Local view for "http://purl.org/linkedpolitics/eu/plenary/2007-10-24-Speech-3-341"

Predicate	Value (sorted: default)
rdf:type	lpv_eu:Speech6
dcterms:Date	"2007-10-24"^^xsd:date6
dcterms:Is Part Of	lp_eu:Situaţia relaţiilor dintre Uniunea Europeana şi Africa (dezbatere)6
dcterms:Language	"pt"^^xsd:language6
lpv:document identification number	"en.20071024.40.3-341"6
lpv:hasSubsequent	lp_eu:2007-10-24-Speech-3-3426
lpv:speaker	lp:Manuel Lobo Antunes6
lpv:spoken text	"Senhora Presidente, Senhor Comissário, Senhores Deputados, Senhor Relator, a Europa, a África e o mundo mudaram muito na última década. A Europa é hoje um bloco de 27 Estados-Membros, no qual confluem prioridades e abordagens de política externa por vezes muito diversas. Embora não seja justo, face ao volume de ajuda pública ao desenvolvimento que a Europa disponibiliza para o Continente Africano, afirmar-se que este Continente tem sido negligenciado pode, no entanto, em nosso entender, falar-se de um vazio estratégico no relacionamento entre a Europa e a África. Nos últimos anos as consequências negativas deste vazio tornaram-se mais evidentes. A União Europeia e os Estados-Membros compreendem hoje a necessidade de elevar a um novo nível as relações com África, constituindo a Segunda Cimeira UE-África o momento próprio para tornar clara essa vontade. São vários os motivos que justificam esta nova abordagem de reconhecimento da importância das relações entre a União Europeia e África: a percepção generalizada de que o conjunto de desafios globais, como a paz e a segurança, ou o comércio internacional requerem uma acção concertada por parte da comunidade internacional justificando-se, assim, a emergência de novas formas de cooperação; a procura de respostas a problemas que afectam tanto a Europa, como a África, nomeadamente os efeitos das alterações climáticas; a gestão dos recursos energéticos ou os fluxos migratórios; a vontade de África de abordar de forma colectiva problemas comuns e a necessidade de adaptação às próprias mudanças geopolíticas no contexto internacional. A tradução concreta de um novo relacionamento entre a União e África encontra-se nos documentos que esperamos serão aprovados na Cimeira de Dezembro: a Estratégia Conjunta entre a União Europeia e África, o seu Primeiro Plano de Acção e, esperamos, a Declaração de Lisboa. Estes documentos reflectem a especificidade do relacionamento da Europa com África, uma abordagem que, por um lado, favorece os canais multilaterais e, por outro, procura tratar de uma forma integrada os diversos aspectos do nosso relacionamento. Esta abordagem constitui a diferença que a União pode trazer, sobretudo em comparação com outros actores internacionais. O tratamento de África enquanto parceiro mundial estratégico reflecte-se, também, no método seguido para a preparação, quer da Cimeira, quer dos documentos a aprovar. Enquanto que a Estratégia da União Europeia para África, aprovada em 2005, é um documento da União que apenas a vincula, a estratégia - pela primeira vez uma Estratégia Conjunta - e o Plano de Acção resultam de um trabalho conjunto com o lado africano. Os documentos da Cimeira estão desde o seu início a ser preparados por um grupo conjunto de peritos e esperamos que sejam endossados na reunião da Tróica Ministerial entre a União e África que terá lugar no próximo dia 31 de Outubro, num processo em que têm estado igualmente envolvidos actores não estatais e as sociedades civis, quer africanas, quer europeias. A Estratégia Conjunta e o Primeiro Plano de Acção são, por isso, resultado de um trabalho conjunto, cuja fase actual de redacção reflecte, aliás, e dá resposta a muitas das preocupações e sugestões contidas no relatório Maria Martens, um relatório, sem dúvida, muito completo e muito abrangente. Sublinhe-se que as parcerias entre a União Europeia e África identificadas, quer na Estratégia Conjunta, quer no projecto de Plano de Acção, tocam assuntos de interesse comum e têm como critérios fundamentais o facto de acrescentarem valor à cooperação e ao diálogo político actualmente existente e de terem, na nossa perspectiva, um impacto positivo no dia-a-dia dos cidadãos europeus e africanos. As parcerias que queremos construir procuram também reflectir um equilíbrio entre os compromissos assumidos por ambas as partes que altere a lógica unilateral e assistencialista da relação entre a União e os ACP. A experiência tem também demonstrado que os compromissos políticos requerem mecanismos de implementação e de acompanhamento para que se traduzam em algo mais do que simples boas intenções. Entre Cimeiras, paralelamente às reuniões regulares entre as duas comissões e a Tróica Ministerial, abre-se agora a possibilidade de complementaridade por reuniões ministeriais sectoriais sempre que seja apropriado. Contudo, uma verdadeira alteração na relação entre a União e a África só pode ocorrer caso se verifique também uma apropriação efectiva do processo por vários outros actores. Neste sentido, queremos estabelecer grupos conjuntos de peritos informais para a implementação de cada uma das parcerias, abertos à participação de um largo conjunto de intervenientes: Parlamentos Europeu e Africano, autoridades locais, sociedade civil africana e europeia, organizações sub-regionais africanas, instituições de investigação, organizações e instituições internacionais especializadas e o sector privado. Simultaneamente, procurar-se-á aprofundar a cooperação e o diálogo entre o Parlamento Pan-Africano e este mesmo Parlamento, também como canais para a implementação da Estratégia Conjunta e do Plano de Acção. Embora as mudanças profundas não ocorram de um dia para o outro, assistimos a um momento de transformação nas relações entre os dois Continentes. O desafio está em sermos capazes de aproveitar esta oportunidade, iniciando a implementação desta nova visão estratégica para o diálogo euro-africano. É com este objectivo que nos propomos realizar, com confiança e com a consciência de que vamos fazer o que deve ser feito, a próxima Cimeira UE-África, em Lisboa, no mês de Dezembro."@pt17
lpv:translated text	"− Vážená paní předsedající, vážený pane komisaři, vážené dámy a vážení pánové, vážená paní zpravodajkyně, Evropa, Afrika a svět se během posledního desetiletí dost změnily. Evropa nyní tvoří blok 27 členských států, které občas spojují velmi odlišné priority a přístupy v rámci zahraniční politiky. Nelze sice přímo říct, že africký kontinent byl opomíjený, vzhledem k objemu veřejné rozvojové pomoci, kterou Evropa tomuto kontinentu poskytla, můžeme však v souvislosti se vztahy mezi Evropou a Afrikou mluvit o strategickém vakuu. Během posledních let se negativní důsledky tohoto vakua projevily ještě víc. Evropská unie a členské státy nyní uznávají potřebu povýšit vztahy s Afrikou na novou úroveň, přičemž druhý summit EU-Afrika je pro jasné vyjádření tohoto přání správným momentem. Existuje několik důvodů tohoto nového potvrzení významu vztahů mezi Evropskou unií a Afrikou: rozšířené uznávaní toho, že všechny globální výzvy, jakými jsou například mír a bezpečnost nebo mezinárodní obchod, si vyžadují koncentrovanou akci ze strany mezinárodního společenství, přičemž to je důvodem vytváření nových forem spolupráce; hledání řešení problémů, které se týkají Evropy a Afriky, zejména vlivu změny klimatu; řízení energetických zdrojů nebo migračních toků; přání Afriky kolektivním způsobem řešit společné problémy a potřeba přizpůsobit se specifickým geopolitickým změnám v mezinárodním kontextu. Tento nový vztah mezi EU a Afrikou se uvádí v těchto dokumentech, o kterých jsme přesvědčení, že budou přijaté během prosincového summitu: společná strategie EU a Afriky, její první akční plán a doufáme, že i Lisabonská deklarace. V těchto dokumentech se odráží specifický charakter vztahu mezi Evropou a Afrikou. Stanovuje se v nich přístup, který na jedné straně upřednostňuje vícestranné kanály a na druhé straně je zaměřený na řešení různých aspektů našeho vztahu integrovanějším způsobem. Tento přístup představuje rozdíl, na který může EU poukázat, zejména v porovnání s jinými mezinárodními subjekty. V metodě sloužící k přípravě summitu a dokumentů, které se mají přijmout, se rovněž odráží uznání Afriky jako strategického světového partnera. Zatímco strategie EU a Afriky, která se přijala v roce 2005, je dokumentem EU, který je závazný jen pro EU, nová strategie – která je poprvé společnou strategií – a akční plán jsou výsledkem společné práce s našimi africkými partnery. Dokumenty pro tento summit od začátku připravovala společná skupina expertů a doufáme, že budou schválené na setkání ministerské trojky EU-Afrika, které se má uskutečnit 31. října, v rámci procesu, který zahrnoval rovněž nevládní subjekty a občanské společnosti z Afriky i z Evropy. Společná strategie a první akční plán jsou tedy výsledkem společné práce. V důsledku toho jejich současné znění odráží a reaguje na mnohé z obav a návrhů, které jsou uvedené ve zprávě paní Martensové, jež je opravdu vynikající a komplexní zprávou. Partnerství mezi Evropskou unií a Afrikou, které je uvedené ve společné strategii a v návrhu akčního plánu, se musí týkat záležitostí společného zájmu. Jejich základními kritérii musí být zvýšení hodnoty v současnosti existující spolupráce a politického dialogu, a podle našeho názoru i zabezpečení pozitivního vlivu na každodenní životy obyvatel Evropy a Afriky. Cílem partnerství, které se snažíme vytvořit, je zabezpečit rovnováhu mezi závazky obou stran, pomocí níž se upraví jednostranná logika vztahu mezi EU a zeměmi AKT (africké, tichomořské a karibské státy), která je založená na pomoci. Zkušenosti také ukazují, že politické závazky si vyžadují mechanizmy provádění a kontroly, aby se mohly přetransformovat do něčeho většího, než jsou jen dobré záměry. Mezi summity, existuje současně vedle pravidelných setkání obou výborů a ministerské trojky i možnost doplňujících odvětvových ministerských setkání podle potřeby. Skutečná změna v rámci vztahu mezi EU a Afrikou může nastat, jen když se do tohoto procesu účinně zapojí i různé jiné subjekty. V této souvislosti bychom rádi zřídili neformální společné skupiny expertů pro provádění každého partnerství. Budou otevřené pro celou řadu zainteresovaných stran: evropské a africké parlamenty, místní orgány, evropské a africké občanské společnosti, africké subregionální organizace, výzkumné instituty, specializované mezinárodní organizace a instituty a soukromý sektor. Zároveň se rozšíří spolupráce a dialog mezi panafrickým Parlamentem a tímto Parlamentem a tyto instituce budou také působit jako kanály určené na provádění společné strategie a akčního plánu. Ačkoli takovéto změny nemohou nastat okamžitě, nacházíme se na křižovatce, kde může dojít ke změně ve vztazích mezi těmito dvěma kontinenty. Stojíme před výzvou plně využít tuto příležitost počínaje tím, že započneme realizovat v praxi tuto novou strategickou vizi dialogu EU a Afriky. Se zřetelem k tomuto cíli, s přesvědčením a s vědomím, že to, co děláme, se musí udělat, plánujeme v prosinci další summit EU a Afriky v Lisabonu."@cs1 "Fru formand, hr. kommissær, mine damer og herrer, fru ordfører! Europa, Afrika og resten af verden har ændret sig en hel del i det forløbne årti. Europa er nu en blok på 27 medlemsstater, der til tider har ekstremt forskellige udenrigspolitiske prioriteter og holdninger. Selv om det i betragtning af den mængde offentlig udviklingsbistand, som Europa stiller til rådighed for det afrikanske kontinent, ikke er rimeligt at sige, at kontinentet er blevet forsømt, kan vi godt tale om et strategisk tomrum i forholdet mellem Europa og Afrika. I de senere år er de negative konsekvenser af dette tomrum blevet tydeligere. EU og medlemsstaterne anerkender nu behovet for at løfte relationerne med Afrika op på et nyt plan, og det andet topmøde mellem EU og Afrika er det rigtige tidspunkt til at give klart og tydeligt udtryk for dette ønske. Der er forskellige ting, der berettiger denne nye anerkendelse af vigtigheden af relationerne mellem EU og Afrika: den udbredte erkendelse af, at alle globale udfordringer såsom fred, sikkerhed og international handel kræver en samlet indsats fra det internationale samfunds side, hvilket begrunder fremkomsten af nye former for samarbejde, en søgen efter løsninger på problemer, der påvirker både Europa og Afrika, især virkningerne af klimaændringer, håndteringen af energiressourcer eller migrationsstrømme, Afrikas ønske om at tackle fælles problemer i fællesskab samt behovet for at tilpasse sig specifikke geopolitiske forandringer i en international kontekst. Dette nye forhold mellem EU og Afrika er udstukket i de dokumenter, vi håber, bliver vedtaget under topmødet i december, nemlig den fælles EU-Afrika-strategi, dens første handlingsplan og, håber vi, Lissabonerklæringen. Disse dokumenter afspejler den specifikke natur af forholdet mellem Europa og Afrika. De udstikker en tilgang, som på den ene side begunstiger multilaterale kanaler og på den anden tilsigter at behandle de forskellige aspekter af vores forhold på en mere integreret måde. Denne tilgang udgør den forskel, som EU kan henvise til, især sammenlignet med andre internationale aktører. Anerkendelsen af Afrika som en strategisk verdenspartner afspejles også i den metode, der bruges til at forberede både topmødet og de dokumenter, der skal vedtages. Hvor den EU-Afrika-strategi, der blev vedtaget i 2005, er et EU-dokument, der kun er bindende for EU, er den nye strategi - for første gang en fælles strategi - og handlingsplanen resultatet af fælles arbejde med vores afrikanske partnere. Topmødedokumenterne er fra starten blevet udarbejdet af en fælles ekspertgruppe, og vi håber, at de bliver godkendt på det ministerielle EU-Afrika-trojkamøde, der skal afholdes den 31. oktober som led i en proces, der også har involveret ikkestatslige aktører og civilsamfund, såvel afrikanske som europæiske. Den fælles strategi og den første handlingsplan er altså resultatet af fælles arbejde. Som resultat heraf afspejler og besvarer deres nuværende formulering mange af de bekymringer og forslag, der indgår i fru Martens' betænkning, som tydeligvis er meget fuldstændig og omfattende. Partnerskaberne mellem EU og Afrika, der er beskrevet i både den fælles strategi og i udkastet til handlingsplanen, skal omfatte emner af fælles interesse. Det fundamentale kriterium må være at tilføre værdi til det samarbejde og den politiske dialog, der eksisterer i øjeblikket, og efter vores mening at sikre en positiv indvirkning på europæiske og afrikanske borgeres dagligdag. De partnerskaber, vi gerne vil opbygge, vil også sigte mod at sikre en balance mellem de to parters forpligtelser, hvilket vil ændre den unilaterale og bistandsbaserede logik, der præger forholdet mellem EU og AVS-landene (Afrika, Vestindien og Stillehavet). Erfaringen viser også, at politiske forpligtelser kræver gennemførelse og overvågningsmekanismer, så de bliver omsat til mere end bare gode intentioner. Mellem topmøderne er der nu mulighed for supplerende, sektorspecifikke ministermøder sideløbende med de faste møder mellem de to kommissioner og den ministerielle trojka, når der er behov for det. Men der kan kun ske en reel forandring i forholdet mellem EU og Afrika, hvis processen også tages effektivt op af forskellige andre aktører. Hvad dette angår, ønsker vi at etablere uformelle fælles ekspertgrupper til gennemførelse af hvert af partnerskaberne. De vil være åbne for deltagelse af et stort antal interessenter: europæiske og afrikanske parlamenter, lokale myndigheder, det europæiske og afrikanske civilsamfund, subregionale afrikanske organisationer, forskningsinstitutter, specialiserede internationale organisationer og institutter og den private sektor. Samtidig bliver samarbejdet og dialogen mellem Det Panafrikanske Parlament og dette Parlament udvidet, og disse institutioner vil desuden fungere som kanaler for gennemførelsen af den fælles strategi og handlingsplan. Selv om så gennemgribende forandringer ikke kan ske på et øjeblik, befinder vi os ved en skillevej for forandring i forholdet mellem vores to kontinenter. Den udfordring, vi står over for, er at udnytte denne mulighed fuldt ud ved at begynde at gennemføre denne nye strategiske vision for dialog mellem EU og Afrika. Det er med dette mål for øje, at vi med tillid og i bevidstheden om, at det, vi gør, skal gøres, planlægger at afholde det næste topmøde mellem EU og Afrika i Lissabon i december."@da2 ". − Frau Präsidentin, Herr Kommissar, meine Damen und Herren, Frau Berichterstatterin! Im vergangenen Jahrzehnt haben sich Europa, Afrika und die Welt stark verändert. Die Europäische Union bildet mittlerweile einen Block aus 27 Mitgliedstaaten, die teils völlig unterschiedliche außenpolitische Prioritäten und Ansätze miteinander vereinen. Es stimmt zwar nicht ganz, dass der afrikanische Kontinent vernachlässigt wurde, wenn man bedenkt, auf welche Summe sich die öffentliche Entwicklungshilfe beläuft, die Europa diesem Kontinent zur Verfügung gestellt hat, gleichwohl können wir von einem strategischen Vakuum in den Beziehungen zwischen Europa und Afrika sprechen. In den vergangenen Jahren sind die negativen Folgen dieses Vakuums deutlicher zu Tage getreten. Die Europäische Union und ihre Mitgliedstaaten sind sich mittlerweile der Notwendigkeit bewusst, die Beziehungen zu Afrika auf eine neue Ebene zu bringen, und mit dem zweiten EU-Afrika-Gipfel bietet sich eine hervorragende Gelegenheit, diesen Wunsch in aller Deutlichkeit zum Ausdruck zu bringen. Es gibt zahlreiche Gründe, warum die Bedeutung der Beziehungen zwischen der Europäischen Union und Afrika neue Anerkennung findet. Es hat sich das Bewusstsein durchgesetzt, dass alle globalen Herausforderungen wie Frieden und Sicherheit oder Welthandel ein konzertiertes Handeln der Weltgemeinschaft erfordern, wodurch sich das Entstehen neuer Zusammenarbeitsformen begründet; es wird nach Lösungen für Probleme gesucht, die sowohl Europa als auch Afrika betreffen, darunter insbesondere die Auswirkungen des Klimawandels, die Bewirtschaftung der Energieressourcen und die Steuerung der Migrationsströme, der Wunsch Afrikas, gemeinsame Probleme zusammen anzugehen und das Erfordernis der Anpassung an spezifische internationale geopolitische Veränderungen. Diese neue Beziehung zwischen der EU und Afrika wird in den Dokumenten dargelegt, die wir hoffentlich im Verlauf der Dezember-Tagung verabschieden können: die gemeinsame Strategie EU-Afrika, der dazugehörige erste Aktionsplan und, so hoffen wir, die Erklärung von Lissabon. Diese Dokumente spiegeln den besonderen Charakter der Beziehungen zwischen Europa und Afrika wider. Sie legen einen Ansatz dar, der einerseits vorrangig auf multilaterale Instrumente zurückgreift und mit dem wir andererseits den zahlreichen Aspekten unserer Beziehungen umfassender begegnen wollen. Auf diesen Ansatz kann die EU im Unterschied zu anderen internationalen Akteuren verweisen. Die Anerkennung Afrikas als strategischer internationaler Partner zeigt sich zudem in der Methode, die bei den Vorbereitungen des Gipfels und der zur Abstimmung stehenden Dokumente zum Einsatz kam. Während die EU-Afrika-Strategie lediglich für die Union verbindlich ist, sind die neue Strategie – erstmals eine gemeinsame Strategie – und der Aktionsplan das Ergebnis einer Zusammenarbeit mit unseren afrikanischen Partnern. Die Dokumente für den Gipfel wurden vom ersten Tag an von einer gemeinsamen Fachgruppe erarbeitet, und wir hoffen, dass sie auf dem für den 31. Oktober geplanten 8. Troika-Ministertreffen EU-Afrika in einem Verfahren, an dem auch Nichtregierungsorganisationen und die afrikanischen und europäischen Zivilgesellschaften beteiligt sind, unterstützt wird. Die gemeinsame Strategie und der erste Aktionsplan sind also das Ergebnis gemeinsamer Bemühungen. Demzufolge entspricht ihr gegenwärtiger Wortlaut vielen der in dem ausgesprochen umfassenden Bericht von Frau Martens formulierten Bedenken und Anregungen. Die sowohl in der Gemeinsamen Strategie als auch im Entwurf des Aktionsplans genannten Partnerschaften zwischen der Europäischen Union und Afrika müssen Fragen von gemeinsamem Interesse zum Gegenstand haben. Zu ihren Hauptkriterien muss es gehören, der gegenwärtig bestehenden Zusammenarbeit und dem politischen Dialog einen Mehrwert zu verleihen sowie unserer Ansicht nach eine positive Wirkung auf den Alltag der Europäer und Afrikaner zu gewährleisten. Mit den von uns angestrebten Partnerschaften soll zudem ein Ausgleich zwischen den Verpflichtungen beider Seiten geschaffen werden, um der einseitigen und hilfsorientierten Logik der Beziehungen zwischen der EU und den AKP-Staaten (Afrika, karibischer Raum und Pazifischer Ozean) entgegenzuwirken. Die Erfahrung hat zudem gezeigt, dass politische Zusagen von Umsetzungs- und Kontrollmechanismen begleitet werden müssen, damit mehr als nur gute Absichten daraus werden. Zwischen den Gipfeltreffen und parallel zu den regelmäßigen Treffen zwischen den beiden Kommissionen besteht nun die Möglichkeit, bei Bedarf zusätzliche sektorbezogene Ministertreffen abzuhalten. Ein tatsächlicher Wandel in den Beziehungen zwischen der EU und Afrika kann allerdings nur herbeigeführt werden, wenn dieser Prozess tatsächlich auch von vielen anderen Akteuren übernommen wird. In diesem Zusammenhang wollen wir informelle gemeinsame Expertengruppen für die Umsetzung der einzelnen Partnerschaften ins Leben rufen. Diese werden zahlreichen Interessengruppen wie europäischen und afrikanischen Parlamenten, lokalen Behörden, der europäischen und afrikanischen Zivilgesellschaft, afrikanischen subregionalen Organisationen, Forschungsinstituten, spezialisierten internationalen Organisationen und Instituten sowie dem Privatsektor offen stehen. Gleichzeitig werden die Zusammenarbeit und der Dialog zwischen dem Panafrikanischen Parlament und diesem Hohen Haus ausgedehnt, und diese Institutionen werden ferner als Kanäle für die Ausführung der Gemeinsamen Strategie und des Aktionsplans dienen. Auch wenn derart grundlegende Veränderungen nicht von einem Tag auf den anderen erfolgen können, stehen wir an einem Wendepunkt in den Beziehungen zwischen den beiden Kontinenten. Unsere Aufgabe besteht nun darin, diese Gelegenheit umfassend zu nutzen, indem wir mit der Umsetzung dieser neuen strategischen Vision für einen Dialog zwischen der EU und Afrika beginnen. Mit diesem Ziel vor Augen und mit Vertrauen und in dem Bewusstsein, dass wir das Notwendige tun, wollen wir im Dezember in Lissabon den nächsten EU-Afrika-Gipfel abhalten."@de9 "− Κυρία Πρόεδρε, κύριε Επίτροπε, κυρίες και κύριοι, κυρία εισηγήτρια, η Ευρώπη, η Αφρική και ο κόσμος άλλαξαν αρκετά την τελευταία δεκαετία. Η Ευρώπη αποτελεί σήμερα ένα σύνολο 27 κρατών μελών τα οποία συνδυάζουν κάποιες φορές εξαιρετικά διαφοροποιημένες πρωτοβουλίες και προσεγγίσεις εξωτερικής πολιτικής. Παρόλο που δεν είναι σωστό να λέμε ότι η αφρικανική ήπειρος παραμελήθηκε, δεδομένου του όγκου της δημόσιας αναπτυξιακής βοήθειας που διαθέτει η Ευρώπη σε αυτήν την ήπειρο, μπορούμε, ωστόσο, να μιλήσουμε για ένα κενό στη σχέση μεταξύ Ευρώπης και Αφρικής. Τα τελευταία χρόνια οι αρνητικές συνέπειες αυτού του κενού έχουν γίνει πιο εμφανείς. Η Ευρωπαϊκή Ένωση και τα κράτη μέλη αναγνωρίζουν τώρα την ανάγκη να φέρουν τις σχέσεις με την Αφρική σε ένα νέο επίπεδο, με τη δεύτερη διάσκεψη κορυφής ΕΕ-Αφρικής να αποτελεί τη σωστή στιγμή για να εκφραστεί σαφώς αυτή η επιθυμία. Υπάρχουν διάφοροι λόγοι οι οποίοι δικαιολογούν αυτή τη νέα αναγνώριση της σημασίας των σχέσεων μεταξύ της Ευρωπαϊκής Ένωσης και της Αφρικής: η ευρεία συνειδητοποίηση ότι όλες οι παγκόσμιες προκλήσεις όπως η ειρήνη και η ασφάλεια ή το διεθνές εμπόριο απαιτούν συντονισμένη δράση από την πλευρά της διεθνούς κοινότητας, αιτιολογώντας με αυτόν τον τρόπο την εμφάνιση νέων μορφών συνεργασίας· η αναζήτηση απαντήσεων σε προβλήματα που επηρεάζουν τόσο την Ευρώπη όσο και την Αφρική, κυρίως οι συνέπειες της κλιματικής αλλαγής· η διαχείριση των ενεργειακών πόρων ή των μεταναστευτικών ροών· η επιθυμία της Αφρικής να αντιμετωπίσει συνολικά κοινά προβλήματα και η ανάγκη προσαρμογής σε συγκεκριμένες γεωπολιτικές αλλαγές στο διεθνές πλαίσιο. Αυτή η νέα σχέση μεταξύ ΕΕ και Αφρικής περιγράφεται στα έγγραφα τα οποία ελπίζουμε πως θα εγκριθούν κατά τη διάρκεια της συνόδου κορυφής του Δεκεμβρίου: στην κοινή στρατηγική ΕΕ-Αφρικής, στο πρώτο σχέδιο δράσης και, ευελπιστούμε, στη Δήλωση της Λισαβόνας. Αυτά τα έγγραφα αντικατοπτρίζουν την ειδική φύση της σχέσης μεταξύ της Ευρώπης και της Αφρικής. Διατυπώνουν μια προσέγγιση η οποία, από τη μια πλευρά, ενθαρρύνει την ύπαρξη πολυμερών καναλιών και, από την άλλη, αποσκοπεί στην αντιμετώπιση διάφορων πτυχών της σχέσης μας με έναν πιο ολοκληρωμένο τρόπο. Αυτή η προσέγγιση αποτελεί τη διαφορά την οποία μπορεί να τονίσει η ΕΕ, κυρίως σε σχέση με άλλους διεθνείς φορείς. Η αναγνώριση της Αφρικής ως στρατηγικού παγκόσμιου εταίρου αντικατοπτρίζεται επίσης στη μέθοδο που χρησιμοποιήθηκε για την προετοιμασία της συνόδου κορυφής και για την έγκριση των εγγράφων. Αν και η στρατηγική ΕΕ-Αφρικής η οποία εγκρίθηκε το 2005 αποτελεί ένα έγγραφο της ΕΕ το οποίο είναι δεσμευτικό μόνο για την Ένωση, η νέα στρατηγική – για πρώτη φορά κοινή στρατηγική – και το σχέδιο δράσης αποτελούν το παράδειγμα της από κοινού εργασίας με τους αφρικανούς εταίρους μας. Από την αρχή τα έγγραφα της συνόδου κορυφής προετοιμάστηκαν από μια κοινή ομάδα εμπειρογνωμόνων και ελπίζουμε πως θα εγκριθούν κατά τη συνάντηση της τρόικας των υπουργών που θα διεξαχθεί στις 31 Οκτωβρίου, στο πλαίσιο μιας διαδικασίας που συμπεριέλαβε επίσης μη κυβερνητικούς φορείς και τις κοινωνίες των πολιτών, τόσο από την Αφρική όσο και από την Ευρώπη. Η κοινή στρατηγική και το πρώτο σχέδιο δράσης αποτελούν έτσι το αποτέλεσμα από κοινού εργασίας. Επομένως, η παρούσα διατύπωσή τους αντικατοπτρίζει και ανταποκρίνεται σε πολλές από τις ανησυχίες και τις συστάσεις που συμπεριλήφθηκαν στην έκθεση της κ. Martens, μια έκθεση η οποία είναι σαφώς εξαιρετικά πλήρης και ολοκληρωμένη. Οι εταιρικές σχέσεις μεταξύ της Ευρωπαϊκής Ένωσης και της Αφρικής που επισημάνθηκαν στην κοινή στρατηγική και στο σχέδιο δράσης πρέπει να καλύψουν θέματα κοινού ενδιαφέροντος. Θεμελιώδες κριτήριό τους θα πρέπει να είναι η προσθήκη αξίας στη συνεργασία και τον πολιτικό διάλογο που υπάρχει επί του παρόντος, η διασφάλιση θετικών συνεπειών στην καθημερινή ζωή των πολιτών της Ευρώπης και της Αφρικής. Οι εταιρικές σχέσεις που επιθυμούμε να δημιουργήσουμε θα προσπαθήσουν επίσης να διασφαλίσουν μια ισορροπία μεταξύ των δεσμεύσεων και των δύο πλευρών, γεγονός που θα τροποποιήσει τη μονομερή και τη βασισμένη στη βοήθεια λογική της σχέσης μεταξύ της ΕΕ και των χωρών ΑΚΕ (Αφρικής, Καραϊβικής και Ειρηνικού). Η εμπειρία έχει δείξει επίσης ότι οι πολιτικές δεσμεύσεις απαιτούν μηχανισμούς εφαρμογής και παρακολούθησης ώστε να αποτελέσουν κάτι περισσότερο από απλές καλές προθέσεις. Μεταξύ των συνόδων κορυφής, παράλληλα με τις τακτικές συνεδριάσεις μεταξύ των δύο επιτροπών και της υπουργικής τρόικας, υπάρχει αυτή τη στιγμή η δυνατότητα συμπληρωματικών τομεακών υπουργικών συνεδριάσεων όποτε κριθεί απαραίτητο. Ωστόσο, μια πραγματική αλλαγή στη σχέση μεταξύ της ΕΕ και της Αφρικής μπορεί να προκύψει μόνο αν διάφοροι άλλοι φορείς αναλάβουν αποτελεσματικά τη διαδικασία. Ως εκ τούτου, επιθυμούμε να συστήσουμε ανεπίσημες κοινές ομάδες εμπειρογνωμόνων, για την εφαρμογή καθεμιάς από τις εταιρικές σχέσεις. Αυτές θα είναι ανοιχτές στη συμμετοχή μεγάλου αριθμού φορέων: Κοινοβούλια Ευρώπης και Αφρικής, τοπικοί φορείς, ευρωπαϊκή και αφρικανική κοινωνία των πολιτών, αφρικανικοί υποπεριφερειακοί οργανισμοί, ερευνητικά ινστιτούτα, διεθνείς οργανισμοί και ινστιτούτα και ο ιδιωτικός τομέας. Την ίδια στιγμή, η συνεργασία και ο διάλογος μεταξύ του Παναφρικανικού κοινοβουλίου και αυτού του Κοινοβουλίου θα ενταθούν και τα όργανα αυτά θα λειτουργήσουν ως κανάλια για την εφαρμογή της κοινής στρατηγικής και του σχεδίου δράσης. Παρόλο που τέτοιες βαθιές αλλαγές δεν μπορούν να συμβούν στιγμιαία, βρισκόμαστε σε σταυροδρόμι αλλαγών στις σχέσεις μεταξύ των δύο ηπείρων. Η πρόκληση που αντιμετωπίζουμε είναι το να εκμεταλλευτούμε πλήρως αυτήν την ευκαιρία, ξεκινώντας την εφαρμογή αυτού του νέου στρατηγικού οράματος για τον διάλογο μεταξύ ΕΕ και Αφρικής. Με αυτόν τον σκοπό κατά νου σκοπεύουμε να πραγματοποιήσουμε, με αυτοπεποίθηση και συνειδητοποίηση πως κάνουμε αυτά πρέπει, την επόμενη σύνοδο κορυφής ΕΕ-Αφρικής στη Λισαβόνα τον Δεκέμβριο."@el10 ". − Madam President, Commissioner, ladies and gentlemen, rapporteur, Europe, Africa and the world have changed a great deal in the last decade. Europe is now a block of 27 Member States bringing together at times extremely diverse foreign policy priorities and approaches. Although it is not fair to say that the African continent has been neglected, given the volume of public development aid that Europe makes available to this continent, we can, however, talk about a strategic vacuum in the relationship between Europe and Africa. In recent years the negative consequences of this vacuum have become more apparent. The European Union and Member States now recognise the need to bring relations with Africa onto a new level, with the second EU-Africa Summit being the right moment to clearly vocalise this desire. There are various reasons justifying this new recognition of the importance of relations between the European Union and Africa: the widespread realisation that all the global challenges such as peace and security or international trade require concerted action on the part of the international community, thus justifying the emergence of new forms of cooperation; the search for answers to problems affecting both Europe and Africa, particularly the effects of climate change; the management of energy resources or migration flows; the desire of Africa to collectively tackle common problems, and the need to adapt to specific geopolitical changes in the international context. This new relationship between the EU and Africa is set out in the documents that we hope will be adopted during the December summit: the Joint EU-Africa Strategy, its First Action Plan and, we hope, the Lisbon Declaration. These documents reflect the specific nature of the relationship between Europe and Africa. They set out an approach which, on the one hand, favours multilateral channels and, on the other, aims to deal with the various aspects of our relationship in a more integrated manner. This approach constitutes the difference that the EU can point to, particularly in comparison with other international actors. Africa’s recognition as a strategic world partner is also reflected in the method used to prepare for both the summit and the documents to be adopted. While the EU-Africa strategy adopted in 2005 is an EU document which is only binding on the Union, the new strategy – for the first time a joint strategy – and the action plan are the result of joint work with our African partners. From the beginning the summit documents have been prepared by a joint group of experts and we hope that they will be endorsed at the EU-Africa Ministerial Troika Meeting to be held on 31 October, in a process that has also involved non-governmental actors and civil societies, both African and European. The joint strategy and the first action plan are therefore the result of joint work. As a result, their current wording reflects and responds to many of the concerns and suggestions contained in the report of Mrs Martens, a report which is clearly very complete and comprehensive. The partnerships between the European Union and Africa identified both in the joint strategy and in the draft action plan must cover subjects of common interest. Their fundamental criteria must be to add value to the cooperation and political dialogue that currently exist and, in our view, to ensure a positive impact on the everyday lives of European and African citizens. The partnerships that we want to build will also seek to ensure a balance between the commitments made by both parties, which will alter the unilateral and assistance-based logic of the relationship between the EU and the ACP (African, Caribbean and Pacific) countries. Experience has also shown that political commitments require implementation and monitoring mechanisms so that they translate into something more than just good intentions. Between summits, in parallel with the regular meetings between the two Commissions and the Ministerial Troika, the possibility now exists of complementary sectoral ministerial meetings whenever appropriate. However, a true change in the relationship between the EU and Africa can only come about if the process is also effectively taken on board by various other actors. In this respect, we want to establish informal joint groups of experts for the implementation of each of the partnerships. These will be open to participation by a large number of stakeholders: European and African parliaments, local authorities, European and African civil society, African sub-regional organisations, research institutes, specialised international organisations and institutes, and the private sector. At the same time, cooperation and dialogue between the Pan-African Parliament and this House will be extended and these institutions will also act as channels for the implementation of the joint strategy and action plan. Although such profound changes cannot occur instantly, we are at a crossroads for change in the relations between the two continents. The challenge facing us is to take full advantage of this opportunity, by starting to implement this new strategic vision for EU-African dialogue. It is with this goal in mind that we plan to hold, with confidence and an awareness that what we are doing must be done, the next EU-Africa Summit in Lisbon in December."@en4 ". − Señora Presidenta, señor Comisario, Señorías, ponente, Europa, África y el mundo han cambiado mucho a lo largo de la última década. Europa es ahora un bloque de 27 Estados miembros, en el que confluyen prioridades y planteamientos en materia de política exterior a veces enormemente dispares. Aunque no es justo decir que el continente africano haya estado desatendido, dado el volumen de ayuda al desarrollo público que Europa aporta a este continente, no obstante podemos hablar de un vacío estratégico en la relación entre Europa y África. En los últimos años, las consecuencias negativas de este vacío se han hecho más evidentes. La Unión Europea y los Estados miembros reconocen ahora la necesidad de situar las relaciones con África en un plano nuevo, siendo la segunda Cumbre UE-África el momento adecuado para expresar claramente este propósito. Existen diversas razones que justifican este nuevo reconocimiento de la importancia de las relaciones entre la Unión Europea y África: la percepción generalizada de que todos los retos globales, como la paz y la seguridad o el comercio internacional, exigen una actuación concertada por parte de la comunidad internacional, justificando así la aparición de nuevas formas de cooperación; la búsqueda de respuestas a problemas que afectan tanto a Europa como a África, en especial los efectos del cambio climático; la gestión de los recursos energéticos o los flujos migratorios; el deseo de África para solucionar de manera colectiva los problemas comunes, y la necesidad de adaptarse a cambios geopolíticos específicos en el contexto internacional. Esta nueva relación entre la UE y África está recogida en los documentos que esperamos sean aprobados durante la Cumbre de diciembre: la Estrategia conjunta UE-África, su primer Plan de acción y, esperamos, la Declaración de Lisboa. Estos documentos reflejan la naturaleza específica de la relación entre Europa y África. Exponen un planteamiento que, por una parte, favorece los canales multilaterales y, por otra, busca ocuparse de los distintos aspectos de nuestra relación de una manera más integrada. Este enfoque constituye la diferencia que puede suponer la UE, sobre todo en comparación con otros interlocutores internacionales. El reconocimiento de África como socio mundial estratégico también está reflejado en el método utilizado para los preparativos, tanto para la Cumbre como para los documentos que se han de aprobar. Si bien la estrategia UE-África aprobada en 2005 es un documento de la UE que sólo es vinculante para ésta, la nueva estrategia —por primera vez, una Estrategia conjunta— y el Plan de acción son el resultado de la labor conjunta con nuestros socios africanos. Desde un principio, los documentos de la Cumbre han sido elaborados por un grupo conjunto de expertos y esperamos que sean respaldados durante la Reunión Ministerial de las Troikas de la UE y de África que se va a celebrar el 31 de octubre, en un proceso que también ha implicado a interlocutores no gubernamentales y sociedades civiles, tanto africanas como europeas. La Estrategia conjunta y el primer Plan de acción son, así pues, el resultado de un trabajo conjunto. En consecuencia, su texto actual refleja y responde a muchas de las inquietudes y sugerencias contenidas en el informe de la señora Martens, un informe que ciertamente es muy completo y exhaustivo. Las asociaciones entre la Unión Europea y África, identificadas tanto en la Estrategia conjunta como en el proyecto de Plan de acción, deben cubrir asuntos de interés común. Sus criterios fundamentales deben ser agregar valor a la cooperación y el diálogo político que existen actualmente y, a nuestro juicio, garantizar un impacto positivo sobre las vidas cotidianas de los ciudadanos europeos y africanos. Las asociaciones que queremos crear también van a procurar garantizar un equilibrio entre los compromisos formulados por ambas partes, que alterarán la lógica unilateral y basada en la asistencia de la relación entre la UE y los países ACP (de África, del Caribe y del Pacífico). La experiencia ha demostrado asimismo que los compromisos políticos exigen mecanismos de supervisión y control, de forma que puedan traducirse en algo más que solamente buenas intenciones. Entre Cumbres, en paralelo con las reuniones habituales entre las dos Comisiones y la troika ministerial, existe ahora la posibilidad de reuniones ministeriales sectoriales complementarias siempre que sean necesarias. No obstante, un auténtico cambio en la relación entre la UE y África sólo podrá ocurrir si el proceso también es asumido de forma eficaz por otros varios interlocutores. A este respecto, queremos establecer grupos conjuntos informales de expertos para la implantación de cada una de las asociaciones. Estarán abiertas a la participación de un amplio número de interesados: Parlamentos europeos y africanos, autoridades locales, sociedad civil europea y africana, organizaciones subregionales africanas, institutos de investigación, organizaciones e institutos internacionales especializados y el sector privado. Al mismo tiempo, se ampliará la cooperación y el diálogo entre el Parlamento Panafricano y esta Cámara, y estas instituciones también actuarán como canales para la puesta en práctica de la Estrategia conjunta y el Plan de acción. Aunque tales cambios profundos no pueden ocurrir de forma instantánea, nos encontramos en una encrucijada de cambio en las relaciones entre los dos continentes. El reto con que nos enfrentamos consiste en aprovechar al máximo esta oportunidad, comenzando la puesta en práctica de esta nueva visión estratégica para el diálogo UE-África. Con este objetivo en mente tenemos previsto celebrar la próxima Cumbre UE-África en Lisboa en diciembre, con la confianza y el convencimiento de que es necesario hacer lo que estamos haciendo."@es21 "Lugupeetud juhataja, volinik, daamid ja härrad, raportöör, Euroopa, Aafrika ja maailm on viimase aastakümne jooksul väga palju muutunud. Euroopa koosneb nüüd 27 liikmesriigist, kus aeg-ajalt on kõrvuti väga erinevad välispoliitika prioriteedid ja lähenemisviisid. Ehkki ei ole õiglane väita, et Aafrika manner on omapäi jäetud, arvestades Euroopa-poolset avaliku arenguabi mahtu, saame me siiski rääkida strateegilisest vaakumist Euroopa ja Aafrika vahelistes suhetes. Viimastel aastatel on selle vaakumi negatiivsed tagajärjed rohkem esile tulnud. Euroopa Liit ja liikmesriigid tunnistavad nüüd vajadust viia suhted Aafrikaga uuele tasandile, siinkohal on teine ELi ja Aafrika tippkohtumine õige hetk, et see soov selgelt kuuldavale tuua. Vajadusel viia ELi ja Aafrika vahelised suhted uuele tasandile on mitu põhjust: laialt tunnustatud mõistmine, et kõik globaalsed väljakutsed, nagu näiteks rahu ja turvalisus või rahvusvaheline kaubandus, nõuavad rahvusvahelise kogukonna kooskõlastatud tegevust, mis seega õigustab uute koostöövormide esilekerkimist; nii Euroopat kui ka Aafrikat puudutavatele probleemidele lahenduse otsimine, eelkõige kliimamuutuse mõjud, energiaressursside haldamine või rändevood; Aafrika soov ühiseid probleeme koos lahendada ja vajadus kohanduda konkreetsete geopoliitiliste muutustega rahvusvahelises kontekstis. Uued suhted ELi ja Aafrika vahel on kirjas dokumentides, mis loodetavasti võetakse vastu detsembri tippkohtumisel: ELi-Aafrika ühisstrateegia, esimene tegevuskava ja loodame, et Lissaboni deklaratsioon. Need dokumendid peegeldavad Euroopa ja Aafrika vaheliste suhete erilist iseloomu. Neis nähakse ette lähenemisviis, mis ühelt poolt soodustab mitmepoolseid kanaleid ja teiselt poolt on suunatud tegelema meie suhte erinevate aspektidega integreeritumal viisil. Kõnealune lähenemisviis on erinev võrreldes eelkõige teiste rahvusvaheliste tegutsejate lähenemisviisiga ja seda saab EL esile tõsta. Aafrika tunnustamine strateegilise partnerina maailmas väljendub ka meetodis, millega valmistatakse ette nii tippkohtumine kui ka vastuvõetavad dokumendid. Kui ELi-Aafrika 2005. aastal vastu võetud strateegia on ELi dokument, mis paneb kohustused vaid liidule, siis uus strateegia – esmakordselt ühisstrateegia – ja tegevuskava, on ühise töö tulemus meie Aafrika partneritega. Algusest peale tegeles ühine ekspertide rühm tippkohtumise dokumentide koostamisega ja me loodame, et need kiidetakse heaks ELi-Aafrika ministrite kolmepoolsel kohtumisel 31. oktoobril. Protsessi olid kaasatud ka Aafrika ja Euroopa valitsusvälised esindajad ja kodanikuühiskonnad. Ühisstrateegia ja esimene tegevuskava on seega ühise töö tulemused. Seetõttu peegeldab ja vastab sõnastus Martensi raportis sisalduvatele paljudele probleemidele ja ettepanekutele. See raport on tõesti väga täielik ja kõikehõlmav. Euroopa Liidu ja Aafrika partnerlused, mis sisalduvad nii ühisstrateegias kui ka tegevuskava projektis, peavad hõlmama ühist huvi pakkuvaid teemasid. Nende peamiseks kriteeriumiks peab olema lisandväärtuse andmine praegu toimivale koostööle ja poliitilisele dialoogile ning meie arvates positiivse mõju tagamine Euroopa ja Aafrika kodanike igapäevaelule. Partnerluste eesmärk, mida me soovime rajada, on samuti tagada, et mõlema osapoole võetud kohustused on tasakaalus, mis muudavad ELi ja AKV (Aafrika, Kariibi mere ja Vaikse ookeani piirkonna) riikide vahelist ühepoolset ja abile rajatud loogikat. Kogemus on samuti näidanud, et võetud poliitilised kohustused nõuavad elluviimist ja järelevalvemehhanisme, et neist saaks midagi rohkemat kui vaid head kavatsused. Tippkohtumiste vahel, paralleelselt korrapäraste kohtumistega kahe komisjoni ja ministeeriumide kolmiku vahel, on nüüd vajaduse korral võimalus täiendavateks eri valdkondade ministrite kohtumiseks. Siiski saab ELi ja Aafrika suhetes toimuda tõeline muutus vaid siis, kui protsessiga liituvad paljud teised osalised. Sellega seoses soovime iga partnerluse elluviimiseks moodustada mitteametlikud ühised ekspertide rühmad. Need on osalemiseks avatud paljudele sidusrühmadele: Euroopa ja Aafrika parlamendid, kohalikud asutused, Euroopa ja Aafrika kodanikuühiskond, Aafrika allpiirkondlikud organisatsioonid, teadusasutused, spetsialiseerunud rahvusvahelised organisatsioonid ja institutsioonid ning erasektor. Samal ajal laiendatakse koostööd ja dialoogi üleaafrikalise parlamendi ja Euroopa Parlamendi vahel ja need kaks on ka ühisstrateegia ja tegevuskava rakendamise vahendajad. Kuigi sellised sügavad muutused ei saa toimuda kohe, oleme kahe mandri vahelistes suhetes muutuste ristteel. Meie ees olev väljakutse on sellest võimalusest täielikult kinni haarata, hakates kõnealust uut strateegilist nägemust ELi ja Aafrika vahelises dialoogis ellu viima. Selle eesmärgiga, usaldavalt ja teadmisega, et seda tuleb teha, kavatseme me detsembris korraldada järgmise ELi-Aafrika tippkohtumise Lissabonis."@et5 ". − Arvoisa puhemies, arvoisa komission jäsen, hyvät parlamentin jäsenet, arvoisa esittelijä, niin Eurooppa, Afrikka kuin maailmakin ovat muuttuneet suuresti viimeisen vuosikymmenen aikana. Eurooppa on nykyisin 27 jäsenvaltion lohko, jonka sisällä yhdistyvät ajoittain valtavan erilaiset ulkopoliittiset tavoitteet ja toimintamallit. Vaikka Euroopan Afrikkaan antaman julkisen kehitysavun määrän huomioon ottaen ei voida sanoa Afrikan mannerta laiminlyödyn, voidaan kuitenkin puhua strategisesta tyhjiöstä Euroopan ja Afrikan välisessä suhteessa. Viime vuosina tämän tyhjiön kielteiset seuraukset ovat tulleet yhä selvemmiksi. Euroopan unioni ja jäsenvaltiot tunnustavat nyt tarpeen nostaa Afrikan-suhteet uudelle tasolle, ja toinen EU:n ja Afrikan välinen huippukokous on oikea hetki tämän toiveen esittämiseksi selvästi. Euroopan unionin ja Afrikan välisten suhteiden tunnustamiselle uudella tasolla on monia perusteita. Ensinnäkin laajalti on ymmärretty, että kaikki globaalit haasteet kuten rauha ja turvallisuus tai kansainvälinen kauppa edellyttävät kansainvälisen yhteisön yhteistä toimintaa, mikä on perusteena uusien yhteistyömuotojen kehittämiselle. Sekä Eurooppaa että Afrikkaa koetteleviin ongelmiin ja etenkin ilmastonmuutoksen vaikutuksiin on etsittävä vastauksia, ja energiavaroja samoin kuin muuttoliikkeitä on voitava hallinnoida. Afrikalla on myös tahtoa käsitellä yhteisesti yhteisiä ongelmia, jonka lisäksi on tarpeen sopeutua erityisiin geopoliittisiin muutoksiin kansainvälisellä kentällä. EU:n ja Afrikan uudet suhteet määritellään teksteissä, jotka hyväksytään toivoaksemme joulukuun huippukokouksessa, ja joita ovat EU:n ja Afrikan yhteinen strategia, ensimmäinen toimintasuunnitelma ja toivottavasti myös Lissabonin julistus. Nämä tekstit ilmentävät Euroopan ja Afrikan välisen suhteen erityisluonnetta. Niissä määritellään lähestymistapa, joka suosii yhtäältä monenvälisiä kanavia ja pyrkii toisaalta käsittelemään suhteemme monia osa-alueita entistä yhtenäisemmin. Tämän lähestymistavan ansiosta EU eroaa erityisesti muista kansainvälisistä toimijoista. Afrikan tunnustaminen strategiseksi maailmantason kumppaniksi ilmenee myös huippukokouksen ja hyväksyttävien asiakirjojen valmistelussa käytetyssä menettelyssä. Vuonna 2005 hyväksytty EU:n Afrikka-strategia oli vain unionia sitova EU:n teksti, kun taas uusi, ensimmäistä kertaa todella yhteinen strategia ja toimintasuunnitelma ovat afrikkalaisten kumppaneidemme kanssa tekemämme työn tulos. Huippukokouksen asiakirjat on valmisteltu alusta alkaen yhteisessä asiantuntijaryhmässä ja toivomme, että ne hyväksytään EU:n ja Afrikan ministeritroikan kokouksessa 31. lokakuuta. Prosessiin on osallistunut myös hallituksesta riippumattomia toimijoita ja kansalaisyhteiskunnan edustajia niin Afrikasta kuin Euroopastakin. Yhteinen strategia ja ensimmäinen toimintasuunnitelma ovat siis yhteisen työn tulos. Näin ollen niiden nykyinen sanamuoto heijastaa monia Maria Martensin selvästikin hyvin perinpohjaiseen ja kattavaan mietintöön sisältyviä ehdotuksia ja vastaa moniin sen huoliin. Sekä yhteisessä strategiassa että toimintasuunnitelmaehdotuksessa määritettyjen Euroopan unionin ja Afrikan välisten kumppanuushankkeiden on katettava molempia osapuolia kiinnostavat kysymykset. Keskeisenä kriteerinä on oltava, että ne tuovat lisäarvoa nykyiseen yhteistyöhön ja poliittiseen vuoropuheluun, jonka lisäksi niillä on mielestämme oltava myös myönteinen vaikutus Euroopan ja Afrikan kansalaisten arkielämään. Näillä kumppanuuksilla, jotka haluamme rakentaa, pyritään myös varmistamaan molempien osapuolten antamien sitoumusten saattaminen tasapainoon, mikä muuttaa EU:n ja AKT-maiden (Afrikan, Karibian ja Tyynenmeren maat) välisen suhteen yksipuolista ja avustamiseen perustuvaa logiikkaa. Kokemus on myös osoittanut, että poliittiset sitoumukset edellyttävät toimeenpano- ja seurantamekanismeja, jotta ne ovat muutakin kuin pelkkiä hyviä aikeita. Huippukokouksien välillä komissioiden ja ministeritroikan säännöllisten tapaamisten rinnalla voidaan nykyisin järjestää tarpeen mukaan täydentäviä alakohtaisia ministerikokouksia. Todellinen muutos EU:n ja Afrikan suhteissa saadaan kuitenkin aikaan vain, jos myös monet muut toimijat osallistuvat todella prosessiin. Tätä varten haluamme perustaa epävirallisia yhteisiä asiantuntijaryhmiä kunkin kumppanuushankkeen täytäntöönpanoa varten. Niihin voivat osallistua monet sidosryhmät eli Euroopan ja Afrikan parlamentit, paikallisviranomaiset, Euroopan ja Afrikan kansalaisyhteiskunta, Afrikan alueorganisaatiot, tutkimuslaitokset, kansainväliset erityisjärjestöt ja -laitokset sekä yksityinen sektori. Samanaikaisesti laajennetaan yleisafrikkalaisen parlamentin ja Euroopan parlamentin välistä yhteistyötä ja vuoropuhelua, ja ne toimivat kanavina yhteisen strategian ja toimintasuunnitelman täytäntöönpanossa. Vaikka tällaiset syvälliset muutokset eivät voi tapahtua välittömästi, mantereidemme väliset suhteet ovat muutoksen tienhaarassa. Meitä odottava haaste koskee tämän tilaisuuden hyödyntämistä täysin, mikä tapahtuu aloittamalla uuden strategisen vision täytäntöönpano EU:n ja Afrikan vuoropuhelussa. Aiomme pitää tämän tavoitteen mielessä järjestäessämme seuraavan EU:n ja Afrikan välisen huippukokouksen joulukuussa Lissabonissa luottavaisin mielin ja tietäen tekevämme tarvittavan."@fi7 ". − Madame la Présidente, Monsieur le Commissaire, Mesdames et Messieurs, Madame le Rapporteur, l’Europe, l’Afrique et le monde ont beaucoup changé ces dix dernières années. L’Europe est à présent un bloc de 27 États membres rassemblant des approches et des priorités de politique étrangère parfois extrêmement diverses. S’il n’est pas juste de dire que le continent africain a été négligé, étant donné le volume d’aide publique au développement que l’Europe met à la disposition de ce continent, nous pouvons cependant parler d’un vide stratégique dans la relation entre l’Europe et l’Afrique. Ces dernières années, les conséquences négatives de ce vide sont apparues plus clairement. L’Union européenne et les États membres reconnaissent à présent la nécessité de porter les relations avec l’Afrique à un nouveau niveau, et le deuxième sommet UE-Afrique est le bon moment pour exprimer ce désir. Il y a plusieurs raisons qui justifient cette nouvelle reconnaissance de l’importance des relations entre l’Union européenne et l’Afrique: la prise de conscience généralisée que tous les défis mondiaux, tels que la paix et la sécurité ou le commerce international, nécessitent une action concertée de la part de la communauté internationale; la tentative de trouver des réponses aux problèmes qui touchent tant l’Europe que l’Afrique, en particulier les effets du changement climatique; le désir de l’Afrique de s’attaquer collectivement aux problèmes communs, et la nécessité de s’adapter aux changements géopolitiques spécifiques dans le contexte international. Cette nouvelle relation entre l’UE et l’Afrique est décrite dans les documents qui, nous l’espérons, seront adoptés lors du sommet de décembre: la stratégie conjointe UE-Afrique, son premier plan d’action et, nous l’espérons, la déclaration de Lisbonne. Ces documents reflètent la nature spécifique de la relation entre l’Europe et l’Afrique. Ils décrivent une approche qui, d’une part, privilégie les canaux multilatéraux et, de l’autre, vise à traiter les divers aspects de notre relation de manière plus intégrée. Cette approche constitue la différence que l’UE peut mettre en avant, en particulier par rapport à d’autres acteurs internationaux. La reconnaissance de l’Afrique en tant que partenaire stratégique mondial se reflète également dans la méthode employée pour préparer le sommet et les documents à adopter. Alors que la stratégie UE-Afrique adoptée en 2005 est un document européen qui n’engage que l’Union, la nouvelle stratégie – pour la première fois, une stratégie conjointe – et le plan d’action sont le résultat d’un travail conjoint avec nos partenaires africains. Dès le départ, les documents du sommet ont été préparés par un groupe d’experts conjoint et nous espérons qu’ils seront approuvés lors de la réunion de la troïka ministérielle UE-Afrique qui se tiendra le 31 octobre, dans un processus auquel ont également participé des acteurs non gouvernementaux et les sociétés civiles, tant africains qu’européens. La stratégie conjointe et le premier plan d’action sont dès lors le fruit d’un travail conjoint. Par conséquent, leur formulation actuelle reflète et répond à beaucoup des préoccupations et des suggestions présentes dans le rapport de Mme Martens, un rapport qui est manifestement très complet et très exhaustif. Les partenariats entre l’Union européenne et l’Afrique mentionnés dans la stratégie conjointe et dans le projet de plan d’action doivent couvrir des sujets d’intérêt commun. Leurs critères fondamentaux doivent être d’apporter une valeur ajoutée à la coopération et au dialogue politique qui existent déjà et, à notre avis, de garantir un impact positif sur les vies quotidiennes des citoyens européens et africains. Les partenariats que nous voulons bâtir chercheront aussi à trouver un équilibre entre les engagements pris par les deux parties, ce qui modifiera la logique unilatérale basée sur l’assistance de la relation entre l’UE et les pays ACP (Afrique, Caraïbes, Pacifique). L’expérience a également montré que les engagements politiques nécessitaient des mécanismes de mise en œuvre et de suivi afin qu’ils puissent se traduire en quelque chose de plus que de simples bonnes intentions. Entre les sommets, en parallèle des réunions régulières entre les deux Commissions et la troïka ministérielle, la possibilité existe à présent d’organiser des réunions ministérielles sectorielles complémentaires, si nécessaire. Cependant, un véritable changement dans la relation entre l’UE et l’Afrique ne pourra se produire que si le processus est effectivement aussi adopté par les divers autres acteurs. À cet égard, nous voulons mettre en place des groupes d’experts conjoints informels pour la mise en œuvre de chacun des partenariats. Ceux-ci seront ouverts à la participation d’un grand nombre de protagonistes: les parlements européens et africains, les autorités locales, la société civile européenne et africaine, les organisations subrégionales africaines, les instituts de recherche, les organisations et les instituts internationaux spécialisés, et le secteur privé. En même temps, la coopération et le dialogue entre le Parlement panafricain et cette Assemblée seront élargis et ces institutions serviront également de canal pour la mise en œuvre de la stratégie conjointe et du plan d’action. S’il est vrai que des changements aussi profonds ne peuvent se produire instantanément, nous sommes à la croisée des chemins en vue d’un changement dans les relations entre les deux continents. Le défi qui nous attend consiste à profiter pleinement de cette opportunité, en commençant par mettre en œuvre cette nouvelle vision stratégique du dialogue UE-Afrique. C’est avec cet objectif en tête que nous avons l’intention de tenir, en étant confiants et conscients que ce que nous faisons doit être fait, le sommet UE-Afrique à Lisbonne en décembre."@fr8 ". − Elnök asszony, biztos úr, hölgyeim és uraim, előadó asszony! Európa, Afrika és a világ sokat változott az elmúlt évtized során. Európa immár 27 államot tömörít, olykor rendkívül sokféle külpolitikai prioritásokat és megközelítéseket összefogva. Bár az Európa által Afrika rendelkezésére bocsátott fejlesztési támogatás mennyisége láttán nem tisztességes azt mondani, hogy Afrikát elhanyagoltuk, az Európa és Afrika közötti kapcsolatban azonban mégis beszélhetünk egy stratégiai vákuumról. Az elmúlt években e vákuum negatív következményei szemmel láthatóbbá váltak. Az Európai Unió és a tagállamok most elismerik, hogy új szintre kell emelni az Afrikához fűződő kapcsolatokat, és a második EU-Afrika csúcstalálkozó a legjobb pillanat arra, hogy e vágyuknak hangot adjanak. Több különböző ok is igazolja az Európai Unió és Afrika közötti kapcsolatok fontosságának új keletű elismerését: annak széleskörű felismerése, hogy valamennyi globális kihívás – mint a béke és biztonság vagy a nemzetközi kereskedelem – a nemzetközi közösség összehangolt cselekvését igényli, ez pedig igazolja az új együttműködési formák kialakulását; megoldás keresése az Európát és Afrikát egyaránt érintő problémákra, főként az éghajlatváltozás hatásaira; az energiaforrások vagy migrációs folyamatok kezelése; Afrika óhaja a közös problémák együttes megoldására és a nemzetközi környezet konkrét geopolitikai változásaihoz való alkalmazkodás szükségessége. Az EU és Afrika közötti új kapcsolatot részletesen kifejtik azok a dokumentumok, melyek remélhetőleg elfogadásra kerülnek a decemberi csúcstalálkozón, ezek az alábbiak: a közös EU-Afrika stratégia, annak első cselekvési terve és – reményeink szerint – a lisszaboni nyilatkozat. E dokumentumok tükrözik az Európa és Afrika közötti kapcsolat sajátos jellegét. Olyan megközelítést tartalmaznak, amely egyrészt támogatja a többoldalú csatornákat, másrészt pedig egységesebb módon kívánja kezelni a kapcsolat különböző elemeit. Ez a megközelítés adja azt a különbséget, melyre az Unió rámutathat, főként a többi nemzetközi szereplővel való összehasonlításkor. Mind a csúcstalálkozó, mind az elfogadandó dokumentumok előkészítésének módja tükrözi, hogy az Unió globális stratégiai partnernek tekinti Afrikát. Míg a 2005-ben elfogadott EU-Afrika stratégia csak az Unióra nézve kötelező, az új stratégia – amely első alkalommal közös stratégia – és a cselekvési terv az afrikai partnereinkkel folytatott közös munka eredménye. A csúcstalálkozó dokumentumain a kezdetektől fogva szakértők közös csoportja dolgozott egy olyan folyamat keretében, amely mind Afrika, mind Európa nem kormányzati szereplőit és civil társadalmát is bevonta, és reméljük, hogy azokat október 31-én tartandó találkozóján aláírja majd az EU-Afrika miniszteri trojka. A közös stratégia és az első cselekvési terv így közös munka eredménye. Ennek következtében jelenlegi megszövegezésük sok olyan aggodalmat és javaslatot is tükröz, illetve megválaszol, melyek szerepeltek Martens asszony jelentésében, amely egyértelműen teljes és mindenre kiterjedő. A közös stratégiában és a cselekvésiterv-tervezetben egyaránt felfedett, az Európai Unió és Afrika közötti partnerségeknek közös érdeket jelentő kérdésekkel kell foglalkozniuk. Alapvető kritériumként arra kell törekedniük, hogy növeljék a jelenlegi együttműködés és politikai párbeszéd értékét és – véleményünk szerint – hogy biztosítsák, hogy a partnerség pozitív hatással van az európai és afrikai polgárok mindennapi életére. Az általunk kialakítani akart partnerségek a két fél által vállalt kötelezettségek egyensúlyát is biztosítani kívánja, amely megváltoztatja majd az Unió és az AKCS-országok (afrikai, karibi és csendes-óceáni) közötti kapcsolat egyoldalú és támogatásalapú logikáját. A tapasztalat azt is megmutatta, hogy a politikai kötelezettségvállalások végrehajtó és ellenőrző mechanizmusokat igényelnek ahhoz, hogy a jó szándéknál több eredményt hozzanak. A csúcstalálkozók között, a két bizottság és a miniszteri trojka rendszeres találkozóival párhuzamosan van most lehetőség arra, hogy kiegészítő szakminiszteri ülésekre kerüljön sor, amikor alkalmas. Az Unió és Afrika közötti kapcsolatban azonban valódi változás csak akkor következhet be, ha a folyamatot különböző más szereplők is tényleg megértik. Ennek kapcsán informális közös szakértői csoportokat szeretnénk létrehozni az egyes partnerségek végrehajtását segítendő. E csoportokban a részvétel nyitott számos érintett számára: európai és afrikai parlamentek, helyi hatóságok, európai és afrikai civil társadalmak, afrikai szubregionális szervezetek, kutatóintézetek, szakosodott nemzetközi szervezetek és intézetek és a magánszféra. Ugyanakkor a Pánafrikai és az Európai Parlament közötti együttműködést és párbeszédet kiterjesztjük, és ezen intézmények a közös stratégia és cselekvési terv végrehajtási csatornájaként is működnek majd. Bár ilyen mély változások nem állnak be egyik pillanatról a másikra, a két kontinens közötti kapcsolatok változását illetően válaszúton vagyunk. Az előttünk álló kihívást az jelenti, hogy teljesen ki tudjuk-e használni ezt a lehetőséget azáltal, hogy elkezdjük az Unió és Afrika közötti párbeszédre vonatkozó új stratégiai elképzelést megvalósítani. E célra összpontosítva tartjuk meg a következő EU-Afrika csúcstalálkozót decemberben Lisszabonban, abban bízva és tudva, hogy meg kell történnie annak, amit csinálunk."@hu11 ". − Signora Presidente, signor Commissario, onorevoli deputati, signora relatrice, l’Europa, l’Africa e il mondo sono cambiati molto negli ultimi dieci anni. Ora l’Europa è un blocco di 27 Stati membri che talvolta uniscono priorità di politica estera e approcci diversi. Anche se non è opportuno affermare che il continente africano sia stato trascurato, considerato il volume di aiuti pubblici allo sviluppo che l’Europa mette a disposizione di questo continente, possiamo, tuttavia, parlare di un vuoto strategico nelle relazioni tra Europa e Africa. Negli ultimi anni le conseguenze negative di tale vuoto sono diventate più evidenti. L’Unione europea e gli Stati membri ora riconoscono la necessità di condurre le relazioni con l’Africa a un nuovo livello, con il secondo Vertice UE-Africa che rappresenta il momento giusto per dare chiaramente voce a questo desiderio. Ci sono numerose ragioni che giustificano questo nuovo riconoscimento dell’importanza delle relazioni tra Unione europea e Africa: la percezione diffusa che tutte le sfide globali come pace e sicurezza o il commercio internazionale richiedono azioni di concerto da parte della comunità internazionale, dimostrando pertanto la comparsa di nuove forme di cooperazione; la ricerca di soluzioni a problemi che colpiscono Europa e Africa, in particolare gli effetti dei cambiamenti climatici; la gestione delle risorse energetiche o i flussi migratori; il desiderio da parte dell’Africa di affrontare insieme problemi comuni, e la necessità di adattarsi a specifici cambiamenti geopolitici nel quadro internazionale. Questa nuova relazione tra l’UE e l’Africa è indicata nei documenti che speriamo saranno adottati nel corso del vertice di dicembre: la strategia comune UE-Africa, il suo primo piano d’azione e, ci auguriamo, la dichiarazione di Lisbona. Tali documenti riflettono la natura specifica delle relazioni tra Europa e Africa. Hanno stabilito un approccio che, da un lato, favorisce canali multilaterali e, dall’altro, mira a trattare i diversi aspetti delle nostre relazioni in maniera più integrata. Tale approccio costituisce la differenza a cui l’UE può aspirare, in particolare in confronto ad altri attori internazionali. Il riconoscimento dell’Africa come strategico mondiale si riflette anche nel metodo utilizzato per preparare sia il vertice, sia i documenti da adottare. Se la strategia UE-Africa del 2005 rappresenta un documento europeo che vincola soltanto l’Unione, la nuova strategia, per la prima volta una strategia comune, e il piano d’azione sono il risultato di un’attività congiunta con i nostri africani. Dall’inizio i documenti del vertice sono stati elaborati da un gruppo comune di esperti e speriamo saranno approvati in occasione di una riunione della troika ministeriale UE-Africa che si svolgerà il 31 ottobre, in un processo che ha coinvolto inoltre attori non governativi e società civili, sia africani, sia europei. La strategia comune e il primo piano d’azione sono quindi i risultati di un lavoro congiunto. Di conseguenza, la loro attuale formulazione riflette e risponde a numerose preoccupazioni e suggerimenti contenuti nella relazione dell’onorevole Martens, un testo che è chiaramente molto completo ed esaustivo. I partenariati tra l’Unione europea e l’Africa individuati nella strategia comune e nel progetto di piano d’azione devono includere materia d’interesse comune. I loro criteri fondamentali devono costituire un valore aggiunto alla cooperazione e al dialogo politico che esistono attualmente e, a nostro parere, garantire un impatto positivo sulle vite quotidiane dei cittadini europei e africani. I partenariati che vogliamo costruire cercheranno anche di assicurare un equilibrio tra gli impegni presi da entrambe le parti, che modificheranno la logica unilaterale e basata sull’assistenza delle relazioni tra l’UE e i paesi ACP (di Africa, Caraibi e Pacifico). L’esperienza ha inoltre dimostrato che gli impegni politici richiedono meccanismi di attuazione e controllo, in modo da tradursi in qualcosa di più di semplici buone intenzioni. Tra i vertici, in parallelo agli incontri regolari tra le due commissioni e la troika ministeriale, ora esiste la possibilità di riunioni ministeriali settoriali complementari ove appropriato. Tuttavia, un reale cambiamento nelle relazioni tra UE e Africa può avvenire soltanto se il processo è intrapreso in modo efficace anche da diversi altri attori. A questo proposito, abbiamo intenzione di istituire gruppi informali comuni di esperti per l’attuazione di ciascun partenariato. Questi ultimi saranno aperti alla partecipazione di un grande numero di parti interessate: parlamenti europei e africani, autorità locali, società civile europea e africana, organizzazioni africane subregionali, istituti di ricerca, organizzazioni ed enti specializzati internazionali e settore privato. Nel contempo, saranno ampliati la cooperazione e il dialogo tra il Parlamento panafricano e quest’Aula e tali istituzioni agiranno anche in qualità di canali per l’attuazione della strategia comune e del piano d’azione. Benché tali profonde modifiche non possano verificarsi immediatamente, ci troviamo a un bivio per un cambiamento nelle relazioni tra i due continenti. La sfida cui ci troviamo di fronte è godere del pieno vantaggio di questa opportunità, iniziando ad attuare questa nuova visione strategica a favore del dialogo tra UE e Africa. Tenendo presente tale obiettivo, abbiamo intenzione di svolgere, con la fiducia e la consapevolezza che quel che stiamo facendo è la cosa giusta, il prossimo Vertice UE-Africa a Lisbona nel mese di dicembre."@it12 "− Gerb. pirmininke, Komisijos nary, ponios ir ponai, pranešėja, per pastarąjį dešimtmetį Europa, Afrika ir pasaulis labai pasikeitė. Dabar Europa yra 27 šalių narių blokas, kurios kartais pateikia labai skirtingus užsienio politikos prioritetus ir požiūrius. Nors būtų nesąžininga sakyti, kad Afrikos žemynas buvo pamirštas, atsižvelgiant į tai, kiek plėtros pagalbos Europa jam suteikė, vis dėlto mes galime kalbėti apie strateginį vakuumą Europos ir Afrikos santykiuose. Pastaraisiais metais neigiamos šio vakuumo pasekmės tapo labiau matomos. Dabar Europos Sąjunga ir šalys narės pripažįsta poreikį perkelti santykius su Afriką į kitą lygmenį, o antrasis ES ir Afrikos suvažiavimas būtų kaip tik tinkamas momentas aiškiai išreikšti šį norą. Yra įvairių priežasčių, pateisinančių šį naują santykių tarp Europos Sąjungos ir Afrikos svarbos pripažinimą: plačiai paplitęs supratimas, kad globaliniai pokyčiai, pavyzdžiui, taika ir saugumas arba tarptautinė prekyba, reikalauja suderintų tarptautinės bendruomenės veiksmų, ir taip pateisinančių naujų bendradarbiavimo formų atsiradimą; atsakymų ieškojimas į ir Europai, ir Afrikai aktualias problemas; energijos išteklių valdymas arba migracijos srautai; Afrikos noras kolektyviai spręsti bendras problemas ir būtinybė prisitaikyti prie specifinių geopolitinių pokyčių tarptautiniame kontekste. Šie nauji ES ir Afrikos santykiai išdėstyti dokumentuose, kurie, tikime, bus priimti gruodžio mėn. suvažiavimo metu: bendrojoje ES ir Afrikos strategijoje, jos pirmajame veiksmų plane, ir mes tikimės, Lisabonos deklaracijoje. Šie dokumentai atspindi ypatingą Europos ir Afrikos santykių pobūdį. Juose išdėstomas požiūris, kuris, iš vienos pusės, palankiai vertina daugiašalius kanalus, o iš kitos pusės, siekia labiau integruotai spręsti įvairius mūsų santykių aspektus. Šis požiūris išreiškia skirtumą, kurį ES gali parodyti, ypač lyginant su kitais tarptautiniais subjektais. Tai, kad Afrika pripažįstama kaip strateginė pasaulio partnerė, taip pat atsispindi tiek ruošiantis suvažiavimui, tiek ruošiant dokumentus, kurie bus priimti. Jei 2005 m. priimta ES ir Afrikos strategija yra ES dokumentas, kuris įpareigoja tik Sąjungą, naujoji strategija – pirmą kartą bendra strategija – ir veiksmų planas yra bendro darbo su mūsų Afrikos kolegomis rezultatas. Nuo pat pradžių suvažiavimo dokumentus ruošė jungtinė ekspertų grupė, ir mes tikimės, kad jie bus patvirtinti spalio 31 d. vyksiančio ES ir Afrikos ministrų trejeto susitikimo metu, procese, kuriame dalyvauja tiek Afrikos, tiek Europos nevyriausybiniai subjektai ir pilietinės visuomenės. Todėl bendroji strategija ir pirmasis veiksmų planas yra bendro darbo rezultatas. Todėl dabartinė redakcija atspindi daug nerimą keliančių dalykų ir pasiūlymų, kurie yra išdėstyti M. Martens pranešime, kuris neabejotinai labai išsamus ir visapusiškas. Bendrojoje strategijoje ir veiksmų plano projekte išdėstyti Europos Sąjungos ir Afrikos partnerystės santykiai turi apimti bendrų interesų temas. Pagrindiniai kriterijai turi dabartiniam bendradarbiavimui ir politiniam dialogui pridėti vertės ir užtikrinti teigiamą įtaką kasdieniam Europos ir Afrikos piliečių gyvenimui. Partnerystė, kurią mes norime kurti, taip pat sieks užtikrinti pusiausvyrą tarp abiejų šalių įsipareigojimų, kuri pakeis vienšališką ir pagalba grįstų santykių pobūdį tarp ES ir AKR (Afrikos, Karibų baseino ir Ramiojo vandenyno) šalių. Patirtis taip pat rodo, kad politiniai įsipareigojimai reikalauja įgyvendinimo ir stebėjimo mechanizmų, kad būtų galima juos paversti kai kuo daugiau, o ne vien tik gerais ketinimais. Tarp suvažiavimų, lygiagrečiai reguliariems abiejų komisijų ir ministrų trejeto susitikimams, dabar yra galimybė, kai reikia organizuoti papildomus sektorių ministrų susirinkimus. Tačiau tikrai ES ir Afrikos santykiai iš tikrųjų pasikeis tik tada, kai procesą veiksmingai įgyvendins kiti įvairūs subjektai. Šiuo atžvilgiu mes norime įkurti neoficialias jungtines ekspertų grupes įgyvendinti kiekvieną partnerystę. Jos bus atviros ir jose galės dalyvauti daug suinteresuotųjų subjektų: Europos ir Afrikos parlamentai, vietos valdžia, Europos ir Afrikos pilietinė visuomenė, Afrikos subregioninės organizacijos ir institutai bei privatus sektorius. Kartu bus išplėstas bendradarbiavimas ir dialogas tarp Visos Afrikos Parlamento ir šių Rūmų, ir šios institucijos taip pat atliks kanalų funkciją, įgyvendinant bendrąją strategiją ir veiksmų planą. Nors tokie sudėtingi pokyčiai negali akimirksniu įvykti, mes esame kryžkelėje pokyčių santykiuose tarp abiejų žemynų link. Mūsų laukiantis iššūkis yra visiškai pasinaudoti šia galimybe, pradedant įgyvendinti šią naują strateginę ES ir Afrikos dialogo viziją. Būtent siekiant šio tikslo, kurio ir ketiname laikytis, ir su pasitikėjimu ir tikėjimu tuo, ką darome, turi vykti kitas ES ir Afrikos suvažiavimas Lisabonoje gruodžio mėn."@lt14 ". − Priekšsēdētājas kundze, komisār, dāmas un kungi, referente! Eiropa, Āfrika un pasaule ir ļoti mainījusies pēdējās desmitgades laikā. Eiropa tagad ir 27 dalībvalstu kopums, kas apvieno reizēm ļoti dažādas ārvalstu politikas prioritātes un pieejas. Lai gan nav taisnīgi teikt, ka Āfrikas kontinents ir pamests novārtā, ņemot vērā sabiedriskās attīstības palīdzības apjomu, ko Eiropa sniedz šim kontinentam, tomēr mēs varam runāt par stratēģisku vakuumu attiecībās starp Eiropu un Āfriku. Pēdējos gados šī vakuuma negatīvas sekas ir kļuvušas acīmredzamas. Eiropas Savienība un dalībvalstis tagad atzīst nepieciešamību pārcelt attiecības ar Āfriku jaunā līmenī, un otrais ES un Āfrikas sammits ir īstais laiks, lai šo vēlmi izteiktu skaļi. Ir vairāki iemesli, kas attaisno šo jauno Eiropas Savienības un Āfrikas attiecību nozīmes atzīšanu: vispārizplatītā sapratne par to, ka visiem globāliem izaicinājumiem, tādiem kā miers un drošība vai starptautiskā tirdzniecība, ir vajadzīga saskaņota starptautiskās kopienas rīcība, tādējādi attaisnojot jaunu sadarbības formu rašanos; risinājumu meklējumi problēmām, kas skar gan Eiropu, gan Āfriku, it īpaši klimata pārmaiņu ietekmei; enerģijas resursu vai migrācijas plūsmas pārvaldība; Āfrikas vēlme kolektīvi risināt kopīgas problēmas un nepieciešamība pielāgoties īpašām ģeopolitiskām izmaiņām starptautiskā kontekstā. Šīs jaunās ES un Āfrikas attiecības ir noteiktas dokumentos, kas, kā mēs ceram, tiks pieņemti decembra sammitā — ES un Āfrikas kopīgā stratēģija, pirmais rīcības plāns un, cerams, Lisabonas Deklarācija. Šie dokumenti atspoguļo Eiropas un Āfrikas attiecību īpašo būtību. Tajos ir noteikta pieeja, kas no vienas puses atbalsta daudzpusējus kanālus, bet no otras — tiecas tikt galā ar vairākiem mūsu attiecību aspektiem integrētākā veidā. Šī pieeja rada to atšķirību, uz kuru ES var norādīt, it īpaši salīdzinājumā ar citiem starptautiskajiem dalībniekiem. Āfrikas kā stratēģiska pasaules partnera atzīšana ir atspoguļota metodē, kas izmantota, lai sagatavotos gan sammitam, gan dokumentiem, kas būs jāpieņem. 2005. gadā pieņemtā ES un Āfrikas stratēģija ir ES dokuments, kas saistošs Eiropas Savienībai, bet jaunā stratēģija — pirmo reizi tā ir kopīga stratēģija — un rīcības plāns radās kopīgā darbā ar mūsu afrikāņu partneriem. Sammita dokumentus jau no paša sākuma sagatavoja kopīga ekspertu grupa, un mēs ceram, ka viņi gūs atbalstu ES un Āfrikas ministru trijotnes sanāksmē 31. oktobrī, procesā, kurā ir piedalījušies arī gan Āfrikas, gan Eiropas nevalstiskie dalībnieki un pilsoniskā sabiedrība. Kopīgā stratēģija un pirmais rīcības plāns tāpēc ir kopīga darba rezultāts. Tāpēc to pašreizējā redakcija atspoguļo un atbild uz daudzām bažām un ieteikumiem kunga ziņojumā, ziņojumā, kas neapšaubāmi ir ļoti pilnīgs un visaptverošs. Gan kopīgajā stratēģijā, gan rīcības plāna projektā Eiropas Savienības un Āfrikas partnerībām ir jāaptver kopīgo interešu temati. To pamatkritērijiem ir jāpievieno vērtība pašreizējai sadarbībai un politiskajam dialogam un, mūsuprāt, jānodrošina pozitīva ietekme uz Eiropas un Āfrikas iedzīvotāju ikdienas dzīvi. Partnerības, ko gribam radīt, centīsies arī nodrošināt līdzsvaru starp saistībām, kuras abas puses ir uzņēmušās un kas mainīs vienpusējās un uz palīdzības sniegšanu pamatotās attiecības starp ES un ĀKK (Āfrikas, Karību jūras un Klusā okeāna reģiona) valstīm. Pieredze liecina, ka politiskajām saistībām ir nepieciešami īstenošanas un uzraudzības mehānismi, lai tie kļūtu par kaut ko vairāk nekā tikai par labiem nodomiem. Starp sammitiem, paralēli ierastajām abu Komisiju un ministru trijotnes sanāksmēm, tagad ir iespēja vajadzības gadījumā rīkot nozaru ministru papildu sanāksmes. Tomēr īstas pārmaiņas ES un Āfrikas attiecībās var notikt, ja procesā efektīvi darbojas vairāki citi dalībnieki. Tādēļ mēs gribam izveidot neoficiālas kopīgas ekspertu grupas visu partnerību īstenošanai. Šajās grupās varēs piedalīties liels skaits ieinteresēto personu: Eiropas un Āfrikas parlamenti, vietējās iestādes, Eiropas un Āfrikas pilsoniskā sabiedrība, Āfrikas subreģionālās organizācijas, pētniecības institūti, specializētas starptautiskās organizācijas un iestādes un privātais sektors. Tajā pašā laikā sadarbība un dialogs starp Visāfrikas parlamentu un šo parlamentu tiks paplašināta, un šīs iestādes darbosies arī kā kanāli kopīgās stratēģijas un rīcības plāna īstenošanai. Lai arī tik pamatīgas pārmaiņas nevar notikt vienā mirklī, mēs tomēr esam krustcelēs, kas saistītas ar pārmaiņām abu kontinentu attiecībās. Mūsu izaicinājums ir pilnībā izmantot šo izdevību, sākot īstenot šo jauno stratēģisko ES un Āfrikas dialoga redzējumu. Mums jāpatur prātā mērķis, pie kura gribam pieturēties, ar pārliecību un apziņu, ka tas, ko darām, ir jāizdara nākamajā ES un Āfrikas sammitā Lisabonā decembrī."@lv13 "Senhora Presidente, Senhor Comissário, Senhores Deputados, Senhor Relator, a Europa, a África e o mundo mudaram muito na última década. A Europa é hoje um bloco de 27 Estados-Membros, no qual confluem prioridades e abordagens de política externa por vezes muito diversas. Embora não seja justo, face ao volume de ajuda pública ao desenvolvimento que a Europa disponibiliza para o Continente Africano, afirmar-se que este Continente tem sido negligenciado pode, no entanto, em nosso entender, falar-se de um vazio estratégico no relacionamento entre a Europa e a África. Nos últimos anos as consequências negativas deste vazio tornaram-se mais evidentes. A União Europeia e os Estados-Membros compreendem hoje a necessidade de elevar a um novo nível as relações com África, constituindo a Segunda Cimeira UE-África o momento próprio para tornar clara essa vontade. São vários os motivos que justificam esta nova abordagem de reconhecimento da importância das relações entre a União Europeia e África: a percepção generalizada de que o conjunto de desafios globais, como a paz e a segurança, ou o comércio internacional requerem uma acção concertada por parte da comunidade internacional justificando-se, assim, a emergência de novas formas de cooperação; a procura de respostas a problemas que afectam tanto a Europa, como a África, nomeadamente os efeitos das alterações climáticas; a gestão dos recursos energéticos ou os fluxos migratórios; a vontade de África de abordar de forma colectiva problemas comuns e a necessidade de adaptação às próprias mudanças geopolíticas no contexto internacional. A tradução concreta de um novo relacionamento entre a União e África encontra-se nos documentos que esperamos serão aprovados na Cimeira de Dezembro: a Estratégia Conjunta entre a União Europeia e África, o seu Primeiro Plano de Acção e, esperamos, a Declaração de Lisboa. Estes documentos reflectem a especificidade do relacionamento da Europa com África, uma abordagem que, por um lado, favorece os canais multilaterais e, por outro, procura tratar de uma forma integrada os diversos aspectos do nosso relacionamento. Esta abordagem constitui a diferença que a União pode trazer, sobretudo em comparação com outros actores internacionais. O tratamento de África enquanto parceiro mundial estratégico reflecte-se, também, no método seguido para a preparação, quer da Cimeira, quer dos documentos a aprovar. Enquanto que a Estratégia da União Europeia para África, aprovada em 2005, é um documento da União que apenas a vincula, a estratégia - pela primeira vez uma Estratégia Conjunta - e o Plano de Acção resultam de um trabalho conjunto com o lado africano. Os documentos da Cimeira estão desde o seu início a ser preparados por um grupo conjunto de peritos e esperamos que sejam endossados na reunião da Tróica Ministerial entre a União e África que terá lugar no próximo dia 31 de Outubro, num processo em que têm estado igualmente envolvidos actores não estatais e as sociedades civis, quer africanas, quer europeias. A Estratégia Conjunta e o Primeiro Plano de Acção são, por isso, resultado de um trabalho conjunto, cuja fase actual de redacção reflecte, aliás, e dá resposta a muitas das preocupações e sugestões contidas no relatório Maria Martens, um relatório, sem dúvida, muito completo e muito abrangente. Sublinhe-se que as parcerias entre a União Europeia e África identificadas, quer na Estratégia Conjunta, quer no projecto de Plano de Acção, tocam assuntos de interesse comum e têm como critérios fundamentais o facto de acrescentarem valor à cooperação e ao diálogo político actualmente existente e de terem, na nossa perspectiva, um impacto positivo no dia-a-dia dos cidadãos europeus e africanos. As parcerias que queremos construir procuram também reflectir um equilíbrio entre os compromissos assumidos por ambas as partes que altere a lógica unilateral e assistencialista da relação entre a União e os ACP. A experiência tem também demonstrado que os compromissos políticos requerem mecanismos de implementação e de acompanhamento para que se traduzam em algo mais do que simples boas intenções. Entre Cimeiras, paralelamente às reuniões regulares entre as duas comissões e a Tróica Ministerial, abre-se agora a possibilidade de complementaridade por reuniões ministeriais sectoriais sempre que seja apropriado. Contudo, uma verdadeira alteração na relação entre a União e a África só pode ocorrer caso se verifique também uma apropriação efectiva do processo por vários outros actores. Neste sentido, queremos estabelecer grupos conjuntos de peritos informais para a implementação de cada uma das parcerias, abertos à participação de um largo conjunto de intervenientes: Parlamentos Europeu e Africano, autoridades locais, sociedade civil africana e europeia, organizações sub-regionais africanas, instituições de investigação, organizações e instituições internacionais especializadas e o sector privado. Simultaneamente, procurar-se-á aprofundar a cooperação e o diálogo entre o Parlamento Pan-Africano e este mesmo Parlamento, também como canais para a implementação da Estratégia Conjunta e do Plano de Acção. Embora as mudanças profundas não ocorram de um dia para o outro, assistimos a um momento de transformação nas relações entre os dois Continentes. O desafio está em sermos capazes de aproveitar esta oportunidade, iniciando a implementação desta nova visão estratégica para o diálogo euro-africano. É com este objectivo que nos propomos realizar, com confiança e com a consciência de que vamos fazer o que deve ser feito, a próxima Cimeira UE-África, em Lisboa, no mês de Dezembro."@mt15 ". − Mevrouw de Voorzitter, dames en heren, rapporteur, Europa, Afrika en de wereld zijn de laatste tien jaar veel veranderd. Europa is nu een blok van 27 lidstaten, waarin af en toe buitengewoon uiteenlopende prioriteiten en benaderingen op het gebied van buitenlands beleid samenkomen. Hoewel het oneerlijk zou zijn om te beweren dat het Afrikaanse continent is verwaarloosd, kunnen we gezien de hoeveelheid openbare ontwikkelingshulp die Europa aan dit continent ter beschikking stelt, wel spreken van een strategisch vacuüm in de verhouding tussen Europa en Afrika. De laatste jaren zijn de negatieve gevolgen van dit vacuüm meer aan de oppervlakte gekomen. De Europese Unie en haar lidstaten zien nu in dat het nodig is om de betrekkingen met Afrika op niveau te brengen, waarbij de tweede Euro-Afrikaanse topconferentie het juiste moment is om deze wens duidelijk uit te spreken. Er zijn verschillende redenen voor deze nieuwe erkenning van het belang van de betrekkingen tussen de Europese Unie en Afrika: het wijdverbreide besef dat alle mondiale uitdagingen, zoals vrede en veiligheid of internationale handel, vragen om onderling afgestemde maatregelen van de internationale gemeenschap, wat de opkomst van nieuwe vormen van samenwerking rechtvaardigt; de zoektocht naar oplossingen voor problemen die zowel Europa als Afrika raken, met name de gevolgen van klimaatverandering; het beheer van energiebronnen of migratiestromen; de wens van Afrika om gezamenlijk de gemeenschappelijke problemen aan te pakken en de noodzaak van aanpassing aan specifieke geopolitieke veranderingen in internationaal verband. Deze nieuwe verhouding tussen de EU en Afrika wordt uiteengezet in de documenten die hopelijk tijdens de top in december zullen worden goedgekeurd: de gezamenlijke EU-Afrika-strategie, het eerste actieplan daarvan en, naar wij hopen, de Verklaring van Lissabon. Deze documenten zijn een afspiegeling van de speciale aard van de verhouding tussen Europa en Afrika. Ze schrijven een benadering voor die enerzijds uitgaat van multilaterale kanalen en anderzijds beoogt om op een meer geïntegreerde wijze om te gaan met de verschillende aspecten van onze verhouding. Deze benadering is wat de EU in dezen uniek maakt in vergelijking met andere internationale partijen. De erkenning van Afrika als een strategische partner op wereldniveau drukt zich ook uit in de wijze waarop zowel de top als de documenten die ter goedkeuring zullen worden voorgelegd, worden voorbereid. Terwijl de in 2005 aangenomen EU-Afrika-strategie een EU-document is dat alleen voor de Unie bindend is, zijn de nieuwe strategie – voor het eerst een gezamenlijke strategie – en het actieplan het resultaat van samenwerking met onze Afrikaanse partners. De documenten voor de topconferentie zijn van begin tot eind voorbereid door een gezamenlijke groep deskundigen en we hopen dat ze zullen worden goedgekeurd tijdens de vergadering van de ministeriëleTrojka van Afrika en de EU die op 31 oktober zal worden gehouden, als onderdeel van een proces waarbij ook niet-gouvernementele partijen en maatschappelijke organisaties, zowel Afrikaanse als Europese, bij betrokken zijn geweest. De gezamenlijke strategie en het eerste actieplan zijn dus het resultaat van samenwerking. De formulering van deze documenten is dan ook een afspiegeling van en een antwoord op veel van de zorgen en suggesties die zijn opgenomen in het verslag van mevrouw Martens, een verslag dat onmiskenbaar zeer compleet en veelomvattend is. De partnerschappen tussen de Europese Unie en Afrika die zowel in de gezamenlijke strategie als het ontwerp-actieplan aangeduid worden, moeten thema’s van gemeenschappelijk belang beslaan. De fundamentele criteria moeten zijn dat ze van toegevoegde waarde zijn voor de huidige samenwerking en politieke dialoog en, in onze optiek, dat ze positieve gevolgen hebben voor de alledaagse levens van Europese en Afrikaanse burgers. Daarnaast zullen de partnerschappen die wij opzetten ernaar streven om een evenwicht te bewerkstelligen tussen de verbintenissen die beide partijen zijn aangegaan, hetgeen de unilaterale en op hulp gebaseerde aard van de verhouding tussen de EU en de landen in Afrika, het Caribisch gebied en de Stille Oceaan (ACS-landen) zal veranderen. De ervaring leert ons ook dat politieke verbintenissen gepaard moeten gaan met uitvoerings- en toezichtsmechanismen om te zorgen dat het niet alleen bij goede bedoelingen blijft. Nu is er de mogelijkheid om tussen de topconferenties door en gelijktijdig met de reguliere vergaderingen tussen de twee commissies en de ministeriële Trojka aanvullende sectorale ministeriële bijeenkomsten te beleggen als dat nodig is. De verhouding tussen de EU en Afrika kan echter alleen daadwerkelijk worden veranderd als het proces ook door verschillende andere partijen op doeltreffende wijze wordt ondersteund. Met het oog hierop willen we gezamenlijke groepen deskundigen formeren die op informele basis bijdragen aan de implementatie van elk van de partnerschappen. Deze groepen zullen toegankelijk zijn voor een groot aantal belanghebbenden: Europese en Afrikaanse parlementen, lokale overheden, Europese en Afrikaanse maatschappelijke organisaties, Afrikaanse subregionale organisaties, onderzoeksinstituten, gespecialiseerde internationale organisaties en instituten en de particuliere sector. Tegelijkertijd zal de samenwerking en dialoog tussen het pan-Afrikaanse parlement en dit Huis worden uitgebreid en zullen deze instellingen ook functioneren als kanalen voor de implementatie van de gezamenlijke strategie en het actieplan. Hoewel dergelijke ingrijpende veranderingen niet van het ene op het andere moment kunnen plaatsvinden, is nu de tijd gekomen voor verandering in de betrekkingen tussen de twee continenten. We staan voor de uitdaging om deze kans zo goed mogelijk te benutten, middels de implementatie van deze nieuwe strategische visie op de dialoog tussen de EU en Afrika. Met deze doelstelling in het achterhoofd en het vertrouwen en besef dat we doen wat gedaan moet worden, gaan we in december de volgende Euro-Afrikaanse topconferentie in Lissabon in."@nl3 ". − Pani przewodnicząca, panie komisarzu, panie i panowie, pani sprawozdawczyni! Europa, Afryka i świat bardzo się zmieniły w ostatnim dziesięcioleciu. Europa jest teraz blokiem 27 państw członkowskich skupiającym często skrajnie różne priorytety i podejścia w polityce zagranicznej. Chociaż niesprawiedliwie byłoby mówić, że kontynent afrykański był zaniedbywany, biorąc pod uwagę wielkość publicznej pomocy rozwojowej, której Europa udziela temu kontynentowi, możemy jednak mówić o strategicznej próżni w stosunkach Europy z Afryką. W ostatnich latach negatywne skutki tej próżni stały się bardziej widoczne. Unia Europejska i państwa członkowskie widzą teraz potrzebę otwarcia nowego etapu w stosunkach z Afryką, a drugi szczyt UE-Afryka jest dobrym momentem na wypowiedzenie tego życzenia. Są różne powody uzasadniające to uznanie znaczenia stosunków między Unią Europejską i Afryką: powszechne zrozumienie, że wszystkie globalne wyzwania, takie jak pokój i bezpieczeństwo czy handel międzynarodowy, wymagają wspólnych działań ze strony społeczności międzynarodowej, w ten sposób uzasadniając pojawienie się nowych form współpracy; poszukiwanie odpowiedzi na problemy dotyczące zarówno Europy jak i Afryki, szczególnie skutki zmiany klimatu; zarządzanie zasobami energii lub przepływami migracyjnymi; pragnienie Afryki, by razem pokonywać wspólne problemy oraz potrzeba dostosowania do konkretnych zmian geopolitycznych w kontekście międzynarodowym. Ten nowy związek między UE i Afryką został określony w dokumentach, które, mamy nadzieję, zostaną przyjęte podczas grudniowego szczytu: wspólna strategia UE-Afryka, pierwszy plan działania i, mamy nadzieję, deklaracja lizbońska. Dokumenty te odzwierciedlają szczególną naturę stosunków między Europą i Afryką. Określają one podejście, które z jednej strony popiera kanały wielostronne, a z drugiej ma na celu zająć się różnymi aspektami naszych stosunków w bardziej zintegrowany sposób. Podejście to stanowi różnicę, na którą może zwrócić uwagę UE, szczególnie w porównaniu z innymi podmiotami międzynarodowymi. Uznanie Afryki jako światowego partnera strategicznego odzwierciedla także metoda wykorzystana przy przygotowaniu zarówno szczytu jak i dokumentów, które mają zostać przyjęte. Podczas gdy strategia UE-Afryka przyjęta w 2005 r. jest dokumentem wiążącym jedynie dla Unii, nowa strategia - która jest po raz pierwszy wspólną strategią - i plan działań są wynikiem pracy z naszymi afrykańskimi partnerami. Od początku dokumenty na szczyt były przygotowywane przez grupę ekspertów i mamy nadzieję, że zostaną zatwierdzone na posiedzeniu ministerialnym trojek z Afryki i UE, które odbędzie się 31 października w procesie, który angażuje także podmioty pozarządowe i społeczeństwa obywatelskie, zarówno afrykańskie jak i europejskie. Wspólna strategia i pierwszy plan działań są zatem rezultatem wspólnej pracy. W związku z tym ich obecne sformułowanie odzwierciedla i odpowiada na wiele obaw i sugestii zawartych w sprawozdaniu pani poseł Martens, sprawozdaniu, które jest oczywiście wyczerpujące i zrozumiałe. Partnerstwa Unii Europejskiej i Afryki określone zarówno we wspólnej strategii i w projekcie planu działań muszą obejmować kwestie, które są przedmiotem wspólnego zainteresowania. Ich podstawowymi kryteriami muszą być dodanie wartości do współpracy i dialogu politycznego, które mają obecnie miejsce, oraz naszym zdaniem, zapewnienie pozytywnego wpływu na codzienne życie obywateli Europy i Afryki. Celem partnerstw, które chcemy budować będzie również zapewnienie równowagi między zobowiązaniami obu stron, które zmieniają jednostronną i opartą na pomocy logikę stosunków między UE i krajami AKP (państwami Afryki, Karaibów i Pacyfiku). Doświadczenie pokazuje także, że zobowiązania polityczne wymagają mechanizmów wdrażania i monitorowania, tak aby przekładały się na coś więcej niż tylko dobre intencje. Między szczytami, równolegle do regularnych spotkań dwóch komisji i trojki ministerialnej, istnieje teraz możliwość odbywania uzupełniających spotkań ministrów odpowiednich resortów, kiedy tylko zajdzie taka potrzeba. Do prawdziwej zmiany w stosunkach między UE i Afryką może dojść jednak tylko, jeśli proces ten zostanie skutecznie uwzględniony przez różne podmioty. Pod tym względem, chcemy ustanowić nieformalne wspólne grupy ekspertów w celu wprowadzenia w życie każdego z tych partnerstw. Będzie do nich mogło wstąpić wiele stron: parlamenty europejskie i afrykańskie, władze lokalne, społeczeństwo obywatelskie Europy i Afryki, afrykańskie organizacje subregionalne, instytuty badawcze, międzynarodowe wyspecjalizowane organizacje i instytuty oraz przedstawiciele sektora prywatnego. Jednocześnie współpraca i dialog między Parlamentem Panafrykańskim i tą Izbą zostanie rozszerzona i te instytucje będą także działały jako kanały wdrożenia wspólnej strategii i planu działań. Mimo że do tak ważnych zmian nie może dojść natychmiast, znajdujemy się obecnie w momencie, w którym nastąpić może zmiana w stosunkach między oboma kontynentami. Stojące przed nami wyzwanie polega na pełnym wykorzystaniu tej okazji, poprzez rozpoczęcie wdrażania tej nowej strategicznej wizji dialogu między UE i Afryką. Mając na uwadze ten właśnie cel, będąc pewni i świadomi, że to, co robimy musi zostać wykonane, planujemy odbyć następny szczyt UE-Afryka w Lizbonie w grudniu."@pl16 "Senhora Presidente, Senhor Comissário, Senhores Deputados, Senhor Relator, a Europa, a África e o mundo mudaram muito na última década. A Europa é hoje um bloco de 27 Estados-Membros, no qual confluem prioridades e abordagens de política externa por vezes muito diversas. Embora não seja justo, face ao volume de ajuda pública ao desenvolvimento que a Europa disponibiliza para o Continente Africano, afirmar-se que este Continente tem sido negligenciado pode, no entanto, em nosso entender, falar-se de um vazio estratégico no relacionamento entre a Europa e a África. Nos últimos anos as consequências negativas deste vazio tornaram-se mais evidentes. A União Europeia e os Estados-Membros compreendem hoje a necessidade de elevar a um novo nível as relações com África, constituindo a Segunda Cimeira UE-África o momento próprio para tornar clara essa vontade. São vários os motivos que justificam esta nova abordagem de reconhecimento da importância das relações entre a União Europeia e África: a percepção generalizada de que o conjunto de desafios globais, como a paz e a segurança, ou o comércio internacional requerem uma acção concertada por parte da comunidade internacional justificando-se, assim, a emergência de novas formas de cooperação; a procura de respostas a problemas que afectam tanto a Europa, como a África, nomeadamente os efeitos das alterações climáticas; a gestão dos recursos energéticos ou os fluxos migratórios; a vontade de África de abordar de forma colectiva problemas comuns e a necessidade de adaptação às próprias mudanças geopolíticas no contexto internacional. A tradução concreta de um novo relacionamento entre a União e África encontra-se nos documentos que esperamos serão aprovados na Cimeira de Dezembro: a Estratégia Conjunta entre a União Europeia e África, o seu Primeiro Plano de Acção e, esperamos, a Declaração de Lisboa. Estes documentos reflectem a especificidade do relacionamento da Europa com África, uma abordagem que, por um lado, favorece os canais multilaterais e, por outro, procura tratar de uma forma integrada os diversos aspectos do nosso relacionamento. Esta abordagem constitui a diferença que a União pode trazer, sobretudo em comparação com outros actores internacionais. O tratamento de África enquanto parceiro mundial estratégico reflecte-se, também, no método seguido para a preparação, quer da Cimeira, quer dos documentos a aprovar. Enquanto que a Estratégia da União Europeia para África, aprovada em 2005, é um documento da União que apenas a vincula, a estratégia - pela primeira vez uma Estratégia Conjunta - e o Plano de Acção resultam de um trabalho conjunto com o lado africano. Os documentos da Cimeira estão desde o seu início a ser preparados por um grupo conjunto de peritos e esperamos que sejam endossados na reunião da Tróica Ministerial entre a União e África que terá lugar no próximo dia 31 de Outubro, num processo em que têm estado igualmente envolvidos actores não estatais e as sociedades civis, quer africanas, quer europeias. A Estratégia Conjunta e o Primeiro Plano de Acção são, por isso, resultado de um trabalho conjunto, cuja fase actual de redacção reflecte, aliás, e dá resposta a muitas das preocupações e sugestões contidas no relatório Maria Martens, um relatório, sem dúvida, muito completo e muito abrangente. Sublinhe-se que as parcerias entre a União Europeia e África identificadas, quer na Estratégia Conjunta, quer no projecto de Plano de Acção, tocam assuntos de interesse comum e têm como critérios fundamentais o facto de acrescentarem valor à cooperação e ao diálogo político actualmente existente e de terem, na nossa perspectiva, um impacto positivo no dia-a-dia dos cidadãos europeus e africanos. As parcerias que queremos construir procuram também reflectir um equilíbrio entre os compromissos assumidos por ambas as partes que altere a lógica unilateral e assistencialista da relação entre a União e os ACP. A experiência tem também demonstrado que os compromissos políticos requerem mecanismos de implementação e de acompanhamento para que se traduzam em algo mais do que simples boas intenções. Entre Cimeiras, paralelamente às reuniões regulares entre as duas comissões e a Tróica Ministerial, abre-se agora a possibilidade de complementaridade por reuniões ministeriais sectoriais sempre que seja apropriado. Contudo, uma verdadeira alteração na relação entre a União e a África só pode ocorrer caso se verifique também uma apropriação efectiva do processo por vários outros actores. Neste sentido, queremos estabelecer grupos conjuntos de peritos informais para a implementação de cada uma das parcerias, abertos à participação de um largo conjunto de intervenientes: Parlamentos Europeu e Africano, autoridades locais, sociedade civil africana e europeia, organizações sub-regionais africanas, instituições de investigação, organizações e instituições internacionais especializadas e o sector privado. Simultaneamente, procurar-se-á aprofundar a cooperação e o diálogo entre o Parlamento Pan-Africano e este mesmo Parlamento, também como canais para a implementação da Estratégia Conjunta e do Plano de Acção. Embora as mudanças profundas não ocorram de um dia para o outro, assistimos a um momento de transformação nas relações entre os dois Continentes. O desafio está em sermos capazes de aproveitar esta oportunidade, iniciando a implementação desta nova visão estratégica para o diálogo euro-africano. É com este objectivo que nos propomos realizar, com confiança e com a consciência de que vamos fazer o que deve ser feito, a próxima Cimeira UE-África, em Lisboa, no mês de Dezembro."@ro18 "− Vážená pani predsedajúca, vážený pán komisár, vážené dámy a vážení páni, vážená pani spravodajkyňa, Európa, Afrika a svet sa počas posledného desaťročia dosť zmenili. Európu teraz tvorí blok 27 členských štátov, ktoré v súčasnosti spájajú veľmi odlišné priority a prístupy v rámci zahraničnej politiky. Hoci nemožno priamo povedať, že africký kontinent sa zanedbával, vzhľadom na objem verejnej rozvojovej pomoci, ktorú Európa tomuto kontinentu poskytla, v rámci vzťahov medzi Európou a Afrikou však môžeme hovoriť o strategickom vákuu. Počas posledných rokov sa stali negatívne dôsledky tohto vákua ešte viditeľnejšími. Európska únia a členské štáty teraz uznávajú potrebu povýšiť vzťahy s Afrikou na novú úroveň, pričom druhý samit EÚ – Afrika je na jasné vyjadrenie tohto priania správnym momentom. Existuje niekoľko dôvodov tohto nového potvrdenia významu vzťahov medzi Európsku úniou a Afrikou: rozšírené uznávanie toho, že všetky globálne výzvy, akými sú napríklad mier a bezpečnosť alebo medzinárodný obchod, si vyžadujú koncentrovanú akciu zo strany medzinárodného spoločenstva, pričom to je dôvodom vytvárania nových foriem spolupráce; hľadanie riešenia problémov, ktoré sa týkajú Európy a Afriky, najmä vplyvu zmeny klímy; riadenie energetických zdrojov alebo migračných tokov; želanie Afriky kolektívnym spôsobom riešiť spoločné problémy a potreba prispôsobiť sa špecifickým geopolitickým zmenám v medzinárodnom kontexte. Tento nový vzťah medzi EÚ a Afrikou sa uvádza v týchto dokumentoch, o ktorých sme presvedčení, že budú prijaté počas decembrového samitu: spoločná stratégia EÚ a Afriky, jej prvý akčný plán a dúfame, že aj Lisabonská deklarácia. V týchto dokumentoch sa odráža špecifický charakter vzťahu medzi Európou a Afrikou. Stanovuje sa v nich prístup, ktorý na jednej strane uprednostňuje viacstranné kanály a na druhej strane je zameraný na riešenie rôznych aspektov nášho vzťahu integrovanejším spôsobom. Tento prístup predstavuje rozdiel, na ktorý môže EÚ poukázať, najmä v porovnaní s inými medzinárodnými subjektmi. V metóde slúžiacej na prípravu samitu a dokumentov, ktoré sa majú prijať, sa takisto odráža uznanie Afriky ako strategického svetového partnera. Kým stratégia EÚ a Afriky, ktorá sa prijala v roku 2005, je dokumentom EÚ, ktorý je záväzný iba pre EÚ, nová stratégia – ktorá je prvýkrát spoločnou stratégiou – a akčný plán sú výsledkom spoločnej práce s našimi africkými partnermi. Dokumenty pre tento samit sa od začiatku pripravovali spoločnou skupinou expertov a sme presvedčení, že budú schválené na stretnutí ministerskej trojky EÚ – Afrika, ktoré sa má uskutočniť 31. októbra, v rámci procesu, ktorý takisto zahŕňal mimovládne subjekty a občianske spoločnosti z Afriky, ako aj Európy. Spoločná stratégia a prvý akčný plán sú teda výsledkom spoločnej práce. V dôsledku toho ich súčasné znenie odráža a reaguje na mnohé z obáv a návrhov, ktoré sú uvedené v správe pani Martensovej, ktorá je naozaj perfektnou a komplexnou správou. Partnerstvo medzi Európskou úniou a Afrikou, ktoré je uvedené v spoločnej stratégii a v návrhu akčného plánu, sa musí týkať záležitostí spoločného záujmu. Ich základnými kritériami musí byť zvýšenie hodnoty spolupráce a politického dialógu, ktoré v súčasnosti existujú, a podľa nášho názoru aj zabezpečenie pozitívneho vplyvu na každodenné životy obyvateľov Európy a Afriky. Cieľom partnerstva, ktoré sa snažíme vytvoriť, je zabezpečiť rovnováhu medzi záväzkami oboch strán, pomocou ktorej sa upraví jednostranná logika vzťahu medzi EÚ a krajinami AKT (krajiny Afriky, Karibiku a Tichomoria), ktorá je založená na pomoci. Skúsenosti takisto ukazujú, že politické záväzky si vyžadujú mechanizmy vykonávania a monitorovania, aby sa mohli pretransformovať do niečoho väčšieho, ako iba do dobrých zámerov. Medzi samitmi, popri pravidelných stretnutiach dvoch komisií a ministerskej trojky, teraz existuje možnosť doplňujúcich sektorových ministerských stretnutí podľa potreby. Ozajstná zmena v rámci vzťahu medzi EÚ a Afrikou môže nastať, iba ak sa do tohto procesu účinne zapoja aj rôzne iné subjekty. V tejto súvislosti by sme radi zriadili neformálne spoločné skupiny expertov na vykonávanie každého partnerstva. Budú otvorené pre veľké množstvo zainteresovaných strán: európske a africké parlamenty, miestne orgány, európske a africké občianske spoločnosti, africké subregionálne organizácie, výskumné inštitúty, špecializované medzinárodné organizácie a inštitúty a súkromný sektor. Zároveň sa rozšíri spolupráca a dialóg medzi panafrickým Parlamentom a týmto Parlamentom a tieto inštitúcie budú takisto pôsobiť ako prepojenia určené na vykonávanie spoločnej stratégie a akčného plánu. Keďže takéto zmeny nemôžu nastať okamžite, nachádzame sa na križovatke pre zmenu vo vzťahoch medzi týmito dvoma kontinentmi. Stretávame sa s výzvou úplne využiť túto príležitosť pomocou začatia realizácie tejto novej strategickej vízie dialógu EÚ a Afriky. So zreteľom na tento cieľ, s presvedčením a s vedomím, že to, čo robíme, sa musí urobiť, plánujeme v decembri uskutočniť ďalší samit EÚ a Afriky v Lisabone."@sk19 ". − Gospa predsednica, gospod komisar, gospe in gospodje, gospa poročevalka; Evropa, Afrika in cel svet so se v zadnjem desetletju znatno spremenili. Evropa je zdaj skupina 27 držav članic, pri čemer združuje včasih zelo raznolike prednostne naloge in pristope zunanjih politik. Čeprav glede na količino javne razvojne pomoči, ki jo Evropa namenja Afriki ni pravično izjaviti, da je bila afriška celina zanemarjena, lahko govorimo o strateški luknji v odnosih med Evropo in Afriko. V zadnjih letih so posledice te luknje postale zelo očitne. Evropska unija in države članice zdaj priznavajo potrebo po odnosih z Afriko na novi ravni, kar bo jasno izraženo na drugem vrhu EU-Afrika. To novo priznavanje pomembnosti odnosov med Evropsko unijo in Afriko opravičujejo številni razlogi: splošno spoznanje, da vsi globalni izzivi, kot so mir in varnost ali mednarodna trgovina zahtevajo usklajene ukrepe mednarodne skupnosti ter s tem opravičujejo pojavljanje novih oblik sodelovanja; iskanje rešitev za vprašanja tako Evrope in tudi Afrike, zlasti glede posledic podnebnih sprememb; upravljanje z energetskimi viri ali migracijskimi tokovi; želja Afrike za skupno obravnavanje skupnih vprašanj ter potreba po prilagoditvi posebnim geopolitičnim izzivom v mednarodnem okviru. Ta nov odnos med EU in Afriko je določen v dokumentih, za katere upamo, da bodo sprejeti med vrhom decembra: skupna strategija EU-Afrika, njen prvi akcijski načrt in upamo, Lizbonska deklaracija. Ti dokumenti izražajo poseben značaj odnosa med Evropo in Afriko. Določajo pristop, ki po eni strani podpira večstranske načine, po drugi strani pa je njihov cilj obravnavati različne vidike našega odnosa na bolj celosten način. Ta pristop predstavlja razliko, ki jo EU lahko izpostavi, zlasti v primerjavi z ostalimi mednarodnimi akterji. Priznavanje Afrike kot svetovne strateške partnerice je prav tako del metode za priprave na vrh ter sprejetje dokumentov. Medtem ko je strategija EU-Afrika, ki je bila sprejeta leta 2005, zavezujoča le za Unijo, sta nova strategija, ki je prvič tudi skupna strategija, in akcijski načrt rezultat skupnega dela z našimi afriškimi partnerji. Že od začetka dokumente za vrh pripravlja združena skupina strokovnjakov in upamo, da bodo podprti na ministrskem srečanju EU-Afrika na dan 31. oktober v postopku, ki vključuje tudi nevladne akterje in civilne družbe, tako Afriške in tudi Evropske. Skupna strategija in prvi akcijski načrt sta tako rezultata skupnega dela. Kot posledica tega njuno besedilo zdaj izraža in se odziva na številne skrbi in predloge, ki jih obravnava poročilo gospe Martens, ki je očitno zelo popolno in izčrpno. Partnerstvo med Evropsko unijo in Afriko, opredeljeno tako v skupni strategiji in tudi v osnutku akcijskega načrta mora obravnavati teme skupnega interesa. Njuno temeljno merilo mora biti dodati vrednost sodelovanju in političnem dialogu, ki zdaj obstaja, menimo tudi, da morata zagotoviti pozitiven vpliv na vsakdanje življenje evropskih in afriških državljanov. Partnerstvo, ki ga želimo oblikovati bo prav tako zagotovilo ravnovesje med zavezami obeh strani, kar bo spremenilo enostransko logiko odnosa med EU in afriškimi, karibskimi ter pacifiškimi državami, ki zdaj temelji na pomoči. Prav tako izkušnje kažejo, da politične zaveze zahtevajo izvajanje in mehanizme spremljanja, da ne ostanejo le na ravni dobrih namer. Med vrhovoma, vzporedno z rednimi srečanji med dvema Komisijama in ministrstvi zdaj obstaja možnost dopolnilnih sektorskih ministrskih srečanj, ko je to primerno. Vendar lahko v odnosu med EU in Afriko dosežemo prave spremembe le, če ta proces učinkovito sprejmejo tudi ostali različni akterji. V zvezi s tem želimo oblikovati združene skupine strokovnjakov za izvajanje vsakega od partnerstev. Te skupine bodo odprte, pri čemer bodo v njih lahko sodelovale številne zainteresirane strani: Evropski in Afriški parlament, lokalni organi, evropska in afriška civilna družba, afriške podregionalne organizacije, raziskovalne ustanove, specializirane mednarodne organizacije in inštituti ter zasebni sektor. Hkrati se bosta sodelovanje in dialog med vseafriškim parlamentom in tem parlamentom razširila, pri čemer bodo te institucije delovale kot načini za izvajanje skupne strategije in akcijskega načrta. Čeprav se take temeljite spremembe ne morejo zgoditi takoj, smo na razpotju sprememb v odnosih med dvema celinama. Izziv, s katerim se soočamo je v celoti izkoristiti to priložnost z začetkom izvajanja te nove strateške vizije za dialog EU-Afrika. S tem ciljem v mislih in z zaupanjem ter zavedanjem, da to moramo storiti, se decembra odpravljamo na naslednji vrh EU-Afrika v Lizbono."@sl20 ". − Fru talman, herr kommissionsledamot, mina damer och herrar, fru föredragande! Europa, Afrika och världen har förändrats en hel del under det sista årtiondet. EU är nu ett förbund av 27 medlemsstater som emellanåt ger prov på ytterst skiftande utrikespolitiska prioriteringar och strategier. Även om det inte är rättvist att säga att den afrikanska kontinenten har försummats med tanke på den volym offentligt utvecklingsstöd som EU anslår för Afrika, kan vi emellertid tala om ett strategiskt vakuum i förbindelserna mellan EU och Afrika. På senare år har de negativa konsekvenserna av detta vakuum blivit mer uppenbara. EU och medlemsstaterna erkänner nu behovet av att utöka förbindelserna med Afrika, och ser det andra toppmötet mellan EU och Afrika som det rätta tillfället att tydligt uttrycka denna önskan. Det finns olika skäl till detta nya erkännande av hur viktiga förbindelserna mellan EU och Afrika är: den allmänna insikten att alla globala utmaningar, som fred och säkerhet och internationell handel, kräver att världssamfundet samordnar sitt agerande och därför motiverar att nya samarbetsformer utvecklas, insatserna för att lösa problem som berör både Europa och Afrika, särskilt effekterna av klimatförändringen, hanteringen av energiresurserna eller migrationsflödena, Afrikas önskan att tillsammans ta itu med gemensamma problem och behovet av att anpassa sig till geopolitiska förändringar i den internationella miljön. Dessa nya förbindelser mellan EU och Afrika har lagts fram i de dokument som vi hoppas ska antas under decembertoppmötet: den gemensamma EU–Afrika-strategin, dess första handlingsplan och, hoppas vi, Lissabonförklaringen. Dessa dokument återspeglar den särskilda karaktären i förbindelserna mellan Europa och Afrika. Man stakar ut en strategi som å ena sidan gynnar multilaterala kanaler och å andra sidan syftar till att hantera olika aspekter av våra förbindelser på ett mer integrerat sätt. Detta tillvägagångssätt utgör den skillnad som EU kan peka på, särskilt i jämförelse med andra internationella aktörer. Erkännandet av Afrika som en strategisk global partner återspeglas också i den metod som används för att förbereda både toppmötet och antagandet av dokumenten. Den EU–Afrika-strategi som antogs 2005 är ett EU-dokument som bara är bindande för EU, medan den nya strategin – för första gången en gemensam strategi – och handlingsplanen är resultatet av gemensamt arbete med våra afrikanska partner. Från början har toppmötesdokumenten tagits fram av en gemensam grupp av experter och vi hoppas att de undertecknas vid ministermötet mellan trojkorna från EU och Afrika som ska hållas den 31 oktober, i en process som även har involverat icke-statliga aktörer och civila samhällen, både afrikanska och europeiska. Den gemensamma strategin och den första handlingsplanen är därför resultatet av ett gemensamt arbete. Till följd av detta återspeglar och motsvarar den aktuella formuleringen många av de angelägenheter och förslag som tas upp i betänkandet av Maria Martens, som utan tvekan är mycket komplett och omfattande. Partnerskapen mellan EU och Afrika som fastställs både i den gemensamma strategin och i förslaget till handlingsplan måste täcka frågor av gemensamt intresse. De grundläggande kriterierna måste vara att öka värdet av samarbetet och den politiska dialog som för närvarande finns, och de måste enligt vår mening garantera en positiv inverkan på de europeiska och afrikanska medborgarnas vardag. Syftet med de partnerskap som vi vill bygga upp bör även vara att garantera en balans mellan de åtaganden som görs av båda parter, för att förändra den ensidiga och biståndsrelaterade logiken i förbindelserna mellan EU och AVS-länderna (Afrika, Västindien och Stillahavsområdet). Erfarenheten har även visat att politiska åtaganden kräver genomförande- och kontrollmekanismer så att de omsätts till något mer än bara goda avsikter. Mellan toppmötena och parallellt med de regelbundna mötena mellan de båda kommissionerna och ministertrojkan finns det nu en möjlighet till kompletterande sektorspecifika ministermöten när det behövs. Men en verklig förändring i förbindelserna mellan EU och Afrika kan bara åstadkommas om processen även godtas fullt ut av en rad andra aktörer. I detta avseende vill vi inrätta informella gemensamma expertgrupper för att genomföra de olika partnerskapen. Dessa kommer att vara öppna för medverkan från ett stort antal intressenter: europeiska och afrikanska parlament, lokala myndigheter, det europeiska och afrikanska civila samhället, afrikanska subregionala organisationer, forskningsinstitut, specialiserade internationella organisationer och institut och den privata sektorn. Samtidigt kommer samarbetet och dialogen mellan Panafrikanska parlamentet och Europaparlamentet att utökas och dessa institutioner kommer också att agera som kanaler för genomförandet av den gemensamma strategin och handlingsplanen. Även om sådana djupa förändringar inte kan ske omedelbart står vi vid en skiljeväg för förändring i förbindelserna mellan de båda kontinenterna. Den utmaning som vi står inför är att till fullo utnyttja detta tillfälle genom att börja genomföra denna nya strategiska vision för en dialog mellan EU och Afrika. Det är med detta mål i tankarna som vi, med tillförsikt och i medvetande om att vi nu gör det som måste göras, planerar att hålla nästa EU–Afrika-toppmöte i Lissabon i december."@sv22
lpv:unclassifiedMetadata	"Manuel Lobo Antunes,"18,15,17 "Martens"13 "Presidente em exercício do Conselho"18,15,17 "partner"12

Named graphs describing this resource:

The resource appears as object in 2 triples

Context graph