Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2007-11-14-Speech-3-075"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech6
dcterms:Date	"2007-11-14"^^xsd:date6
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Interesul european: reuşita în era globalizării (dezbatere)6
dcterms:Language	"de"^^xsd:language6
lpv:document identification number	"en.20071114.2.3-075"6
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2007-11-14-Speech-3-0766
lpv:speaker	lp:Günter Verheugen6
lpv:spoken text	"Frau Präsidentin, meine sehr verehrten Damen und Herren! Die Mitteilung der Kommission über das europäische Interesse, die die Grundlage für die heutige Debatte war, ist nichts anderes als eine Art Impulsreferat. Das ist nicht der Lissabon-Plan für die nächsten drei Jahre. Das ist ein Dokument, mit dem die Diskussion im Europäischen Rat und im Europäischen Parlament angeregt werden sollte, damit die Kommission die Ergebnisse dieser Diskussion einbeziehen kann in die Vorschläge, die für den nächsten Lissabon-Zyklus gemacht werden. Diese Vorschläge werden erst im Dezember gemacht. Sie liegen heute nicht auf dem Tisch, und deshalb sind die Damen und Herren Abgeordneten, die die Kommission kritisiert haben, sie hätte keine konkreten Vorschläge vorgelegt, einem Irrtum erlegen. Was ich heute in Europa höre, ist, China, Indien, die müssen ihre ökologischen und sozialen Standards ändern. Das ist ja richtig, aber die Chinesen und die Inder empfinden das als reinen europäischen Protektionismus, denn wir haben unseren Wohlstand begründet, indem wir niedrigere soziale Standards und niedrigere ökologische Standards benutzten, und jetzt sagen wir den anderen, wir wollen das behalten, was wir haben, aber Ihr dürft es nicht kriegen. Diese Politik, meine Damen und Herren, ist zum Scheitern verurteilt. Ich sage Ihnen das. Das einzige, was funktioniert, ist, wir müssen diesen sich entwickelnden Volkswirtschaften demonstrieren, dass ein anderer Weg möglich ist. Dass es möglich ist, die ökologische und soziale Herausforderung in eine ökonomische Chance zu verwandeln. Deshalb ökologische Industriepolitik. Über diesen Punkt, glaube ich, sind wir uns weitgehend einig, und vor dem Hintergrund dessen wird die Kommission jetzt intensiv daran arbeiten, die Vorschläge für den nächsten Lissabon-Zyklus auf den Tisch zu legen. Sie werden dann im März vom Frühjahrsrat behandelt, so dass das Europäische Parlament ausreichend Gelegenheit hat, vor der abschließenden Beschlussfassung im März nächsten Jahres seine Meinung zu den konkreten Aktionen und den konkreten Vorschlägen zu sagen. Darum ging es heute nicht. Es ging heute für die Kommission darum, zu erfahren, was Sie, die Vertreter der europäischen Wählerinnen und Wähler der Kommission auf den Weg zu geben haben für die Formulierung dessen. Und da möchte ich gerne positiv auf vieles, was hier gesagt worden ist, reagieren. Die Leitlinien werden das zentrale Instrument des neuen Lissabon-Pakets bleiben. Der Präsident hat auch klargemacht: Das Instrument hat sich bewährt, und das Instrument als solches werden wir nicht verändern, aber es wird selbstverständlich so gefasst sein, dass es uns erlaubt ist, die Erfahrungen der letzten drei Jahre in angemessener Weise zu berücksichtigen und die Themen, die in den letzten drei Jahren stärker in den Vordergrund getreten sind, auch mit mehr Gewicht zu behandeln. Ich möchte einige Beispiele dafür nennen: Wir werden mehr Gewicht auf die Verbindung der Themen Wettbewerbsfähigkeit, Energie und Umwelt legen müssen. Das ist heute in dieser Debatte mehrfach gefordert worden. Das ist vollkommen richtig. Es muss Schluss sein mit den isolierten Politiken. Wir brauchen einen vollständig integrierten Ansatz. Wir müssen mehr Wert legen auf die Herausarbeitung konkreter Vorschläge, wie wir den globalen Wettbewerb, den wir ja wollen, zu gleichen und fairen Bedingungen herstellen, also die externe Dimension der Wettbewerbsfähigkeit. Wir müssen sehr viel mehr Wert legen auf die Frage, wie der Strukturwandel sozial begleitet wird. Und das schien mir heute in der Debatte quer durch alle Fraktionen die ganz große Frage zu sein. Sie ist ja auch berechtigt. Lassen Sie mich dazu etwas sagen. Ich halte es für eine falsche Sicht, Investitionen in soziale Stabilität und soziale Sicherheit als Geschenke, als Wohltaten hinzustellen. Sie sind im Gegenteil auch Investitionen in die ökonomische Leistungsfähigkeit. Denn es ist doch ganz eindeutig, dass die wirtschaftliche Leistungsfähigkeit Europas davon bestimmt ist, dass wir eine hochmotivierte, hochleistungsfähige Arbeitnehmerschaft haben, und die haben wir deshalb, weil wir ein hohes Lohnniveau und ein hohes Niveau an sozialer Sicherheit haben. Es ist nicht so, dass wirtschaftliche und soziale Gesichtspunkte im Gegensatz zueinander stehen, sondern es ist vollkommen so, wie es heute mehrfach gesagt wurde, dass diese beiden Dinge einander ergänzen und bedingen. Ich halte das für einen sehr wichtigen Gesichtspunkt. Ich möchte auch darauf hinweisen, dass allein schon vor dem Hintergrund der Tatsache, dass wir in immer mehr Regionen und Sektoren einen Mangel an ausgebildeten und qualifizierten Fachkräften haben, die Frage nach der Beschäftigungsfähigkeit viel schärfer gestellt werden muss als bisher. Also ich denke, da sind wir uns in weiten Teilen einig. Ich möchte aber gerne auch noch darauf hinweisen, dass auch die Kommission der Auffassung ist, dass die Turbulenzen auf den Finanzmärkten, die wir in jüngster Zeit erlebt haben, Anlass zu internationaler, multilateraler Handlung sein müssen. Das kann man nicht einfach so laufen lassen, denn es ist so, wie gesagt worden ist: Es handelt sich um einen eingebauten, strukturellen Defekt des internationalen Finanzsystems. Es handelt sich nicht um individuelles Versagen der Manager, die jetzt mit Abfindungen von zwischen 100 und 200 Millionen Dollar in die Wüste geschickt werden, sondern es ist ein struktureller Defekt. Ich möchte noch drei ganz kurze Bemerkungen machen zu der großen Debatte, die heute hier zum Thema Globalisierung stattgefunden hat. Erstens: Es ist in dieser Debatte so schwer, eine gemeinsame europäische Politik zu finden, weil es keine Einigung darüber gibt, was eigentlich das europäische Interesse ist. In unserer täglichen Arbeit sind wir nämlich ständig konfrontiert mit einer ganz unterschiedlichen Definition des europäischen Interesses. Je nachdem, wie die Lage gerade ist, ist das europäische Interesse niedrige Preise im Supermarkt des einen Mitgliedslandes oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Industrie eines anderen Landes. Und das ist ein Gegensatz, den man nicht so ohne weiteres auflösen kann. Oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Stahlindustrie in Lüttich — ein ganz aktuelles Beispiel — oder ein hohes Niveau bei den Umweltstandards im europäischen Emissionshandel. Wir stehen ständig vor diesen Konflikten, und es gibt keine einheitliche Linie zwischen 27 Mitgliedstaaten in der Frage, was hier das europäische Interesse ist. Zweitens: Wir können nicht so handeln, dass wir sagen: Globalisierung war so lange gut, wie sie in der Beherrschung der armen Länder des Südens durch die reichen Länder des Nordens bestand. So lange war sie gut. Und die Globalisierung ist schlecht, wo die Länder des Südens zu Wettbewerbern werden. Das geht nicht. Und was auch nicht geht, ist, mit der Forderung nach hohen ökologischen und sozialen Standards an die sich entwickelnden Regionen heranzutreten, selber aber nicht bereit zu sein, die eigene Politik zu ändern."@de9
lpv:translated text	"Vážená paní předsedající, dámy a pánové, sdělení Komise o evropském zájmu, které nám posloužilo jako základ pro dnešní rozpravu, není ničím více než jistým druhem podkladu pro diskusi. Není to lisabonský plán na další tři roky. Je to dokument, jehož záměrem je vyvolat diskusi v Evropské radě a Evropském parlamentu, aby Komise mohla zapracovat výsledky této diskuse do návrhů na další lisabonský cyklus. Tyto návrhy nevzniknou dříve než v prosinci. Nejsou ještě na stole, takže ti vážení poslanci, kteří kritizovali Komisi za to, že nepředstavila žádné hmatatelné návrhy, se namáhali na základě nedorozumění. Dnes v Evropě slyšíme, že Čína a Indie musí změnit své standardy v oblasti životního prostředí a sociální standardy. To samozřejmě učinit musí, ale Číňané a Indové vnímají takovéto nároky jak pouhý evropský protekcionismus, neboť jsme sami dospěli k blahobytu s pomocí nízkých sociálních standardů a nízkých standardů v oblasti životního prostředí a nyní jiným říkáme, že si chceme ponechat, co máme, ale oni to stejné mít nemohou. Taková politika, dámy a pánové, je odsouzená k neúspěchu, to vám zaručuji. Jediný přijatelný přístup je těmto rozvojovým ekonomikám předvést, že existuje odlišná cesta, že je možné environmentální a sociální výzvy proměnit na hospodářskou příležitost. To vyjadřuje termín „environmentálně-průmyslová politika“. Věřím, že v tomto ohledu se z velké části shodujeme a z toho bude nyní Komise ve svém usilovném snažení vycházet, aby mohla představit svoje návrhy na další lisabonský cyklus. Tímto se bude zabývat jarní setkání Rady v březnu, což dává Evropskému parlamentu dostatek prostoru, aby vyslovil svůj názor na specifické iniciativy a návrhy dříve, než bude v březnu příštího roku přijato závěrečné rozhodnutí. To nebylo smyslem dnešní rozpravy. Úmyslem Komise bylo zjistit, na co vy, zástupci evropských voličů, chcete, aby Komise soustředila při formulování lisabonského plánu svou pozornost. S potěšením mohu říci, že na mnoho z toho, co se tu dnes řeklo, jsem schopný reagovat kladně. Hlavní směry zůstanou ústředním nástrojem nového lisabonského balíčku. Jak vysvětlil pan předseda Barroso, tento nástroj fungoval a my ho jako takový nebudeme měnit, ale samozřejmě ho budeme formulovat takovým způsobem, který nám dovolí vzít náležitě v úvahu zkušenosti posledních tří let a posoudit větší váhu problémů, které se během tohoto období dostaly do popředí. Dovolte mi uvést několik příkladů. Budeme muset klást větší důraz na spojení konkurenceschopnosti, energetiky a životního prostředí. V dnešní rozpravě zaznělo několik požadavků v tomto smyslu. To je vcelku správné. Je na čase přestat zvažovat politiky v izolaci. Potřebujeme zcela angažovaný přístup. Musíme přiznat větší důležitost formulaci jednoznačných návrhů s cílem zajistit, že globální hospodářská soutěž, kterou si nepochybně přejeme, bude probíhat za rovných podmínek se stejnými pravidly pro každého. Více pozornosti musíme věnovat nacházení cest pro podporu strukturální změny sociální politiky. Zdálo se, že v dnešní rozpravě byl napříč stranami přítomný názor, že toto je skutečně velký problém, a tento názor je vskutku na místě. Dovolte mi k tomuto tématu něco podotknout. Věřím, že není správné nevidět investice do sociální stability a sociálního zajištění jako něco víc než milosrdnou almužnu. Naopak, jsou to investice rovněž do hospodářského potenciálu, protože určitě nemůže být pochyb o tom, že hospodářský potenciál Evropy je závislý na vysoce motivované a vysoce efektivní pracovní síle, a důvodem, proč tuto výhodu máme, je naše vysoká mzdová úroveň a vysoký stupeň sociálního zajištění. Není pravda, že by se hospodářský růst a sociální systém vzájemně vylučovaly. Ve skutečnosti, jak dnes řeklo i několik dalších řečníků, každý z nich doplňuje a posiluje ten druhý. To považuji za zásadní úvahu. Měl bych též poznamenat, že už jenom z toho důvodu, že stále více regionů a odvětví trpí nedostatkem vzdělané a kvalifikované pracovní síly, se musíme otázkou zaměstnatelnosti zabývat mnohem intenzivněji než doposud. Věřím tedy, že jsme v mnoha těchto záležitostech na stejně vlnové délce. Dovolte mi připomenout, že Komise se ztotožňuje s názorem, že otřesy, které jsme nedávno zažívali na finančních trzích, vyžadují mezinárodní, multilaterální kroky. Nemůžeme jednoduše nechat věcem volný průběh, protože tu máme, jak bylo řečeno, strukturální chybu zabudovanou do mezinárodního finančního systému. Není to lidské selhání na straně manažerů, kteří jsou nyní propouštěni s balíčky odškodného v hodnotě 100 až 200 milionů dolarů; ne, je to výsledek strukturální chyby. Rád bych učinil další tři stručné poznámky ke klíčové rozpravě, která tu dnes proběhla na téma globalizace. Za prvé, vypracovat společnou evropskou politiku na základě této rozpravy je tak těžké proto, že neexistuje shoda o tom, co je vlastně evropský zájem. Ve své každodenní práci se ve skutečnosti stále setkáváme s kaleidoskopickým vymezením zájmů Evropy. V závislosti na situaci v té které době může zájem Evropy spočívat v nízkých cenách v supermarketech v jednom členském státě nebo ve vysokém stupni zaměstnanosti v průmyslu v jiném státě a tento konflikt zájmů není lehké vyřešit. Zájem Evropy může spočívat ve vysokém stupni zaměstnanosti v ocelářském průmyslu v Liège, abych použil jeden aktuální příklad, nebo ve vysokých environmentálních standardech v oblasti evropského obchodování s emisemi. Neustále bojujeme s těmito rozpory a neexistuje žádná jednotná linie, kterou by 27 členských států mohlo sledovat, aby definovaly svůj společný evropský zájem. Za druhé, nemůžeme si osvojit názor, že globalizace byla v pořádku, pokud nad chudými zeměmi jihu dominovaly bohaté země severu, tedy byla dobrá, dokud trvaly takové okolnosti, ale je špatná, jakmile se země jihu stanou konkurencí. Takto nemůžeme reagovat. Přijatelné není ani vznášet požadavky na vysoké standardy v oblasti životního prostředí a sociální standardy v rozvojových regionech, dokud sami odmítáme změnit naše vlastní politiky."@cs1 "Fru formand, mine damer og herrer! Kommissionens meddelelse om Europas interesse, som var grundlaget for dagens debat, er kun en slagt impulsreferat. Det er ikke Lissabonplanen for de næste tre år. Det er et dokument, som skulle sætte gang i diskussionen i Det Europæiske Råd og i Europa-Parlamentet, så Kommissionen kan inddrage resultaterne af denne diskussion i de forslag, der skal stilles til den næste Lissaboncyklus. Disse forslag bliver først udarbejdet i december. De foreligger ikke i dag, og derfor tager de medlemmer fejl, som har kritiseret Kommissionen for ikke at have stillet konkrete forslag. Jeg hører i dag i Europa, at Kina og Indien må ændre deres økologiske og sociale standarder. Det er jo rigtigt, men kineserne og inderne oplever det som ren europæisk protektionisme, for vi lagde grunden til vores velstand ved at bruge lavere sociale standarder og lavere økologiske standarder, og nu siger vi til de andre, at vi vil beholde det, vi har, men I må ikke få det. Denne politik, mine damer og herrer, er dømt til at mislykkes. Det kan jeg forsikre Dem. Det eneste,der fungerer, er, at vi må vise disse samfundsøkonomier under udvikling, at der er mulighed for en anden vej. At det er muligt at forvandle den økologiske og sociale udfordring til en økonomisk chance. Derfor økologisk industripolitik. Dette punkt tror jeg, vi langt hen ad vejen er enige om, og på denne baggrund vil Kommissionen nu arbejde intensivt med at fremlægge forslagene til den næste Lissaboncyklus. De vil så blive behandlet på rådsmødet i marts, så Europa-Parlamentet vil få lejlighed til at sige sin mening om de konkete aktioner og de konkrete forslag før den endelige beslutningstagning i marts næste år. Det var ikke det, det handlede om i dag. I dag handlede det for Kommissionen om at høre, hvad De, de europæiske vælgeres repræsentanter, kunne give Kommissionen med på vejen for formuleringen af disse forslag. Og her vil jeg gerne reagere positivt på meget af det, der er blevet sagt her. Retningslinjerne vil fortsat være det centrale instrument for den nye Lissabonpakke. Formanden præciserede også, at instrumentet har vist sig at være egnet, og instrumentet som sådan vil vi ikke ændre, men det vil naturligvis blive formuleret således, at vi kan tage højde for de sidste tre års erfaringer og lægge større vægt på de spørgsmål, som er trådt mere i forgrunden i de sidste tre år. Jeg vil nævne et par eksempler på det. Vi må lægge større vægt på at kombinere emnerne konkurrenceevne, energi og miljø. Det er blevet forlangt flere gange under debatten i dag. Det er helt rigtigt. Det skal være slut med de isolerede politikker. Vi har brug for en fuldt integreret model. Vi må lægge større vægt på at udarbejde konkrete forslag til, hvordan vi skaber den globale konkurrence, som vi jo ønsker, på lige og fair betingelser, altså konkurrenceevnens eksterne dimension. Vi skal lægge langt større vægt på den sociale opfølgning af den strukturelle ændring. Og det fornemmede jeg også var det helt store spørgsmål i debatten i dag på tværs af grupperne. Det er jo også berettiget. Det vil jeg gerne kommentere. Jeg mener, det er en forkert opfattelse at betragte investeringer i social stabilitet og social sikkerhed som gaver, som velgørenhed. Det er tværtimod også investeringer i den økonomiske ydeevne. For det er jo helt klart, at Europas økonomiske ydeevne bestemmes af, at vi har en højt motiveret, højproduktiv arbejdsstyrke, og det har vi, fordi vi har et højt lønniveau og et højt niveau for social sikkerhed. Økonomiske og sociale hensyn står ikke i modsætning til hinanden, tværtimod supplerer og forudsætter de to ting gensidigt hinanen, som det er blevet sagt flere gange i dag. Det mener jeg er et meget vigtigt synspunkt. Jeg vil også gerne påpege, at spørgsmålet om arbejdsevne må stilles langt skarpere end hidtil på baggrund af, at vi i stadig flere regioner og sektorer oplever mangel på uddannet og kvalificeret arbejdskraft. Jeg tror, vi er enige langt hen ad vejen. Jeg vil imidlertid også gerne påpege, at også Kommissionen mener, at den turbulens på de finansielle markeder, som vi har oplevet i den seneste tid, må give anledning til international, multilateral handling. Det kan man ikke bare lade køre, for det er rigtigt, som det er blevet sagt, at der er tale om en indbygget, strukturel defekt i det internationale finansielle system. Det handler ikke om individuelle svigt hos direktørerne, som nu bliver sendt ud i kulden med fratrædelsessummer på mellem 100 og 200 millioner dollars, det handler om en strukturel defekt. Jeg vil gerne komme med tre ganske korte bemærkninger til den store debat om globaliseringen, der har fundet sted her i dag. For det første er det så svært at finde en fælles europæisk politik i denne debat, fordi der ikke er enighed om, hvad Europas interesse egentlig er. I vores daglige arbejde bliver vi nemlig hele tiden konfronteret med forskellige definitioner på Europas interesse. Alt efter den aktuelle situation er Europas interesse lave priser i supermarkedet i det ene medlemsland eller et højt beskæftigelsesniveau i industrien i et andet land. Og det er modsætning, som ikke lige lader sig løse. Eller et højt beskæftigelsesniveau i stålindustrien i Lüttich - et helt aktuelt eksempel - eller et højt niveau for miljøstandarderne i den europæiske emissionshandel. Vi står hele tiden over for disse konflikter, og der er ikke nogen fælles linje blandt de 27 medlemsstater i spørgsmålet om, hvad der er Europas interesse her. For det andet kan vi ikke bare sige, at globaliseringen var god, så længe den bestod i, at de rige lande i nord beherskede de fattige lande i syd. Så længe var den god, og nu er globaliseringen dårlig, hvor landene i syd er blevet konkurrenter. Det går ikke. Og det går heller ikke at stille krav om høje økologiske og sociale standarder til de regioner, der er under udvikling, men ikke være indstillet på at ændre sin egen politik."@da2 "Κυρία Πρόεδρε, κυρίες και κύριοι, η ανακοίνωση της Επιτροπής για το ευρωπαϊκό συμφέρον που λειτούργησε ως η βάση για τη σημερινή συζήτηση δεν είναι τίποτα περισσότερο από ένα είδος κειμένου για συζήτηση. Δεν είναι το σχέδιο της Λισαβόνας για την επόμενη τριετία. Είναι ένα κείμενο το οποίο είχε σκοπό να αποτελέσει αφορμή για συζήτηση στο Ευρωπαϊκό Συμβούλιο και το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο προκειμένου η Επιτροπή να τροφοδοτήσει με τα αποτελέσματά της τις προτάσεις της για τον επόμενο κύκλο της Λισαβόνας. Αυτές οι προτάσεις δεν θα υποβληθούν έως και τον Δεκέμβριο. Δεν έχουν τεθεί ακόμη επί τάπητος και για αυτό οι αξιότιμοι βουλευτές που άσκησαν κριτική στην Επιτροπή για το ότι δεν παρουσίασε καμία απτή πρόταση βρίσκονταν σε πλάνη. Αυτό που ακούω στην Ευρώπη σήμερα είναι ότι η Κίνα και η Ινδία πρέπει να αλλάξουν τα περιβαλλοντικά και τα κοινωνικά τους πρότυπα. Φυσικά και πρέπει, ωστόσο οι Κινέζοι και οι Ινδοί εκλαμβάνουν τέτοιου είδους απαιτήσεις ως γνήσιο ευρωπαϊκό προστατευτισμό ενώ εμείς οδηγηθήκαμε στην ευημερία με τη βοήθεια χαμηλών κοινωνικών και περιβαλλοντικών προτύπων και τώρα λέμε στους άλλους ότι εμείς θέλουμε να κρατήσουμε αυτό που έχουμε αλλά ότι αυτοί δεν μπορούν να έχουν το ίδιο. Μια τέτοια πολιτική, κυρίες και κύριοι, είναι καταδικασμένη σε αποτυχία, σας διαβεβαιώ. Η μόνη βιώσιμη προσέγγιση για εμάς είναι να δείξουμε στις εν λόγω αναπτυσσόμενες χώρες ότι υπάρχει και άλλος τρόπος, ότι είναι εφικτό να μετατρέψουν την περιβαλλοντική και κοινωνική πρόκληση σε οικονομική ευκαιρία. Εξ ου και ο όρος «περιβαλλοντική βιομηχανική πολιτική» Πιστεύω ότι σε μεγάλο βαθμό συμφωνούμε επ’ αυτού και έχοντας αυτά υπόψη η Επιτροπή θα εργαστεί σκληρά για να παρουσιάσει τις προτάσεις της για τον επόμενο κύκλο της Λισαβόνας. Με αυτές θα καταπιαστούμε στη συνέχεια στην εαρινή σύνοδο του Συμβουλίου τον Μάρτιο, γεγονός που δίνει στο Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο αρκετό χρόνο για να διατυπώσει τη γνώμη του για τις συγκεκριμένες πρωτοβουλίες και προτάσεις πριν από τη λήψη της τελικής απόφασης τον Μάρτιο του ερχόμενου έτους. Η σημερινή συζήτηση δεν γίνεται για αυτόν τον λόγο. Στόχος της Επιτροπής ήταν να διαπιστώσει τι θέλετε εσείς, οι αντιπρόσωποι των ευρωπαίων ψηφοφόρων να λάβει υπόψη της η Επιτροπή για τη διαμόρφωση του σχεδίου της Λισαβόνας. Με χαρά αναφέρω ότι μπορώ να ανταποκριθώ ευνοϊκά στα περισσότερα από όσα ειπώθηκαν εδώ. Οι κατευθυντήριες γραμμές θα παραμείνουν το βασικό μέσο του νέου πακέτου της Λισαβόνας. Όπως κατέστησε σαφές ο Πρόεδρος Barroso, το μέσο αποδείχθηκε λειτουργικό και δεν θα το αλλάξουμε ως τέτοιο αλλά θα διαμορφωθεί, βεβαίως, προκειμένου να μας δώσει τη δυνατότητα να λάβουμε δεόντως υπόψη τις εμπειρίες της τελευταίας τριετίας και να δώσουμε μεγαλύτερη έμφαση σε ζητήματα που εμφανίστηκαν στο προσκήνιο κατά τη διάρκεια εκείνης της περιόδου. Επιτρέψτε μου να παραθέσω ορισμένα παραδείγματα. Θα πρέπει να δώσουμε μεγαλύτερη έμφαση στους δεσμούς μεταξύ ανταγωνιστικότητας, ενέργειας και περιβάλλοντος. Υπήρξαν αρκετά αιτήματα σχετικά με αυτό στη σημερινή συζήτηση. Αυτό είναι απόλυτα σωστό. Είναι καιρός πια να πάψουμε να εξετάζουμε τις πολιτικές μεμονωμένα. Χρειάζεται μια πλήρης, συλλογική προσέγγιση. Πρέπει να δώσουμε μεγαλύτερη έμφαση στη διαμόρφωση σταθερών προτάσεων σχεδιασμένων για τη διασφάλιση του παγκόσμιου ανταγωνισμού, κάτι το οποίο είναι σίγουρα αυτό που θέλουμε, πραγματοποιείται επί ίσοις όροις με τους ίδιους κανόνες για όλους. Πρέπει να δώσουμε μεγαλύτερη προσοχή στην εξεύρεση τρόπων στήριξης της διαρθρωτικής αλλαγής μέσω της κοινωνικής πολιτικής. Στη σημερινή συζήτηση, έμοιαζε να υπάρχει μια διακομματική άποψη ότι αυτό είναι ένα πραγματικά πολύ σημαντικό ζήτημα και πράγματι, αυτή η άποψη είναι δικαιολογημένη. Επιτρέψτε μου να πω κάτι σχετικά με αυτό το θέμα. Πιστεύω ότι είναι λάθος να θεωρούμε τις επενδύσεις στην κοινωνική σταθερότητα και την κοινωνική ασφάλεια ως τίποτα περισσότερο από φιλανθρωπικές πράξεις. Απεναντίας, αποτελούν επίσης επενδύσεις στις οικονομικές δυνατότητες γιατί σίγουρα δεν μπορεί να υπάρξει καμία αμφιβολία ότι οι οικονομικές δυνατότητες της Ευρώπης εξαρτώνται από ένα εργατικό δυναμικό με υψηλά επίπεδα υποκίνησης και απόδοσης και ο λόγος για τον οποίο έχουμε αυτό το πλεονέκτημα είναι ότι έχουμε υψηλά επίπεδα μισθών και υψηλά επίπεδα κοινωνικής προστασίας. Δεν ισχύει ότι η οικονομική ανάπτυξη και η κοινωνική ευημερία είναι αμοιβαία ασύμβατες. Στην πραγματικότητα, όπως ανέφεραν αρκετοί ομιλητές σήμερα, το καθένα συμπληρώνει και τρέφει το άλλο. Θεωρώ ότι αυτό αποτελεί σημαντικό παράγοντα που πρέπει να ληφθεί υπόψη. Επίσης, θα ήθελα να επισημάνω ότι, έστω και μόνο για τον λόγο ότι ολοένα και περισσότερες περιοχές και τομείς υποφέρουν από την έλλειψη καταρτισμένου και εξειδικευμένου εργατικού δυναμικού, το ζήτημα της απασχολησιμότητας πρέπει να αντιμετωπιστεί πολύ πιο δυναμικά από ό,τι μέχρι σήμερα. Έτσι, πιστεύω ότι βρισκόμαστε στο ίδιο μήκος κύματος σε πολλά από αυτά τα ζητήματα. Η Επιτροπή, επιτρέψτε μου να προσθέσω, συμμερίζεται την άποψη ότι η αναταραχή που βιώσαμε πρόσφατα στις χρηματοπιστωτικές αγορές χρήζει διεθνούς, πολύπλευρης δράσης. Τα πράγματα δεν μπορούν να αφεθούν να πάρουν τον δρόμο τους γιατί, όπως έχει ήδη αναφερθεί, αυτό που αντιμετωπίζουμε εδώ είναι ένα εγγενές δομικό ελάττωμα στο διεθνές χρηματοοικονομικό σύστημα. Δεν πρόκειται για ανθρώπινο σφάλμα των διευθυντών που τώρα τους απολύουν δίνοντάς τους αποζημιώσεις ύψους 100 έως 200 εκατομμυρίων δολαρίων· όχι, αυτό είναι το αποτέλεσμα ενός δομικού ελαττώματος. Θα ήθελα να θίξω εν συντομία άλλα τρία σημεία για τη βασική συζήτηση που έλαβε χώρα σήμερα εδώ για το θέμα της παγκοσμιοποίησης. Πρώτον, είναι πολύ δύσκολο να διαμορφωθεί μια κοινή ευρωπαϊκή πολιτική βάσει της παρούσας συζήτησης γιατί δεν υπάρχει συμφωνία ως προς το ποιο είναι ουσιαστικά το ευρωπαϊκό συμφέρον. Στην καθημερινή μας εργασία, στην πραγματικότητα, ερχόμαστε συνεχώς αντιμέτωποι με ένα καλειδοσκοπικό ορισμό των συμφερόντων της Ευρώπης. Ανάλογα με την κατάσταση ανά πάσα στιγμή, το συμφέρον της Ευρώπης μπορεί να βρίσκεται στις χαμηλές τιμές στις υπεραγορές σε ένα κράτος μέλος ή στη βιομηχανική απασχόληση υψηλού επιπέδου σε ένα άλλο, και αυτό αποτελεί σύγκρουση συμφερόντων που δεν μπορεί να επιλυθεί με ευκολία. Το συμφέρον της Ευρώπης μπορεί να βρίσκεται στο υψηλό επίπεδο απασχόλησης στη βιομηχανία χάλυβα στη Λιέγη για να παραθέσω ένα ιδιαίτερα επίκαιρο παράδειγμα ή στα υψηλά περιβαλλοντικά πρότυπα όσον αφορά την ευρωπαϊκή εμπορία εκπομπών. Ερχόμαστε συνεχώς αντιμέτωποι με αυτές τις συγκρούσεις και δεν υπάρχει ενιαία γραμμή την οποία να μπορούν να ακολουθήσουν και τα 27 κράτη μέλη προκειμένου να καθορίσουν το κοινό τους ευρωπαϊκό συμφέρον. Δεύτερον, δεν μπορούμε να υιοθετούμε τη στάση ότι η παγκοσμιοποίηση ήταν καλό πράγμα για όσο καιρό σήμαινε την κυριαρχία των πλούσιων χωρών του Βορρά επί των φτωχών χωρών του Νότου, ότι ήταν καλό πράγμα για όσο επικρατούσαν αυτές οι συνθήκες αλλά ότι είναι κακό πράγμα όταν οι χώρες του Νότου γίνονται ανταγωνιστές. Αυτός δεν είναι σωστός τρόπος αντίδρασης. Ούτε είναι αποδεκτό να προβάλλουμε απαιτήσεις για υψηλά περιβαλλοντικά και κοινωνικά πρότυπα στις αναπτυσσόμενες περιοχές ενώ αρνούμαστε να αλλάξουμε τις δικές μας πολιτικές."@el10 "Madam President, ladies and gentlemen, the Communication from the Commission on the European interest that has served as the basis for today’s debate is nothing more than a kind of discussion paper. It is not the Lisbon plan for the next three years. It is a document which is intended to stimulate discussion in the European Council and the European Parliament, so that the Commission can feed the results of that discussion into its proposals for the next Lisbon cycle. These proposals will not be made until December. They are not yet on the table, and so those honourable Members who criticised the Commission for not having presented any tangible proposals were labouring under a misapprehension. What I am hearing in Europe today is that China and India must change their environmental and social standards. So they must, of course, but the Chinese and Indians perceive such demands as pure European protectionism, as we rose to prosperity with the aid of low social standards and low environmental standards, and now we are telling others that we want to keep what we have but that they cannot have the same. Such a policy, ladies and gentlemen, is doomed to failure, I can assure you. The only viable approach for us is to demonstrate to these developing economies that there is another way, that it is possible to turn the environmental and social challenge into an economic opportunity. Hence the term ‘environmental industrial policy’. I believe we are largely in agreement on that point, and against that backdrop the Commission will now work hard to present its proposals for the next Lisbon cycle. These will then be dealt with at the spring meeting of the Council in March, which gives the European Parliament ample opportunity to voice its opinion on the specific initiatives and proposals before the final decision is taken in March of next year. That is not what today’s debate was about. The Commission’s aim was to find out what you, the representatives of the European voters, have to bring to the Commission’s attention for the formulation of the Lisbon plan. I am pleased to say that I can respond favourably to much of what has been said here. The guidelines will remain the core instrument of the new Lisbon package. As President Barroso made clear, the instrument has worked, and we shall not change the instrument as such, but it will, of course, be formulated so as to enable us to take due account of the experiences of the past three years and to attach greater weight to the issues that have come to the fore during that period. Let me cite a few examples. We shall have to place greater emphasis on the connections between competitiveness, energy and the environment. There have been several requests to that effect in today’s debate. That is entirely correct. It is time to stop considering policies in isolation. We need a fully joined-up approach. We must attach greater importance to the formulation of firm proposals designed to ensure that global competition, which is certainly what we want, takes place on a level playing field with the same rules for everyone. We must devote more attention to finding ways for social policy to underpin structural change. In today’s debate, there seemed to be a cross-party view that this is the real big issue, and indeed that view is justified. Let me say something on that subject. I believe it is wrong to see investments in social stability and social security as nothing more than charitable handouts. On the contrary, they are also investments in economic potential, for there can surely be no doubt that Europe’s economic potential depends on a highly motivated and highly efficient labour force, and the reason why we possess this asset is that we have high wage levels and a high level of social security. It is not the case that economic growth and social welfare are mutually incompatible. In actual fact, as several speakers have said today, each complements and nurtures the other. I regard that as a major consideration. I should also point out that, if only because more and more regions and sectors are suffering from a lack of trained and skilled labour, the question of employability must be addressed far more forcefully than hitherto. So I believe we are on the same wavelength in many of these matters. The Commission, let me add, shares the view that the turbulence we have recently been experiencing in the financial markets calls for international, multilateral action. Things cannot simply be allowed to run their course because what we have here, as has been said, is an inbuilt structural defect in the international financial system. It is not about human error on the part of those managers who are now being put out to grass with severance packages worth 100 to 200 million dollars; no, it is the result of a structural defect. I would like to make another three brief comments on the keynote debate that has taken place here today on the subject of globalisation. Firstly, it is so difficult to forge a common European policy on the basis of this debate because there is no agreement as to what the European interest actually is. In our everyday work, in fact, we are constantly confronted with a kaleidoscopic definition of Europe’s interests. Depending on the situation at any given time, Europe’s interest may lie in low supermarket prices in one Member State or in a high level of industrial employment in another, and this is a conflict of aims which is not easily resolved. Europe’s interest may lie in a high level of employment in the steel industry in Liège, to cite a very topical example, or in high environmental standards in European emissions trading. We are continually faced with these conflicts, and there is no uniform line that 27 Member States can follow in order to define their common European interest. Secondly, we cannot adopt the attitude that globalisation was fine as long as it meant the poor countries of the South being dominated by the rich countries of the North, that it was good as long as those circumstances obtained but is bad when the countries of the South become competitors. That is no way to react. Nor is it acceptable to come up with demands for high environmental and social standards in the developing regions while refusing to change our own policies."@en4 "Señora Presidenta, Señorías, la Comunicación de la Comisión sobre el interés europeo que ha servido como base para el debate de hoy no es más que una especie de documento de reflexión. No es el plan de Lisboa para los próximos tres años, sino un documento que pretende estimular el debate en el Consejo Europeo y en el Parlamento Europeo con objeto de que la Comisión pueda introducir los resultados del mismo en sus propuestas para el próximo ciclo de Lisboa. Dichas propuestas no se presentarán hasta diciembre; todavía no están sobre la mesa y, por ello, aquéllas de sus Señorías que han criticado a la Comisión por no haber presentado ninguna propuesta tangible basaban su crítica en un malentendido. Lo que estoy escuchando en Europa hoy es que China y la India deben cambiar sus normas medioambientales y sociales. Ciertamente, deben hacerlo, pero chinos e indios perciben tales demandas como un puro proteccionismo europeo, pues hemos erigido nuestra prosperidad con la ayuda de bajos niveles de normas sociales y medioambientales, y ahora estamos diciendo a los demás que deseamos mantener lo que tenemos, pero que ellos no pueden tener lo mismo. Señorías, puedo asegurarles que tal política está abocada al fracaso. El único enfoque viable que podemos adoptar es demostrar a esas economías en desarrollo que existe otro camino, que es posible transformar el reto medioambiental y social en una oportunidad económica; de ahí el término «política industrial medioambiental». Creo que estamos ampliamente de acuerdo en ese punto, y contra ese telón de fondo la Comisión trabajará denodadamente por presentar sus propuestas para el próximo ciclo de Lisboa. Éstas se adoptarán en marzo en el Consejo Europeo de primavera, lo que da al Parlamento Europeo amplia oportunidad de expresar su opinión sobre las iniciativas específicas y las propuestas antes de que se adopte la decisión final en marzo del próximo año. No es ése el objeto del debate de hoy. El propósito de la Comisión era saber lo que ustedes, los representantes de los votantes europeos, tienen que sacar a relucir a la atención de la Comisión para la formulación del plan de Lisboa, y me complace decir que puedo dar una respuesta favorable a gran parte de lo que se ha dicho aquí. Las directrices seguirán siendo el instrumento central del nuevo paquete de Lisboa. Como ha aclarado el Presidente Barroso, el instrumento ha funcionado, y como tal no vamos a modificarlo pero, ciertamente, se formulará de manera que nos permita tomar debida cuenta de las experiencias de los últimos tres años y otorgar mayor importancia a las cuestiones que han ocupado un primer plano durante dicho período. Permítanme citar algunos ejemplos. Debemos hacer mayor hincapié en los vínculos entre la competitividad, la energía y el medio ambiente. En el debate de hoy ha habido varias peticiones en ese sentido. Es totalmente correcto. Es el momento de dejar de considerar las políticas por separado. Necesitamos un enfoque totalmente integrado. Debemos otorgar mayor importancia a la formulación de propuestas firmes diseñadas para asegurar que la competencia global, que es ciertamente lo que deseamos, tenga lugar en un campo de juego justo, en el que se apliquen las mismas normas para todos. Debemos prestar mayor atención a hallar modos en que la política social sustente el cambio estructural. En el debate de hoy, parecía compartirse multilateralmente la opinión de que ésta es la verdadera y principal cuestión, y de hecho tal opinión está justificada. Permítanme decir algo sobre esa cuestión. Creo que es erróneo considerar las inversiones en estabilidad y seguridad social como meras donaciones caritativas; por el contrario, son también inversiones en potencial económico, ya que no puede caber ninguna duda de que el potencial económico de Europa depende de una mano de obra verdaderamente motivada y eficaz, y la razón por la que poseemos ese activo es que contamos con elevados niveles de salarios y de seguridad social. El crecimiento económico y el bienestar social no son mutuamente incompatibles; de hecho, como han manifestado hoy diversos oradores, cada uno de ellos complementa y fortalece al otro, y eso es algo que considero un factor de la mayor importancia. Quisiera también señalar que, aunque sólo sea porque cada vez más regiones y sectores adolecen de una falta de mano de obra capacitada y formada, la cuestión de la empleabilidad debe abordarse mucho más enérgicamente que hasta la fecha. Por ello, creo que estamos en la misma longitud de onda en muchas de estas cuestiones. Permítanme añadir que la Comisión comparte la opinión de que la turbulencia que hemos experimentado recientemente en los mercados financieros exige una acción internacional y multilateral. Sencillamente, no puede dejarse que las cosas sigan su curso porque lo que tenemos aquí, como se ha dicho ya, es un defecto estructural inherente al sistema financiero internacional. No se trata de un error humano por parte de los directivos que están siendo retirados con indemnizaciones de 100 a 200 millones de dólares; no, es el resultado de un defecto estructural. Quisiera hacer otros tres breves comentarios sobre la tónica general del debate que ha tenido lugar hoy sobre el tema de la mundialización. En primer lugar, es tan difícil forjar una política europea común sobre la base de este debate porque no existe acuerdo sobre cuál es realmente el interés europeo; de hecho, en nuestro trabajo cotidiano nos enfrentamos constantemente a una definición del interés europeo que tiene múltiples facetas. Dependiendo de la situación en un momento dado, el interés europeo puede radicar en mantener los precios bajos en los supermercados de un Estado miembro, o en un nivel elevado de empleo en el sector industrial de otro, y ése es un conflicto de intereses que no se resuelve fácilmente. El interés europeo puede radicar en un alto nivel de empleo en la industria del acero de Lieja, por citar un ejemplo de la mayor actualidad, o en normas medioambientales elevadas en el régimen de comercio de derechos de emisiones europeo. Nos enfrentamos continuamente a estos conflictos, y no existe una línea uniforme que puedan seguir los veintisiete Estados miembros para definir sus intereses europeos comunes. En segundo lugar, no podemos adoptar la actitud de que la mundialización ha sido oportuna mientras ha supuesto la dominación de los países pobres del Sur por los países ricos del Norte, o mientras dichas circunstancias persistieron, pero que ya no lo es tanto cuando los países del Sur pasan a ser competidores. Ése no es modo de reaccionar. Tampoco es aceptable ir con exigencias de normas medioambientales y sociales elevadas a las regiones en desarrollo mientras rechazamos modificar nuestras propias políticas."@es21 "Proua juhataja, daamid ja härrad, tänase arutelu aluseks olev Euroopa huvisid käsitlev komisjoni teatis ei ole muud kui aruteludokument. See ei kujuta endast järgmise kolme aasta Lissaboni kava. Tegemist on dokumendiga, millega püütakse õhutada mõttevahetust Euroopa Ülemkogus ja Parlamendis, et komisjon saaks lülitada kõnealuse arutelu tulemused ettepanekutesse, mille ta teeb järgmise Lissaboni tsükli kohta. Kuid ettepanekud koostatakse alles detsembris, neid ei ole veel esitatud. Seega on kõik auväärt parlamendiliikmed, kes komisjoni konkreetsete ettepanekute esitamata jätmise eest arvustasid, olukorrast valesti aru saanud. Minuni on jõudnud kuuldus, et Euroopa arvates peavad Hiina ja India muutma kehtivaid keskkonna- ja sotsiaalnõudeid. See on loomulikult õige, kuid hiinlaste ja indialaste jaoks kõlab see puhtalt Euroopa protektsionistliku hoiakuna, sest meie saavutasime majandusliku õitsengu just tänu nõrkadele keskkonna- ka sotsiaalnõuetele, kuid nüüd anname teistele teada, et tahame nimetatud hüved endale jätta ning nemad ei suuda eales säärast õitsengut saavutada. Daamid ja härrad, kirjeldatud poliitika on hukule määratud, võin seda teile kinnitada. Meil jääb üle vaid kõnealustele arenevatele majandustele näidata, et on olemas ka teine võimalus, et tegelikult saab keskkonna ja ühiskonna proovikive muuta majanduse jaoks võimaluseks, st „keskkonna industriaalpoliitikaks”. Minu arvates oleme kõnealuses küsimuses üksmeelel ning komisjon võib nüüd sellele tuginedes suuri jõupingutusi teha, et esitada järgmise Lissaboni tsükli jaoks ettepanekuid. Neid käsitletakse märtsis aset leidval nõukogu kevadisel kohtumisel, mis annab Euroopa Parlamendile rohkelt võimalusi avaldada arvamust konkreetsete algatuste ja ettepanekute üle enne lõpliku otsuse langetamist järgmise aasta märtsis. See ei olnud tänase arutelu mõte. Komisjoni eesmärk oli saada teada, millele juhite Lissaboni kava koostamisel komisjoni tähelepanu teie, kes te esindate Euroopa valijaid. Mul on rõõm tõdeda, et võin paljude tänaste seisukohtadega nõustuda. Lissaboni uue paketi peamisteks abinõudeks on taaskord suunised. Korrates president Barroso ühemõttelisi sõnu, on eelmainitud suunised varem tõhusalt toiminud ning me ei muuda neid abinõusid, kuid neid sõnastatakse loomulikult viisil, mis võimaldab meil kasutada viimase kolme aasta jooksul saadud kogemusi ning pöörata nendele küsimustele rohkem tähelepanu, mis on mainitud aja jooksul esile kerkinud. Lubage mul tuua paar näidet. Peame pöörama rohkem tähelepanu konkurentsivõime, energia ning keskkonna vahelistele seostele. Tänase arutelu käigus on seda mitu korda nõutud, mis on ka täiesti õige. On aeg lõpetada üksikute strateegiate käsitlemine. Vajame täielikult ühtset käsitlusviisi. Peame panema suuremat rõhku kindlatele ettepanekutele, mille eesmärgiks on tagada, et ülemaailmne konkurents, mille poole pürgime, leiab aset mänguväljal, kus kõikidele kehtivad samad reeglid. Peame pühendama rohkem tähelepanu sotsiaalpoliitika võimaluste leidmiseks, et struktuurimuutusi toestada. Tänasel arutelul arvasid kõik fraktsioonid, et tegemist on väga tõsise küsimusega, ning tegid seda õigustatult. Lubage mul selle kohta midagi öelda. Minu arvates on vale suhtuda sotsiaalse tasakaalu ja turvalisuse rahastamisesse kui almusesse. Vastupidi! Ka selle tegevuse puhul on tegemist investeerimisega majanduslikku potentsiaali, sest ei ole kahtlustki, et Euroopa majanduslik potentsiaal sõltub ülimalt motiveeritud ja võimekast tööjõust, mis on meie valduses tänu kõrgetele palkadele ning kvaliteetsele sotsiaalkindlustusele. Asja ei tohi suhtuda nii, et majanduskasv ja sotsiaaltoetused ei sobi omavahel kokku. Korrates täna tihti lausutud mõtet, täiendavad ja toidavad mõlemad teineteist. Pean seda ülimalt tähtsaks. Ühtlasi soovin mainida, et kuna üha rohkem regioone ja valdkondi kannatab väljaõppinud ja kogenud tööjõu puuduse all, peame tegelema tööalase konkurentsivõimega aktiivsemalt, kui oleme seda senini teinud. Seega arvan, et oleme paljude mainitud küsimuste puhul samal lainepikkusel. Lubage mul lisada, et komisjon on arvamusel, et peame viimasel ajal tormilist külge näidanud finantsturgude puhul rakendama rahvusvahelisi ja mitmepoolseid abinõusid. Me ei või lubada, et asjad arenevad suvalises suunas vaid seetõttu, et meie finantsturul valitsevat olukorda on nimetatud rahvusvahelise finantssüsteemi sisseehitatud struktuuridefektiks. Samuti ei ole tegemist nende direktorite inimliku eksimusega, kes on tänaseks pensionile jäänud, saades 100 kuni 200 miljoni dollari suuruseid lahkumistoetusi; tõepoolest, peame süüdistama struktuuridefekte. Ühtlasi soovin teha kolm lühikest märkust täna aset leidnud üleilmastumist käsitleva arutelu peateema kohta. Esiteks on raske luua Euroopa ühist poliitikat, tuginedes vaid tänasele arutelule, sest Euroopa huvides ei olda üksmeelel. Tõele au andes tegeleme igapäevase töö käigus Euroopa vaheldusrikaste huvide defineerimisega. Sõltuvalt olukorrast võivad need ühes liikmesriigis seisneda kaubanduskeskuste madalates hindades, kuid teises jällegi suures tööstusalases tööhõives. Kõnealust eesmärkide lahkheli ei ole lihtne lahendada. Euroopa huvid võivad keskenduda Liège’i linna tööhõivele terasetööstuses, tuues väga aktuaalse näite, või heitkogustega kauplemise rangetele keskkonnanõuetele. Seisame sääraste lahkhelidega pidevalt silmitsi ning ei ole olemas ühtegi ühist suundumust, mille järgi 27 liikmesriiki võiksid joonduda, et määratleda Euroopa ühiseid huvisid. Teiseks me ei saa heaks kiita hoiakut, mille järgi üleilmastumine on tore, kuni kehtib olukord, kus rikkad põhjariigid valitsevad vaeste lõunariikide üle, ent kui nimetatud lõunariigid muutuvad konkurentideks, on ka üleilmastumine ühtäkki halb. Selline kaitsehoiak ei ole midagi väärt. Samuti on vastuvõetamatu, et nõuame arenevatelt piirkondadelt rangete keskkonna- ja sotsiaalnõuete täitmist, keeldudes samal ajal muutmast meie endi seisukohti."@et5 ". Arvoisa puhemies, hyvät parlamentin jäsenet, komission tiedonanto Euroopan yhteisestä edusta, joka on ollut tämänpäiväisen keskustelun perustana, on pelkästään eräänlainen keskusteluasiakirja. Se ei ole Lissabonin ohjelma seuraavalle kolmelle vuodelle. Se on asiakirja, jonka tarkoitus on piristää keskustelua Euroopan neuvostossa ja Euroopan parlamentissa, jotta komissio voi syöttää kyseisen keskustelu tulokset seuraavaa Lissabonin sykliä koskeviin ehdotuksiinsa. Nämä ehdotukset laaditaan vasta joulukuussa. Niitä ei vielä käsitellä, joten ne arvoisat jäsenet, jotka kritisoivat komissiota siitä, ettei se ehdottanut konkreettisia ehdotuksia, ovat käsittäneet väärin. Olen kuullut, että nyt Euroopassa vaaditaan Kiinaa ja Intiaa muuttamaan ympäristö- ja sosiaalinormejaan. Niin niiden tietysti täytyykin, mutta kiinalaiset ja intialaiset katsovat näiden vaatimusten ilmentävän eurooppalaista protektionismia, sillä me kohotimme hyvinvointia alhaisten sosiaali- ja ympäristönormien avulla, ja nyt sanomme muille, että haluamme pitää sen, mitä meillä on, mutta he eivät voi saada samaa. Voin vakuuttaa teille, hyvät naiset ja herrat, että tällainen politiikka on tuomittu epäonnistumaan. Meille ainut elinkelpoinen lähestymistapa on osoittaa näille kehittyville talouksille, että on olemassa toinen tapa, että on mahdollista muuttaa ympäristöhaaste ja sosiaalinen haaste taloudelliseksi mahdollisuudeksi. tästä tulee termi ”ympäristöystävällinen teollisuuspolitiikka”. Uskon, että olemme suurilta osin yksimielisiä tästä, ja tämä huomioon ottaen komissio tekee nyt ankarasti työtä esittääkseen ehdotuksensa seuraavalle Lissabonin syklille. Näitä tarkastellaan neuvoston keväällä, maaliskuussa pidettävässä kokouksessa, ja Euroopan parlamentilla on hyvät mahdollisuudet ilmaista kantansa aloitteista ja ehdotuksista ennen kuin lopullinen päätös tehdään ensi vuoden maaliskuussa. Tämänpäiväinen keskustelu ei koske sitä. Komission tarkoitus on selvittää mihin te, Euroopan äänestäjien edustajat, haluatte komission kiinnittävän huomion Lissabonin ohjelman laadinnassa. Olen iloinen voidessani sanoa, että voin vastata myönteisesti moniin täällä esitettyihin asioihin. Suuntaviivat pysyvät Lissabonin paketin keskeisenä välineenä. Kuten puheenjohtaja Barroso teki selväksi, tämä väline on toiminut, emmekä me aio muuttaa sitä, mutta sitä muokataan, jotta voimme ottaa asianmukaisesti huomioon kolmen viimeisen vuoden kokemukset ja kiinnittää enemmän huomiota kyseisenä aikana esiin tulleisiin kysymyksiin. Haluaisin mainita muutaman esimerkin. Meidän on kiinnitettävä enemmän huomiota kilpailukyvyn, energian ja ympäristön välisiin yhteyksiin. Tämänpäiväisessä keskustelussa on ollut useita tätä koskevia pyyntöjä. Tämä on aivan oikein. On aika lopettaa politiikanalojen tarkasteleminen yksittäin. Tarvitsemme täysin yhdennettyä lähestymistapaa. Meidän on kiinnitettävä enemmän huomiota vankkoihin ehdotuksiin, joiden tarkoituksena on varmistaa, että maailmanlaajuisessa kilpailussa, jota varmasti haluamme, kaikilla on yhdenvertaiset edellytykset ja samat säännöt. Meidän on kiinnitettävä enemmän huomiota siihen, että löydämme tapoja, jolla sosiaalipolitiikka voi tukea rakennemuutosta. Tämänpäiväisessä keskustelussa kaikki puolueet näyttivät olevan sitä mieltä, että tämä on todella iso kysymys, ja todellakin tämä näkemys on perusteltu. Haluaisin sanoa jotain tästä aiheesta. Mielestäni on väärin, että investoinnit sosiaaliseen vakauteen ja sosiaaliseen turvallisuuteen nähdään pelkkänä hyväntekeväisyytenä. Päinvastoin ne ovat myös sijoituksia taloudellisiin mahdollisuuksiin, sillä ei voi olla epäilystä siitä, että Euroopan taloudellinen potentiaali riippuu erittäin motivoituneesta ja erittäin tehokkaasta työvoimasta, ja syy siihen, että meillä on tämä etuus, on korkea palkkatasomme ja korkea sosiaaliturvatasomme. Kyse ei ole siitä, että talouskasvu ja sosiaalinen hyvinvointi olisivat keskenään yhteensopimattomia. Itse asiassa, kuten monet puhujat ovat tänään todenneet, ne täydentävät ja vahvistavat toisiaan. Mielestäni tämä on erittäin tärkeä asia. Haluaisin myös todeta, että jo pelkästään siksi, että yhä useampi alue ja ala kärsivät koulutetun ja ammattitaitoisen työvoiman puutteesta, työllistettävyyttä koskeva kysymys on ratkaistava entistä pontevammin. Joten mielestäni olemme samalla aaltopituudella monissa kysymyksissä. Haluaisin vielä lisätä, että komissio yhtyy näkemykseen, jonka mukaan kuohunta, jota olemme viime aikoina kokeneet rahoitusmarkkinoilla, edellyttää kansainvälisiä, monenvälisiä toimia. Ei voida sallia, että asiat menevät eteenpäin omalla painollaan, koska tässä on kyse, kuten on jo mainittu, kansainvälisen rahoitusjärjestelmän sisäisestä rakenneviasta. Kyse ei ole niiden johtajien inhimillisestä virheestä, jotka pantiin eläkkeelle ja jotka saivat 100–200 miljoonan dollarin arvoiset eropaketit; ei, tämä on rakennevian seurausta. Haluan myös esittää kolme lyhyttä huomautusta tänään täällä käydystä tärkeästä globalisaatiota koskevasta keskustelusta. Ensinnäkin on vaikeaa saada aikaan yhteistä eurooppalaista politiikka tämän keskustelun pohjalta, koska emme ole päässeet yksimielisyyteen Euroopan yhteisestä edusta. Jokapäiväisessä työssämme kohtaamme jatkuvasti nopeasti muuttuvia määritelmiä Euroopan yhteisestä edusta. Tietyn ajankohdan tilanteesta riippuen Euroopan yhteinen etu voi olla tavaratalojen halvat hinnat yhdessä jäsenvaltioissa tai teollisuuden työllisyyden korkea taso toisessa jäsenvaltiossa, ja tämä on tavoitteiden ristiriita, jota ei ratkaista helposti. Euroopan yhteinen etu voi olla Liègen terästeollisuuden korkea työllisyystaso, mainitakseni erittäin ajankohtaisen esimerkin, tai Euroopan päästökaupan korkeat ympäristönormit. Joudumme jatkuvasti kohtaamaan näitä ristiriitoja, eikä 27 jäsenvaltiolla ole yhteistä linjaa, jonka avulla ne voisivat määrittää Euroopan yhteisen edun. Toiseksi emme voi hyväksyä näkemystä, jonka mukaan globalisaatio oli hyvä asia niin kauan kun se merkitsee, että pohjoisessa sijaitsevat rikkaat maat hallitsevat etelässä sijaitsevia köyhiä maita, että globalisaatio on hyvä näissä olosuhteissa, mutta huono asia kuin etelän maista tulee kilpailijoita. Tämä ei ole oikea reagointitapa. Ei myöskään ole hyväksyttävää, että esitämme korkeita ympäristö- ja sosiaalinormeja koskevia vaatimuksia kehitysmaille ja samalla kieltäydymme muuttamasta omaa politiikkaamme."@fi7 "Madame la Présidente, mesdames et messieurs, la communication de la Commission sur l’intérêt européen qui a servi de base au débat d’aujourd’hui n’est rien de plus qu’une sorte d’avant-projet. Ce n’est pas le plan de Lisbonne pour les trois prochaines années. C’est un document qui vise à encourager la discussion au sein du Conseil européen et du Parlement européen, afin que la Commission puisse mettre les conclusions de cette discussion au nombre de ses propositions pour le prochain cycle de Lisbonne. Ces propositions ne seront pas formulées avant le mois de décembre. Elles n’ont pas encore été avancées et les honorables députés qui ont critiqué la Commission pour n’avoir présenté aucune proposition tangible ont donc été victimes d’un malentendu. Ce que j’entends dire aujourd’hui en Europe, c’est que la Chine et l’Inde doivent changer leurs normes sociales et environnementales. Bien sûr que ces pays devraient le faire, mais les Chinois et les Indiens prennent ça pour du protectionnisme de la part des Européens. Alors que nous avons accédé à la prospérité grâce à des normes sociales et environnementales basses, nous disons aux autres que nous voulons conserver ce que nous avons, mais qu’ils ne peuvent pas avoir la même chose. Une telle politique, mesdames et messieurs, est vouée à l’échec, je vous assure. La seule approche viable pour nous est de démontrer à ces économies en voie de développement qu’il existe un autre chemin possible, qu’il est possible de transformer le défi social et environnemental en une opportunité économique. D’où le terme «politique industrielle environnementale». Je crois que nous sommes largement d’accord sur ce point, et la Commission devra travailler durement avec cette idée en toile de fond pour présenter ses propositions pour le prochain cycle de Lisbonne. Elles seront examinées lors de la conférence de printemps du Conseil en mars, qui donne au Parlement européen une vaste opportunité d’exprimer son opinion sur les initiatives et les propositions spécifiques avant que la décision finale ne soit prise au mois de mars de l’année prochaine. Le débat d’aujourd’hui ne parlait pas de ça. Le but de la Commission était de se renseigner sur les points sur lesquels vous, les représentants des électeurs européens, deviez attirer l’attention de la Commission pour la formulation du programme de Lisbonne. Je suis heureux de dire que je peux répondre favorablement à beaucoup de choses qui ont été dites ici. Les lignes directrices resteront le principal instrument du nouveau paquet de Lisbonne. Comme l’a dit clairement le président Barroso, l’instrument a fonctionné et nous n’en changerons pas, mais il sera bien sûr formulé afin de nous permettre de prendre en compte les expériences des trois dernières années et d’attribuer plus de poids aux questions qui sont apparues au cours cette période. Permettez-moi de citer quelques exemples. Nous devrons mettre davantage l’accent sur les rapports entre la compétitivité, l’énergie et l’environnement. Il y a eu plusieurs demandes en ce sens au cours du débat d’aujourd’hui. C’est tout à fait juste. Le moment est venu d’arrêter de considérer les politiques séparément. Une approche globale est nécessaire. Il faut accorder plus d’attention à la formulation de propositions fermes destinées à garantir que les règles de la concurrence mondiale, ce qui est certainement ce que nous voulons, soient les mêmes pour tout le monde. Nous devons accorder plus d’attention à la politique sociale afin qu’elle serve de base au changement structurel. Dans le débat d’aujourd’hui, les partis semblent être d’accord sur ce point qu’ils considèrent comme la véritable grosse question. Cette opinion est justifiée. Permettez-moi de dire deux choses à ce sujet. Je crois qu’il est erroné de considérer les investissements dans la stabilité et la sécurité sociales comme une affaire de charité et rien de plus. Ces investissements concernent également le potentiel économique, car il ne fait aucun doute que le potentiel économique de l’Europe dépend d’une main d’œuvre efficace et motivée, et la raison pour laquelle nous possédons un tel atout, c’est que les salaires sont élevés, ainsi que les niveaux de sécurité sociale. La croissance économique et la sécurité sociale sont conciliables. Comme l’ont dit plusieurs intervenants aujourd’hui, elles se nourrissent et se complètent. Je considère cela comme une préoccupation majeure. Je devrais aussi souligner que, ne serait-ce que parce que de plus en plus de régions et de secteurs souffrent d’un manque de main d’œuvre qualifiée, la question de l’employabilité doit être abordée avec bien plus de fermeté qu’auparavant. Je pense donc que nous sommes sur la même longueur d’ondes sur beaucoup de sujets. La Commission, permettez-moi d’ajouter, pense que les turbulences que nous avons récemment connues sur les marchés financiers nécessitent une action internationale, multilatérale. On ne peut pas laisser les choses se poursuivre telles quelles parce que nous sommes en présence, comme on l’a dit, d’un défaut structurel inhérent au système financier international. Rien à voir avec l’erreur humaine de ces managers qu’on a mis sur la touche avec des indemnités de licenciement de 100 à 200 millions de dollars. Non, c’est le résultat d’un défaut structurel. J’aimerais faire trois autres brefs commentaires sur le débat-programme qui a eu lieu ici aujourd’hui au sujet de la mondialisation. Tout d’abord, il est très difficile de parvenir à une politique européenne commune basée sur ce débat car il n’y a pas d’accord sur ce qu’est vraiment l’intérêt européen. Dans notre travail quotidien, en effet, nous sommes constamment confrontés à un kaléidoscope de définitions des intérêts européens. En fonction de la situation, les intérêts de l’Europe peuvent résider dans des prix plus bas dans les supermarchés d’un État membre ou dans un plus haut niveau d’emplois industriels dans un autre, et c’est un conflit d’objectifs qui n’est pas facile à résoudre. Les intérêts de l’Europe peuvent résider dans un haut niveau d’emplois dans l’industrie de l’acier à Liège, pour citer un exemple d’actualité, ou dans des normes environnementales élevées en matière d’échange européen de quotas d’émission. Nous sommes sans cesse confrontés à ce genre de conflit, et les 27 États membres ne peuvent suivre aucune ligne uniforme afin de définir l’intérêt européen commun. Deuxièmement, nous ne pouvons penser que la mondialisation est une bonne chose tant que les pays pauvres du Sud sont dominés par les pays riches du Nord, que c’est une bonne chose tant que ces circonstances sont réunies, mais que c’est une mauvaise chose lorsque les pays du Sud deviennent compétitifs. Ce n’est pas une façon de se comporter. Il est également inacceptable de proposer des normes sociales et environnementales plus élevées dans les pays en développement alors que nous refusons de changer nos politiques."@fr8 "Elnök asszony, Hölgyeim és Uraim, az európai érdekről szóló bizottsági közlemény, amely a mai vita alapját szolgáltatta, nem több egyfajta vitadokumentumnál. Ez nem az elkövetkezendő három évre vonatkozó lisszaboni terv. Olyan dokumentum, amelynek célja, hogy ösztönözze az Európai Tanácson és az Európai Parlamenten belüli vitát annak érdekében, hogy a Bizottság ennek a vitának az eredményeit beépíthesse a következő lisszaboni ciklusra vonatkozó javaslataiba. E javaslatok megtételére decemberig nem kerül sor. A javaslatok előterjesztése még nem történt meg, és azok a tisztelt képviselők, akik a Bizottságot azért bírálták, mert egyetlen kézzelfogható javaslatot sem terjesztett elő, tévedésből tettek erőfeszítéseket. Amit ma hallok Európában, az az, hogy Kínának és Indiának meg kell változtatnia környezetvédelmi és szociális előírásait. Természetesen meg kell, de a kínaiak és az indiaiak ezeket az igényeket tiszta európai protekcionizmusként fogják fel, mivel az alacsony szintű szociális előírások és az alacsony szintű környezetvédelmi előírások révén emelkedtünk fel a jóléthez, és most már mi mondjuk meg másoknak, hogy meg akarjuk tartani azt, amink van, nekik azonban nem lehet meg ugyanez. Egy ilyen politika, Hölgyeim és Uraim, kudarcra van ítélve, erről biztosíthatom Önöket. Számunkra az egyetlen megvalósítható megközelítést az jelenti, hogy meg kell mutatni ezeknek a fejlődő gazdaságoknak azt, hogy van másik út, valamint azt, hogy a környezetvédelmi és a társadalmi kihívást gazdasági lehetőséggé lehet alakítani. Innen ered a „környezetbarát iparpolitika” kifejezés. Véleményem szerint számottevő az egyetértés ezt illetően, a kulisszák mögött a Bizottság pedig mostantól keményen fog dolgozni, hogy előterjessze a következő lisszaboni ciklusra vonatkozó javaslatait. Ezekkel foglalkozni fog a Tanács márciusi ülése, amely az Európai Parlamentnek bőségesen ad lehetőséget arra, hogy az adott kezdeményezésekkel és javaslatokkal kapcsolatban hangot adjon véleményének még mielőtt jövő év márciusában megszületne a végső határozat. A mai vita nem erről szólt. A Bizottságnak az volt a célja, hogy kiderítse azt, hogy Önöknek, az európai szavazópolgárok képviselőinek mire kell a Bizottság figyelmét felhívniuk a lisszaboni terv megszövegezése tekintetében. Örömmel mondhatom, hogy a legtöbb itt elhangzott dologra kedvezően tudok válaszolni. Az iránymutatás marad az új lisszaboni csomag központi eszköze. Amint azt Barroso elnök úr egyértelművé tette, az eszköz működött, és önmagában nem fogjuk azt megváltoztatni, de természetesen úgy szövegezzük meg, hogy lehetővé tegye számunkra, hogy megfelelően figyelembe vegyük az elmúlt három év tapasztalatait, és nagyobb súlyt fektessünk az adott időszak alatt előtérbe került kérdésekre. Hadd említsek néhány példát. Nagyobb hangsúlyt kell fektetnünk a versenyképesség, az energiaügy és a környezet közötti összefüggésekre. A mai vita során több ilyen irányú kérés merült fel. Ez teljes mértékben helyes. Ideje véget vetni annak, hogy elszigetelten vegyük figyelembe a politikákat. Szervesen illeszkedő megközelítésre van szükségünk. Nagyobb jelentőséget kell tulajdonítanunk az olyan határozott javaslatok megszövegezésének, amelyek célja annak biztosítása, hogy a globális verseny, amely minden bizonnyal az, amit akarunk, egyenlő feltételekkel folyjon, mindenki számára ugyanolyan szabályok mellett. Több figyelmet kell fordítanunk arra, hogy megtaláljuk annak a módját, hogy a szociálpolitika hogyan támogathatja a strukturális változást. A mai vitában úgy tűnt, hogy a pártok általános álláspontja az, hogy ez egy igazán lényeges kérdés, és ez az álláspont valóban megalapozott. Hadd mondjak el valamit ezzel kapcsolatban. Úgy vélem, hogy helytelen dolog a társadalmi stabilitásba és a szociális biztonságba való befektetéseket pusztán könyöradománynak tekinteni. Épp ellenkezőleg, ezek a gazdasági potenciálba való befektetést is jelentenek, mivel biztosan nem lehet kétség afelől, hogy Európa gazdasági potenciálja egy kiemelkedően motivált és különösen hatékony munkaerőtől függ, és azért rendelkezünk ezzel az előnnyel, mert magas a bérszínvonalunk és a szociális biztonságunk szintje. Nem az a helyzet, hogy a gazdasági növekedés és a társadalmi jólét kölcsönösen összeegyeztethetetlen. Valójában – ahogyan az több felszólalótól elhangzott ma – az egyik kiegészíti és táplálja a másikat. Ezt jelentős észrevételnek tartom. Azt is hangsúlyoznom kell, hogy csak azért, mert egyre több régió és ágazat szenved a képzett és szakismeretekkel rendelkező munkaerő hiányától, a foglalkoztathatóság kérdésével az eddiginél jóval erőteljesebben kell foglalkozni. Úgy vélem tehát, hogy e kérdések közül sok tekintetében azonos hullámhosszon vagyunk. Engedjék meg, hogy hozzáfűzzem: a Bizottság osztja azt a nézetet, miszerint a pénzügyi piacokon a közelmúltban tapasztalható zavarok nemzetközi és többoldalú fellépést követelnek. Egyszerűen nem engedhető meg, hogy a dolgok a maguk útján folytatódjanak, mert az, amivel itt szemben állunk – amint már elhangzott – a nemzetközi pénzügyi rendszer beépített strukturális hiányosságát jelenti. Nem a 100–200 millió dolláros végkielégítési csomaggal elbocsátott igazgatóknak az emberi hibájáról van szó, nem, ez strukturális hiányosság eredménye. Még három rövid észrevételt szeretnék tenni a globalizáció tárgyában ma itt zajlott alapvető vitával kapcsolatban. Először is oly nehéz közös európai politikát kovácsolni e vita alapján, mert nincs megegyezés azt illetően, hogy valójában mi is az európai érdek. Mindennapi munkánk során tulajdonképpen folyamatosan szembesülünk Európa érdekeinek kaleidoszkóp-szerű meghatározásával. A helyzettől függően, bármely adott időpontban Európa érdeke lehet az, hogy az egyik tagállamban alacsonyak legyenek az élelmiszer-áruházak árai, vagy a másikban magas legyen az ipari foglalkoztatás szintje, ez pedig célok konfliktusa, ami nem könnyen oldódik meg. Európának érdeke lehet, hogy Liège-ben magas legyen az acéliparon belüli foglalkoztatás szintje, hogy egy különösen aktuális kérdést említsek, vagy lehet az, hogy az európai kibocsátás-kereskedelemben magas szintűek legyenek a környezetvédelmi előírások. Folyamatosan szembesülünk ezekkel a konfliktusokkal, és nincs olyan egységes irányvonal, amelyet 27 tagállam követhetne közös európai érdekeinek meghatározásához. Másodszor, nem fogadhatjuk el azt a hozzáállást, hogy a globalizáció mindaddig jó volt, amíg azt jelentette, hogy a szegénységgel sújtott déli országokat a gazdag északi országok uralták, nem fogadhatjuk el azt, hogy az említett körülmények beálltáig jó volt, de rossz lett, amikor a déli országok versenytársakká váltak. Így nem lehet reagálni. Az sem fogadható el, hogy magas szintű környezetvédelmi és szociális előírásokat követeljünk a fejlődő régióktól, miközben megtagadjuk saját politikáink megváltoztatását."@hu11 "Signora Presidente, onorevoli deputati, la comunicazione della Commissione sull’interesse europeo alla base della discussione di oggi è semplicemente un documento di discussione. Non è il programma di Lisbona per i prossimi tre anni. E’ un documento inteso a stimolare la discussione in seno al Consiglio europeo e al Parlamento europeo, in modo che la Commissione possa tradurre i risultati di tale discussione in proposte per il prossimo ciclo di Lisbona. Tali proposte non verranno formulate prima di dicembre. Non sono ancora state presentate e pertanto gli onorevoli deputati che hanno criticato la Commissione per non aver presentato proposte concrete sono stati vittime di un equivoco. Oggi sento dire in Europa che Cina e India devono cambiare i loro standard in ambito ambientale e sociale. Certo che devono, ma i cinesi e gli indiani vedono in tali richieste delle pure misure protezionistiche europee, dato che noi abbiamo raggiunto il benessere avvalendoci di bassi standard sociali e ambientali e ora diciamo agli altri che vogliamo conservare quello che abbiamo mentre loro non possono averlo. Tale politica, onorevoli deputati, è destinata al fallimento, ve lo assicuro. L’unico approccio percorribile è quello di dimostrare a queste economie in via di sviluppo che vi è un’altra possibilità, che è possibile trasformare la sfida ambientale e sociale in una opportunità economica. Da qui il termine di “politica industriale ambientale”. Penso che su questo punto ci sia un ampio consenso e su tale base la Commissione lavorerà sodo per presentare le proprie proposte per il prossimo ciclo di Lisbona. Tali proposte verranno prese in esame durante il prossimo Consiglio di primavera che si terrà in marzo; in tal modo il Parlamento europeo avrà ampie possibilità di esprimersi sulle iniziative e le proposte specifiche prima della decisione finale che verrà presa nel marzo del prossimo anno. Non è questo l’oggetto della discussione di oggi. Obiettivo della Commissione era quello vedere cosa voi, rappresentanti degli elettori europei, avete da sottoporre all’attenzione della Commissione per l’elaborazione del piano di Lisbona. Sono lieto di poter rispondere positivamente a gran parte di quanto è stato detto qui. Gli orientamenti continueranno ad essere lo strumento fondamentale del nuovo pacchetto di Lisbona. Come ha detto chiaramente il Presidente Barroso, lo strumento ha funzionato e non lo cambieremo ma, ovviamente, lo formuleremo in modo da poter tenere conto delle esperienze maturate negli scorsi tre anni e per poter dare maggior spessore alle questioni emerse durante tale periodo. Vorrei citare alcuni esempi. Dovremo porre un accento maggiore sui collegamenti tra competitività, energia e ambiente. Nella discussione di oggi sono emerse varie richieste in tal senso. Ciò è perfettamente giusto. E’ ora di smettere di considerare le politiche separatamente. Occorre un approccio completamente unitario. Dobbiamo riconoscere una maggiore importanza alla formulazione di proposte nette volte a far sì che la concorrenza globale, che certamente vogliamo, si svolga in condizioni di parità, con regole uguali per tutti. Dobbiamo riservare una maggiore attenzione per capire come la politica sociale possa sostenere i cambiamenti strutturali. Nella discussione odierna mi pare sia emersa una posizione trasversale che vede in questo il vero grosso problema, e tale posizione è certamente giustificata. Vorrei dire qualcosa al riguardo. Penso che non sia corretto considerare gli investimenti rivolti alla stabilità sociale e alla sicurezza sociale come semplici elemosine. Al contrario si tratta anche di investimenti nel potenziale economico, in quanto non vi può essere dubbio che il potenziale economico europeo dipende da lavoratori fortemente motivati e fortemente efficienti e il motivo per cui noi disponiamo di questo è che abbiamo livelli salariali elevati e un alto livello di sicurezza sociale. Non è vero che crescita economica e stato sociale si escludano a vicenda. In realtà, come hanno detto più operatori oggi, ciascuno di questi fattori integra e alimenta l’altro. Ritengo che questa sia una considerazione fondamentale. Vorrei inoltre sottolineare il fatto che, se non altro perché sempre più regioni e settori scontano la mancanza di una forza lavoro qualificata e specializzata, la questione dell’occupabilità va affrontata in modo molto più energico di quanto fatto finora. Per questo ritengo che siamo sulla stessa lunghezza d’onda su molte di tali questioni. Consentitemi di aggiungere che la Commissione condivide l’opinione secondo la quale le turbolenze viste recentemente sui mercati finanziari esigano un’azione internazionale e multilaterale. Non è possibile lasciare semplicemente che le cose facciano il loro corso in quanto siamo in presenza, com’è stato detto, di un difetto strutturale congenito del sistema finanziario internazionale. Non si tratta un errore umano da parte di quei manager che ora vengono liquidati con buonuscite di 100 o 200 milioni di dollari; no, è il risultato di un problema strutturale. Vorrei inoltre fare un’altra breve considerazione sulla discussione di base che si è svolta qui oggi sul tema della globalizzazione. In primo luogo è molto difficile creare una politica europea comune sulla base di tale discussione in quanto non vi è accordo su quale sia in realtà l’interesse europeo. Nel nostro lavoro di ogni giorno ci troviamo sempre a dover affrontare una definizione multiforme dell’interesse europeo. A seconda della situazione l’interesse europeo risiede di volta in volta nel fatto di avere prezzi bassi al supermercato in uno Stato membro oppure in un alto livello occupazione industriale in un altro, ovvero c’è un conflitto di obiettivi non facile da risolvere. L’interesse europeo può risiedere in un alto livello occupazionale nell’industria dell’acciaio di Liegi, per citare un esempio molto attuale, oppure nel fatto di avere norme ambientali di alto livello per il sistema europeo di scambio delle emissioni. Ci troviamo continuamente davanti ai conflitti senza che vi sia una linea uniforme a cui i 27 Stati membri possano attenersi al fine di definire qual è l’interesse europeo comune. In secondo luogo non possiamo far nostro l’approccio secondo il quale la globalizzazione andava bene fintantoché voleva dire che i paesi poveri del sud del mondo erano dominati dai paesi ricchi del nord ma che è diventata cattiva quando i paesi del sud del mondo sono diventati dei concorrenti. Non è una reazione giusta. Né è accettabile esigere standard ambientali e sociali elevati nelle regioni in via di sviluppo rifiutando al contempo di modificare le proprie politiche."@it12 "Ponia Pirmininke, ponai ir ponios, Komisijos komunikatas dėl Europos intereso, kurio pagrindu vyksta šiandieninė diskusija, yra ne daugiau nei diskusijai skirtas dokumentas. Tai nėra Lisabonos planas ateinančių trejų metų laikotarpiui. Tai dokumentas, skirtas paskatinti diskusiją Europos Taryboje ir Europos Parlamente, kad Komisija galėtų įtraukti šios diskusijos rezultatus į savo siūlymus kitam Lisabonos strategijos įgyvendinimo ciklui. Iki gruodžio mėn. Komisija šių siūlymų nepateiks, nes jie dar svarstomi, todėl tie garbūs Parlamento nariai, kurie kritikavo Komisiją už tai, kad ši nieko realiai nedaro, klydo. Šiandien girdžiu Europoje kalbant, kad Kinija ir Indija privalo pakeisti savo aplinkos apsaugos ir socialinius standartus. Žinoma, jos turi tą padaryti, bet kinai ir indai priima šiuos reikalavimus kaip gryną Europos protekcionizmą, nes mums patiems klestėjimą pasiekti padėjo žemi aplinkos apsaugos ir socialiniai standartai, o dabar mes sakome kitiems, kad jie laikytųsi to, ką turime mes, bet jie dar negali turėti. Galiu patikinti jus, ponai ir ponios, kad tokia politika pasmerkta nesėkmei. Vienintelė perspektyvi pozicija, kurią turėtumėme užimti, yra parodyti šioms besivystančios ekonomikos šalims, kad yra kitas kelias, kad galima paversti aplinkos apsaugos ir socialinį iššūkį galimybe pagerinti ekonomiką. Kalbu apie tai, ką vadiname „aplinkosaugine industrine politika“. Aš tikiu, kad daugelis iš mūsų šiuo klausimu laikosi tos pačios nuomonės, todėl Komisija dabar intensyviai dirbs, kad galėtų pateikti savo siūlymus kitam Lisabonos strategijos įgyvendinimo ciklui. Vėliau šie siūlymai bus svarstomi kovo mėn. vyksiančio Tarybos susitikime, kuris suteiks Europos Parlamentui puikią galimybę išsakyti savo nuomonę apie konkrečias iniciatyvas ir siūlymus prieš priimant galutinį sprendimą kitų metų kovo mėn. Bet ne apie tai mes šiandien susirinkome diskutuoti. Komisijos tikslas buvo išsiaiškinti, į ką jūs, Europos piliečių išrinktieji atstovai, norėtumėte atkreipti Komisijos dėmesį rengiant Lisabonos planą. Man malonu pasakyti, kad daugelį čia išsakytų nuomonių aš vertinu palankiai. Gairės ir toliau liks pagrindine naujojo Lisabonos rinkinio priemone. Kaip Pirmininkas Barroso aiškiai pareiškė, ši priemonė yra tinkama ir mes jos neatsisakysime, bet ji, žinoma, bus suformuluota taip, kad mes galėtume deramai atsižvelgti į pastarųjų trejų metų patirtį ir suteikti daugiau svarbos per tą laikotarpį iškilusiems klausimams. Leiskite man pateikti kelis pavyzdžius. Mes turėsime labiau akcentuoti tarp konkurencingumo, energetikos ir aplinkos apsaugos klausimų egzistuojančius ryšius. Šiandienos diskusijų metu buvo kelis kartus to paprašyta. Tai visiškai teisinga. Laikas liautis svarstyti veiklos kryptis atskirai. Mums būtinas visiškai kompleksinis požiūris. Privalome teikti daugiau svarbos ryžtingų siūlymų, kuriais siekiama užtikrinti, kad konkurencijos globaliu mastu sąlygos ir taisyklės, ko mes neabejotinai norime, būtų vienodos visiems, formulavimui. Privalome skirti daugiau dėmesio ieškant būdų socialinėje politikoje paremti struktūrinius pokyčius. Šiandienos diskusijoje skirtingos partijos, atrodo, sutarė, kad tai iš tiesų yra labai rimtas klausimas, ir toks požiūris iš tiesų yra pagrįstas. Leiskite man pakomentuoti šį klausimą. Mano nuomone, yra neteisinga vertinti investicijas į socialinį stabilumą ir socialinę apsaugą tik kaip labdarą. Priešingai, tai yra taip pat investicijos į ekonominį potencialą, nes niekas neabejoja tuo, kad Europos ekonominis potencialas priklauso nuo labai motyvuotos ir našios darbo jėgos, o šį turtą mes turime todėl, kad savo darbo jėgai užtikriname aukšto lygio atlygį už darbą ir aukšto lygio socialinę apsaugą. Ekonominis augimas ir socialinė gerovė nėra tarpusavyje nesuderinami dalykai. Iš tikrųjų, kaip keli iš šiandien kalbėjusiųjų pažymėjo, šie du tikslai vienas kitą papildo ir palaiko. Mano galva, tai yra labai svarbu. Taip pat turėčiau pabrėžti, kad vien tik dėl to, kad vis daugiau regionų ir sektorių patiria apmokytos ir kvalifikuotos darbo jėgos stygių, klausimą dėl galimybių įsidarbinti reikėtų kelti aštriau nei anksčiau. Todėl aš manau, kad daugeliu šių klausimų mūsų nuomonės sutampa. Norėčiau dar pridurti, jog Komisija pritaria nuomonei, kad pastaruoju metu finansinėse rinkose vykstantys neramumai reikalauja tarptautinių, daugiašalių veiksmų. Negalime likti neveiklūs ir leisti reikalams krypti tokia linkme, teisindamiesi tuo, kaip čia buvo bandyta, kad šiuos neramumus lemia tarptautinei finansų sistemai būdingi trūkumai. Tokia padėtis susidarė ne dėl vadovų, kurie dabar atleidžiami iš darbo sumokant jiems 100-200 milijonų dolerių vertės išeitines pašalpas, padarytų klaidų, ir ne dėl finansų sistemos struktūros trūkumų. Dar norėčiau glaustai pakomentuoti tris pagrindinius šiandien globalizacijos tema vykusių diskusijų aspektus. Pirma, labai sunku susitarti dėl bendrosios Europos politikos šių diskusijų pagrindu, nes nėra sutarimo dėl tikrojo bendrojo Europos intereso. Iš tikrųjų, net kasdieniame savo darbe susiduriame su kaleidoskopišku Europos interesų apibrėžimu. Atsižvelgiant į konkrečią situaciją ir konkretų laiką, Europos interesas gali būti mažos prekių kainos vienos valstybės narės prekybos centruose arba aukštas užimtumo pramonės sektoriuje rodiklis kitoje valstybėje narėje, ir šiuos prieštaravimus sudėtinga išspręsti. Europos interesas gali būti aukštas užimtumo rodiklis, remiantis šiandienos aktualijomis, plieno pramonėje Lježe arba Europoje galiojančios išmetimų leidimų prekybos sistemos taikomi aukšti aplinkos apsaugos standartai. Mes nuolatos susiduriame su šiais prieštaravimais ir nėra jokios vieningos linijos, kuria 27 valstybės narės galėtų vadovautis apibrėždamos bendrąjį Europos interesą. Antra, mes negalime užimti tokios pozicijos, kad globalizacija mums buvo priimtina tol, kol ji reiškė turtingų Šiaurės valstybių dominavimą neturtingų Pietų šalių atžvilgiu ir kol tokia padėtis liko nepakitusi, bet kai Pietų šalys tampa mūsų konkurentėmis, globalizacija mums jau nebepriimtina. Tokia reakcija nepriimtina. Nepriimtina yra ir reikalauti iš besivystančių regionų laikytis aukštesnių aplinkos apsaugos ir socialinių standartų patiems atsisakant keisti mūsų pačių veiklos kryptis."@lt14 "− Priekšsēdētājas kundze, dāmas un kungi, Komisijas paziņojums par Eiropas interesēm, kas kalpoja par pamatu šodienas debatēm, ir tikai viens no apspriežu dokumentiem. Tas nav Lisabonas plāns nākamajiem trīs gadiem. Tas ir dokuments, kas paredzēts apspriežu veicināšanai Eiropadomē un Eiropas Parlamentā, lai šo apspriežu rezultātus Komisija varētu izmantot savā priekšlikumā par nākamo Lisabonas ciklu. Šie priekšlikumi netiks izstrādāti līdz decembrim. Pagaidām tie pat nav ierosināti, un tāpēc tiem godājamiem deputātiem, kas kritizēja Komisiju par to, ka tā nav iesniegusi nevienu taustāmu priekšlikumu, ir radies nepareizs priekšstats. Patlaban es Eiropā dzirdu, ka Ķīnai un Indijai ir jāmaina savi vides un sociālie standarti. Protams, tas šīm valstīm ir jādara, bet Ķīna un Indija šādas prasības uztver tikai kā Eiropas protekcionismu, jo mēs savu labklājību veidojām, izmantojot zemus sociālos un vides standartus, tomēr tagad mēs stāstām citiem, ka mēs vēlamies paturēt to, ko esam ieguvuši, bet, lūk, viņi to nevar iegūt. Šāda politika, dāmas un kungi, ir lemta neveiksmei, to es jums varu droši apgalvot. Vienīgā piemērotā pieeja mums ir apliecināt šīm jaunattīstības tautsaimniecībām, ka ir cits veids, ka ir iespējams vides un sociālās problēmas pārvērst par ekonomisku izdevību. Tādēļ jau ir termins „videi nekaitīga industriālā politika”. Domāju, ka mēs lielā mērā esam vienisprātis par šo jautājumu, un tagad šajos apstākļos Komisija smagi strādās, lai iesniegtu savus priekšlikumus par nākamo Lisabonas ciklu. Pēc tam šie priekšlikumi tiks izskatīti Padomes pavasara sanāksmē, proti, martā, un tas Eiropas Parlamentam sniedz plašas iespējas paust savu viedokli par konkrētām iniciatīvām un priekšlikumiem pirms galīgā lēmuma pieņemšanas nākamā gada martā. Tomēr ne jau par to bija šodienas debates. Komisijas mērķis bija saprast, kam jums, Eiropas balsotāju pārstāvji, ir jāpievērš Komisijas uzmanība saistībā ar Lisabonas plāna redakciju. Ar gandarījumu varu teikt, ka varu atbalstīt lielu daļu šeit pausto viedokļu. Pamatnostādnes arī turpmāk būs galvenais instruments jaunajā Lisabonas paketē. Kā jau to precizēja priekšsēdētājs instruments ir izrādījies efektīvs, un mēs nemainīsim pašu instrumentu, bet tas, protams, tiks formulēts tā, lai mēs varētu pienācīgi ņemt vērā pēdējo trīs gadu pieredzi un lielāku nozīmi piešķirt tiem jautājumiem, kas šajā periodā ir izvirzījušies priekšplānā. Minēšu pāris piemērus. Lielāks uzsvars mums jāliek uz saikni starp konkurētspēju, enerģētiku un vidi. Šodienas debatēs tas vairākas reizes tika pieprasīts. Tas ir pilnīgi pareizi. Ir pienācis laiks pārtraukt dažādu politikas jautājumu apspriešanu nošķirti. Mums ir vajadzīga pilnībā sasaistīta pieeja. Lielāka nozīme mums ir jāpiešķir stingriem priekšlikumiem, kuru mērķis ir nodrošināt globālu konkurenci, kas noteikti ir tas, ko mēs vēlamies panākt, ar vienlīdzīgiem konkurences apstākļiem, kuros ir tādi noteikumi, kas ir visiem vienādi. Lielāka uzmanība mums jāvelta tam, lai atrastu risinājumus sociālās politikas jomā, liekot pamatus strukturālām pārmaiņām. Šodienas debatēs, šķiet, vairākas partijas pauda viedokli, ka tas ir patiesi nozīmīgs jautājums, un šāds viedoklis patiešām ir pamatots. Es izteikšos par šo tēmu. Uzskatu, ka nav pareizi ieguldījumus sociālās stabilitātes un sociālās drošības veidošanā uzskatīt tikai par žēlsirdības izrādīšanu. Tieši pretēji — tie ir ieguldījumi arī ekonomikas potenciālā, un attiecībā uz to nevar būt ne mazāko šaubu, ka Eiropas ekonomikas potenciāls ir atkarīgs no spēcīgi motivēta un ļoti efektīva darbaspēka, un mums ir šī vērtība, jo mums ir augstas algas un augsts sociālās drošības līmenis. Šajā gadījumā ekonomiskā izaugsme un sociālā labklājība nav savstarpēji nesavienojamas jomas. Faktiski, kā to šodien norādīja daži runātāji, tās viena otru papildina un stimulē. To es uzskatu par galveno apsvērumu. Es vēlētos arī norādīt, ka nodarbinātības jautājums jārisina daudz pārliecinošāk, nekā tas darīts līdz šim, jo aizvien vairāk reģionu un nozaru cieš no kvalificēta un prasmīga darbaspēka trūkuma. Tāpēc uzskatu, ka mēs esam vienisprātis daudzos šajos jautājumos. Komisija, ļaujiet man piebilst, piekrīt viedoklim, ka saistībā ar nesen pieredzēto nestabilitāti finanšu tirgos ir nepieciešama starptautiska un daudzpusēja darbība. Mēs nedrīkstam ļaut, lai viss iet pats savu gaitu, jo, kā jau tas tika teikts, starptautiskajā finanšu sistēmā ir strukturālas nepilnības. Runa nav par kļūdu, ko pieļāvuši tie vadītāji, kuri tagad ir spiesti doties atpūtā, saņemot izstāšanās kompensācijas 100–200 miljonu dolāru apmērā, tā tas nav; tas ir strukturālo nepilnību rezultāts. Es vēlētos sniegt vēl trīs īsus komentārus par galvenajiem jautājumiem, kas tika apspriesti šodienas debatēs un kas attiecas uz globalizāciju. Pirmkārt, ir ļoti grūti veidot kopēju Eiropas politiku, pamatojoties uz šīm debatēm, jo nav vienprātības par to, kas īsti ir Eiropas intereses. Savā ikdienas darbā saistībā ar Eiropas interesēm mēs pastāvīgi sastopamies ar ātri mainīgu definīciju. Atkarībā no konkrētā brīža situācijas, Eiropas intereses var būt saistītas ar zemām cenām lielveikalos vienā dalībvalstī vai augstu nodarbinātības līmeni rūpniecības jomā kādā citā dalībvalstī, un tas rada pretrunas mērķos, kuras nav tik viegli atrisināt. Eiropas intereses var būt saistītas ar augstu nodarbinātības līmeni tērauda rūpniecībā Lježā, ja minam ļoti aktuālu piemēru, vai augstiem vides standartiem Eiropas emisiju tirdzniecības jomā. Mēs nepārtraukti saskaramies ar šīm pretrunām, tāpēc nav vienotas nostājas, kurai var piekrist visas 27 dalībvalstis, lai definētu savas kopējās Eiropas intereses. Otrkārt, mēs nevaram pieņemt tādu viedokli, ka globalizācija neradīja problēmas tikmēr, kamēr nabadzīgajās dienvidu valstīs situāciju noteica bagātās ziemeļu valstis, ka šādi apstākļi bija labi, bet tagad ir slikti, jo dienvidu valstis kļūst par konkurentiem. Tāda atbilde nekādā gadījumā nav iespējama. Tāpat nav pieļaujams, ka tiek izteiktas prasības par augstiem vides un sociālajiem standartiem jaunattīstības valstu reģionos, ja mēs atsakāmies izmainīt paši savu politiku."@lv13 "Frau Präsidentin, meine sehr verehrten Damen und Herren! Die Mitteilung der Kommission über das europäische Interesse, die die Grundlage für die heutige Debatte war, ist nichts anderes als eine Art Impulsreferat. Das ist nicht der Lissabon-Plan für die nächsten drei Jahre. Das ist ein Dokument, mit dem die Diskussion im Europäischen Rat und im Europäischen Parlament angeregt werden sollte, damit die Kommission die Ergebnisse dieser Diskussion einbeziehen kann in die Vorschläge, die für den nächsten Lissabon-Zyklus gemacht werden. Diese Vorschläge werden erst im Dezember gemacht. Sie liegen heute nicht auf dem Tisch, und deshalb sind die Damen und Herren Abgeordneten, die die Kommission kritisiert haben, sie hätte keine konkreten Vorschläge vorgelegt, einem Irrtum erlegen. Was was ich heute in Europa höre, ist, China, Indien, die müssen ihre ökologischen und sozialen Standards ändern. Das ist ja richtig, aber die Chinesen und die Inder empfinden das als reinen europäischen Protektionismus, denn wir haben unseren Wohlstand begründet, indem wir niedrigere soziale Standards und niedrigere ökologische Standards benutzten, und jetzt sagen wir den anderen, wir wollen das behalten, was wir haben, aber Ihr dürft es nicht kriegen. Diese Politik, meine Damen und Herren, ist zum Scheitern verurteilt. Ich sage Ihnen das. Das einzige, was funktioniert, ist, wir müssen diesen sich entwickelnden Volkswirtschaften demonstrieren, dass ein anderer Weg möglich ist. Dass es möglich ist, die ökologische und soziale Herausforderung in eine ökonomische Chance zu verwandeln. Deshalb ökologische Industriepolitik. Über diesen Punkt, glaube ich, sind wir uns weitgehend einig, und vor dem Hintergrund dessen wird die Kommission jetzt intensiv daran arbeiten, die Vorschläge für den nächsten Lissabon-Zyklus auf den Tisch zu legen. Sie werden dann im März vom Frühjahrsrat behandelt, so dass das Europäische Parlament ausreichend Gelegenheit hat, vor der abschließenden Beschlussfassung im März nächsten Jahres seine Meinung zu den konkreten Aktionen und den konkreten Vorschlägen zu sagen. Darum ging es heute nicht. Es ging heute für die Kommission darum, zu erfahren, was Sie, die Vertreter der europäischen Wählerinnen und Wähler der Kommission auf den Weg zu geben haben für die Formulierung dessen. Und da möchte ich gerne positiv auf vieles, was hier gesagt worden ist, reagieren. Die Leitlinien werden das zentrale Instrument des neuen Lissabon-Pakets bleiben. Der Präsident hat auch klargemacht: Das Instrument hat sich bewährt, und das Instrument als solches werden wir nicht verändern, aber es wird selbstverständlich so gefasst sein, dass es uns erlaubt ist, die Erfahrungen der letzten drei Jahre in angemessener Weise zu berücksichtigen und die Themen, die in den letzten drei Jahren stärker in den Vordergrund getreten sind, auch mit mehr Gewicht zu behandeln. Ich möchte einige Beispiele dafür nennen: Wir werden mehr Gewicht auf die Verbindung der Themen Wettbewerbsfähigkeit, Energie und Umwelt legen müssen. Das ist heute in dieser Debatte mehrfach gefordert worden. Das ist vollkommen richtig. Es muss Schluss sein mit den isolierten Politiken. Wir brauchen einen vollständig integrierten Ansatz. Wir müssen mehr Wert legen auf die Herausarbeitung konkreter Vorschläge, wie wir den globalen Wettbewerb, den wir ja wollen, zu gleichen und fairen Bedingungen herstellen, also die externe Dimension der Wettbewerbsfähigkeit. Wir müssen sehr viel mehr Wert legen auf die Frage, wie der Strukturwandel sozial begleitet wird. Und das schien mir heute in der Debatte quer durch alle Fraktionen die ganz große Frage zu sein. Sie ist ja auch berechtigt. Lassen Sie mich dazu etwas sagen. Ich halte es für eine falsche Sicht, Investitionen in soziale Stabilität und soziale Sicherheit als Geschenke, als Wohltaten hinzustellen. Sie sind im Gegenteil auch Investitionen in die ökonomische Leistungsfähigkeit. Denn es ist doch ganz eindeutig, dass die wirtschaftliche Leistungsfähigkeit Europas davon bestimmt ist, dass wir eine hochmotivierte, hochleistungsfähige Arbeitnehmerschaft haben, und die haben wir deshalb, weil wir ein hohes Lohnniveau und ein hohes Niveau an sozialer Sicherheit haben. Es ist nicht so, dass wirtschaftliche und soziale Gesichtspunkte im Gegensatz zueinander stehen, sondern es ist vollkommen so, wie es heute mehrfach gesagt wurde, dass diese beiden Dinge einander ergänzen und bedingen. Ich halte das für einen sehr wichtigen Gesichtspunkt. Ich möchte auch darauf hinweisen, dass allein schon vor dem Hintergrund der Tatsache, dass wir in immer mehr Regionen und Sektoren einen Mangel an ausgebildeten und qualifizierten Fachkräften haben, die Frage nach der Beschäftigungsfähigkeit viel schärfer gestellt werden muss als bisher. Also ich denke, da sind wir uns in weiten Teilen einig. Ich möchte aber gerne auch noch darauf hinweisen, dass auch die Kommission der Auffassung ist, dass die Turbulenzen auf den Finanzmärkten, die wir in jüngster Zeit erlebt haben, Anlass zu internationaler, multilateraler Handlung sein müssen. Das kann man nicht einfach so laufen lassen, denn es ist so, wie gesagt worden ist: Es handelt sich um einen eingebauten, strukturellen Defekt des internationalen Finanzsystems. Es handelt sich nicht um individuelles Versagen der Manager, die jetzt mit Abfindungen von zwischen 100 und 200 Millionen Dollar in die Wüste geschickt werden, sondern es ist ein struktureller Defekt. Ich möchte noch drei ganz kurze Bemerkungen machen zu der großen Debatte, die heute hier zum Thema Globalisierung stattgefunden hat. Erstens: Es ist in dieser Debatte so schwer, eine gemeinsame europäische Politik zu finden, weil es keine Einigung darüber gibt, was eigentlich das europäische Interesse ist. In unserer täglichen Arbeit sind wir nämlich ständig konfrontiert mit einer ganz unterschiedlichen Definition des europäischen Interesses. Je nachdem, wie die Lage gerade ist, ist das europäische Interesse niedrige Preise im Supermarkt des einen Mitgliedslandes oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Industrie eines anderen Landes. Und das ist ein Gegensatz, den man nicht so ohne weiteres auflösen kann. Oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Stahlindustrie in Lüttich — ein ganz aktuelles Beispiel — oder ein hohes Niveau bei den Umweltstandards im europäischen Emissionshandel. Wir stehen ständig vor diesen Konflikten, und es gibt keine einheitliche Linie zwischen 27 Mitgliedstaaten in der Frage, was hier das europäische Interesse ist. Zweitens: Wir können nicht so handeln, dass wir sagen: Globalisierung war so lange gut, wie sie in der Beherrschung der armen Länder des Südens durch die reichen Länder des Nordens bestand. So lange war sie gut. Und die Globalisierung ist schlecht, wo die Länder des Südens zu Wettbewerbern werden. Das geht nicht. Und was auch nicht geht, ist, mit der Forderung nach hohen ökologischen und sozialen Standards an die sich entwickelnden Regionen heranzutreten, selber aber nicht bereit zu sein, die eigene Politik zu ändern."@mt15 "Mevrouw de Voorzitter, dames en heren, de mededeling van de Commissie over de Europese belangen die als basis voor het debat van vandaag heeft gediend, is niet meer dan een soort discussiestuk. Het is niet het Lissabonplan voor de komende drie jaar. Het is een document dat bedoeld is om de discussie in de Europese Raad en het Europees Parlement te stimuleren, zodat de Commissie de resultaten van die discussie kan gebruiken voor haar voorstellen voor de volgende Lissaboncyclus. Deze voorstellen zullen pas in december worden gedaan. Ze liggen nog niet op tafel en die geachte afgevaardigden die kritiek op de Commissie hadden omdat ze geen tastbare voorstellen heeft gepresenteerd, leden dus aan een misvatting. Wat ik vandaag in Europa hoor, is dat China en India hun milieu- en sociale normen moeten veranderen. Dat moeten ze ook, uiteraard, maar de Chinezen en Indiërs beschouwen dergelijke eisen als puur Europees protectionisme, aangezien wij welvarend zijn geworden met behulp van lage sociale normen en lage milieunormen, en nu vertellen we anderen dat wij willen houden wat we hebben, maar dat zij niet hetzelfde kunnen krijgen. Een dergelijk beleid, dames en heren, is gedoemd te mislukken, dat kan ik u verzekeren. De enige levensvatbare benadering is dat wij deze zich ontwikkelende landen laten zien dat er een andere manier is, dat het mogelijk is de uitdaging op milieu- en sociaal gebied in een economische kans te veranderen. Vandaar de term “industriële milieuzorg”. Ik geloof dat we het op dat punt in hoge mate eens zijn en tegen die achtergrond gaat de Commissie nu hard werken om haar voorstellen voor de volgende Lissaboncyclus te presenteren. Die zullen dan worden behandeld tijdens de voorjaarsvergadering van de Raad in maart, wat het Europees Parlement ruime gelegenheid geeft om zijn mening over de specifieke initiatieven en voorstellen te laten horen, voordat volgend jaar maart de definitieve beslissing wordt genomen. Dat was niet waar het debat van vandaag over ging. Het doel van de Commissie was erachter te komen wat u, de vertegenwoordigers van de Europese kiezers, onder de aandacht van de Commissie wilt brengen voor de formulering van het Lissabonplan. Het doet mij genoegen te zeggen dat ik instemmend kan reageren op veel van wat hier is gezegd. De richtsnoeren zullen het centrale instrument van het nieuwe Lissabonpakket blijven. Zoals de heer Barroso duidelijk heeft gemaakt: het instrument heeft gewerkt en we zullen het instrument als zodanig niet veranderen, maar het zal natuurlijk zo worden geformuleerd dat het ons in staat stelt rekening te houden met de ervaringen van de afgelopen drie jaar en meer gewicht toe te kennen aan de kwesties die tijdens die periode naar voren zijn gekomen. Laat me een paar voorbeelden noemen. We zullen meer nadruk moeten leggen op de verbanden tussen concurrentievermogen, energie en het milieu. Er zijn in het debat van vandaag verscheidene verzoeken met die strekking gedaan. Dat is volkomen correct. Het is tijd om op te houden met het apart beschouwen van verschillende soorten beleid. We hebben een geheel geïntegreerde aanpak nodig. We moeten meer waarde hechten aan de formulering van stevige voorstellen die ontwikkeld zijn om ervoor te zorgen dat wereldwijde concurrentie, wat zeker is wat we willen, plaatsvindt op een gelijkmatig speelveld met dezelfde regels voor iedereen. We moeten meer aandacht wijden aan het vinden van manieren waarop sociaal beleid structurele verandering kan ondersteunen. In het debat van vandaag leek er een door de partijen gedeelde mening te zijn dat dit de echte grote kwestie is, en die mening is inderdaad gerechtvaardigd. Over dat onderwerp wil ik graag iets zeggen. Ik geloof dat het verkeerd is investeringen in de sociale stabiliteit en sociale zekerheid te zien als niets meer dan het uitdelen van liefdadigheid. Integendeel, het zijn ook investeringen in economisch potentieel, want er kan toch geen twijfel aan bestaan dat Europa’s economisch potentieel afhangt van een zeer gemotiveerde en zeer efficiënte beroepsbevolking, en de reden dat wij dit pluspunt bezitten is dat we hoge beloningsniveaus en een hoog niveau van sociale zekerheid hebben. Het is niet zo dat economische groei en sociaal welzijn elkaar uitsluiten. In feite, zoals verschillende sprekers vandaag hebben gezegd, vullen ze elkaar aan en voeden ze elkaar. Ik beschouw dat als een belangrijke overweging. Ik moet er ook op wijzen dat, al is het maar omdat meer en meer regio’s en sectoren onder een tekort aan opgeleide en bekwame arbeidskrachten lijden, het vraagstuk van de inzetbaarheid op de arbeidsmarkt veel krachtiger moet worden aangepakt dan tot zover gebeurt. Dus ik geloof dat wij in veel van deze zaken op dezelfde golflengte zitten. Laat ik toevoegen dat de Commissie de mening deelt dat de turbulentie die we recent op de financiële markten hebben meegemaakt, roept om internationaal en multilateraal optreden. We kunnen de dingen niet gewoon op hun beloop laten, want wat we hier hebben is, zoals al is gezegd, een ingebouwd structureel defect in het internationale financiële systeem. Het gaat niet over menselijke vergissingen van de managers die nu op non-actief worden gesteld met afvloeiingspakketten ter waarde van honderd tot tweehonderd miljoen dollar; nee, het is het gevolg van een structureel defect. Ik zou nog drie korte opmerkingen willen maken over het principedebat dat hier vandaag over het onderwerp van de globalisering heeft plaatsgevonden. Ten eerste: het is zo moeilijk een gezamenlijk Europees beleid te smeden op basis van dit debat, omdat er geen overeenstemming bestaat over wat het Europees belang eigenlijk is. Sterker nog, in ons dagelijks werk worden we voortdurend geconfronteerd met een caleidoscopische definitie van de belangen van Europa. Afhankelijk van de situatie op een bepaald moment kan Europa’s belang liggen in lage supermarktprijzen in de ene lidstaat of in een hoog niveau van industriële werkgelegenheid in een andere, en dit is een conflict van doelstellingen dat niet eenvoudig valt op te lossen. Europa’s belang kan liggen in een hoog niveau van werkgelegenheid in de staalindustrie van Luik, om een zeer actueel voorbeeld te noemen, of in hoge milieunormen in de Europese emissiehandel. We worden voortdurend met deze conflicten geconfronteerd en er is geen uniforme lijn die 27 lidstaten kunnen volgen om hun gezamenlijke Europese belang te bepalen. Ten tweede kunnen we niet de houding aannemen dat globalisering prima was zo lang het betekende dat de arme landen van het zuiden werden gedomineerd door de rijke landen van het noorden; dat het goed was zo lang die omstandigheden van toepassing waren, maar slecht is als de landen van het zuiden onze concurrenten worden. Dat is geen manier om te reageren. Noch is het aanvaardbaar met eisen omtrent hoge milieu- en sociale normen in de ontwikkelingsregio’s te komen terwijl we weigeren ons eigen beleid te veranderen."@nl3 "Pani przewodnicząca, panie i panowie! Komunikat Komisji w sprawie interesów europejskich, który służył za podstawę dzisiejszej debaty, jest jedynie pewnym wprowadzeniem do dyskusji. Nie jest to lizboński plan działania na następne trzy lata. To dokument, którego celem jest pobudzenie dyskusji w Radzie i Parlamencie Europejskim, aby następnie umożliwić Komisji przedstawienie wyników tej dyskusji w postaci propozycji na kolejny etap strategii lizbońskiej. Te propozycje zostaną sformułowane dopiero w grudniu. Jeszcze nie rozpoczęliśmy pracy nad nimi, więc panie i panowie posłowie, którzy krytykowali Komisję za brak konkretnych propozycji, działali w błędnym przeświadczeniu. W Europie mówi się dzisiaj, że Chiny i Indie muszą zmienić swoje normy społeczne i ekologiczne. Oczywiście że muszą. Jednak Chińczycy i Hindusi postrzegają takie żądania jako czysty protekcjonizm ze strony Europy. My dochodziliśmy do bogactwa, mając niskie standardy społeczne i ekologiczne, a teraz mówimy innym, że chcemy zachować to, co mamy, ale im tego nie wolno. Zapewniam państwa, że taka polityka skazana jest na niepowodzenie. Jedynym realnym podejściem jest pokazanie rozwijającym się gospodarkom, że istnieje inna droga, że wyzwania ekologiczne i społeczne mogą zamienić się w gospodarczą szansę. Stąd pochodzi określenie „ekologiczna polityka przemysłowa”. Wydaje się, że na ten temat w większości panuje zgoda. Mając to wszystko na uwadze, Komisja rozpocznie teraz intensywne prace nad propozycjami na kolejny etap strategii lizbońskiej. Będą one omawiane na wiosennym posiedzeniu Rady w marcu, co da Parlamentowi Europejskiemu wystarczająco dużo czasu na wyrażenie swojej opinii w sprawie konkretnych inicjatyw i propozycji, zanim w marcu przyszłego roku zapadną ostateczne decyzje. Nie tego dotyczy dzisiejsza debata. Komisja chciała się dowiedzieć, na co, państwo, jako przedstawiciele europejskich wyborców, zwróciliby uwagę przy opracowywaniu planu strategii lizbońskiej. Cieszę się, że mogę przychylnie odpowiedzieć na wiele spraw, które tu usłyszałem. Wytyczne pozostaną głównym narzędziem lizbońskiego pakietu. Jak wyraźnie powiedział przewodniczący Barroso, ten instrument się sprawdził i nie będziemy go zmieniać, choć oczywiście zostanie on dopracowany, tak abyśmy mogli uwzględnić doświadczenia ostatnich trzech lat i nadać większą wagę sprawom, które w tym czasie wysunęły się na pierwszy plan. Pozwolą państwo, że podam kilka przykładów. Będziemy musieli położyć większy nacisk na powiązania między konkurencyjnością, energetyką i środowiskiem naturalnym. W dzisiejszej debacie było kilka wniosków tej sprawie. To całkowicie słuszne. Czas skończyć z rozpatrywaniem poszczególnych strategii politycznych w oderwaniu od siebie. Potrzebujemy całościowego podejścia. Musimy nadać większą wagę opracowaniu dobrych propozycji służących zapewnieniu, że światowa konkurencja, której zdecydowanie chcemy, będzie funkcjonować na równych zasadach dla wszystkich. Musimy poświęcić więcej uwagi na szukanie sposobów, by polityka społeczna stanowiła podporę zmian strukturalnych. Z dzisiejszej debaty wyłania się ponadpartyjny pogląd, że jest to naprawdę ważna kwestia i rzeczywiście jest to pogląd uzasadniony. Pozwolę sobie coś powiedzieć na ten temat. Jestem przekonany, że błędem jest postrzeganie inwestycji w stabilność i zabezpieczenie społeczne jako charytatywnych datków. Wręcz przeciwnie, są to inwestycje w potencjał gospodarczy, gdyż nie ma wątpliwości co do tego, że potencjał gospodarczy Europy zależy od silnie zmotywowanej i wysoce wydajnej siły roboczej, a ten atut mamy właśnie dzięki wysokim zarobkom i wysokiemu poziomowi zabezpieczenia społecznego. To nie jest prawda, że wzrost gospodarczy i opieka społeczna wzajemnie się wykluczają. W rzeczywistości, jak zauważyło dziś już kilku prelegentów, te elementy wzajemnie się dopełniają. Myślę, że to bardzo ważna okoliczność. Należy również zwrócić uwagę na to, że choćby dlatego, że coraz więcej regionów i gałęzi gospodarki cierpi na brak wyszkolonej i wykwalifikowanej siły roboczej, należy dużo poważniej niż dotąd zająć się kwestią umiejętności przystosowania zawodowego. Jestem przekonany, że na wiele z tych spraw mamy takie samo zdanie. Dodam, że Komisja podziela pogląd, że zawirowania, jakich ostatnio doświadczamy na rynkach finansowych, wymagają działań wielostronnych i prowadzonych na szczeblu międzynarodowym. Nie można pozwolić na to, żeby sprawy toczyły się po prostu dlatego, że istnieje, jak ktoś się wyraził, naturalna wada strukturalna międzynarodowego systemu finansowego. Nie chodzi tu o błąd ludzki ze strony tych menedżerów, którzy są obecnie zwalniani z odprawami wartości 100 lub 200 milionów dolarów – nie, to wynik wady strukturalnej. Chciałbym jeszcze dodać trzy krótkie komentarze na temat głównej debaty, jaka odbyła się tu dziś na temat globalizacji. Po pierwsze, bardzo trudno jest opracować wspólną politykę europejską na podstawie tej debaty, ponieważ nie ma zgody co do tego, jaki w istocie jest europejski interes. W rzeczywistości na co dzień definicje europejskich interesów zmieniają się nieustannie. Zależnie od sytuacji interes Europy może polegać na niskich cenach w supermarketach w jednym z państw członkowskich, lub na wysokim poziomie zatrudnienia w przemyśle w innym kraju – a to jest konflikt, który niełatwo rozwiązać. W interesie Europy może być wysoki poziom zatrudnienia w przemyśle stalowym w Liège, że zacytuję akurat bardzo aktualny przykład, lub wyśrubowane normy ekologiczne w europejskim handlu uprawnieniami do emisji. Nieustannie stajemy wobec takich konfliktów i nie istnieje żadna wspólna dla 27 państw członkowskich definicja europejskiego interesu. Po drugie, nie możemy zaakceptować stanowiska, że globalizacja była w porządku, o ile oznaczała dominację nad biednymi państwami z południa ze strony bogatych państw z północy – że w takich okolicznościach była to dobra rzecz – kiedy jednak kraje z południa stają się konkurencją dla północy, to globalizacja jest już zła. Nie można postępować w ten sposób. Niedopuszczalne jest też występowanie z wymogami wyższych norm dotyczących środowiska lub spraw społecznych wobec regionów rozwijających się, kiedy sami nie mamy woli zmiany polityki w tych kwestiach."@pl16 "Senhora Presidente, Senhoras e Senhores Deputados, a comunicação da Comissão sobre o interesse europeu que serviu de base ao debate de hoje é nada mais do que um documento para discussão. Não é o plano de Lisboa para os próximos três anos, é um documento que pretende estimular o debate no Conselho Europeu e no Parlamento Europeu, de modo a que a Comissão possa usar os resultados desse debate nas propostas para o próximo ciclo de Lisboa. Estas propostas só serão apresentadas em Dezembro, não estão ainda sobre a mesa, e por isso os senhores deputados que criticaram a Comissão por não ter apresentado quaisquer propostas tangíveis partiram de um pressuposto errado. O que ouço hoje dizer na Europa é que a China e a Índia devem mudar os seus padrões ambientais e sociais. Claro que devem, mas os chineses e indianos encaram essas exigências como puro proteccionismo europeu, uma vez que nós alcançámos a prosperidade com a ajuda de baixos padrões sociais e ambientais, e agora dizemos aos outros que queremos manter o que temos mas eles não podem ter o mesmo. Posso garantir-vos, Senhoras e Senhores Deputados, que uma tal política está votada ao fracasso. A única abordagem viável para nós é demonstrarmos a essas economias em desenvolvimento que existe outra via, que é possível transformar o desafio ambiental e social numa oportunidade económica, e daí o termo "política industrial ecológica". Penso que estamos amplamente de acordo nesse ponto, e a Comissão irá agora trabalhar duramente com este pano de fundo para apresentar as suas propostas para o próximo ciclo de Lisboa. Tais propostas serão depois analisadas no Conselho da Primavera, em Março, o que dará ao Parlamento Europeu uma ampla oportunidade de exprimir o seu parecer sobre as iniciativas e propostas específicas antes da decisão final a tomar em Março do próximo ano. Ora não era esse o tema do nosso debate de hoje. A Comissão queria descobrir o que é que os deputados, representantes dos eleitores europeus, têm para lhe apresentar no âmbito da formulação do plano de Lisboa. É com prazer que vos digo que posso responder favoravelmente a muito do que foi aqui dito. As orientações permanecerão o instrumento central do novo pacote de Lisboa. Tal como o Senhor Presidente Barroso deixou claro, o instrumento funcionou e nós não iremos mudá-lo enquanto tal, mas ele irá evidentemente ser formulado de modo a permitir-nos tomar em devida conta as experiências dos últimos três anos e conferir um maior peso às questões surgidas durante esse período. Deixem-me citar-vos alguns exemplos. Teremos de colocar uma maior ênfase nas interligações entre concorrência, energia e ambiente. No debate de hoje houve vários pedidos nesse sentido, que está inteiramente correcto. É tempo de deixarmos de considerar políticas isoladas, pois o que precisamos é de uma abordagem totalmente integrada. Temos de conferir uma maior importância à elaboração de propostas firmes concebidas para garantir que a concorrência global, que é seguramente aquilo que pretendemos, se processa a um nível em que todos estejamos sujeitos às mesmas regras. Temos de dedicar mais atenção à busca de formas para a política social servir de base à mudança estrutural. No debate de hoje pareceu haver uma concordância transversal entre os partidos de que é esta a verdadeira grande questão, e de facto essa visão é justificada. Deixem-me dizer-vos algo sobre esse tema. Entendo que está errado encarar os investimentos na estabilidade social e segurança social como nada mais do que subsídios de caridade. Pelo contrário, são também investimentos no potencial económico, pois não se pode seguramente duvidar que o potencial económico da Europa depende de uma mão-de-obra altamente motivada e altamente eficiente, e a razão por que possuímos este activo é porque temos salários altos e uma segurança social de alto nível. Não se trata de uma incompatibilidade mútua entre crescimento económico e prestações sociais. De facto, e tal como vários oradores hoje aqui disseram, cada um complementa e alimenta o outro, e eu encaro esta questão como um facto relevante. Gostaria também de salientar, quanto mais não seja porque cada vez mais regiões e sectores estão a sofrer de uma penúria de mão-de-obra treinada e especializada, que a questão da empregabilidade deve ser abordada com muito maior energia do que até agora. Creio, por isso, que estamos no mesmo comprimento de onda em muitas destas questões. Deixem-me acrescentar que a Comissão partilha o entendimento de que a turbulência que temos vindo recentemente a sentir nos mercados financeiros requer uma acção internacional e multilateral. Não podemos deixar as coisas seguir simplesmente o seu curso porque o que temos aqui, como foi dito, é um defeito estrutural inato do sistema financeiro internacional. Não se trata de um erro humano dos gestores que estão agora a ser postos na rua com pacotes de cessação de funções no valor de 100 a 200 milhões de dólares, mas sim do resultado de um defeito estrutural. Gostaria de formular ainda três breves observações ao debate introdutório que hoje aqui se realizou sobre a questão da globalização. Em primeiro lugar, é tão difícil forjar uma política comum europeia baseada neste debate porque não há acordo sobre o que é verdadeiramente o interesse europeu. No nosso trabalho quotidiano estamos, de facto, a ser constantemente confrontados com uma definição caleidoscópica dos interesses da Europa. Consoante a situação do momento, o interesse da Europa pode estar em preços baixos nos supermercados num Estado-Membro ou um elevado nível de emprego na indústria doutro, e este conflito de objectivos não é fácil de resolver. O interesse da Europa pode estar num elevado nível de emprego na indústria do aço em Liège, para citar um exemplo muito actual, ou em elevados padrões ambientais no comércio de emissões na Europa. Enfrentamos continuamente estes conflitos e não há uma linha uniforme que 27 Estados-Membros possam seguir para definir o seu interesse comum europeu. Em segundo lugar, não podemos adoptar a atitude de que a globalização era óptima enquanto significou o domínio dos países pobres do Sul pelos países ricos do Norte, e enquanto essas circunstâncias proporcionavam resultados, mas é má quando os países do Sul se tornam concorrentes. Não é esta a resposta a dar, nem é aceitável exigir elevados padrões ambientais e sociais às regiões em desenvolvimento quando nos recusamos a mudar as nossas próprias políticas."@pt17 "Frau Präsidentin, meine sehr verehrten Damen und Herren! Die Mitteilung der Kommission über das europäische Interesse, die die Grundlage für die heutige Debatte war, ist nichts anderes als eine Art Impulsreferat. Das ist nicht der Lissabon-Plan für die nächsten drei Jahre. Das ist ein Dokument, mit dem die Diskussion im Europäischen Rat und im Europäischen Parlament angeregt werden sollte, damit die Kommission die Ergebnisse dieser Diskussion einbeziehen kann in die Vorschläge, die für den nächsten Lissabon-Zyklus gemacht werden. Diese Vorschläge werden erst im Dezember gemacht. Sie liegen heute nicht auf dem Tisch, und deshalb sind die Damen und Herren Abgeordneten, die die Kommission kritisiert haben, sie hätte keine konkreten Vorschläge vorgelegt, einem Irrtum erlegen. Was was ich heute in Europa höre, ist, China, Indien, die müssen ihre ökologischen und sozialen Standards ändern. Das ist ja richtig, aber die Chinesen und die Inder empfinden das als reinen europäischen Protektionismus, denn wir haben unseren Wohlstand begründet, indem wir niedrigere soziale Standards und niedrigere ökologische Standards benutzten, und jetzt sagen wir den anderen, wir wollen das behalten, was wir haben, aber Ihr dürft es nicht kriegen. Diese Politik, meine Damen und Herren, ist zum Scheitern verurteilt. Ich sage Ihnen das. Das einzige, was funktioniert, ist, wir müssen diesen sich entwickelnden Volkswirtschaften demonstrieren, dass ein anderer Weg möglich ist. Dass es möglich ist, die ökologische und soziale Herausforderung in eine ökonomische Chance zu verwandeln. Deshalb ökologische Industriepolitik. Über diesen Punkt, glaube ich, sind wir uns weitgehend einig, und vor dem Hintergrund dessen wird die Kommission jetzt intensiv daran arbeiten, die Vorschläge für den nächsten Lissabon-Zyklus auf den Tisch zu legen. Sie werden dann im März vom Frühjahrsrat behandelt, so dass das Europäische Parlament ausreichend Gelegenheit hat, vor der abschließenden Beschlussfassung im März nächsten Jahres seine Meinung zu den konkreten Aktionen und den konkreten Vorschlägen zu sagen. Darum ging es heute nicht. Es ging heute für die Kommission darum, zu erfahren, was Sie, die Vertreter der europäischen Wählerinnen und Wähler der Kommission auf den Weg zu geben haben für die Formulierung dessen. Und da möchte ich gerne positiv auf vieles, was hier gesagt worden ist, reagieren. Die Leitlinien werden das zentrale Instrument des neuen Lissabon-Pakets bleiben. Der Präsident hat auch klargemacht: Das Instrument hat sich bewährt, und das Instrument als solches werden wir nicht verändern, aber es wird selbstverständlich so gefasst sein, dass es uns erlaubt ist, die Erfahrungen der letzten drei Jahre in angemessener Weise zu berücksichtigen und die Themen, die in den letzten drei Jahren stärker in den Vordergrund getreten sind, auch mit mehr Gewicht zu behandeln. Ich möchte einige Beispiele dafür nennen: Wir werden mehr Gewicht auf die Verbindung der Themen Wettbewerbsfähigkeit, Energie und Umwelt legen müssen. Das ist heute in dieser Debatte mehrfach gefordert worden. Das ist vollkommen richtig. Es muss Schluss sein mit den isolierten Politiken. Wir brauchen einen vollständig integrierten Ansatz. Wir müssen mehr Wert legen auf die Herausarbeitung konkreter Vorschläge, wie wir den globalen Wettbewerb, den wir ja wollen, zu gleichen und fairen Bedingungen herstellen, also die externe Dimension der Wettbewerbsfähigkeit. Wir müssen sehr viel mehr Wert legen auf die Frage, wie der Strukturwandel sozial begleitet wird. Und das schien mir heute in der Debatte quer durch alle Fraktionen die ganz große Frage zu sein. Sie ist ja auch berechtigt. Lassen Sie mich dazu etwas sagen. Ich halte es für eine falsche Sicht, Investitionen in soziale Stabilität und soziale Sicherheit als Geschenke, als Wohltaten hinzustellen. Sie sind im Gegenteil auch Investitionen in die ökonomische Leistungsfähigkeit. Denn es ist doch ganz eindeutig, dass die wirtschaftliche Leistungsfähigkeit Europas davon bestimmt ist, dass wir eine hochmotivierte, hochleistungsfähige Arbeitnehmerschaft haben, und die haben wir deshalb, weil wir ein hohes Lohnniveau und ein hohes Niveau an sozialer Sicherheit haben. Es ist nicht so, dass wirtschaftliche und soziale Gesichtspunkte im Gegensatz zueinander stehen, sondern es ist vollkommen so, wie es heute mehrfach gesagt wurde, dass diese beiden Dinge einander ergänzen und bedingen. Ich halte das für einen sehr wichtigen Gesichtspunkt. Ich möchte auch darauf hinweisen, dass allein schon vor dem Hintergrund der Tatsache, dass wir in immer mehr Regionen und Sektoren einen Mangel an ausgebildeten und qualifizierten Fachkräften haben, die Frage nach der Beschäftigungsfähigkeit viel schärfer gestellt werden muss als bisher. Also ich denke, da sind wir uns in weiten Teilen einig. Ich möchte aber gerne auch noch darauf hinweisen, dass auch die Kommission der Auffassung ist, dass die Turbulenzen auf den Finanzmärkten, die wir in jüngster Zeit erlebt haben, Anlass zu internationaler, multilateraler Handlung sein müssen. Das kann man nicht einfach so laufen lassen, denn es ist so, wie gesagt worden ist: Es handelt sich um einen eingebauten, strukturellen Defekt des internationalen Finanzsystems. Es handelt sich nicht um individuelles Versagen der Manager, die jetzt mit Abfindungen von zwischen 100 und 200 Millionen Dollar in die Wüste geschickt werden, sondern es ist ein struktureller Defekt. Ich möchte noch drei ganz kurze Bemerkungen machen zu der großen Debatte, die heute hier zum Thema Globalisierung stattgefunden hat. Erstens: Es ist in dieser Debatte so schwer, eine gemeinsame europäische Politik zu finden, weil es keine Einigung darüber gibt, was eigentlich das europäische Interesse ist. In unserer täglichen Arbeit sind wir nämlich ständig konfrontiert mit einer ganz unterschiedlichen Definition des europäischen Interesses. Je nachdem, wie die Lage gerade ist, ist das europäische Interesse niedrige Preise im Supermarkt des einen Mitgliedslandes oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Industrie eines anderen Landes. Und das ist ein Gegensatz, den man nicht so ohne weiteres auflösen kann. Oder ein hohes Beschäftigungsniveau in der Stahlindustrie in Lüttich — ein ganz aktuelles Beispiel — oder ein hohes Niveau bei den Umweltstandards im europäischen Emissionshandel. Wir stehen ständig vor diesen Konflikten, und es gibt keine einheitliche Linie zwischen 27 Mitgliedstaaten in der Frage, was hier das europäische Interesse ist. Zweitens: Wir können nicht so handeln, dass wir sagen: Globalisierung war so lange gut, wie sie in der Beherrschung der armen Länder des Südens durch die reichen Länder des Nordens bestand. So lange war sie gut. Und die Globalisierung ist schlecht, wo die Länder des Südens zu Wettbewerbern werden. Das geht nicht. Und was auch nicht geht, ist, mit der Forderung nach hohen ökologischen und sozialen Standards an die sich entwickelnden Regionen heranzutreten, selber aber nicht bereit zu sein, die eigene Politik zu ändern."@ro18 "Vážená pani predsedajúca, dámy a páni, oznámenie Komisie o európskom záujme, ktoré nám poslúžilo ako základ pre dnešnú rozprava, nie je ničím viac, ako istým druhom textu pre diskusiu. Nie je to lisabonský plán na ďalšie tri roky. Je to dokument, ktorého zámerom je podnietiť diskusiu v Európskej rade a Európskom parlamente, aby Komisia mohla zapracovať výsledky tejto diskusie do návrhov na ďalší lisabonský cyklus. Tieto návrhy nevzniknú skôr ako v decembri. Nie sú ešte na stole, takže tí vážení poslanci, ktorí kritizovali Komisiu za to, že nepredstavila žiadne hmatateľné návrhy, sa namáhali na základe nedorozumenia. Dnes v Európe počujeme, že Čína a India musia zmeniť svoje environmentálne a sociálne štandardy. To samozrejme spraviť musia, ale Číňania a Indovia vnímajú takéto nároky ako číry európsky protekcionizmus, keďže sme sami dospeli k blahobytu s pomocou nízkych sociálnych štandardov a nízkych environmentálnych štandardov a teraz iným hovoríme, že si chceme ponechať, čo máme, ale oni to isté mať nemôžu. Taká politika, dámy a páni, je odsúdená na neúspech, to vám zaručujem. Jediný prijateľný prístup je týmto rozvojovým ekonomikám predviesť, že existuje odlišná cesta, že je možné environmentálne a sociálne výzvy premeniť na hospodársku príležitosť. To vyjadruje termín „environmentálno-priemyselná politika“. Verím, že v tomto ohľade sa z veľkej časti zhodujeme, a s týmto východiskom bude teraz Komisia tvrdo pracovať, aby mohla predstaviť svoje návrhy na ďalší lisabonský cyklus. Týmito sa bude zaoberať jarné stretnutie Rady v marci, čo dáva Európskemu parlamentu dostatok priestoru, aby vyslovil svoj názor na špecifické iniciatívy a návrhy pred tým, než bude v marci budúceho roka prijaté záverečné rozhodnutie. O tom dnešná rozprava nebola. Úmyslom Komisie bolo zistiť, na čo vy, zástupcovia európskych voličov, hodláte obrátiť pozornosť Komisie pri formulovaní lisabonského plánu. S potešením môžem povedať, že na veľa z toho, čo sa tu dnes povedalo, som schopný reagovať priaznivo. Usmernenia zostanú ústredným nástrojom nového lisabonského balíčku. Ako vysvetlil pán predseda Barroso, tento nástroj fungoval a my ho ako taký nebudeme meniť, ale samozrejme ho budeme formulovať takým spôsobom, ktorý nám dovolí vziať náležite do úvahy skúsenosti posledných troch rokov a prisúdiť väčšiu váhu problémom, ktoré sa počas tohto obdobia dostali do popredia. Dovoľte mi uviesť niekoľko príkladov. Budeme musieť položiť väčší dôraz na spojenie konkurencieschopnosti, energetiky a životného prostredia. V dnešnej rozprave zaznelo niekoľko požiadaviek v tomto zmysle. To je celkom správne. Je na čase prestať zvažovať politiky v izolácii. Potrebujeme plne podporený prístup. Musíme priznať väčšiu dôležitosť formulácii striktných návrhov s cieľom zaistiť, že globálna súťaž, ktorú si rozhodne prajeme, bude prebiehať na rovnom ihrisku s rovnakými pravidlami pre každého. Viac pozornosti musíme venovať nachádzaniu ciest pre podporovanie štrukturálnej zmeny sociálnou politikou. Zdalo sa, že v dnešnej rozprave bol naprieč stranami prítomný názor, že toto je skutočne veľký problém, a tento názor je vskutku na mieste. Dovoľte mi povedať niečo na túto tému. Verím, že nie je správne nevidieť investície do sociálnej stability a sociálneho zabezpečenia ako niečo viac než milosrdnú almužnu. Naopak, sú to investície takisto do ekonomického potenciálu, pretože určite nemôže byť pochýb o tom, že ekonomický potenciál Európy závisí od vysoko motivovanej a vysoko efektívnej pracovnej sily, a dôvodom, prečo tento majetok máme, je naša vysoká mzdová úroveň a vysoký stupeň sociálneho zabezpečenia. Nie je pravda, že by sa hospodársky rast a sociálny systém vzájomne vylučovali. V skutočnosti, ako dnes povedalo aj niekoľko ďalších rečníkov, každý z nich dopĺňa a posilňuje ten druhý. To chápem ako zásadnú úvahu. Mal by som tiež poznamenať, že už len z toho dôvodu, že stále viac regiónov a odvetví trpí nedostatkom vzdelanej a zručnej pracovnej sily, sa musíme otázkou zamestnateľnosti zaoberať oveľa intenzívnejšie než doteraz. Verím teda, že sme v mnohých týchto záležitostiach na rovnakej vlnovej dĺžke. Dovoľte mi pripomenúť, že Komisia sa stotožňuje s názorom, že otrasy, ktoré sme nedávno zažívali na finančných trhoch, si vyžadujú medzinárodné, multilaterálne kroky. Nemôžeme jednoducho nechať veciam ich prirodzený priebeh, pretože tu máme, ako bolo povedané, štrukturálnu chybu zabudovanú do medzinárodného finančného systému. Nie je to ľudské zlyhanie na strane manažérov, ktorí sú teraz vyhadzovaní s balíčkami odškodného v hodnote 100 až 200 miliónov dolárov; nie, je to výsledok štrukturálnej chyby. Rád by som spravil ďalšie tri stručné poznámky ku kľúčovej rozprave, ktorá tu dnes prebehla na tému globalizácie. Po prvé, vypracovať spoločnú európsku politiku na základe tejto rozpravy je tak ťažké preto, že neexistuje zhoda o tom, čo je vlastne európsky záujem. V našej každodennej práci sme v skutočnosti neustále konfrontovaní s kaleidoskopickým vymedzením záujmov Európy. V závislosti od situácie v tom-ktorom čase môže záujem Európy spočívať v nízkych cenách v supermarketoch v jednom členskom štáte alebo vo vysokom stupni zamestnanosti v priemysle v inom štáte a tento konflikt záujmov nie je ľahké vyriešiť. Záujem Európy môže spočívať vo vysokom stupni zamestnanosti v oceliarskom priemysle v Ličge, aby som dal veľmi aktuálny príklad, alebo vo vysokých environmentálnych štandardoch európskeho obchodovania s emisiami. Neustále čelíme takýmto rozporom a neexistuje žiadna jednotná línia, ktorú by 27 členských štátov mohlo sledovať, aby definovali svoj spoločný európsky záujem. Po druhé, nemôžeme si osvojiť názor, že globalizácia bola v poriadku, pokiaľ nad chudobnými krajinami Juhu dominovali bohaté krajiny Severy, teda bola dobrá, kým trvali takéto okolnosti, ale je zlá, sotva sa krajiny Juhu stanú konkurenciou. Takto nemôžeme reagovať. Prijateľné nie je ani vznášať požiadavky na vysoké environmentálne a sociálne štandardy v rozvojových regiónoch, kým my sami odmietame zmeniť naše vlastné politiky."@sk19 "Gospa predsednica, gospe in gospodje, sporočilo Komisije o evropskem interesu, ki je podlaga za današnjo razpravo, je le nekakšen dokument za razpravo. To ni lizbonski načrt za naslednja tri leta. To je dokument, katerega cilj je spodbuditi razpravo v Evropskem svetu in Evropskem parlamentu, da bo lahko Komisija vključila rezultate te razprave v predloge za naslednji lizbonski cikel. Ti predlogi bodo pripravljeni šele decembra. Niso še v obravnavi, zato so se spoštovani poslanci, ki so kritizirali Komisijo, ker ni predstavila konkretnih predlogov, motili. V Evropi sem večkrat slišal, da morata Kitajska in Indija spremeniti svoje okoljske in socialne standarde. Seveda jih morata, vendar Kitajci in Indijci menijo, da so take zahteve jasen znak evropskega protekcionizma, ker smo dosegli blaginjo in napredek s pomočjo nizkih socialnih in okoljskih standardov, zdaj pa pravimo drugim, da želimo ohraniti, kar imamo, medtem ko oni ne morejo imeti enakega. Zagotavljam vam, gospe in gospodje, da je taka politika obsojena na neuspeh. Edini učinkovit pristop je, da pokažemo tem gospodarstvom v razvoju, da obstaja še en način, tj. da je mogoče spremeniti okoljski in socialni izziv v gospodarsko priložnost. Iz tega izvira izraz „okoljska industrijska politika“. Menim, da se večinoma strinjamo o tej točki, na podlagi česar si bo Komisija zdaj močno prizadevala, da bo predstavila svoje predloge za naslednji lizbonski cikel. Ti predlogi se bodo nato obravnavali na marčevskem spomladanskem zasedanju parlamenta, na katerem bo imel Evropski parlament dobro priložnost, da bo izrazil svoje mnenje o posameznih pobudah in predlogih pred končno odločitvijo, ki bo sprejeta marca prihodnje leto. To ni tema današnje razprave. Cilj Komisije je bil ugotoviti, na kaj boste predstavniki evropskih volivcev opozorili Komisijo pri pripravi lizbonskega načrta. Vesel sem, da se lahko pozitivno odzovem na večino vaših mnenj v zvezi s tem. Smernice bodo ostale ključni instrument novega lizbonskega paketa. Kot je pojasnil predsednik Barroso, instrument deluje in ga kot takega ne bomo spreminjali, vendar bo seveda oblikovan tako, da bomo lahko ustrezno upoštevali izkušnje zadnjih treh let in dali večji pomen vprašanjem, ki so bila izpostavljena v tem obdobju. Navedel bom nekaj primerov. Več pozornosti bomo morali nameniti povezavam med konkurenčnostjo, energijo in okoljem. V današnji razpravi je bilo izpostavljenih več zahtev v zvezi s tem. To v celoti drži. Čas je, da posameznih politik ne obravnavamo več ločeno. Potrebujemo v celoti skupen pristop. Bolj mora biti pomembno oblikovanje odločnih predlogov, katerih namen je zagotoviti, da bodo v zvezi s svetovno konkurenco, za katero si zagotovo prizadevamo, veljali enaki konkurenčni pogoji in enaka pravila za vse. Več pozornosti moramo nameniti iskanju načinov, da bi socialna politika podpirala strukturne spremembe. Zdi se, da v današnji razpravi vse stranke menijo, da je to pomembno vprašanje, kar je zagotovo utemeljeno stališče. Dovolite, da povem nekaj o tej temi. Menim, da je narobe obravnavati, da so naložbe v socialno stabilnost in socialno varnost le miloščina. Ravno nasprotno, to so tudi naložbe v gospodarski potencial, ker je nedvomno evropski gospodarski potencial odvisen od zelo motivirane in učinkovite delovne sile, pri čemer imamo to delovno silo na voljo zaradi visokih plač in visoke ravni socialne varnosti. Gospodarska rast in socialno varstvo nista nezdružljiva. Kot je danes povedalo že več govornikov, se ti dve stvari med seboj dopolnjujeta in vzdržujeta. Menim, da je to zelo pomembna ugotovitev. Prav tako izpostavljam, da je treba vprašanje zaposljivosti obravnavati veliko odločneje, ker v vedno več regijah in sektorjih primanjkuje usposobljene in kvalificirane delovne sile. Zato menim, da se strinjamo glede veliko teh zadev. Dodajam, da se Komisija strinja z mnenjem, da je zaradi težav, s katerimi smo se spopadali v zadnjem času na finančnih trgih, potrebno mednarodno in večstransko ukrepanje. Ne smemo dovoliti, da stvari gredo svojo pot, ker je to, kot smo že povedali, notranja pomanjkljivost mednarodnega finančnega sistema. Ne gre za človeško napako, za katero so odgovorni vodilni delavci, ki so zdaj dobili odpravnine v višini 100 do 200 milijonov dolarjev; gre za posledico strukturne pomanjkljivosti. Imam še tri pripombe o današnji ključni razpravi v zvezi z globalizacijo. Prvič, težko je oblikovati skupno evropsko politiko na podlagi te razprave, ker ni dogovora o tem, kaj je dejansko evropski interes. Pri našem vsakodnevnem delu se dejansko stalno spopadamo s kalejdoskopsko opredelitvijo evropskih interesov. Glede na okoliščine v nekem obdobju so lahko evropski interesi nizke cene v supermarketih v eni državi članici ali visoka raven zaposlenosti v drugi, kar pomeni navzkrižje ciljev, ki ga ni mogoče preprosto rešiti. Zelo aktualen primer evropskih interesov so na primer visoka raven zaposlenosti v industriji jekla v Liègu ali visoki okoljski standardi pri evropskem sistemu trgovanja z emisijami. Stalno se spopadamo s temi spori in države članice nimajo na voljo enotne usmeritve, ki bi jo lahko upoštevale pri opredelitvi svojega skupnega evropskega interesa. Drugič, ne moremo sprejeti odnosa, da je globalizacija dobra, dokler pomeni, da revnim državam na jugu vladajo premožne države na severu, da je nekaj dobrega, dokler veljajo te okoliščine, vendar da je nekaj slabega, če države na jugu postanejo konkurenčne. Tak odziv ni ustrezen. Prav tako ni sprejemljivo, da oblikujemo zahteve glede visokih okoljskih in socialnih standardov v regijah v razvoju, medtem ko zavračamo spremembe naše politike."@sl20 "Fru talman, mina damer och herrar! Det meddelande från kommissionen om det europeiska intresset som legat till grund för dagens debatt är inget annat än ett slags diskussionsunderlag. Det är inte Lissabonplanen för de kommande tre åren. Det är ett dokument som är avsett att stimulera till diskussion i Europeiska rådet och Europaparlamentet, så att kommissionen kan använda sig av resultaten från den diskussionen vid utarbetandet av sina förslag för nästa Lissaboncykel. Dessa förslag kommer att läggas fram först i december. De ligger ännu inte på bordet, så de ledamöter som kritiserade kommissionen för att den inte lagt fram några konkreta förslag misstog sig. Vad jag hör i Europa i dag är att Kina och Indien måste ändra sina miljömässiga och sociala standarder. Visst måste de det, men kineserna och indierna ser sådana krav som ren europeisk protektionism. Vi uppnådde ju själva välstånd med hjälp av låga standarder på det sociala området och miljöområdet, och nu talar vi om för andra att vi vill behålla det vi har men att de inte kan få samma sak. En sådan politik är dömd att misslyckas, det kan jag försäkra er. Den enda hållbara ståndpunkten från vår sida är att visa dessa utvecklingsländer att det finns ett annat sätt, att det går att vända utmaningen på det sociala området och miljöområdet till en ekonomisk möjlighet. Därav begreppet ”industrimiljöpolitik”. Jag tror att vi är i stort sett eniga på den punkten, och mot den bakgrunden kommer kommissionen nu att arbeta hårt för att lägga fram sina förslag för nästa Lissaboncykel. De kommer sedan att behandlas vid rådets vårmöte i mars, vilket ger Europaparlamentet goda möjligheter att framföra sina synpunkter på de konkreta initiativen och förslagen innan det slutliga beslutet fattas i mars nästa år. Det är inte vad dagens debatt har handlat om. Kommissionens syfte var att ta reda på vad ni, företrädarna för de europeiska väljarna, vill göra kommissionen uppmärksam på inför utarbetandet av Lissabonplanen. Det gläder mig att säga att jag kan ge positiva svar på mycket av det som sagts här. Riktlinjerna kommer att förbli det centrala instrumentet i det nya Lissabonpaketet. Som ordförande José Manuel Barroso klargjorde är det ett instrument som fungerat, och vi kommer inte att göra några förändringar i sak men givetvis ge instrumentet en utformning som gör att vi kan ta hänsyn till de tre senaste årens erfarenheter och fästa större vikt vid de frågor som trätt i förgrunden under den tiden. Låt mig nämna några exempel. Vi måste lägga ökad tonvikt vid sambanden mellan konkurrenskraft, energi och miljö. Flera önskemål om detta har framförts under dagens debatt. Det är helt riktigt. Det är dags att sluta se de olika politikområdena som isolerade från varandra. Vi behöver en helhetssyn. Vi måste fästa större vikt vid utarbetandet av beslutsamma förslag med syftet att se till att den globala konkurrensen, som vi definitivt vill ha, äger rum på rättvisa villkor med samma regler för alla. Vi måste ägna mer uppmärksamhet åt att försöka få socialpolitiken att understödja strukturförändringar. I dagens debatt verkade det råda samförstånd över partigränserna om att det är den riktigt stora frågan, och det är verkligen ett befogat synsätt. Låt mig säga något om den saken. Jag anser att det är fel att bara betrakta investeringar i social stabilitet och social trygghet som allmosor. De är tvärtom också investeringar i ekonomisk potential, för det kan väl inte råda någon tvekan om att EU:s ekonomiska potential är beroende av en motiverad och högeffektiv arbetsstyrka. Denna tillgång har vi därför att vi har höga lönenivåer och social trygghet på hög nivå. Ekonomisk tillväxt är inte oförenlig med social välfärd. I själva verket är det så, vilket flera talare påpekat i dag, att det ena kompletterar och bidrar till det andra. Det ser jag som något oerhört viktigt. Jag bör också framhålla att frågan om anställbarhet måste hanteras med mycket större beslutsamhet än hittills, framför allt som allt fler regioner och sektorer saknar utbildad och kvalificerad arbetskraft. Jag menar alltså att vi är på samma våglängd i många av dessa frågor. Låt mig tillägga att kommissionen delar uppfattningen att den turbulens vi på senare tid sett på finansmarknaderna kräver internationella, multilaterala insatser. Vi kan inte bara låta saker och ting ha sin gång, för vad vi står inför är, som sagt, ett inbyggt strukturellt fel i det internationella finanssystemet. Det handlar inte om mänskliga misstag från de chefers sida som nu pensioneras med avgångsvederlag på mellan 100 och 200 miljoner dollar – nej, det är följden av ett strukturellt fel. Jag har ytterligare tre korta kommentarer till den grundläggande debatt om globaliseringen som har ägt rum här i dag. För det första är det så svårt att forma en gemensam EU-politik med utgångspunkt i den här debatten därför att det inte råder någon enighet om vad det europeiska intresset egentligen är. I vårt dagliga arbete ställs vi faktiskt hela tiden inför en brokig definition av EU:s intressen. Beroende på vilken situation som råder vid en viss tidpunkt kan EU:s intresse handla om låga snabbköpspriser i en medlemsstat eller en hög sysselsättningsnivå inom industrin i en annan, och detta är en motsättning som inte är så lätt att komma till rätta med. Det europeiska intresset kan utgöras av en hög sysselsättningsnivå i stålindustrin i Liège, för att nämna ett mycket aktuellt exempel, eller av höga miljöstandarder i det europeiska systemet för utsläppshandel. Vi ställs ständigt inför dessa konflikter, och det finns ingen enhetlig linje som 27 medlemsstater kan följa för att definiera sitt gemensamma europeiska intresse. För det andra kan vi inte inta hållningen att globaliseringen var bra så länge den innebar att de fattiga länderna i söder dominerades av de rika länderna i norr – att den var av godo så länge dessa förhållanden rådde men att den är av ondo när de sydliga länderna blir konkurrenter. Så får vi inte reagera. Det är inte heller godtagbart att ställa krav på höga miljömässiga och sociala standarder i utvecklingsregionerna, samtidigt som vi vägrar förändra vår egen politik."@sv22
lpv:unclassifiedMetadata	"(Aplaus)"5 "(Aplausi)"13 "(Aplausos)"21,17 "(Applaudissements)"8 "(Applaus)"3 "(Applause)"4 "(Applausi)"12 "(Applåder)"22 "(Beifall)"18,15,9 "(Bifald)"2 "(Oklaski)"16 "(Plojimai)"14 "(Ploskanje.)"20 "(Suosionosoituksia)"7 "(Taps)"11 "(potlesk)"1,19 "(Χειροκρότημα)"10 "Günter Verheugen,"18,5,15,9 "J. M. Barroso"13 "Vizepräsident der Kommission"18,15,9 "asset"12 "komisjoni asepresident"5

Named graphs describing this resource:

The resource appears as object in 2 triples

Context graph