksmams. Aš nebuvau informuotas, nors esu britas ir atstovauju šiai valstybei narei. Nė vienas leiboristų partijos narys, atstovaujantis Londono leiboristų Vyriausybei Europos Parlamente, nepateikė jokių pasiūlymų, tačiau jie įkalbėjo mano gerą draugą konservatorių C. Heaton-Harrisą, garbingą žmogų, kuris turėtų netrukus kalbėti, pateikti pakeitimą, kuris yra truputį keistas, tačiau aš linkiu Chrisui sėkmės; jo valia taip elgtis. Tik ką bendro su tuo turi leiboristų partija? Aš manau, kad tai, kaip ir daugelis kitų prieštaravimų ir
ir kitokio nusišalinimo atvejų daugelyje įvairių politikos sričių, kur dalyvauja Britanijos atstovai, yra gana keista, todėl aš norėjau sužinoti, kodėl JK neremia šių direktyvų.
Aš kreipiausi į OLAF, kuris, kaip žinoma, tiria sukčiavimą ES. OLAF man buvo paaiškinta, kad JK Vyriausybė atsisako bendradarbiauti, nepaisydama to, kad dėl PVM sukčiavimo praranda milijardus. Londone manoma: „Jei mes paduosime pirštą, OLAF įtrauks visą ranką, todėl bendradarbiauti nenorime“. Man tai pasirodė keista, todėl aš kreipiausi į Londoną. Kaip tai veikia? Man buvo atsakyta: Komisija pateikia pasiūlymą, pagal kurį atitinkamo valstybės departamento žemesnysis pareigūnas parengia dokumentą, rekomenduojantį, ką Vyriausybei daryti šiuo klausimu. Pareigūnas labai atsargus; jis truputį jaudinasi, nes nežino, ką daryti, todėl užrašo rezoliuciją: „Rekomenduojama nieko nedaryti, būti labai atsargiems. Negalima pritarti. Galbūt geriausia iš viso nusišalinti“. Ir tokia atsargi pozicija, išdėstyta dokumente – nes pareigūnas nori padaryti karjerą, o ne būti atleistas iš darbo – departamente keliauja nuo vieno pareigūno iki kito, atsakingo už visai kitus klausimus. Jie jį patvirtina ir uždeda varnelę. Kiti Vyriausybės departamentai, kai klausiama jų nuomonės, taip pat nieko nežino ir atsako: „Sutinkame, pritariame“. Pagaliau dokumentas svarstomas Vyriausybės komiteto posėdyje, kuriam pirmininkauja užsienio reikalų ministras, tuo pačiu metu sprendžiantis milijonus kitų klausimų, ir ant dokumento uždedamas antspaudas. Akimirksniu Vyriausybės Londone pozicija tampa be galo atsargi: „Mes nieko nežinome. Mes nepritariame“. Tai iš tikrųjų yra labai keista!
Kas vyksta toliau? Ir vėl Vidaus rinkos ir vartotojų apsaugos komitetas Parlamente. Tarybai blokavus, aš dalyvavau keletoje neoficialių trišalių taikinimo posėdžių, kuriems – abiem atvejais puikiai – vadovavo Portugalija, o vėliau – Slovėnija. Ir, žinoma, joks JK pareigūnas neinformavo manęs šiuo klausimu, o aš šiame taikinime buvau vienintelis pareigūnas, atstovaujantis JK, ir nepaisant to, kad britų Vyriausybė jame turi
teisę, šis pasiūlymas buvo patvirtintas.
Pagaliau Komisija ir Taryba surado formulę, kuri leido sušvelninti ar apeiti – kaip Jums labiau patinka – neigiamą Britanijos požiūrį. Todėl visi Parlamento pakeitimai rytojaus balsavimui yra patvirtinti IMCO komitete ir aš tikiuosi, kad rytoj už juos bus balsuojama Parlamente. Tačiau tai, kas vyksta Londone, gerb. pirmininke, man yra visiškai nesuprantama."@lt14
"Priekšsēdētāja kungs, es pateicos komisāra kungam. Es uzskatu, ka šis Komisijas priekšlikums nav pretrunīgs nekādā ziņā. Kā teica komisārs, paplašināšanās, vairāk dalībvalstu, jaunas tehnoloģijas, jaunas iekārtas, datori. Mums vajadzīgi mūsdienīgāki Komisijas tiesību akti, kas dod labas sadarbības iespēju Savienības iekšējās robežās, cīnoties pret sliktajiem puišiem – organizēto noziedzību un tā tālāk.
Pagājušajā nedēļā es runāju ar lielākās Anglijas – Holandes sabiedrības direktoru, un viņš teica, ka, viņaprāt, organizētā noziedzība palielinās – es lietoju viņa izteicienu – ,,ar kāpinājumu”, tā palielinās neticami ātri, un dalībvalstu valdības vēl neko nedara, jo sabiedrība neredz visu ainu un nepiespiež valdības, un tādēļ tās saka: ,,Nekas, neuztraucieties, viss ir kārtībā”. Mums ir nopietna problēma. Tādēļ mums vajadzīgs šis Komisijas priekšlikums, un ikviens piekritīs, ka tas ir jāpieņem.
Man vairs nebūtu, ko piebilst, tomēr patiesībā, priekšsēdētāja kungs, man būtu jums izstāstāms vesels stāsts, un to es vēlētos tagad izdarīt. Man par pārsteigumu mana paša dalībvalsts, Apvienotā Karaliste, Ministru padomē uzlika veto, sakot, ka viņi tam nepiekritīs. Viņi to man neteica, kaut gan es esmu brits un no tās pašas dalībvalsts. Neviens leiboristu deputāts no leiboristu valdības Londonā neiesniedza nevienu grozījumu, taču viņi izvēlējās manu labu draugu no konservatīvajiem
ļoti cienījamu cilvēku, par runātāju, lai izteiktu leiboristu valdības iebildumus, un viņš iesniedza grozījumu, kurš ir mazliet dīvains, tomēr es vēlu Krisam veiksmi; viņam ir tiesības to darīt. Bet ko tajā visā darīja leiboristu partija? Tādēļ es domāju, ka tas ir ļoti savādi, un ir daudz citu britu iebildumu un veto, un atteikšanās tiesību, kas izvirzītas citās politikas jomās, un tā nu es domāju, ka izpētīšu, kāda bija vispārējā AK politika attiecībā uz visām šīm direktīvām, kur tā izmantoja atteikšanās tiesībās, un kas īsti notiek?
Es vērsos pie
kas, kā mēs zinām, nodarbojas ar krāpšanu ES.
man pastāstīja, ka AK atsakās ar viņiem sadarboties, kaut gan AK zaudē miljardus PVN krāpšanas karuselī. Londona saka: ,,Ja mēs iedosim
mazo pirkstiņu, viņi paņems visu roku, un tādēļ mēs baidāmies un nesadarbosimies.” Tas ir ļoti dīvaini, tādēļ es veicu papildu pētījumus Londonā. Kā tas darbojās? Un man pastāstīja, ka notiek, lūk, kas: Komisija izsaka priekšlikumu; pēc tam attiecīgā Londonas departamenta jaunākajam ierēdnim ir jāraksta informatīvs dokuments ar ieteikumiem, ko darīt ar šo priekšlikumu. Viņš ir ļoti uzmanīgs; viņš ir mazliet nervozs; viņš nezina, ko darīt, un tādēļ viņš saka ,,mums ar to nekas nav jādara. Es iesaku būt ļoti uzmanīgiem. Nedomāju, ka mums jāpiekrīt. Iespējams, mums pat jāatturas.” Un šis rūpīgais dokuments – jo ierēdnis vēlas paaugstinājumu nevis atlaišanu – virzās augšup pa viņa departamentu, un ierēdņi, kuri ir aizņemti ar citām lietām, saka ,,labi” un atzīmē to. Kad tiek lūgts citu valdības departamentu atzinums, tie tāpat neko nezina, un tādēļ saka ,,mums šķiet, ka šeit viss ir kārtībā”. Beidzot dokuments nonāk ministru kabineta komitejā, kuras priekšsēdētājs ir mūsu ārlietu sekretārs, un viņam ir miljons citu lietu, ko darīt, un tā nu dokuments tiek apzīmogots. Un piepeši valdības nostāja Londonā ir negatīva, piesardzīga, sliecas uz atturēšanos. ,,Mēs nesaprotam! Mēs patiesībā nezinām, kas notiek.” Tiešām, ļoti dīvaini!
Un kas notiek tālāk? Un nu atpakaļ pie Iekšējā tirgus un patērētāju aizsardzības komitejas Parlamentā. Bloķēšana Padomē nozīmēja, ka es biju izmēģinājis vairākas neoficiālas trīspusējas saskaņošanas ar Padomi, kuru vispirms vadīja Portugāle, tagad Slovēnija, un abos gadījumos tās bija lieliskas. Un, kaut gan AK ierēdnis nekad nav man neko uzticējis, un tādēļ es biju vienīgais brits, kurš piedalās saskaņošanā, kaut gan britu valdība, acīmredzot, tajā atrodas veto stāvoklī, tas izdevās.
Nobeigumā Komisija un Padome atrada vārdus, kas ļāva apiet vai pārvarēt, vai kā nu jūs vēl to gribētu nosaukt, britu iebildumus. Tā nu Parlamenta rītdienas balsojumam iesniegtos grozījumus pieņēma IMCO komiteja, un es ļoti ceru, ka Parlaments rīt nobalsos par tiem. Bet to, kas notiek Londonā, priekšsēdētāja kungs, es vienkārši nesaprotu."@lv13
"Mr President, I thank the Commissioner. I believe this should be a very uncontroversial proposal by the Commission. As the Commissioner said: enlargement, more Member States, new technology, new equipment, computers. We need updated Commission legislation to allow good cooperation across internal borders in the Union against the bad guys – the organised criminals and so on.
I talked to the director of a major Anglo-Dutch company last week and he says that he finds organised crime is increasing and – I use the word which he used – ‘exponentially’, increasing incredibly fast, and yet the Member State governments do nothing about it, because the public does not know the full picture and does not push the governments, so they say, ‘Well, don’t worry, everything is okay’. We have a serious problem. So we need this proposal from the Commission, and everybody should agree and it should go through.
There should be nothing more for me to say, but actually there is a whole story to tell you, Mr President, which I would now like to do. To my amazement, my own Member State, the UK, threw in a veto in the Council of Ministers, saying that they would not agree to this. They did not tell me, though I am British, and from the same Member State. Not a single Labour MEP from the Labour Government in London tabled an amendment to anything, but they chose my good Conservative friend, Christopher Heaton-Harris, a very honourable man, who is going to speak, to pick up the Labour Government’s objection and he tabled an amendment, which is slightly weird, but I wish Chris good luck; he is entitled to do that. But what was the Labour Party doing in all this? So, I thought, this is very strange, and there are a lot of other British objections and vetoes and opt-outs going on in lots of different policy areas, so I thought I would investigate what the overall UK policy was on all these directives that they are opting out of, what was going on?
I went to OLAF, which deals with fraud in the EU, as we know. OLAF tells me that the UK refuses to cooperate with it, even though the UK loses billions on VAT carousel fraud. London says, ‘If we give OLAF a finger, they will take our whole arm, so we are afraid, and we will not cooperate’. This is very weird, so I made further enquiries in London. How does this work? And I am told this is what happens: the Commission makes a proposal, then a junior official in the appropriate government department in London has to write a briefing paper to recommend what the Government should do about it. He is very careful; he is a bit nervous; he does not know what to do, so he says, ‘We must not do anything about this. I recommend great caution. I do not think we should approve. Perhaps we should even opt out’. And his careful paper – because he wants to be promoted and not sacked – goes up the tree in his department, and officials who are busy doing other things say ‘okay’ and tick it. Other government departments asked for their opinion do not know either, so they say, ‘It seems okay to us’. It goes finally to a cabinet committee chaired by our Foreign Secretary – and he has a million other things to think about – and so it gets rubber-stamped. So, suddenly, the Government’s position in London is negative, cautious, in favour of an opt-out: ‘We do not understand. We do not really know what is going on’. Very strange indeed!
So what happens next? Well, back to the Committee on the Internal Market and Consumer Protection in the Parliament. The blockage in the Council has meant that I have attended several informal tripartite conciliations with the Council, first of all led by the Portuguese, now led by the Slovenes, in both cases excellently. And, although no UK official has ever briefed me about anything, and I was therefore the only British person present at the conciliation, even though the British Government apparently has a veto situation on this, it went through.
Finally, the Commission and the Council have found a form of words which has enabled the British objection to be got round, or overcome, or whatever words you like to use. So the amendments before the Parliament, for voting tomorrow, were all approved by the IMCO Committee and I hope very much that Parliament will vote for them tomorrow. But what is going on in London, Mr President, I just do not understand."@mt15
"Mijnheer de Voorzitter, ik dank de Commissaris. Ik ben van mening dat dit een onomstreden voorstel van de Commissie moet zijn. Zoals de Commissaris heeft gezegd, zijn er de uitbreiding, het toegenomen aantal lidstaten, de nieuwe technologie, nieuwe uitrusting en computers. De wetgeving van de Commissie dient te worden bijgewerkt om goede samenwerking tegen onder meer de georganiseerde misdaad over de interne grenzen van de Unie heen mogelijk te maken.
Ik heb vorige week met de directeur van een grote Brits-Nederlandse onderneming gesproken. Hij zei dat de georganiseerde misdaad exponentieel toeneemt. Dat zijn de woorden die hij gebruikte. Toch doen de lidstaten daar niets aan. Het publiek ziet immers het volledige beeld niet en spoort de regeringen niet aan. Die regeringen doen dus alsof er niets aan de hand is. Dat is een ernstig probleem. Het voorstel van de Commissie is dus nodig, en iedereen moet het goedkeuren.
Mijnheer de Voorzitter, ik zou niets meer te zeggen mogen hebben. Ik heb u echter nog een heel verhaal te vertellen. Ik zal dat nu doen. Tot mijn grote verbazing stelde het VK, mijn eigen lidstaat, een veto in de Raad van ministers. Het land zei dat het hiermee niet akkoord zou gaan. Ik werd niet op de hoogte gebracht, hoewel ik Brits en van dezelfde lidstaat ben. Geen enkel Labour-parlementslid van de Labour-regering in Londen diende ook maar één amendement in. Ze kozen de heer Christopher Heaton-Harris, mijn goede vriend bij de Conservatieven en een zeer achtenswaardig man, die het woord zal nemen, om het bezwaar van de Labour-regering over te nemen. Hij diende een amendement in. Dat is een beetje vreemd, maar ik wens hem geluk. Hij mag dat doen. Wat deed de Labour-partij echter in dit alles? Er zijn vele andere Britse bezwaren, veto’s en opt-outs op veel verschillende beleidsgebieden. Ik besloot dus te onderzoeken wat het algemene beleid van het VK was met betrekking tot de vele richtlijnen waaraan ze niet willen meedoen.
Ik ging naar OLAF, dat zich, zoals wij weten, met fraude in de EU bezighoudt. OLAF bracht mij ervan op de hoogte dat het VK zijn medewerking weigert, hoewel het miljarden verliest aan BTW-carrouselfraude. Londen zegt dat, als OLAF een vinger krijgt, het een arm zal nemen. Het wil dus niet meewerken. Dat is vreemd. Ik won in Londen dus inlichtingen in. Hoe gaat het in zijn werk? Ik vernam dat de Commissie een voorstel doet, waarna een lagere ambtenaar in het overeenkomstige ministerie in Londen een informatiebrief moet schrijven om aan te bevelen wat de regering moet doen. Hij is heel voorzichtig en een beetje zenuwachtig. Hij weet niet wat te doen. Daarom zegt hij dat niets moet worden gedaan, dat grote voorzichtigheid geboden is, dat er geen goedkeuring moet komen en dat een opt-out misschien beter is. Zijn voorzichtige informatiebrief – hij wil immers bevorderd en niet ontslagen worden – doorloopt het ministerie. Ambtenaren die met andere dingen bezig zijn, vinken hem aan. Andere ministeries die om advies worden gevraagd, weten het ook niet en zeggen dat het zo wel goed is. Ten slotte komt de informatiebrief terecht in een kabinetsvergadering onder voorzitterschap van onze minsister van Buitenlandse Zaken, die zeer veel andere zaken aan zijn hoofd heeft. Daar krijgt hij een stempel. Het standpunt van de regering in Londen is dan opeens negatief, voorzichtig en gewonnen voor een opt-out. Dat is toch zeer vreemd!
Voor wat dan gebeurt, moeten wij terug naar de Commissie interne markt en consumentenbescherming in het Parlement. De blokkering in de Raad houdt in dat ik verschillende informele trilaterale verzoeningen met de Raad heb bijgewoond, eerst onder het uitstekende Portugese en vervolgens onder het even uitstekende Sloveense voorzitterschap. Hoewel geen enkele ambtenaar van het VK mij ergens over heeft ingelicht en ik dus de enige Brit op de verzoening was, al heeft de Britse regering in deze samenhang blijkbaar een veto gesteld, ging het door.
Uiteindelijk hebben de Commissie en de Raad een formulering gevonden waarmee het Britse bezwaar kon worden ondervangen. De amendementen voor de stemming van morgen in het Parlement werden dus alle door de IMCO goedgekeurd. Ik hoop dat het Parlement ze morgen zal goedkeuren. Mijnheer de Voorzitter, ik begrijp niet wat in Londen gebeurt."@nl3
"Panie przewodniczący! Moje podziękowania dla pana komisarza. Uważam, że będzie to bardzo kontrowersyjna propozycja ze strony Komisji. Jak to już powiedział pan komisarz: rozszerzenie, więcej państw członkowskich, nowe technologie, nowy sprzęt, komputery. Aby umożliwić sprawną współpracę na wewnętrznych granicach Unii w walce ze złymi facetami – przestępczością zorganizowaną i tym podobnymi – potrzebujemy zaktualizowanego ustawodawstwa.
W zeszłym tygodniu rozmawiałem z dyrektorem wielkiej angielsko-holenderskiej firmy, który powiedział, że jego zdaniem przestępczość zorganizowana rośnie w siłę i – tu użyję jego słów – rośnie „w postępie geometrycznym”, niezwykle szybko, a rządy państw członkowskich nic nie robią w tej sprawie, ponieważ opinia publiczna nie zna pełnego obrazu i nie naciska na rządy, które mówią: „dobra, nie martwmy się, wszystko jest w porządku”. Mamy poważny problem. Toteż potrzebujemy tego projektu od Komisji. Wszyscy powinni się zgodzić, a projekt powinien zostać przyjęty.
Nie powinienem nic więcej mówić, ale w rzeczywistości mam do opowiedzenia całą historię, którą chciałbym teraz opowiedzieć panu, panie przewodniczący. Ku mojemu zdumieniu, moje własne państwo członkowskie, Zjednoczone Królestwo, postawiło w trakcie posiedzenia Rady Ministrów weto, mówiąc, że nie wyrazi na to zgody. Chociaż jestem Brytyjczykiem i pochodzę z tego samego państwa członkowskiego, nic mi nie powiedzieli. Żaden z europejskich deputowanych związanych z londyńskim rządem Partii Pracy nie zgłosił poprawki; wybrali mojego przyjaciela z Partii Konserwatywnej, Christophera Heatona-Harrisa, człowieka honoru, który zresztą będzie przemawiał, aby zgodził się ze sprzeciwem rządu Partii Pracy. Zgłosił on poprawkę, która brzmi nieco dziwnie, ale życzę Chrisowi szczęścia. Miał prawo to zrobić. Ale dlaczego Partia Pracy robi to wszystko? A więc pomyślałem sobie, że jest to bardzo dziwne i że istnieje jeszcze wiele spraw dotyczących wielu różnych obszarów polityki, w odniesieniu do których Brytyjczycy wyrazili sprzeciw, postawili weto lub wycofali się. Postanowiłem więc zbadać, jaka jest generalna polityka Wielkiej Brytanii w stosunku do tych wszystkich dyrektyw, z przyjęcia których rezygnują i o co w tym wszystkim chodzi?
Poszedłem do urzędu OLAF, który, jak wiemy, zajmuje się nadużyciami w UE. W OLAF powiedziano mi, że Wielka Brytania odmawia współpracy nawet wobec faktu, że traci całe miliardy na karuzeli VAT. Londyn mówi: „Jeśli damy OLAF palec, to oni wezmą całą rękę, więc się boimy i nie będziemy współpracować”. Jest to bardzo dziwne, toteż dalsze dochodzenie prowadziłem w Londynie. Jak to działa? No i mówią mi, co się dzieje: Komisja składa projekt, a następnie urzędnik niższego szczebla we właściwym ministerstwie w Londynie musi sporządzić dokument informacyjny z zaleceniem dotyczącym tego, co powinien w tej sprawie zrobić rząd. Urzędnik jest bardzo staranny; jest trochę nerwowy; nie wie co robić, a więc powiada: „nie wolno nam nic z tym robić. Zalecam wielką ostrożność. Nie sądzę, że powinniśmy to zatwierdzić. Prawdopodobnie powinniśmy się nawet z tego wycofać”. I jego starannie sformułowany dokument – ponieważ pragnie on awansu, a nie zwolnienia – podąża odpowiednią ścieżką w górę przez struktury ministerstwa, a zajęci innymi sprawami urzędnicy mówią: „w porządku” i odfajkowują go. Inne ministerstwa, poproszone o opinię, także nic nie wiedzą, toteż mówią: „Nam wydaje się, że jest O.K.”. Na koniec, dokument dociera do rady gabinetowej, której przewodniczy nasz minister spraw zagranicznych. Minister ma na głowie milion innych rzeczy, toteż automatycznie zatwierdza dokument. W ten sposób, nagle okazuje się, że stanowisko rządu w Londynie jest negatywne, ostrożne i że rząd jest skłonny się wycofać: „nie rozumiemy. My naprawdę nie wiemy, co się dzieje”. Naprawdę, bardzo dziwne!
Co więc dzieje się dalej? Dobrze, wróćmy do Komisji Rynku Wewnętrznego i Ochrony Konsumentów w Parlamencie. Blokada w Radzie sprawiła, że wziąłem udział w kilku nieformalnych, trójstronnych posiedzeniach pojednawczych z udziałem Rady, początkowo będącej pod przewodnictwem Portugalczyków, a obecnie Słoweńców, w obu zresztą przypadkach działających we wspaniałym stylu. I mimo iż żaden brytyjski urzędnik nigdy nie o niczym mnie nie informował, przez co byłem jedynym Brytyjczykiem obecnym w trakcie postępowania pojednawczego, a nawet pomimo veta rządu brytyjskiego w tej sprawie, sprawa zakończyła się pomyślnie.
W końcu Komisja i Rada znalazły takie sformułowania, które pozwoliły na obejście lub przezwyciężenie (jak kto woli) brytyjskiego sprzeciwu. A więc poprawki przed wejściem do Parlamentu, na jutrzejsze głosowanie, wszystkie zostały zatwierdzone przez komisję IMCO i bardzo liczę na to, że Parlament jutro je poprze. Ale wciąż po prostu nie rozumiem, panie przewodniczący, co dzieje się w Londynie."@pl16
"Mr President, I thank the Commissioner. I believe this should be a very uncontroversial proposal by the Commission. As the Commissioner said: enlargement, more Member States, new technology, new equipment, computers. We need updated Commission legislation to allow good cooperation across internal borders in the Union against the bad guys – the organised criminals and so on.
I talked to the director of a major Anglo-Dutch company last week and he says that he finds organised crime is increasing and – I use the word which he used – ‘exponentially’, increasing incredibly fast, and yet the Member State governments do nothing about it, because the public does not know the full picture and does not push the governments, so they say, ‘Well, don’t worry, everything is okay’. We have a serious problem. So we need this proposal from the Commission, and everybody should agree and it should go through.
There should be nothing more for me to say, but actually there is a whole story to tell you, Mr President, which I would now like to do. To my amazement, my own Member State, the UK, threw in a veto in the Council of Ministers, saying that they would not agree to this. They did not tell me, though I am British, and from the same Member State. Not a single Labour MEP from the Labour Government in London tabled an amendment to anything, but they chose my good Conservative friend, Christopher Heaton-Harris, a very honourable man, who is going to speak, to pick up the Labour Government’s objection and he tabled an amendment, which is slightly weird, but I wish Chris good luck; he is entitled to do that. But what was the Labour Party doing in all this? So, I thought, this is very strange, and there are a lot of other British objections and vetoes and opt-outs going on in lots of different policy areas, so I thought I would investigate what the overall UK policy was on all these directives that they are opting out of, what was going on?
I went to OLAF, which deals with fraud in the EU, as we know. OLAF tells me that the UK refuses to cooperate with it, even though the UK loses billions on VAT carousel fraud. London says, ‘If we give OLAF a finger, they will take our whole arm, so we are afraid, and we will not cooperate’. This is very weird, so I made further enquiries in London. How does this work? And I am told this is what happens: the Commission makes a proposal, then a junior official in the appropriate government department in London has to write a briefing paper to recommend what the Government should do about it. He is very careful; he is a bit nervous; he does not know what to do, so he says, ‘We must not do anything about this. I recommend great caution. I do not think we should approve. Perhaps we should even opt out’. And his careful paper – because he wants to be promoted and not sacked – goes up the tree in his department, and officials who are busy doing other things say ‘okay’ and tick it. Other government departments asked for their opinion do not know either, so they say, ‘It seems okay to us’. It goes finally to a cabinet committee chaired by our Foreign Secretary – and he has a million other things to think about – and so it gets rubber-stamped. So, suddenly, the Government’s position in London is negative, cautious, in favour of an opt-out: ‘We do not understand. We do not really know what is going on’. Very strange indeed!
So what happens next? Well, back to the Committee on the Internal Market and Consumer Protection in the Parliament. The blockage in the Council has meant that I have attended several informal tripartite conciliations with the Council, first of all led by the Portuguese, now led by the Slovenes, in both cases excellently. And, although no UK official has ever briefed me about anything, and I was therefore the only British person present at the conciliation, even though the British Government apparently has a veto situation on this, it went through.
Finally, the Commission and the Council have found a form of words which has enabled the British objection to be got round, or overcome, or whatever words you like to use. So the amendments before the Parliament, for voting tomorrow, were all approved by the IMCO Committee and I hope very much that Parliament will vote for them tomorrow. But what is going on in London, Mr President, I just do not understand."@ro18
"Vážený pán predsedajúci, ďakujem pánovi komisárovi. Verím, že tento návrh Komisie by nemal byť veľmi kontroverzný. Ako sa zmienil pán komisár: rozšírenie, viac členských štátov, nové technológie, nové zariadenia, počítače. Je potrebné aktualizovať právne predpisy Komisie s cieľom umožniť dobrú spoluprácu v rámci vnútorných hraníc Únie zameranú proti nebezpečným osobám – organizovaným v zločineckých skupinách a podobne.
Minulý týždeň som sa rozprával s riaditeľom jednej veľkej anglicko-holandskej spoločnosti. Vyjadril sa, že pozoruje nárast organizovaného zločinu, jeho slovami, neuveriteľne rýchly nárast. Vlády členských štátov však túto situáciu neriešia. Verejnosť o nej nemá celkový obraz, preto na vlády nenalieha. A vlády občanov upokojujú vyhláseniami typu: „Neobávajte sa, všetko je v najlepšom poriadku.“ Máme vážny problém. Tento návrh Komisie je preto potrebný, každý by mal vyjadriť svoje súhlasné stanovisko s ním a mali by sme ho prijať.
Nemal by som mať dôvod ešte niečo dodávať. Skutočnosť je však iná. Vážený pán predsedajúci, mám pre vás celú históriu, ktorú by som vám rád opísal. Na moje veľké prekvapenie, môj vlastný členský štát, Spojené kráľovstvo, vetoval tento návrh v Rade ministrov s odôvodnením, že s ním nemôžu súhlasiť. S uvedenou skutočnosťou som nebol oboznámený napriek tomu, že som Brit, že žijem v spomínanom členskom štáte. Ani jeden poslanec parlamentu za Labouristickú stranu z labouristickej vlády v Londýne nepredložil jediný pozmeňujúci a doplňujúci návrh. Vybrali však môjho dobrého priateľa, konzervatívca Christophera Heatona-Harrisa, veľmi čestného človeka, ktorý dnes vystúpi, aby objasnil námietku labouristickej vlády, ktorú spracoval do mierne zvláštneho pozmeňujúceho a doplňujúceho návrhu. Želám však Chrisovi veľa šťastia, je oprávnený urobiť to. Čo však v súvislosti s touto otázkou robila Labouristická strana? Zdalo sa mi to veľmi zvláštne. Zo strany Británie existuje množstvo ďalších námietok a vyjadrení nesúhlasu, ako aj rozhodnutí o neúčasti vo viacerých politických oblastiach. Z uvedených dôvodov som sa rozhodol, že zistím, aká je politika Spojeného kráľovstva v súvislosti s týmito smernicami, s ktorými nechcú mať nič spoločné, že zistím, čo sa vlastne deje.
Šiel som do úradu OLAF, ktorý sa zaoberá, ako iste viete, problematikou podvodov v EÚ. Oznámili mi, že Spojené kráľovstvo s nimi odmieta spolupracovať aj napriek skutočnosti, že stráca miliardy na podvodoch s DPH typu kolotoča. Londýn vyhlasuje: „Ak podáme úradu OLAF prst, uchmatne si celú ruku. Obávame sa toho a nebudeme s nimi spolupracovať.“ Je to dosť podivuhodné. Rozhodol som sa teda, že budem pokračovať v Londýne. Ako to vlastne funguje? Bolo mi povedané, že Komisia predloží návrh, a následne má nižší úradník v príslušnom rezorte vlády v Londýne za úlohu pripraviť pracovný dokument s odporučením pre vládu. Úradník je veľmi opatrný, mierne rozrušený a nevie zaujať stanovisko, preto sa rozhodne takto: „V tejto oblasti nesmieme robiť nič. Odporúčam veľkú opatrnosť. Myslím, že by sme nemali súhlasiť. Možno by sme sa na tom vôbec nemali zúčastňovať.“ A tak sa jeho opatrne spracovaný dokument – pretože chce, aby ho povýšili, nie vyhodili – dostáva na vyššie miesta a úradníci, ktorí majú veľa inej práce s ním súhlasia a odškrtnú túto úlohu ako splnenú. Ani ďalšie rezorty vlády požiadané o stanovisko sa nevedia vyjadriť, a tak ich stanovisko znie: „Z nášho pohľadu to je v poriadku.“ Dokument sa nakoniec dostane do výboru vlády, na čele ktorého stojí náš minister zahraničných vecí. Má na starosti množstvo iných vecí, a preto s jeho znením súhlasí. A tak je zrazu stanovisko londýnskej vlády záporné, opatrné a v prospech neúčasti. „Nerozumieme tomu. Vlastne ani nevieme, čo sa deje.“ Skutočne veľmi zvláštne!
A čo bude ďalej? Vráťme sa späť k parlamentnému Výboru pre vnútorný trh a ochranu spotrebiteľa. Následkom blokovania zo strany Rady som sa zúčastnil niekoľkých neformálnych trojstranných zmierovacích rokovaní, vedených najskôr Portugalcami, v súčasnom období Slovincami. V oboch prípadoch dopadli výnikajúco. A aj napriek tomu, že ma žiaden úradník Spojeného kráľovstva o ničom neinformoval, a z uvedeného dôvodu som bol jediným britským občanom, ktorý sa na zmierovacích rokovaniach zúčastnil, a aj napriek tomu, že britská vláda sa k uvedenej záležitosti postavila odmietavo, došlo k schváleniu.
Nakoniec sa podarilo Komisii a Rade nájsť formuláciu, ktorá umožnila námietku Británie obísť, prekonať, alebo ako to nazveme. Takže všetky pozmeňujúce a doplňujúce návrhy, ktoré majú členovia Parlamentu pred sebou pripravené na zajtrajšie hlasovanie, schválil Výbor IMCO a ja pevne dúfam, že Parlament bude zajtra hlasovať v ich prospech. Ale tomu, čo sa deje v Londýne, pán predsedajúci, tomu skutočne nerozumiem."@sk19
"Gospod predsednik, zahvaljujem se Komisiji. Menim, da bi to moral biti zelo nesporen predlog Komisije. Kot je povedal komisar: širitev, več držav članic, nova tehnologija, nova oprema, računalniki. Potrebujemo posodobljeno zakonodajo Skupnosti, ki bo omogočila dobro sodelovanje prek notranjih meja Unije pri boju proti organiziranemu kriminalu in podobnemu.
Prejšnji teden sem govoril z direktorjem večjega angleško-nizozemskega podjetja, meni da se organiziran kriminal povečuje in – uporabljam besedo, ki jo je on uporabil – „eksponentno“ izjemno hitro raste, vendar vlade držav članic ne storijo ničesar v zvezi s tem, ker javnost ne pozna celotne slike in ne prisili vlad v ukrepanje, zato rečejo, „brez skrbi, vse je v redu“. Tu imamo resno težavo. Zato potrebujemo ta predlog Komisije, vsi se morajo strinjati z njim ter mora iti skozi.
O tem ne bi smel imeti več kaj povedati, vendar vam lahko povem še celotno zgodbo, gospod predsednik, kar bi zdaj želel storiti. Na moje presenečenje je moja lastna država, Združeno kraljestvo, dala veto v svetu ministrov, ker se s tem ne strinja. Tega mi niso povedali, čeprav sem Britanec in iz iste države članice. Niti en laburističen poslanec Evropskega parlamenta iz laburistične vlade v Londonu ni vložil predloga spremembe k ničemur, ampak so izbrali mojega dobrega konzervativnega prijatelja, Christopherja Heaton-Harrisa, spoštovanega moža, ki bo kmalu dobil besedo, naj zbere ugovore laburistične vlade, prav tako je on vložil predloge sprememb, kar je malce nenavadno, vendar mu želim vso srečo, upravičen je do tega. Kaj pa ima pri tem laburistična stranka? To se mi je zdelo zelo nenavadno, prav tako poznam veliko drugih britanskih ugovorov, vetov in izvzetij na več različnih področjih politike, zato sem želel raziskati, kakšna je splošna politika Združenega kraljestva glede vseh teh direktiv, ki jih izvzemajo. Kaj se dogaja?
Obiskal sem OLAF, ki se, kot vemo, ukvarja z goljufijami v EU. V OLAF-u so mi povedali, da Združeno kraljestvo zavrača sodelovanje z njimi, čeprav Združeno kraljestvo izgublja milijarde zaradi goljufij v zvezi z DDV. London na to odgovarja, „Če OLAFu ponudimo prst, nam vzamejo celo roko, zato se bojimo in ne bomo sodelovali.“ To je zelo nenavadno, zato sem nadalje poizvedoval v Londonu. Kako to deluje? Zgodi se tole: Komisija pripravi predlog, nato mora nižji uradnik ustreznega vladnega oddelka v Londonu napisati kratek povzetek, da predlaga, kaj mora vlada storiti v zvezi s tem. Zelo je pazljiv; nekoliko je nervozen; ne ve, kaj storiti, zato napiše, „V zvezi s tem ne smemo storiti ničesar. Priporočam veliko pazljivost. Mislim, da tega ne smemo odobriti. Morda moramo to celo izvzeti“. Njegov pazljiv dokument – ker želi napredovati in ne biti odpuščen – se posreduje višjim uradnikom v njegovem oddelku, ki so zaposleni z drugimi zadevami ter zato samo dopišejo, da soglašajo z napisanim. Drugi vladni oddelki, ki jih vprašajo za mnenje, tega prav tako ne vedo, zato rečejo, „tudi nam se zdi dobro“. Končno pride dokument do kabineta, ki mu predseduje naš zunanji minister, ki se mora ukvarjati z nešteto drugimi zadevami, zato dokument samo ožigosa. Tako je stališče vlade v Londonu nenadoma negativno, pazljivo in soglaša z izvzetjem: „Tega ne razumemo. Resnično ne vemo, kaj se dogaja.“ To je zelo nenavadno!
Kaj zdaj? Vrnimo se k odboru za notranji trg in varstvo potrošnikov v Parlamentu. Blokada v Svetu je pomenila, da sem prisostvoval pri več neuradnih tristranskih spravah s Svetom, prvič ko so mu predsedovali Portugalci in zdaj ko mu predsedujejo Slovenci, oboji odlično. Čeprav mi noben uradnik Združenega kraljestva nikoli ni podal osnutka o ničemer ter sem bil zato edini Britanec, ki je bil navzoč pri spravi, in čeprav je britanska vlada dala veto na ta predlog, je bil vseeno sprejet.
Končno sta Komisija in Svet našla besede, ki so omogočile, da se je britanski ugovor zaobšel ali premostil, kar vam je bolj všeč. Zato je odbor IMCO odobril vse predloge sprememb pred Parlamentom za jutrišnje glasovanje, upam, da bo Parlament jutri glasoval zanje. Vendar pa gospod predsednik, preprosto ne razumem tega, kar se dogaja v Londonu."@sl20
". −
Herr talman! Jag vill tacka kommissionsledamoten. Detta borde bli ett mycket okontroversiellt förslag från kommissionen. Som kommissionsledamoten sa: utvidgning, fler medlemsstater, ny teknik, ny utrustning, nya datorer. Vi behöver en aktuell lagstiftning från kommissionen för att möjliggöra ett bra samarbete över EU:s inre gränser mot de fula fiskarna – den organiserade brottsligheten osv.
Jag talade med vd:n för ett stort engelsk-holländskt företag i förra veckan, och han säger att han upplever att den organiserade brottsligheten ökar och – jag använder hans ord – ”exponentiellt”, ökar otroligt fort. Trots detta gör medlemsstaternas regeringar ingenting åt det eftersom allmänheten inte vet hela sanningen och inte pressar regeringarna, som säger ”oroa er inte, allt är okej”. Vi har ett allvarligt problem. Så vi behöver detta förslag från kommissionen, och alla bör vara eniga, och det bör gå igenom.
Det borde inte finnas mer att säga, men det finns faktiskt en hel historia, herr talman, som jag nu vill berätta. Till min förvåning lade min egen medlemsstat, Storbritannien, in ett veto i ministerrådet och sa att man inte gick med på detta. De berättade ingenting för mig trots att jag är britt och från samma medlemsstat. Inte en enda parlamentsledamot från Labourregeringen i London lade fram något ändringsförslag. Men de valde min gode konservative vän, Christopher Heaton-Harris, en högt ärad man som kommer att tala, att följa upp Labourregeringens invändning, och han lade fram ett ändringsförslag, vilket är lite besynnerligt, men jag önskar Chris lycka till, han har rätt att göra det. Men vad höll Labourpartiet på med i allt detta? Jag tyckte att det var mycket märkligt, och eftersom det finns många andra brittiska invändningar och veton och undantag på många olika politikområden, tänkte jag att jag skulle undersöka vad Storbritanniens övergripande politik inom alla dessa direktiv som man avstår från var, vad det var som pågick.
Jag vände mig till Olaf, som som bekant har hand om bedrägeribekämpning inom EU. Av Olaf får jag veta att Storbritannien vägrar att samarbeta med byrån, även om man förlorar miljarder på karusellbedrägeri avseende moms. I London säger man, ”om vi ger Olaf ett finger tar de hela armen, så vi är rädda, och vi kommer inte att samarbeta”. Detta är mycket märkligt, så jag gjorde ytterligare efterforskningar i London. Hur fungerar detta? Jag har fått veta att följande är vad som händer: kommissionen lägger fram ett förslag. En underordnad tjänsteman i ett lämpligt regeringsdepartement i London måste sedan skriva ett sammandrag för att råda regeringen om hur den bör handla. Han är mycket försiktig. Han är lite nervös. Han vet inte vad han ska göra, så han säger ”Vi bör inte göra någonting åt detta. Jag råder till stor försiktighet. Jag anser inte att vi bör gå med på det. Vi kanske till och med bör avstå”. Och hans försiktiga skrivelse – eftersom han vill befordras och inte sparkas – åker upp en nivå på hans departement, och tjänstemän som är upptagna med annat säger ”okej” och godkänner den. Andra regeringsdepartement som ombes lämna åsikter vet inte heller, så de säger ”Det verkar okej”. Slutligen hamnar den hos en regeringskommitté där vår utrikesminister är ordförande – och han har en miljon andra saker att tänka på – och således får den en stämpel. Plötsligt är alltså regeringens ståndpunkt i London negativ, försiktig och för ett undantag: ”Vi förstår inte. Vi vet inte riktigt vad som pågår.” Verkligen mycket märkligt!
Vad händer sedan då? Tillbaka till utskottet för den inre marknaden och konsumentskydd i parlamentet. Blockeringen i rådet har inneburit att jag har deltagit vid flera informella trepartsförlikningar med rådet, först under ledning av portugiserna och nu av slovenerna, i båda fallen på ett utomordentligt sätt. Och även om ingen brittisk tjänsteman någonsin har informerat mig om något – och jag var därför den enda britten som var närvarande vid förlikningen, även om den brittiska regeringen tydligen inte har något veto när det gäller detta – gick det igenom.
Slutligen har kommissionen och rådet hittat en formulering som har gjort att man kan kringgå, eller om ni föredrar få bukt med, den brittiska invändningen. De ändringsförslag som parlamentet ska rösta om i morgon godkändes alltså samtliga av utskottet för den inre marknaden och konsumentskydd, och jag hoppas innerligt att parlamentet kommer att rösta för dem i morgon. Men vad det är som pågår i London, herr talman, förstår jag bara inte."@sv22
|
| lpv:unclassifiedMetadata |
"Bill Newton Dunn,"18,5,20,15,1,19,14,16,11,13,4,21,8
"OLAF"13
"előadó"11
"rapporteur"18,15,4,8
"veto"14
|
Named graphs describing this resource:
The resource appears as object in 2 triples